Od Apropa k Důstojnickému večírku

Včera jsem strávil pěkné sobotní odpoledne a večer. V Masarykově divadle (Kulturním domě KZMJ) se odpoledne konalo Benefiční představení, které tradičně už podeváté pořádá občanské sdružení Apropo. Na večer jsem se chystal do hospody Na Jívě kousek za Jičínem na Důstojnický večírek. Na obojí jsem šel rád, a určitě ne jen proto, že jsem dostal pozvání.
Mimochodem, zajímalo by mne, zda by nějak šly obě části/fáze dne označit jedním společným slovem. Je pravda, že většinou jdeme třeba na odpolední představení a na večerní koncert pokaždé zvlášť, a specifická označení (třeba soaré, matiné atd.) staletá kultura společnosti vycizelovala, ale existují také nejrůznější slavnosti, které začínají po obědě a končí v pozdních hodinách, stejně tak jako třeba festivaly od pátku do neděle – a pro tento časový úsek přece máme slovíčko „víkend“.

O Apropu jsem v jeho začátcích věděl jen z doslechu. Později mě oslovila kolegyně, která má dítě s handicapem a s touto asociací pro postižené spolupracuje, zda by Fidle nechtělo zahrát na kulturním večeru pořádaném Apropem. Rádi jsme přijali, a ještě raději jsme šli na jeviště, když jsme viděli, jak je natřísknutý sál divadla. Na koncerty Fidle chodí publikum zaměřené určitým způsobem, pochopitelně, jako ostatně na každou vyhraněně orientované kulturní projekty, převážně to je okruh příznivců lidové kultury, případně přímo Fidle. Takže když přijde stovka lidí na vánoční koncert, považujeme si to. A tady bylo pět set, možná šest set posluchačů.
Na pódiu jsme se střídali s Jakubem Kazdou, postiženým hochem, který zpívá v doprovodu svého otce svoje písně. S Mirkem se znám dlouhá léta, ještě ze souboru Český ráj, legendy lidové kultury v Jičíně, kdysi jsem s nimi jel do tenkrát ještě Západního Německa, byl jeden z tanečníků souboru. Teď jsme prohodili pár slov ve smyslu, že bychom se na jevišti příště mohli ocitnout společně. A tak se také stalo, jednou mi Mirek zavolal a na příští benefici jsem Kubu doprovázel na housle. Následovala jiná vystoupení, cédéčko, Kubu jsem měl na gymplu na hudební výchovu… Ale to je už pak jiná historie.

Naříznutej sál (přišel jsem o chvilku po začátku a už jsem si neměl kam sednout) byl také tentokrát. Vystoupení připravovali několik měsíců, dramaturgicky promyšlené, tematicky ucelené, řekl by recenzent. Ale vezměte si to, zapojit děti postižené nejrůznějším způsobem a prezentovat jejich svět na jevišti – jen to vymyslet a pak realizovat! Co vše k tomu je třeba? Nasazení, obětavost, houževnatost a cílevědomost všech těch, kteří těm dětem pomáhají a po celý rok pro ně připravují program, co ještě? Na pár takových představeních jsem byl, přímo v budově Apropa na Novém Městě, například na jednom muzikálu během festivalu „Jičín – město pohádky“.
Celý ten „dramaturgický fígl“, jak pootevřít tento „jiný svět“ na pódiu pro ostatní, je propojit obojí v jednom tématu, které představuje ústřední obsahovou linku celoroční práce, prakticky od letního tábora až po podzimní představení. Tak to bylo také tentokrát. Námořnický bál, od kresby lodičky na pozvánce přes písničku, kterou známe z podání Waldemara Matušky, a která byla i ústředním hudebním motivem celého odpoledne, přes aktivity na táboře, jak jsme je v sále mohli vidět ve filmových záznamech, až po celou atmosféru benefičního odpoledne.
Když jsem přemýšlel, co je pro mě na těchto akcích tak působivé, měl jsem rychle odpověď. Kromě toho, co jsem už zmínil, onoho nasazení všech, kteří připravili odpoledne v Masarykově divadle, ale zároveň pomáhají handicapovaným dětem po celý rok, to je vždy ta reakce z publika, ten bouřlivý potlesk. Úžasná empatie. A vnímám to samozřejmě intenzivněji právě proto, že se sám často na jevišti ocitám. Vnímám ho intenzívněji právě v době, kdy ne každý divák je plně soustředěný na to, co se děje na jevišti, ba kdy mnohé diváky hned tak něco nezaujme. V době, kdy je publikem generace, která bývá označována někdy jako sebestředná a rozmazlená. (Zažil jsem na některých školních představeních, co všechno je možné – skutečně neuvěřitelné. Jeden vysloužilý velmi známý komik si onehdy posteskl, že dnes je publikum náročnější a že by svou profesi už nechtěl dělat, protože by je nerozesmál a podbízet by se nechtěl. Nechci tady teď rozebírat příčiny něčeho v době, o které se paradoxně říká – „ubavit se k smrti“.) Tohle jsou naopak lidi, kteří museli vynaložit ohromné nasazení, aby dokázali aspoň zlomek toho, co považují zdraví lidé za samozřejmé. A proto dokážou patřičně ocenit cokoli, co umí někdo jiný. Je to společenství, které drží při sobě a přitom je otevřené ostatnímu světu. Nerad dělám patetická prohlášení a nerad bych, aby to i tady tak působilo, ale s paní ředitelkou Apropa, schopnou a atraktivní manažerkou na jedné straně a přemýšlivou a citlivou ženou na straně druhé, jsem si po představení pěkně popovídal. I o někdejších časech na gymnáziu – i když ji přímo jsem neučil.

Bylo by pěkné přejít pěšky z Masarykova divadla k vyvýšenému místu v Podůlší, kde silnice z Jičína do Turnova protíná úpatí hřbetu s Brady a Prachovskými skalami, odkud je pěkný výhled zpět na město a kde se nachází hospoda Na Jívě. Je to ale přece jen pár kilometrů tam a zpět, bylo už k deváté večer a k tomu poprchávalo. Nic samo z toho by ještě nevadilo, ale chtěl jsem si aspoň trochu užít s kamarády, které zde jistě potkám.
Důstojnický večírek byl opravdu už v plném proudu. Malý sálek i s vyvýšeným jevištěm byl zcela zaplněn všemožným osazenstvem v nejrůznějších kostýmech, nejčastěji předlistopadových vojenských či policajtských uniformách s metály a šňůrami, ale i v ústroji někdejších skautů, tureckých pašů či tatarských nájezdních hord, mnozí ale byli naopak v tričkách a kraťasech, skupinka dívek v sepnutých prostěradlech a s květy ve vlasech coby víly a já nevím, co si ještě dokážete vymyslet. Některé z těch roztodivných mundůrů, jak jsem se doptal, došly svého užití protřepáním šatníků, některé měly svůj původ z různých army obchodech, jeden byl ale zakoupen přímo v Pekingu. Některé, jak naznačeno vznikly v domácí dílně. Kouzelná na tom byla ta změť a neorganizovanost, která mi připomínala nějaké perské tržiště. Ale pozor! Neorganizovanost jen zdánlivá. Kromě muziky skupiny Kargo tu byl připravený kulturní program, zvláště pozoruhodný v druhé půlce večera, kdy vystoupily rozdivočelé tanečnice se směskou břišních tanců a kankánu a nakonec tři performeři v gumácích, maskách V. I. Lenina, Margaret Thatcherové a Václava Havla s veselou scénkou, která se hodila pro pozdní večerní čas.

Nikdy jsem neměl rád armádu, uniformy, ale po Listopadu ani ty nejrůznější sentimentální „návraty“ k dobám totality, zpívání Kaťuši u táboráku u mě nevyvolávala osvobozující pocit katarze, myslím, že normalizační srandy jsme za život zažili až dost. V tomto případě nicméně už jde opravdu o něco jiného. Když Miloš Starý coby revoluční ataman s papachou na hlavě a červeném kabátě mával nad hlavami ostatních křepčících rudou vlajkou, jak to známe ze sovětských filmů, vůbec jsem nepociťoval zhnusení, naopak jsem měl pocit blažený.

Pohled na talíř s nádherně vyuzeným masem mi vnuknul slovíčko „fašank“, masopust, karneval, tedy v tom původním římském významu carni-vale, maso pryč. Tedy svátek hodování, v Čechách „zabíjačka“. Ono veselí, masky, veselé řádění, radost ze života. A – dnes už podruhé – společenství lidí, které cosi spojuje. Přes generace, protože nejstarším je možná přes osmdesát, nejmladším nevím, třináctileté puberťačky tam nebyly, ale třeba někteří moji současní studenti ano. A někteří někdejší, dnes přátelé. Přehršel lidí, s kterými si mám co povídat, jak jsem také učinil. To už tady nebudu vypisovat, mnohé mohou být soukromé věci, a byť jsem na těchto stránkách osobní (řekl bych dokonce programově, „objektivního“, „věcného“, odosobněného je všude dost a dost), neznamená to, že bych cancal o každém zážitku z cesty jako jeden nejmenovaný nejvýše postavený představitel. Aspoň jednu věc ale nechci zapomenout napsat. Několik mladých lidí, kteří před několika hodinami v námořnických oblečcích jezdili s postiženými na vozících na jevišti Masarykova divadla, tady teď – v týchž námořnických kostýmech – skákali na parketě, bavili se v předsálí či před hospodou. Pak vám pár věcí docvakne.
Tedy společenství, a pak tradice. Koho ovšem v tuto chvíli zmínit musím (a už jsem ho jmenoval), je Miloš Starý, který to celé vymyslel a pořádá neuvěřitelně už od roku 1975.  A to je ten druhý rozměr věci. Stejně jako u Apropa propojení jeviště a jejich světa/života handicapovaných tady registruju tu „časovou bránu“ do minulosti, v níž se mi promítají všechny ty akce takovýchto společenství, od těch, pro které kdysi Slávek Veselý vymyslel celoroční kalendář přechodů Českého ráje a Saturnálií, z nichž se některé zastávky konaly právě Na Jívě, přes muzikantská seskupení, jako byli někdejší Horalé (se Zdeňkem Mazáčkem jsem si dal tady kafe), ty různé party sportovců, třeba orientačních běžců, kteří pařili po závodech o kousek výš na Bradech, až právě po tu, k níž patří všichni ti, kteří se tady dnes sešli. Co mě na téhle věci zajímá, je skutečnost, že to není jen hospodské tlachání, ale tihle lidé jsou schopni třeba dát dohromady vesnici jako místo pro život s kostelíkem, křížem na místě bývalého hradu (psal jsem o tom v článku Radek Rejšek na Bradech, viz), že se tady vytváří něco zcela autentického, jak řečeno společenství, „polis“ v původním smyslu, kam přicházejí po letech další a další.

Nu a genius loci místa, kde před lety dělal jednu ze svých (anti-)diskoték Jiří Černý v době, kdy se skoro nic, možná i tohle, nesmělo, tuším v roce 1982 (prý si na jednu z těch akcí, bylo jich několik, po letech bezpečně vzpomněl, dokonce s nějakými anekdotickými dodatky) je neoddiskutovatelný. Tenhle Důstojnický večírek se bezpochyby povedl.

Obojí se povedlo.

Poznámky a odkazy
Apropo
https://www.apropojicin.cz/

Občanské sdružení Apropo (asociace pro postižené) má poslání pomáhat rodinám s postiženým dítětem vést plnohodnotný život. Jsme jedinou organizací v jičínském regionu, která poskytuje sociální služby těžce postiženým dětem a mladým dospělým. Provozujeme zařízení sociální péče denní stacionář a sociální terénní službu osobní asistence, nabízíme sociální poradenství, zajišťujeme terapeutické a volnočasové aktivity.
(cituji z jednoho nedávno přijatého mejlu)

9. benefiční představení
Námořníci z Apropa, Aerobic SZMJ, taneční skupina Destiny, Jakub Kazda, Taneční klub KZMJ, Crash dance a další.
(z textu pozvánky)

KZMJ / Kulturní zařízení města Jičína
https://www.kzmj.cz/
 
Hospůdka na Jívě
https://www.najive.cz/

Další dokumentace:

Ze slohové práce studentky LG
  
Benefiční představení APROPO

V sobotu 8. listopadu bylo na Husově třídě neobvykle rušno. Konal se zde totiž 9. ročník benefičního představení pro sdružení Apropo.

Apropo, asociace pro postižené v Jičíně byla založena v roce 1996. Poskytuje Osobní asistenci, provozuje Denní stacionář a organizuje další aktivity pro děti. Především aktivity terapeutické, volnočasové, integrační a sociálně aktivizační. Výťežek z benefičního pořadu je určen na budování druhého bytu pro mladé klienty.

Hned u vchodu mě uvítaly malé děti, které rozdávaly perníčky. Navozovalo to téměř vánoční atmosféru. V předsálí byl nevídaný dav, jak před stánkem s výrobky postižených tak i u informačních tabulí o aktivitách Apropa.

Blíží se čtvrtá hodina a s ní i začátek představení, získávám jedno z posledních míst v přízemí, sál se zhasíná a benefice může začít. Téma celé akce je námořnictví, na jevišti si pluje plachetnice a moderátoři i účinkující jsou v pruhovaných trikách.

První vystoupení zajišťuje Jakub Kazda, který zpívá dvě námořnické písně. Další vystoupení jsou taneční- aerobic předvádí holčičky ze SZMJ, taneční skupina Destiny nás zavádí mezi piráty, děti z tanečního oddnílu ukazují, jak se tančí Jive a nakonec se s taneční skupinou Crasch Dance ocitáme na Havaji. Zpěvačky Lenka Rozsypalová a Iva Podzimková skvělou atmosféru ještě podpoří.

Během odpoledne se nám představují i samotní členové Apropa, jednak na velkém plátně v krátkých dokumentech ze života organizace a také naživo. A to jako námořníci plující dál a dál svým neúplně jednoduchým životem.

Cíl vybrat co nejvíc peněz byl splněn. Od sponzorů získalo Apropo 315 tisíc korun, 42 tisíc korun  darovali diváci jako dobrovolné vstupné, téměř 5 tisíc korun byl výtěžek ze stánků v předsálí, a nakonec ještě 15 tisíc korun od Pohádkových novin. Celková častka činí 377 313 Kč.

Město Jičín se tedy může pochlubit nejen úspěšným sdružením pro lidi kteří potřebují pomoc, ale i občany, kteří jsou ochotni pomoci.

(Ze slohové práce studentky LG)

ještě o Apropu
články v časopisu Místní kultura
https://www.mistnikultura.cz/pomalu-jinak-ale-s-nami
https://www.mistnikultura.cz/i-s-vozikem-se-da-tancovat
https://www.mistnikultura.cz/benefice-apropo-usmev-radost-0

Důstojnický večírek

Jedná se o recesistickou akci, kam si všichni přicházejí nostalgicky zavzpomínat na absurdity doby minulé (alespoň ti, kteří ji pamatují), ale hlavně se pobavit a poveselit s přáteli. Jinak tomu nebylo ani tuto sobotu, kdy se hojní návštěvníci, kteří se při společné fotografii ani nevešli do objektivů přítomných fotografů, dočkali i tradiční promenády a vyhlášení nejlepšího převleku. Vítězem se stali účastníci v protichemických oblecích, jež si vysloužili obdiv nejen za svoji originalitu, ale především za výdrž, se kterou se ve své kompletní výstroji (nechyběla ani plynová maska) potýkali s nadmíru teple vytopenou místností. Došlo ovšem i na překvapení v podobě vystoupení taneční skupiny Viróza a také komickou striptýzovou show.

(z textu studenta Lepařova gymnázia, převzato s drobnými úpravami)

(Boček)