Petr Uličný / Architektura Albrecha z Valdštejna (V)

- pokračování (II. svazek)

Kapitola Sakrální architektura Valdštejnovy doby: Chrámy dvou náboženství a konfesí (v2) je uvedena vyobrazením průčelí bývalého luteránského kostela Nejsvětější Trojice na Malé Straně, konvertovaného na chrám Panny Marie Vítězné karmelitánského řádu. Jakoby to slovo „konverze“ otevíralo celou dobovou problematiku, kterou Petr Uličný rozebírá coby předpoklad vlastních architektonických aktivit. Jednou z věcí je vlažný přístup Rudolfa II. k víře, k dalším paradoxům, které mi utkvěly v paměti snad nejvíc, je skutečnost, že jakkoli tu byly zásadní propasti ve víře, tvarosloví některých staveb je podobné či totožné.

Autorem luteránského kostela Nejsvětější Trojice, jehož základní kámen byl položen 20. července 1611,  je „téměř s jistotou“ (s. 911) císařský stavitel Giovanni Maria Filippi, jeho forma byla inspirována římským kostelem Santissima Trinità dei Monti (Nejsvětější Trojice na hoře, někdy al Monte Pincio, tedy na hoře Pincio, nedaleko se nachází i slavná vila Borghese), dílem Giacoma della Porty (ve vyobrazeních je kromě tohoto kostela – z téhož zdroje, G. B. Falda – G. G. de Rossi, Il terzo libro… uveden i kostel sv. Atanasia dei Greici).  Zajímavé na tom je inspirační vlákno dvou věží, které se v římském kostele odvozovalo od skutečnosti, že patřil francouzské komunitě, a do Prahy se tento motiv vlastně „vrátil“ do prostředí, kde tato forma byla běžná. Podobnou problematiku v té době řešili také luteráni v Neuburgu. Vedle malostranského luteránského kostela vznikl na Starém Městě druhý kostel, sv. Salvátora, jenž ovšem kromě dvojvěží vsadil „na jistotu tradice“ (s. 916), pravděpodobným architektem v této oblasti byl Giovanni Battista Bussi, o němž ještě bude řeč.

Oním zmíněným paradoxem téhož tvarosloví je Kostel nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi (interiér vyobr. na s. 923), jeho projektantem je pravděpodobně Giovanni Battista Filippi. „Dějiny české architektury zde tak nabízejí ojedinělý příběh, kdy si dvě znepřátelené strany staví ve stejné době dvě prakticky identické stavby“, byť se stavby v některých detailech liší – je to umístění věží či hloubka výklenků pro boční kaple (luteránské kostely je neměly, přesto je zajímavé porovnání podobného, v prvním okamžiku „zaměnitelného“ dojmu vyobrazení interiéru obou staveb (luteránský kostel s. 914, katolický staroboleslavský s. 922 a část s. 923 – je to samozřejmě zároveň trochu klam, neboť luteránský kostel, jak řečeno konvertoval, kromě toho je snímek, v obou případech diagonální, na podélné ose stavby ve skutečnosti obrácen, v prvním případě ke vchodu a kruchtě s varhanami, ve druhém k hlavnímu oltáři). U stavby ve Staré Boleslavi, o níž se hovoří v monografii i v dalších kontextech, jsou zajímavé komentáře Bohuslava Balbína, zde coby autora Boleslavské historie.

Již jako doplnění, zároveň zajímavé pro šíři záběru autora a celé problematiky jsou ilustrace a rozbory portálů kaple sv. Rocha v Strahovském klášteře (premonstrátského kláštera na Strahově), kostela Narození Panny Marie ve Vranově u Brna či kaple sv. Maří Magdaleny jezuitské koleje v Jindřichově Hradci.

Vlastně nevím, proč mě překvapilo, že vedle křesťanských chrámů se jedna část pojednání o sakrálních stavbách věnuje židovským modlitebnám. Rudolf II., rabí Jehuda Löw či legenda o Golemovi jsou přece takřečeno Valdštejnovi současníci. Autor osvětluje, že synagoga, jakou v letech 1590–1592  vybudoval pražský primas Mordechaj Maisel, je architektonicky nová forma, zmiňuje kontinuitu staveb „od pravděpodobně románské Staré školy přes raně gotickou Staronovou synagogu k renesančním Pinkasově, Vysoké, Nové a Maislově synagoze a raně barokním školám Cikánově, Velkodvorské a Klausové.“ (s. 935) V centru pozornosti jsou z nich dvě, obě již neexistující (obě zbořeny v r. 1906) Cikánova a Velkodvorská, zachované nicméně na dobových fotografiích. U té druhé hovoří autor o „přelomové realizaci nejen v rámci pražského ghetta“ (s. 943), o obou stavbách pak jako o „neobvyklém zjevu i v rámci tehdejší celé české architektury“ (s. 935). I zde jsou pozoruhodným prvkem „kolosální pilastry“ (s. 940), tj. je to něco, co by mě vlastně nenapadlo, totiž srovnání s luteránským kostelem, vzdáleným odtud vlastně jen pár set metrů („Užívání gotizujících elementů, které patřilo k běžné výbavě křesťanských chrámů 16. a 17. století střední Evropy, u pražských synagog této doby mizí.“ (s. 951). Hovoří se i o Pinkasově synagoze, a i u těchto staveb jsou probrány souvislosti s italskými staviteli a italským stavebním slohem. Uličný pak tyto objekty s ohledem na „evropskou synagogální produkci“ považuje za něco zcela mimořádného, říká nejen, že „svět pražských synagog počátku 17. století byl jednou z mnoha tváří tehdejší české architektury, ale tváří výrazně viditelnou i v rámci produkce střední Evropy“ a „kvalita a množství zde realizovaných staveb dokonce bezkonkurenční fenomén“ (s. 951).

K Praze se Uličný potřetí (poprvé oddíl iii Valdštejnova Praha v prvním svazku, podruhé v kapitole v1 Hledání velkoleposti: Rezidence císaře Rudolfa II.) vrací v kapitole v3 Praha – rezidenční město (je dokonce nejrozsáhlejší ze všech částí celého pátého oddílu), v níž se věnuje buď významným samostatným stavbám, nebo přehledu dalších paláců v kratších podkapitolách. První (v3a) je Henckelův palác na Malé Straně, který se, kromě Rudolfovy císařské rezidence, vymykal tehdejšímu dominantnímu pražskému stavebnímu výrazu, „který byl v té době ojedinělý nejen v celých Čechách, ale i v ostatních zemích ležících severně od Alp“ (s. 953). Charakteristické, v tehdejších Čechách na palácových stavbách zcela výjimečné, je „užití vysokého řádu, vázajícího dohromady dvě podlaží systémem pilastrů nebo sloupů“ (953). Jako obvykle autor uvádí srovnatelné vladařské stavby v Landshutu či Granadě či užití tohoto prvku u nás, mj. též právě i nedochovaný palác Lazara ml. Henckela z Donnersmarcku na Malé Straně, který by byl, pokud by se dochoval, vzácný „i v samotné Itálii“ (s. 953, dnes je skryt „v hmotě dnešního barokního colloredovského paláce“, s. 965). Syn úspěšného bankéře nedávno povýšeného do šlechtického stavu se usadil ke konci vlády Rudolfa II. v Praze. Na mimořádném sloupovém průčelí se podílel Giovanni Antonio Brocco, jenž „tehdy právě dokončoval kamenické práce na novém Španělském sále a stájích císařovy hradní rezidenci“ (s. 955), jinak nejsou dochovány žádné písemné prameny a podobu stavby můžeme spatřit pouze na dobových vyobrazeních.

Dozvídáme se nicméně řadu informací o vlastnických vztazích ke stavbě, která poté, co po konci vlády Rudolfa II. se změnou zájmů rodu měnila vlastníky, až se v roce 1624 dostala darem kardinálu Františku Dietrichsteinovi, zajímavá je i zmínka o koupi usedlosti v Ovenci, kterou známe z prvního svazku v souvislosti s Valdštejnovými záměry, a kterou Henckel nyní vzápětí podal. Nádheru řešení stavby, která pak žel i na základě nezájmu dostávala do špatného technického stavu, si může čtenář uvědomit pohledem na zobrazení Palazzo Porta (přestože i z něj je dochována v průčelí jen část o třech sloupech z navrhovaných osmi), které ve Vicenze postavil Andrea Palladio, který se stylem „kolosálních sloupů členících průčelí“ (s. 958) u palácové architektury přišel jako první, a můžeme nyní sledovat analýzu jeho architektonické tvorby. Zobrazeno a popsáno je schéma průčelí Palazzo Valmarana,  zmíněna „slavná Loggia del Capitaniato“ (s. 958), líčeny osudy návrhu Palazzo Porta, hovoří se i o Palladiově knize I quattro libri, která je jedním z nejslavnějších vzorníků architektury, na něž se teoretici dodnes odvolávají. Palladiovými následovníky, kteří navštívili i Prahu, byli Vincenzo Scamozzi a „dvorní malíř Rudolfa II. a zároveň architekt Joseph Heintz st.“, o nichž Uličný uvažuje i v souvislostech s Henckelovým projektem, přičemž ještě zmiňuje návrhy na loggii v Augsburgu.

Další pozdně renesanční profánní stavby Prahy (v3b, sakrálním stavbám jsou věnovány samostatné předchozí kapitoly) jsou Malostranská radnice, Pivovar a dům U Lajblů v Žitné ulici či dům U Císařských na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice, oba dnes (na konci devatenáctého století) zbořené. I v této stručné kapitolce dokázal Uličný najít zajímavou souvislost v osobě Dominika de Bossiho, „který pro Smiřické pracoval v Náchodě“ (s. 971). Jen věcí textového členění je uvedení několika pražských paláců pod třetí podkapitolu kapitoly Praha – rezidenční město s názvem Pobělohorská tvář pražských paláců (v3c). Jsou jimi Lichtenštejnský palác na Malé Straně, Harrachovský palác na Hradčanech, Martinický palác na Hradčanech Eggenberský palác na Hradčanech, Dietrichsteinský palác na Malé Straně, přičemž většině z nich jsou věnovány jedna až dvě strany (Harrachovskému paláci pouhé dva odstavce), poslední pak je tématem rozsáhlejší analýzy (takže tvoří – i některými obsahovými prvky, jako je „zahrada“ – dramaturgický náběh k samostatnému tématu mimořádné stavby zahradního paláce Michnů z Vacínova. Přitom hodnota těch prvních uvedených není nijak mimořádná, k paláci Karla z Lichtenštejnu, jakkoli na topograficky snad nejvýhodnějším místě v Praze (na západním, nejvyšším místě Malostranského náměstí), je třeba hovořit „s určitou výhradou“ (s. 972), neboť přestože se jedná o sídle českého místodržitele, tedy muže mocensky na srovnatelné výši s postavením Valdštejna, uvádí tuto stavbu autor knihy „zejména proto, aby jen víc zdůraznila hodnotu a výši Valdštejnova stavebnického umu“ (s. 975).

Zatímco zde postihl autor nedostatky, spočívající především v eliminaci jinde obvyklých štítů a dalších střešních doplňků (italské paláce, které byly vzorem, měly jiné, „převýšené“ proporce), což snižovalo reprezentativní dojem, u nerealizovaného Harrachovského paláce nebylo příliš co popisovat, až na zamýšlenou stáj pro sto koní (takovou v Praze neměl ani Valdštejn), u Martinického paláce se pak přece jen podařilo uvést přímou souvislost s Valdštejnem, o kterou je pochopitelně usilováno, konkrétně v detailu středního štítu průčelí, vlastně prvku, který se jeho autor, Giovanni Pieroni, coby Ital vlastně musel učit, a jakkoli i zde usiloval o vlastní invenci, není to řešení nijak oslňující. Pieroniho návrhy opravňují i zařazení předposledního, Eggenberského, dnešního Schwarzenberského paláce do předkládaného souboru. Přitom je třeba říci, že ve všech případech Uličný pečlivě uvádí mnohdy i to málo, co je možné předložit jako součást výzkumu.

U Dietrichsteinského paláce, u něhož jsme se pohybovali už v souvislosti s komentářem k Henckelovým domem v předchozím textu, a který dnes vnímáme jakožto palác Colloredovský (od olomouckého biskupa Františka Dietrichsteina se přes jeho synovce dostal prodejem císaři Ferdinandovi III. a od něj v roce 1642 k hraběti Rudolfu Colloredo-Wallsee) autor nyní akcentuje nikoli samotnou stavbu, nýbrž řešení unikátní palácové zahrady, která představuje „dosud nepoznanou kapitolu dějin pražské zahradní kultury“ (s. 979). Patří mezi ty nejzajímavější, dříve prakticky neznámé objevy Uličného výzkumu. Ten podrobným zkoumání dospěje až k realizacím Giovanniho B. Faldy a Giovanni G. de Rossiho ve dvou sousedních vilách ve Frascati s „vodním divadlem“ a několika exedrami za nebo nad sebou (vilu d´Este v Tivoli, kde se nachází slavné exedry, stejně jako celá řada dalších prvků, uvádí Uličný v jiném kontextu už v prvním svazku, zřejmě proto, že tu nejsou další bezprostřední souvislosti s Valdštejnem, jaké nachází v popisovaných případech nyní, především v úvahách o možné participaci Valdštejnových architektů i zde, zvl. s. 986).

Mimořádnou stavbou je areál pojednávaný v podkapitole v3d s názvem Řím nad Vltavou: Zahradní palác Michnů z Vacínova na Malé Straně. Vznik stavby dnes ve veřejném diskursu uváděné jako Tyršův dům je spojen s Pavlem Michnou z Vacínova, rodu čerstvě povýšeného (1598) do šlechtického stavu. V historii je znám ze spojení s Karlem z Lichtenštejna a Albrechtem z Valdštejna při exekucích po porážce českého stavovského povstání (též mincovní konsorcium atd.), při Valdštejnově tažení na Norimberk za tuto orientaci zaplatil životem. Na fotografii (v3d:13, s. 1003) velice podobné (ale ne totožné) s tou, která je uveřejněna na Wikipedii, je zřejmá skutečnost, že dostavěno je jen jedno křídlo, v pohledu na zahradní fasádu vlevo od rizalitu, zatímco „vstupní průčelí paláce nebylo za Michnů z Vacínova nikdy dokončeno“ (s. 1004).  

Pro analýzu architektonické podoby paláce se stala Uličnému východiskem podkapitotola Michnovský palác a římská architektura, v níž (je to jedno z nejpodrobnějších míst sledování jednoho ústředního prvku) sledujeme „motiv středního rizalitu v římské palácové architektuře“ (s. 1009), jenž se poprvé objevil v projektu Palazzo Barberini v Římě, dále pak čteme, že „pro komponování rizalitu Michnovského paláce byly tedy skoro výhradně použity motivy římské vilové architektury, a to platí i o oválných nikách s bystami imperátorů, které charakterizují průčelí vily Medici a Borghese v Římě, i když se tento motiv již před stavbou pražského paláce rozšířil na fasády římských paláců (Palazzo Mattei a Casino dell´Aurora zahradního paláce Scipione Borghese na Kvirinálu). V kombinaci, v jaké byly užity v Praze, jim stojí nejblíže opět vila Giulia, kde jsou bysty na fasádě nad nymfeem osazeny nad ramena serliany v patře.“ (s. 1017, citací jsem vlastně uvedl řadu dalších staveb, zařazených i do vyobrazení a plánů, stejně tak motiv serliany je jedním z ústředních prvků, které Uličný systematicky v celé publikaci sleduje). Působivé je i vyobrazení galerie Palazzo Farnese (s. 1019). Následuje sledování tvarosloví portálů, včetně průjezdu římské Porta Pia od Michelangelo Buonarrotiho, posléze celkového tvaru, např. v několika zobrazeních Casina del Bel Respio vily Doria Pamphilji v Římě, a konečně štuků malostranského paláce.

Poslední podkapitolka pražského tématu (v3e) je nazvána Drobná rekreační architektura Prahy a pojednává o dvou stavbách – Casino na Kampě a Casino v domě U dvou zlatých lvů u Vlašského špitálu.

Kapitola označená jako Čechy a Morava je uvedena (kromě stručného odstavce, který upozorňuje na to, že se nejen jedná o „vzájemně velmi odlišné stavby“, které ale mají „s Valdštejnem něco společného, a to buď v osobě stavebníka, architekta nebo obdobný koncept“, ale i, „že se v Čechách dodnes nacházejí pozůstatky prakticky neznámých areálů výjimečné hodnoty“, s. 1047) částí 4a s názvem Zámecká zahrada v Teplicích a osmý div světa. Motiv grotty s postavami Orfea a Eurydiky (s. 1046, na tomto zobrazení torzo Orfea a dvě ptačí figury) na straně protilehlé úvodnímu textu nás propojuje s tímto prvkem prostupujícím celou tvorbou Valdštejnových architektů (na Malé Straně, v Ovenci, v Bubnech i v Jičíně). Panství spravoval Radslav Vchynský a poté jeho synovec Vilém Kinský (nové jméno vzniklo úpravou toho původního), sledujeme složitou strukturu areálu zámku a několika zahrad, grotty, letohrádku, kláštera, hospodářského dvora, casina, ostrůvku v menším rybníku se sochou Neptuna a štěpnicí (rekonstrukce s. 1050), o něco dále detailů zahradní grotty (kolem r. 1634, s. 1052). Následují fascinující souvislosti, totiž poukazy na Hortus Palatinus, rozsáhlý komplex při zámku v Heidelberku, zřízený v roce 1619 pro falckého kurfiřta Fridricha V., pozdějšího neblaze proslulého českého „zimního krále“. Autorem návrhů a realizací byl francouzský zahradník Salomon de Caus. Zajímavá je skutečnost, že teplická zahrada s grottou, „veřejnosti donedávna nepřístupnou a zasypanou pilinami z přilehlé truhlárny“ (s. 1065) je „časově skoro současná imitace slavného heidelberského osmého divu světa, která byla až do dnešní doby na dlouhá staletí zcela zapomenuta.“ (s. 1065).

Druhou podkapitolou, pojednávající o valdštejnských souvislostech v Čechách a na Moravě jsou Stavby olomouckého biskupa a kardinála Františka z Dietrichsteinu, jak je označena i příslušná kapitola – v4b. Do problematiky nás uvede historická fotografie baziliky sv. Václava v Olomouci (z roku 1866, tj. před regotizací), k níž se váže projekt Andrey Spezzy („přips.“) z roku 1620, což byl „nejnákladnější a nejprestižnější projekt v době Dietrichsteinova držení olomoucké biskupské stolice“ (s. 1067, 1966). Jedná se o stavbu presbytáře „v téměř gigantické velikosti, která nemá v české sakrální architektuře té doby obdoby“ (s. 1067, po regotizaci v 19. století tato mimořádnost v souvislosti především se stometrovou, druhou největší kostelní věží v Čechách, v celkovém pohledu zaniká, na projektech, zde zvl. s. 1068 je zřejmá). K dalším Dietrichsteinovým stavbám patří kostel sv. Václava v Mikulově s úžasnou klenbou trojlodí (vyobr. na s. 1072–1973) či práce na zámku tamtéž.

Brtnice Rombalda Collalta (v4c) nás zavádí do městečka na Vysočině (mezi Jihlavou a Třebíčí), jejíž podoba se měla změnit po konfiskaci původnímu majiteli Zdeňkovi Brtnickému z Valdštejna působením italského šlechtice, vyhoštěného Benátskou republikou a vstoupivšího do služeb Rudolfa II., podle návrhů Giovanniho Pieroniho.  Ty „nejvýznamnější projekty, jež by měly dalekosáhlý význam pro architekturu střední Evropy – novostavba kostela sv. Matouše a urbanistický koncept zámku – zůstaly bohužel jen na papíře“ (s. 1079). Přesto můžeme sledovat pozoruhodné Pieroniho výkony v nákresech kostela bl. Juliány, původně sv. Matouše, později Nanebevzetí Panny Marie paulánského kláštera, vysvěceného v roce 1641. Architektovy skici jsou porovnávány s kostelem Santi Michele e Gaetano ve Florencii či některých římských kostelů, plán na rozšíření brtnického zámku, ale také třeba drobnější stavby jako je tkalcovna v Brtnici a hospoda v Heralticích.

Poslední samostatně pojednávanou stavbou v celé monografii je jezuitský kostel sv. Salvátora na Starém Městě v Praze (v5, Balkony jezuitského kostela…), která uzavírá „přehled české architektury Valdštejnovy doby“ (s. 1099), „otvírající na chvíli v plné síle brány baroka“, což je třeba podtrhnout vzhledem k tomu, že autor zdůrazňuje, že je třeba se vymezit proti představě o Valdštejnově architektuře jako baroknímu projevu (jak na začátku těchto komentářů citováno, Uličný ji považuje za „projev italské stavební kultury“, s. 12) a toto je jedno z málo míst v celé knize, kdy se o oprávněnosti užití termínu baroko nepochybuje (je to vcelku pochopitelné, jedná se o jednu část stavby reagující na její předchozí podobu). Autor analyzuje jedinečnou situaci stavby, v níž balkony, které jsou vlastním tématem kapitoly, představují specifické řešení návaznosti stavby, založené už v roce 1575, a dokončené „stavbou západního portiku“ (s. 1099) v roce 1653. Můžeme detailně sledovat (je to snad ještě větší dobrodružství než v jiných případech) jednotlivé proměny architektonických prvků, které si postupně vynucuje vždy ta předchozí/výchozí situace vzhledem k cíli, jehož má být dosaženo. „[…] pražské balkony, spojující elegantním způsobem empory bočních lodí a presbytáře“ jsou srovnávány se současným italským stavebním kontextem, originální oválný tvar sledujeme v Praze, v Miláně (Collegio Elvetico, kostel S. Maria di Loreto, nerealizovaný návrh, s. 1104, 1105), Veroně (Porta Leoni), v římských stavbách Francesca Borrominiho (paralela klenby sv. Salvátora a kostela San Carlo alle Quattro Fontane, na protilehlých stranách 1108 a 1109) a na závěr je čtenáři předloženo průkazně barokní průčelí řečeného kostela. A ovšem, již předtím jsme sledovali celou historii vzniku celé stavby i situace.

Kapitola o architektech Albrechta z Valdštejna (vi) je jednak jejich biografií, jednak svým způsobem i prvním resumé celého obsahu monografie ještě před samotným Závěrem, neboť to byli právě oni, kdo jí dali konečný tvar. A ovšem, ačkoli jsou u předchozích příslušných kapitol zmínky, odkud kdo z nich pocházel a na které myšlenky ze svého kraje navazoval ve Valdštejnových službách, zde je příležitost rozvinout i jejich předchozí, případně pozdější stavební činnost, což je u některých z nich důležité.

Pouhé dvě stránky jsou v podkapitole vi1 věnovány architektovi jménem Giovanni Battista Marini de Bossi, jehož „hvězda zářila hlavně v prvních letech jeho služby pro Albrechta z Valdštejna, kdy pro něj Marini zřejmě nejen stavěl, ale pravděpodobně i navrhoval kartouzu ve Štípě a pak byl nepostradatelným Spezzovým asistentem na Valdštejnově malostranské rezidenci“. Poté byl ve Spezzově zastoupení vyslán do Jičína. Zmíněny jsou i jeho nepříliš chvályhodné charakterové vlastnosti, „ale z toho nelze odvozovat žádné závěry o jeho uměleckých schopnostech“.  Nejen jeho osobnost, ale i celkovou situaci pěkně nasvěcuje závěrečná poznámka, že „vlašská komunita v Praze pocházela z hodně divokých vajec.“ (s. 1116)

Podobně jako u následujících, i u portrétu Andrey Spezzy (vi2, Andrea Spezza) je kapitola uvedena citátem některého ze svědků, v tomto případě kronikáře Valdštejnovy fundace Kašpara z Binsfeldu. Spezza pocházel z malého (ve Valdštejnově době mělo 400 obyvatel) podhorského městečka Aronga v kraji Lugano, dnes v nejjižnějším švýcarském kantonu Ticino, „jeho architektonické myšlení“ (s. 1117) formoval Milán. Do Čech se dostal (společně se svým bratrem Giovannim) vzhledem k tomu, že Giovanni Maria Filippi, císařský architekt, v roce 1616 musel opustit Prahu. Nyní pracuje ve službách císaře Matyáše a Uličný sleduje jeho nejvýznamnější předvaldštejnskou realizaci v Bielanech u Krakova, kamaldulský klášter (kamaldulové jsou poustevnický řád, původně italské mnišské hnutí, kombinující poustevnický styl se společným klášterním životem, podobně jako kartuziáni), a srovnává jeho architektonickou strukturu s kostelem S. Marii Assunty di Carignano v Janově, barnabitským chrámem v Miláně, a mimo jiné příznačně srovnává detailní podobu portálů, nik a oken u těchto a dalších staveb (např. Paláci senátorů v římském Kapitolu). Samozřejmě pak čteme sumář jeho dalších prací v Čechách, způsob života i existenci jeho početné rodiny, „jejíž členové pokračovali v jeho práci“ (s. 1127).

U druhých dvou architektů zahrnutých do této kapitoly je každému z nich věnováno podstatně více místa. Giovanni Pieroni (vi3) se dostal do Prahy v souvislosti s potřebou uvést do lepšího stavebního stavu Pražský hrad. V Itálii patřila rodina k elitě, otec byl malíř, architekt a inženýr, kmotry druhorozeného syna Giovanniho byl velkovévoda a velkovévodkyně, k prostředí, v němž vyrůstal, nedaleko slavného Palazzo Pitti, mu byl u prvních krůčků k dispozici slavný Bernardo Buontalenti. Mladý tvůrce v oblasti civilní a vojenské architektury „opakovaně využíval motivy římské architektury“ (s. 1129), neměli bychom ani v tomto nejstručnějším komentáři přehlédnout jeho zájem o astronomii a přátelství s Galileem Galileim, víme přece, jaký vztah měl k hvězdám Valdštejn. Pieroniho práce jsou popisovány takřečeno po letech, první výpravy do Záalpí jsou provázeny rozsáhlou citací florentského malíře Baccia del Bianca, jenž se výpravy zúčastnil. V roce 1622 se Pieroni ocitá ve Vídni, ale v témže roce také i v Praze, kde pracuje na opevňovacích pracích na Malé Straně a na dalších místech (v mnohém byly návrhy neúspěšné), dále sledujeme plány v Kladsku a v Mikulově, a už v roce 1625 jsou tu první pověření ze strany Albrechta z Valdštejna, když shání „vhodné zahradníky pro své v Praze budované zahrady“ (s. 1141). V roce 1927 to jsou už plány pro opevnění na Bezdězu a na Hrubé Skále, dále v Brtnici na stavbách hraběte Rombalda Collalta, také hradu Sádek „jižně od Třebíče“ (s. 1145), ale také „pomáhal s přípravou karuselu a rytířských her, které se konaly na Hradčanském náměstí“ (s. 1148) na počest Eleonory Gonzagy. Rok 1628 „zřejmě celý strávil na cestách po boku Albrechta z Valdštejna, a to až v dalekém Meklenbursku“ (s. 1149), zatímco se pohybuje ve Schwerinu či Güstrowu, kreslí plány i pro jičínského sv. Jakuba či Brtnici, odtud jede do Prahy na svatbu své sestřenice atd. Od vévody získává panství Velehrádek a Červené Poličany, později, v podkapitole vyznačené daty 1645–1654 , zachycující poslední léta po Valdštejnově zavraždění, se hovoří o domě „poblíž Hofburgu“. Z nevaldštejnských staveb jsou reprodukovány návrhy na pohřební kapli Coalltů, „zřejmě v minoritském klášteře ve Vídni“ (s. 1156, 1157) či vyobrazení zámecké kaple v Náchodě (zde pracoval pro knížete Ottavia Piccolominiho). V závěru Uličný píše o důležitosti toho, že se zachovaly soubory Pieroniho plánů, jak jsou zachovány ve florentských Uffiziích a v Univerzitní knihovně v Boloni.

Posledním ve valdštejnské chronologii i monografii o jeho architektuře je Nicolò Sebregondi, na rozdíl od všech ostatních je autorem textu Guido Carrai. Údaje o narození Sebregondiho nejsou přesně dochovány, znám je jeho pobyt v Římě, jak je zapsán v životopisu malíře a architekta Giovanniho Battisty Crescenziho z pera Giovanniho Bagliona. Hned na straně protilehlé titulu je fotografie slavné vily Favority v Mantově (detailem z ní je uvedena celá kapitola, když je umístěn, jak to v podobných případech bývá, na protilehlé straně začátku textu, s. 1114), o níž byla už řeč na jičínské valdštejnské konferenci, následuje celá řada reprodukcí plánu římského Palazzo Crescenzi či dokumentace římského kostela S. Maria del Pianto. V Mantově se architekt setkal s Ferdinandem Gonzagou, jenž se stal jeho největším patronem, zde se i hovoří o zmíněné vile a jí je věnována nejen jedna samostatná podkapitola, ale i celá další řada míst v textu a vyobrazení nejrůznějšího druhu (půdorys celého objektu, který neměl právě nejšťastnější osudy, nalezneme na s. 1185).

Teprve poté se autor věnuje Sebregondiho létům ve službách Albrechta z Valdštejna, také v tomto případě hodnotí Uličný jeho kariéru neúspěšnou z řady důvodů, k nimž patří obvykle nemožnost ocenit dnes mimořádnou kvalitu některých projektů proto, že se jednak ztratila dokumentace, jednak samotné stavby doznaly takových změn, že jejich původní podobu pod nimi stěží lze spatřit. K tomu všemu přistupuje i skutečnost, že urbanismus byla Sebregondiho slabší stránka (na příslušných místech čteme kritiku nákresu příští podoby Jičína, kde navíc nejsou některé momenty vůbec zodhledněny). V případě Valdštejnově pak ještě i nejistota, kterému z jeho architektů lze ten či onen výkon přisoudit. Vzhledem i k povaldštejnským létům, kdy se „zpět v Mantově“ věnoval efemérní architektuře či lze hovořit o druhořadých dílech, je pak – kromě projektů zdejšího paláce Te – zůstává vila Favorita tím nejvýraznějším odkazem, s Uličného komentářem: „Jeho největší dílo – vila Favorita – se však pro svůj rozměr a komplexnost vymkne kontrole, zůstane nedokončeno a místo, aby představovalo těžiště Sebregondiho kariéry, dezorientuje každého, kdo se jeho prostřednictvím pokusí interpretovat architektův jazyk. K tomu by jistě nedošlo, kdyby byla k dispozici alespoň část jeho velké plánové produkce, kreseb, které přinášejí radost pro svou jakousi »jednoduchost« a jsou výsledkem postupného zdokonalování, začínajícího na akademii a rostoucího každodenní praxí na stavbě.“ (s. 1199)

Název poslední kapitoly (vii) Albrecht z Vadštejna – „největší milovník koní“ odkazuje, jak lze z uvozovek tušit, ke slovům Bohuslava Balbína, u něhož toto hodnocení nalezneme v latině – „amator equorum maximus“. Barbora Klipcová dává mimořádné aktivity Albrechta z Valdštejna v této oblasti do rámce tehdejšího významu pěstování a výcviku ušlechtilých koní s uvedením nejvýznamnějších hřebčínů na území habsburské monarchie (Kladruby, Lipice poblíž dnešních slovinsko-italských hranic), šlechtických rodů, které se chování koní věnovaly a čtenář získá i základní přehled o ušlechtilých rasách (arabský kůň, „který byl jedním z předků koně berberského“, s. 1209, turecký, koně z italských hřebčínů, oldenburští či polští koně etc.). Koně se stávají součástí života šlechty, abych parafrázoval jednu větu textu (s. 1205), „svět ušlechtilých koní byl uznávaným tématem společenské konverzace, ale i námětem aristokratovy osobní korespondence, jeho deníkových záznamů, pamětí či cestopisů,“ (s. 1207) což svědčí o tehdejším významu pěstování koní, v textu jsou citovány některé z těchto textů, říká se také, že „bohatá byla také hipologická literatura“ (s. 1208) a opět jsou uvedeny příklady.

Valdštejn byl i v takto vysoko nastavené laťce výjimečný v řadě ohledů, zdůrazňována je především kvalita architektura hřebčínů a mimořádná znalost celé problematiky, osobní přístup, patrný např. z dopisů s konkrétními příkazy, dále se dozvíme i reprezentační funkci, která je zřejmá z počtu koní, které provázely šlechtice na cestách, a v případě vévody dosahoval tento doprovod několika set zvířat, tedy byl srovnatelný s tím císařským (ostatně je tu třeba jeden doklad o zapůjčení několika koní na svatbu císařova syna, budoucího Ferdinanda III.). Zachovány a citovány jsou písemné prameny, z nichž máme nejen komplexní přehled o počtu klisen, hřebečků či hříbat ve smrkovickém hřebčíně, ale i popisy jednotlivých neapolských či španělských koní. Není divu, jestliže cena vzácného koně mohla dosahovat stonásobek běžného tažného koně. Tak jako v jiných případech, můžeme jen se smutným povzdechem pročítat konstatování o rozkradení tohoto vzácného statku vojáky, i oboru „po vévodově smrti drancovali podobně jako jiná místa náhle bezbranného frýdlantského vévodství“ a pozdějším splynutí konfiskované smrkovické obory s tou v Kladrubech nad Labem. Dnes můžete těmito místy procházet a nevím o tom, že by na nich mohla být vůbec nějaká stopa po někdejších slavných dobách.

U komentáře Závěru coby posledního úseku textu, shrnujícího celou rozsáhlou monografii o jedné oblasti Valdštejnových aktivit, totiž těch, jejichž výsledek zůstává, jakkoli dnes v mnohém fragmentárně či překrytě dalšími vrstvami transformací (ale i s novými odhaleními z této skryté polohy, jak ukázaly některé objevy coby výsledky výzkumu Petra Uličného a jeho spoluautorů), fyzicky v zemi a v krajině, začnu úplným koncem, totiž Uličného konstatováním, že přetrvává hodnocení historické osoby Albrechta z Valdštejna v jeho kontroverzi, v níž v jeho strmé kariéře sehrály svou úlohu zároveň mimořádné manažerské schopnosti, díky jimž a s pomocí neuvěřitelného množství nabytých majetků po Bílé Hoře se mu „v neuvěřitelně krátké době“ dařilo realizovat „opulentní ambice“ a vytvořit vlastní vévodství uvnitř českého státu, což nemělo „svého předchůdce ani následovníka“. A proto, že „Valdštejn stál na straně bělohorských vítězů a katolické protireformace“, byl „vnímán jako postava negativní“ (vše s. 1238).

Uličný se domnívá, že bude trvat určitou dobu, než se tento negativní postoj změní i na základě Valdštejnovy „jednoznačně pozitivní role v dějinách českého stavitelství“ (s. 1239), kterou shrnuje podrobněji právě v Závěru.

Znovu přitom zdůrazňuje chápání Valdštejnovy architektury, v němž je „však nutné vyhnout se definování této doby jako manýristické či raně barokní“, neboť je to „právě toto období, kdy se u stavebníků v Čechách ve velké míře projevuje italská renesanční architektura v nejčistší podobě.“ (s. 1239)  Sledoval jsem pečlivě tuto problematiku a vypisoval si formulace, kde jsou alespoň náznaky přiznané cesty k tomuto slohovému období – s vědomím, jak se s časem posunují některé kritéria (vzpomínám si například na jeden odborný názor, který dokonce tvrdil, že baroko a klasicismus je vlastně jedno stylové období) a právě oněmi jinými pohledy na celou věc u řady autorů předchozích publikací – a zaznamenávám s respektem tento pohled, argumentačně důkladně podložený. Také proto připojuji na tomto místě ještě jeden úryvek z předchozího textu, kde Uličný tyto argumenty přináší:  

„Matyášova brána je někdy považována za stavbu stojící na pomezí mezi renesanční a barokní architekturou, za první ohlas nového slohu v Čechách. Toto vnímání vychází z toho, že v českých zemích do té doby nebyla renesanční, respektive vitruviánská architektura až na výjimky správně interpretována a žila zde v různých deviacích ovlivněných místní středověkou a středoevropskou tradicí. Matyášova brána je nicméně ve skutečnosti právě jednou z mála v Čechách realizovaných čistokrevných renesančních staveb, navržená v duchu těch nejlepších italských architektů. A to ve skvělé monumentalitě, diverzně, delikátnosti a také s místem pro capriccio, tak jako ve stavbách božského Michelangela (Porta Pia) a Giulia Romana (Palazzo Te). Vedle novému Španělského sálu, který se však nedochoval intaktně, je Matyášova brána zároveň svojí rafinovaností nejdůstojnějším protějškem slavného rudolfínského umění.“ (s. 893)

Ještě podstatnější je nicméně šíře záběru, kterou monografie o Valdštejnově architektuře přináší. Hodnotit ji z hlediska uměnovědného mi nepřísluší, i neodborníkovi v těchto disciplínách nicméně musí být zřejmý přinejmenším rozsah práce, která za publikací stojí, koncepčnost a důslednost v realizaci deskripce a komparace jednotlivých architektonických objektů, vidění celkových souvislostí a zaměření na pregnantní vidění detailu zároveň, ale i přístupnost kulturnímu čtenáři, který bude ochoten překonat určitá úskalí nastavená mu odborným diskursem, jenž ovšem jedině umožňuje téma takto uchopit. Nezbývá mi, než vybrat na závěr ještě dva větší úseky textu, které shrnují cosi z jeho velkoleposti:

„Architektura Albrechta z Valdštejna je výjimečná. To si uvědomovali již jeho současníci, kteří obdivně popisovali lesk a velkolepost jeho malostranského paláce, zastiňujícího i císařskou rezidenci na Pražském hradě. Obdivuhodná však není jen Valdštejnova architektura a rozsah jeho stavebního programu, ale také tempo, jímž Valdštejn dokázal svoje cíle realizovat. V těžko uvěřitelné krátké době jednoho desetiletí totiž stihl postavit, založit či jen naplánovat takové množství staveb, k nimž i ti největší stavebníci českých dějin, jako byl Karel IV., potřebovali několik desetiletí.
Během této doby stál Valdštejn při založení šesti řádových domů (jezuité v Jičíně a na Malé Straně v Praze, kartuziáni ve Valdicích, augustiniáni v České Lípě a na Bezdězu – fundace přenesena později do Bělé pod Bezdězem – a benediktini na Bezdězu), dalších pět pak zamýšlel realizovat (jezuité ve Frýdlantu, karmelitáni, dominikáni a kapucíni v Jičíně, františkáni na Veliši). Postavil nebo zásadně přestavěl dvě rozsáhlé a jednu menší rezidenci (palác v Praze a v Jičíně, zámek v Bělé pod Bezdězem), dílčí úpravy provedl nebo plánoval na několika dalších sídlech nebo pevnostech (Hrubá Skála, Bezděz, Kost, Lemberk). Založil tři rozsáhlé předměstské zahrady s letohrádky (Ovenec – Troja a Bubny u Prahy, valdický letohrádek s oborou u Jičína). Vybudoval síť koňských obor s centrem v rozsáhlém hřebčíně ve Smrkovicích. Rozšířil a zásadně přestavěl celé město Jičín, kde založil dva nové kostely (sv. Jakub a Nejsv. Trojice) a několik dalších plánoval (jezuitský kostel, nový farní kostel). Rozšířil také město Liberec. Organizovanou výstavbu Jičína pak korunoval jeho vložením do rozlehlé krajinné kompozice, pojící její prvky lipovou alejí. Vedle toho rozvíjel také stavební program ve svých vévodstvích získaných mimo české země, kde byla započata přestavba zámku a města v Zaháni, v Meklenbursku pak zamýšlel přestavět palác ve Wismaru a započal úpravy zámků v Güstrowě a ve Schwerinu.“ (s. 1233)

Následuje hodnocení některých špičkových projektů, srovnání s architekturou Rudolfa II. v Praze a dalších stavebníků a shrnutí účasti řady italských architektů, prostřednictvím nichž byly do Čech přeneseny ty nejlepší italské vzory, některé realizace pak v novém kontextu měly ambice ty italské dokonce překonat. A Uličný vidí výsledky těchto stavebních aktivit i v širším kontextu:

„Kvalita a množství produkce italského stavitelství v Čechách tak dosáhly za Albrechta z Valdštejna svého vrcholu a otevřely Čechám svět architektury barokní. To, co se díky ambicím císařského generalissima a jeho blízkých podařilo v krátké době uskutečnit, se dá srovnat s tím nejlepším, co charakterizovalo tehdejší styl v samotné Itálii. A zároveň tím, že Valdštejn a další čeští stavebníci zaměstnávali italské architekty různého původu a školení, dostávala česká a zejména pražská architektura snad všechny odstíny, jakými italská kulturní centra toho období, jimiž byla Řím, Milán, Janov, Vincenza nebo Benátky, disponovala. Zároveň umožnila realizaci progresivních prvků, které se v Itálii začaly plně prosazovat až později. K nimž patří zaoblené pilastry Valdštejnovy palácové kaple v Praze, užité o desetiletí dříve než Borrominim v Římě, stejně jako oválný tvar balkonů kostela sv. Salvátora při staroměstské jezuitské koleji v Praze z doby kolem roku 1640.“ (s. 1237)

https://www.kosmas.cz/knihy/228359/architektura-albrechta-z-valdstejna-2-svazky/

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/architektura-albrechta-z-valdstejna-2-svazky-18716159

Petr Uličný a kol., Architektura Albrechta z Valdštejna, Italská stavební kultura v Čechách v letech 1600–1635, NLN, s. r. o., Praha 2017