Petr Šabach / Čtyři muži na vodě

Petr Šabach / Čtyři muži na vodě
Šabachovy knížky / 4

Všichni se smáli a byli dobře naladěný a postrojený jako starý čundráci a starší Ptáčník zavzpomínal na jednoho námořníka, s kterým se dřív znal, a prohlásil o něm, že „nebyl špatnej, ale byl už vyjetej“, jako že byl blbej, a dal do placu pár historek o námořnících a ženskejch, a do toho mi dal Břečka párkrát cvaknout ze svý placatky, takže sem se za chvíli tlemil s ostatníma a volali sme na auta, co sme nechávali za sebou, „Ahóóó´j!“ a začínali sme bejt pořádně nažhavený na tu cestu, co nás čekala, tu samou, co sme jeli společně před lety, a nemělo to chybu. Víťa se usmíval, Jirka Ptáčník, ten se přímo smál a Břečka furt opakoval: „Nejsme špatný chlapi, akorát že trochu vyjetý!“ a to sme vždycky, když to řekl, fakt zařvali. Není a světě nic krásnějšího, než když vyrazíte na vejlet. Možná, že jedině plánování vejletu. To je možná eště lepší. Takový to „Kudy to střihnem?“ nebo „Vodsaď bysme se mohli přesunout sem…“, což na mapě vždycky vypadá děsně jednoduše, až legračně, takže zapomenete na měřítko a na kopce a průrvy a kopřivama zarostlý břehy a na komáry, čemuž se dohromady říká příroda. (s. 95)

Úryvek zhruba z poloviny knihy, kdy se, po všech předchozích přípravách a souvisejících příhodách, které zabírají celou první polovinu, vydávají čtyři přátelé, jak je známe z někdejších Opilých banánů, znovu na vodu, jak to uvozuje podtitul knihy „Opilé banány se vracejí“ či samotný titul, připomínající mimochodem (rovněž humoristickou) knihu Jerome Klapky Jerome Tři muži ve člunu, a jak to formuluje text na zadní desce (soubor nového vydání Šabachových knih v Pasece nemá přebal): „Frajeři z knihy Opilé banány jsou zpátky, po dvaceti letech se znovu sešli v plné polní a jako by se za ty roky nic nezměnilo.“ (A kniha se vrací u Paseky i jako expediční počin, tedy potřetí 2003, 2005, 2019.)

Kromě toho, že jsou představeny hlavní postavy příběhu (čtvrtý je bezejmenný vypravěč), nalezneme tu všechny ingredience, které známe i z ostatních knih českého humoristy a které jsou obsaženy i ve vybraném textu, tedy „alkohol“ (placatka), „historky“ (zde o námořnících), specifický typ hrdinů, označovaných na několika místech oním charakteristickým jazykem „kreténi“ (zde vyjetej/blbej, na jiných místech např. „čtyři rozesmátý kreténi“, s. 34, v souvislosti s představou „nafukovacího gumového člunu“ a jejich budoucího výletu), jejich „přátelství“, pozitivní životní postoj, zde vyjádřený slovy nažhavený či nic krásnějšího, a smíchem (tlemil se) a samotný jazyk. Mného z toho jsme probrali u předchozích knih (Babičky, Opilé banány, Máslem dolů). Jak jsme už rovněž zjistili jejich četbou, jakkoli by Šabachův uvolněný styl mohl svádět k představě o jakési „nekontrolovanosti“ či „jedné podobě“ všech próz, vyplývající z (oceňované) spontaneity vyprávění (s tím se setkáváme třeba u Jaroslava Haška, mohli bychom to vnímat i v souvislosti s sebe-přiřazením vypravěče k oněm rozesmátým kreténům), ve skutečnosti je každá kniha promyšleně komponovaná a její stavba obsahuje prvky, které mají konkrétní vazbu k jejich obsahu. Co mám na mysli?

Ve Čtyřech mužích je to – s oním časovým odstupem související – výrazný prvek vzpomínek, k nimž vypravěč neustále odbočuje a porovnává tak aktuální čas děje s příhodami, které se staly před léty („před dvaceti lety“). Se vzpomínkami (na dětství, na dobu puberty) pracuje Šabach i v jiných knihách (např. Babičky, tam je to spojeno s věkem hlavních protagonistů). Dalo by se říci i, že onen samotný věk je odstupňován (jak s tím nakonec začal už Alexandre Dumas u svých hrdinů) „po dvaceti letech“ (Opilé banány, Opilé banány po dvaceti letech, Babičky). Jakýsi archiv minulosti vytvářejí fotky, které si hrdina prohlíží, či dopis od otce, vedle těchto reminiscencí je časový rozměr (posun o 20 let) reflektován i přímo, třeba když se hovoří o Víťově ženě: „[…] její muž má krizi středního věku a že mu udělá jen a jen dobře, když na čas vypadne.“ (s. 34)

Druhým rysem je pak výrazný odskok od reálnosti v několika krátkých epizodách. Nemyslím tím hyperboly ve vyprávění, tedy přehánění či nadsazování, jak je to jinak u tohoto typu textu (a v Šabachových knížkách) běžné. Mám na mysli mezní situace, kdy ve zkratce nastane něco takřka (nebo i zcela) nereálného, jako jsou příklady toho, kdy vypravěč byl jako malý chlapec vždy někde jinde, a pro rodiče jít na procházku znamenalo vzít „pro jistotu jídlo tak na tři dny, nějakou tu teplou deku, lana, baterky, pár světlic a samozřejmě megafon“ (hezké je to slovo samozřejmě), neboť chlapec se vždy „už nějak vyvlík“ a „šel za svým“, nebo si prohlížel obrázkovou knížku a na výzvu, že překáží a zda by nemohl jít „krapítek stranou“, jen tak trochu poodstoupit, „a najednou se proberu a stojím na Sněžce, kde se zatajeným dechem pozoruju ten nejúžasnější západ slunce, co sem kdy spatřil“ (následují další příklady, s. 14).

Příklady implikují myšlenku svobody/volnosti, odchylky od konvenční nudy, a ovšem i časové kontinuity se současností, v níž se autor táže (i čtenáře) po změně. A ovšemže je tu vždy ještě otázka imaginace, která ostatně patří do oné linie české prózy, v níž se nachází Jaroslav Hašek či Bohumil Hrabal. Přímou reflexí této roviny jsou dvě věty „Bylo by možná zajímavý to zakončit tím, že od tý doby už ho nikdy nikdo neviděl, ale to není pravda. Pravda je jen to, že si Břečka zadělal na celkem slušnej manželskej průser hned první den.“ (s. 21), komentující v závěru opravdu excentrické události kolem Břečkovy svatby, kterou novomanžel zakončil tím, že po obřadu nastoupil do taxíku, který jej přivezl, a odjel.

Takto „ostře“ začíná i celý příběh, když vedle sebe klade trochu šílenou představu porodu a zatčení právě narozeného dítěte arizonským šerifem, implikující moment, v citovaném úryvku neobsažený a v celém textu opakovaný coby jeden z jeho základních stavebních kamenů, totiž „průšvih“ („Nějak takhle se to muselo semlít a pak už sem se z průšvihů nevyhrabal.“) Zároveň tento začátek také obsahuje „motiv, charakteristický pro dobu příběhu“, v tomto případě věštkyni (astrologii atd.) Paralelu přítomnosti a minulosti otevírá hned následující textový segment (jako v ostatních knihách je text členěn na krátké, 1-2stánkové podkapitolky, uvedené virgulí/lomítkem „/“), kdy se porovnává hledání klíčů (obecná současnost) a nožíku, „kterej mi kdysi daroval můj vlastní otec“, tedy něčeho, co jste „neviděli dobrech třicet let a jen tušíte…“.

Krátké historky vyplňují, volně navázány na hlavní motiv přípravy na cestu, celou první polovinu knihy, ať je to anekdota ze školních lavic s odpovědí na otázku, jak se jmenuje prezident a odpovědí žáka Zlámala Rudolf Kitler, což je špatně odposlechnutá nápověda Adolf Hitler (s. 27), příhoda s cennou zásilkou, na jejíž vyzvednutí dostal vypravěč sto korun a po vyzvednutí jakési fotky a zaplacení devadesáti korun se, místo aby koupil něco k jídlu, přinesl zpět deset korun (s. 35ad.), což vedlo ke ztrátě trpělivosti vypravěčovy partnerky, epizoda se zimní bundou, jejíž zip se zasekne a marně se jej pokouší rozdělat nejen V. Jelínek, ale další šílející šéfové obchodního domu, zatímco jediný v klidu zůstává, už na ulici, „Jirka Ptáčník v bundě majnus fifty, spokojenej a bez jediný kapičky potu na čele“ (s. 57) či eskapády, související s tím, že Víťa je „abnormálně nadrženej chlap“ (s. 57), takže aby si mohl užívat se svou krásnou ženou Terezou, odvádějí od pohoštění, k němuž byli přátelé pozváni, jeho dvě děti, Terezku a Vítka, pryč. Někdy, jako právě zde, se tyto příhody řetězí: když vypravěč jde s Víťovou dcerkou na „vystoupení“ a, ačkoli si myslel, že ji jen odvede a bude moci jít vedle do hospody na pivo, je pořadateli vtažen dovnitř a musí s Terezkou zpívat před celým sálem písničku.

Některé epizody jsou spojeny s řekou, podobně jako hlavní fabule, ať už je to záměrně chybná informace o brodu na řece, kterou dá vypravěč muži, jenž se dotazoval a nyní je unášen silným proudem pod nedalekým mostkem (s. 41, podobná, ovšem s jiným tématem, je odpověď do telefonu, že mohou řemeslníci „začít řezat“, ačkoli vůbec nevěděl, o co jde, s. 78) či vyprávění o konfliktu vypravěče s majiteli rybníka, kam se vydá (nešťastně i s přítelkyní Danielou, což mu znemožňuje utéci) na „pytlačku“ na ryby (s. 85), jiné s alkoholem, jako třeba ona o náhlém nutkání (i u těch, kteří nikdy nepili) opít se, což nazývá jeden z přátel „zazvonil v hlavě budík“ (s. 50, tady bychom mohli pokračovat komentářem k „hláškám“, charakteristickým pro celý humoristický žánr, nejen v literatuře, ale i ve filmu) či u Jirky, u něhož vlastně při každém dalším setkání už očekáváme, komu zvrhne do klína pivo (s. 31, 46, 65, další už nevypisuji). Zde je zřejmé (a v jiné podobě jsem se to pokusil ukázat u předchozích knih), že dalším z prvků Šabachovy poetiky je opakování, u onoho posledního příkladu to pak souvisí s vtipy, pokusy a zkouškami coby aktivitami přátel, tentokrát s potřebou zjistit, jak rychle se někdo opije, když mu do každého půllitru tajně přilejete panáka vodky.

Taková vybočení (možná jedno z klíčových slov pro analýzu humoru vůbec) úzce souvisejí s motivem sporu či konfliktu, jimiž se to v celém textu jen hemží. Jakožto shluk zajímavých významových kontextů může být příklad fingované hospodské hádky („Říkám ti, že sou to všichni svině!“ ad., s. 114), parodující podobné situace myšlené vážně, na něž navazuje charakteristika jednoho z přátel – „Bylo to prostě báječný, ale netrvalo to dlouho, protože jak už to tak s Ptáčníkem bejvá – kam s ním vlezete, tam se s ním hned chce někdo přetlačovat.“ (s. 115) Když se pak líčí jeden takový spor v hospodě, vrací se vypravěč k jiné příhodě, v níž si Ptáčník vypůjčil leteckou uniformu, opil se a zůstal ležet na stanici autobusu. Situaci si pak okolostojící vysvětlují různě – „Jeden radil hejbat, druhej nehejbat a nějaká stará paní navrhla zavolat rovnou pohřebáky s tím, že se pravděpodobně jedná o pilota, kterej vypad z letadla […]“ (s. 116) Možná máme všichni (mohl bych uvést několik vlastních příkladů) zkušenost právě s tímto typem eskalující interpretace, tohoto posunu v pojmenování, uvedeme-li ji obvyklou terminologií: totiž jedná se o hyperbolu, nadsázku, charakteristickou pro anatomii komiky (vzpomeňme si na všechny ty příklady filmové komiky z období němého filmu, vlastně nesprávně nazývané groteska, v tomto případě se mi vnucuje ještě motiv Čapkova Povětroně, v němž, protože chybí reálný kontext, se rovněž přítomní dohadují o tom, co se stalo, tam je ovšem východiskem skutečná havárie letadla).

Povšimnu si ještě další drobnosti, která se odehrála v té hospodě, totiž motivu televizního komika, kterému se nikdo nesměje, ač se snaží, jak může. „Na pódium přišly jeho dvě rozkošný děti a manželka a říkaly mu: »Táto! Už se na to vyser! Přestaň ze sebe dělat kreténa a poď s náma domů. Zkusíš se živit důstojně a všechno bude zase v pořádku!« […] A ten komik už do televize nikdy ani nepách a i ostatní komici si dali říct a začali se živit normálně a obecenstvo se přestalo smát kravinám a všem bylo dobře.“ (s. 114) Autor souvislosti nijak nevysvětluje, ale signifikantní je skutečnost, že se odehrává bezprostředně před onou uvedenou mystifikací (Všichni jsou svině). Jsou vedle sebe tedy postaveny dvě situace, jedna „ve skutečnosti“, jedna „v médiích“, obě pak jsou nicméně na hraně mezi „pravou“ (autentickou) a „hranou“, dokonce plynule přecházejí jedna v druhou (komik z televize se objeví v hospodském sále). Coby ambivalentní se tu navíc jeví slovo kretén, používané jinde coby „pozitivní“ charakteristika čtyř přátel, zde tedy ve významu negativním (původním, tedy ovšem i zde přeneseném). Uvádím tuto sérii motivů také jako příklad plynulého přecházení prvků komiky na pouhých třech stránkách (s. 114–116).

Výraznou rovinou, na niž upozorňuje zmíněný začátek knihy s křížením motivu porodu a „arizonského šerifa“, vyčkávajícího, až se dítě narodí, aby jej mohl zatknout, jsou odkazy či přesahy k různým oblastem kultury či subkulturám. Ty jsou jednak součástí dětské imaginace (něco z těch dětí zůstává, jak to ostatně říká klasik, v mužích i v dospělosti), jednak se navazují na motiv Jirkovy touhy uplatnit se ve filmu (film či televize – či jiné „zobrazení“ reality, představuje, jak vlastně už před chvílí naznačeno, součást prezentovaného světa komiky, v němž je nakonec vždy kladena otázka po pravdivosti a nadsázce), když opakovaně hovoří o Chuckovi Weissmanovi (s. 29, 73). Tak se objevují v textu v souvislosti s filmem motivy jakúzy (s. 62) či jakýsi dlouhý záběr na ruku ve filmu Yvese Montanda v nějakém artovém kině (s. 79).

Jak už v předchozích zmínkách trochu naznačeno, můžeme jako vedlejší produkt (ale v jádru vlastně prvotní informaci) těchto příhod vnímat expozici osob příběhu a jejich vztahů (další charakteristický rys Šabachových knih, přinášejících defilé řady osob, obvykle s nějakými zvláštnůstkami či podivnostmi). V tomto případě je to vedle čtyř hlavních protagonistů například Víťova rodina či vypravěčova přítelkyně Daniela, přičemž portét jejího otce (s. 93) je dalším případem inteligentního podivína. To je zřejmé při líčení toho, jak mu vypravěč pomáhá „při opravě střechy jeho dovolenkovýho sídla“ a dozvídá se, že by se měl zavést pojem „člověkohodiny“ při kontrolách elektroměru.

Také v druhé části knihy, v níž už se přátelé vydali na cestu, se za sebou řadí dávné vzpomínky z dětství a eskapády ze společných tažení slavné čtyřky po hospodách, jakkoli bychom očekávali, že nyní převáží aktuální příhody. Ty zde ovšem rovněž jsou, nicméně na rozdíl od těch starších vyprávěných, v nichž je důležitá akcelerace děje (pohybu, o něm se hovoří už na začátku knihy, s. 39, víme rovněž o efektu zrychleného pohybu v němých filmových groteskách) zde děj v ústřední linii probíhá s filozofií „nebudeme nijak pospíchat“ (s. 124, opakovaně), zatímco ony odbočky mají, použijeme-li termín z ruské formalistické školy, funkci retardace.

Příklad dalšího hospodského konfliktu, který jsem si označil výrazem, jenž jej odstartoval, totiž „Co čumíš?“ (od s. 117), by mohl být i východiskem k analýze té části slovníku, kterou stylistika označuje za vulgarismy („Ser na tu píču!“, „Seš píča“ atd., s. 118), kterou nicméně v Šabachově případě coby plně funkční (to bývá hledisko kritiky k jejímu hodnocení) zcela akceptuji (vzhledem k tomu, že podobný dialog se nachází např. na s. 158, si ovšem si kladu otázku, zda Šabach v této knize přece jen „nepřitvrdil“, muselo by se to analyzovat). Kromě výstižnosti deskripce příslušného prostředí (české hospody „čtvrté kategorie“, což dávám do uvozovek, neboť toto označení je dnes už pouze symbolické) tato epizoda zajímavá též návazností na trs dalších motivů, totiž „železného“ implantátu v Ptáčníkově levé ruce (objeví se v několika dalších souvislostech, včetně závěru knihy, v níž se hovoří o tom, jak dopadla jeho vytoužená účast ve filmu), a s už zmíněnou příhodou opilosti v letecké uniformě, při níž si právě ruku zlomil, či „odběrem krevních destiček“, kvůli jejichž akutnímu nedostatku se Ptáčník zprvu držel zpět v případné rvačce.

K sérii dalších vzpomínek patří ta na Danielou roztrhanou a znovu slepenou fotografii (s. 132, vnímám ji i jako metaforu proměnlivosti našeho vnímání minulosti, jeho fragmentárnosti, přesunu dominant etc.), či na školní bustu Jana Amose Komenského, kterou sochař vytvořil podle jednoho z nejslabších žáků, jak na to přijde profesorka Drábková, již to popuzuje. Obě jsou zakončeny v tu chvíli nepříliš pochopitelnou „hláškou“ To máte, tatínku, furt něco… , která ovšem (o 60 stránek později) uzavírá, coby poslední věta, celý příběh a knihu. Následují další anekdotické příběhy, Ptáčníkův pokus o skok do výšky s historickou bambusovou tyčí, do níž se, když se rozštípne, uvězní jeho přirození (s. 135–7), vysvětlení hlášky „Mirku, ty mi brzdíš?!“ (s. 139), opakování výroku z příhody pokusu o prodej neprodejného kola.

Zmíněný druhý hospodský dialog (na s. 158 ad.), kde se chce Ptáčník zastat opilé a štkající ženy, již někdo osočil – „řek, že sem kurva…“ – a od záměru ustoupí po zjištění, že její partner, manžel, je řezník, je zároveň příkladem nadsázky a (explicitně řečeno) imaginativních představ, v nichž se vypravěč vždy pohyboval, když (na s. 159–160) rozvine úvahu nakonec se nekonavšího střetu do extrému, kdy se do představované rvačky zapojí vojáci, a „No, abych to hodně zkrátil: v džípech přijeli za chvíli dva generálové modrej a zelenej, něco si řekli a ten modrej srazil zelenýho pěstí na zem, a pak už to šlo ráz na ráz, nejdřív tanky, podporovaný pěchotou a pak letectvo, a to všechno jenom proto, že nějaký ženský v týhle hospodě řek řezník, že je kurva.“ (Ovšemže v kontrastu s touto představou a obvyklostí atmosféry českých hospod se nakonec všichni náramně skamarádí a opijí.)

Ještě bych mohl zmínit dvě předchozí příhody/anekdoty na téma „srab“, první s aférou nebezpečného skákání do vody „na komorách“ a následným průšvihem s fotografií v novinách (od s. 145), druhou cirkusovou příhodou z dětství, kdy se vypravěč nevrátil na večerní představení, v němž měl být terčem nožů házených opilým vrhačem (s. 151 ad.), a právě v tomto kontextu se dostáváme se ke konci knihy a s ním k odpovědi na otázku, zda a jak se kamarádi po dvaceti letech změnili. Zmíněné epizody se uvádějí v souvislosti s úvahou o tom, jak někdo „vám dá sbohem“ (s. 141) v okamžiku, kdy vypravěč pozoruje projevy Břečkových příprav/tendencí opustit přátele. Jako „srab“ se ukáže také Ptáčník, který si nakonec rozmyslí bangee jumpingový skok z březnického mostu, pro který předtím – v souladu s tím, jak vždycky všechno zvládal nejlíp – horoval. A nakonec i on odchází, když mu z Barrandova telefonovali, že Chuck Weissman s ním bude soupeřit, nicméně levou rukou, což je právě vzhledem k jeho železu v ruce nemyslitelné, má-li herec zvítězit. Jeho vždypřítomné nadšení upadlo v okamžiku, kdy touha po filmové akci, k níž se upínal, ztratila svou reálnost, a nemělo smysl dál se trápit. A nakonec skončil i hluchoněmý Víťa (bylo to zřejmé už při vyslovení jména jeho ženy Terezy), a vypravěč zůstal na nafukovacím člunu s nafukovací pannou, kterou vezli sebou a která byla předmětem neustálého veselí, sám.

V závěru se vypravěč setkává s otcem, jenž jej na začátku knihy poté, co se po léta neviděli (opustil rodinu a šel za mladší ženou, vypravěčův otčím pak byl sochař Béďa, kterého známe i z dalších knih) zval k sobě, přivítá v hotelu, který vlastní. V souvislosti s tím se čtenář dozvídá poslední epizodu z dětství, kdy malý chlapec přinese z muzea (hlavního města Prahy) brouky („rušník muzejní“), kterým údajně chutná papír, tedy historický Langweilův model Prahy a chce je použít jako mstu otci, jemuž je nasype do tubusu s diplomem a nashromážděnými penězi. Zklamáním vypravěče (a potvrzením čtenáře, že otec vlastně o rodinu neměl zájem) je okamžik, když syn otci ukazuje nožík rybičku, kterou mu kdysi otec dal, a on si nevzpomíná („Tak to vidíš, vole, ty to schraňuješ celej život jak nějakou svatou relikvii, a on vůbec neví, o čem je řeč,“ říká si, s. 189), stejně jako v ostatních případech, například ohledně informace o přesné hodině narození, kterou by vypravěč potřeboval vědět pro věštkyni pro správné vyhodnocení horoskopu. Z neporozumění i v banálních věcech („jak to proboha, myslíš?, s. 191) je zřejmé, že se světy syna i otce („Seděl proti mně, požitkářsky pokuřoval doutník a s povoleným páskem si mě zvědavě prohlížel.“ s. 191) zcela míjejí.

Když pak otec (v tomto kontextu naprostého nesouladu a s komentářem charakterizujícím výstižně tento typ postavy „zívnul otec na celý kolo“) synovi říká „Já ti mám takovou radost, že tě zase vidím!“ a čteme už zmíněnou větu, nyní „správně“ zasazenou do kontextu dialogu „to máte, tatínku, furt něco…“ a plnou kruté ironie, můžeme se se čtenářem, kterého nezajímají jen třeskuté vtipy (jakkoli i tento prvek je jejich součástí) vrátit v obecnější úvaze k jazyku Šabachových knih: Autorskou reflexi jazyka považuju za významný/významový (zahrajme si také s jazykem!) přesah pouze humorných historek, jimiž by bez tohoto aspektu Šabachovy příběhy byly. Tato reflexe má celou řadu podob, zmínil jsem třeba dvojí význam slova kretén, což ukazuje na důležitost úhlu pohledu na slovo, to, v jaké konkrétní situaci se nalézá, jeho dobovost (Němci měli kdysi krásnou výstavu výrazů, označených jako „Zeitwort“, srozumitelných právě jen v kontextu doby, jako např. Ostpolitik, Waldsterben aj.). Tento aspekt se výrazně projevuje uváděním významově relativizovaných slov kurzívou, jako např. u slova málem (s. 170) coby součástí Ptáčníkova slovníku, které vlastně vyjadřovalo nesplněné přání po pozici, s níž by se rád pyšnil („říkal, že ho málem vzali do Sparty. Ptáčníka vždycky někam málem vzali,“ s. 170, nadále se to komentuje).

V jiných případech autor ovšem používá kurzívu i pro zdůraznění slova v mluvené větě, jejíž pořádek nechce měnit. Tato reflexe/interpretace slov může pak představovat i jednu obecnou rovinu vnímání lexika i syntaxe či obecněji obecné češtiny (tj. běžné mluvy) jako základní formy Šabachova rukopisu ve všech jejích vrstvách (na zmíněné straně např. „s tím sme byli hotový coby dup, a tak sme šli eště kousek“, „chyběl jen fous“, „studený pivo“ etc.). Autentičnost tohoto vyjadřování je spojena jak se základním nastavením pohledu na svět (včetně hospodského prostředí), tak s dokonalým pozorovacím talentem, s nímž se Šabachovi daří představit čtenáři názorně nejrůznější okamžité situace či aktuální zvyklosti (např. s. 176, průvodní pohled do nebe při telefonování mobilním telefonem). A to je možná jeden z momentů, proč jsou Šabachovy knihy tak oblíbené, stejně jako moment zakončení příběhu (na rozdíl od pro čtenáře „neuspokojivých“ otevřených konců), které je, jak již řečeno, dokladem promyšlenosti kompozice knihy, v tomto případě vedle již zmíněných motivů (setkání s otcem, dotaz na datum narození, a ovšem ukončení vodáckého výletu) rovněž návrat k motivu jizvy na dlani (s. 183), výsledku snahy vypravěče si prodloužit čáru života, jak o ní hovořila věštkyně. A stejně jako je tento způsob absurdní (jednak to ve skutečnosti nic neřeší, jednak je to spojeno se zraněním, tedy „malérem“) a přesto směřuje pozitivním směrem, je pozitivní i pokus o cestu (v kontextu celé knihy i symbolu životní cesty), jakkoli se ve všech ohledech zcela nevydařila.

Odkazy a poznámky

„Jakkoliv by někdo v knize mohl spatřovat jen poněkud tragikomický příběh opředený tu více, tu méně vtipnými historkami, vždy se najde někdo, kdo se navzdory možným varováním nad obsahem skutečně zamyslí a díky jisté dávce fantazie a schopnosti abstrakce shledá, že kniha ostře reflektuje zrychlenou společnost, která od sebe člověka s člověkem stále více oddaluje. Nastíněné otázky se autor nicméně snad ani nepokouší řešit a tedy ve skutečnosti zůstává na čtenáři, jakým způsobem nakonec knihu uchopí.“ (Čtyři muži…, Eliška Bartošová na www.webmagazin.cz)
https://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=3634

https://www.cbdb.cz/kniha-2985-ctyri-muzi-na-vode-aneb-opile-banany-se-vraceji-ctyri-muzi-na-vode-aneb-opile-banany-se-vraceji

Petr Šabach, Čtyři muži ve vodě, Nakladatelství Paseka, 2019