Novopacká muzejní noc 2018

Seděl jsem na lavičce před Klenotnicí drahých kamenů a bavil se s přáteli a také s paní ředitelkou novopackého muzea Ivetou Mečířovou, která před chvílí uváděla první pořad letošní Novopacké muzejní noci, a která se nemohla dovolat Jaromíru Typltovi, jenž bude ve 22.00 právě tady „obcovat s duchy“ prostřednictvím literárních textů. Podobně se ostatně dařilo asi před hodinou mně, když jsem se, protože jsem přijel v určitém předstihu a šel se ještě projít směrem ke klášteru, o něco podobného pokoušel. Vtipkoval jsem, že se Jaromír zřejmě stal součástí medijního světa, který ho v jeho domovském tématu konečně pohltil i fyzicky, a sám si užíval báječné utopence (nakládaný hermelín byl prý také výborný) a poslouchal Mackie Messer Klezmer Band z Turnova, jenž představoval hudební součást celého programu, zatímco stánek s Novopackým pivem, vzhledem k tomu, že Novopacký pivovar byl partnerem celého podniku, signalizoval, že Nová Paka je místem opojení po všech stránkách.

To, že zde jsou v Nové Pace přívlastky „magické“, „přízračné“, „halucinogenní“ a další podobného zabarvení na správném místě, naznačuje už plakátek Novopacké muzejní noci 2018 s inverzním obrazem fotografie Suchardova domu. Má samozřejmě pojmenovat skutečnost, že program, jak při této příležitosti náleží, zasahuje až do pozdních hodin po půlnoci, kdy se dokonce měla konat prohlídka tvorby rodu Suchardů na hřbitově ve Staré Pace, nicméně tento „negativ“ můžeme číst zároveň jako onen význam lokality jako místa „o-pačného“, jak na to Jaromír Typlt poukazuje – k čemuž poukazuje právě třeba fenomén spiritismu, ale už, čteno z Jičína, tedy „z kraje“, geografická poloha na opačné straně kopce, který je nutno překonat, prvního z několika zvlnění pod našimi nejvyššími horami coby výsledků geologických procesů (ovšemže se to také, a možná především dá číst i jako místo opačné k Pace Staré, těch poetických výkladů je určitě více).

V  duchu magickém ostatně byla i většina programových položek celého večera (a noci), a to hned první číslo v programu, divadelní představení Dlouhý, Široký a Bystrozraký v podání souboru „Strašliví komedianti“ (sic!, „strašlivost“ je soumezí s „přízračným“). Soubor, jehož někteří členové jsou známí z „jičínského kontextu“ (René Vitvar se podílel na desítkách představení organizovaných v jičínské Valdštejnské loggii Jiřím Vydrou, jeho žena Alžběta byla mou studentkou na jičínském gymnáziu), je autorským týmem Katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU (mimochodem je zde pedagogem i další Jičíňák, scénograf Robert Smolík). Na jevišti realizovala s loutkami představení trojice Štěpán Lustyk, Lukáš Bouzek a René Vitvar, ten poslední je uveden i jako autor hudby, zatímco Alžběta Vitvarová je autorkou konceptu a scénáře (na programu s vyznačením „a kol.“) a režie představení. To mělo premiéru 30. 5. 2017 na klauzurním festivalu KALD DAMU Proces (inscenace vznikla jako semestrální práce na této katedře).

Byl jsem nadšen, ztvárnění jedné z nejznámějších českých pohádek (uvědomuju si teď, že se snad právě proto nabízí, námět posloužil už Cimrmanům, i když to s tímto představením nemá nic společného) se neslo v duchu těch nejlepších tradic moderního loutkového divadla (Minor, Buchty a loutky, ale i těch starších vrstev v jeho historii, trnkovských a barokních, velice zhuštěně řečeno), minimalisticky – s použitím pár kusů dřeva pro loutky a  nějakých starých zbytků a rámů pro „paraván“, který spolu s jedním stolkem prakticky tvořil scénografii celé hry – a na druhou stranu velice rafinovaně – tělo Dlouhého bylo vyrobeno z tubusu, z něhož se vysunovaly další části (originální řešení), zlodušný čaroděj, který zaklel princeznu, je udělán z několika kusů dutého špalku, který se po odstranění obručí, jež postupně prasknou při splnění každého ze tří úkolů daného princi se jménem, v němž je obsaženo rovněž dřevo, rozletí na několik kusů. Celé je to vlastně postaveno na významovém protikladu (surového) dřeva a (trochu rezavého) železa, který, ztělesněn v loutkách, buduje celý příběh zvnitřku. Vlastně jsem tím už pojmenoval základ interpretace starého námětu, v němž poetika loutek opravdu hraje důležitou roli, vedle humoru a aktualizací do dnešního světa (Bystrozraký je pojat, byť je také ze dřeva, jako moderní technické zařízení s radarem, odhalujícím věci neviditelné).

Pro odborníky je důležitá interakce herců a loutek (tedy aby loutky nebyly pouze přívažkem exhibice herců), vycházející ze skutečnosti, že obě tyto složky „jsou vidět“ na jevišti, neboť loutky nemají žádné mechanické vodící zařízení a herci nejsou skryti, jako tomu je u tradičních loutkových představení, nýbrž hrají s loutkami a jejich vizuální projev je rovnocennou součástí představení. Tento typ loutek prý nemá český název, používá se anglický, table top puppet, další, už český užívaný termín je manekýn, jak mi řekl Robert Smolík (souběhem dění jsem ho dva dni nato potkal na Valdštejnských slavnostech v Loggii). Tou druhou důležitou věcí je to, čemu se říká antiiluzívnost, v českém kontextu se prosazující tuším někdy už od sedmdesátých let (vzpomínám na jiný studentský soubor DAMU, Radar), Robert by mě možná opravil či ještě vlákno historie upřesnil.

Mně samotnému na tom termínu něco trochu vadí, připadá mi, že naopak se uvolňuje imaginace, prostor pro metafory atd., které by v „doslovném“ (tedy „realistickém“ ztvárnění mohly vzniknout jen stěží, nicméně loutka bude vždy nějak stylizovaná, tj. vytvořená s určitým záměrem). Ale nechtěl jsem se pouštět do jakýchkoli úvah. Podstatnější v tuto chvíli je: Pětačtyřicetiminutové představení Dlouhý, Široký a Bystrozraký se hrálo v prostoru u budovy Suchardova domu s výhledem na protější budovy v ulici, v jejichž oknech se odrážely paprsky zapadajícího slunce. Teď si ještě pozorněji pročítám další informace o námětu na stránkách Malá inventura upřesňující, že Erbenova pohádka je „inspirovaná výtvarníkem Zbyňkem Sekalem. Šli dva, šli tři. Vlastně šli čtyři a ještě kůň k tomu. Šli dlouho, šli lesem. A kam došli? Do Železného zámku!“ Na představení se přišla podívat šéfredaktorka Jičínského deníku Iva Kovářová (odkaz na fotky dole pod textem).                                      

Vrátil jsem se nyní do Klenotnice na komentovanou prohlídku s Václavem Menclem. Stejně jako Suchardův dům, respektive výstavu Muzejní ohlédnutí, připravené „k letošnímu výročí muzea“ (110 let od jeho založení, vernisáž 20. 4. 2018, viz i odkaz na článek v tisku) a zachycující nejen na řadě panelů významné události v jeho historii (leccos jsem si doujasnil), jsem si Klenotnici už předtím důkladněji prošel vzhledem k tomu, že jsem zde vlastně od rekonstrukce (2010-12) nebyl a pamatuji podobu této strany budovy (tedy z průčelí, z druhé strany je Městská knihovna) ještě z doby, kdy jsme sem chodili do jedné z prvních čajoven v kraji (její provozovatel dnes prodává drahé kameny v krámku o ulici níže) a kde jsem sám zažil několik pozoruhodných setkání.

Průvodce na prohlídce, tedy RNDr. Václav Mencl, Ph.D., zástupce ředitele muzea a vedoucí Klenotnice drahých kamenů, je typický přírodovědec. Hovoří věcně, je koncentrovaný na věc, má tah na branku. Prohlídka, která začala u velké mapy kraje pod schody do pater kousek za vstupem s pokladnou v místech, kde byla dříve právě zmíněná čajovna, pro mě byla zajímavá právě proto, že jsem si ujasnil, co (a proč) je v Klenotnici nového. Logická je především koncepce budovy. V prvním, přízemním podlaží, s výhledem na město je umístěna geologická expozice s ukázkou průzkumného vrtu, osvětlením geologického vývoje na časové mapě a výtvarným zobrazením toho, jak mohla před miliony a miliony let krajina na Novopacku vypadat (podobné vypodobení znám z jedné přednášky doc. Martina Košťáka (další Jičíňák, s jeho tátou jsme hráli „bigbít“ a společnou máme i „Čeřovku“, kde Martin už v dětství kutal porcelanit a kde já sám jsem už po desetiletí usazen), a také ukázky hornin.

Vystoupíme-li o patro výš, posouváme se do prostoru, kde se protíná příroda a kultura v oné v Nové Pace nejcharakterističtější, totiž ve sbírce drahých kamenů. Pamatuju se (ale to je opravdu dlouho), že „polodrahokamy“ (zase musím říci, že, v přírodovědě nejsa příliš zběhlý, jen tuším, toto slovo, které jsme ovšem vždycky používali, nejspíš není odborný název) byly vystaveny na dnešním Masarykově náměstí. Nyní zde v příjemném šeru a umělém osvětlení v klasických muzejních vitrínách (podobné byly v Národním muzeu, ale slyšel jsem hrůznou zvěst, která se doufám nezakládá na pravdě, že po rekonstrukci tato úžasná tradiční prezentace musela ustoupit v zájmu „atraktivity“ všem těm „interaktivním“ podobám) nalezneme exponáty z blízkých lokalit, ze Železnice, Lomnice nad Popelkou, Košova či Kozákova, hory, kterou polodrahokamy proslavily.

Nu a konečně v nejvyšším patře – „pod nebesy“ – je expozice spiritismu. Obrazy v rámech v několika řadách nad sebou, za přepážkou pak prostředí měšťanského bytu, především stolek s několika židlemi, které byly místem konání seancí. Uprostřed té větší části čtyři vitríny se spisy z produkce redaktora a spisovatele Karla Sezemského, některé z nich mně důvěrně známé z někdejšího studia knihovny Studeňanského Mistra (A. N. Axakov, Animismus a spiritismus, exempláře Posla záhrobního), jiné, které mě lákaly přinejmenším k prolistování (zpěvník Písně spiritistické původu medijního, který Sezemský uspořádal). Ostatně z jiné stránky se k tomuto tématu zanedlouho vyjádří o dvě patra níže Jaromír Typlt.

Na „devátou“ jsem spěchal do Gernatova domu, jedné z mála zachovaných roubenek v prostoru, který byl podle mého názoru necitlivými urbanistickými zásahy, které se spolu se zchátralostí celé téhle části města pod klášterem podlehnuvší rozpadu, podle mého názoru zničen (podobně jako barokní Nové Město v Jičíně, tedy části za Cidlinou, které bylo za mého dětství žel už jen místem polorozpadlých staveb a zanedbaných zahrad), především protnutím širokou silnicí ke Staré Pace. Tuhle úžasnou malou stavbu, podobně jako ještě jednu o kousíček dál, se podařilo zachránit. Jsou to sice už jen fragmenty, ale, jak říkala moje babička, „zaplať pámbu za to“.

V prostoru dvou malých místností dnešní kavárny s milou a ochotnou obsluhou promítal Jiří Čejka, pracovník muzea a fotograf, snímky na téma, které s humorem komentoval jako „nepatřičné“, ale vzhledem k tomu, že novopacké hospody slaví „také“ významná osmičková výročí (což bohatě doložil), nakonec jen „povolené“ (pomyslel jsem si, že onen určitý spirit, spojený s hospodami, jak jej ostatně realizuje pražská Societas contraalkolica doctoris Řimsae, je čímsi nepominutelným). Promítání a povídání o hospodách v Nové Pace Staré fotografie jsou už samy o sobě, ze své podstaty, „přízračné“, jestliže jejich obrazy pak člověk alespoň v nějakém kratším časovém úseku může propojit se svými vlastními vzpomínkami, je jejich kouzlo umocněno. Zajímal mě prostor náměstí, jak vypadal kdysi, osudy budovy, kterou sám pamatuju z doby, kdy jsem jezdil za profesorem Muzikou, i pozdější, jako „hotel Central“. Místní přitakávali a občas doplňovali bohatý obrazový materiál, který Jiří Čejka prezentoval se zevrubným vylíčením historie tématu v jednom ze dvou opakování, organizovaných takto po hodině za sebou proto, aby se dostalo i na případné další zájemce.

Nu a nyní už jsem spěchal zase zpět do Klenotnice, kde se Jaromír Typlt v komentovaném čtení literárních ukázek na téma spiritismu především u novopackých spisovatelů ujal jednoho ze svých ústředních témat, v němž se propojuje s městem, z něhož pochází, dalším způsobem – po spiritistické fotografii to byl obraz spiritismu v literárních dílech. Na svých stránkách se Jaromír Typlt již po léta věnuje i literární Nové Pace (ve složce „Nová Paka“ najdeme samostatně jména Josef Kocourek, Josef K. Šlejhar, Jan Opolský), tematika literatury se objevuje často i v jeho přednáškách (v letošním roce například uvedení prvně vydaného románu Josefa K. Šlejhara Cvrček mého krbu na několika místech, mj. v Knihovně Václava Havla 18. 1. 2018).

Jméno Josef Kocourek, jímž Typlt dnešní večer uvedl poté, co zmínil případnost/soumeznost místa, kde se čtení koná (jak řečeno, v nejvyšším patře budovy se nachází zdejší galerie mediálních kreseb, jedna z nich, Blatouch Venušin, prezentoval výtvarnou stránku tématu), bylo ostatně pro mě a Jaromíra kontaktní vzhledem k mé dávné fascinaci dílem (i jičínskému kontextu) této podivuhodné osobnosti. Mottem a úvodním textem večera byl úryvek básně Otakara Theera Mé Čechy (1916, vydána 1918), která podle Typlta vystihuje genia loci Podkrkonoší včetně závěrečné „duchařské písně“. Prvním delším komentovaným textem byl – v kontrastu k podkrkonošské pasáži Theerovy básně –  úryvek právě z románu Josefa K. Šlejhara Předtuchy (1909), jehož vydání v nakladatelství Akcent (2010) Typlt doplnil poznámkou o autorově jménu, uvedeném zde („redaktoři chtěli být chytřejší než autor“) ve znění Josef Karel Šlejhar, ačkoli (opakovaně to zdůrazňuje), i když to byl „Karel“, psal se důsledně „Josef K. Šlejhar“ (tenhle problém dost dobře osobně celoživotně znám). Zmínil pak ještě, že se podařilo dnes jinak nedostupnou knihu vedoucí novopackého Karmelitánského knihkupectví paní Korbelářové v desítce výtisků sehnat a je k dispozici.

Josef K. Šlejhar je jedním ze tří z nejvýznamnějších novopackých spisovatelů vedle Kocourka a Opolského, Typlt nečetl nicméně pouze z jejich díla a dokonce ne pouze z autorů novopackých, jak sám poznamenal, jeden z dalších textů vybral ze Slovníčku barev a linií Studeňanského Mistra – tato vesnice není opravdu daleko, půjdeme-li „přes kopec“ (Zlámaninami přes Českou Proseč, Tužín a Radim) a nikoli oklikou po „státní“ silnici). V řadě textů se ukazovalo jako významově výrazně zatížené, takřka coby sémanticky ústřední, slovo „duše“. Ovšemže je to dobový trs významů, počínaje introspekcí, vystižením určitých duševních stavů, až právě po ono chápání u spiritistů, jež jim umožňuje považovat za možné „materializaci“ něčeho, co vnímají v přímé („materialisticky“ pojaté) dualitě „hmotné-nehmotné“, tedy hmotného a nehmotného světa („dvou světů“), umožňující přivolat bytost ze záhrobí, případně ji vyfotografovat.

Jaromír Typlt postihnul různé texty zachycující různý přístup k hnutí z různých úhlů pohledu, tak jízlivost ve verších Jana Opolského, určitou rezervovanost původně nadšených příznivců v dalších textech, nastínil komplikovaný vztah církve a spiritismu (případně okultismu a „vědy“).

Z již jmenovaného Josefa Kocourka uvedl Jaromír Typlt již v první části večera dva krátké úryvky z jeho próz z druhé poloviny dvacátých let, Krkonoše a Žena s pozoruhodnou scénou, kde znásilněné medium, dívka Františka, kreslí medijní kresbu s obrazem svého ničitele. K textům, které Jaromír Typlt pro tento večer vybral, patřily též nevydané rukopisy Jana Opolského Z úst media (báseň, 1899) a Medium (próza, také 1899), nacházející se v pražském Památníku národního písemnictví (což dokládá Typltovu soustředěnost na téma, takto badatelsky uchopené). Z líčení seance u Opolského pak ostrým střihem skočil do líčení seance v románu Karla Sezimy V soumraku srdcí (v některých zdrojích uváděn titul jako Soumrak srdcí).

Soumrak srdcí Karla Sezimy, které postihují spiritistické hnutí kolem Olešnice. Sezima nepocházel z Nové Paky, vůči svému takřka jmenovci, zakladateli spiritistického hnutí Karlu Sezemskému byl kriticky naladěn. Ze stránky databáze.cz přidávám krátký text anotace:

Tématickým východiskem románu se stal erotický blud, spojený s náboženským poblouzněním, kterému podlehne mladičká hrdinka, exaltovaná dívka propadlá vlivu lidové mystické literatury. Román současně představuje vybočení z komorních obrazů individuální psychologie, obsahuje bohatě rozvinutý děj plný dramatických konfliktů řady živě nastíněných postav, situovaný do duchařského okolí Nové Paky. Spolu s psychologicky výjimečným vnitřním dramatem tak sleduje i hromadné dění s cílem zachytit sociální realitu a duchovní atmosféru podkrkonošského kraje.

Ze Sezimy četl Typlt také novopacké vzpomínky z knihy Z mého života (1946, 2. svazek). Poté uvedl úryvek z povídky Eskamotér Josef Jaromíra Johna (1946), odehrávající se ve Vidochově u Nové Paky, či Spiritisté Josefa Šíra. Řada dalších textů, jakási malá spiritistická antologie, je shromážděná ve výboru Revolver Revue 31, který zredigoval Ivan Brezina (1996), z ní Jaromír četl úryvek z Posla záhrobního, vydávaného už výše zmíněným Karlem Sezemským. Objevuje se tam motiv „marťanského písma“, charakteristického projevu médií, obsažený už v ukázce z Jaromíra Johna.

Výběr z prózy vztahující se v nejrůznějších aspektech ke „kulturnímu fenoménu spiritismu“ zakončil Jaromír Typlt Josefem K. Šlejharem, prózou Předtuchy, vydanou v roce Zívrova a Grossova narození (a také v roce narození medijní kreslířky Marie Krůtové, původem z Paky). Dějištěm Předtuch jsou Rovně (tedy Dolní Kalná) a řetězec hrůzných událostí se váže k cestám na trh do Jičína. K tomu musím poznamenat, že Nová Paka se (a jak vidím, překračuje to i můj úhel pohledu „z Jičína“) vztahuje vždy nějak k Jičínu, a Typlt tuto skutečnost zdůrazňuje. [Podstatná část tohoto odstavce je takřka doslovným citátem z mejlu, v němž mi J. T. na mou prosbu upřesňuje některá data, jež jsem na některých místech nyní doplnil].

Pro mě to byla, kromě samotného „obsahu“ oněch takřka dvou literárních hodin v Klenotnici a „jičínským vazbám“ (o té poslední se ještě zmíním) další faceta v představě o Typltových na jedné straně hodně široce rozevřené paletě aktivit, na straně druhé vědomě soustředěně budovaného zpracovávání přesahů mezi obory i mezi jeho tvůrčí a odbornou polohou.

Příjemná byla i skutečnost, že jsem seděl vedle profesora Ivo Krause, absolventa novopackého gymnázia a vystudovaného jaderného fyzika, experimentálního fyzika, širší veřejnosti známého především coby popularizátora přírodních věd, autora desítek knih z dějiny fyziky, který s manželkou navštívil večer a s nímž jsem potom vtipkoval o četnosti jeho jména v duchovní elitě (Karl Kraus, germanista prof. Karel Kraus, bohemista prof. Jiří Kraus, s nímž jsem se setkal na minulé Šrámkově Sobotce, o té rodině známého herce nemluvě) s tím, že pocházím z rodného města autora Posledních dnů lidstva, což on sám okomentoval jednou příhodou, kde někdo při nějaké příležitosti v debatě s ním pravil, „já se z těch Krausů zblázním“. Pan profesor reagoval i na Jičín, řekl mi, že se z jedné redakční komise zná s historikem Martinem Kovářem, dnes prorektorem Karlovy univerzity. Tak toho samozřejmě taky dobře znám, byť jsem ho v posledních desetiletích viděl spíše na televizní obrazovce.

Některé odkazy
Novopacká muzejní noc 2018
https://muzeum.cz/2018/05/muzejni-noc-2018/

https://jicinsky.denik.cz/galerie/nova-paka-mestske-muzeum-sucharduv-dum-vystava-110let-zalozeni140418.html?mm=8759778&back=1117975231-1585-35&photo=3
https://jicinskozpravy.cz/archiv/zpravy/2018/1/390-vystavni-ohlednuti-za-110-lety-packeho-muzea.htm?hled=

Dlouhý, Široký a Bystrozraký
https://www.malainventura.cz/2018/portfolio/items/dlouhy-siroky-a-bystrozraky/
https://www.dfov.cz/program/dlouhy-siroky-a-bystrozraky/

Karel Sezemský
https://www.munovapaka.cz/karel-sezemsky/d-41947
https://muzeum.cz/muzeum/vyznamne-osobnosti/karel-sezamsky-vudce-ceskych-spiritistu/

Karel Sezima, V soumraku srdcí
https://www.databazeknih.cz/knihy/v-soumraku-srdci-52808

Prof. Ivo Kraus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivo_Kraus