„Kupředu, levá, zpátky ni krok!“

Asi bych se do tohoto tématu v tuto chvíli nepouštěl, jakkoli si myslím, že by se mu měla věnovat kritická pozornost, kdyby se mi ona melodie, která mě jako všechny ostatní mého věku kdysi nechtěně provázela na všech těch prvomájových průvodech, nyní v nestřežených chvílích nevracela, vzhledem k tomu, že tuhle budovatelskou lahůdku hrajeme na koncertech ke 30 letům svobody, o nichž je vzhledem k výročí plno ve všech médiích, v Podkrkonošském symfonickém orchestru. 

Zřejmě si to lidská mysl prostě pamatuje, bez možnosti to nějak ovlivnit, a stačí nějaký spouštěč, jakým byla nyní dramaturgie koncertů PSO, a „je to tady“ (v úplně jiném smyslu, než znělo na demonstracích v listopadu ´89). Ti, kteří si zařazení budovatelské písně na program koncertů – spolu s melodií k seriálu Zdivočelá země, zřejmě coby pendantu v perspektivě historického tématu, vymysleli – pochopitelně tenhle nechtěný efekt nezažijí, nicméně já sám se, když u nějakého táborového ohně někdo spustí Kaťušu a jiné dobové kousky, odmítám na tom podílet a odcházím jednak z důvodu, že holt mi to v někdejším originálu prostě stačilo, jednak ale i proto, že velmi dobře vím o tom, co tahle falešná nostalgie může způsobit.

Samotná melodie písně není nic, co bych bez dalších úvah hodil do koše. Je tu především staletá tradice pochodu, která má u nás řadu peripetií – od Radeckého marše (tam je autor muziky pravda Vídeňák, nicméně ten, jemuž je pochod věnován, je český šlechtic, Josef Václav Radecký z Radče, jeden z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století, jak říká Wikipedie) přes Františka Kmocha, jenž předělal na sokolské pochody české lidové písně (Andulko Šafářová, Jarabáček, Kolíne, Kolíne, mimochodem původně v třídobém taktu) či vojenského kapelníka Julia Fučíka (s jeho slavným Vjezdem gladiátorů) či Jaroslava Ježka a Voskovce&Wericha s jejich písní Svět patří nám (tam už ta levá „angažovanost“ začala), až třeba právě po skladbu Jana Seidela.

Tento hudební žánr má proměnlivou funkci, od onoho opravdu armádního/vojenského kontextu přes společenství, která mají v sobě něco, co souvisí s organizovaným tělesným pohybem (s nímž pak může souviset „fyzický a morální růst“ národa, jako je tomu právě u Sokola, který si tyto cíle slovy postav zakladatelů Tyrše a Fügnera dával, úvaha, že zdroje byly v německém Jahnově Turnvereinu, už přesahují hranice našich komentářů), až po politickou masovost (vedle „mládí“, optimismu atd., jak se ještě zmíním), tedy – vedle skutečného pochodování – vlastně přenesené užití.

Seidel byla zajímavá osobnost. Nesjpíš si běžně nedáme dohromady, že původní stavební inženýr a architekt, který studoval i výtvarné umění a jenž spolupracoval například s legendárním Zdeňkem Pešánkem, jedním z nejzajímavějších českých meziválečných avantgardních umělců, na jeho Multimediálních kinetických kreacích, je na druhé straně také autorem hudby k takovým filmům jako jsou Všichni dobří rodáci, Žert, ale také třeba Anna proletářka či Strakonický dudák, tedy snímkům, které bychom rozhodně nepoložili vedle sebe. Student Aloise Háby, tvůrce čtvrttónové hudby a jiných forem mikrotonální hudby na Pražské konzervatoři a soukromě u Josefa Bohuslava Foerstra je rovněž autorem opery Tonka Šibenice a řady kantát (rovněž oblíbeného žánru tehdejšího režimu).

Nebudu v tuto chvíli procházet celou oblast někdejších komunistických hitů (pravda trochu nepatřičný výraz vzhledem ke světu, k němuž se slovo hit vztahuje), jsou zachyceny např. na albu Budovatelské písně (Supraphon, 2007, viz odkaz, nejznámější tituly např. Zítra se bude tančit všude či Rozkvetlý den [„Bez chleba nejde jíst…“]) nebo, spolu s dalšími produkty tehdejší ideologie, na některých streamech na YouTube (viz odkaz dole, nejsou tam všechny, chybí třeba Hymna demokratické mládeže [„Z národů ač jsme různých…“]), se jmény skladatelů jako Václav Dobiáš, Vít Nejedlý, Radim Drejsl či Ludvík Podéšť, a autorů textů, k nimž patřili i takoví básníci jako František Halas či spisovatel Pavel Kohout, v žánrových oblastech jako byla častuška či souvislost s tzv. frézistickou poezií, jakkoli v pozadí následujících poznámek musí být v úvaze. 

Hudebně je pochod Kupředu, levá, zpátky ni krok (správněji zřejmě jen Kupředu, zpátky ni krok), jejíž refrén jsme slýchávali dokonce i jako znělku Československého rozhlasu, chytře napsaná. Pomineme-li břeskné, poměrně dlouhé („několikanásobné“) „intro“ a soustředíme se na vlastní píseň, pak zjišťujeme, že sloce, střídající motiv stoupající poprvé v mollové tónině od tóniky po jednotlivých tónech do modulace k dalšímu akordu, podruhé v durové (protože od tercie výš) a „odvážněji“ se zvýšeným čtvrtým stupněm a rozvádějící jej srozumitelně v dalších podobách, následuje část, podobná „triu“, jaké se psaly právě u pochodů (nyní v dur k efektnímu mollovému akordu na třetím stupni), v němž pak poprvé zazní dominanta s oktávou („hoří“), stále ještě „rozvážně“, aby pak v refrénu v tečkovaném rytmu přišla ústřední „výzva“, již v textu opakuje název písně. Vzniká tak zapamatovatelná melodie, přitom s rafinovanou harmonií: například v jednom místě vychází mollový akord s přidaným šestým stupněm na čtvrtém stupni, také v závěru ústředního sloganu vzniká nečekaně zajímavá harmonie, tentokrát při jednom drženém basovém tónu (zatímco jinde právě bas, podobně jako v oněch klasických pochodech vytváří úžasné efekty, třeba v zmíněném quasi-triu).

V detailech doprovodu pak nalezneme dalších pár rafinovaných fines (nebudeme je tu všechny rozebírat), které zvýší dramatičnost poselství skladby, snad jen zmínka, že tečkovaný rytmus či rytmus „opačný“ (osminka a čtvrťová s tečkou, blízká synkopě), jako je v titulním sloganu („Kupředu levá“), kde je kombinace obojího, či sled tónů působící přesvědčivě na základě podobnosti s intonací běžné mluvy (třeba i delší řady následných klesajících tónů) patří mezi ně.

Přesto tady je ovšem ještě jedna věc, která mi vyrazila dech. Skutečnost, že se mi ta píseň neustále vracela na mysl, mě přiměla zahrát si z hlavy skladbu na klavír. A jak jsem tu část, kterou jsem tady označil jako podobné „triu“ (Do houfu v srdce…) opakovaně hrál a říkal si, tady mi přece něco v harmonii chybí, přišel jsem na to, že mezi akordem na tónice a na třetím stupni (jak zmíněno), je ještě jeden akord, totiž mollový akord na šestém stupni s přidanou sextou (hráči na kytaru říkají „šestka“, tedy např. v C dur Ami6, tedy A-C-E-Fis). A v tu chvíli jsem měl takový ten zvláštní pocit, jako když chodíte kolem něčeho, víte, že tam něco je, a nevidíte to.

A pak jsem na to přišel. Harmonie, ale i melodie je totožná s úvodním motivem ze symfonické básně Vyšehrad Bedřicha Smetany. Samozřejmě, v harmonii u Smetany chybí ta přidaná sexta a mollový akord na šestém stupni je rozveden před dominantu zpět k tónice, celé to hraje harfa, tzn. má to jinou atmosféru atd. Přesto je to zcela zásadní kontext, totiž Seidlův motiv odkazuje (ať už to učinil vědomě či nikoli) na něco, co představuje základní kámen české kultury, navíc s tím významem „proroctví“ (dokonce mě, než jsem si to plně uvědomil, chybně napadla Libuše). A je tu i okolnost, že právě i tento Smetanův motiv byl použit jako rozhlasová znělka. To, že proroctví budovatelů dopadlo tak, jak dopadlo, je jiná věc. Ta hudební mi, přiznám, vyrazila dech.

S textem, jehož autorem je Bedřich Bobek (má na kontě několik podobných skladeb, např. Překrásná země, hudba rovněž Jan Seidel), je to ve srovnání s hudbou poněkud horší. Z hlediska hudební deklamace sice nenalezneme žádné zásadní prohřešky (i verš „Do houfu v srdce jeden pevný blok!“ je první slabika výrazu „v srdce“ bez vokálu v souladu s konvencí posazena na dlouhou slabiku [zpívá se pak „v serd-ce“, aby se „nevrčelo“], byť třeba v pop music by to budilo hrůzu), jinak je to s poetikou textu. Charakteristické pro ni je spojení abstrakt a smyslových sloves – čas – rozvil, [čas] – voní – nadějemi, – prší – z oblaků či podobná přívlastková spojení podstatných jmen: nebe – míru, užití slov s patetickým nádechem (v tradici devatenáctého století, generace ruchovců a lumírovců, ale možná i dělnických písní) jako jarní vítr bije do plachet či píseň lidu ať se dotkne hvězd, evokující i bitevní náladu (první z příkladů) či „boj“ (s nepřítelem či za ideály, tedy „právo“), který je vedle budovatelského optimismu klíčovou polohou, vyjádřený ve formě výzev k cestě „vpřed“ (rovněž ona víra v pokrok má kořeny v 19. století [a ovšem ještě starší, ale zde zásadní], srovnejme verš „kdo nejde s lidem, ten se vrací zpět“ (tedy proti zpátečnictví) s Nerudovým „kdo chvíli stál, již stojí opodál“ (a pak: čin dvakrát neuzraje). Nyní je tato vize spojena se Sovětským svazem (celé dvojverší z předchozího citátu: hle, od východních stepí, nám už jarní vítr bije do plachet). Je tu celý lexikální arzenál, k němuž patří výrazy – píseň, lid, práce, dílo, svornost, síla, srdce, obraty jako „svou paži k dílu zved“, „prapor revoluce“ (nemohu nemyslet třeba na někdejší sochu Stalina na Letné).

Myšlenky ve své podstatě ušlechtilé jako je úsilí (je čas by každý z nás svou paži k dílu zved), soudržnost ve společenství (spojme svoji víru, muž podle muže, podle boku bok) a další ovšem, i vzhledem k této formě vyjádření, působí dnes nedůvěryhodně (i vzhledem ke ztrátě oné víry), dnes je vnímáme jako fráze, stejně tak jako výzvy k tomu všemu dohromady.

V cyklu Vášeň a zrada hudebního publicisty Pavla Klusáka, v němž je Kupředu levá, úvodní skladbou první z pěti částí, autor zdůrazňuje právě nutnost dívat se na téma nepředpojatě (jako bychom je slyšeli poprvé, nikoli s před-sudkem). Cyklus je kromě toho zajímavý tím, že téma sleduje v širších kontextech, jak historických (zmiňuje např. publikaci Dělnické písně, jimiž se zabýval Vladimír Karbusický, tedy dřívější fázi fenoménu, jímž je budovatelská a masová píseň), všímá si toho, že charakteristický je řinčivý sound, amplióny, dechovky, a sbory-sbory-sbory, prvních podob jako je Píseň práce, skutečnosti, že některé z budovatelských písní tu byly ještě před Únorem (např. Budujeme, tj. „Teď už máme, co jsme chtěli… vyhrňme si rukávy“, text Fr. Halas, či To jsem já, já svoboda mladá, text Josef Hora.

V druhé části hovoří o recitaci, Alexandrovcích (od r. 1952), Jiřím Pauerovi, pozdějším řediteli Národního divadla, jenž psal hudbu i slova, o humoru (chtěném i nechtěním) v kontextu s častuškami, a satiře (příkladem je píseň Jesle z filmu Zítra se bude tančit všude) aj. V třetí části o „mládí“ (popř. „mládí světa“, tj. „mladý je každý komunista“), „až nábožně vzývaný motiv poválečné ideologizované kultury“ a Vítězslavu Nezvalovi, zazní píseň Kamarádi, která byla přetextována. Je to, podle jiné písně, „mládež nová, mládež Gottwaldova“. Tato kultura je spojena s médii, tj. rozhlasem (tlampače na ulicích), tj. věc „veřejná“, „společná“ (proto ne příliš gramodesky, televize byla až od roku 1953). Hovoří se o uvědomělých ženách, ale také o literatuře (Michal Sedloň, psal též písňové texty, báseň Krmička vepřů), dále pak o vytěsnění západní populární hudby, k níž se podařilo přejít jen nemálo autorům, Ludvíku Podéšťovi či Karlu (Harry) Macourkovi. A pak je tu pojednán socrealistický kánon u Pavla Kohouta.

Ve čtvrté části je portrét skladatele Radima Drejsla, oddaného režimu (píseň Rozkvetlý den, tj. „Bez chleba…“), tedy jednoho z pilířů stalinistického období, o profesionalizaci Armádního uměleckého souboru pod jeho vedením a jeho brzkém skonu (sebevražda?, pochybnosti o tom) a – důležité: způsobu tvorby, tj. počátečním sloganu a navazující melodii, znovu o účasti básníků coby autorů písňových textů (Halas, Hora, Závada, Nezval), E. F. Burianovi, formách „pásma“, estrádních hvězdách, např. P. Kohoutovi (dobovým prohřeškům se věnuje skvělá kniha Podivuhodní kouzelníci Atonína Brouska), o Mezinárodním festivalu mládeže v Berlíně, opěvných básních na Gottwalda a Stalina a problémech s tím, když toto období pominulo. V poslední části hovoří Pavel Klusák mj. o období v době, kdy – po éře osmi až deseti let, po roce 1956 slábla kontrolovaná ultimativnost. Jsou sledovány další souvislosti. Nyní je oslavován Jurij Gagarin, zmíněn dokonce Brom, a vyslovena chvála na Přemysla Ruta, (badatel praktik), uslyšíme píseň Karla Kryla v jeho komentáři k písni Kupředu levá (v exilovém albu) či Petra Skoumala (Jak mi dupou králíci), hovoří se o návratech českých písničkářů v 70. a 80. letech (Petr Lutka), jsou zmínky o Festivalu politické písně v Sokolově a pozdních paradoxech žánru a autor vede úvahu až do současnosti, která je ale poplatná už jiným ideálům.

Ze svých poznámek ještě dodatečně opakuji už částečně výše řečené, totiž charakteristický způsob prezentace žánru, pěvecké sbory, mnohdy s až komplikovanými vícehlasy či hrdinné sólo.

Odkazy
Kupředu, levá…
https://www.youtube.com/watch?v=hLAAprIN6S4
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/budovatelske-pisne/kupredu-zpatky-ni-krok-579238 (text)

Pochody, skladatelé
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_V%C3%A1clav_Radeck%C3%BD_z_Rad%C4%8De
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Kmoch
https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk_(skladatel)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Radim_Drejsl

Jan Seidl
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Seidel

Komentáře
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/kupredu-leva-zpatky-ni-krok-zpivalo-se-po-unoru.A090226_194540_hudba_tt

Budovatelské písně
https://www.supraphon.cz/archiv/31883-budovatelske-pisne
https://www.supraphonline.cz/album/2137-budovatelske-pisne-zitra-se-bude-tancit-vsude-pisen-kombajni?trackId=33086

Budovatelské písně
https://www.youtube.com/watch?v=q2cluf6hCkE

Pavel Klusák, cyklus Vášeň a zrada
https://vltava.rozhlas.cz/vasen-a-zrada-budovatelska-pisen-v-pounorovem-ceskoslovensku-6708742

Další
https://plus.rozhlas.cz/komunisticky-unor-a-hudba-budovatelske-pisne-odpor-proti-jazzu-i-podpora-zen-7174475
https://www.budovatel.cz/ (texty písní, dobová poezie)

Karel Kryl
https://www.youtube.com/watch?v=hMbPLGevve4