Papírově … 3

Abych dostál tématu, které rozvádím nyní ve třetím pokračování (kromě vláken postranních výsledků v samostatných článcích), začnu doslovným naplněním názvu „papírově“, tedy rozhlédnutím, co se kde na různých místech bytu „válí“, jak kritizuje údajný nepořádek moje žena, z nejrůznějších tiskovin.

Když pominu menší sešitky sudoku, jimiž si právě Alena cvičí mozek, kulturní programy z poslední doby, tedy z návštěv jičínských či pražských výstav, jednotlivých koncertů, divadel a kin, ale i hromádky souhrnných programů kulturních zařízení nebo jejich přehledu ve městě či letáků místních supermarketů (do schránky v Jičíně chodí Kaufland a Lídl, občas JYSK či další), které se vrší zvláště na taburetce u konferenčního stolu v obýváku a vedle mikrovlnné trouby v kuchyni, než – některé z nich – skončí s ostatními tiskovinami ve skříni v poličce, odkud se berou na vycpávání bot, v tříděném odpadu, a v některých případech v mém archivu (zcela jistě ne ty letáky, ale některé listy či sešitky z kultury), je to stále ještě štůsky dalších novin, časopisů či jiných tisků.

Jedním z nich je Jičínský zpravodaj, přezdívaný jako „jičínský občasník“, ale vycházející z iniciativy města Jičína pravidelně jednou za měsíc. Mám ho takřka vždy vlastně „dvakrát“ vzhledem k tomu, že moje účast na jeho redakční radě je ještě onou poslední aktivitou, kterou směřuju k městu (ve srovnání s dobami, kdy jsem se lokální politice věnoval podstatně více, pracoval jako předseda kulturní komise a v dalších seskupeních), přinesu si ze schůzky ještě redakční výtisk, než mně za pár dní přijde do schránky jako všem občanům ve městě definitivní výtisk. V tištěné podobě se už pár let neobjevují ve schránce Prochoroviny, které vydává Bohumír Procházka, zvaný Prochor (podle toho ten název) ze své vlastní iniciativy, dnes už (je to starý pán) nicméně si je mohu přečíst jen po internetu. Užitečný je měsíčník zvaný Český ráj v akci, vydávaný v padesáti tisících výtisků, jak je poznamenáno na titulní straně „zdarma do schránek“, který vedle firemních reklam, které ho zřejmě financují, přináší přehled nejrůznějších kulturních akcí v kraji, třeba ve Škoda Muzeu v Mladé Boleslavi, Sedmihorského léta či v Recall centru v Sedmihorkách u Turnova, Lomnice nad Popelkou, akce v restaurantu Vyskeř, ale i řadu článků o „zahradě“ či „zdraví“.

Nu a kromě toho tu jsou tiskoviny, které se objevují na stole v obýváku či jinde nepravidelně, ty, které koupím občas já nebo Alena, o nichž jsem se zmínil v předchozích komentářích, aktuálně tady mám sešit Pátek Lidových novin s fotografií „výrazné tváře českého internetu“ Čestmírem Strakatým (vidím ji poprvé) a titulem nebo spíš mottem „Už se nechci hádat“, postihující řekněme, možná vedle vlastní povahy toho mladého muže, také určitý program, jak potvrzuje i název rozhovoru s ním uvnitř Chci být dobrý táta. Vnímám to jako součást diskusí o proměně generací, která se čas od času vynoří, kladu si také otázku, jak asi mohou vypadat rozhovory, kterých udělal, jak se zde píše, za posledních dvacet pět let čtyřicet tisíc (porovnávám, byť to je nesrovnatelné, s knižními rozhovory Karla Hvížďaly, jichž je obdivuhodných několik desítek). Na stránkách www.stream.cz čtu anotaci „Výjimečné autorské rozhovory, které jdou do hloubky témat i příběhů lidí, kteří by vás měli zajímat.“ Určitě si  pustím nějaké ukázky, Čestmír Strakatý má své rozhovory, jak sám říká, a jak jsem zjistil nahlédnutím na jeho stránky zpoplatněny (šest euro za měsíc), nicméně ve zkrácené podobě jsou některé přístupné na portále Stream.cz, třeba rozhovor s Tomášem Halíkem (nejspíš v souvislostmi s aktuální situaci konfliktu v pásmu Gazy a jeho názory a podpisem petice, resp. diskuse na téma průběhu tamějších hrůz) může být zajímavý. Ohledně přístupu Čestmíra Strakatého „k životu“ s dnešní mladší generací je možná je cosi společného, o pár stránek dále je článek Chlapec se zelenýma očima o dvaadvacetiletém „miláčkovi davů“, herci Timothée Chalametovi (pravda, ten je ještě o generaci mladší, Strakatému je skoro čtyřicet). Také v Pátku jsou texty s nejrůznějšími tématy, informace o kultuře a cestování, a program 66 televizních stanic.

V Magazínu+TV Dnes (7. 3. 2024) je zase na obálce portrét jiného mladého muže, Josefa Trojana s titulkem Nový začátek, možná příspěvek k možné úvaze nadhozené výše o jiné generaci, jiném přístupu k věcem atd.. Jsem samozřejmě dalek jakýchkoli rychlých, vlastně planých zobecňování, ukvapených závěrů, a vlastně škatulkování, nicméně mladý herec, u nějž mě hned cosi zaujalo v jeho fyziognomii (vzápětí to článek prozradil, ty vpadlé tváře, to je metafora Franze Kafky, kterého ale v novém filmu o něm bude hrát někdo jiný vzhledem k tomu, že film pojednává o závěru života spisovatele), sám o sobě říká, že je „docela disciplinovaný“, není extrémista (zapamatujme si!), nebrání se tomu, když mu zpovídající (Jan Malinda) říká, že má dojem, že je „citlivý“, „vnímavý“ (odpovídá, že právě jeho generace vnímavost a citlivost „díky bohu“ nebere jako „sprosté slovo“). A nepije alkohol. Takže si člověk promítá určitá opozita, tj. rozevlátost umělce bohéma, pak také klasický model vzpoury syna proti otci (syn Ivana Trojana se naopak vyjadřuje o vztahu ke svému otci velice pozitivně), a možná na tom generačním profilu přece jen nějaké zrnko pravdy bude.

Nu a pak můžeme srovnávat dále, v jiném čísle tohoto magazínu (15. 2. 2024) je na titulní straně fotografie jiného mladého herce Jana Nedbala a titulek Umím brečet na povel. Ten pravda (v glose, zřejmě obvyklé v tomto formátu článku, s názvem Zblízka) prý naopak „s oblibou používá slovo extrémně“ (podtitulek glosy: „Extrémní“), nicméně přestože to je vzhledem k jeho pojetí herectví, jak hned řeknu, velice výstižné, nekladl bych ono slovo do protikladu k Trojanově ne-extrémnosti, naopak. Extrémní totiž znamená naopak maximální hereckou poctivost, tedy „disciplinovanost“ (to o sobě řekl také Trojan), totiž ochotu udělat pro přípravu na roli to, o čem jsme čítávali u některých amerických herců a hereček, kteří/ré byly ochotni/é shodit nebo nabrat dvacet kilo, u Nedbala tam kdesi zazní slova o tom, že je to na pokraji sebepoškozování.

Ano, to jsou ty role Ctirada Mašína ve filmu, o kterém se hodně hovoří (byť mám pocit, že více o samotných Mašínech než o filmu), vězně v koncentračním táboře Osvětim ve filmu Zpráva, přičemž v rozhovoru je popsán rozdíl ve fyzické proměně v obou případech (u Mašína je to extrémní fyzické utrpení, ale musí tam být vidět ta někdejší fyzická kondice). Jiný typ utrpení je tentokrát psychické v roli básníka Václava Bolemíra Nebeského (má to dokonce ve jménu) ve filmu Božena. Takže onen akcent na expresivitu v Nedbalově hereckém typu tady asi bude (ostatně o tom vypovídá i řečený titul článku). Mohl bych ještě zaznamenat jeho přátelství s Oskarem Hesem, s nímž hrál nejen v Mašínech. A také uvést na pravou míru, že jsem přece jen zjednodušil onu představu, která by mohla vzniknout srovnáváním – Nedbal, narozený v Děčíně v roce 1990 („Děčínský Romeo“, příběh, jak se vůbec dostal k divadlu), je přece jen starší než Josef Trojan z Trojanova hereckého rodu, o deset let mladší (nar. 2001, 23 let).

A ještě jedna poznámka. Magazín dnes má přehlednou strukturu, nebudu ji příliš rozebírat (Rozhovor Dnes, Reportáž Dnes, Příběh Dnes), atraktivní je dvojrozhovor na dvojstraně, ve vydání ze 7. 3. novinář a moderátor Jan Pokorný a jeho syn Štěpán Pokorný, rovněž moderátor. V tom druhém čísle ( 15. 2.) rozhovor s Martinou Hynkovou Vrbovou, kterou znám z pořadu Sama doma, když si chci oddechnout a přidám se k ženě, která se na něj v televizi dívá, nebo z případu psychiatra Jana Cimického, který se v médiích každou chvíli znovu přetřásá. A pak je fajn sloupek vedoucího magazínu Martina Moravce, který vtipně (řekl bych tak trochu v čapkovské tradici) probírá ten či onen fenomén dneška, tak trochu příspěvek k dějinám každodennosti.