Miroslav Matouš

Veškerý opravdový život je potkávání. To je myšlenka židovského náboženského filozofa rakouského původu Martina Bubera, která je mottem poslední knihy Miroslava Matouše Putování rosou i prachem, vydané v nakladatelství Ermat, Praha 2011, a mohli bychom říci, že i mottem celého jeho života.

Miroslav Matouš se narodil 28. 10. 1921 v Nevraticích, malé vesnici mezi Jičínem a Hořicemi v Podkrkonoší, popřípadě Novým Bydžovem. Odtud, přesněji ze Sloupna, pocházel jeho otec, venkovský učitel. Tenkrát bylo obvyklé, že kantoři na vesnici dostávali místo na různých školách, kde s rodinou i bydleli, a ta se musela podle potřeby stěhovat. Malý chlapec tak prožíval dětství v Chomuticích, Nových Smrkovicích, poté v Železnici, malých lázních u Jičína. Jičín znal ale už dříve, pobýval zde u prarodičů, když byl otec nemocen. Z Jičína pocházela i jeho matka. Matoušovi zakoupili v ulici Českých bratří a otec dojížděl do Železnice, dokud se v Jičíně neuvolnilo učitelské místo. Později jej vyměnili s matčinou sestrou za větší dům v Jungmannově ulici.

Nyní mladý student reálného gymnázia trochu pěstoval sport, hrál šachy, které uměl od šesti let, a užíval tehdejšího bohatého kulturního života, v sextě chodil na taneční „čaje“, pořádané Akademickou čtenářskou jednotou v hotelu Paříž, hodně četl, věnoval se hudbě, a začal, podporován ve svém snažení profesorem Novotným, psát verše.

Po maturitě na jičínském reálném gymnaziu a po roce krátkých studijních a pracovních intermezz v roce 1940 začal Miroslav Matouš studovat angličtinu v ústavu moderních jazyků v Praze. Za pobytu v hlavním městě mu zemřel otec, prožil heydrichiádu, seznámil se s řadou duchovně spřízněných lidí. Byl zamilován do Jarmilky Gabrielové, své budoucí ženy, se kterou se už předtím seznámil v Ostroměři. Totálního nasazení ve zbrojovce v Torgau byl uchráněn, neboť v době povolání byl hospitalizován v nemocnici v Jičíně. Po třech měsících se pak uchýlil k přátelům na venkov a sloužil v Kacákově Lhotě půl roku jako kočí, poté pracoval v Jičíně v kanceláři ve Svazu zemědělství a lesnictví. Totálnímu nasazení však přece neušel. Ve Skřivanech u Nového Bydžova, blízko otcova rodiště Sloupna, kde se z cukrovaru stala pobočka zbrojovky Sellier Bellot, vykonával různé zednické práce.

Po válce Miroslav Matouš studoval v Praze na Filosofické fakultě University Karlovy filosofii, češtinu a náboženskou srovnávací vědu. Filozofii hlavně pro úctu k Masarykovi, jeho víru v Prozřetelnost a snahu chápat svět „sub specie aeternitatis“, srovnávací vědu náboženskou především pro obdiv ke Gándhímu a Thákurovi, češtinu pro lásku k mateřskému jazyku, jejž hleděl sám pěstovat v oblasti poezie, komentuje svoje rozhodnutí v knize Putování rosou i prachem. V roce 1946 se v jičínském Husově sboru žení. Společenské a politické poměry se nicméně mění. Záměr, se kterým šel studovat, lze stěží naplnit. Dizertační práci, zabývající se Masarykovým pohledem na víru v Boha s názvem„T. G. Masaryk a náboženský dnešek“, jejímž vstupním mottem měla být Masarykova slova „Pravá víra a pravá věda se nevylučují,“ měl v době po komunistickém převratu pravděpodobně mizivou šanci obhájit i pod navrhovaným jiným názvem (Etická složka Masarykovy osobnosti), a proto ze studia na fakultě po devíti semestrech studia odstoupil. 

V roce 1949 nastoupil Matouš do služby v Církvi československé. Stal se učitelem náboženství ve Škvorci, poté v Praze v Břevnově a po roce ve Vršovicích. Místo redaktora přílohy pro děti v časopise Český zápas musel zakrátko nuceně opustit. Má radost ze dvou narozených synů Petra a později Jana, měl vydat knižně první dětské verše, nakladatelství Československý spisovatel však těsně před vydáním odstupuje od smlouvy. Počínaje rokem 1953 se stal kazatelem. Zprvu v Mělníku, což bylo nevhodné vzhledem ke každodennímu dojíždění z Prahy, později v Praze, v Hloubětíně, v Nuslích, v Michli a na Smíchově. V náboženské obci v Praze na Žižkově byl vysvěcen a stal se zde farářem. V prosinci 1958 mu byl pro údajné překročení církevní pravomoci odňat státní souhlas, údajně proto, že br. Matouš dal souhlas k tomu, aby se v Žižkově sboru „scházela skupina nepřátelská státnímu zřízení“, byl propuštěn z církevní služby a nejspíše mu ještě hrozilo vězení. Nicméně to byl výsledek i dřívějších neshod, církevní orgány měly v úmyslu jej vyloučit už dříve „vzhledem k pracovní nespolehlivosti“ a neochoty se podřizovat nejrůznějším vrtochům nadřízených. Nebyl sám, kdo byl takto postižen.

V následujících deseti letech pracoval Miroslav Matouš jako dělník na stavbě cementárny, silničářem, byl řidičem multikáry a později skladníkem topenářské provozovny v Pražské stavební obnově. Po onemocnění infekční žloutenkou pracoval jeden rok jako strážný v podniku Kablo v Hostivaři, pak nějaký čas zedníkem. Koncem roku 1967, v době „politického tání“, zažádal znovu o přijetí do církevních služeb. Odpovědi se však tehdy přes zlepšení politických poměrů nedočkal. Proto přijal nabídku Jednoty bratrské. Na dvacet let se stal kazatelem Jednoty v Dobřívě u Rokycan, v září 1987 odešel do výslužby.

V roce 1990 byl Miroslav Matouš rehabilitován v Církvi československé husitské a podílí se na jejím poslání. Na cestách do zahraničí „poznává svět“, navštěvuje především řadu evropských zemí, Itálii, Chorvatsko, Dánsko, Švýcarsko. Někdy „turisticky“, jindy „pracovně“ (obě slova je třeba použít v tomto případě s výhradami). Již před Listopadem mohl navštívit na měsíc Locarno, na pozvání cestoval do Finska, ještě předtím prostřednictvím Jednoty bratrské do německého Herrhutu, Ochranova. Nyní byl zván na Církevní dny v Mnichově, Lipsku, Hamburku, kde přednášel podobně jako na České konferenci, vzniklé v roce 2009, kde našel společnou řeč s Táňou Fischerovou. A cíl těchto setkání? Řečeno vlastními slovy, najít, vytvářet ostrůvky ráje!

Po celý život byl Miroslav Matouš literárně činný. Jedním z jeho témat byly portréty významných osobností kultury, které navštívil a s nimiž vedl rozhovory o smyslu života a víře v Boha. Setkal se mezi jinými se spisovatelkou Jarmilou Glazarovou, literárním historikem Albertem Pražákem, protestantským kazatelem Přemyslem Pittrem, skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem, herečkou Růženou Naskovou, básníky Fráňou Šrámkem, Petrem Bezručem či Františkem Hrubínem, filozofy Janem Patočkou a Milanem Machovcem, spisovatelkou Leontýnou Mašínovou a řadou dalších. Některým z těchto osobností věnoval samostatné studie (např. Přemyslu Pittrovi), jiným například kapitolky v druhém, rozšířeném vydání již v úvodu zmíněné autobiografické knihy Putování rosou i prachem, (poslední kniha, která v současnosti Matoušovi vyšla), která si klade rovněž za cíl podat svědectví o vzácných lidech, s nimiž se na této životní pouti setkal, a která byla jedním ze zdrojů při zpracování tohoto textu.

Jinou oblastí jsou teologická témata, otázky víry, poznání světa, problematika dobra a zla, abych uvedl snad ta nejdůležitější. O nich pojednávají knihy úvah či esejů, například Být bližním světu, Světlo všedním dnům, Poslední hlas či jedna z posledních, Přemítání nad labyrintem. Eseje na rozhraní.  Již název poslední napovídá, že Miroslav Matouš přemýšlí o světě v intencích české náboženské a myslitelské tradice, že způsob, jakým vidí svět a jakým hledá odpovědi, nejsou odtažité teologické spekulace, nýbrž myšlenky vycházející ze zažívání vlastního bytí, komentář ke své životní pouti.
Jinou formou, jak se odpovědí dobrat a způsobem dialogu mezi sebou a těmi druhými (v tomto případě pomyslnými čtenáři) je básnický diskurs v lyrických a meditativních sbírkách, jako je Uhel a křída, Světla a stíny strun, Stíny apokalypsy či Pouť za světlem. Básnické tvorbě se Matouš věnoval od studentských let, stejně jako kresbě či dialogu s živými lidmi či s myšlenkami vyjádřenými v knihách. Všechny tyto možnosti směřují k témuž, pokusu o uchopení smyslu života, úžasu nad krásou stvořeného a víra v hlubší řád světa, v němž přebýváme. Možná nejzávažnějším literárním počinem je Matoušovo přebásnění nejvýznamnějšího díla slezského básníka a mystika a katolického kněze Angela Silesia, autora mystické duchovní poezie, Cherubský poutník (ZVON, Praha 1993). Překlad je k dispozici na webu na adrese https://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2006040011 .

Kazatel, spisovatel a překladatel Miroslav Matouš v letošním roce oslavil devadesáté narozeniny. To je nejlepší příležitost, jak se s ním může setkat i kulturní veřejnost města, k němuž Matouše hluboké osobní vztahy. Jičínská Knihovna Václava Čtvrtka pozvala Miroslava Matouše na večer 9. listopadu od 18. hod. na večer jemu věnovaný. Následující den jubilant bude hovořit se studenty Lepařova gymnázia.