Milan Kundera / Slavnost bezvýznamnosti

Milan Kundera / Slavnost bezvýznamnosti

V hromádce knih Milana Kundery, které jsem si přinesl z Knihovny Václava Čtvrtka, jsem sáhl po Slavnosti bezvýznamnosti, u níž je již jejíž geneze na českém trhu plná paradoxů. Poslední knihu napsanou ve francouzštině, La Fête de l'insignifiance (2014), předtím ale ještě vydané italsky (2013), kterou už kritikové snad ani nečekali (od vydání předchozího románu, Nevědění, uplynulo čtrnáct či patnáct let) přeložila Anna Kareninová (poté, co po letech Kundera svolil k překladu do češtiny) jako první (2020) a byla vydána, ostatně jako všechny ostatní (i ty starší v nových vydáních) v brněnském nakladatelství Atlantis. Nyní jsem ji, jak jsem uvedl v předchozích komentářích, otevřel – se záměrem vrátit se k tomuto spisovateli, k němuž mě v posledních desetiletích poutalo jakési neporozumění, kterého bych se posledním pokusem o jeho čtení rád zbavil – den předtím, než na televizní obrazovce vyskočila informace, že Milan Kundera zemřel.

Jakkoli se ale snažím být vždy apriori nepředpojatý, otevřený, vstřícný a natěšený očekáváním požitku z nového (nově, aktuálně čteného) literárního díla, irituje mě už zpočátku několik věcí.

Nazývat knihu „román“ (činí tak Sylvie Richterová, alespoň dle tónu doslovu doslovně unešená Kunderovým dílem, když poukazuje třeba na to, že jedna z postav, Ramon, je přesmyčka slova „román“, označují jej tak ale i některé servery např. databazeknih.cz etc.), jakkoli se jedná ani ne o sto stránek textu (necelých dvacet stránek Moci bezvýznamnosti S. Richterové, jimž ještě předchází tři a půl strany vysvětlení předkladatelky Anny Kareninové, zdůrazňujících pracnost překladu, jehož teprve desátá verze je tou, která se dočkala vydání, je tedy plná pětina svazku o necelých sto třiceti stranách), což je ještě o to provokativnější, že někdy desetistránkové kapitolky jsou označeny jako „díly“ (např. „První díl / Hrdinové se představují“), přičemž vytištění jejich názvů verzálkami (jakkoli tento způsob nalezneme i u dalších tisků Kunderových knih – nahlížím teď do Nesmrtelnosti, jenž má rovněž sedm „dílů“, podobně jako Nesnesitelná lehkost bytí či další Kunderovy knihy) je u tak útlé knížečky (spíš bych ji tedy nazval „sešitem“, tak jako se nazývala Kunderova ranná díla, mám na mysli tři sešity Směšných lásek, celé jejich souborné vydání z roku 1970 má 188 stran) poněkud nesouladné, zvláště když pak ještě název každé z těchto částí je vytištěn na samostatném listu. Od 86 stran (95 – 9 stran) si můžeme odečíst ještě dalších 14 stran, tedy román má ve skutečnosti 72 stran tištěného textu. Tedy opravdu výsměch autora čtenáři, provokace, či poslední „žert“? Či minimalismus moudrého muže, který v onom věku, v němž Goethe již netoužil po „nesmrtelnosti“, jak Kundera říká v románu tohoto jména o poslední fázi lidské touhy?

Mohu samozřejmě pominout čtenářské náhledy (na databazeknih.cz), třeba čtenáře s nikem ZÓNA, jenž jinak vysoce hodnotí řadu jiných Kunderových knih, ale celek této knihy vnímá jako nesoudržný a nesrozumitelný, neřku-li řadu ještě daleko ostřejších odsudků („tolik práce a přitom taková blbost, že“ – dle Pelíšků, „toto se fakt nepovedlo“ čtenářky, která má Kunderu jinak ráda, „bylo to utrpení“, několik jiných neví, co vlastně mají ke knize napsat…), ovšem jsou tu i naopak komentáře uchvácených a nadšených čtenářů („To byla taková krása.“ ellescorpio, další viz řečené stránky). Jistě, jak řečeno, mohu čtenáře vynechat, jiná otázka ovšem je, do jaké míry jsou relevantní kritické recenze.

Vedle celé řady těch, které zdůrazňují, že Slavnost bezvýznamnosti je završením Kunderova díla, že obsahují motivy celého díla předchozího, že se jedná excelentní román (ten termín jsem již komentoval) atd., je tu třeba komentář překladatelky Ladislavy Chateau, v němž (kromě dalších, byť „malých“, připomínek např. k překladu výrazu nombril dénudé, což není „nahý“, ale „obnažený“ pupek,  či histoire funèbre , což nemá být „smutečný příběh“, ale – vzhledem ke kontextu – „historka k pláči“) vytýká překladu názvu (jak řečeno, v orig. La Fête de l'insignifiance), tedy něčeho, co má zásadní důležitost, slovo „slavnost“, což by překládala jako „svátek“ nebo dokonce „mejdan“. Když toto čtu (jakkoli se jedná o překlad a nikoli o samotný text, nutně to ovlivňuje porozumění, pokud nečteme francouzský originál, doplňuji ještě, překladač článek v anglické Wikipedii předkládá „festival“), vnímám možný výklad celé knihy ze zcela jiné perspektivy, totiž jako kritický pohled na svět, v němž jsou významy zplošťovány, jenž je významů zbavován, a nikoli jako „oslavu“ tohoto stavu. Možná, kdybych se zamyslel nad dalšími významy (Kniha smíchu a „zapomnění“, „Nevědění“ atd.), vycházel by mně smysl toho všeho trochu jinak. Ovšem, to není ani výchozí ohledání prostoru, a nebudou jím ani v krátkosti zmíněné pozitivní ohlasy v příštím odstavci – k širšímu kritickému kontextu se nejspíš ještě vrátím po řádném přečtení knihy.

Ovšem, zmíněný pohled Ladislavy Chateau (spíše ojedinělý) se liší od řady jiných, Jindřicha Götha Významně bezvýznamný román Milana Kundery. Zcela typický (iDnes.cz, 10. 7. 2020), doporučující knihu, o níž „se hovoří a píše jako o sumáři všech životních Kunderových témat“ (má pravdu, namátkou postava Quaqueliqua může připomenout Tomáše z Nesnesitelné lehkosti bytí, byť ten je komplexnější, tedy rozporuplnou postavou, je tu řada mystifikací, D´Ardelova nemoc, Kalibanova hra na Pákistánce, erotická a existenciální témata, „filozofové“ na scéně etc.), „číst opakovaně“, přestože zpočátku vypadá jen jako žert, hříčka, Tečka za dílem. Vychází Slavnost bezvýznamnosti, první přeložený Kundera z pera Daniela Konráda (magazin.aktuálně.cz, 28. 8. 2020), skvělá interpretace, z níž vybírám výstižné (další než právě zmíněná témata, ale i obecnější východisko): „Platí, že čím víc Kunderových knih čtenář zná, tím víc uvidí: andělé, matky, zapomnění, smrt, konec velkých dějin, ztráta historické paměti, gesta, činy, v tom všem autor nachází významy nebo to významů zbavuje, převrací je vzhůru nohama, klade vedle sebe, vyvozuje teze.“ Přečíst možná stojí za to také článek Šárky Kadavé na portále klackoviste.cz, kde je rovněž odkaz na souvislosti se zmíněnými článkem v Respektu o údajném Kunderově selhání (tím se zde ale už nebudu zabývat). A rozhodně uposlechnout výzvy Petra Fischera, jenž rovněž doporučuje vrátit se k dílu, které komentuje na www.novinky.cz, resp. v Salonu (Právo, 15. 9. 2020), jakkoli uvádí právě i téma vztahu života a díla, jak jsem zmiňoval již v předchozím textu (Zemřel Milan Kundera), což vnímá nakonec jako relevantní, takže se k němu po půl roce vrací v textu Spisovatelé jako mluvčí národa nejsou i lidsky morálními autoritami, www.lidovky.cz, a hovoří hned na začátku o M. Heideggerovi a o Máchovi, a také o M. Foucaultovi, podle něhož nese „autor“, jakkoli je pro část literární vědy „mrtvá kategorie“, jisté „společenské funkce, kterých se nelze zbavit, zdá se, že je pro velkou část společnosti život autora důležitější než dílo“.

Ještě dvě drobná doplnění v obdobných pohledech: V A 2 vyšel v den úmrtí (#19/2020) článek s „Jakubem Češkou, předním znalcem Kunderova díla“, kde na jednu z klíčových otázek, která zní, zda je legitimní životopisná interpretace, tázaný odpovídá, „že žádná životopisná interpretace literatury není legitimní, protože román utváří určitou polohu umělecké řeči, jistý tvar literárního jazyka, a ten se teprve poté stává modelem pro žitou zkušenost. Vztah je tedy obrácený, než se běžně tvrdí, literatura není nápodobou života, nýbrž spisovatelé vytvářejí pomyslný svět, který se stává mírou naší zkušenosti,“ jiným slovy život je nápodoba literatury.

A v rozhovoru s Karlem Hvížďalou a Miroslavem Balaštíkem v pořadu Artzóna (ČT Art, 23. 4. 2019, natočeno tedy ke Kunderovým devadesátinám) se moderátor pořadu Saša Michailidis táže, zda je relevantní případná odlišnost vnímání spisovatele u nás a v zahraničí, na což Hvížďala odpovídá, že autor, který je přeložen do čtyřiceti jazyků, je vnímán jinak než u nás, kde mu v Praze nebo v Brně nadáváme, a Balaštík říká podstatnou věc v podobné intenci, že na rozdíl od zahraničí, kde Kunderu vnímají jako spisovatele, u nás čteme jeho osobnost jako „kulturní instituci“, tj. v zahraničí si do něj nepromítají ty obsahy, které s ním spojujeme my (to je nakonec jinými slovy přesně to, co komentuju ve dvojím pohledu na „autora“ a „dílo“). Ano, toto je ta poznámka, kterou jsem v předchozím (úvodním) kunderovském textu hledal, to je jedno z oněch témat, s nimiž musíme u Kundery počítat – zahraniční (třeba německé) recenze jsou tohoto zatížení zproštěny, ale jak řečeno, nechám si je, aby mě neovlivňovaly v hodnocení, až po četbě.

Hned v první kapitolce, v níž podle jejího názvu „Alain medituje o pupku“ jeden ze čtyř hrdinů příběhu (vedle Alaina ještě Charles, Ramon a Kaliban), máme „kunderovský“ námět, kdy totiž jeden detail, který může být bezvýznamný, ale, řekl bych, dobově signifikantní, příznačný (něco mi k tomu říkají také německá slova „Zeitgeist“ a „Zeitwort“, které znám jako kdysi velice aktuální z kontextu „umírání lesů“, kdy takovým dobovým slovem bylo v 70. letech) se stává námětem pro širokou úvahu o částech těla jako erotických ikonách (a vrací se k tomu s jistou umanutostí i v dalších kapitolách přičemž některé aspekty, jako že pupek je doklad řady bytostí v kontinuitě stvoření, andělé jsou tedy bez pupku etc.).

Jako čtenář v tuto chvíli zpozorním, protože si položím otázka, zda tato úvaha je výsledkem zaznamenané reality (kterou samozřejmě v té době nikdo nemohl přehlédnout, jako jsem třeba já nepřehlédl skutečnost dívek, které „pily“ z lahve za chůze, pod imperativem nutného přísunu tekutin, přitom však, aby viděly na cestu, musely držet lahev mimo osu těla, stranou – no nebyl by to také pěkný námět na téma „svět v nutnosti pohybu“, zatímco třeba obraz člověka konce devatenáctého století, tedy dívky, by byl její secesní účes a situace vsedě někde v salónu?) nebo, což zaznamenávám třeba u kapitol Nesmrtelnosti, kdy se „nejdříve“ uvedený pojem pak „dokládá“ nějakým příběhem, jinými slovy je tu něco jako román „à la these“ (a odtud, pokud to zlomyslnost dovolí, poukaz k budovatelským románům, které samozřejmě Kundera popíral, nicméně…).

Jistě, kladu si kritické námitky, abych je, dejme tomu i s některými kritiky popřel. V řadě českých komentářů (nebudu už je všechny vypisovat, jsou dostupné na internetu) se hovoří o tom, že právě specifika Milana Kundery spočívá v tom, že se vrátil ke kořenům evropského románu, totiž přeskočil zpět za 19. století, v němž dominuje (romantická a realististická) narativnost, zatímco u dřívějších spisovatelů (jimiž se ostatně Kundera ve své beletristické tvorbě i v esejích zabýval) jako Cervantesovi (esej Zneuznané dědictví Cervantesovo), Rabelaisovi. L. Sternovi či Diderotovi („variace“ na spisovatele ve hře Jakub a jeho pán), vstupuje vypravěč do děje, manipuluje jím (Diderotův hrdina se v originále Jakub fatalista na rozcestí poté, co autor se rozmyslí, nakonec vydá podle jeho instrukce opačným směrem, také jedna část Slavnosti má název Loutkové divadlo a odpovídající obsah), relativizuje (zmnožuje) pravdu v její pluralitě, a onu narativní složku spojuje s esejistickou, takže vytváří svébytný útvar, v Čechách (Hašek, Hrabal, tam je dominance narativní složky) prý neobvyklý (podobně tomu je i u naopak spisovatelů 20. století, Kafky, Musila, H. Brocha, na něž ve svém díle Kundera odkazuje a které spojují obě řečené složky). Tedy zásadní téma žánru Kunderových knih.

Samozřejmě onen rys podtržení toho, že autor je tvůrcem toho, co píše (pozor, to není banalita!), tedy že vodí své postavy na jevišti svého románu (nejen „obrazně“ řečeno), ke Kunderovi patří, jak právě naznačeno, ve Slavnosti bezvýznamnosti k tomu poukazuje, jak právě řečeno, název Druhého dílu – Loutkové jeviště. Motiv je nápadem Charlese, je obsahem jeho představ, obsahem kapitoly je pak jakási pseudoanekdota, která vzbuzuje pozornost všech, kdo se knihou zabývají. Na rozdíl od všech měst v sovětské říši, které byly v historii přejmenovávány (tatarský Caricyn – sovětský Stalingrad – za Chruščova v rámci „destalinizace“ přejmenovaný na Volgograd, podobně Petrohrad – St. Petěrburg – Leningrad, Kundera zmiňuje také německý Chemnitz – Karl-Marx-Stadt – znovu Chemnitz, tj. Saskou Kamenici) je v Rusku město (česky nazývané, málokdo to užívá, ačkoli by si to zasloužilo, založeno křižáky na počest českého krále Přemysla Otakara II.) Královec, původně německý Königsberg (to souvisí s pohnutou historií, bylo metropolí Východního Pruska, které patřilo k Německu, Postupimská konference po 2. světové válce jej určila Sovětskému svazu), které bylo po válce (1946) přejmenováno na Kaliningrad.

Kunderův text z předchozího vypichuje pouze dualitu osobností významného filozofa Immanuela Kanta, jehož je Königsberg rodným městem (tematizováno to je i v magickém Bulgakovově románu Mistr a Markétka), a bezvýznamného sovětského politika M. I. Kalinina, jednoho z nejbližších Stalinových spolupracovníků, jen formálně působícího na postu nejvyššího představitele státu. Ona anekdota pochází z Chruščovových Vzpomínek (s nimiž přichází právě Charles) o 24 Stalinem zastřelených koroptvích, nepravděpodobné historce (Stalin měl jen 12 nábojů a vrátil se, zatímco dvanáct přeživších koroptví trpělivě čekalo na stromě na svou smrt), která s Kalininem souvisela tak, že politik byl prostatik a zlomyslný vůdce vyprávěl a vyprávěl, až se Kalinin pomočil. „Záchodové“ souvislosti pak pokračují i v dalším Kunderově textu, tj. nejedná se pouze o epizodu, nýbrž, podobně jako u některých jiných témat, v dalších návratech a jiném nastavení pohledu se „stalinské“ či „stalinistické“ téma stává jedním z ústředních vláken celé knihy (až po závěrečný moment ironického zapomnění).

Grotesknost této pasáže je předmětem pozornosti i vzhledem k Kunderově literární historii básníka, který v padesátých letech pěl ódy právě na Stalina – poezii té doby shrnuje výbor Antonína Brouska Podivuhodní kouzelníci (parafráze názvu rané básně V. Nezvala) s podtitulem Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945-55 (Rozmluvy, 1987), k samotné básni (tedy Nezvalově originálu) Podivuhodný kouzelník (Čs. spisovatel, Praha 1963) napsal Kundera úvodní esej.

V Kunderově knize Charles, jak již řečeno, předvádí Kalibanovi Chruščovovy Vzpomínky, přátelé nyní rozebírají skutečnost, že Alainova dívka Madeleine, která „se narodila nějakých čtyřicet let po Stalinově smrti“, nechápe vůbec, o co jde, Stalinovo jméno nezná, zatímco Ramonův „dědeček podepsal s dalšími intelektuály petici na podporu Stalina, velkého hrdiny pokroku“, jeho otec byl skeptičtější a pro jeho generaci „se z něj stal zločinec všech zločinců“ (s. 25), následuje Charlesova „přednáška“ o Kalininovi a „hlavním městě Pruska“, nakonec „Alain odhaluje zneuznanou Stalinovu něhu“ – opravdu pozoruhodná groteska.

Literární kritika komentuje (v řadě případů) skutečnost, že Kundera ve třetím „díle“ (Alain a Charles často myslí na své matky) doslovně opakuje větu o „nahém pupku“ dívek, které Alain pozoroval na procházce, přičemž reflektuje zároveň sebe jako vypravěče (naratologie je součástí moderní literární vědy a dotaz na to, jaké místo má vypravěč ve struktuře textu, patří k jejím klíčovým otázkám), zároveň nachází novou návaznost, vyznačenou nejen v názvu dílu, ale i ve větné podobě názvu první podkapitolky – Poprvé se ho zmocnilo tajemství pupku, když naposled viděl svou matku. Textově se tedy tento okamžik dvojí jednak jako odkaz textu k jeho předcházejímu „shrnutí“, jednak v opozici časových významů „poprvé“ – „naposled“, kromě toho pak ještě zmíněným opakováním motivu a textového úseku z první podkapitoly prvního dílu. Navíc se pak explicitně propojuje motiv pupku, na který Alain myslí u dívek a pupku vlastního, kterého se jeho matka dotkla, když se s ním loučila a on se s ní viděl naposledy.

Tím vlastně (podpořeno esejistickou rovinou Kunderových textů) se z konkrétního motivu odlupují další významy, jednak jakéhosi „středu“ fyzického těla, ale i jeho středu významového, totiž v tom, že jeho existence je spojena s okamžikem zrození – a zároveň oddělení od matčina těla (moment dotknutí při loučení je pak jakýmsi echem tohoto oddělení). A nadále je pak toto loučení spojeno i s „loučením s životem“, které je propleteno do dějové struktury příběhu, zde, když žena skáče do vody se záměrem se utopit, u čehož dochází ke zvratu, když naopak, „aby zachránila svou smrt“, musí utopit muže, který ji chtěl zachránit, poté ale nakonec svůj úmysl nedokončí, později, kdy jsou vysvětleny důvody záměru se zabít.

Dějově pak na Alainovu nepozornou/zamyšlenou přítomnost na chodníku a srážka s dívkou, která jej arogantně nazve blbcem navazuje úvaha o „omlouvačích“, na což pak navazuje téma návštěva Charlesovy nemocné matky a představa o bytosti andělů, kteří – jak jsem myslím už zmínil – nemají pupek. Motiv matky je rovněž jedním ze společných témat několika postav, například u Alaina, jehož matka se pokusila utopit a poté se pravděpodobně odstěhovala do Ameriky, zatímco si ji její syn vyvolává v představách dialogu s ní (tedy také ona je svým způsobem andělskou bytostí).

Ve čtvrtém díle Všichni hledají dobrou náladu se přesouváme do prostředí, oblíbeného v Kunderových románech, nicméně ve zvláštním nastavení. Totiž Kaliban, jeden ze čtyř přátel, u něhož se nedozvíme jeho pravé jméno, a svou přezdívku má, jak jsme mohli tušit, podle role „divokého Kalibana v Shakespearově Bouři“ (s. 47), zde se ale ujal role daleko podivnější, totiž předstírá (na rozdíl od divadelní role, u níž to každý ví, se tváří, jako by to byla skutečnost, jedná se tedy o mystifikaci, jak je ostatně vypravěčem explicitně řečeno), že je Pákistánec, vymyslí si k tomu jazyk, kterému nikdo nerozumí (další kunderovské téma, komunikace, resp. neporozumění), a působí jako pomocník na mejdanu, nazývaného zde „koktejl“, u Charlese, jenž je hostitelem. K paradoxní situaci pak dochází, když se Kaliban baví s Portugalkou, která proto, že se baví s „Pákistáncem“, nemusí mluvit francouzsky a může používat svůj jazyk. Komunikace v rovině gest tedy probíhá přirozeněji než jindy, zatímco v rovině jazykově obsahové je takřka nulová. Čtenář se – dle fotografie na zdi – naopak dozví, že Alain je nechtěné dítě, což mu otec na jeho naléhání poví, a žije „pravděpodobně v Americe“, kde konkrétně, ovšem neví (již výše naznačeno).

Shrnuto, každý z mužů má nějaké závažné problémy, jejichž společným jmenovatelem může být otázka identity, jak řečeno Alain svou vytrženost z rodiny, Charles „opačný“ vztah k matce, u Ramona nevíme, zda je to lenost či nerozhodnost, když by chtěl navštívit výstavu Chagallových obrazů v Musée de Luxembourg, ale pokaždé ho odradí fronta před pokladnou, Kaliban je neúspěšným hercem, je tu ještě D´Ardelo, někdejší kolega Ramonův, jenž trpí hrůzou z nevyléčitelné nemoci, kterou mu nakonec ale jeho lékař neoznámí, on nicméně v této poloze úzkosti, kterou musel prožívat, pokračuje, když přátelům sdělí, že má rakovinu (ironii a dvojení sdělení a skutečné pravdy postihuje název kapitolky Skrytý půvab vážné nemoci), zajímavá je pak konfrontace úspěchu/neúspěchu u žen, tedy v tomto případě D´Ardelo je u ženy známé z fotografií, La Francková, která právě přišla o partnera a shání muže, neúspěšný, na rozdíl od Quaqueliqua (viz ještě dále).

Na tomto místě (mohl bych tak jistě učinit i jinde) mohu poznamenat, že vnímám jakýsi druhý plán návaznosti existenciálních motivů, motiv „pupku“ a následující „hrozby smrti“, kterou končí vážná nemoc, podobná vlákna pak můžeme nacházet v motivu vztahů k matce, určitě stojí za to zaznamenat také skutečnost, o které vzápětí hovoří jeden z mužů, že totiž mají svého „mistra“. O něm se ovšem mnoho nedozvíme, jen to, že si podtrhl několik odstavců v Chruščovových vzpomínkách, pokud ovšem ne v tomto okamžiku, tak při druhé zmínce o muži, který tyto postavy stvořil, pochopíme, že se jedná o samotného autora.

Jedním z dalších motivů je „láhev armaňaku“, kterou Alain postaví nahoru na skříň (později, když ji chtějí otevřít, se rozbije, mj. jeden z momentů „nahoře“ – „dole“, resp. vznášení/klesání, eo ipso přicházení/odcházení, vztahující se k „bezvýznamnosti“, paralelně motiv peříčka či andělů, viz dále). Mezi hosty se pak objeví, jak zmíněno, muž se zvláštním jménem Quaquelique (v překladačích mně u jeho jednotlivých částí vyskakují italská, francouzská a především španělská slova, na jednom místě „co co co co“), nenápadný človíček, který v dalším ději je úspěšnější u žen než Ramon, který touží po nádherné Julii, jež ale z koktejlu odejde, a jak se ze střípků náznaků v dalším ději dozvíme, právě s Quaqueliquem (další paralela s D´Ardelem).

Pátý díl, U stropu poletuje peříčko, navazuje na předchozí situaci, kdy Charles … „zvláště nepřítomný, s pohledem upřeným kamsi nahoru“, což jsou slova, která Kundera, jak opět sděluje, napsal v posledním odstavci předchozí kapitoly, kromě tohoto momentu si ale možná uvědomíme, že autor často pracuje s určitými gesty (tuším v Nesmrtelnosti si všímá poslední slabiky o oktávu vyšší ve francouzské větě, což je při větší dálce vnímáno specifickým způsobem), v tomto případě s vizualitou ruky zvednuté do výše, což souvisí s jeho reflexí reality jako určitých ikon (ve smyslu dobově příznačných symbolů, o jakých jsem se zmínil na začátku tohoto komentáře, tedy móda odhalených pupků či mého postřehu lahve, z které pijí-pily tenkrát dívky za chůze, ale také obrazů, tj. „zastavené“, tedy zadržené reality, podobně jako se ve filmu „zastavují“ situace v akčních, třeba japonských soubojích, právě i Asiaté dávají výrazný význam gestům, alespoň jak to vnímáme, „zpomalení“ ve filmu se v němčině označuje příznačně jako Zeitlupe, „časová lupa“).

Časové zpomalení, zachycení okamžiku, je jedním z oněch momentů vědomí, které pak v řadě ukládání do vědomí pokračuje vzpomínkou a posléze „zapomněním“ – má tedy tato úvaha kunderovskou logiku, jestliže se u stropu vznáší pírko (po několika kapitolkách nakonec přistane na prstu La Franckové), je to přesně symbol jednak onoho zpomalení času, jednak něčeho bezvýznamného, čemu ale v onen okamžik – pro jeho jakousi zázračnost – přikládáme význam. K časovému aspektu určitě patří i moment opakování (mohl jsem to výrazněji zmínit už některých motivů, byť jsem to naznačil), kdy se jednotlivé základní tématické stavební prvky zaplétají do textové struktury v pozměněných významech, které v té oné chvíli znovu nacházejí, ať již to jsou andělé (také v metaforickém označení živých bytostí, tuším Marianny), pupku, fotografií, omlouvačů, momentů odcházení, dobrá a špatná nálada etc.

Otázka, zda „dobrá nálada“, jejíž komentář Kundera podkládá slovy německého filozofa G. W. Hegela „unendliche Wohlgemutheit“ (v Grimmově slovníku, základní jazykové příručce, nacházím pod heslem GEMUTHEIT „glückseligkeit (eudaimonia) ... und wohlgemutheit (euthymia) ruhen, über alles schwere des lebens hinweg helfend ...“, citaci z jakéhosi spisu o etice, řecké slovo, označující radost, dobrou náladu, klid, ale také třeba veselost, příjemný stav mysli, má kořeny výkladu až u Démokrita, pro nějž je základem dobré životní cesty, či Seneky, viz ang. Wikipedie), a kterou všichni hledají dle Čtvrtého dílu knihy, je rovněž záležitost příznačnosti, sám bych řekl, že adekvátní slovo by v tomto případě bylo „pohoda“, což je ovšem nejspíš záležitost češtiny („jsem v pohodě“ etc.), takže to nejspíš Kundera neznal, nověji pak ještě s tím souvisí „užívat si“, kalk z anglického „enjoy“ (komentoval to Petr Fischer na Světě knihy na besedě s K. Hvížďalou a J. Přibáněm u příležitosti uvedení jejich poslední společné knihy Hledání smyslu). V každém případě Kundera naráží na cosi rovněž příznačného pro „pozdní dobu“, ovšem nikoli aeneolit, jak se užívá ten termín, ale věku banálnosti, krizi evropské civilizace (nahlížím do vyhledávače, první charakteristika, v souvislosti s V. Bělohradským, říká že tento věk znamená „redukci legitimnosti na soukromý názor a mínění, na psychologii a redukci legality na moc aparátů“, pro tento okamžik dostačující).

Druhá stránka věci, ono podložení aktuálního či autentického dobového fenoménu myslitelem, které vytváří spolu s dalšími filozofy další řadu, totiž od zmíněného I. Kanta, jenž se narodil ve městě, které bylo později „znevýznamněno“ přejmenováním na Kaliningrad, a pokračuje v jedné z následujících, posledních kapitol, Arthurem Schopenhauerem, jehož „vůli“ klade Stalin ve svém výkladu ostatním členům politbyra jako základ svého postoje, jímž ovlivnil běh světa, na rozdíl od údajně nevýznamného Kantova „objevu“ věc o sobě, Ding an sich, je na jedné straně součástí oné velké absurdní grotesky, kterou prezentuje Kundera jako běh dějin, na druhou stranu si kladu otázku, zda ona banalizace nejspíš obecně známých faktů z dějin filozofie (to zjednodušení mně trochu připomíná také to, jak byla filozofie prezentována za normalizace) na druhé straně (i když se to snažím odmítnout) není také součástí sebeprezentace autora jako vzdělance, zahrnujícího právě tyto velikány do svého názorového zorného pole.

Nakonec tuto latentní výtku ale opravdu odmítnu, potvrzení Kunderova záměru o tom, že ono životní vyrovnání a onen démokritovský klid přináší opravdu teprve přijetí „bezvýznamnosti“, kterou Kundera tematizuje (mj. v Nesnesitelné lehkosti bytí, a také se mně trochu vnucuje onen asijský moment, totiž myšlení buddhistů, u nichž je tento moment rovněž velmi výrazný), má na druhé straně onu groteskní podobu, kterou potvrdí vyvrcholení v posledních kapitolách se střídající současnost s příběhem stalinského kultu osobnosti ve scéně, kdy „lovec“, „muž s knírem“, který Alainovi, který se táže Ramona, připomíná Charlese (další průnik dvou časových a významových vrstev) a D´Ardelo považuje celou scénu za součást (loutkového?) divadla, když říká, „vidíte, animace je tu výtečná. Ti dva jsou dokonalí! Určitě herci bez angažmá!“ střílí po sochách v parku, v Lucemburské zahradě, kde na začátku knihy (moment uzavírání, komentovaný kritikou i jako uzavírání celého díla) jeden z mužů sledoval odhalené pupky dívek, a francouzské královně Marie Medicejské „výstřel z pušky […] utrhne nos, takže vypadá ještě starší, ošklivější, hrubší, arogantnější“, zatímco jeho souputník, „starý muž se špičatou bradkou“ močí za jinou sochou, krásnou „Valentinou Milánskou, vévodkyní Orleánskou“ (s. 92), a celá scéna končí, za zpěvu Marsellaisy dětským sborem (je „svátek dětí“) ujištěním lovce, který s mužem s bradkou na ramenou slavnostním hlasem ujišťuje „soudruhy“, že jeho starý přítel „na svou čest přísahal, že na vznešené francouzské dámy už nikdy chcát nebude“  (s. 94). Přátelé celé scéně přihlížejí a nemohu si nepovšimnout momentu zrcadlení (v očích toho druhého), když Ramon ujišťuje D´Ardela, že ví, že jsou s La Franckovou tajní milenci. Nelze rovněž přehlédnout, že název poslední kapitoly se shoduje s názvem celé knihy.

Zrcadlení je základním prvkem estetiky celé knihy. Mohli bychom si nyní znovu vyjmenovat všechny ty situace, počínaje (?) zrcadlení dvou historických/časových rovin, které skončily právě popsanou scénou, pravdy a lži (nikoli) nemocného muže, jenž sděluje nepravdu svému příteli (a ten ji s ním sdílí) a dvojení tohoto momentu na začátku a konci knihy, kde je popsána „opačná“ situace (D´Ardelo se nikdy té dámy nedotkl), atd. Skutečnost se posouvá směrem ke snu a snění, banální všednost v grotesku a opačně, děsivá historie v „bezvýznamnost“ a zapomnění. Musím říci, že kritikové měli tak trochu pravdu, kniha, která na mě nijak příliš při prvním čtení nezapůsobila, až příliš z ní trčela jakási banálnost laciných žertů, přece jen, když o ní dále přemýšlím, nabývá na určité významnosti, byť nemá onu sílu některých předchozích Kunderových knih.

Pojďme se podívat, jak slíbeno, na kritiky v ne-českých recenzích (tedy v zemích/jazycích, nezatížených českým kunderovským traumatem). V recenzi Leily Sanai Festival bezvýznamnosti, Milana Kundery: okouzlující v tolika ohledech, že je snadné mu odpustit vadné ženské postavy, k níž odkazuje anglická Wikipedie (Independent, 22. červen 2015, uvádím podobu z překladače, v orig. „flawed“, nedostatečný či defektní) poukazuje ke kompozici „kontrapunktu“ charakteristickou pro autora (nazval jsem tento prvek „zrcadlením“), ke skutečnosti, že je členěna na sedm částí, podobně jako v jiných dílech (symbolika paralely sedmi dnů, sedmi hříchů atd. je zmiňována i v některých českých recenzích), „architektura“ díla je určitě jedním z klíčových momentů Kunderovy poetiky, stejně tak téma „bezvýznamnosti“ není u Kundery nové. V připomínce Kunderova rozhovoru s Rothem si všímá motivu „padání“ křídel andělů a „pírka“ na koktailu, na což jsem myslel, ale nedomyslel – doplním tedy ještě nyní, v „kunderovském duchu“, Martin Heidegger ve své filozofii hovoří o dvou rozměrech lidského bytí, jeden je horizontální, časový, druhý je vertikální, v němž je ukotvena opozice nebe a země, k nebi se vztahuje lidský pohled coby k transcendenci, bez níž vědomí a existence není úplná. Škoda, že tohle Kundera neuvedl – nemohl by to ovšem „shodit“ jako ony předchozí filozofické koncepty, protože tady opravdu „přestává legrace“, abych jej citoval z jednoho okamžiku jeho vlastní knihy. Výtku, že ženy jsou pro Kunderu pouze „erotickou potravou“ raději nebudu vůbec komentovat.

Tessa Hadley v Guardianu (10. 6. 2015) hovoří o „vtipné a svěží eleganci“ a upřímnosti v „oslavě života, který nic neznamená“. S tím („upřímnost“, to se moc nehodí) moc nesouhlasím, zajímavý je postřeh o minimalismu ve vybavení „nábytku“ v knize, o perspektivě vnímání reality, dané věkem (ten se u jednotlivých hrdinů liší), což souvisí s ubýváním její interpretovatelnosti. V komentáři na SuperSumary (též odkaz z angl. Wikipedie) jsem jako relevantní zaznamenal poznámku o tom, že posedlost existencialisticky uvažovat o nesmyslnosti existence patří spíše do 20. než do 21. století, a že se spíš než o román jedná o sbírku anekdot, zároveň mám pocit, že – jakkoli na tom něco je – autor četl knihu přece jen povrchně (pravda, četl jsem pouze shrnutí, nikoli kompletní quide).

Stephan Wackwitz (Tageszeitung, 21. 3. 2015) hovoří o knize, která se svým rozměrem hodí maximálně ke čtení do bistra při cigaretě a panáku a která se tak stěží dá nazvat románem (byť ne takto ostře, charakteristicky pro německou žurnalistiku, tento moment uvádím někde na začátku), což je ale zároveň trochu matoucí začátek, neboť vzápětí chválí důslednou artificialitu, s níž se autorovi daří groteskní, chmurně-krásné, staromistrovské (altmeisterisch, specifický německý výraz, který odkazuje ke „klasikům“) ochabnutí v životním projektu, zároveň čerpajícím z plné hrsti kulturní historie, commedia dell arte, němého filmu, respektive toho, čemu u nás, vlastně chybně, říkáme filmová groteska (to je ostatně ten moment „zastaveného“ letu pírka), středověkých miráklů, „kašpárkovské divadlo“ je pak vposledku onou hrou života. Je to tedy obšťastňující četba. Ano, to se mi líbí, zrcadlení různých vrstev vědomí, života právě žitého, vzpomínaného a jeho vzájemného překlápění do a z podob vytvořených kulturou.

Andreas Kilb (FAZ, 25. 2. 2015) se k nadšení nepřipojuje. Místo o románu hovoří o sérii skic (vyjmenovává jednotlivé dějové momenty), zachycujících životní témata autora – stalinismus, dětství, smrt. Vnímá knihu nikoli jako vyprávění, ale žvanění, o Schopenhauerovi, ženách, matkách. Vlastně je prý jedno, kdo z přátel v Paříži právě hovoří. Na konci ironicky poznamenává, že si není jist, zda „četl“ Kunderovu knihu nebo film Érica Rohmera, příslušníka francouzské nové vlny (obsah toho neumím rozklíčovat), je si ale jist, že se nejedná o nejlepší Kunderovu knihu, vtipy z jeho starších knih, Žertu, Valčíku na rozloučenou, Nesnesitelná lehkost bytí, nyní marionety v rukou vypravěče, jsou žertováním bez vtipu.

Judith von Sternburg (Frankfurter Rundschau, 25. 2. 2015) se kniha, zdá se, líbí. Čtyři přátelé filozofují o ženách a Stalinovi, jsou to trochu zatuchlé „Altherrenwitze“, něco více přítomnosti by neškodilo, doplňuje, přičemž jinak kvituje úspornost textu. Joseph Hanimann (Süddeutsche Zeitung, 25. 2. 2015) vnímá paradox pojednání nejvážnějších věcí v komické rovině, zajímavé je, že recenzent bere vlákna vyprávění jako výzvu pro čtenáře, aby je uchopil a propojil sám. Andreas Breitenstein (Neue Zürcher Zeitung, 21. 2. 2015) už nepočítal s tím, že po čtrnácti letech vyjde nová Kunderova kniha, rovněž klade akcent na „přemítání“ (sinnieren, synonymum uvažování, rozvažování) starých pánů, kteří chtějí uniknout spleenu, nicméně postavy mu připadají nepřesvědčivé, ploché. Kritik uznává Kunderovu genialitu, nicméně, podobně jako jiní, hovoří o „křečovitém pozdním díle“ ("verkrampftes Alterswerk"). Hellmuth Karasek (Die Welt, 21. 2. 2015) se naopak vtípky o „Hosenscheißern“ líbí a říká, že takový byl Kundera vždycky. „Nekonečná dobrá nálada“ pak u dříve vždy ironického a kritického spisovatele překvapuje Ulricha Greinera (Die Welt, 19. 2. 2015), zvláště proto, že Kundera musel prožít své mládí ve „smrtelné absenci humoru“.

Na krátké doplnění ještě jiné ohlasy: „Pozdní dílo velkého autora. O náhodnostech bytí. Epizody plné vtipu, hlubokého smyslu a ironie.“ Die Zeit 12. 3. 2015
„Hudba řeči… Báječná kniha.“ Christine Lötscher, SRF Kultur Literaturclub, 03.03.15
A celá řada dalších, na FAZ, za recenzí Stirb, du Retter meines Lebens.

Tak, v každém případě jsem potěšen, že – alespoň mám ten pocit – to, co jsem si z kritických komentářů přečetl, uniká oné až frustrující polarizaci (třeba i Fischerovo nabádání, jestli knihu čtenář vnímá jako plytkou, ať si ji přečte několikrát, změní názor, byť i na tom je kousek pravdy) a pohledy, jakkoli jsou i kritické (a je třeba říci, že se v mnohém i shodují) představují širokou paletu vnímání Kunderovy knihy. A také, že můj čtenářský pocit neuniká do zcela jiných kategorií, a jakkoli na jedné straně vnímám v knize určitý moment klišé, na straně druhé určitou víceznačnost, tedy kunderovsky řečeno „lehkost“, byť možná není tak intenzívní jako u některých jeho jiných, zároveň v posledních dnech zatím alespoň zběžně přečtených.

Nicméně je tu ještě jedna věc. Pohyboval jsem se kolem toho již, když jsem zmiňoval komentář Ladislavy Chateau a její překlad slova „slavnost“ v názvu s tím, že by bylo výstižnější použít slovo „svátek“. S tím totiž souvisí chápání názvu knihy, které je u Kundery vždycky problematické. Napadlo mně to u názvu Nesnesitelná lehkost bytí, který mě vždy iritoval (přece „bytí“ je těžké etc.) a nyní mě „nakopl“ doslov Květoslava Chvatíka, abych názvu správně porozuměl (podrobněji vysvětlím, až budu psát o této knize). Stejně jako tam je i zde název třeba brát kontextuálně, v „uvozovkách“ či v „závorce“ před samotným textem (ještě mě napadlo, jako bychom název vnímali jako výrok s nutným doplněním „if“, platí za určitých podmínek), jako metatext. O co tedy konkrétně jde?

„Slavnost“ neznamená, že bychom to, co v knize čteme, měli oslavovat. Již jsem to shora poněkud naznačil. Je to ironie, naopak kritika a výsměch světu, v němž se již všechno „zvrtlo“, láhev s armagnacem rozbila, krásná žena odešla s někým bezvýznamným, u něhož se úspěch neočekával, a v němž už i „žert“ je nebezpečný, přestože muž se špičatou bradkou už svému vůdci slíbil, že nebude močit na významné ženy. Je to trpké poznání nad vyprázdněnými významy, nad tím, že si můžeme všechno poplést, jako jsem si málem já zaměnil La Franckovou za Julii a Ramona za D´Ardelem (právě na základě možných paralel, včas jsem si to ale ještě „zkontroloval“). Když jsem se vrátil k „pošťouchnutí“ Ladislavy Chateau, uvědomil jsem si celou věc. Samozřejmě, nemusí člověk na Kunderovy názory přistoupit („věčný návrat“ v Nesnesitelné lehkosti bytí, ony propady do nevědění, zapomnění atd.), to je ale už jiná věc. V každém případě onen moment „jinak“, kdy jsou ty významy těsně vedle sebe (a možná je ani nelze odlišit), tady hraje klíčovou roli.

Recenze knihy v českém kulturním prostoru
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/recenze-milan-kundera-slavnost-bezvyznamnosti.A200910_570074_literatura_spm
https://www.literarni.cz/rubriky/recenze/proza/bevyznamnost-je-priteli-podstata-nasi-existence_12336.html
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/tecka-za-dilem-vychazi-slavnost-bezvyznamnosti-milan-kundera/r~a06fcd9ce8e211ea8972ac1f6b220ee8/
https://www.klackoviste.cz/clanky/reflexe-milan-kundera , resp.
https://www.klackoviste.cz/clanky/recenze-slavnost-bezvyznamnosti
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-kunderovo-odchazeni-petr-fischer-nad-romanem-slavnost-bezvyznamnosti-40335893

Další komentáře
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-petr-pithart-takovi-my-cesi-jsme-spor-o-cesky-udel-mezi-milanem-kunderou-a-vaclavem-havlem-40276432
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-kunderuv-prokurator-petr-fischer-nad-knihou-jana-novaka-40328714

Jakub Češka, Život jako nápodoba literatury
https://www.advojka.cz/archiv/2020/19/zivot-jako-napodoba-literatury

K. Hvížďala a M. Balaštík na ČTArt v kontextu recenzí,  https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/3095384-milan-kundera-spisovatel-ktery-chtel-zmizet-ale-byl-prilis-videt
samostatně
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12072033166-artzona/319294340010006/cast/690155/