Postranní myšlenky / Čechovovy Tři sestry

Postranní myšlenky jsou myšleny jako poznámky, které bych běžně asi nenapsal, protože se víceméně netýkají struktury tématu, pojednávaného v jeho vlastních prvcích, významech a funkcích, nýbrž v souvislostech takřka nesouvisejících, „libovolných“ (willkürlich, říkal profesor Emil Skála), tedy nepřípustným způsobem, možná rhizomaticky, možná nadbytečně. Vede mě k nim úvaha, že jde o věc tak obecně známou, že není třeba ji nějak ozřejmovat (přitom je samozřejmě vždycky možné nacházet nové pohledy, jsou nové možnosti atd.), přesto jsem se s vzhledem k tomu, že jsem se s ní setkal, chtěl o tomto setkání zmínit. Mohl jsem to samozřejmě udělat, jako kdysi jeden konceptuální umělec, který na ni ukázal prstem a tento způsob evidence její existence považoval za dostatečný a dokonce pro něj jediný způsob, jak vyjádřit umělecké dílo. Já jsem se v tuto chvíli rozhodl takhle.

Tři sestry, drama o čtyřech dějstvích ruského prozaika a dramatika Antona Pavloviče Čechova (1860–1904), vedle více než stovky povídek a novel autora skupiny divadelních her, napsaných v posledním období jeho života (kromě řady předchozích), na přelomu devatenáctého a dvacátého století (Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad), které představují rozhodující přínos pro zrod moderního dramatu vedle děl např. H. Ibsena či A. Strindberga (proměny divadla v té době představují třeba i G. Hauptmann či M. Maeterlinck), patří i k nejhranějším divadelním kusům na našich jevištích (v Rusku premiéra 1901 v MCHAT, u nás inscenace 1907 v ND, Jaroslav Kvapil, k překladatelům patřili mj. Ladislav Fikar, Karel Kraus a Josef Topol, v knížce, z níž jsem četl, v překladu L. Suchařípy).

Když si čtu a listuju v knižní podobě díla takřka povinné četby, v každém případě patřícímu k základnímu korpusu literární vzdělanosti, tedy představujícímu určitý vzorec vnímání světa, uvědomuju si diametrální odlišnost od polohy, v jaké je nám svět překládán ve vzorci, který si spekulativně představuji jako akční, především vizuálně prezentovaný obraz s rychlým spádem, takřka bez spočinutí, v neustálém pohybu a vlastně bez jakékoli introspekce, kladení „životní reality a snů“ (Slovník světových literárních děl, heslo Tři sestry) vedle sebe a především rezignace či pasivity postav v Čechovově dramatu, rezonující i s tématem „zbytečného člověka“ v ruské literatuře 19. století (Oblomov I. A. Gončarova, též u Dostojevského, Lermontova, Turgeněva, Puškina), ale možná i „ruské duše“, tedy právě introspekce či nerealistického snění bez pevnějších ukotvení, někdy podivných utopií či dokonce chandry a deprese (hovořím o literární podobě, ne o sociální realitě a nerealistických či dokonce zhoubných projektech v dějinách).

Těmto dvě diametrálně odlišným polohám vnímání světa, na jedné straně té akční, jak ji můžeme sledovat od dětských televizních kreslených seriálů amerického střihu v přepálených barvách i ději, akčnímu šílenství v televizní reklamě zvláště povedené v někdejším podání Jiřiny Bohdalové (řvoucí „všechno zadarmo!!!“), třeštění na fotbalových stadiónech či některých politických událostech (nejvyvedenější byly ty kolem D. Trumpa při prezidentských volbách), nemluvě už o vojenských hrůzách z poslední doby, v jejichž zrcadle je protiklad ruského tématu s tím v klasické ruské literatuře obzvlášť paradoxní (a jakékoli formulace je třeba obezřetně formulovat, aby nebyly nesprávně či dokonce konfrontačně pochopeny).

Za zaznamenání stojí protiklad vnímání času – u onoho dnešního, akčního vzorce, jako bychom ztratili a úplně vymazali minulost, která nikoho nezajímá, a budoucnost, k níž se nic z přítomnosti nevztahuje, protože, když budu trochu zlomyslný, to, co je činěno v přítomnosti, se nečiní kvůli lepší budoucnosti, ale buď kvůli okázalosti a pohodlí nebo zisku, zatímco v rozjímání postav u Čechova je vymazána přítomnost a buď se vzpomíná nebo blouzní v neurčitých konturách budoucnosti. Samozřejmě je tohle, co říkám, určitý konstrukt, bez jehož ostrosti bychom ale nemohli spatřit, že v obou vzorcích něco podstatného chybí (a slovo chybět je příbuzné se slovem „chyba“) a že oba jsou neúplné vzhledem k myšlenému celku, skutečnost je samozřejmě pestřejší, i lidé kolem nás, pokud netrpí závažnou poruchou osobnosti, mají svoje sny a touhy a snaží se žít v celistvém světě.

To, že někteří čtenáři (prošel jsem stránku na www.databazeknih.cz) postrádají správně „dějovou linku“ (a vnímají to jako nedostatek, kniha je „totálně zklamala“, protože nepochopili, že je to záměr; je třeba říci, že naopak mnozí pochopili), tak trochu potvrzuje onu pragmatičnost dneška. Přesně vystihuje to, co se odehrává ve Třech sestrách (a mohli bychom i zobecnit, procházet další dramata, povídky, a našli bychom řadu podobností) vyjadřuje komentář čtenáře s nickem Sgjoli na www.databazeknih.cz, když říká: „Postavy tu sní o dokonalém životě, který však nepřichází – hlavně proto, že proto postavy nic nedělají. A v tom byl asi pro mne kámen úrazu. Krom toho, že mi postavy dost splývaly dohromady, mi neseděl ani jejich naturel. Postavy jsou celkově dost apatické a potácejí se v trudomyslnosti a sebelítosti. […] Ale strašně mi nesedla ta nemohoucnost postav se jakkoliv rozhoupat a o něco se pokusit.“ Jiní čtenáři vnímají smutný, stereotypní, nudný život, další formulace hovoří o frustraci, o prázdných neuspokojivých životech, „všichni jen touží a mluví“ atd. Dnešní vzorec, navíc ve světě neustále se dramaticky proměňujícím (téma učení, které v dramatu najdeme, se výrazně uplatní), je s životem se poprat.

Možná to nebude zase až tak „libovolná“ úvaha, když si všimnu protikladu, o němž jsem v komentářích nenarazil (nepochybuju, že si jej v nějaké dizertační práci někdo všiml), totiž dvou protichůdných pólů v replikách postav. Z jedné strany padají v určitých okamžicích nejrůznější banality, jako kdo si koupil nějaké nástroje tuším na manikúru či když Olga vytýká Nataše barvu pásku (zelená se prý nehodí), čteme/posloucháme opakující se vtíravé rýmy jako „Na břehu moře dub se tyčí, řetězem zlatým upoután“ (s. 25, pak znovu, Máša), vrcholem všeho jsou  Soleného stupidní veršíky: „Myšlenku bych moh upřesnit, ale nechci žáby rozběsnit,“ (s. 56) a dokonce jeho kokrhání či řeči o tom, by si upekl dítě, kdyby je měl, sní všechny bonbóny atd., pročež jej Nataša označí za „nevychovaného sprosťáka“, podobně Kulygin hovoří o tom, že na teologické fakultě kdosi napsal práci s názvem „Cancy“ a jiný to přečetl v domněnce, že je to psáno azbukou „Sapsu“ (s. 67), na straně druhé tu jsou úvahy o všem možném, přičemž jejich součástí jsou i výroky, které bychom mohli vztáhnout jako kritické vůči předchozímu (Andrej hovoří, ovšem v trochu jiných souvislostech, že vše bylo „směšné a hloupé“ (s. 17), spíše je to ale v kontextu všeobecného zmaru, jako třeba úvahy podplukovníka Veršinina o tom, jak se na vše, co bylo dnes, zapomene (s. 15), jak naše vzdělání spočívá v tom, že umíme spoustu zbytečností (s. 17), přičemž podobný pocit, že je opomíjen, a vlastní nedostatečnosti má Andrej, jenž by na jedné straně chtěl přeložit knihu, ve skutečnosti ale depresívním životním pocitům podléhá a prohraje velké peníze, podobně pak pochybnosti o sobě samém má Čebutykin (na jednom místě říká, „třeba ani nejsem člověk“ s. 52), na různých místech všichni všeho mají po krk (Máša, Andrej atd.), především ale některé z postav přicházejí mnohdy s dlouhými monology, vizemi, jako jsou Veršininovy úvahy o údajně lepší budoucnosti (za tři sta let, s. 55, 3. dějství), opakovaně ve Třech sestrách čteme o „práci“, o její nutnosti (Irina: mělo by se pracovat, s. 23, podobně Tuzenbach, s. 40), budoucích generacích a jejich šťastném životě, jsou tu úvahy o místě žen ve společnosti atd.

Tomu všemu ale dominuje touha sester vrátit se do Moskvy, provázaná s pocitem beznadějnosti života v domě Prozorovových (vzpomínám si, že o skepsi a nihilismu jako o příznačném rysu ruské literatury hovořil u nás Jiří Mahen) a související i s převelením vojáků do Polska a tedy jejich odchodem. Je tu tedy ve vyjadřování a pocitech postav opozice několikerá, vedle protichůdného diskurzu banalit a filozofování na nejobecnější témata, pocitu beznaděje na jedné straně a na druhé naopak až nadšených a vzletných záchvěvů (hned v prvních replikách Olgy strhující radost nad přicházejícím jarem, „viděla jsem tolik světla [etc.]“, spolu se srovnáním se zimou v den výročí smrti otce v Moskvě), horoucí vyznání lásky v protikladu k opakovaným nářkem nad únavou (např. Olga je na začátku třetího dějství „tak utahaná“, že sotva stojí na nohou, Čebutykin je ve čtvrtém dějství „k smrti unavený“, že už neřekne ani slovo) atd.

V souvislosti s „mým“ tématem dvojníků a dvojení (jichž je ostatně v ruské literatuře přehršel, zrození moderního dvojníka se přisuzuje stejnojmenné novele F. M. Dostojevského) mě nemohla nezaujmout Veršininova myšlenka dvou životů, z nichž první by byl žit nanečisto, a teprve druhý opravdově (s. 17), což je jen jiné vyjádření toho, že postavy mají pocit, že nežijí opravdový život, nicméně jakýsi nesoulad se objevuje na různých místech v různých podobách. Kulygin věnuje Máše knížku, kterou sepsal, historii gymnázia, ale zapomenul, že už jí před časem jiný exemplář knihy dal, Olga vytýká Nataše barvu pásku k šatům (zelená se prý nehodí). Zatímco na jednu stranu slyšíme ujišťování o tom, že „Ó, mládí, rozkošné, nádherné mládí!“ (Andrej vůči Nataše zpočátku, ve druhém dějství to už neplatí), zamilovanost je vlastně u všech postav je vždy jen jednostranná.  

Nesoulad není tak pouze ve zmíněných detailech, je i ve vztazích. Prostřední ze tří sester, Máša, je  vdaná za nudného Fjodora Kulygina, o němž si vzhledem k jeho postavení v době svatby myslela, jak je chytrý, je zamilovaná do Veršinina, který je ale ženatý (jeho žena se neustále pokouší o sebevraždu), Irina se zasnoubí s romantickým baronem Tuzenbachem, uchází se o ni ale též jiný voják, Solený (další dvojení), načež ten v souboji Tuzenbacha poté, co jej urazil, zabije (na jevišti se dozvídáme pouze zprávu o souboji, další prvek čechovovské poetiky, odlišující se od klasického dramatu, totiž dvojí prostor, na jevišti a za jevištěm, kde zde mimochodem stále někdo hraje na housle nebo jiný hudební nástroj), Andrej rovněž svou manželku Natašu, která se snaží všechny kolem ovládat a shlíží se pouze ve svém malém synkovi Bobíkovi, již nemiluje, začne pít a hrát, prohraje rodinný dům a zadluží se. Z vojenského prostředí i další osoby, dvojice podporučíků Fedotík a Rode, lékař Čebutykin. Ani oni nedocházejí vytouženého štěstí, Fedotík přijde o svůj dům, který shoří (požár je další prvek děje, který se odehrává mimo jeviště), Čebutykin v opilosti rozbije porcelánové hodiny, památku, kterou měla Irena žena (již miluje) po matce, což zase zastupuje motiv, že zkáza zasahuje i předměty, tedy – metaforicky řečeno – všechno se rozbije (anebo shoří).

Můžeme si tak nakonec říci, jakkoli jsem na začátku proti sobě postavil „akční“ dnešek a „zasněnou pasivitu“ Čechovových postav, že přece jen dochází k určitému zrcadlení a prostupování obojího, i dnes máme v určitých chvílích pocit, že se něco i při všem našem úsilí rozbilo, a kdoví, zda nedojde ke kolapsu tak pracně budované civilizace, i dnes hovoříme, podobně jako Veršinin, o relativitě toho, co dnes považujeme za závažné a co možná za pár desítek let bude k smíchu, možná trapné, hloupé, také se ale můžeme usmívat a být veselí (jako Kulygin na konci celé hry) a nemusí to být tak pochybná radost jako u postav v Čechovově hře.

Poznámky a odkazy

Slovník světových literárních děl 1, Čechov, Anton Pavlovič: Tři sestry, s. 182

Čechov Tři sestry
text v tomtéž překladu i grafice jako ve vydání u Artura 2019
https://docplayer.cz/10092314-Tri-sestry-a-p-cechov-drama-o-ctyrech-dejstvich.html

další možné odkazy
https://www.cojeco.cz/lyricke-drama

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zbyte%C4%8Dn%C3%BD_%C4%8Dlov%C4%9Bk

čtenářské komentáře mj.
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/anton-pavlovic-cechov/tri-sestry-5.html#axzz7uvk6czTR (ve Čtenářském deníku předcházejí tomuto další čtyři komentáře)

Anton Pavlovič Čechov, Tři sestry, Artur, Praha 2019 (3. vyd.)