Pavel Reisenauer
06.03.2024 12:28Koupil jsem si před pár dny Lidové noviny. To by nebylo samo o sobě až tak kdovíjaké sdělení, kontextuálně to ovšem stojí za zmínku, protože vlastně léta „papírové“ noviny nečtu, už proto, že se soustřeďuju více na témata, která se snažím určovat si sám, to znamená také především na knihy coby zdroje, ale i objekty komentářů, a denní zprávy víceméně odbývám „odpočinkově“, tedy bez soustředění jako u předchozího řečeného, případně nesoustavně přes internet, s představou, že alespoň to nejnutnější tímto způsobem pokryju, když už nechci vydávat tu energii, kterou ještě mám, na to „ostatní“.
Ovšemže vím, že tištěné noviny nemohou jiná média nahradit, je to zdroj informací a uspořádání (síť, formát) jiného druhu. A ovšem, dalším paradoxem je, že jsem si šustící svazek listů přinesl domů v době, kdy mám zhoršené vidění a vlastně nejlépe se mně čte právě na obrazovce monitoru. Ale to už jsou v životě takové zvraty, které přirovnávám ke tření zemských desek, které, přestože ony síly, které je vyvolávají, mají stále stejnou intenzitu, provázejí v určitých chvílích náhlé otřesy a zemětřesení. Se sérií několika dalších věcí jsem se rozhodl, že si, když půjdu do krámu, budu papírové noviny kupovat, že se k tomuto zdroji a případným podnětům nějak pro mě zajímavým, zase vrátím.
V příloze LN ze 17. února 2024 Orientace / Příběh je otištěn článek Zbyňka Petráčka Muž, který dával novinám tvář. Pojednává o výtvarníkovi Pavlu Reisenauerovi, který před několika dny zemřel (7. 10. 1961 – 13. 2. 2024). Dovedu si představit, v jakém časovém presu text nekrologu vznikal, když čteme, že kreslíř „ve svých 62 letech náhle zemřel“, a který tedy musel být bleskově napsán, aby od Reisenauerovy smrti v úterý mohl v sobotním vydání Lidových novin vyjít, jinak si neumím vysvětlit to, jak Petráčkův článek působí jako narychlo spíchnutý, tedy stylistickou neukázněnost či dokonce neuspořádanost celého sdělení z pera renomovaného novináře s velkou kulturou jazyka, nositele Ceny Ferdinanda Peroutky.
Přitom je na druhou stranu určitě chvályhodné, že se autor nesmířil s pouhou zprávou či faktografickým životopisem, ale přesně postihl rysy osobnosti malíře samouka, jenž se v dělnických profesích (hlídače či topiče, přestože byl absolventem gymnázia) shlížel v alternativní kultuře (přepisoval samizdatové texty, ilustroval knihy Petra Placáka) – a od počátku devadesátých let pak dokázal uplatnit v nových podobách (i technicky nových, člověk bez uměleckého školení „naučil se práci s počítačem a grafickým tabletem“), jak to postihuje mezititulek Z kotelny ke grafickému tabletu, a stal se výtvarnou tváří časopisu Respekt, jehož obálky tvořil, a rovněž právě přílohy Orientace Lidových novin.
Zbyněk Petráček pak vymezuje Reisenauerovu novinářskou tvorbu jako překračující škatulku karikaturisty a v další části článku dá se říci jeho hlavní myšlenkou, vyznačenou následným mezititulkem Provokace a nekonformita. Což evidentně navazuje právě i na onu Reisenauerovu předlistopadovou orientaci. Jeho smysl pro humor a nadsázku, ironii dokládají ukázky z jeho tvorby v dolní polovině novinové strany, z těch veselejších se mně líbí parafráze (typický umělecký prostředek) Večerníčka coby vousatého staříka na dětském houpacím koni, jak ho známe z televizní obrazovky, při příležitosti jubilea nejstarší české televizní znělky (výtvarná podoba Radek Pilař) nad článkem Starci na webu, další veselé ilustrace jsou například Podoba amerického imperialismu, mezi dalšími pak realistický portrét Václava Havla, který v ruce drží glóbus a zřejmě jím otáčí.
Méně veselá, skoro bych řekl depresívní, je podoba Sochy svobody, těžkopádně, zřejmě z únavy, sedící na podstavci, pochodeň položenou vedle sebe a ohlížející se dozadu, s titulkem Budoucnost svobody. V Petráčkově postižení charakteru Reisenauerovy tvorby je, domnívám se nejdůležitější, že na jedné straně akcentuje preciznost a realističnost jeho kresby (třeba u řečené sochy jsou dodrženy všechny její charakteristické detaily, přestože je „rozpohybována“ do jiné polohy), na druhé straně určitou otevřenost či tajemství, které klade čtenáři jeho kreseb otázky (někdy je i nelze zodpovědět).
Skutečnost, že vedle řečené realističnosti shledáváme u Reisenauera další rozměry, mimo jiné třeba i imaginativnost, dokládá i jeho nenovinářská tvorba. O ní jsem si přečetl i z dalších zdrojů, to již na internetu, kde jsem zjistil i to, co jsem nevěděl, tedy že Zbyněk Petráček je nejspíš tím nejpovolanějším, kdo článek v Lidových novinách uveřejnil. Právě on je totiž i autorem k předmluvě monografie Petra Reisenauera s názvem 209 kreseb a 33 obrazů, vydané v edici Respekt v roce 2008.
Jednu z ilustrací, kde vidíme kreslíře před svými díly, nalezneme také na internetovém Seznamu Zprávy (právě třeba to jsem dohledal ještě jinde, kdy se o fotografii říká, že je to Petráček „na snímku z pražské výstavy svých děl v roce 2012.“) s krátkým textem Erika Taberyho, šéfredaktora Respektu, druhého časopisu, do nějž Petr Reisenauer přispíval, (z 14. 2. 2024), zřejmě převzatý z jeho profilu na sociálních sítích (@etabery na platformě X). Ve srovnání s jeho krátkým, byť výstižným sdělením, je ten Petráčkův nicméně podstatně delší a přináší podstatně širší spektrum informací. O něco málo delší je článek Petra Králíka v Hospodářských novinách (viz odkaz), zajímavý je také rozhovor s autorem, zveřejněný při příležitosti třicátých narozenin Respektu a nyní na jeho stránkách aktualizovaný. Nicméně text Zbyňka Petráčka je nejspíš tou nejlepší informací. Dozvíme se třeba také, že Reisenauer je držitelem Ceny Karla Havlíčka Borovského za rok 2008, přičemž je pozoruhodné, jak Petráček uvádí, že ji dostal právě výtvarník, což je nejzjevnějším dokladem jeho významu.
Pro mě podstatné je, že jsem se díky tištěným novinám dostal k informaci, kterou bych nejspíš jinak přehlédl.
Zdroje
https://www.databazeknih.cz/knihy/reisenauer-209-kreseb-a-33-obrazu-206144
https://www.lidovky.cz/domov/zen-peti-let-209-kreseb-a-33-obrazu.A080502_000092_ln_noviny_sko
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Reisenauer
———
Zpět