Miroslav Bárta / Tutanchamon

Miroslav Bárta / Tutanchamon

Století záhad a objevů

Nejnovější kniha významného českého egyptologa Miroslava Bárty, věnovaná „mámě a tátovi“ (už to dává knize důležité souřadnice či akcent na význam v jeho díle) s názvem Tutanchamon a podtitulem Století záhad a objevů (ono slovo zde má plnou platnost a ne odér záhadologů) vychází, jak autor v Úvodu poznamenává v kontextu dvou velkých výročí: „V tomto roce uplynulo dvě stě let od fenomenálního rozluštění hieroglyfického písma“ Jeanem-Françoisem Champollionem, a letos „také uplynulo sto let od převratného objevu Tutanchamonovy hrobky britským badatelem Howardem Carterem“.

Mám až zlomyslnou radost, že kniha vyšla. Ne že by nebyla věnována pozornost egyptské kultuře, zajímal mě i impuls s tématem, který přináší odstup k uzavřené kulturní epoše, který souvisí s Bártovým impulsem v řadě kolektivních publikací na téma „kolaps civilizací“ (jsou zmíněny v portétu autora v závěru knihy), nicméně mám stále pocit, že se jako východisko naší civilizace upřednostňuje onen anticko-křesťanský základ, jenž sice tuto společnost vystřelil až do oněch technologických výšin, v jaké je, na druhé straně někde v něm je zavrtán onen červ, který hrozí, že ji rozežere do té míry, že dojde k totálnímu krachu, nejen kolapsu, z nějž se lidstvo vždy zvládlo vzpamatovat. Egypt je při vší pozornosti pak v běžném diskursu (populárních knížek) předváděn nikoli jako součást onoho jádra, nýbrž jako jakási atrakce, historické panoráma (v duchu onoho Maroldova Bitvy u Lipan na Výstavišti) či svého času námět k historickým velkofilmům. Přitom o zásadnějším významu Egypta věděl už Thomas Mann, když psal svou rozsáhlou tetralogii Josef a bratří jeho, kde se křesťanství a Egypt ve vyprávění prostupují v jednom proudu. A také publikace Miroslava Bárty vnímám jako něco trochu jiného, už třeba poukaz na to, že i v Egyptě klíčilo, vedle dalších podob i monoteistické náboženství.

Také Bárta je touto kulturou fascinován a dává to najevo na každé stránce, a i když upozorňuje, že kniha nemůže být „vědeckým kompendiem“, získáme při čtení a prohlížení bohaté obrazové dokumentace historický obraz toho, co se v tomto prostoru odehrálo v oněch zásadních zlomech, v nichž osobnost Tutanchamona má klíčový význam. Jde o onu „neuvěřitelnou transformaci kultury“, jejíž zrcadlo spatří turista, když navštíví luxorský či karnacký chrám, „nesmrtelná díla výtvarného umění – sochy, reliéfy, zdobené hrobky“ (s. 19) To je ovšem pouze vizuální vrstva kultury, jejíž zrod v Bártově knize můžeme sledovat v jednotlivých krocích. „Publikace provází čtenáře osudovými milníky v životě krále, který byl v době své vlády ještě chlapec, jeho rodiny a slavných předků – dědečka Amenhotepa III., otce a legendárního náboženského reformátora Achnatona.“ (anotace na zadní straně knihy)

Na první dvoustraně za Obsahem je přetištěna s mapkou Egypta i mapa hlavních hrobek v Údolí králů a již názvy jednotlivých kapitol, jako je Hrobka boha, V říši bohů, Výprava na onen svět, Mumifikace a další naznačují jednotlivá témata, v nichž autor přibližuje charakter egyptské civilizace čtenáři. Samostatnou kapitolou, jakousi vložkou je pak příběh objevitele Tutanchamonovy hrobky s názvem Vyvolený – příběh Howarda Cartera. Od oněch „uzavřených“ učebnicových publikací tu Bártovu odlišuje právě ono přesvědčení, že vše zdaleka ještě není uzavřeno (ostatně nám to potvrzují i nové a nové objevy, o nichž občas proniknou zprávy i do obecných médií), autor nicméně považoval za potřebné zdůraznit tuto skutečnost v samostatné kapitole s názvem Tajemství a záhady. Na druhé straně jsou tu ovšem shrnutí i v podobě Chronologické tabulky v závěru knihy, kde si můžeme zařadit události nejen Staré, Střední a Nové říše (různá Přechodná období, doba Ptolemaiova atd.).

Je to dobrodružné čtení tím spíše, že nejde o fikci (beletrii), možná že také proto, že nejsem přece jen příliš zběhlý v historii, pro mě kniha přinesla celou řadu překvapení, například jsem nevěděl, že Tutanchamonův sarkofág byl skryt v celkem pěti do sebe vložených schrán (takže princip „bábušek“ znali už v Egyptě, nechci to zlehčovat), některé předměty, dnes vystavované v předních světových muzeích, si prohlížím s pomyšlením nad provázaností funkce a symboličnosti vtělené do tvaru zvířat, některé hudební nástroje, zajímavé jsou poznámky o architektuře hrobek, a ovšemže se asi ani nešlo vyhnout tématům vykradačů hrobů, atd. atd. A mohl jsem hned na začátku (tak jak to učinil autor) připomenout oněch populárních „sedm zákonů“, které Miroslav Bárta stanovil v práci Sedm zákonů. Jak se civilizace rodí, rostou a upadají, a které mohu alespoň na závěr připomenout jako rámec dějů minulých, ale i těch nejaktuálnějších, které jsou s těmi někdejšími přece jen nějakým, řekněme tajemným, vláknem propojeny.

Miroslav Bárta, Tutanchamon, Jota, Praha 2022