Kneippův chodník

06.03.2011 22:38

V Lázních Luhačovice, kam mě letos na konci února poslala má diabetoložka na edukační pobyt, otevřeli nově rekonstruovaný lázeňský komplex Alexandria. Z propagačního letáku, nabízejícího nejrůznější zážitky ve wellness centru se na vás dívá (pseudo)mramorová hlava Alexandra Velikého, podle něhož se lázeňský dům jmenuje. Je to táž hlava, kterou spatříte při vstupu do recepce v horní budově, totiž té budovy, která byla po zbourání původní stavby někdy z šedesátých let kompletně celá znovu postavena, zatímco dolní budova, kde je hotel, hotelová restaurace a bary, byla pouze přestavěna.
Právě do oné nové lázeňské budovy jsem se chtěl podívat. Řekl jsem si, že bych viděl rád to, o čem reklamní zvěsti doputovaly až do Českého ráje. Byť za trojnásobnou cenu než v městském koupališti, se kterým jsem byl veskrze spokojen. Záměrem bylo prostě ne si zaplavat, ale „zkontrolovat“ (jak říká jeden brněnský kamarád) to nejnovější, případně porovnat s architekturou nových objektů, zvláště přímořských hotelů, které jsem měl příležitost vidět v zahraničí. Centrální bazén s řadou sloupů se jim opravdu poněkud podobal. Nechci, aby slovo pompéznost, které použiju, působilo nějak příliš hanlivě, je zřejmé, že tady autoři cíleně pracovali se zážitkem, protože na rozdíl od funkcionalistických bílých ploch – třeba právě na onom koupališti – se tady proměňují barvy v jednotlivých místnostech, v nichž jsou umístěny jednotlivé typy saun (solné, bylinkové, finské, parní lázně a ještě jedné, jejíž jméno jsem zapomněl), zdůrazněným komfortem (výtah od saun k bazénu). Nechci ani hanět drobné hlouposti, na které jsem narazil (skoro deset minut čekání u recepčního stolku, než slečna sešla se zákazníkem, kterého doprovázela, po schodech dolů, zatímco druhá, zřejmě „šéfová“, mě odmítla odbavit, nešikovně umístěný monitor pro čip, z něhož lze vyčíst zbývající čas, hned v šatnách za vchodem, zatímco u bazénu nejsou žádné hodiny a tedy není možná žádná časová orientace).

Mají to tam pěkné, dokonce bych doporučil tomu, kdo by se chtěl sem podívat, aby si připlatil ještě stovku a koupil si dvě hodiny (za hodinu se to dá opravdu jen zvizitýrovat). Co je ale pro mne v tuto chvíli důležité – a má být vlastním obsahem tohoto článku – je informace o jevu, na který jsem narazil už při předchozí orientační návštěvě, totiž o Kneippově chodníku. Představoval jsem si jakousi procházku sloupovím, po vysvětlení slečny, která říkala, že se chodí ze studené do teplé vody. Ve skutečnosti to byla – v Alexandrii – jakási jeskyňka asi s pěti či šesti malými oddělenými bazénky, v nichž byla střídající se teplá a studená voda zhruba po kotníky.

Řekl jsem si, že se tomu trochu podívám na kloub, kde se vlastně tento nápad vzal. Nu a na internetu jsem zjistil něco blíže o muži, podle něhož se procedura jmenuje.  Zatímco na běžných odkazech je hrubý popis, ne o mnoho obšírnější než zde v předchozím odstavci, s komentářem o smyslu procedury, totiž prokrvení nohou a tím celého organismu, a zmínkou o německém faráři Sebastianu Kneippovi, teprve na německých stránkách Wikipedie se dobereme obšírnější informace o souvislostech celé věci.

Sebastian Kneipp je autorem léčebných postupů, nazývaných souhrnně Kneippova medicína. Vedle tohoto dnes ústředního a možná nejznámějšího postupu, který bych nazval snad nejvýstižněji šlapání vody (podle německého Wassertreten), nikoli chození ve vodě, ale ani kopání (což německé Treten také může znamenat), zahrnuje celý pojem filozofii sepjetí člověka a přírody a řadu dalších položek, které jednoduše dnes nazýváme hydroterapií, ale také například léčivý účinek rostlin. Bavorský kněz, který žil v letech 1821-1897, dospěl k tomuto objevu tak, že – po onemocnění tuberkulózou (v roce 1849) – se několikrát krátce vykoupal v ledově studeném Dunaji – a uzdravil se. Bezprostředním impulsem k tomu byla kniha Poučení o léčivé síle čerstvé vody od Johanna Siegmunda Hahna, kterou našel v Mnichovské dvorní knihovně. V mnichovském Georgianu, druhém nejstarším kněžském semináři na světě, pokračoval Kneipp ve studiu, a aplikace studené vody se stala jeho denní potřebou. V Mnichově navštěvoval „Spolek přátel vody“ a tam se dozvěděl o Vinzenzovi Priessnitzovi, který ve Slezsku používal vodu jako léčebného prostředku.
Cesta k úspěchu nebyla ovšem jednoduchá. Už v únoru 1853 došlo k udání, že poškodil při léčení dívku nemocnou cholerou. V následujícím desetiletí vytvořil v dominikánském klášteře Wörishofen centrum léčení, ale i zde byl několikrát napaden ohledně problematických léčebných postupů. Postupně se mu však podařilo své postupy prosadit. Prvním krokem bylo, když se jeho přítel a příznivec dr. Merkle stal po nastoupení císaře Viléma na pruský trůn poslancem říšského sněmu. Postupně přibývali šlechtici, v roce 1889 bylo ve Wörishofenu na šest tisíc hostů, kteří očekávali uzdravení. Vznikaly první Kneippovy spolky, léčitel byl pozván v roce 1893 na audienci k papeži Lvu XIII., který se stal rovněž jeho pacientem. V roce 1894 byl založen Mezinárodní spolek kneippovských lékařů. V roce 1894 pocítil Kneipp první náznaky slabosti, byla u něj zjištěna rychle se rozšiřující rakovina, na kterou v roce 1897 v 76 letech zemřel.

Dnes existuje jen v Německu přes 600 spolků se 160 000 členy, místo s benediktinským klášterem obdrželo v roce 1920 přídomek „Lázně“ a v průběhu let přibyla celá řada právě Kneippových lázní. V roce 1953 vyšla v sérii poštovních známek „Pomocníci lidstva“ (též zajímavé téma) německá známka v hodnotě 10+5 feniků.

Podíváme-li se podrobněji na Kneippovo učení, zjistíme, že obsahuje pět základních pilířů. Prvním z nich je právě hydroterapie, zahrnující vodní střiky a šlapání vody. Druhým je plnohodnotná a pestrá výživa. Třetí dává důraz na zdravý pohyb, vhodné oblečení pro pohyb (připadá mi, vhledem k tomu, že sportovní oblečení vznikalo daleko později, přímo revoluční) a chození bosky, jako prostředek otužování. Fytoterapie pracuje, jak řečeno, s léčivými rostlinami. Poslední součástí je vědomé pěstování zdravého životního stylu.

Účinek vody je zřejmý například při křečových žilách, má jim předcházet a přitom ulevit bolestem. Původní postup, jak jej nalezneme i na dobových vyobrazeních, spočívá v tom, že pacient stojí  jednou nohou, předtím nahřáté v teple, ve studené vodě, vždy zhruba třicet vteřin, přičemž druhá noha je zvednutá a má prsty skloněné směrem dolů – celé to má podobu čapí chůze (Storchengang).

Podívejme se ještě na knížku, která Kneippa inspirovala na začátku jeho cesty. Porozumíme totiž lépe všem dalším souvislostem. Její originální titul – včetně původního pravopisu je "Unterricht von Krafft und Würckung des frischen Wassers in die Leiber der Menschen, besonders der Krancken, bey dessen innerlichen und äusserlichen Gebrauch (…)", tedy Poučení o síle a působení čerstvé vody na lidské tělo, obzvláště nemocných, u nichž vnitřní a vnější použití… . Vyšla poprvé v roce 1738. Její autor Johann Siegmund Hahn se narodil v dnes polské Svídnici (tenkrát slezské Schweidnitz), byl doktorem filozofie a medicíny, lékařem a následovník svého otce jakožto městský fyzikus v tomto městě. Jeho žákem byl Johann Christian Theden, pozdější lékař Bedřicha Velikého. Otec Siegmund Hahn , zakladatel hydroterapie, který žil rovněž po celý život ve Svídnici, byl domácím lékařem polského následníka trůnu prince Jakuba Sobieského.

Porovnáme-li metody obou hydroterapeutů s Vinzenzem Priessnitzem, který rovněž stojí u základů vodoléčby, jsou méně drastické než Priessnitzovy komprese. Smysl, totiž právě otužování, je ovšem týž.

Alexandria
http://www.lazneluhacovice.cz/cz/lazensky-wellness-hotel-alexandria-luhacovice-pobyty.php?tisk=1

Kneippův chodník, Sebastian Kneipp
http://www.liftec-pharma.cz/liftec/kneipp/filozofie-kneipp/
http://www.trebonsko.cz/kneippuv-chodnik
http://www.basin.cz/cs/kneippuv-chodnik/

http://de.wikipedia.org/wiki/Sebastian_Kneipp

http://de.wikipedia.org/wiki/Johann_Siegmund_Hahn
http://de.wikipedia.org/wiki/Siegmund_Hahn

http://de.wikipedia.org/wiki/Hydrotherapie

Zpět