Michal Ajvaz / Druhé město

Druhá prozaická kniha a první román z počátků tvorby Michala Ajvaze, přesněji z počátků doby, kdy byla jeho beletristická tvorba knižně publikována, tj. začátku devadesátých let (první vydání 1991), tedy doby, kdy vzbudila pozornost především předchozí kniha Návrat starého varana (MF, 1991), vyšla nedávno (po řadě předchozích překladů v jiných jazycích) i v němčině a proto byla prezentována na nedávném Lipském knižním veletrhu (2019). V komentáři k mé návštěvě Ajvazova autorského čtení jsem zmínil moment překladu českého titulu v souvislosti s problematikou ekvivalentů českého „druhý/jiný“ s německým „zweite/andere“ (zvolena byla první možnost).

Stručné seznámení s příběhem Druhého města se dobereme na stránce české Wikipedie, kde jsou podrobněji komentovány i další Ajvazovy prozaické knihy, takže si čtenář může učinit alespoň základní představu o jeho literárním stylu, označovaného (s polemikou o tomto zařazení) jako magického realismu. Ať už je to, jak chce, tento přístup k literární práci by nebyl myslitelný bez vypjaté imaginace, kterou známe z fantastické či sci-fi literatury, ze surrealistického básnictví či próz či záznamů snů. Možná by stálo za to uvést alespoň několik příkladů.

Ještě předtím nutná poznámka: Tento příspěvek vychází z druhého, upraveného vydání, Brno, Petrov, 2005 (jiné stránkování odkazů k textu), autor v úvodní poznámce zmiňuje důležitost revidovaného, tedy definitivního textu, které Ajvaz považuje vlastně „za první vydání knihy, kterou tehdy napsal.“ A teď už ony příklady:

„Muž a mladá dívka se milovali na širokém bílém lůžku, dívka uslyšela šramocení, otočila ke mně hlavu a mlčky se mi dívala do očí, než jsem zmizel za skříní. Jel jsem zapíraným mezi prostorem mezi byty, poznal jsem, že byty jsou navzájem spojené tajnými stezkami a průsmyky, které vedou za nábytkem, otevřela se složitá spleť silnic, tunelů, kupeckých cest vinoucích se v hloubce domu, v prostoru, který se nám nepodařilo ovládnout a začlenit do našeho světa, a tak jsme raději popřeli jeho existenci – naše tupá arogance vůči těm tichým prostorům se nám zle vymstí, až nás jednou zářící zvířata vyženou z našich bytů a až budeme muset bloudit těmito temnými cestami. Poznal jsem, že byty jsou daleko větší, než se domníváme, že obývaný a známý prostor tvoří jen jejich malou část, že do celku bytu patří vlhké kamenné sály, jejichž zdi jsou pokryté ponurými freskami, rajské dvory zarostlé bujnou vegetací a atria, v jejichž středu vysoko stříká chladná voda fontány. Utajené prostory….“ (s. 59)

Dva charakteristické motivy: magický upřený pohled, utajený prostor větších rozměrů než ten v našem světě a a charakteru labyrintu, příznačný pro dlouhou linii onoho vlákna historie literatury, k níž patří třeba i Alenka v říši divů Lewise Carrolla, ale i – z poslední doby – Lichožrouti Pavla Šruta, navíc s exotickou a slavnostní atmosférou některých symbolistických malířů, jako Félicien Rops, James Ensor či Gustav Klimt. Je to svět „vzácných šperků a skvělých nestvůr.“ (s. 21) Důležité je u Ajvaze ona „druhá strana“ a „těsná blízkost“ (s. 63) tohoto světa, nad nímž zůstáváme v úžasu, jako nad onou „rybí slavností“ a „noční slavností skleněných soch“ (tamtéž) s výkřikem „»Jaká úžasná monstra!«“ (tamtéž). „Známe zvláštní nevolnost, jež se nás zmocňuje, když se setkáváme s odvrácenými stranami věcí a s jejich vnitřními dutinami…“ (s. 64), „nic nevíme o světě, který se prostírá za okrajem prostoru těchto her“ (tamtéž). Motiv okrajů a středu se pak v druhé části knihy stává součástí syžetu a různých možných výkladů tohoto světa a jeho mytologie, přičemž „nejdůležitější“ je, „že tam za hranicí je ukryté tajemství našeho světa“. Propojenost obou je v každém případě onen silný motiv, který dává celému příběhu základní smysl.

Imaginace přechází – prostřednictvím zvláštní bytosti, Felixe, „rituálního recitačního ptáka“ – až v báseň, rovněž odhalující něco z oné tajemné „džungle“ s „obludami“, „skleněnými paláci“ a rituály:

Okraje říší, kam nedosáhne moc zákonů středu,
kde barbar z plání s šikmýma očima
v hospodě u jednoho stolu s celníkem mlčky sedí,
krajiny vyhnanství, kde poražený žije podivné vítězství
na nekonečných procházkách podél řeky,
v tmavých zadních místnostech cukráren na náměstí,
lehce se dotýká věcí v němém a třpytícím se prostoru bez cílů.
[…]
To, co na okrajích prosvítá trhlinami řádu,
jsou zbytky starší moci,‘
zapomenuté a přitom tajně vládnoucí
i v ozářených sálech hlavního města,
ozývající se v šustění šatů v pootevřených dveřích
                do vedlejšího pokoje,
v šelestech, které sjednocují svět zvuků
a dávají teprve smysl slovům,
zbytky moci, jež využívá naše plány k pořádání
                monotónního pralesního baletu,
moci lhostejně se protahující v houští našich gest,
které je pro nás méně viditelné než zlaté síně v nitru pohoří.
Okraje, odkud zní táhlý zpěv oblud,
který zaslechneme je v tichu noci…
[…]“
(s. 114–115)

Mohli bychom nyní tuto představivost ještě dále analyzovat, nemyslím si nicméně, že je to nezbytně nutné. Možná bude stačit poukázat na to, že už surrealismus se kdysi opájel magií místa a Ajvazova kniha je spojena právě s reálnými objekty či fascinujícími lokalitami v Praze, ať je to již výchozí místo příběhu, antikvariát v Karlově ulici, kam po léta čtenáři spisovatelovy generace (sám k ní patřím, dokonce jsme týž ročník) chodili jako do kultovního prostoru své doby, Kaprova ulice (kde bylo rovněž kultovní, dnes rovněž neexistující, knihkupectví Fišer, kam chodili nejen studenti Filozofické fakulty nacházející se hned naproti), stejně jako nedaleká univerzitní knihovna v areálu historického Karolína a ikonické židovské město (resp. dnes jeho zbytky, separované lokality židovského hřbitova a několika synagog), ale třeba i petřínská stráň, širší lokalita Staré Město, legendární hospoda U modré štiky (v domě, kde byl otevřen první pražský biograf; kouzlo onoho místa bohužel zcela zaniklo nejen úpravou drahé restaurace pro turisty, ale i nesmyslů jako islandské rybí restaurace jeden čas, dnes je tam pobočka amerického řetězce T. G. I. Friday´s), vinárna U hada, Hlavní nádraží či Vinohrady atd. Některá místa nalezneme již v názvech kapitol (2. kap. V univerzitní knihovně, 3. kap. Petřín, 8. kap. Bistro na Pohořelci, 11. kap. Obchod v Maiselově ulici, 13. kap. Karlův most, 14. kap. Vinárna U hada), které můžeme mnohdy vnímat i jako místa s obecně platnou tajemností, zvláštností a přitažlivostí (9. kap. Na věži, 19. kap. Schody, 20. kap. Džungle, 21. kap. Skalní chrám). Na tajné rituály upozorňují názvy kapitol Noční přednáška (6. kap.) Slavnost (7. kap.)

Význam objektů našeho světa je nicméně posunut, nám známá místa se v textu proměňují a dostávají jinou funkci, tak například nitra soch na Karlově mostě jsou chlívky pro losy či jiná domácí zvířata, s. 101), přičemž právě zde jsou další zmínky o existujících ulicích, Karlově, Liliové, odkud „přijely parní sáně, stály na nich varhany, na které hrála žena ve večerních šatech třpytících se ve světle luceren, sáně přejely přes zasněžené náměstíčko a zmizely v tmavém záhybu Seminářské ulice“ (s. 105), Křižovnickém náměstí (s. 104, 105), Clam-Gallasově paláci, kdesi je zmínka o paláci Kinských aj., a tak jako vše neznámé, i tato realita je vnímána jako hrozba. Matka „hodné“ dcery Klárky (s. 70), která „studuje na pedagogické fakultě češtinu a tělocvik“ (s. 68) a když má čas, tak pomáhá rodičům v bistru na Pohořelci (nicméně, jak se ukáže, má jednu z klíčových úloh právě v onom druhém světě, ovšem pod jiným jménem, Alweyra) si stěžuje: „Celý život jsem toužila po skutečném domově, a zatím žiju v předsálí nesrozumitelného chrámu, jehož pachy pronikají škvírami nábytku a prosakují všechny předměty. Jsou chvíle, kdy se štítím sáhnout i na nejběžnější věc, připadá mi, že nám ji kdosi jen na čas půjčil a že ji používáme k úplně jinému účelu, než k jakému byla určena.“ Manžel ženy, číšník v kavárně, kde se hrdina se všemi seznámí, „asi bude zaujímat nějaké významné postavení“, žena to ale neví, možná je „ve svém městě králem nebo sluhou" (s. 67). Jak je zřejmé, průnikem do druhého světa se otevírají zároveň dva soumezné významy: ten, který už řešil někdejší obyvatel těchto lokalit, německy píšící židovský spisovatel Franz Kafka, totiž identita v odcizeném („nesrozumitelném“) světě (jakkoli se i moment „cizince“ problematizuje, např. na s. 87, kde se říká, že „všichni se jen vrací“) a zároveň atraktivita dobrodružství, s nímž je tento průnik spojen.

Právě dívka z bistra, s níž si vypravěč smluví schůzku na věži, mu vysvětluje povahu tohoto světa a jeho nebezpečí. Hovoří o božstvu Dargúzovi, od něhož se odvíjí realita druhého města a jeho mytologie. Říká: „Pro vás nebloudil v horečce útlými parky a nevedl na třpytivé mozaice chrámové podlahy dlouhé disputace se lstivými kněžími, kteří se nad ním snažili zvítězit tím, že používali sylogismy, jejichž středním členem byly nory slepých podzemních koní a tím, že soustavně rozptylovali jeho pozornost, když všichni neustále ukazovali prstem na vojsko deseti tisíc hnědých mumií v blyštících se brněních ze zlata, které právě procházelo před otevřenými chrámovými dveřmi a vířilo prach silnice. Proč strkáte nos do našich záležitostí? Pamatujte: ten, kdo překročí hranici, se zaplete do zohýbaných drátů trčících z věcí, jež pokládáte za rozbité a jež se vyryta do povrchu skleněné hvězdy, bloudící mezi souhvězdími. Kdo se bude chtít vetřít do našeho města, nikdy se nevrátí, jeho tvář zmizí v proplétajícím se síťoví puklin na starých zdech, jeho gesta se rozplynou v pohybech křoví kývajícího se větru.“ (s. 71)

Kromě vytříbeného projevu, jakoby citovaného z nějaké staré kultovní knihy, který nás překvapí už sám o sobě, a onoho už zmíněného momentu „hranice“, si čtenář možná všimne zvláštního, „nelogického“ spojení dvou prvků z „různých světů“, totiž „reality“ a jejího pojmenování (jazyka, znaku, sémiotiky), když říká, že středním členem sylogismů (které coby výrok patří do oblasti logiky, a tedy mysli) jsou nory slepých podzemních koní (tedy nějaké hmotné reality, u níž je navíc zajímavý protiklad „jasnosti“ logiky a „temnoty“ slepých zvířat, žijících v podzemí). Ostatně protiklad/opozice světa/blyštivosti/záře a temnoty je jeden z nápadných prvků celé knihy (zde třpytivá mozaika, blyštící se brnění ze zlata, skleněná hvězda). A stejně tak nápadný je moment proměn/transformací či transfigurací, jak je zřejmé třeba hned v pokračování projevu dívky: „Ale to, že jste se opovážil proniknout do hraničních oblastí našeho města, je znesvěcením památky těch, kteří před pěti tisíci lety na mýtině v pralese se studeným plamenem v očích povalili sochu okřídleného psa a kteří se pak, jak tomu bývá, sami tak trochu stali okřídlenými psy.“ (s. 72)

K řeči, jazyku a jeho psané podobě, a pak zvláště srozumitelnosti a tajemnosti se vztahuje celá řada motivů – hned vstupní situace, kdy vypravěč vchází do antikvariátu v Kaprově ulici, v nečitelném písmu, které nachází v jedné z knih (a později, ke konci celého příběhu, v řadě knih, v nichž se písmo proměňuje, totiž zahlcuje a překrývá to původní, čitelné), v projevu dívky, citované v předchozích odstavcích, a pokračující řečí o „palácových knihovnách“ a výtce nám z běžného světa, když říká „jak jste v tom vašem městě všichni tupí a těžkopádní, zapomněli jste na svou prvotní řeč…“ (s. 72) atd. A ovšem, i tajemný, nečitelný či nesrozumitelný text patří k arzenálu literatury, k níž patří i ta Ajvazova, v celé její historii: ať už hovoříme o E. A. Poeovi (Zlatý skarabeus, jinak Zlatý brouk) Umbertu Ecovi či barokních kryptogramech).

Za zmínku určitě stojí pasáž ve 20. kapitole Džungle, kde je věnována pozoruhodná pasáž nejrůznějším transformacím knihy: „[…knihovníci] přinášejí mu vysoké kymácející se sloupy nádherných knih, knih s jiskřícími drahokamy zasazenými do vazeb a se stránkami provoněnými nejvzácnějšími voňavkami Orientu, knih s plastickými ilustracemi, plnými hebkých sametů a jemného písku, knih s jedlými stránkami, které chutnají jako lotos a které čtenář může hned po přečtení sníst, knih z hedvábní, které je možné rozložit a použít buď jako houpací sítě, anebo za větrných dnů jako vznášedla, s nímž se dá plout vysoko nad krajinu, knih s opojnými erotickými příběhy odehrávajícími se na mramorových nočních terasách pod cypřiši na břehu moře: stránky těchto knih jsou prosáklé hašišem, takže ten, kdo knihu čte, po nějaké době vystoupí v živé halucinační vizi sám do děje a koupe se v teplém nočním moři s krásnými dívkami, ale tvrdohlavý čtenář se na knihy, které mu přinášejí, ani nepodívá, trvá na tom, že chce svou knihu, je to nějaká kniha o údržbě automobilu nebo o nakládání okurek, chce ji, protože si ji objednal […]“ (s. 147)

Následuje pasáž i mizení knihovníků v Klementinu a zmínka o knize Überwindung der Metaphysik durch logische Analyse der Sprache (autorem je Rudolf Carnap, tedy téma je příznačné coby kontrast k imaginativnímu vidění světa, jak jej představuje kniha spisovatele, jenž se mimochodem aspekty logiky, sémiotiky a „světa“ zabývá i v odborných pojednáních). A ještě další pokračování pokračuje v labyrintu knihovny, v němž se knihy mění v jakousi organickou hmotu, hnijící a vytvářející „liány, které visely ve složitých pletencích podél knihoven“ (s. 150, proces „puchření a kroucení polic, bobtnání knih, agresivní bujení rostlin, zrání a hnití plodů, hemžení zvířat“, než se autor dostane do otevřené krajiny a k řece, je líčen na celé straně, ale i pak dále, na s. 152), a nejrůznější zvířata (s. 151), a k tomu je tu další komentář, tentokrát sémiotický: „Četl jsem kdesi, že knihy pojednávají jen o jiných knihách, že znaky poukazují zase k jiným znakům, že kniha nemá nic společného neskutečností, že spíš skutečnost sama je knihou, protože je vytvořena jazykem.“ (s. 151)

K tématice se vztahuje i motiv psacího stroje – „Když prsty vylezly po těchto paradoxních schodech nahoru, octly se na okraji mělké jámy, na jejímž dně nahmataly jakousi hustou mříž“ skrývá se za ní nějaké zvíře? Najednou jsem pochopil, že ohmatávám psací stroj.“ (s. 84, následují surreálné obrazy manipulace klávesami a mechaniky dnes již muzeálního nástroje) či knihy „Dotěrná křížala se mi pořád pletla pod prsty; když jsem na ni neúmyslně překlopil ztěžklý list, ozvalo se krátké a ztlumené vykviknutí: hned jsem stránku nadzvedl, ale křížala se už nehýbala. Listy knihy těžkly a tuhly pořád víc, nakonec se proměnily v dřevěné desky; uvědomil jsem si, že to jsou vlastně lopatky mlýnského kola, kolo sebou cuklo a začalo se zvolna otáčet.“ (s. 85) „Démon na klíček“ a „labyrint vlajících bílých záclon“ (s. 85) navazují na tuto představivost, stejně jako „drnčení podmořských tramvají“ či „melodie ústřic“, která „uzrála […] do hudební skladby pro padesát sedm klavíristů hrajících na jediné dlouhé klaviatuře, táhnoucí se nočními vesnicemi, lesknoucí s ve světle měsíce v hlubokých sadech. Zpívat na mořském dně s ústřicemi bylo krásné, ale jistě se to nevyrovnalo zápasu se žralokem na věži.“ (s. 86, v souvislosti s mořským dnem a hudbou si člověk nemůže nevzpomenout na magickou poezii Karla Hlaváčka).

Dívka Alweyra ovšem není jen průvodkyní vypravěče, ale je rovněž nebezpečná, i když ji ostatní omlouvají, protože je jednou z mála, které zajímají staré tradice (s. 87). Žralok, kterého na něj poštvala na věži, mu málem ukousl hlavu, později ke svému překvapení zjišťuje, že se celý incident stal mediálním tématem, když se objevil v novinách a dokonce se stal atraktivním předmětem sledování on-line v televizi (s. 86). V příběhu pak pokračuje dobrodružství obviněním „z nezákonného překročení Hranice, z vyzvědačství, z úmyslného zabití posvátného žraloka a z vyslovování zakázaných samohlásek.“ (s. 113) s průvodními snovými honičkami po různých místech, na něž se vypravěč dostal.

Jak už řečeno, motiv středu a okraje/hranice se v druhé části knihy stává tématem, k němuž se text vrací, např. na s. 86, kde se hovoří o „počátku, jinde zapomenutém“, na s. 89, kde čteme slova prodavače: „Ale kam bys chodil. Je to jen tvé hledání středu, co tě od středu vzdaluje. V okamžiku, kdy jej přestaneš hledat, kdy na něj zapomeneš, zjistíš, že jsi jej nikdy neopustil.“ Následují filozofické vývody o tom, že „tříšť už je dokonalou jednotou“ (s. 90) atd., ústřední motiv pak souvisí s „cestou“ a jejím hledáním (s. 94) a vírou či nadějí, že vše dobře dopadne (s. 95) A opět – patří k to k onomu snovému světu – formou oné cesty může být rovněž létání ulicemi (s. 95) a kolem věží (s. 96), kde se setkává s dalšími fantastickými bytostmi, třeba už zmíněným rituálním recitátorem Felixem, jehož drží jeho ptáčník na střeše chrámu v kleci (následují další imaginativní interpretace mýtů druhého světa, s. 98, s další poznámkou, že to celé je možná „falsum z minulého století“, s. 99). K peripetiím výkladu cesty patří i komentář jedné ze dvou žen o nepochopení smyslu celého tohoto světa, které vypravěč slyší (a jež se nakonec ukážou jako nahrávka na gramofonové desce; z delší pasáže vybírám: „»Ano,« zasmál se druhý ženský hlas, »cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou, vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i na cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když už jsme dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme.«“ (s. 128)

V předchozím komentáři jsem uvedl příklady toho, co by se dalo – je to více než pouhé ozvláštnění – nazvat transformacemi objektů, místa, prostoru. Následující ukázka je rovněž takovým příkladem, zároveň lze hovořit o jakési montážní sestavě (termín z psychologie fantastického, principu využívaném hojně v surrealismu), která zde nabývá maximální tajemnosti svou (ne)prostupností a zvláštní spojitostí alogické snové reality spojující důvěrně známé věci s pocitem neuchopitelnosti dalších prostorových plánů a skrytosti dalších obsahů: „Prudce jsem otevřel dveře. Osvětlená místnost, na jejímž prahu jsem se octl, byla kuchyně, stála tu stará kredenc, natřená krémovým lakem, který protkávala síť prasklin, a kulatý stůl pokrytý igelitovým ubrusem. V místnosti nikdo nebyl. U zdi na sklopeném šicím stroji se na gramofonu otáčela deska, její obal, na kterém byla barevná fotografie nějakého alpského hotelu, byl opřený o stěnu. Ženské hlasy přicházely z malého reproduktoru, který stál vedle gramofonu. Ještě něco vykřikovaly o mouše a smály se, pak přenoska dojela ke středu desky a zastavila se. Hlasy umlkly. Vrátil jsem přenosku o několik drážek dozadu a uslyšel jsem znovu: »… že mnohem větší hmyz s ním bude po léta žít… «, všechno se přesně opakovalo, stejná slova, stejný smích. Ozvalo se hučení vody, hned jsem pochopil, že hladina v propusti zase začíná stoupat, proběhl jsem rychle kuchyní a tmavým pokojem, vyskočil jsem na předprseň okna, přes kterou se už dovnitř valila voda, v posledním okamžiku jsem se zachytil rukama vzdalující se paluby a vylezl jsem na loď.“ (s. 129)

Imaginativních motivů je ve vyprávění celá řada, třeba „peřinová pláň“ (s. 110), lahvička s „létací tekutinou“ (s. 117, a už předtím), prostor gotické kaple (s. 20) aj. Za zmínku v sémiotice těchto prostorů určitě stojí i protiklad vnitřku a vnějšku v jeho řešení, tak například „vnitřek petřínského podzemního chrámu“ (s. 120), jichž bychom našli v textu celou řadu, svým způsobem různá propojení vnitřního a vnějšího můžeme vnímat i v příkladu z předchozího odstavce. A určitě s ním významově souvisí i jiná opozice světla a stínu (temnoty), specificky se promítající do „skleněných soch“ či jiných objektů. Naopak konstantou je – od první do poslední stránky – sníh, který září ve volné krajině.

K mytologii středu a začátku (ty jsou vlastně skoro v každé mytologii) patří i její další proměny, jak je uvádí Alweyra: „V temné Asii koutů se smaragdový had zakusuje do vlastního ocasu. Dargúz je krutý, požírá čas, ze skleněných hvězd vysílá vojska soch na noční schodiště domů. I kdybychom vyhráli temnou válku se sochami, bude to vítězství plné hnusu, které nás nakonec vyžene do neskutečných a zářících motorestů. Dění se pozvolna proměňuje v nepřetržitou odpornou slavnost.“ (s. 106, atd.) Poslední intencí putování, jakkoli je problematizován jeho průběh různými interpretacemi motivy počátku či návratu, by mělo být, jak čtenář může vyciťovat, setkání se samotnými božstvy, o nichž a o jejichž chrámech je v průběhu knihy řeč.

O této anticipaci se zmiňuje i text, kdy se vypravěč skutečně ocitne tváří tvář bohu Dargúzovi. Vrcholné božstvo se nicméně v bezprostřední blízkosti ukazuje překvapivě jinak, než si je poutník představoval: „Otočil jsem se a strnul jsem. Po [nuselských] schodech pomalu, se skloněnou hlavou, sestupovala postava, od hlavy až k patě zářící bledým nazelenalým světlem. Byla zahalená do bělostného pláště s širokou kapucí, která zakrývala obličej. Bílou látkou prosakovaly velké skvrny tmavé krve. […] Zářící postava se blížila; když se dotkla nohou schodu, na kterém jsem stál, zastavila se a otočila ke mně hlavu. Odhrnula kapuci a já vykřikl: uviděl jsem vyhublou tvář, která na mne v posledních dnech hleděla z mnoha obrazů a soch, uviděl sem hlubokou, neuzavírající se ránu na krku, z níž se řinula tmavá krev. »Dargúz,« zašeptal jsem. Stáli jsme proti sobě a mlčky se na sebe dívali, za bledě zářící hlavou s dlouhými rozcuchanými vlasy projížděl po viaduktu noční expres s rozsvícenými okny, krev tiše kapala po sněhu. […] Měl jsem ho požádat, aby mě zavedl do svého města, k jeho náměstím a palácům, které před mnou stále ustupovaly? Ale Dargúz nevypadal, že by mohl někomu pomoci. Nebylo to pyšné a kruté božstvo, které zobrazovaly sochy. Jeho tvář byla tváří uštvaného cizince, který stejně jako já zmateně bloudí krajinami exilu.

Smaragdový had je jen jedním z fantastických zvířat, jimiž se to v textu jen hemží (zmíněny byly už také slepé koně). Vedle dalších „oblud“ to jsou třeba „dvě mláďata sfingy – lví koťata s hlavami pětiletých děvčátek, zabouchala tlapkou na sklo a s hihňáním utekly; »… počátek je tichý přiblblý chechtot šíleného boha, z něhož se bude artikulovat Slovo…«“, kdy zvířecí motiv přechází do kosmogonické interpretace (s. 106), o pár stránek dále „od Clam-Gallasova paláce přijíždí popelářský vůz; byl celý skleněný, průhlednými stěnami bylo vidět hromadu třpytících se zlatých šperků, po kterých se plazili zelení hadi, uprostřed šperků se tyčila rozsvícená pokojová lampa na kovové noze a pod ní stálo bíle povlečené lůžko, na němž se objímali nazí milenci.“ (s. 108) A na jiném místě: „Na stěně, která byla kolmá k oknu a ke dveřím na terasu, visel tmavý obraz a pod obrazem leželo na podlaze bezvládné tělo mladého muže ve světlém obleku, nad ním se sklánělo a nelítostně se mu zahryzávalo do hlavy strašné zvíře – setkával jsem se tedy opět s obvyklým motivem umění druhého města, tentokrát však vraždícím zvířetem nebyl tygr, ale mravenec velký jako dospělý člověk.“ (s. 125) Na jiném místě se setkáme s delfínem, jehož před jistou smrtí vypravěč zachrání douškem létací tekutiny z lahvičky, kterou dostal.

V knize se objevuje celá řada dopravních prostředků, kromě fialové tramvaje, která projíždí městem, ale můžeme je vnímat také jako jednu z možností propojení obou světů, a právě zmíněného popelářského vozu to jsou již zmíněné sáně, nebo také „sáně tažené šestispřežím mechanických psů z bakelitu; každému ze psů trčel ze zad velký natahovací klíč, nohy, jejichž části byly spojené v kloubech šrouby, toporně a s tichým cvakáním kmitaly nad sněhem.“ (s. 107) či vlak na Hlavním nádraží, z něhož se posléze vyklube školní třída (s. 131).

Delší pasáž, kterou nyní ocituji, obsahuje myslím všechny základní motivické prvky Druhého města („filosofii“, „dopravu“, „zvířata“ a „krajinu“, „pronásledování“ atd.) v jejich imaginativním propojení:
„»Ne, to není možné,« zachroptěl učitel, hleděl před sebe strnulým pohledem. »To přece není možné, celá léta jsem se pokoušel převést svůj psací stroj z plynného skupenství do kapalného, očistil jsem geometrii od polárních zvířat, zavedl jsem krutý polyteismus do městské hromadné dopravy, třebaže ředitel dopravního podniku pro to zpočátku neměl pochopení a snažil se před mnou uletět, honili jsme se mávajíce rukama jako velké vážky nad hladinami nočních jezer, odkud se slabě ozýval zpěv undin – chceš tvrdit, že to všechno bylo úplně zbytečné?« Děvčátko se drze zasmálo. »Samozřejmě, že to bylo zbytečné, hlupáku,« řeklo opovržlivě. »Očistil jsi geometrii od polárních zvířat… Zapomněl jsi, že první Eukleidův axiom říká, že v geometrickém prostoru vždycky zbudou jeden dva tučňáci? Copak jsi i tuto větu ve svém automobilu z ledu sám nevytetoval na stehno? Vykládal jsi mi přitom přece, že to byla právě tahle zásada, co způsobilo, že se od Descarta v Amsterdamu náhle oddělily obě jeho ruce a začaly proti němu útočit, vrhly se na něj jako pominuté, pronásledovaly jej podél grachtů a chtěly jej shodit do vody, nakonec před nimi musel uprchnout ke královně Kristině, ale ani na jejím dvoře, jak přiznává v dopise Arnauldovi, jej ruce nenechaly na pokoji.«“ (s. 134)

Na závěr se – zároveň se závěrečnými dvěma kapitolami (21. a 22.) s názvy Skalní chrám a Odchod – vrátím k ústřednímu námětu dvou měst a jejich poznání: V rozlehlé jeskyni, za jejímiž „tmavými stropy prosvítala světla tramvaje“ (s. 156), kde znovu spatří „gigantickou Dargúzovu tvář“, mu „starý vyzáblý muž v jednoduchém obleku, nedbale sešitém z listů knih“, provozující zde svůj posvátný rituál, sdělí: „»Chceš poznat město, které hraničí s tvým městem, chceš proniknout do jeho středu, domníváš se, že je také skrytým středem tvého města, a že tedy porozumění zákonům druhého města by mohlo znamenat obnovu řádu, který se pro tebe zbortil… To, co hledáš, nemůžeš nikdy najít.«“ (s. 158) A dále pokračuje: „»Podivné tajemství spočívá v tom, že žádný poslední střed neexistuje, za maskami se neskrývá žádná tvář, není žádné první slovo v tiché poště, není žádný originál překladu. Je jen neustále se otáčející šňůra proměn rodících další proměny. Není žádné město autochtonů, je nekonečný řetěz měst, kruh bez počátku a konce, kterým nelhostejně přelévá měnící se vlna zákonů. Je město-džungle a město, kde lidé obývají pilíře vysokých viaduktů křižujících se v nesčetných nadjezdech a podjezdech, město z pouhých zvuků, město v bažině, město hladkých bílých koulí pomalu se kutálejících na betonu, [další imaginativní řada…]. Všechna města jsou si navzájem středem a okrajem, počátkem a koncem, mateřským městem a kolonií.«“ (s. 159)

A pokračování této úvahy, upínající se k poslednímu smyslu a zahrnující „Labyrinthos zborceného času“ a výzvou strážce chrámu „»Nikam nechoď, každá krajina je počátkem i koncem, každé město je stejnou měrou fantasmagorií šíleného snu i nudnou skutečností.«“ (s. 160), jíž následuje ještě jedna hrozivá konfrontace s Alweyrou, jež mu předhazuje ty největší zločiny rouhání proti Dargúzovi a vzápětí ocitnutí se v osvětlené místnosti, kde si na židli šedovlasá paní čte Vlastu (poslední velký protiklad posvátného a profánního), poznání, že veškerá vysvětlení, „co o druhém městě a jeho zákonech říkala Alweyra, prodavač, ptáčník, Felix a strážce chrámu“ si zároveň odporují a zároveň „jsou nějakým způsobem platná“ (s. 163) už poněkolikáté připomíná některé  (sémiotické) úvahy Umberta Eca, zvláště když se vypravěč dostane do knihovny, kterou se šíří (jak už někde shora zmíněno) „cizí písmo“, „prorůstalo jí jako sněť“.

Přece jen je nicméně i toto zpochybněno (v souladu se vše i sebe samotnou popírající logikou) přichází poznání, „že do druhého města může vstoupit jen ten, kdo odchází s vědomím, že cesta, na kterou se vydává, nemá žádný smysl, protože smysl znamená místo ve tkáni vztahů vytvářejících domov, že dokonce není ani nesmyslná, protože nesmyslnost je jen doplňkem smyslu a patří do jeho světa. Neklid, který se rodil z vědomí, že všechny svědectví o druhém městě podporují, se rozplynul.“ A s tímto vědomím a předsevzetím, že po knize „o setkání a hranici“, kterou právě dopsal a jíž budou následovat už jen knihy „psané písmem druhého města a vytištěné v nočních tiskárnách ukrývajících se za kabáty ve skříních“ a možná se „objeví na polici antikvariátu“ (…) vypravěč nastupuje v poslední větě do tramvaje, která „pomalu přijížděla od Prašného mostu“, jejíž „zelenou barvu“ uviděl, „když přijela blíž“ a k níž, když se všechny její dveře otevřou, jde „po neporušeném bílém sněhu.“ (s. 170)

https://www.czechlit.cz/cz/kniha/druhe-mesto-cz-2/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Ajvaz

Michal Ajvaz, Druhé město, Nakladatelství Petrov, 2005