Mojmír Grygar / Trvání a proměny
01.07.2016 13:18Mojmír Grygar / Trvání a proměny
Dvanáct kapitol o umění a dějinách, Torst, 2006
Dvanáct jako apoštolů, jako měsíců (a měsíčků) či rozhněvaných mužů, zkrátka cosi ultimativního, definitivního, shrnujícího, potvrzuje podtitul knihy Mojmíra Grygara jeho hlavní titul Trvání a proměny, shodný s názvem jedné kapitoly, a tedy synekdochu, ale zároveň metonymii dialektického myšlení, směřující svým „sémantickým gestem“ (abych použil termín Jana Mukařovského, jenž je jedním z Grygarových guru) k ambici postihnout základní zákonosti v umění, případně v dějinách.
Kniha významného českého literárního teoretika, bohemisty a rusisty, působícího v letech 1969–93 na univerzitě v Amsterdamu, je bohatě ukotvená v obrovském množství novodobé světové literatury obecně estetické, literárněvědné, sociologické, antropologické a psychologické. Zachycuje proměny vnímání umění (literatury, výtvarného umění, fotografie, hudby, divadla, filmu) v novodobém světovém myšlení, všímá si ovšem i proměn umění samého, jak se odehrávaly v průběhu téměř celého 20. století. Knihu je možno považovat za jakousi summu Grygarova přemýšlení o obecných otázkách umění a estetiky, práci souhrnného významu, jakých je v novodobém českém estetickém a literárněteoretickém myšlení jen málo.
Takto charakterizuje anotace knihu na adrese www.kosmas.cz. Onu míru obecnosti potvrzují i názvy jednotlivých kapitol – I) Struktura procesu, II) Dějiny a čas, III) Specifičnost umění, IV) Estetická norma, V) Hranice uměleckého díla, VI) Směřování vývojového procesu, VII) Motivace změn, VIII) Trvání a proměny, IX) Mukařovského pojetí vývoje, X) Podněty pařížského strukturalismu, XI) Proměny strukturních prvků, XII) Osobnost v proměnách umění.
Zaměření knihy ve mně vzbudilo velká očekávání, neboť řada pojmů či témat shora naznačených mi je důvěrně známá, už proto, že dílo Jana Mukařovského jsem v zaujetí poezií, pro niž jsem potřeboval nějaký koncepční metodologický aparát či použitelnou metodu výkladu, jsem dost podrobně prostudoval, protože mi nabízelo konkrétní uchopení textu a jeho zákonitostí, a stejně tak mě pak zaujal strukturalismus, respektive Pražský lingvistický kroužek, v němž byla řada mimořádných osobností, vedle všech Čechů (V. Mathesius, B. Havránek, René Wellek aj.), ale i Rusů (N. S. Trubeckoj, S. Karcevskij), pak v první řadě Roman Jakobson, jehož jasnozřivost jej pak po válce, už v Americe, dovedla od východiska fonologie přes poetiku a analýzu textu až přes hranice samotné lingvistiky, k sémiotice jako výchozí organizaci reality vůbec.
Musím pak s menším potěšením říci, že mě publikace do značné míry zklamala – právě svou obecností, proti jejímuž vlastnímu obsahu nelze nic namítat, sám rovněž vidím onu provázanost jednotlivých momentů tak, jak je Grygar postihuje, bohužel se v této obecnosti konkrétní sdělení, premisy a závěry rozplývají. Tak například v poslední kapitole Osobnost v proměnách umění hovoří Grygar o základu ruského formalismu, literárněvědné školy, z níž pražský strukturalismus vychází, jakožto o obratu výkladu literárního díla s dočasným uzávorkováním autora/tvůrce (ale takhle to už tak trochu formuluju já, nikoli Grygar) a soustředění na samotné literární dílo, strukturu jeho textu atd. – zatímco předchozí, např. biografická metoda, vycházela z podrobného životopisného materiálu, v němž viděla východisko pro zvl. ideový výklad díla (podobně pak vypadala od padesátých let minulého století i oficiální marxistická metoda, a to mluvím o té slušnější podobě, nikoli zideologizované doktríně vládnoucí strany, tedy té podobě, která viděla literární dílo především jako výsledek sociální situace, v níž vzniklo). Grygar hovoří o tom, když na začátku kapitoly Grygar cituje Viktora Žirmunského a jeho studii Byron a Puškin (1924), že eliminace všech faktorů mimo dílo musí být vnímána jako dočasné, předběžná, neboť nelze např. život a dílo vnímat v kauzální souvislosti, s jakou pracují přírodní vědy s tím, že mezi událostmi v životě, podmínkami tvorby atd. a uměleckým dílem jakožto jejím produktem nejsou bezprostřední přímé vazby, ježto literární dílo je svébytné (sui genesis). Spleť všech fakt před vznikem literárního díla hrozila zahltit vlastní možnost jeho interpretace (vzpomeňme na anekdotu, kdy se o Zdeňku Nejedlém říkalo, že v prvním díle jeho biografie Bedřicha Smetany se můžeme začíst do celých dějin českého pivovarnictví).
Zatímco na začátku kapitoly uvádí Grygar tuto tezi o dočasnosti oddělení tvůrce a díla, ve třinácti podkapitolách pak „odstraňuje závorku“ a probírá začleněnost literárního díla do dobových žánrových a estetických kódů, o úloze osobnosti, jejich tvůrčích zkušenostech (bez znalosti „řemesla“, tj. struktury díla, jejichž znalost jim vštípili otcové, by se stěží mohl tak rychle prosadit talent Mozartův či Picassův), existenci řečených kódů, aniž bychom si jich byli běžně vědomi (cituje studii Borise Ejchenbauma o základních pravidlech filmové řeči – Ejchenbaum byl s Viktorem Šklovským zakladatelem OPOJAZu, „společnosti studia řeči poezie“, tedy formalistické školy, k níž se vzápětí přidal i Roman Jakobson), o „ikonografickém čtení“ obrazu, bez něhož (dobových konvencí) by nebyl divák schopen porozumět jeho smyslu (Erwin Panofsky). Pak se ale postupně dostává k řadě dalších věcí, např. dialektickému vztahu mezi uměleckým výtvorem a normou, stupni závaznosti normy, pojmu geniality, vklíněnosti estetických norem do životní praxe v rustikální společnosti a jejího uvolnění a osamotnění a dominanci v dnešním západním světě, respektive soupeření různých estetických soustav, a od Petra Bogatyreva se přes sociologa Emila Durkheima dostává až ke vztahu mezi praktickou a estetickou funkcí, funkcionalismu dvacátých let (architektura), Auerbachovi a jeho hodnocení Božské komedie, Mukařovskému, Čapkovi, Proustovi atd. atd.. K vlastnímu tématu osobnosti se to sice všechno váže, ale mnohdy vzdáleně, takže máme sice sumu pozoruhodných postřehů, které vrací osobnost znovu „do hry“, nicméně mám trochu starost, co si s tím vlastně počít.
Samozřejmě stále stojí za to knihu pročíst, byť nezískáme nějaký ucelený obraz, neřku-li svébytnou, byť třeba dílčí koncepci vidění uměleckého díla. Na jedné straně je tu spousta zajímavých postřehů, odkazů, poznámek, komentářů k zákonitostem v literatuře a umění, na druhé straně pocit, že Grygarovi šlo o vytvoření jakéhosi kompendia, završení jeho předchozí vědecké činnosti, jíž se celý život věnoval. Porovnávám si s jiným kompendiem, ještě podstatně masivnějším, totiž osmisetstránkové publikace Daniely Hodrové „…na okraj chaosu…“, která usiluje v jistém smyslu o totéž, totiž o postižení „poetiky literárního díla 20. století“. Paradoxně se (Grygar je strukturalista a tedy bychom čekali, že bude blíž vlastnímu „textu“) na obrovském množství materiálu dotýká výstavby textu – s tím, že jí evidentně jde rovněž o podstatné shrnutí tématu v provázanosti jeho jednotlivých momentů.
Mojmír Grygar ve své knize „vychází z výsledků badatelské činnosti Pražské školy“, jak sám na jednom místě uvádí. Jejímu přednímu představiteli se věnuje v kap. IX) Mukařovského pojetí vývoje. Na začátku třicátých let formuloval Jan Mukařovský strukturalistické pojetí literárního vývoje, přičemž se soustředil na imanentní příčiny změn literární struktury, své pojetí vyložil rozsáhlým rozborem básnického díla M. Z. Poláka, dnes zapomenutého básníka, který usiloval o to vytvořit poezii s nejvyššími kulturními nároky – tento rozbor znamená, že se Mukařovský nesoustředil na společenský kontext literatury (sociologický zřetel), nýbrž na Polákovu inovační odvahu v použití uměleckých prostředků (estetický moment). Podobně pak Mukařovský věnoval z tohoto hlediska mimořádnou pozornost K. H. Máchovi. Později rozšířil toto východisko rozborem estetické funkce, normy a hodnoty, úloze osobnosti a znakové povaze literárního díla. Pražští strukturalisté navazovali na své české předchůdce (Durdíka, Zicha) a na ruský formalismus (Šklovskij, Tyňanov aj.) tím, že položili důraz na studium uměleckého díla, spory s jinými představami, především představiteli genetické metody, případně recepce díla jako východiska, jsou dodnes živé. Grygar se pak zabývá dalšími aspekty strukturalistické metody.
V následující kapitole, X) Podněty pařížského strukturalismu, pak obrací Grygar pozornost k pařížskému strukturalismu šedesátých let, který jistým způsobem navazoval na úsilí Pražské školy let třicátých. Nejvýraznější představitel francouzského strukturalismu Claude Lévi-Strauss se za války spřátelil v americkém exilu s Romanem Jakobsonem a jemu posléze věnoval soubor statí Vzdálený pohled (1983). Nová badatelská strategie expanzivně a ambiciózně nastoupila v šedesátých letech nejen v oblasti moderní lingvistiky, z níž vzešla, ale i v antropologii, psychologii či přírodních a exaktních disciplínách, jakými jsou biologie, fyzika či matematika. Tento přístup se nelíbil J. P. Sartrovi, který vytýkal (už nikoli z pozic existencialismu, ale dialektického materialismu) Barthesovi, Lacanovi, Foucaultovi i Lévi-Straussovi absenci historického přístupu a neváhal ani v politické invektivě označit strukturalismus jako sloužící zájmům buržoazie. Claude Lévi-Strauss nicméně, na rozdíl od některých jiných strukturalistů, přitom naopak polemizoval se striktním protikladem synchronického a diachronického přístupu (to byl jeden ze základních principů, které uvedl Ferdinand de Saussure, zakladatel moderní lingvistiky, ve svém Kurzu obecné lingvistiky), který umožňuje vnímat dějinný pohyb. Přitom vyhrocený rozpor mezi strukturalismem a dialektickým materialismem jiní marxisté, např. Lucien Goldman, či intelektuálové kolem revue Tel Quel, neviděli tak ostře a naopak některé Marxovy teze uznávali i představitelé francouzského strukturalismu, např. Foucault či Barthes. V závěru kapitoly Grygar zmiňuje kritiku historismu v knize K. R. Poppera Bída historicismu z třicátých let a její srovnání s Lévi-Straussem, a práce Jeana Piageta (u nás známého též v oblasti dětské psychologie), především knihu Strukturalismus (1968).
Mojmír Grygar, Trvání a proměny, (Dvanáct kapitol o umění a dějinách), Torst, Praha 2006
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%BD_lingvistick%C3%BD_krou%C5%BEek
https://de.wikipedia.org/wiki/Roman_Ossipowitsch_Jakobson
https://de.wikipedia.org/wiki/Boris_Michailowitsch_Eichenbaum
———
Zpět