Mariusz Szczygieł / Udělej si ráj

Už před časem mne zaujala kniha polského žurnalisty Mariusze Szczygieła Gottland, přinášející zcela nezvyklý pohled na „českou“ realitu, Čechy, češství a české poměry, pohled v základě pozitivní (autor se vyznává z čechofilství), přitom ale v ostrých konturách pojmenovávající celou řadu věcí, které by Čech, pro nějž je typický „klídek“ a „pohoda“, takto výrazně neřekl. Nejde o to, že Češi ve své sebereflexi buď nadsazují svůj význam v jakési sebeoslavné hyperbole nebo naopak mají nedostatek sebevědomí (byť pravda, v některých vrstvách tato sebekritičnost či schopnost sebereflexe naopak chybí), ale o úhel pohledu, schopnost ťuknout hřebíček na hlavičku, a přitom být dokonce i zábavný.
Právě o zmíněném „klídku“ a „pohodě“ a jejich vlivu na české vidění světa i sebe samých píše  Szczygieł v druhé knize Udělej si ráj, která na onu první svým způsobem navazuje. Stejně jako Egonu Bondymu, jemuž Szczygieł  věnuje jednu z prvních kapitol knihy, nemůžete věřit všechno, co řekl, ani Szczygieła nelze brát v mnohém doslovně, což ostatně potvrzuje sám, když hovoří o metaforách, ironii a humoru. Hned úvodní tvrzení, že první knížka je o starší realitě, zatímco ta druhá „především o Češích současných“, není tak úplně pravda. Muzeum Karla Gotta, které dalo první knize o české realitě název, bylo takřka tehdejší současností, zmíněný Egon Bondy coby fenomén naopak záležitostí několika desetiletí nazpět. 
Stejně tak si nejsme jisti, zda Szczygieł myslí vážně všechny otázky, které pokládá těm, s nimiž hovoří. Pravda, vybírá si postavy opravdu, dá se říci nejznámější, napadá mne teď, poněkud kontroverzní, třeba fotografa Jana Saudka, autorku televizní talk-show Halinu Pawlovskou či výtvarníka Davida Černého, a musím říci, že jakýmsi zázrakem v jeho knize najednou vystoupí zcela hodnověrně a plasticky. Nevím, zda to je i onou projevenou sympatií na jedné straně a na druhé tím, že nebere v potaz žádná tabu, nebo čímkoli jiným, ale dokonce i Halinu Pawlovskou, která mi byla v Banánových rybičkách těmi svými rýmy a tím, že nepustila své hosty více méně takřka vůbec ke slovu, vyloženě protivná, vidím trochu jinak. Možná proto, že přesto, že spisovatel namířil na téma, které je většině žen nepříjemné, dokázal jej obrátit „ve prospěch“ této vskutku nepřehlédnutelné ženy.
Úhel pohledu, který mu umožňuje skutečnost, že je Polák, ozvláštňuje i otázku, kterou pokládá Čechům, totiž „jak se jim žije bez Boha“. Téma, v přístupu k němuž se tak výrazně liší dva sousední, navíc oba slovanské, národy. Stejně tak se, při vší zábavnosti, ptá protagonistů svých rozhovorů na řadu zásadních a závažných věcí. A nebojí se ani některých nepříjemných motivů. Třeba okrádání cizinců v českých restauracích, vysvětlovaného číšníky dokonce se známou bezostyšností, totiž s poukazem na demokracii a možnost hosta jít příště jinam. Vážná témata se tak dostávají do protiváhy k bezstarostnosti, „pohodě“, humoru a smíchu, který ale vidíme rovněž i v jeho ambivalentnosti.
Vypsal jsem si, co Szczygieł napsal o českém postoji ke smíchu:
Češi mají nespočetné množství teorií o humru a smíchu.
Ve smíchu není vlastně nic lichotivého pro lidstvo. (Teige, 1928)
„Humor je trik, kterým se událost zmenšuje, jako bychom se na ni dívali obráceným dalekohledem.“ (Karel Čapek)
„Smáti se je lépe věděti.“ (Vančura, 1930)
„Kdo se směje, ukazuje zuby.“ (anonym z doby nacistické okupace)
„Smích chytré lidi léčí, a jen blbce uráží.“ (Werich, 1968)
„V extatickém smíchu člověk nevzpomíná ani neplánje, nýbrž řičí v danou chvíli a nechce znát nic jiného než ji.“ /(Kundera, 1978)
„Člověk se směje, protože nemůže dál.“ (Kroutvor, 1981)
„Humor je nejdůstojnější projev smutku.“ (Kopecký, 1993)
„Svět smíchu bez humoru – to je svět, ve kterém musíme žít.“ (Kundera, 2009)
Dále se zmiňuje o tom, že „smích osvobozuje od strachu z ďábla“, o tom, že smích pomáhá, ale také klame, lze jím přebít utrpení a smrt.
Potřeba tohoto přístupu je tak výrazná, že i natočené filmy, které mají tragický obsah, jsou označovány jako hořké komedie.
Toto je příklad, kdy odstup Poláka umožnil odstup i mně k pohledu na toto téma (psal jsem kdysi diplomovou práci o dvojici českých komiků, a byť humor nebyl jejím vlastním tématem – byly jím písňové texty a jednalo se o Voskovce a Wericha, samozřejmě jsem se jím zabýval, v tuto chvíli bych jen doplnil studii H. Bergsona O smíchu.)
Co mne v knize zaujalo, bylo setkání Mariusze Szczygieła s českým novinářem Ladislavem Vereckým, kterého jsem si i já vážil pro jeho cit a úctu k jazyku. Závěr kapitoly s názvem Chceš pobavit boha?, pojednávající o tragédii polského letadla, které se zřítilo, když se Lech Kaczyński a další představitelé Polska se letěli poklonit obětem Katyňského masakru, ke kterému došlo během druhé světové války a během přistání letadlo havarovalo a vrcholní představitelé státu zahynuli, je jedním z míst v knize, kdy čtenáře zamrazí. Polský novinář dal Vereckému rozhovor na toto téma a čtyři dny předtím, než v Mladé frontě vyšel, se jej právě na to zeptal a dostal odpověď, že má vyjít ve čtvrtek s komentářem, který dal Szczygieł do názvu kapitoly. Ve středu dostal zprávu, že Denis (přezdívka Vereckého) padl na ulici mrtev.
Ani já nechci končit „smutně“. Udělej si ráj je knížka, kterou přečtete jedním dechem. Tím, že je navíc záměrně dost provokativní, jí nic neubírá na hloubce, naopak, chvílemi při té zábavě člověka mrazí. O tom, že tento pohled se už stal pojmem, svědčí i předchozí Gottland, který se letos dočkal i divadelního ztvárnění, a to na prknech předních českých divadel.

M. Szczygieł
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mariusz_Szczygie%C5%82
https://www.mariuszszczygiel.com.pl/
https://www.listy.cz/archiv.php?cislo=072&clanek=020710
https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/mariusz-szczygiel-gottland

https://www.dokoran.cz/index.php?Gottland&p=book.php&id=335
https://www.dokoran.cz/index.php?&p=book.php&id=557
Recenze zvl.
Divadlo
https://www.svandovodivadlo.cz/index.php?cmd=event.detail&id=1645
https://www.ndm.cz/cz/cinohra/inscenace/242-gottland/
https://www.divadlo.cz/szczygieluv-gottland-na-nove-scene-nd-a-hindemithu