Míšeňské jablíčko

Míšeňské jablíčko
ovocnářství v Čechách

To, že ovocnářství je, zvláště to platí pro Čechy, součástí naší národní identity, mně potvrzuje článek o ovocnářství v časopise Pod Zvičinou č. 2/2022 (s. 13–18) s názvem Ovocnářství v Čechách, z něhož je zřejmé, že (nejen) pěstování „jablíček“ je u nás v historii oborem mimořádné hodnoty a kvality, jak o tom svědčí třeba už jen skutečnost, že první zmínka o ovocnářství na našem území je od Ibrahima Ibn Jakuba, který je rovněž autorem nejstaršího popisu Prahy (v r. 966). V časopise se článek, jenž je součástí větší série o ovocnářství, objevuje vzhledem k tomu, že ve spádové oblasti jeho působnosti se nacházejí Holovousy, sídlo Výzkumného a šlechtitelského ústavu ovocnářského a Slavností holovouských malináčů, tedy jakéhosi centra (nejen, ale především) pro tento druh ovoce (je to vlastně také nedaleko od Jičína a požitek procházet mezi stánky na náměstí či výstavu v budově ústavu). Autorka článku Bc. Markéta Vojtíšková je pak zřejmě z nejpovolanějších, pracuje jako knihovnice VŠSÚO a šéfredaktorka časopisu Vědecké práce ovocnářské (www.vpovsuo.cz).

Vojtíšková podává v článku historii ovocnářství, po úvaze o tom, jak naši prapředkové přišli na to, že kmeny a větve stromů „mohou samovolně srůst“, tedy principu štěpování, které umožňuje měnit kvalitu ovoce, zatímco přenos planých stromů na jiné místo ji snižuje, a poznámce o archeologických nálezech a historických zmínkách o sadech v zakládacích listinách klášterů můžeme sledovat začátky postupného rozkvětu českého ovocnářství a jeho vyspělosti. Překvapilo mě, že kromě jablek a hrušek v českých sadech byly také broskvoně, to zřejmě svědčí o příznivém počasí té doby (mám mimo jiné na mysli i Václava Cílka a další, kteří dávají větší důraz než na dobové ideje právě na vliv počasí na historické události, a tedy, doplňuju si nyní, i na ovocnářství), zatímco „malá doba ledová“, jak bývá nazýváno období, kdy vedle počasí působí nepříznivě i války husitů, za nichž naopak docházelo – ovšem ale i z ideologických důvodů (fanatismus askeze, kdy z kazatelen hřímaly hlasy o škodlivosti ovoce a byly ničeny sady – bylo dobou úpadku.

Trochu ale předbíhám, měl bych registrovat zmínku o „zahradníkovi“ (hortulanus), štěpaři, specialistovi či odborníkovi ve svém oboru v zakládací listině kladrubského kláštera z počátku 13. století, všeobecném rozkvětu ovocnictví za Karla IV. (známé je pěstování vinné révy, přivážel z Francie nové odrůdy ovoce), zakládání arboret. Názvy odrůd jabloní, „jablka čiřičná, črveniče, meduná, rakúská, šálová, šípková, vinná, vlaská, vrbová“ (zajímavé). Bartoloměj Klaret (příznačné je, že rovněž pochází „z našeho kraje“, totiž z Chlumce nad Cidlinou), proslulý svými slovníky (Bohemář, Glosář, Vokabulář gramatický), hovoří „o pěstování jabloní, hrušní, trnek, slív, třešní, višní, broskví, mišpulí, kdouloní, mandloní, vlašských a lískových ořechů, moruší, malin, jeřábu, oliv (!), vavřínu, fíků a vinné révy.“

V pozdější době je řeč o Jiřím Holíkovi coby propagátorovi progresívního způsobu roubování (17. stol.), prospěchu ovocných plodin za vlády Marie Terezie, významné pomologické sbírce (největší v Evropě) Matěje Rösslera, vzniku Pomologické společnosti (1830, z popudu Císařsko-královské vlastenecko-hospodářské společnosti) a dalších organizací, pomologické klasifikaci Jana Lexy Aehrenthala (návody k ovocnaření, výběru vhodných odrůd), založení Pomologického zemského ústavu (1870), zakládání zemských a okresních školek, z nichž je pozoruhodná (opět náš kraj) okresní školka v Chlumci nad Cidlinou, jejímž správcem byl Jan Říha.

K dalšímu pokroku dochází po vzniku Československa po roce 1918, v Praze-Dejvicích jsou založeny Státní výzkumné ústavy zemědělské, jejich součástí je Ústav ovocnicko-vinařský, později vzniká Státní výzkumný ústav zahradnický v Průhonicích, v roce 1920 je založen Zemský ústav pro zušlechťování rostlin. Po druhé světové válce dochází k řadě specializací, vznikají rezortní ústavy, označované jako „výzkumné a šlechtitelské“, k nimž patří právě Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský Holovousy (v roce 1951). To jsme v textu článku na druhé dvojstraně, v níž se dočteme o významných osobnostech, odbornících, kteří se zasloužili a úspěchy v tomto oboru (v závěrečné poznámce autorka uvádí, že nemohla v tomto stručném článku uvést všechny), pro mě je v tomto přehledu zajímavá šíře témat, která s ovocnářstvím souvisí, tj. není to pouze „šlechtění ovocných plodin“, všechny ty záležitosti kolem systému pěstování ovoce, hnojení, typy výsadeb, tvary dřevin, agrotechnika, otázky výnosnosti, „květní násada a její regulace“, fyziologie, formy skladování, nutriční kvalita, aplikační techniky, udržování genofondu, etc. etc. (uvedl jsem namátkou pár termínů, o nichž sám blíže takřka nic nevím), autorka uvádí i další místa pěstování např. na Moravě (Lednice), odborné instituce a školství a hovoří i o charakteru ovocnářství po roce 1989, především o malých rodinných farmách.

Jak jsem už zmínil, článek je součástí většího projektu, např. v čísle 4/2022 je (čtvrtá část) věnována historii a současnosti českých ovocnářských časopisů (na stránkách zmíněného časopisu Vědecké práce ovocnářské můžeme nahlédnout na několik ročníků aktuální podoby jednoho z nich), vzpomínám na svého otce, vášnivého zahrádkáře a výtisky časopisu Zahrádkář, které pamatuju z dětství. Nemám všechna čísla časopisu, v nichž je uveřejněna série Ovocnářství, v čísle 5/2022 mě nicméně (v první části jsou informace o odborných knihovnách, představují neuvěřitelný rozsah práce ve stovkách disciplín a statisíců položek záznamů odborné literatury) zaujal Příběh Malinového holovouského, o jehož původu je několik verzí. Jedna z nich je, že jablko bylo vyšlechtěno „na pokyn Františka J. z Leveneuru a Grünwaldu, který byl majitelem holovouského panství v letech 1786–1812“ a rozšířilo se z Podchlumí po celém Hořicku, „kolem Ostroměře, Újezdu a Vojic směrem k Jičínu“, pak k Hradci Králové a ještě později do ciziny, do celého světa.

Článek pokračuje popisem odrůdy a končí poznámkou, že na podzim roku 2020 byl na pozemcích VŠÚO Holovousy založen nový sad Malinového holovouského, který bude sloužit i jako expozice „této jedinečné historické odrůdy.“ Já zakončím návratem k myšlence ovocnářství jako součásti české identity, což ostatně potvrzuje i text lidové písně Chovejte mě má matičko, jak to míšeňské jablíčko. Přál bych si, aby ji znaly, ať už ze školy nebo z domova, i další generace, tak jako se vracejí ke konzumaci tohoto šťavnatého, sladkého ovoce.

Další zdroje
https://vpovsuo.cz/

https://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/vesnicka-sestava-ze-ctyr-jejich-casti-20120922.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Malinov%C3%A9_holovousk%C3%A9