Lilja Sigurđardóttir / V pasti

Zhruba třísetstránková kniha islandské spisovatelky je kromě 125 číslovaných kapitol členěna ještě na větší úseky s udáním času, první úsek „listopad – prosinec 2010“, zhruba v polovině knihy pak druhý „prosinec 2010 – leden 2011“ a asi na posledních osmdesáti stranách třetí „leden – únor 2011“. Že je Lilja Sigurđardóttir z Islandu, poznáme dle složeného jména s „dóttir“, tj. dcerou, podobně jako je i v ostatních skandinávských jazycích v mužských jménech někdy „syn“, zde například Johan Johansson. Nerad jsem zbytečně kritický, ale nemohu si ještě před komentářem k vlastnímu příběhu odpustit poznámku o vyloženém plýtvání papírem, vyplývajícím z grafického členění krátkých kapitol se začátkem dalšího textu vždy na liché straně a odsazením jeho začátku takřka na druhou třetinu zrcadla stránky, tak např. u kap. „25.“ (označené jsou takto s tečkou) je zmíněným způsobem pojednaná str. 71, plná str. 72, šest řádků textu na str. 73 a prázdná str. 74, tzn. prakticky stejný prostor prázdný jako potištěný. (Jinak tisk i vazba kvalitní, vč. kapitálku, překlad slušný, stejně tak korektura). Ale už k samotné knize:

Hlavní hrdinku, Sonju, zastihneme na letišti Kastrup v Kodani na cestě na Island, můžeme jen tušit (pokud jsme nečetli záložku přebalu, kde je východisko fabule stručně popsáno), že půjde o něco nezákonného, protože Sonja zinscenuje výměnu zavazadel, která je součástí její akce. Ve vyprávění se pak střídají kapitoly těchto událostí (kapitoly 1 – 3 – 5 ad.) s jinými (2, pak 6 – syn Tomas, který je svěřen do péče jeho otce Adama, si skládá trička a těší se na pobyt u matky; 4, pak 9 – Bragi, svědomitý úředník ostrahy staré generace, sleduje podezřelé osoby, jeho prostřednictvím vnímáme rovněž společenskou proměnu jakožto jednu vrstvu obsahu: „Teď už jsou dánské klobásy k dostání v každé samoobsluze, pivo už je legální a hašiš vystřídaly tvrdší drogy.“, s. 17), jinak řečeno „Sonjiny kapitoly“ (dá se říci expozice tématu, formulovaného na přebalu slovy „Osamělá matka pašující drogy…“) jsou ústřední linií, od níž odbočují zmíněné perspektivy (Tomase, Bragiho, a pak ještě Agly, přítelkyně Sonji, s níž má Sonja  lesbický vztah, jenž jí rozbil manželství, když ji její manžel přistihl, „spolu s dítětem“, při nevěře, 16, podrobněji je ona situace či okamžik, jenž představoval pro Sonju zásadní zvrat v životě, popsán ale už v kap. 10, s. 33). Při tomto způsobu výstavby textu máme pocit plynulé návaznosti (následující motiv je propojen s oním předchozím v textu, ale zároveň tvoří i navazující řadu přes jednu, dvě či více kapitol.

Zatímco jsme sledoval Sonju, jak po jednotlivých krocích propašovala zásilku drog přes odletovou halu letiště a chodbu na letišti v Keflavíku po vystoupení z letadla (5) a do svého bytu (7), a poté na místo předání (11), přesouvá se po návratu domů zároveň pozornost k Agle, která ji doma čeká (převáženou zásilku kokainu před ní musí pochopitelně tajit, a také se popisuje nezbytná manipulace s balíčky), přičemž tíživé otázky po charakteru milostného vztahu provází strach před prozrazením. Samostatným vláknem jsou ovšem Bragiho návštěvy u jeho zmatené a bezmocné ženy Valdísy v ústavu (9, návaznost 14, 23), také on má strach a obavy, když vidí její modřiny a táže se po jejich původu. U Agly je pak naznačena aféra s finančním podvodem, kvůli němuž musela přestoupit „do nové banky, vybudované na troskách té staré“ (s. 37), objeví se tu Gummi a Palli, správci konkurzní podstaty (pěkné dvojení, jejich podobnost, takřka nerozeznatelnost je akcentována, čtenář si možná vzpomene na Gogola) a (v novinách) jméno Johana Johanssona, jenž je pro podvod vyšetřován (12), Agla je do věci namočena (15, rozhovor Johana a Agly, pokračování 21, sledujeme i její deprese). Agla má kromě toho problémy s alkoholem (je to celkově problematická existence, později se dozvíme, že sexuální vztah se Sonjou odstartoval rozvod, právě řečený podvod atd.).

Postupně se pak dozvídáme, jak se Sonja dostala do pasti (slovo se velmi často už od začátku knihy opakuje). Advokát þorgeir, Adamův spolužák, kterému věřila, že jí pomůže s rozvodem (16), ji naopak vlákal do aféry, u níž bylo těžké cokoli průkazně dokázat, totiž poté, co se měla dostat z problematické finanční situace (úhrada dluhů) na ni naopak ušil boudu (poslal ji „do Dánska s plným kufrem peněz, který předala mužům v obleku, ale jiným, než měla“, což bylo samozřejmě „divadýlko“, léčka a základ oné pasti, z níž se měla dostat právě převozem „zboží“, 16–17). Sonja přišla o dům, auto – a i o syna. Kromě toho ji znervózňují „švadlenky“, kamarádky, které pořád plánují nějaké schůzky (22). Ona ale potřebuje volné ruce. A zneklidňuje ji i sousedka, která v domněnce, že Sonja je odborník na počítače (k tomu ji vede Sonjina fingovaná existence ženy, která v tomto oboru údajně vykonává obchodní cesty), chce, aby jí Sonja opravila její notebook (domnívá se, že je věčný!!!, 20).

Příběh pokračuje v soudní síni výslechem Agly, přesněji jejím podáním vysvětlení ohledně příslušných dokumentů (24), hovoří se o částkách „osm set tisíc dolarů“ inspektorovi Jónovi, na druhé straně je ona, Johan a Adam (Johanovi „skoro přeskakoval hlas vzteky“, že byla bez advokáta). Sonja sedí u spícího syna a přemýšlí, kolik jí zbývá získat peněz, aby se vyvázala z pasti. Zvláštní je, že Agla tvrdí, že není lesba (25, pokračování úvah a rozhovorů 26). Bragi komentuje sázku, kterou vyhrála „denní směna“, totiž zda přijde na večírek či nepřijde (už 23, nyní 28), cítí se osaměle. Smutné je také Tomasovo loučení (předtím s matkou nakupoval, 27, nyní 29), když jej Sonja musí odvézt k otci, kterému je svěřena do péče.

Podmínky převozu drog jsou nyní příkřejší, ale Sonja ví, že si jednak musí poradit, jednak s většími dávkami se blíží (?, domnívá se) okamžik vykoupení (30, 31). Znovu se vracíme do kanceláře „speciálního prokurátora“, v příběhu je to ale jen drobný, byť zřejmý posun (32, takových kapitol je v knize celá řada, vzniká tak jakási synchronní mozaika dějů). A Bragiho (33) přecházejí při setkání se Sonjou pochybnosti o ní (alespoň v tuto chvíli se zdá všechno dokonalé). Nové množství, které má Sonja převážet, je ovšem drastické (34). Měly to být tři kila, ti muži, co jí drogy předávají, požadují ale čtyři. Agla říká Sonje o svém obvinění (35, už předchozích několik kapitol je velmi krátkých, podobně jako navazující pokračování Agly Margeirsdóttir – teprve zde se dozvídáme celé jméno – v rozhovoru se zástupcem prokurátora Jónem Jónssonem, nyní kvalifikovaného již jako „výslech“, 36, kromě řečené dějové mozaiky mají tyto kapitoly i funkci vytváření dějového napětí). Padne i konkrétní obvinění.

I další kapitolky jsou krátké – Sonja pociťuje „silnou touhu se po chodbě na letišti v Keflavíku rozběhnout“ (s. 105, 37), což je problém (vzbudila by tak nežádoucí pozornost), v další sekvenci leží Agla v ložnici a o rameno se jí opírá Sonjina hlava (107), Bragimu se kolega zmiňuje o zadrženém feťákovi (dvě stě gramů kokainu, 39), Sonja předává zásilku (40), nyní Bragi změní názor – na kamerách zjišťuje, že žena „u dveří terminálu v Keflavíku“ se na parkovišti rozeběhla a „někdo zabije psa cvičeného na drogy“ (s. 115). „Tahle dáma není žádná šedá myška, ale velké zvíře“ (tamtéž, kap. 41). Začínají se stahovat mračna, konkrétnější formulace pokračují i v rozhovorech Agly s Marií, spolupracovnicí Jónssona (42).

Jedním z témat, resp. aspektů celého příběhu, je – jak zmíněno – ten společenský, totiž praktiky globálních ekonomik, jimž podléhají ony menší, méně vlivné země (k nim patří i Island, hovoří se dokonce o možném zničení jeho ekonomické suverenity, připomíná se tehdejší situace Řecka, které je v nezáviděníhodné situaci. Přepisuji část rozhovoru advokáta Elvara a Agly (s. 119–120, 43, téma rezonuje i v několika následujících kapitolách, např. 61):
„»A proč by měl mít řecký model vliv na to, jak na mě budou pohlížet?« odfrkla. »Před pár měsíci do toho byli zapojeni všichni a německé banky v tom ještě pokračujou.« »Jak říkám, je to citlivá záležitost,« odpověděl advokát už klidnějším hlasem. »Uvědomujete si, že se klidně účastníte na likvidaci Řecka? A teď když je Island v takové bryndě, že nám zahraniční hedžové fondy můžou provést totéž?« Agla mu pohlédla do očí a překvapilo ji, že v nich zahlédla záblesk citového pohnutí. »Nic jiného se nedá čekat, příteli, země v krizi se hedžovým fondům nevyhnou. Supi se slétají k mršinám.« »To jo,« přisvědčil Elvar. »Ale málokdo asi tuší, že když se země potápí, tolik lidí tomu ochotně napomáhá.« »Tyhle fondy mají nos na to, kde se schyluje k potížím, a pak se spoléhají, že budou potíže dost velké.« »Jsou zatraceně velké, když jde o celý národ. O celou zemi. A nikdo nepřišel na pomoc.« »Island je trpaslík, Elvare, Ve světovém měřítku je Island jako Kópasker, tedy jako ta poslední rybářská vesnice v Islandském měřítku. Vy byste se přetrhnul, kdybyste měl zachránit Kópasker?«“

Sonja se dostává do střetu s þorgeirem ohledně Roberta (44), kterého považuje za nebezpečného, protože ji ohrožuje (jeho praktiky, posílání fotografií jejímu synovi atd.), v jedné z dalších kapitol oznámí, že končí (s falešnou pohrůžkou, že v jeho domě schovala na nepřístupném místě kilo drog). Bragi (45) odhalí na kamerovém záznamu Sonjinu podvodnou výměnu zavazadel. Několik následujících kapitol se obrací k tématům, které bychom mohli nazvat jako rodinné (ve vzpomínkách např. Agly, 46, 47, Tomasovo usínání u táty, 48) či vztahové (49, i v dalších kapitolách se opakující téma „Řekni mi tajemství lesbiček.“, což říká Sonja Agle, Bragiho další návštěvy Valdís, 50, při návštěvách opakuje větu „Už brzo, moje milovaná […]“, znovu v kap. 70, smysl této anticiipace pochopíme až v okamžiku, kdy je odkryt Bragiho záměr vzít matku domů), poté se vracíme opět k tématům kriminálním (51, Agla ve výslechové místnosti, 52, „Richard Rúnarsson, kterému u policie přezdívají Pracháč Rikki“).

Bragi se rozhodl pustit se na své triko do vlastního pátrání (rovněž teprve později pochopíme, že má svůj plán, který se liší od jeho služebního poměru před důchodem, kam odmítá jít, v zmíněné kapitole a následujících, 52, 53), nyní sleduje Richarda k domu advokáta þorgeira (něco mu to připomíná) či do posilovny. První část celé knihy končí obrazem Sonji a jejím rozhovoru s Adamem, jenž ji ujišťuje, že Tomasova naděje, že stráví tyto Vánoce u matky, je lichá.

Po otřesné zkušenosti Sonji u drogového dealera, indiána „pana Josého“ v jeho rezidenci (55, svázanému muži dá vybrat, zda mu tygr ukousne ruku nebo nohu) se Sonja rozhodne (56), že končí. Po dalším náhledu k Agle a advokátovi Elvarovi (57, 58) se krátce vracíme k Bragimu, který se zase rozhodne, že si „počíhá“ na „Sonju Gunnarsdóttir“ (59), tu sledujeme (60) při balení sáčků ve vakuovacím stroji a užitím vrstvy kávy, aby „pach kokainu“ „neprošel fólií“. Zároveň sledujeme rozhovor inspektora Jóna (v přítomnosti Marie) s Aglou, debatují o tom, čeho se vlastně týká vyšetřování (zneužívání trhu?), poté Agla u jezírka hovoří se svými kumpány (též Adam) o tom, že se domnívá, že policisté „jsou na stopě“. Je třeba případnému dalšímu sledování některých cest při vyšetřování předejít, je otázka, jak to udělat, kdo na sebe vezme dílčí vinu, aby se předešlo největšímu průšvihu. („Musíme udělat všechno, a tím myslím opravdu všechno pro to, abychom jim zabránili přijít na stopu. Nemůžeme si dovolit ještě o něco přijít. Tahle parta se nespokojí jen s náhradou škody. Budou chtít zpátky každou korunu.“ (s. 164, „Johana už tak jako tak dostali“, Agla říká Adamovi, že mu to dluží, pokračování bude v kap. 67, 68, kdy se Agla setká v kavárně s Davidem a vysvětlí mu onen „záměrný postup, který má obrátit pozornost vyšetřovatelů nejvhodnějším možným směrem“, s 178, v němž David sehraje svou úlohu).

Sonju nyní zastaví celní kontrola (63), Bragi „byl nejen překvapený, ale přímo žasl“ (64), protože nic v zavazadle nenašel, přestože jej důkladně prohledal (diví se, že vozí kávu), Sonju na poliklinice rentgenují (65), nakonec ji sledujeme, jak vše zvládla a vyzvedává kufr u lidí, „co byli tak hodný a odvezli mi kufr, protože byli v Londýně na víkend […]“ (s. 179), v něm jsou i dárky pro Tomase k Vánocům, o dvě kapitoly dále (73) sedí u vánočního stromečku, Tomas si prohlíží tablet. Bragi probírá se svou sestrou Systou, která je u něj na návštěvě (72) stav své ženy. A Štědrý večer spolu budou trávit i Agla se Sonjou, po malé roztržce se k sobě vrátí (74, 75 spolu leží po strávené noci, zřejmě si vyzkoušely také jednu hračku, probírá se to mírně [kde jsou zde hranice?] eroticky). Bragi sleduje Sonju (76, má „důkaz, že Sonja má něco společného s Pracháčem Rikkim“, s. 201, 78).

Sonja provede zmíněný úskok (77), žel neopatrně otevře Richardovi, s jehož tvrdým útokem nepočítala (79), a poté se s ní shledáváme v azylovém centru pro ženy, kde jí ošetřují zranění (81), nicméně nemůže přijít s obviněním pachatele (vzhledem k charakteru souvislostí). A kromě toho má „záložní plán“ (o tom hovořila už na začátku celého příběhu v jiných kontextech, tentokrát by to znamenalo „skutečně schovat balíček u þorgeira a nahlásit ho protidrogové policii“, totiž předchozí výhrůžka byla falešná, ve skutečnosti u něj nic neschovala). Agla (v rozhovoru s advokátem Elvarem) se rozhodla promluvit (přiznat vinu, 80).

Sonja se nyní setkává s Tomasem (82, měla obavy, že se něco stalo) i s Aglou (83), tam se zdá být problém, že „není dobrý nápad zatahovat tvoje dítě do našeho vztahu“ (říká Agla, s. 211) Sonja jí na to odpovídá: „Na titulních stránkách všech novin v zemi se o tobě rozhlašuje, že jsi bankovní zločinec, a ty se stydíš za to, že jsi zamilovaná?“ Nakonec žádá Sonja Aglu, ať se už nevrací – a paradoxně ji v tu chvíli nepřemohl žal, ale „zatraceně bolestný zpropadený pocit svobody“ (212). Následující kapitola (podobně jako i některé předtím, obtížně by to bylo možné detailně vypsat, už takto je to na hraně srozumitelnosti a přínosu) navazuje bezprostředně, když se vrací k okamžiku, „když řekla Adamovi, že je mezi nimi konec“ (84, s. 213), zmíněnému už na začátku knihy, kdy Adam (a je u toho i Tomas) Sonju přistihl s Aglou (jak řečeno, kap. 10 a 16) a upřesněnou nyní, kdy Adam „byl ochotný to spolu vyřešit a uznat, že její nevěra s Aglou byla jenom úlet, ale když mu řekla, že je do ní zamilovaná a myslí si, že je opravdu spíš na holky, začal šílet“ (s. 213 – „A ona mu to nemohla vyčítat.“ Rozchod nicméně doprovázela Adamova agresívní scéna s rozbíjením věcí). K tomu všemu ještě „téhož týdne zkrachovala jeho banka“ a s tím vším dohromady „se mu zhroutil celý život“.

Nyní Sonja může vyrazit i ke svým kamarádkám, na které předtím nemohla ani pomyslet (85). A sledujeme i podivné prožití Aglina posledního dne v roce (86), zatímco pro Sonju tohle „byl jeden z nejkrásnějších Silvestrů“, jaký pamatovala (87). Prožila ho se svým synem. A její zdánlivě jen náhodné setkání s Bragim v něm vzbuzuje další podezření (když vidí, jak ji někdo ztloukl. „Nejspíš se dostala do sporu s někým v branži. S někým, jako je Pracháč Rikki.“ s. 223, 88). Do nového roku si Sonja představuje, že bude „tenhle rok lepší“ (s. 222, již v kap. 87) a v závěru celé druhé části (89) se – v obraze letadla vznášejícího se nad poloostrovem Reykjanes – (zatím ještě žel mylně) tato představa uzavírá pocitem osvobození od strachu („I strach a bezmoc, které Sonja zanechala v té zemi daleko pod sebou.“, s. 225)

Naopak se v poslední části (Leden – únor 2011) ještě v několikerém smyslu celý příběh převrátí vzhůru nohama. Na začátku se seznamujeme se zněním obžaloby Agly (90, její úvodní stránka citována celá, vytištěno kurzívou). Bragi sleduje při kontrole zavazadel (91) Sonjin telefonát s Adamem (zřejmě další vydírání), u Bragiho cítíme ambivalentní pocit soucitu na jedné straně, snaze ji dopadnout na druhé (tento moment dvojí stránky vnímání se bude v textu opakovat), stejně tak „Sonja občas přemýšlela o minulosti“ (s. 233, 92) a vnímá dvojím způsobem svůj vztah s Aglou („její sblížení s Aglou bylo důsledkem spíš než příčinou problémů ve vztahu s Adamem“, s. 233, 92, moje vyznačení kurzívou), pozornost se od Sonji přesouvá k Agle a jejího pocitu osamocení a „ubohosti“ (zároveň je tento pocit relativizován, s. 236).

A þorgeir (94) zpochybňuje tvrzení Sonji o podvržené droze v jeho bytě, nechal si dovézt psa vycvičeného na drogy. Sonja odmítne jeho rozkaz dovézt další várku drog, po krátké sekvenci Tomova otce, který se „nepohodl“ s Dísou, jeho partnerkou (což vypovídá o skutečné povaze Adama či ji alespoň dost výrazně naznačuje, 95), a opravě počítače pro sousedku (kamarád Sonji, ona sama počítačům nerozumí, 96) zazvoní od Adama telefon, že Adam zmizel (teprve později se dozvíme, že to vše bylo nahrané, aby Sonja byla ochotná poslouchat). Nyní rychle jede do þorgeirovy kanceláře (98), ten ji ujistí, že chlapci Richard neublíží, nicméně: „Je pořád chycená v pasti.“ (s. 246). Jakkoli se ještě nedávno domnívala, že unikla – vlastně je celý ten příběh od začátku právě o tomto unikání.

Následuje další dodávka s drogami, bohužel narychlo a špatně připravená, můžeme čekat, že struna napětí brzy praskne. Bragiho (99) nyní ovládá vědomí, „že tentokrát ji dostane, prostě to cítil v kostech.“ (s. 247), Sonja ztratila klid, nutný pro realizaci každého převozu (100), také u Agly (101) dochází k určitému zlomu, když zjistí, že Marie ví o jejím vztahu se Sonjou (nyní navíc troskotajícím, i zde je onen pocit ambivalentnosti, už poněkolikáté, nyní ve smyslu zbavit se tohoto vztahu, o němž nechce, aby byl zveřejňován a byl přítěží k obvinění z podvodu, ze strany Marie jde o ujištění, zda vztah nebyl prostředkem k vynucování čehokoli), dále (102) sledujeme horečné snažení Sonji, které se sice syn vrátil domů k otci (103, kapitola o psovi Méďovi, kterého dostal), nicméně s přepravou má problémy (104), nesežene vakuovací stroj, a tak tak narychlo ubytování v Londýně, limituje ji šibeniční doba, kdy se musí vrátit, nebude čas „na záměnu kufrů“ (105), a po epizodě Agly s Elvarem (106) sledujeme Bragiho (107), jenž ji tentokrát jde přímo naproti a – pochopitelně najde zásilku (109).

Závěr je nicméně překvapivý, když se ukáže, že celník (poprvé uvedeno, pokud jsem dobře četl, celé jeho jméno Bragi Smith) jí zboží nezabaví, ale přihlásí se o podíl na zisku – a (bez záznamu na kamerách) ji propustí. „Bolelo ji břicho a hlavu měla otupělou údivem.“ (s. 271, závěr kap. 108) A někde v dalším textu nastane i úvaha, že v pasti jsou (vzájemně) oba, Sonja i Bragi. A dvojí úhel pohledu je i v tom, když celník ujišťuje (ještě než jí oznámí své rozhodnutí), že to dělá jen proto, že jeho žena je nemocná (tedy pro realizaci vize, že ji bude moci vzít z ústavu domů, jak se vypráví naplno teprve v jedné z posledních kapitol – 121). A ovšem, přes tento (stále zdůrazňovaný) dvojí pohled představuje Bragiho chování zásadní zvrat v představě o celém rozložení věcí v tomto světě. þorgeir (109) ovšem odmítá zaplatit Bragimu zvlášť a neslyší na argument, že by naopak bylo možné nyní převážet daleko větší množství drog, když „máme otevřenou cestu přes Keflavík“.

Bragi (to je další z řady zvratů ke konci příběhu) ovšem přijde s dalším návrhem, totiž vyřazením þorgeira a Richarda (má vše o nich  zjištěno) s cílem, aby se Sonja dostala výše v celé síti (k vyšším nadřízeným, ona zatím neví, kdo to je, 110). „Jestli chcete získat moc, musíte najít způsob, jak vidět nahoru.“ (s. 276, Bragi). „Její pokus vyváznout z pasti katastrofálně selhal a ona se musí smířit s tím, že bude nutné víc riskovat.“ (s. 277, 111) Nastává pro ni nová situace. Zatímco její tělo reaguje hltavým jídlem (až fyziologickým popisem této tělesnosti), ve své úvaze přehodnocuje Sonja svůj pohled na celou tuto konstelaci, pojmenovává ji nyní odmítnutím slova past a nahrazuje slovem síť. „Síť, která se utahuje tím víc, čím víc se člověk zmítá a snaží dostat ven.“ (s. 278) Potřebuje se dostat výš a nyní uvažuje i pragmaticky o Agle, od níž by si vzala peníze. A rozhodne se „vyřadit þorgeira ze hry“ (s. 278). A potom se stane, jak později zazní, „zatraceně důležitá“.

Bragi v celé pasti nyní obrácené nyní opačným směrem sehraje svou úlohu. Zavolá jednomu policistovi (má „svoje kontakty“) a postará se, „aby u þorgeira Alse doma proběhl policejní zátah“, až mu tam „doručí“, tedy v bytě nastrčí drogy (112). A to taky učiní, onen policista se jmenuje Hallgrim (113). Sonja se zatím s Tomasem zabarikáduje doma (114), sousedka děkuje za opravu počítače, Bragi ji v telefonu kromě jiného informuje o jednom pánovi „na pokoji tři na oddělení B5 Zemské nemocnice ve Fossvogu“. Tím je Richard, zmlácený a s přeráženýma rukama a nohama (116). „Teď si tví kámoši myslej, že jsi práskač.“ (s. 287) A Sonja ještě dodává v parafrázi k někdejší replice, sama překvapená, že s „tímhle mužem, kterého teď měla ve své moci, přestože se ho vždycky tak bála“, nemá soucit: „Kdo že to s kým vyjebává?“ (s. 288) Zatímco ji Richard nechává netečnou, nečekaná návštěva Agly (117) „ji rozhodí“.

A skládačka, k níž scházel už jen poslední dílek, se dotvoří v okamžiku, kdy si Sonja prohlíží fotografii svého syna a jeho otce, na níž se nachází „Spongebob“. Kdože to je? Na fotografii žákovského fotbalového družstva „Tomas klečí uprostřed, Adam stojí vzadu s ostatními rodiči a vlevo na kraji je Richard.“ Na fotografii, kterou má Tomas, Spongebob není. „Spongebob, tátův kamarád.“ (118, následně 119) Sonje je nyní jasné, jak to všechno ve skutečnosti je. Všechno bylo fingované, i únos (jak se Adamovi podařilo jí namluvit), s jediným cílem, Sonju dostat do situace, v níž by pro ně představovala výnosný obchod. „Všechno to sehráli, aby nad ní zase získali moc po tom, co vyhrožovala þorgeirovi. Aby ji zase chytili do pasti.“ (294) „Tohle loučení, co jí rve srdce, i všechno ostatní utrpení, co prožila v posledních letech, je v Adamově režii.“

V tu chvíli padne onen důvod, proč předtím nechtěla vytrhnout Toma svému otci. Jak to zformuluje v závěrečných větách celé knihy: „Ale teď, když se všechno dozvěděla, bylo rozhodnutí snadné. Tomase nebude vychovávat obchodník s drogami. Uteče s ním a vybuduje jim nový, jednodušší život.“ Předtím říká: „Všechno to bylo naprosté nedorozumění. Klam U někoho, kdo ve velkém obchoduje s drogami, nemůže být nikdo v bezpečí.“ (vše s. 311) A čtenář si může reinterpretovat celý dějový vzorec „pasti“, prezentovaný především (jak řečeno) jako důsledek nevěry (vztahu s Aglou), ale také „past“ coby ústřední myšlenku knihy, nebo pastí je pro Sonju strach, jehož se v poslední fázi příběhu dokázala zbavit (podobnou ideu najdeme v některých dalších detektivkách, tuším např. u McBaina).

Protože je Sonja schopná (prokázala to předtím při převážení drog), zvládne i tuto závěrečnou operaci. Setká se ještě s Adamem, zeptá se ho, jak „mohl takhle jednat s někým, koho jsi kdysi miloval?“ (s. 295), nikdy ji nenapadlo, že by mohl „udělat něco takovýho“, někdejší manžel se jí jen vysmívá („ušklíbl se“) a cynicky vysvětluje, že to bylo „záchranné opatření“, domnívá se, že ji má v hrsti (mají natočené, jak přebírá „od þorgeira prachy“ (120) – v tu chvíli ovšem je ona už rozhodnutá, jen čtenář zůstává v napětí, zda se to, k čemu se rozhodla, podaří. Bragi už vzal matku ve vysokém stupni Alzheimera domů a zařídil jí celodenní asistenci, a když je to možná předčasné, „protože není jisté, kdy Sonja zase začne s dodávkami“, je o svém rozhodnutí přesvědčen. „Není správné, aby dožila takhle. A on nemůže vědět, kolik času jí ještě zbývá.“ (s. 301, 121). Ale Sonja už s žádnými dodávkami nezačne. Urychleně vyzvedla Tomase ze školy (122, učiteli vysvětlila, že ho bere k lékaři), řekla mu, že jedou „na prázdniny do ciziny“ (123), Bragimu hodí do schránky „obálku s bankovkami“ a poznámkou „Z naší dohody nic nebude. Doufám, že tohle pomůže.“ (zkontrolovala ještě, že je to „domek Bragiho Smithe“, 124), Libby (jedné ze švadlenek) odpoví do telefonu, že na sraz nepřijede („Nečekaně mi do toho něco vlezlo.“) a Tomasovi koupí na letišti zákusek, o který syn poprosil (125). A úvahu o tomto vysvobození z pasti jsem okomentoval již v jednom z předchozích odstavců.

Můžeme potvrdit to, co se píše na obalu, totiž že „islandský krimithriller“ je opravdu „sugestivní“.

Lilja Sigurđardóttir, V pasti, Leda 2016