Lomnické kulturní léto 2018

Krátký úvod

Těším se na výběr koncertů z letošního bohatého výběru Lomnického kulturního léta, které v mém letošním bohatém kulturním programu, v tomto formátu tuším už popáté, zaujímá významné místo. Stejně jako jindy si budu muset zvolit to, co nemůžu pominout, tedy především koncert Musiky Bohemiky, tentokrát v úvodu celé hudební dramaturgie. Určitě už nemůžu počítat se závěrečným recitálem Jitky Molavcové a kdoví, zda se vůbec podaří jít na Dagmar Peckovou, od níž jsem nedávno četl přiznání, proč od operního repertoáru vykročila k dalším projektům (páteční koncert na LKL se jmenuje Gypsy), s lítostí budu muset vynechat Ensemble Inégal s Loutnou českou a Cimbálovou muziku Milana Broučka, v kalendáři jsou prostě data zakroužkována s údaji o už domluvených či jinak už zablokovaných termínech, snad ještě alespoň pozdravím Karolínu Janů na nedělním poutním koncertu Laudemus Deum, jímž jsem vždy uzavřel celé Lomnické kulturní léto, které se letos s následující Ars poetikou v Ježkově lese kříží jen asi dvěma dny.

Česko-slovenský koncert k oslavě 100. výročí vzniku republiky
Kostel sv. Mikuláše z Bari, sobota 21. 7. 2018

Musica Bohemica, umělecký vedoucí Jaroslav Krček
Capela Istropolitana, umělecký vedoucí Robert Mareček
sólisté:
Gabriela Krčková – hoboj
Robert Mareček – housle
Anna Hlavenková – zpěv
Karel Jakubů – zpěv

Koncert Musiky Bohemiky je vždy něčím jiný a překvapivý, jakkoli jsem jich už slyšel přehršel. Tentokrát je žel jiný ještě v jiném smyslu. Nedirigoval ho a neuváděl, nezpíval a nehrál na několik nástrojů jeho umělecký vedoucí Jaroslav Krček, jeho dcera Magdalena Švecová, která přivítala diváky, omluvila svého tatínka pro zdravotní potíže a přečetla jeho pozdrav s tím, že se bude těšit na setkání v příštím roce. Já už jsem o stavu věcí věděl z telefonátu ve čtvrtek s tím, že zase bude vše dobré. Obdivoval jsem vždy životní energii člověka, který je o deset let starší než já, a který, jak to někdo z muzikantů v kuloárech komentoval, byl na všech těch desítkách ročníků a vždy v dobré náladě a s úsměvem tuto energii předával nám posluchačům. A taky jsem si nemohl nepřipomenout, že vlastně před několika týdny skladatel přišel na druhý z večerů mého projektu Lomnické hudební nebe v lomnickém muzeu, čehož jsem si opravdu považoval.

Nyní Magdalena Švecová oznámila, že k žádným programovým změnám nedošlo, a já musím potvrdit, že vše klaplo nejen po stránce organizační, jíž se ujala Krčkova žena Gabriela, ale i po celý večer, kde si jednotlivé „úkoly“ rozebrali Robert Mareček, který dirigoval společné skladby obou souborů a zpěvák Musiky Bohemiky Karel Jakubů, jenž se s Marečkem střídal u uvádění skladeb a komentářích, a „mávl“, jak říkají dirigování muzikanti, skladby „domovského souboru“.

Výraz „česko-slovenský“ v titulu koncertu je správně, je výrazem společné historie a vstřícnosti obou národů, dnes žijících v samostatných státech, i samotných souborů Musica Bohemica a Capella Istropolitana, jak o tom píše Jaroslav Krček v anotaci ke koncertu v programové brožurce, jak to zaznělo v Krčkově pozdravu („na Slovensku jsem zažil šťastná léta“) a jak o tom hovořil na koncertu několikrát také Robert Mareček, takže úvaha o „pomlčce“ v jiných možných smyslech, které ale naštěstí neplatí, asi napadla jen mě, a to ještě proto, že mám na stole sborník Kolaps a regenerace, v němž se pojednává o osudech historických impérií, říší a kultur, ale i evropských států, a v jedné ze studií tedy i o někdejším neúspěšném úsilí o zachování státního celku Československa, k jehož velkému výročí letos všichni chtějí pochopitelně přispět. Vztah Čechů a Slováků je dnes i po rozdělení skvělý, jakkoli mladší generace slovenštině nerozumí, jak mi potvrdilo po zkoušce v lomnickém kostele sv. Mikuláše několik hudebníků.

Robert Mareček hovořil o tom, jak si s Jaroslavem Krčkem byli nejen umělecky, ale i lidsky blízcí, podle jeho formulace tento večer představuje „potěšení a závazek“, a určitě bude patřit „ke koncertům, na jaké se nezapomíná“.

Koncert uvedla Capella Istropolitana Janáčkovou Suitou pro smyčcový orchestr (Moderato, Adagio, Andante noc motto, Presto, Adagio, Andante), Mareček, který během koncertu střídal několik úloh – dirigování s houslemi v ruce, běžným způsobem s taktovkou nebo od prvního pultu, ale také interpretaci sóla v skladbě Ilji Zeljenky (1932–2007) – nyní zaujal onen způsob běžný v komorních ansámblech, v tomto případě všichni vsedě (zatímco například houslisté v Musice Bohemice stojí).

Janáčkova hudba naznačila skutečnost, že v dramaturgii dnešního koncertu jsou akcenty na hudbu moderní a zároveň na lidové kořeny, které propojují polohu celého večera – řečené platí samozřejmě jak pro Janáčka, tak pro Zeljenku a pochopitelně také Jaroslava Krčka (třetí pilíř vedle lidové a současné hudby v jeho skladbách pak představuje podle jednoho jeho vyjádření hudba barokní). Koncert pro hoboj (1981) Jaroslava Krčka, který zahrála jeho žena Gabriela, byl v této podobě premiérou. Melancholická, chvílemi až tísnivá či existenciálně meditativní hudba s melodickou linko zvláštní naléhavosti je projevem zvláštní citlivosti autora i interpreta, tedy sólistky Gabriely Krčkové v doprovodu Capelly Istropolitany a několika hudebníků z Musicy Bohemicy.

Následující Skladba Musica Slovaca, která byla na programu tohoto večera, byla Jaroslavem Krčkem nahrána jiným slovenským souborem, totiž Warchalovci (podle uměleckého vedoucího Bohdana Warchala, oficiální název je Slovenský komorní orchestr (a kontextuálně v ohledu lidové hudby mohu ještě doplnit i zde, že Warchal ještě za studií byl primášem brněnského BROLNu, tedy Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů). A kontext Slovensko – Brno je zřejmě docela určující, Robert Mareček není Slovák, nýbrž rodem z Brna, a zmíněnou Zeljenkovu skladbu nalezneme (coby úvodní) v jednom koncertu koncertní řady Slovensko v Brně, připravovanou pro rok 2018 souborem Ensemble Opera Diversa (dle OperaPlus). Já sám jsem Zeljenkovu tvorbu poznal na jednom z Dvořákových festivalů (2016), kde skladbu Bagately pro sólové housle zahrála Markéta Janoušková s Cimbálovou muzikou svého otce Jiřího Janouška v pořadu Folklore classic (byl tam také Janáček).

V další části slavnostního úvodního večera festivalu se ujala své úlohy Musica Bohemica a Karel Jakubů coby dirigent. Po Pastýřském tanci, kde hrál zároveň na rolničky, jsme z cyklu Český rok slyšeli Květen (toto řešení bylo po úvahách o Červnu a Červenci . Karel se v tu chvíli chopil trumšajtu, který známe z vystoupení Jaroslava Krčka (hlavici řezala Gabriela Krčková). Následovaly známé Tři tance ve starém slohu, tentokrát první z nich provedla Capella Istropolitana (sólo R. Mareček), druhý Musica Bohemica a třetí oba soubory. A konečně píseň Pase ovčák ovce, opět v pěveckém podání Karla Jakubů. K programu slovenského souboru, ještě před Třemi tanci, patřila krátká symfonie Johanna Stamitze (známe ho spíš jako Jana Václava Stamice).   

Už jako přídavek zazněla lidová píseň Husičky, ovšem v úpravě slovenského skladatele Eugena Suchoně a píseň Vyšla hvězda. Podle závěrečných slov Karla Jakubů by nesmělo chybět známé říkadlo Strejček Nimra, převzaté z Ladových Lidových říkadel, nicméně z hudbou Jaroslava Krčka. A tak jeho osobnost, přestože nemohl být přítomen fyzicky, byla přítomna mnohočetně v celém večeru. Kulturní lomnické publikum dalo najevo svou přízeň i spokojenost.

Sonáta v proměnách staletí
Tylovo divadlo, pondělí 23. 7. 2018

Sebastian Trio
Kateřina Jansová – flétna
Simona Hečová – violoncello
Alice Voborská – klavír

Ještě než jsem vyjížděl z Jičína na středeční koncert a nahlédl pozorněji do programové brožury, uvědomil jsem si, že jméno violoncellistky znám z materiálů a starších nahrávek Ensemble Martinů, a v prvních okamžicích v šatně umělců před zkouškou na koncert ještě další skutečnost, že flétnistka Kateřina Jansová je členkou Musiky Bohemiky, která hrála přede dvěma dny spolu s Capellou Istropolitanou na úvodním slavnostním koncertu v kostele. Takže jsem jen matně (a marně) vzpomínal, zda znám z nějakého jiného komorního souboru klavíristku Alici Voborskou. V každém případě obě poslední jmenované dámy z dámského tria vystupují rovněž společně v duu, jak lze zjistit prostým nahlédnutím do programů kulturních pořadů.

Musím říci, že jsem měl trochu obavy z návštěvnosti, přece jen na „komořinu“ se tolik publikum nehrne jako třeba na operní árie. Nicméně lomnické kulturní publikum nezklamalo a sál Tylova divadla rozhodně nezel prázdnotou, naopak by mnohá i větší města mohla nahlédnout, že právě tato hudební oblast přináší něco, co vlastně nikde jinde nenajdeme, totiž jakýsi obtížně pojmenovatelný pocit velmi blízké účasti na hudebním dění na jevišti, které nevnímáme v takové distanci jako některé jiné hudební žánry. Je to snad „niternost prožitku “, „vnitřní pnutí radosti“, které tato hudba vyvolává, nebo přijdu ještě na nějaký lepší výraz?

Program připravený jako komentovaný průvodce dějinami hudby na vybraných ukázkách slovy flétnistky tria Kateřiny Jansové byl uspořádán chronologicky. První skladbou byla Triová sonáta F dur Georga Philippa Telemanna, ve své době známějšího než teprve později objevený Johann Sebastian Bach, stylově navazovaly i další dvě skladby vídeňských klasiků, Rondo pro flétnu a klavír, KV 373, u něhož se stal zřejmý další dramaturgický aspekt večera, totiž střídání určitých sestav v jednotlivých skladbách, které rozvrstvily hudební dění do výrazněji oddělených jednotlivých sekvencí, na druhé straně propojených proměnami hudebních stylů a návraty všech tří interpretek, a třívěté Trio G dur No. 31 prvního z třetice vídeňských klasiků Josepha Haydna. Poslední skladbou před přestávkou bylo romantických Šest studií v kánonické formě básníka klavíru Roberta Schumanna, v níž se mohlo uplatnit klavírní umění Alice Voborské, přestože (nebo dokonce tím spíše, že) se jednalo o úpravu pro trio, v němž ji ostatní dvě dámy podpořily.

Na co jsem se nicméně těšil nejvíce, byla hudební barevnost Tria pro flétnu, violoncello a klavír Bohuslava Martinů, a ovšemže mě podání Sebastian Tria nezklamalo. Dozvěděli jsme se, že tuto skladbu, oceňovanou hudebními odborníky, napsal český skladatel, jenž prošel světem, v USA a že premiéru měla v roce 1945. Je dobré mít fotoaparát a být přítomen době zkoušení, protože jinak bych musel pracně vyhledávat informaci (možná, že mi to uniklo v komentáři, možná by mi to uniklo zcela), že autorem úpravy následující skladby Apres un reve Gabriela Fauré je světově proslulý violoncellista Pablo Casals. Do jisté míry se to ovšem nabízí už ze skutečnosti, že zde je v melodii právě akcent na violoncello (já sám znám skladbu v houslovém podání Janine Jansen, s violoncellem je snad ještě působivější).  Poslední skladbou psaného programu byla Sonáta a koncert op. 17 skladatele, jehož jméno jsem neznal, Francouze Jean-Michela Damaseho, takřka současného francouzského klavíristy a skladatele (1928–2013), v jehož díle představuje komorní hudba jedno z těžišť (například trio pro flétnu, violu a harfu z roku, kdy získal nejvýznamnější ocenění za komponici, tj. 1947, bylo několikrát nahráno, skladba, kterou jsme slyšeli, je z roku 1952).

Jako přídavek velice zdařilého večera nám dámské trio nabídlo jednu část Dvořákových Romantických kusů, původně psaných pro housle a klavír.

Skladatelé času první republiky
Kostel sv. Mikuláše z Bari, středa 25. července 2018

České filharmonické kvarteto
Štěpán Pražák – 1. housle
Viktor Mazáček – 2. housle
Jiří Poslední – viola
Jakub Dvořák – violoncello

České filharmonické kvarteto na Lomnickém kulturním létě vystupovalo nedávno. Kromě toho jsem se už bavil se Štěpánem Pražákem na jednom z minulých koncertů Musiky Bohemiky, kde rovněž působí, ve Filharmonickém kvartetu, založeném už v roce 2000 participuje ale teprve několik let. Podobně jako u Tria Sebastian jednotlivé skladby krátce a erudovaně uváděl Viktor Mazáček, hráč druhých houslí.

Večer zahájila líbezná melodie Edwarda Elgara s názvem Salut d´amour, původně „Liebesgruss“, napsaná pro obsazení housle a klavír, která byla výrazem zamilovanosti mladého učitele hudby do své žačky indického původu, dcery generála ve službách tehdejší Britské Indie s významným rodokmenem s filantropy a dalšími generály, a především básnířky a prozaičky, která psala pod jménem Caroline Alice Roberts. V komentáři mě Viktor Mazáček překvapil tvrzením, že Elgar není v našich krajinách příliš známým skladatelem. Po koncertě jsme se o tom chvíli bavili, argumentoval jsem, že jeho orchestrální pochody Pomp and Circumstance jsou známé do té míry, že první z nich v Anglii předčí britskou hymnu a hraje se na Last Night of the Proms, přenášených i Českou televizí, na níž ji zpívá (byla opatřena melodií) celá Royal Albert Hall. Mohu být ovlivněný tím, že jsme tento pochod hráli také v PSO a fakt je, že Elgar psal hodně pro vojenské orchestry, houslista, který hraje v České filharmonii a už něco odehrál, nicméně tvrdil, že nějakou Elgarovu skladbu hrál jednou dvakrát v životě.

U Astora Piazzolly podobná pochybnost nepřipadá v úvahu. V již zmíněném PSO bylo na pořadu jedno z jeho tang (v provedení se sólovým hobojem), pár týdnů na to jsem tutéž skladbu (Libertango) slyšel v podání mého oblíbeného Bardolina ve Valdštejnské loggii, v horizontu několika let nazpátek na koncertech Jaroslava Svěceného ve Smiřicích či v jiné Svěceného sestavě s Ladislavem Horákem, Miloslavem Klausem a Janem Riedlbauchem, už bych konkrétní detaily musel vyhledávat, vzpomínám si teď jen, že na jednom z těchto koncertů bylo na programu ještě několik dalších Piazzollových tang (z cyklu La Historia del Tango). Libertango samozřejmě, jak Viktor Mazáček uvedl, časově do období „první republiky“ nepatří (orchestrální nahrávka je z roku 1970, předcházely další podoby v šedesátých letech), zřejmě ale nelze odolat.

A nelze odolat ani strhující a nádherné melodii Crisantemi, elegii italského skladatele Giacoma Pucciniho, kterou prý, jak se dočítám, její autor napsal během jediné noci roku 1890 jako ohlas na smrt Savojského vévody.

Překvapením pro mne bylo kvartetní provedení Janáčkova Po zarostlém chodníčku. Ovšem, kdo ze starších by neznal někdejší televizní znělku Hudby z respiria. Hudebníci zvolili první řadu, jejíž výběr je v programu označen jako „Nelze domluvit – V pláči, Paralipomena: Piu mosso – Vivo“ a přidali ještě „V mlhách“. Zajímavé kromě transkripce bylo též zařazení tzv. Paralipomen, to znamená dodatečných částí, které Janáček za svého života nezveřejnil (termín z řečtiny byl užívaný hojně v 19. století v němčině, u Arthura Schopenhauera nebo u veršů a skic J. W. Goetha, uveřejněných po jeho smrti, ale také v české poezii té doby).

Dramaturgickým propojením několika obsahových vláken, především akcentu na tradici lidové písně a hudby, ale ovšemže i vazby k samotnému festivalu, bylo zařazení Smyčcového kvartetu „Pocta Janáčkovi“ Jaroslava Krčka. Bylo řečeno, že si hudebníci považují toho, že byli přítomni rozhodnutí skladatele psát tuto hudební formu či že se na tomto impulsu dokonce podíleli, s komentářem, že toto je již čtvrtý kvartet a Jaroslav Krček píše už pátý a načrtnut je již šestý, takže bychom se v příštích letech mohli dočkat pokračování i na Lomnickém kulturním létě. Posluchač se musel tázat, v čem je vlastně ona Krčkova návaznost na Janáčka, a i když ji intuitivně vnímal, slyšel dokonce některé citace, pregnantně ji pojmenovat by bylo zřejmě věcí několikerého poslechu. Alespoň v náčrtu mohu říci, že je to ona naléhavá melodika a dynamický rytmus či jinak řečeno expresivita, charakteristické pro Janáčka, které jsou přítomny i v jiných Krčkových opusech, a nejspíš i barva spojená s instrumentací.

A jedním dechem je třeba říci, že onen strhující pocit nejen z této skladby by tu nemohl být bez provedení. Rozpětí od dravého rytmu až po sametové tóny, skvělá dynamika, vyrovnanost jednotlivých nástrojů a kompaktní zvuk, zkrátka ctnosti, které patří těm nejlepším komorním souborům, a to znamená i návaznost na tuto tradici v českém interpretačním umění, to je to, čeho se Českému filharmonickému kvartetu dostává v plné míře. A protože je zaujetí hudebníků vtěleno zvláště v Janáčkově a Krčkově skladbě vtěleno do dynamického kontrastu, kdy zároveň ale i ostré akcenty zachovávají kultivovanost, patřilo k průběhu koncertu, že během Krčkovy skladby praskla primáriovi E struna. Jakkoli sám znám ten problém, kdy se rozladí celé housle a musíte je pak několikrát v dalším průběhu dolaďovat, bylo to snad zároveň jakési poselství o tom celém kontextu festivalu.

Jiným směrem se obrátila Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka, který komentoval Viktor Mazáček takřka kuriózní souvislostí, totiž skladba získala olympijskou medaili – v té době totiž bylo možné soutěžit nejen ve sportu, ale i v hudbě. A ovšem, stojí za to možná zmínit i historickou souvislost, totiž prvorepublikové oslavy svatováclavského milénia v roce 1929. Zde se tedy výběr snad nejpříměji vázal na téma označené v názvu koncertu, jinak, jak je z předchozího komentáře zřejmé, volněji pojaté.

Téma „českosti“, projevené rovněž v aspektu české státnosti, má ovšem daleko hlubší kontexty, jak si můžeme uvědomit zařazením dvou vět ze slavného Dvořákova Smyčcového kvartetu F dur „Amerického“, op. 96 (Lento a Vivace ma non troppo), který i zde byl vyvrcholením a zároveň uzavřením celého slavnostního večera v Kostele sv. Mikuláše z Bari, prostého ovšem jakékoli oficióznosti a promlouvajícího především hudbou. Jak jinak, přídavek Českého filharmonického kvarteta byl rovněž z dílny Jaroslava Krčka, byla to první věta z prvního skladatelova smyčcového kvartetu.

Laudemus Deum (Chvalte Pána)
Poutní koncert
Poutní kostel Proměnění Páně na Táboře, neděle 29. 7. 2018

Karolína Janů – soprán
Jiřina Dvořáková Marešová – varhany
Jiří Sejkora – hoboj, anglický roh

Podobně jako u předchozího koncertu, vlastně všech letošních koncertů na Lomnickém kulturním létu, ani na tomto závěrečném, tradičním poutním koncertu v Poutním kostele Proměnění Páně na vrcholku hory Tábor, dominanty kraje, pro mě nebyli někteří z umělců, přesněji obě umělkyně, neznámé. Sopranistku Karolínu Janů jsem slyšel několikrát na koncertech Dvořákova festivalu a Českých doteků hudby (na Sychrově, v kostele Šimona a Judy aj.) a Jiřina Dvořáková Marešová hrála na tomto místě v loňském roce rovněž na závěrečném poutním koncertu. Bavili jsme se tenkrát o původu jejích krásných přenosných barokních varhan, vzpomínám si, že jsem v té návaznosti pak brouzdal po internetu a vyhledával, jak „funguje“ výroba těchto nových nástrojů i jinde po Evropě. Tentokrát jsem se zase vyptal Jiřího Sejkory (kromě toho, zda není v nějakém příbuzenském vztahu s houslistou Jakubem Sejkorou, sbormistrem Dismanova dětského souboru, s nímž jsem se setkal na koncertu Těšíme se na vánoce o letošním festivalu ČDH – nejsou příbuzní) na podobnosti a odlišnosti v konstrukci a hraní na hoboj a anglický roh, které (coby sám houslista) příliš neznám.

Program koncertu by bylo možno, ačkoli byl pochopitelně bez přestávky, rozdělit do dvou částí. V první zazněla coby úvodní skladba Domine Deus Antonia Vivaldiho v podání sopránového partu Karolíny Janů, následoval  Koncert d moll pro hoboj Alessandra Marcella, a poté čtyři skladby Wolfganga Amadea Mozarta, totiž Fuga g moll KV 154/385k, Adagio C dur KV 356/617a, Ave verum corpus K. 617 a Adagio KV 580a pro anglický roh, první dvě z nich v sólovém podání Jiřiny Dvořákové Marešové, třetí Karolíny Janů a poslední Jiřího Sejkory, před níž zazněla ještě část oratoria Roční doby Josepha Haydna Welche Labung für  die Sinne. Druhou část bychom mohli označit jako romantickou, převážná část skladeb – podobně jako byly v té barokně-klasicistické skladby Mozartovy – zde představovalo dílo Antonína Dvořáka: nejprve varhanní Preludium č. 1 D dur, poté tři Biblické písně (č. 1, 5, 10), Largo z „Novosvětské“ – zde se uplatnil Sejkorův anglický roh, pro nějž je melodie českého klasika napsána i v originále – a konečně Sanctus z Te Deum. Podobně jako na minulém koncertu Jiřina Marešová Dvořáková zařadila své vlastní Varhanní improvizace. Je třeba ještě říci, že  pomyslnosti „dvou částí“ dala reálnou podobu – v souladu s dvěma hudebními epochami – skutečnost, že ona druhá se uskutečnila na kůru, tedy v interpretaci chrámových varhan. Teprve v poslední skladbě, Panis Angelicus Césara Francka sestoupili umělci opět do prostoru chrámové lodi, kde probíhala první část koncertu.

Bylo to „osvěžení smyslů“, abych parafrázoval text jedné ze skladeb, jejíž německý text zní:

Welche Labung für die Sinne!
Welch' Erholung für das Herz!
Jeden Aderzweig durchströmet,
und in jeder Nerve lebt
Erquickendes Gefühl.
Die Seele wachet auf zum reizenden Genuß',
und neue Kraft erhebt durch milden Drang die Brust.

Překládat nebudu, dodám jen – opět s použitím již napsaného, tentokrát posledních slov v úvodním textu Jaroslava Krčka v programové brožuře, kde píše:
„A tak, když prolistujete tento program, zjistíte, že jsme k tomu pozvali umělce vskutku povolané.“ Zjistili jsme to nejen listováním v programu, ale i návštěvou koncertů těchto báječných umělců.