Knížky o Vánocích II

Měl bych těhle několik vět spíš nazvat „Knížky před Novým rokem“, bylo by to o něco přesnější, ale vzhledem k tomu, že to je vlastně jen jakýsi dodatek k předchozímu, přičemž se jedná jen o knížky dvě, a navíc na tu první jsem předtím zapomněl, i když jsem si říkal, že mi něco „chybí“, a ta druhá „přišla“ opravdu až po publikování prvního příspěvku, takže ve věci jsou vlastně dva dost rozdílné aspekty textu v jeho vztahu k realitě (tyhle dvě knížky, jak ještě napíšu, netvoří přímočarou řadu ve čtení).

Takže právě ta první, Dějiny reklamy, rozsáhlá výpravná publikace Stéphane Pincase a Marca Loiseaua Dějiny reklamy, vydané v nakl. Taschen a v české mutaci ve Slovartu (obě nakladatelství jsou na titulní straně vyznačeny vedle sebe), je knížka, kterou jsem jednak už měl v ruce a jednak je to knížka „půjčená“. Když to takhle označím, vypadá to takřka nesmyslně, podstata je jednoduchá. Kdysi jsem Dějiny reklamy dal své dceři buď k Vánocům nebo k narozeninám, už nevím, a už tenkrát jsem si jako jednu z klíčových myšlenek říkal, že to jsou vlastně úžasné příklady nejen reklam, ale úspěchu firem, které nevznikly – ve srovnání s pověstí, jakou má český kapitalismus devadesátých let se svým tunelováním a podvody na každém kroku, „nepovedenou“ privatizací a vším tím, za co by se tahle země měla stydět – především na základě chytrého nápadu, na základě něhož jeho autor pohádkově zbohatl (samozřejmě zjednodušuji). A ovšem, sleduje aspekty něčeho, co mě dnes zajímá z poněkud jiného úhlu pohledu, totiž coby prezentace a reprezenatace reality, tedy jedna z těch „slupek“ vrstev vědomí, v nichž se nám zjevuje svět.

Druhá z těch knížek je označená D & H Sanatorium / 167 kravin a autory jsou Josef Dlabal a Julius Hůlek (jejich portréty jsou na přebalu). „Kraviny“ je podle druhého z autorů žánr „korespondenční poezie“, který provozují oba autoři zhruba deset let, přičemž jeden z nich vynese jednu nebo sloky a druhý reaguje pokračováním. Z básniček, jichž vzniklo ke dvěma tisícům, při příležitosti Dlabalových kulatých narozenin vznikl výběr 167 čísel (numerologicky zajímavé, jedna plus šest je sedm a dvakrát sedm je číslo, k němuž má Hůlek bližší vztah). Literární vědec by nejspíš tuto tvorbu zařadil někam k insitní poezii, zde je nicméně kontextově upřesňující podstatná věc, že oba pánové jsou řimsologové, což je nejspíš nejvýstižněji charakterizovatelné jako jako jazyk, pojmenovávající určitý přístup k životu, jinak způsob myšlení tento život vytvářející. Ostatně není opomenuto hned pod jmény autorů uvedení příslušnosti k řadě označené jako „Littera řimsologica“.

Kromě výčtu knih v tomto a předchozím komentáři bych měl zmínit ještě jednu okolnost, která není v jiných případech tak obvyklá. Nelze ji vystihnout jen tím, že tyto knihy nejsou „vypůjčené v knihovně“. A nevystačím ani s tím, že řada z nich byla vánoční dárky. Ve čtyřech případech jsou to tentokrát opusy, u nichž jsem v nějakém bližším vztahu k jejich autorovi. Pravda v případě Karla Hvížďaly to je „jen“ dvojí osobní setkání – vedle nějakého záměrnějšímu sledování toho, co píše, ve všech ostatních to je ale oboustranná letitá známost, pokud nechci použít ještě silnějšího slova. V každém případě Milan Urza (Dům bez pána) je můj někdejší student na jičínském gymnáziu, s jeho tátou se známe po léta, kromě výše řečeného můžu uvést, že jsme spolu – ještě jak to bylo možné – seděli v Litomyšli o festivalu na jednom koncertě a pak u jednoho stolu v parku. Bedřich Plecháč (BP SHOW) bydlí o dvě ulice od mého domu a knížku s věnováním jsem si poté, co mě jeden den nezastihl doma, vyzvedl u něj. A poslední knížka, 167 kravin, mě čekala poté, co jsme se vrátili z rodinné procházky s mým bratrem, která nahradila jinak každoroční společné odpoledne, ve schránce. Myslel jsem si, že to je tarotová ročenka, o které mi Julek psal do mejlu, byla to tahle sbírka básniček. Tak trochu „nahradila“ mimořádná letní řimsologická setkání, jichž bych se za normálních nejspíš účastnil, ale nejsem takový riskér, abych se vydával do Prahy. A na kongres, který se obvykle koná před Vánoci, bych v této situaci nejel, ani kdyby nebyla tahle „limitovaná realita“.