Prague Viola Rhapsody

Prague Viola Rhapsody
České doteky hudby 2013

Obecní dům – Smetanova síň, 6. ledna 2014, 19.00
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Leoš Svárovský – dirigent
Jitka Hosprová – viola
Pavel Fischer – housle
Josef Vejvoda trio

Tříkrálový koncert k Roku české hudby a zároveň závěrečný koncert celého letošního Mezinárodního hudebního festivalu České doteky hudby se konal k jubileu české autorky Sylvie Bodorové. Přítomnost této skladatelky v české kultuře se promítla symbolicky v rámci celého festivalu – již do programu úvodního koncertu ve Španělském sále byla připravena její Ave Noël – Vánoční píseň a úprava (orchestrace a úprava pro soprán a baryton) Dvořákových Cigánských melodií, naopak v tomto Tříkrálovém koncertu byly do programu zařazeny dvě její skladby, Plankty Passion Plays, skladba pro violu a symfonický orchestr, a monumentální Symfonie č. 1 „Con le campane“ pro bicí a velký symfonický orchestr.

Premiéra řečené symfonie se uskutečnila v téže koncertní síni jako tentokrát, tedy ve Smetanově síni Obecního domu, v podání Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK pod taktovkou jejího šéfdirigenta Jiřího Kouta 30. 3. 2011 a autorka skladby při této příležitosti na informačním portále Opera Plus naznačila, že k rozhodnutí napsat skladbu takového rozsahu musel dozrát čas, čímž potvrdila, že ji považuje za jeden z těch závažnějších opusů (i hudebníci se nechali slyšet, že to bude něco, „něco, co tady ještě nebylo“). Charakterizovala ji pak nejobecněji slovy „nejstručněji řečeno prolíná se v ní celá naše současnost“ a upřesněním „neklidný tep naší doby a zároveň celkový puls jako integrující činitel“ postihla výrazný rytmický (případně abychom použili muzikologický termín, který zmiňuje i ona sama, „metrorytmický“) charakter kompozice. V hudební řeči pak je jedním z dominantních momentů, který tento „obsah“ vyjadřuje a který je vyznačen i v názvu skladby, použití zvonů. Název se opakuje v označení třetí věty symfonie a je „obrazem neodvratného osudu. Zvonění zvonů provázelo a stále ještě provází klíčové okamžiky naší civilizace. Zároveň se v této větě, které se přímo jmenuje Con le campane, objevují reminiscence něčeho, co nenávratně mizí, ale je to součástí našeho života.“ Pro případné čtenáře, kteří nejsou seznámeni blíže s organologií symfonického orchestru, podotkněme, že se na pódiu v sekci bicích nástrojů pochopitelně nenacházejí kostelní zvony, ale trubky z ušlechtilé oceli zavěšené v masívním rámu, které jsou, podobně jako ostatní zvony, naladěné na konkrétní výšku tónu. Charakteristika jejich alikvót pak je ovšem jiná než u zvonů kostelních, ale to bychom zabíhali do podrobností.

Možná hned zde je vhodné místo – pro tuto skladbu i pro celý koncert – na chválu orchestru, tedy SOČRu, který ve velice dynamickém pojetí práce dirigenta Leoše Svárovského podal velice dobrý výkon. Zatímco v Berliozově Haroldovi, o němž bude ještě řeč, jsme mohli slyšet vyvážený a kompaktní zvuk, v dramatické skladbě české skladatelky Svárovský z orchestru „dostal“ bouřlivou smršť tónů, maximum intenzity, aniž by přitom utrpěla preciznost podání.

Zatímco monumentální „první symfonie“ je dílo poměrně nedávné, druhá skladba Sylvie Bodorové, která na koncertu Prague Viola Rhapsody zazněla, patří naopak k těm raným instrumentálním koncertům z počátku osmdesátých let, vedle např. Pontem video pro varhany, smyčce a bicí: Plankty pro violu a symfonický orchestr je z roku 1982 a jejich interpretkou byla sólistka koncertu, jejíž nástroj dal koncertu i jméno, Jitka Hosprová. Latinské slovo „planctus“ znamená pláč, nářek, případně může označovat také žalm či hymnus, v každém případě se jedná o středověký literární a hudební žánr (duchovní lyriky), a tato skutečnost naznačuje i přístup Sylvie Bodorové ke kulturní historii s výrazným ideovým a etickým akcentem – její nejhranější skladbou z tohoto období je smyčcový kvartet Terezín Ghetto Requiem s barytonovým sólem (1998). Nu a viola je právě ten nástroj, který svým témbrem, nižší polohou tónu a dalšími kvalitami je přímo předurčen pro vyjádření emocí tohoto druhu. Když přidáme technické a výrazové kvality Jitky Hosprové, zjeví se nám energická, místy teskná, jindy dramatická hudba nečekané intenzity, přinášející mimořádný zážitek.

Jitka Hosprová ovšem na tomto koncertě musela ze sebe vydat hodně. Kromě zmíněné symfonie byla přítomná na pódiu po celý jeho čas – Hana Hlaváčková z produkčního týmu, která je dokonale obeznámena s náplní festivalových koncertů a „všechno ví“, a kromě toho „má nos“, už předem odhadla správně jeho trvání na tři hodiny. Byl to skutečně nejdelší koncert festivalu a na sólistce nebyla patrná do posledního okamžiku nějaká únava. Přitom to nebyly žádné „odpočinkové“ skladby. Pozoruhodná skladba Hectora Berlioze (1803 – 1869), jediného klasika vedle ostatních žijících autorů, Harold v Itálii, v podtitulu uváděná jako Symfonie pro sólovou violu a symfonický orchestr, op. 16, byla inspirovaná Niccolò Paganinim a napsaná tři roky po jeho slavné Fantastické symfonii podle rovněž proslulé lyricko-epické básně Lorda Byrona Childe Haroldova pouť. Všechna uvedená fakta (jméno skladatele jakožto jednoho z tvůrců programní hudby, houslového mága, který ovšem rovněž hrál na violu – sic! – i díla anglického romantického básníka) jsou příznačné pro charakter skladby. Ten autor sám shrnul slovy „chtěl jsem, aby viola vyjádřila melancholii podobnou Byronovu Childe Haroldovi“.

Berliozova skladba byla, oproti psanému programu, zařazena z technických důvodů na závěr koncertu, zatímco na první místo byla naopak přemístěna skladba Josefa Vejvody (nar. 1945) Parafráze pro violu, jazzové trio a orchestr. Syn Jaromíra Vejvody, autora světoznámé písně Škoda lásky, u nějž ve dvanácti letech začínal jako hudebník, dnes pak především prvořadá osobnost české jazzové scény, byl přítomen na koncertu jednak jako tvůrce zmíněné skladby, která, jak mi řekl, „je ještě mokrá“, což znamená, zcela nová (premiéra se konala 4. 11. minulého roku, tedy před dvěma měsíci na Slavnostním koncertu k 90. výročí Českého rozhlasu, na jehož program byla zařazena vedle skladeb Aarona Coplanda, Emila Viklického a Leonarda Bernsteina, dirigentem byl Ondrej Lenárd, koncert vysílal televizní kanál ČT art), jednak jako interpret. Kompozice napsaná přímo pro Jitku Hosprovou je příkladem posunu Vejvodovy skladatelské práce od jazzu k jeho integraci s vážnou hudbou (napsal skladby např. i pro Pavla Šporcla či Josefa Suka), v některých ze svých skladeb nechával i prostor pro improvizaci, což v tomto případě neplatí – i přesto, že Vejvoda sám vystoupil i se svým triem, tedy spolu s klavíristou Kryštofem Markem a kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem. Možná, že to byla škoda, dovedl bych si představit výrazněji, jak vizuálně, tak hudebně viditelné (ne nutně oddělené) trio a orchestr, a jazzová improvizace by tak mohla být příležitostí k pozoruhodnému dialogu. Ten se ovšem konal v jiné podobě, dramatické napětí mezi violou a orchestrem bylo jedním z rysů výkonu.

Třívětá skladba, označovaná také jako „koncert pro violu atd.“ (I. Allegretto, II. Lento, III. Vivo) je napsaná v duchu bernsteinovské tradice a řadí se i do odvážných velkých projektů, překračujících žánry, které bychom našli v české hudební kultuře posledního půlstoletí, ale i „symfonických tendencí“ posledních let. Řečený dialog, který patří k podstatě hudby a v jazzu má svá specifika, Josef Vejvoda uplatnil s pozoruhodným smyslem pro barevnost v kombinaci nástrojů. Abych uvedl konkrétní příklady, tak „odpovědi“ flétny, klarinetu či jiných dechových nástrojů v první větě, kde po krátké introdukci zazní úvodní synkopické téma v dvojhmatu sólového nástroje, podobně jako ve větě druhé, kde viola se zvony a trianglem vytváří zajímavou rytmickou figuru a kontrastuje s melancholickou úvodní melodií, načež dostávají příležitosti i jiné nástroje orchestru (např. hoboj). Jak se pro koncert patří, má i sólovou kadenci, ale nikoli v první, jako u klasických koncertů, nýbrž ve třetí větě. Úhrnem lze říci, že v této skladbě napsal Josef Vejvoda zajímavé opus pro violu s jazzovým orchestrem, jakých nejspíš není u nás ani ve světě mnoho, možná v tomto formátu je jediná svého druhu.

A smím-li si vypůjčit slova klavíristy Jana Simona, který na zmíněném koncertu k výročí Českého rozhlasu hrál koncert Emila Viklického, naplnila se Vejvodou skladbou možnost konfrontovat českou originální tvorbu se světovými ověřenými hodnotami a zároveň realizovat projekt, který označil ředitel Miroslav Matějka v úvodním slovu večera podobně jako Jan Simon jako poněkud experimentální. Já sám bych slovo experimentální nepoužil, protože si myslím, že je dnes jen technickým označením pro hudbu, která se liší od zaběhaných standartů (a dnes je, na rozdíl od let šedesátých, kdy byly „experimenty“ samozřejmostí, poněkud usedlá). „Experimentování“, pokud jej chápeme jako něco nového, je základ tvorby vůbec, bez něho by vývoj ustrnul. Rozumím ale těmto formulacím i s tím, že říkám: Tím lépe, že se i dnes, kdy to zdaleka není samozřejmé, něco podobného podařilo realizovat.

Řečené platí totiž pro celý koncert, i pro poslední skladbu, totiž Three Meditations on Compassion pro housle, violu a smyčce, tympány a harfu Jaze Colemana (nar. 1960), post-punkera a skladatele vážné hudby, kterého kulturní veřejnost zná nejspíš ze spolupráce s Čechomorem a Jarkem Nohavicou, především z filmu Rok ďábla Petra Zelenky, kde si i on sám zahrál, ale i z řady alb.  Podobně jako symfonie Sylvie Bodorové měla i tato skladba světovou premiéru před dvěma roky v jiném prestižním pražském koncertním sále, v Rudolfinu. Také tato skladba – už z názvu, „Compassion“ znamená soucit – akcentuje v první řadě emoce a podává je současnými prostředky hudební řeči, které ovšem nevylučují – naopak – melodičnost. Právě tu posilují dva sólové smyčcové nástroje, housle a viola. Houslový part interpretoval Pavel Fischer, ten violový samozřejmě Jitka Hosprová. U Pavla Fischera to nebylo jeho první vystoupení na tomto festivalu. 20. prosince 2013 řídil festivalový orchestr České doteky v Sukově síni Rudolfina (viz samostatná recenze), 5. ledna 2014 vystoupil s Ivou Bittovou a s ostatními členy Bardolina, souboru, který vede, tedy violoncellistkou Margit Koláčkovou a percussionistou Camilo Callerem v Klášteru sv. Anežky České na koncertu k Roku české hudby s programem, který vycházel z již dřívější společné spolupráce, v níž se prostupují prvky hudby klasické, lidové i alternativní, a která se realizuje v autorských projektech, vyjevujících výraznou muzikálnost s moravskými kořeny i široké umělecké zkušenosti, jako bylo album Morava (Iva Bittová, Škampovo kvarteto, Pavel Fischer, Supraphon, 2012), obsahující stejnojmenný Fischerův kvartet, realizovaný též ve slavné Carnegie Hall, či nahrávce Janáčkových písní.

Rád bych zmínil ještě jednu rovinu závěrečné hudební události Českých doteků hudby, totiž tu lidskou. Ovšemže jde také o úspěch interpretů u publika, vyvolávání autorů hudby, květiny na pódiu a pod pódiem, celou tuto společenskou souvislost, toho všeho tento den bylo přehršel. Nicméně já se domnívám, že nesmírně důležitá je skutečnost, že hudba je nejen setkání tónů, ale také lidí. A dovolím si poznamenat dva drobné detaily, které by běžně hudební recenzent do svých příspěvků nejspíš neuváděl. Chvilku před koncertem jsem zaznamenal před vchodem do Smetanovy síně už zmíněnou paní Hanu Hlaváčkovou, která se celý život pohybovala v hudbě a kultuře, v rozhovoru s Josefem Vejvodou. Ona totiž dobře znala jeho tatínka, takže si s ním měla o čem povídat. To jsou ony chvíle, kdy se alespoň mně zatají dech.

A ten druhý okamžik. Pavel Fischer v srdečném rozhovoru se Sylvií Bodorovou. Vnímal jsem mezi nimi jakýsi mimořádný souzvuk. Když jsem pak se skladatelkou po koncertu měl příležitost také prohodit pár slov, řekla mi, že skladbu, kterou jsem zde již zmiňoval, totiž Terezínské requiem, Bodorové nejčastěji hrané opus, nastudoval kdysi Pavel Fischer, ještě coby primárius Škampova kvarteta, právě s tímto komorním tělesem. A když si přišla poslechnout, jak ji nastudovali, musela konstatovat, že přesně vystihli, o co jí v té hudbě šlo. Takto vnímám to, co si myslím, že lze nazvat vnitřní dějiny kultury. Ty dějiny, k nimž patří i skutečnosti zmíněné v předchozích odstavcích a o nichž je třeba hovořit. Protože jejich takřka skryté, ale důležité tkanivo, které, když přijdete na koncert, třeba ani nemůžete slyšet, ale nějak je tu přítomné a vy ho musíte podprahově vnímat.

Jan K. Čeliš / leden 2013
psáno pro České doteky hudby