M. Zikmund, M. Náplava, P. Horký / Sloni žijí do sta let

Knihy Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda (Afrika snů a skutečnosti ad.) byly v době jejich největší slávy (před více než půl stoletím), stejně asi jako pro všechny, i pro mě událostí, doma jsme sledovali zprávy o jejich nových cestách, patřily k tomu, co jsme přijímali s nadšením a optimismem (stejně jako Jurije Gagarina a časopis 100+1 či Beatles a později, v letech již zase jinak chmurnějších, první kroky Armstronga na Měsíci), jejich zpráva o Sovětském svazu se ke mně na fakultě v Praze dostala v utajovaném výtisku. Když ale nicméně Miroslav Zikmund, již bez svého věrného přítele oslavoval úžasnou stovku svého věku, nesoustředil jsem se nijak zvlášť na probíhající události. Různé výstavy či knihy, zvláště Století Miroslava Zikmunda, ale i různé expozice v regionu, jsem více méně registroval, podíval jsem se na nějaké pořady v televizi, ale to bylo všechno. Když se mi teď nabídla v báječném turnovském knihkupectví kniha Sloni žijí do sta let, přidal jsem ji do krabice s vánoční hromádkou a stihl jsem si ji ještě, než ji předám na místo určení, přečíst. Motivací bylo samozřejmě ukončení pozemské pouti velkého cestovatele právě v těchto dnech (1. prosince 2021, v báječných 102 letech).

Publikace Miroslava Zikmunda a jeho dvou spoluautorů o dvě generace mladších, Miroslava Náplavy a Petra Horkého, označená jednak podtitulem Cestopis o návratech na Srí Lanku, jednak slovy Vychází ke 100. narozeninám Miroslava Zikmunda má něco kolem dvou set padesáti stran, je bohatě ilustrovaná (zvláště zajímavé jsou paralely původních černobílých fotografií obou cestovatelů a podob týchž míst pořízených při příležitosti návratu na ně při této cestě), v pětadvaceti kapitolách se střídají jednotliví autoři (výjimečně napsali některé kapitoly dva z nich). Vedle řečených podtitulů knihu otevírá portrét Miroslava Zikmunda – charakteristicky rozzářený pohled, zářivě bílé bohaté vlasy – , vlastně montáž s historickou fotografií autobusu na silnici mezi vysokými stromy (to nám dojde teprve při četbě, když celý snímek najdeme na straně 138 v 15. kapitole Síla letokruhů), tedy metafoře vzpomínky slavného cestovatele a oblouku času, napjatého mezi okamžiky, na přední straně vazby i obálce,

Téma knihy je nastíněno, motiv „slonů“ je třeba ještě upřesnit. Nalezneme jej na dvojlistu přední i zadní předsádky na výřezu téže, jen panoramaticky posunuté fotografie Miroslava Zikmunda v typické cestovatelské vestě s řadou kapes a kraťasech. Stejně jako celá kniha se jmenuje i 23. kapitola, ta ale, přestože na úvodní fotografii vidíme cestovatele na hřbetě mohutného zvířete, pojednává o horoskopu, který cestovateli sestavil astrolog Fernando z Kirivandaly u Avissavelly, když mu tuto nabídku dal při jedné návštěvě senátor Reggie Perera, a životní filozofii, jak ji Zikmund rozvádí po krátkém přehledu životních událostí v dalších desetiletích, a v závěru shrnuje ve větách „Co tě čeká, to tě nemine. Ale nechtěj to vědět předem!“ Navazuje tak na předchozí, 22. kapitolu s názvem Dat Kota, což je – tentokrát – opravdu jméno slona spojeného s jednou tragickou událostí, a dalšími příběhy obou cestovatelů se slony. To ale stále ještě není všechno. Slona jménem Rádža fotografuje Zikmund – na barevné fotografii – již v kapitole 10., označené jménem slona, v níž se vypráví i o kulturním kontextu mýtického zvířete s největšími kly, které vidíme na jednom z dalších černobílých snímků v čele slavnostního průvodu. A další kontext pak představuje humorné oslovení v dopise Zikmundova přítele Ludvíka Vaculíka, jenž v roce 1975 vydal cestovatelům v edici Petlice knihu Cejlon – ráj bez andělů (kresba mapy Cejlonu je zde reprodukována dokonce dvakrát, jednou detail hned za stránkou s Obsahem, jednou celá v dalším textu, ve druhé kapitole Velký cestovatelský třesk), a dopise z roku 2002, kdy vyšla poprvé kniha Sloni žijí do sta let.

Mám rád, když knížky drží pohromadě tímto způsobem. Takto jsou provázány události spojené jednak s cestami – těmi prvními, tenkrát ještě Hanzelky a Zikmunda v letech 1961 a 1969 a návratu ve třech v roce 2000 (setkali se poprvé v roce 1997) – a jednak knihami, tedy onou první, vydanou v samizdatu a teprve v roce 1991 v nakladatelství Svoboda (také ona fotografie, ve vydání z roku 1991 na přední straně vazby se objeví dvakrát i ve Slonech). Tuto provázanost můžeme sledovat v různých podobách i v naší knize, dává jí, řekl bych, vyšší rozměr, než je tomu u běžné dokumentární literatury.

Hned v první kapitole Klíče od branky (částečně i v následující, Velký cestovatelský třesk) je vylíčena geneze společné cesty a vlastně i knihy, totiž jednak poslední cesty Hanzelky a Zikmunda před tím, než jim na příštích dvacet let bylo znemožněno pokračovat v jejich mimořádných aktivitách, z níž ovšem zůstal nevydaný rukopis, jednak realizace projektu, označeného jako návrat na místa navštívená téměř před čtyřiceti lety. Pak už můžeme sledovat reminiscence událostí, jakými byla setkání obou cestovatelů s významnými osobnostmi své doby, jimž – v tomto našem odstupu je to zřejmé – je společné něco objevitelského, překonávání dosavadních hranic, ať to je již Jurij Gagarin, první člověk, který vzlétl do vesmíru (krásná fotka v rozhovoru s Jiřím Hanzelkou a zajímavý příběh ze setkání v hlavním městě Srí Lanky Kolombo ve stejnojmenné kapitole), Edmund Hillary, jenž vystoupil na nejvyšší místo na planetě (setkali se v Káthmandú a později také v Praze) či Sir Arthur C. Clarke, jenž překonal hranice možného ve své mysli a předpověděl tak celou řadu věcí (o setkání se pojednává v kapitole označené jako Cejlonská odysea) a jehož zákony jsou zde uvedeny (ten druhý: „Jediným způsobem, jak nalézt hranice možného, je překročit je a ocitnout se v oblasti nemožného.“, třetí: „Každá dostatečně pokročilá technologie je k nerozeznání od magie.“).

Osobnostmi, které překročily jisté hranice, jsou také další, s nimiž se se cestovatelé a s nimi čtenáři setkávají, třeba politici Pražského jara (Dubček, Smrkovský či Oldřich Černík, zmíněn je tvůrce hospodářských reforem Ota Šik). Ostatně politika je další rovina, podstatná v příběhu Hanzelky a Zikmunda, nejvýrazněji ji reprezentuje ona Zvláštní zpráva č. 4, analýza sovětské společnosti v šedesátých letech, nefunkčnosti komunistického režimu v Sovětském svazu po jeho návštěvě, a marného pokusu o reformu nereformovatelného, jejímž důsledkem byl pro oba cestovatele zákaz cestování a publikování. A jsou to také ti, které v onom výseku Země, který představuje Srí Lanka, ve starších dobách ještě Ceylon, bylo možné zde zastihnout, například tanečníka Čitrasenu, postavu zdejší kultury (se svým souborem byl také v Praze).

Jinou osou knihy jsou, jak je to přirozené (je to přece také cestopis), místa, na nichž cestovatelé jednotlivé osobnosti (jak už v některých případech zmíněno), potkávali. Hlavní město státu Kolombo, pobřežní rybářské město Negombo, nacházející se nedaleko severně od toho hlavního, monolit Sigiriya s pověstnou Lví skálou (dnes kulturní dědictví UNESCO), Pérádenija se svou Královskou botanickou zahradou, prý jedné z nejkrásnějších v Asii (je zde též univerzita) či městečko Kandy (ve stejnojmenné provincii v centru země), významné náboženské (budhistické i křesťanské) centrum či celá řada dalších míst.

Kniha je vlastně vyprávěním a vzpomínkami o setkávání, ať již s osobami či místy, tak vlastně i o setkání/seznámení obou slavných cestovatelů v kapitole Cesta časem. A ovšem onen střih dvou/několika dob se promítá jak do celé knihy (třeba též kapitola Úschovny vzpomínek), ale i do skladu fotografií, na nichž se opakuje obvykle věta z textu či její část, a které (jeden ze záměrů cesty) tvoří časové paralely (třeba v příběhu o fotografování věže v Kolombu, které bylo při druhé návštěvě zakázáno – vidíme vedle sebe černobílý a barevný snímek po letech, jak to dnes nazýváme časosběrný). Podobně ve dvou fotografiích pod sebou máme Hanzelku a Zikmunda u jeho slavného automobilu – a samozřejmě celou řadu snímků, kdy jsou oba vedle sebe, při nejrůznějších příležitostech a časech.

Téma záznamu, jímž fotografie jsou, stejně jako texty a pověstný rozsáhlý archiv s kartotékou atd., který vedl Zikmund s pečlivostí sobě vlastní, probleskuje na různých místech (třeba nutnost nejít spát, než bude proveden zápis do deníku) a tento životní archiv je námětem sám o sobě, i s oněmi aspekty, jako vyprávění k počítačích (první přivezené Atari za zahraničí, sám si vzpomínám na obdobný příběh u mých kamarádů z jedné zahraniční cesty v té době) a peripetie s touto technikou – vědomí nesmírných možností, a přesto pro Miroslava Zikmunda zůstal oním zprostředkujícím médiem textu psací stroj. Na druhé straně vidíme i fotky s filmovou kamerou, která zachytila ono neuvěřitelné množství dokumentů z cest.

Ovšem, nemůžu postihnout z tohoto tak pestrého tématu všechno, a ani to v tomto stručném komentáři nemělo být záměrem. Oněch souvislostí je tu celá řada, zmínky z historie země, v níž žijí dvě etnické skupiny (menšinoví Tamilové a většinoví Sinhálci, z napětí mezi nimi vznikl ozbrojený konflikt, i u nás se hovořilo o Bengálských tygrech), obyvatelstvo buddhistického a hinduistického náboženství (jím se právě liší zmíněná etnika, je řeč ale i o křesťanech), kapitolky z historie cestovatelství (malíři Otokar Nejedlý a Jaroslav Hněvkovský), pasáže o obrovských stromech atd. atd. A nevěděl jsem – a potěšilo mě, coby muzikanta – když jsem na konci knihy uviděl fotku Miroslava Zikmunda, jak hraje na housle.

Miroslav Zikmund, Miroslav Náplava, Petr Horký / Sloni žijí do sta let, Nakladatelství JOTA a Piranhafilm, 2019