Literární cvičení I

06.08.2010 20:51

Literární díla/texty a práce s nimi  I
četba, otázky, interpretace, kontext

Úkol číslo 1

K. Čapek / Bílá nemoc

KRÜG (běží k němu): Vaše Excelence, vzpamatujte se – (Vede ho k lenošce.)

MARŠÁL: Jděte pryč! Jděte pryč! To přejde… za chvíli… Můj bože, můj ty Ježíši Kriste… Ještě šest neděl… Jenom šest neděl, řekl ten doktor – A potom ten konec… ten konec… Kriste Ježíši! Proč si to člověk nedovede dřív představit! Teprve když to pozná na sobě… Ježíši Kriste, smiluj se!

KRÜG (dává znamení Anetě, aby věc nechala jemu): Vaše Excelence, došly zprávy z bojiště.

MARŠÁL: Co?… Nechte mne teď, já nemohu… Jděte všichni pryč! Copak nevidíte, lidi, copak nevidíte…

(…)
MARŠÁL (zvedá hlavu): Ano, hned… (Vstane a potácí se do středu scény.) Já tedy rozkazuju… Aneto, zítra… zítra se postavím osobně v čelo útočící armády. Já sám budu řídit všechny operace… To je mé poslání, víš? A až zvítězíme,… pojedu v čele vojáků na koni…

(Vojenský marš zvenčí.)

MARŠÁL: – – mezi hromadami trosek. Víš, tam bývalo nějaké hlavní město. A já pojedu, maso ze mne už dávno spadalo… budu mít už jen oči, ale ještě pořád potáhnu v čele vojáků, kostra na bílém koni… A lidé budou volat: Ať žije maršál! Ať žije Jeho Excelence Smrťák!

(Dcera zakvílí a zakrývá si tváře rukama.)

text Městská knihovna, Praha
http://www.mlp.cz/karelcapek/

V jaké situaci je Maršál? Co si uvědomuje? Jak působí jeho poslední sekvence, vysvětlete ji. Jaký postoj měl předtím? / Jak hra skončí?

Karel Čapek / Krakatit

S kým se inženýr Prokop setkává na začátku románu? V jakém je stavu? O čem se spolužákem hovoří? Co si uvědomuje?

“To je jedno,” těšil ho starý. “Přijdeš zas na jiné věci. Počkej, co jsem chtěl říci? Aha. Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš… no třeba takové pf pf pf,” ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, “víš? aby to dělalo jenom puf puf… a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?”

“Vy myslíte,” mručel Prokop, “nějaký laciný pohon, ne?”

“Laciný, laciný,” souhlasil starý radostně. “Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo, a hřálo, víš?”

“Počkejte,” přemýšlel Prokop, “já nevím – To by se muselo zkusit… z jiného konce.”

“No právě. Zkusit to z jiného konce, a je to. Nu tak vidíš, hned máš co dělat. Ale teď toho nech, zítra je taky den. Já ti ustelu.”

S kým hovoří inženýr Prokop v závěru románu? Jaký názor předkládá? Je tady něco, co připomíná, že Čapek jako umělecký prostředek využil ve svém díle filozofický relativismus?

zdroj: týž, adresa: táž

Karel Čapek / určete dílo

“Poslyšte, pane Dastychu,” řekl zamyšleně policejní úředník dr. Mejzlík starému kouzelníkovi, “já k vám jdu vlastně na poradu. Já mám tuhle jeden případ, se kterým si nevím rady.”

“Tak ven s tím,” děl pan Dastych. “Kohopak se ten případ týká?”

“Mne,” vzdychl dr. Mejzlík. “Čím víc na to myslím, tím míň do toho vidím. Poslouchejte, člověk by se z toho zbláznil.”

“Tak co vám kdo udělal?” ptal se chlácholivě pan Dastych.

“Nikdo,” vyhrkl dr. Mejzlík. “To je to nejhorší. Já sám jsem něco udělal, čemu nerozumím.”

“Snad to nebude tak zlé,” těšil ho starý Dastych. “Tak co jste to provedl, mládenče?”

“Chytil jsem kasaře,” odpověděl dr. Mejzlík pochmurně.

“A to je všechno?”

“To je všechno.”

Jak se jmenuje kniha? Jaký je to žánr? Kdo ještě psal knihy tohoto žánru mezi světovými válkami u nás? Které kratší útvary Čapek psal? Uveďte příklady.

http://www.mlp.cz/cgi/ebaweb/katlist?LANGUAGE=CZE&T_KEY=2760754
Přečtěte na webové adresy deskriptory v levém sloupci a řekněte, které se týkají Čapka

Která instituce kromě Městské knihovny se podílela na digitalizaci Čapkova díla? Kde se nachází Památník Karla Čapka?

Karel Čapek / cestopisy
Stromy jsou snad to nejkrásnější v Anglii. Také ovšem louky a strážníci, ale hlavně stromy, krásně plecité, staré, rozložité, volné, ctihodné a převeliké stromy. Stromy v Hampton Courtu, Richmond Parku, Windsoru a já nevím kde ještě. Možná že ty stromy mají velký vliv na torysmus v Anglii. Myslím, že udržují aristokratické pudy, historismus, konzervativnost, celní ochranu, golf, dům lordů a jiné zvláštní a staré věci. Byl bych asi náruživým labouristou, kdybych bydlil v ulici Železných Balkónů nebo v ulici Šedivých Cihel; ale sedě pod dubem křemelákem v Hampton Parku pocítil jsem v sobě povážlivou náklonnost uznávat hodnotu starých věcí, vyšší poslání starých stromů, harmonickou košatost tradice a jakousi úctu ke všemu, co je dosti silné, aby se udrželo po věky.

Zdá se, že v Anglii je mnoho takových prastarých stromů; skoro ve všem, co tu člověk potkává, v klubech, v literatuře, v domácnostech, je nějak cítit dřevo a listí staletých, ctihodných a strašně solidních stromů. Tady vlastně člověk nevidí nic okázale nového; jenom podzemní dráha je nová, a proto asi je tak ošklivá. Ale staré stromy a staré věci mají v sobě skřítky, duchy výstřední a šprýmovné; také Angličané mají v sobě skřítky. Jsou nesmírně vážní, solidní a ctihodní; najednou to v nich nějak zaharaší, řeknou něco pitvorného, vyletí z nich drobet skřítkového humoru, a už zas vypadají vážně jako stará kožená židle; jsou asi ze starého dřeva.

 

Ze kterého z pěti cestopisů je úryvek?  Vyjmenuj ostatní. Kdy je Čapek psal?

Nejdříve má člověk dojem provinciálního města; a náhle, propána, čí je tenhle starý zámek? To je studentská kolej s třemi dvory, vlastní kaplí, královskou síní, kde jedí studenti, parkem, hřišti a já nevím čím ještě. A tady je druhá, ještě větší, se čtyřmi dvory, parkem za řekou, vlastní katedrálou, ještě větší gotickou jídelnou, pětistyletým trámovím, galérií starých portrétů, ještě staršími tradicemi a ještě slavnějšími jmény. Třetí pak je nejstarší, čtvrtá se vyznamenává vědami, pátá atletickými rekordy, šestá nejpěknější kaplí, sedmá nevím už čím, a protože jich je přinejmenším patnáct, spletl jsem si je všechny; vidím jen hradovité paláce perpendikulárního slohu, ohromná nádvoří, kde běhají páni žáci v černých talárech a čtverhranných baretech s třapečkem, z nichž každý má své dva nebo tři pokoje v těchto zámeckých křídlech; vidím gotické kaple vykuchané protestantismem, hodovní síně s estrádou pro masters a fellows, ctihodné uzené portréty earlů, státníků a poetů, kteří odtud vyšli, vidím proslulé backs, totiž zadky kolejí nad říčkou Cam, přes niž jsou hozeny mosty do staletých kolejních parků; pluji po něžné říčce mezi backs a parky a myslím na naše studenty, na jejich hubená břicha a boty prošoupané běháním po přednáškách …

O čem je úryvek? Čím se liší objekt od podobného u nás? Jak působí?

Které knihymůžeme číst on-line na stránkách MLP?

 http://www.mlp.cz/digi/

Úkol číslo 2
Božena Němcová / Babička

Jak začíná text knihy (známá fráze, ale ne „moudrá to žena“, souvisí to s vypravěčskou perspektivou, tj. že autorka vzpomíná)? Jak líčí babičku? Je to „objektivní“, tj. realistický portrét? Jaké jí přisuzuje vlastnosti? Jaký vztah k ní měla vypravěčka? Kdo je vypravěčka (jméno v knize) ? Jak začíná vlastní vyprávění (1. kap.)? Kolik kapitol má kniha? Jsou nějak označeny nebo jsou jen číslovány?

Dá se děj knihy rozdělit podle kapitol na nějaké dvě části? Jsou v knize místa, která jsou „za hranicemi“ společenství, kde žije babička se svými vnoučaty (mám představu jakési topografie, modelu prostoru, v němž se kniha odehrává – takový model každý máme, třeba já bydlím na Čeřovce, místo-město, ve kterém žiju, je Jičín, v něm i pracuju, tedy nedojíždím, mám představu extravilánu, tedy přírody „za městem“, horizontu, kde „končí“ blízký domov, s Velišem, Táborem a Zebínem, blízkých malých měst, tj. Turnov, Hořice, Kopidlno, Lomnice ad., velkých měst, Liberce a Hradce, a metropole – Prahy – tj. pokuste se udělat takovou topografii a skončete Vídní).

Které postavy v knize vystupují?

Které příběhy se v knize odehrávají?

Kde se odehrává příběh ve skutečnosti (jméno „paní kněžny“?, místo, jak se dnes nazývá (jako u nás „Český ráj“)? Zjistěte, kdo je autorem sousoší. Kam chodila BN do školy? Je na tom místě také nějaké muzeum?

Asi za hodinu, když vstala, bylo slyšet odměřené klapkání pantoflíčků, vrzly jedny, druhé dvéře, babička se objevila na zápraží. V tom samém okamžení zakejhly husy v chlívku, svině zachrochtaly, kráva bučela, kury křídlama zatřepetaly, kočky odkudsi přiběhše otíraly se jí okolo nohou. Psi vyskočili z bud, protáhli se a jedním skokem byli u babičky; kdyby se byla nechránila byli by ji zajisté porazili a ošatku se zrnem pro drůbež z rukou vyrazili. Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je. Bůh chraň, aby viděla, že kdo týrá zbytečně, i kdyby to červíčka bývalo. (kap. II)

Jaké prostředí představuje úryvek? (jednoduchá odpověď) Jak je nahlíženo, harmonicky,dramaticky, či jinak? Jak se liší jazyk autorky od dnešního? Najděte několik slov a tvarů a přeformulujte je do dnešní češtiny. Určete tvary  přiběhše ,kdyby se byla nechránila. Pojmenujte vztah babičky ke zvířatům (a třeba i lidem) z hlediska dobových ideologií (myšlenkových proudů).

Začasté chodila babička s dětmi na delší procházky, třebas do myslivny, nebo do mlýna, nebo si zašly do lesa, kde ptáčkové líbezně zpívali, kde byly pod stromy nastlané měkounké podušky a tolik vonných konvalinek rostlo, petrklíčů, podlések, kohoutků celé kříčky lýkovce a ten pěkný zlatohlávek (Lilium martagon).
(kap II, s. 15 v tomto podání)

Co je na tomto úryvku zvláštní? V navazujícím textu je popisována Viktorka? Jak ji vnímá babička, jak vy jako čtenáři?

Ten jim přinášela bledá Viktorka, když viděla, že sbírají květiny a v kytice vážou. Viktorka bývala vždy bledá oči jí svítily jako dva uhly, černé vlasy měla vždy rozcuchány, nikdy neměla pěkné šaty, a nikdy nepromluvila. U paty lesu byl veliký dub, tam stávala Viktorka celé hodiny upřeně dívajíc se dolů k splavu. Za soumraku sešla až k samému splavu, sedla na omšený pařez, dívala se do vody a zpívala až dlouho, dlouho do noci. „Ale babičko,“ ptaly se děti babičky, „pročpak nemá Viktorka nikdy pěkné šaty, ani v neděli? A pročpak nikdy nemluví?“

„Když je bláznivá!“

„A jak je to, babičko, když je bláznivý?“ ptaly se děti.

„Inu, když nemá člověk dobrý rozum.“

„A co to dělá, když nemá dobrý rozum?“

„Kupříkladu Viktorka na nikoho nemluví, chodí otrhaná, zůstává v lese v jeskyňce v létě v zimě.“

„A v noci také?“ ptal se Vilím.

„I ovšemže také; vždyť ji slýcháváte, že do noci u splavu zpívá, pak jde do jeskyně spat.“

Následující delší úryvek je část příběhu Viktorky. Přečtěte si jej, pokuste se jej převyprávět. Čemu je přikládán stav Viktorky, jaká je to síla, která vedla k tomu, že se pomátla? Jaké jsou toho projevy, příznaky?

Viktorka ležela od toho dne jako zabitá. Nemluvila, leda jako ve snu nesrozumitelná slova, nežádala si ničeho, nevšímala si nikoho. Kovářka se od ní nehnula a všechno umění svoje vynaložila na to, aby děvčeti pomohla. Ale nic nebylo platno a rodiče každým dnem byli smutnější a ženich odcházel každým dnem tesklivější. Kovářka kroutila hlavou a myslila si: „Tohle není samo sebou; jakpak by to bylo, aby jí žádný z těch prostředků nepomohl, co už kolika jiným pomohlo. Ale ten voják jí udělal, a to je to!“- Takové byly myšlenky její dnem i nocí, a když jednou v noci náhodou vykoukla z okénka u komory a viděla v sadu u stromu stát zahaleného muže, jehož oči k n í obrácené svítily jako žžavé uhly - ona se alespoň na to dušovala -, byla jista, že domnění její pravdivé.

Měla tedy velikou radost, když jednoho dne Mikeš zprávu tu domů přinesl, že dostali myslivci rozkaz k odchodu. „Pro mne si tu mohli zůstat všickni, ten jeden ale že odejde, jsem radši, než kdyby mi někdo stovku vysázel. Toho nám tu byl čert dlužen. Mně se všecko zdá, co u nás je, že Viktorka není, jako bývala, a že jí snad přece udělal!“ řekl otec a matka i kovářka mu přisvědčily. Kovářka ale doufala, že se po odstranění té ďábelské moci všecko k dobrému konci obrátí.

Vojáci odešli. Tu samou noc bylo Viktorce tak zle, že kovářka pro kněze poslat chtěla; ale k ránu bylo jí líp a vždy líp, až za několik dní sama z lože vstala. Kovářka ovšem sama u sebe přičítala zlepšení tomu, že se ďábelské moci zbavila, ale ráda přece slyšela, když lidé povídali: „Ta kovářka, to je metr, kdyby té nebylo, už by Viktorka víc nechodila.“ A když to tak všude slyšela, uvěřila konečné i sama, že svým uměním děvče zachovala.

Ale nebylo ještě vyhráno. Viktorka sice chodila, šla už i na dvůr, ale každému zdála se cizí být. Posud nemluvila a nikoho si nevšímala a pohled její byl matný. Kovářka ale těšila všecky, to že se poddá, a neuznávala již za potřebné u ní bdít; sestra Mařenka spala s ní v komoře zase jako dříve.

První noc, když byly děvčata samy, sedla si Mařenka k Viktorce na lože a lichotným hlasem - je to velmi dobrá duše ptala se jí, proč je tak divná a jestli jí něco schází. Viktorka se na podívala a neříkala nic.

„Vidíš, Viktorko, já bych ti ráda něco řekla, ale netroufám si, abys nebyla zlá.“

Viktorka zakroutila hlavou a řekla: „Jen povídej, Mařenko!“

„Večer než vojáci odešli,“ začala Mařenka; sotva ale doslovila, popadla ji Viktorka za ruku, kvapně se tázajíc: „Vojáci odešli? A kam?“

„Pryč, kam - to nevím.“

„Chvála bohu,“ vzdychla si Viktorka a položila se nazpět do podušek.

„Tak poslouchej, Viktorko, ale jen se na mne nehněvej; já vím, že tys toho černého vojáka vystát nemohla a že mi to budeš za zlé mít, že jsem s ním mluvila.“

„Ty jsi mluvila s ním?“ zase kvapně vyvstala Viktorka.

„Inu, jakpak jsem mu mohla odepřít, když mne tak prosil; ale já na něho ani jedenkrát nekoukla, bála jsem se. On často obcházíval okolo stavení, já ale vždy utekla, až mne v sadě dostihl. Dával mi jakési koření a prosil, abych ti je uvařila, že ti bude líp; já mu ale řekla, že nic od něho nepřijmu; bála jsem se, aby ti neposlal laskavce. Když jsem nechtěla a nechtěla koření vzít, řekl: Tedy mi alespoň to udělej a vyřiď Viktorce, že odcházím, nikdy ale nezapomenu na svůj slib; ať také ona nezapomíná, že se shledáme! To jsem mu slíbila a teď ti to vyřizuju. Ale neboj se nic, však on víc nepřijde a budeš mít pokoj před ním,“ mínila Mařenka.

„Dobře, Mařenko, dobře, jsi hodná; zdrávas vyřizovala. Jdi teď spat, jdi!“ řekla jí na to Viktorka a pohladila jí buclaté rámě. Mařenka urovnala jí pod hlavou podušku, dala dobrou noc a lehla si.

Ráno, když Mařenka se probudila, bylo Viktorčino lože už prázdné. I myslila, že snad šla do světnice ke své obyčejné práci, ale ona nebyla ani ve světnici a ve dvoře jí také nebylo. Rodičům to bylo divné, poslali hned ke kovářce, jestli snad k ní nešla; ale ani tam jí nebylo. „Kampak se poděla?“ ptal se jeden druhého, prohledajíce každý kout. Také běžel čeledín k ženichovi. Když nikde nebyla a když i ženich přišel ze sousední vsi a také o ní nevěděl, tu teprv vylezla kovářka s barvou ven, řkouc. „Já myslím, že utekla za vojákem!“

„To není pravda!“ křičel ženich.

„To se mejlíte!“ mínili rodiče; „vždyť pak ho nemohla vystát; jak by to mohlo být!“

„No už je to tak a nejinak,“ tvrdila kovářka a vypravovala poněkud, co jí byla Viktorka svěřila. Také Mařenka začala povídat, co byla sestře večer vyřizovala, a konečně když se přidalo jedno k druhému, vysvítalo všem, že šla Viktorka za vojákem, nemohouc odolat tajné moci ďábelské, která nad ní vládla.

Celou věc, domnívám se, vysvětluje jedna pasáž, o které se příliš nehovoří ve školních výkladech. Podívejte se na s. 62 a přečtěte si, co Viktorka zpívá. Tam je, myslím, odpověď. (kap..VI)

V kap. IX je předvečer svatojánský. Kdy to je? Co se pak slavilo v knize? Co přinesla Kristla Jeníkovi? (čtete kousek dál) – o čem je příběh Kristly?

O kterých pověstech se hovoří v kap. XI (s.118)

Vyberte si některou z kapitol s větším číslem a pokuste se shrnout obsah do odstavečku.

Jak kniha končí? Kterými slovy? Jak jim rozumíte?

V souboru povídek (pod titulem Pan učitel a jiné povídky jsou povídky dvojího typu – uveďte je podle rozsahu.
O čem vypráví úvodní povídka Pan učitel?

Vtom otevřely se postranní dveře a do síně vešel pan učitel. Jak nás spatřil, pozvedl černou aksamitovou čepičku nad lysou hlavou, poděkoval na Anežčino pozdravení, a, skloniv se ke mně, za ruku mne vzal, pohladil a velmi srdečným hlasem promluvil: „To je Bětuška, moje nová žačka, není-li pravda? Z té bude dozajista dobrá dívčina!“ - „Naší vzkazují uctivou službu, a máte již s ní míti strpení, pane učiteli,“ vyřizovala Anežka. - „Jako s každým, panno Anežko,“ odpověděl pan učitel. Anežka, přikázavši mi ještě, abych poslouchala, poroučela se a odcházela, provázena panem učitelem přes práh.

Co jsem pana učitele viděla a co na mne tak laskavě promluvil, odpadla mi od srdce všecka tíže. Vždy mi doma u nás říkávaly děti, že je pan učitel ušňupán, že má vestu a prsty samý tabák, že nosí pod paží rákosku, a když se rozzlobí, že zaskřípá zuby, že si položí dítě přes koleno, a kam řeže, tam řeže. Učitel byl pro mne tedy člověk hrozný, ošklivý a bála jsem se ho víc než Mikuláše.

Ale jak zcela jiný byl pan učitel chvalínský! Vlasy, jako sníh bílé, splývaly mu až po límec, temeno hlavy měl lysé, přikryté obyčejně černou čepičkou. Tvář měl hodně vráskovitou, ale pěknou, přívětivou, a modré jeho oči se na každého z nás tak laskavě dívaly, že jsem s něho očí spustit nemohla. Na šatu neměl pan učitel ani chmýrka, a pod paží si nesl knihu. Když Anežku přes práh vyprovodil, vzal mne za ruku a vešli jsme do školní světnice. Pan učitel posmekl, a děti všecky jako jedno vstaly a pana učitele pozdravily. Vlídně jim poděkoval a ptal se jich: „Jste tu všecky, moje děti? Nikdo z vás neschází?“ - „Nikdo!“ ozvaly se děti jednohlasně. - „To slyším rád. Nyní vás bude o jednu víc; tuto přivádím sobě novou žačku a vám družku. Doufám, že se budete s Bětuškou dobře srovnávat a že jí budete mít rády?“ pravil pan učitel, ukazuje na mne. - „Budeme!“ ozvala se děvčata a hned se na mne přívětivě usmívala. Chlapci se na mne dívali, ale neříkali nic. Potom posadil mne pan učitel do třetí lavice vedle pekařovic Barušky, zeptal se, co všecko mám s sebou, a vida knížku, ptal se, umím-li již číst? A ukázal mi, kam si mám mošničku klást a jak mám sedět, a stoupna zase před lavice, smekl čepičku a ruce slože pravil: „Dítky, modleme se!“ - Dítky, čekajíce již na toto vybídnutí, všecky slušně povstaly a sepjavše ruce, na kříž nábožně pohlédly a zrakem tamo upřeným říkaly mírným hlasem kratičkou modlitbu, kterou pan učitel, též ke kříži obrácen, předříkával.

(s. 7-8)

Charakterizujte postavy v úryvku.

 Jaké předměty měly děti ve škole (podívejte se na stranu 12 textu). Měly také zeměpis? Jak byl předkládán? Znal pan učitel Čechy jen z knih nebo z vlastní zkušenosti?

Jak začíná povídka Divá Bára – nikoli charakteristikou dívky. Kdo byl Jakub, v jakém byl věku? Jaké dítě by si byl Jakub přál? Co z toho vyplývalo? Jakou povahu Bára měla? Na kterém příběhu se to prokázalo?

Které další knihy B. N. jsou na adrese MLP k dispozici ke čtení?

zdroj http://www.mlp.cz/bozenanemcova/

Úkol číslo 3
Emily Brontëová / urči dílo

KAPITOLA PRVNÍ 
1801
Vracím se z návštěvy u svého domácího pána – jediného souseda, kterého tu budu mít na krku. Takovouhle končinu si dám líbit ! V celé Anglii bych na mou věru marně hledal zákoutí tak vzácně nedotčespolečenským ruchem. Pro mrzouta učiněný ráj - a v panu Heathcliffovi mám tak dokonalý protějšek, že se o tu pustinu můžeme klidně rozdělit. Báječný kolega v poustevničení! Netušil ovšem, jakou ve mně vzbudil náklonnost hned napoprvé, když tak podezíravě přimhouřil černé oči, sotva jsem dojel k plotu, a když nevraživě schoval pravici hlouběji do výstřihu vesty, sotva uslyšel, kdo,jsem.
"Pan Heathcliff?" řekl jsem.
Odpověděl jen kývnutím.
"Jsem Lockwood, váš nový nájemce. Kladu si za čest navštívit vás bez meškání po svém příjezdu a spěchám se ujistit, zda jsem se snad nějak nevtíral, když jsem tolik stál o pronájem Drozdova. Zaslechl jsem včera, že prý jste pomýšlel . . ."

Které postavy vystupují na začátku knihy (absolutní začátek)?  Jsou tu rysy v něčem typicky anglické? Charakterizujte způsob řeči postav Ve které zhruba době se odehrává děj knihy? Autorka měla ještě dvě sestry. Můžete uvést alespoň jednu z nich, tu známější? Co napsala?.

zdroj / text http://simonides2000.webovastranka.cz/wiki/1827/607_Soubory

Určete autora / určete knihu

Byl už starý, vyjížděl sám v loďce na lov do Golfského proudu

a teď tomu bylo čtyřiaosmdesát dní, co nechytil jedinou rybu. Prvních

čtyřicet dní s ním jezdil chlapec. Ale po čtyřiceti dnech bez úlovku

řekli chlapci jeho rodiče, že starý je už dočista a nadobro salao, což

je nejhorší druh smolaře, a chlapec začal na jejich příkaz jezdit

s jiným člunem, který ulovil tři pořádné ryby hned první týden.

Chlapec byl smutný, když viděl, jak se starý každý den vrací

s prázdnou loďkou, a vždycky mu šel pomoci odnést buď kotouče

šňůry nebo hák s bodcem a harpunu a plachtu skasanou kolem stěžně.

Plachta byla záplatována pytli od mouky a svinuta vyhlížela jako

vlajka trvalé porážky.

 

Přečtěte si ještě dva další odstavce na adrese
otevřete si ze seznamu na stránce
http://simonides2000.webovastranka.cz/wiki/1827/607_Soubory
Pokuste se postihnout vztah chlapce a staříka, v násl. odstavci vystihněte jeho charakteristiku. Co na něm nebylo „staré“ – a jaký to má význam v textu?Které slovo charakterizuje kulturu, ve které se děj knihy odehrává?V jaké řeči to je?

 

“Nevěděla jsem, že žraloci mají tak pěkné, tak krásně vykrojené

ocasní ploutve.“

„Já taky ne,“ přidal se její společník.

O kus dál po silnici stařec ve své chatrči zase spal. Spal opět tváří

dolů a chlapec seděl vedle a díval se na něho. Starému se zdálo

o lvech.

Jak končí kniha?Jaký význam má ta věta? Potvrzuje se vztah starce a chlapce? V jakém stavu je stařík?Zauvažujte o vztahu nebezpečí (zla) a krásy v úryvku. Znáte ještě jiné knihy tohoto autora? Co je jim společné s touto knihou? Jaký má tato kniha rozsah, jaký rozsah mají ostatní knihy?

 

 

Zpět