Kateřina Tučková / Žítkovské bohyně

Spolu s četbou předchozí knihy Kateřiny Tučkové, která jí přinesla poprvé širší pozornost čtenářů a kritiky i ocenění (Magnesia Litera 2010) Vyhnání Gerty Schnirch, mi vycházejí některé společné momenty v tvorbě brněnské spisovatelky (otázku, zda jsou platné pro celé její dílo, bych dokázal odpovědět teprve po podstatně širší jeho znalosti): 1. hrdinkami obou knih jsou ženy tvrdě bité osudem, jeho krutost přesahuje původní východiska, a je nespravedlivá, 2. těmito trpícími postavami jsou ženy, jejich osudy jsou v mnohém odlišné od ostatních, jsou něčím zvláštní, mimořádné, 3. v obou románech hraje značnou úlohu „německý“ jazykový a kulturní moment, a zároveň „pomezí“, hraniční lokalizace příběhu, 4. v obou románech jsou, mnohdy s detailními záblesky, reflektovány dějinné události, a to jednak druhé světové války (v jistém smyslu i doby předchozí), jednak doby, kdy zasahovali do osudů hrdinů „estébáci“, ale i s přesahem takřka do přítomnosti.

Kniha Žítkovské bohyně je rozdělena na pět částí, členěných dále na jednotlivé kapitoly označené často jmény jednotlivých postav příběhu (příběhů), jimž je předsazen krátký úvod bez názvu (u dodržené průběžné paginace označený znakem třech virgulí (///), stejně jako dovětek, rovněž bez názvu, v němž se proměňuje vypravěčská perspektiva, dodávající vztahům postav a vypravěčky zásadní (a nový) rozměr. Podobně je označená závěrečná Poznámka autorky, první dvě zmíněné části jsou pak v obsahu označeny (v závorce) jako Prolog a Epilog.

Příběh je (v Prologu) uvozen dětskou vzpomínkou na pozdní večer, kdy Surmena na své chalupě nahoře na kopanicích ponechává u sebe své příbuzné (děti své sestry) Doru a Jakoubka a ujišťuje ji, že to zvládnou, a že se její neteř bude mít dobře. Bude jí dělat andzjela. V jednom významovém svazku situace se otevírají všechny základní vrstvy dalších událostí, „zvládnutí“ komplikované budoucnosti Dory (a ostatně i dalších postav), jazyková/kulturní vrstva příběhu, tedy výchozí lokalita kopanic (Žítková u Starého Hrozenkova, Koprvazy, Potočná, Bedová atd.) na pomezí Čech a Slovenska (event. Polska), historického jazykového prostoru, v němž se pozoruhodným způsobem střetávají vývojové prvky češtiny/němčiny/slovenštiny ve specifických nářečních útvarech, a vlastní téma, které je pak v průběhu knihy i explicitně vysvětleno – osudy žen, které se zabývají „bohováním“ a tedy nazývaných „bohyněmi“. Motiv nafouklého těla mrtvé kočky s koťaty dává tušit, že představa, že se Dora „bude mít dobře“, se bude v příběhu relativizovat.

Vyprávění ústředního příběhu Dory od doby dětství, kdy žila v prostředí posledních generací těchto žen nadaných zvláštními schopnostmi, až po poslední hranici poznání osudu, který se týká i jí samotné, jakkoli se z něj tím, že bohování neprovozovala a rozhodla se pro jinou cestu, pokoušela vymanit, příběhu sestávajícího z řady setkání s řadou osob nejen z této komunity, se kříží s „reprodukcí“ (autorka říká, že mnohé bylo upraveno) autentických dokumentů, v první části obsažených v kapitolách označených jako „Archiv: den první“ atd., v částech dalších pak, dokonce s přetiskem novinových článků, i jinde. Vyprávění přitom není chronologické, na některých místech se vrací zpět (např. v kapitole Internát).

Tak Dořina vzpomínka na jednu z nejvýraznějších, dá se říci dokonce ústředních postav, její tetu Surmenu (na její obraz v Prologu navazuje hned první kapitola, označená jejím jménem, s. 15), je konfrontována při první návštěvě archivu (Archiv: den první) s materiály, v nichž je tato žena označena svým skutečným občanským (literárním?) jménem Surmenová Terézie. Začíná tak cesta, která je na jedné straně řečeným poznáním Dory (řadu věcí nevěděla, přestože s ní žila po smrti své matky ve společné domácnosti, tak hned na začátku je zmínka, že měla dvě děti, půjde ještě ale o daleko podstatnější věci), na straně druhé takřka detektivním příběhem, a to opravdu v onom smyslu pátrání po tom, jak to vše bylo, byť ovšem v rámci odborné činnosti, etnologického bádání, které mělo přinést očištění, rehabilitaci osob, na něž byly zakládány svazky u Státní policie, ale také zároveň detektivní právě v onom smyslu, že sledujeme tajná udání, policejní vyšetřování, zprávy místních národních výborů, vedle lékařských posudků, později (v knize) zprávy z bádání nacistů atd.. Můžeme tedy vnímat zároveň několik významových vrstev poutavého vyprávění, které posouvá s postupem bádání celý příběh do různých úhlů pohledu.

Tak například původní snaha o očištění špíny, kterou na celou tuto (dnes bychom řekli alternativní, a i tak to můžeme vnímat) aktivitu hází režim, jehož oficiální „světový názor“ je vědecký materialismus, a tedy cokoli nad jeho rámec odmítá nejen jako nepřípustné, ale i režim ohrožující, a proto osoby, které tuto aktivitu provádějí, kriminalizující, se postupně mění v realističtější pohled na celou skutečnost, tedy ne pouze „převracející“ negaci v adoraci, ale zjištění, že některé ženy svých schopností nevyužívaly při pomoci lidem, kteří ji o ni přišli poprosit. Přesto jsou tu dva pohledy: označení bohování jako tzv. „nezákonného podnikání“, tedy snaha postihnout to, co nenaplňovalo představy o světlých zítřcích budovatelů socialismu (člověk si znovu klade otázku, do jaké míry právě i tato a podobné ideologie naplňuje slova o „opiu lidstva“, které ona sama předhazovala náboženství), na druhé straně mnohdy snaha přežít v bědných, mnohdy zaostalých poměrech lokalit prakticky mimo civilizaci.

Čtenář  může sledovat na jedné straně bezprostřední osobní zkušenost Dory, počínaje způsobem, jakým v dětství vodí coby andziel zájemce o radu ke své tetě, až po dobu, kdy coby etnoložka rozkrývá všechny souvislostí, které jí dávají smysl celého příběhu, a všechny zprostředkované pohledy na osudy nejen Surmeny, ale všech dalších zúčastněných osob. I v souvislosti se zmíněným ideologickým kontextem, upínajícím se k „vědeckému“ světovému názoru, je pro mě osobně důležitý právě onen moment, běžně označovaný jako protiklad subjektivního a objektivního (ideologie se oháněla ovšemže falešným výrazem „objektivní realita“), zahrnující nicméně celou další řadu souvislostí, například iracionality či jiných způsobů interpretace skutečnosti než je aristotelovská (a descartovská) tradice kauzálního myšlení, které zvláště v moderních aspektech sám vnímám v mnohých ohledech jako velice problematické (a vyhraněně řečeno, vedoucí ve svých posledních důsledcích i naši civilizaci možná zhoubným směrem), a v oblasti filozofického myšlení se projevující nejvýrazněji střetem tradiční filozofie (vulgárně řečeno vycházející právě z obecných idejí) a fenomenologie (pokoušející se vrátit se k dalšími vrstvami nepřekryté osobní skutečnosti.

Zpět ale k vlastnímu příběhu/syžetu: Dořino bádání navazuje na její diplomovou práci, k níž se na začátku knihy – po prvních informacích z archivu vrací – v kapitole Pardubické nokturno, kde je shrnut obsah první kapitoly, nazvané Úvod do problematiky: duchovní kultura Moravských kopanic a žítkovské bohyně, zvláště známý kulturní kontext (k němu se později vrací) a v následující kapitole Kateřina Shánělka se vžívá do osudů jedné z postav historie a poté, v kapitole Společné dědictví pokračuje ve vymezení několikasetleté historie (od r. 1630 dle prvního záznamu v Krevní knize městečka Bojkovic do roku 1925, „kdy končí zásadní epocha jejich aktivit“ (76), zahrnující mj. též známé Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficium) a šumperské a velkolosinské procesy (s. 111, významový kontext slov Věštkyně či Čarodějnice je rovněž později zmíněn, s. 157).

Zároveň se rozkrývá osobní historie Dořina rodu, od kapitoly Dora Idesová, což je jméno její celé jméno (matka se jmenovala Irena Idesová, „zemřela v roce 1966“, „otec je ve výkonu trestu“, dočítá se), dozvídáme se, že „paní Surmenová“ byla rovněž ve vazbě („Se Surmenou je konec, Surmena je vražednice, podvodnice a agent maloburžoazie, Surmena podrývá autoritu republiky, Surmena v očích společnosti propadla.“, s. 68), Dora se ocitla v internátu a její postižený bratr, který propadá záchvatům, půjde „do ústavu sociální péče“. První děsivé události rýsují první črty tragického osudu všech. Za výjimečnost na straně jedné platí všichni krutou daň, při druhé návštěvě archivu se odkrývá další vrstva – Dořina teta byla internována v psychiatrické léčebně (za spolupráce s tajnou policií, jeden z lékařů jí poskytuje za ovlivnění své kariéry služby), lékařský pohled na léčitelku, která umí (alespoň podle představ společenství, ve kterém žije) předpovídat budoucnost a ovlivňovat počasí, její osobnost charakterizuje slovy „diagnostikována psychotická porucha s paranoidními bludy a systemizovanými bizardními představami“. (s. 90)

Jako ještě několikrát, dochází ke změně pohledu na minulé události: „Ještě před několika okamžiky si [Dora] mohla myslet, že k tomu, co se se Surmenou stalo, došlo shodou nešťastných náhod, v nichž hlavní roli hrála především zaujatost policistů a zabedněnost režimních úředníků, kteří se snažili ze stolu shodit to, co rozumem nedokázali zpracovat.“ (s. 97) Je zřejmé, že se nejedná ani o nedorozumění, ani o snahu odborně (lékařsky) pomoci nemocné ženě, nýbrž o záměr („na vaše doporučení provedeno cíleně zaměřené vyšetření“, s. 96) zbavit se osoby, jejíž „vztah k socialistickému zřízení“ je „negativní“ (s. 89). A ve sledování je týž pohled zaměřen i na Jakoubka (Jakub Ides) a samotnou Doru. V materiálech se objevuje postava „ref. Švance“, jehož spolu s Dořiným pátráním budeme sledovat později. Zde uzavírá (smrtí Surmeny) případ Dořiny tety, která byla součástí „případu »Bohyně«, v jehož složce nalezne i odkaz na archivní materiály Gestapa.

Nyní (Část II.) Dora chápe i to, proč musela prožívat tak krutě dobu pobytu v internátu („K její další výchově přistupujte se zvl. zřetelem.“, s. 169, psal v dokumentech Švanc). V antikvariátu pana Oštěpky Dora získá nenávistný spisek proti bohyním s názvem Bohyně na Žítkové od Josefa Hofera, která byla další motivací pokračovat v bádání, osudy starohrozenkovského faráře („Zajeďte si do Luhačovic, žijí tam jeho synové. Nebo do Brna, tam prý je v nějakém archivu jeho pozůstalost,“ s. 185) a důvody jeho nenávisti pak líčí kapitola uvedená jeho jménem. Josefína Mahdalová (rozená Surmenová) byla, jak říká ukázka z jeho spisů (s. 195 ad.), objektem jeho erotických snů. To už měla Dora za sebou mnohé jiné knihy („V jejích kupkách se hromadily knihy Zíbrta, Niederleho nebo Václavka a díky nim si znovu vybavovala vzpomínky na Žítkovou.“ s. 180).

Zde se začínají rozplétat souvislosti rodu i komunity, řeč je v samostatných kapitolách o Dořině matce, už zmíněné Ireně Idesové, následuje Alžběta Baglárová (předtím se ještě v samostatné kapitole dozvíme o Surměnině úspěšném zaklínání bouřky), Dora si listuje ve starých denících (psala si je už v internátě, ty ji ale byly odcizeny a staly se předmětem posměchu, tušíme tu už Dořinu erotickou orientaci) a navštěvuje postupně další ženy, např. Irmu Gabrhelovou, které jí vypravují další příběhy („Však ty určitě víš, kdo byla Fuksena, že víš? A že její máma byla Pagáčena? Ano ta slavná bohyně, co rodila jen samé chlapce a málem neměla následnici.“ s. 225), dozvídá se i první negativní souvislosti těchto osudů, jako když se některé ženy za své výjimečné příbuzné stydí. Gabrhelová prozrazuje: „Představ si ji, malého sirotečka [pětiletou Fuksenu], jak vzhlíží ke knězi [Hofer] nad hrobem její mámy. Srdce se mi svírá i teď, když si na to vzpomenu… Tenkrát se o ní říkalo, že to bude nejmocnější bohyně na Žítkové, protože se narodila na Štědrý den a ještě v košilce, celá zaobalená v plodových obalech. Pagáčena to málem nepřežila. No co, stejně umřela o pět roků později, taková škoda! Ale i když ji nestihla vyučit, Fuksena svému osudu stejně neutekla. Vzala si ji k sobě Mahdalka, prý byly nějak do přízně a odvedla si ji na Potočnou. A To nebylo dobře, to nebylo dobře. Věčná škoda, že ji odvedla dřív než tvoje bába, Justýna Ruchárka, co byla Fuksenina teta, řekla Irma s povzdechem.“ (s. 228) Osudová klatba je zřejmá, o pár stránek dál (s. 233) se dozvídáme, že Fuksenu, zdejší nejkrásnější dívku, někdo umlátil. A také se tu už objevují němečtí vojáci, kteří zde „vedou výzkum.“ (s. 233)

Irma Doře po věštbě (čteme podrobný popis) vysvětlí, že musí jít za svým otcem – opilec zahynul po jedné ze svých eskapád. A čtenář může sledovat průběh tradičního pohřbu s plačkami.

Důležitou postavou je rovněž Josefína Mahdalová (s. 263): nikomu se nechce do tajemství, které skrývá „Mahdalka“, nejstarší sestra Surmeny, která se po návratu z Uher provdala k Mahalům (odtud to jméno) a tam začala bohovat, Baglárka nicméně potvrdí, co říkala Irma, totiž že „o Josifčeně se povídalo dost špatného. […] Říkalo se, že v Josifčeně je zlá síla […]“ (s. 264), tedy že je bosorka. A tento zlý moment, schopnost uřknutí, je druhou negativní stránkou vedle případných podvodných jednání, ovšem ještě daleko nebezpečnější. Stále tu zůstává cosi obestřeno tajemným, co ale nikdo nechce prozradit (Surmena to Doře měla říci sama, říká Baglárka). V archivu se najde zápis z četnické stanice, udání na Josefinu Mahdalovou za zabití muže Magdalény Mĺkvové Izidora, nic se nedá dokázat, nicméně byla už předtím vyšetřovaná pro různé trestné činy (posednutí zlým duchem ženy, která spáchala sebevraždu a několik dalších). V každém případě zemřela během vyšetřování i ta, která podala žalobu.

Když byla takto (v druhé části) zrelativizovaná představa o tom, že bohyně byly lidem prospěšné, jak si Dora představovala, v části následující (Část III.) přichází na pořad výzkumy nacistů za druhé světové války (kap. Modrá složka, Dora se dostává k záznamům z Německa a Polska), jejímž výsledkem (při „terénním výzkumu“) je údajná shoda aktivit bohyní se starými germánskými rituály (odkazuje se na Eddu, teutonské ságy, studie o wotanistickém kněžstvu, s. 283), jejichž je bohování údajně pozdním reliktem. Výzkumem je pověřen příslušník SS Dr. Rudolf Levin, v dokumentech přeložených do češtiny se Dora dočítá, že u oněch několika vesnic rozptýlených po svazích Bílých Karpat „jde o oblast s bohatě udržovanými folklórními tradicemi, které tam zůstávají v plně archaické podobě“, neboť jde o místo odříznuté od okolního světa na hranici chudoby, nevzdělanosti (míra negramotnosti vyšší než jinde) a se silnými kořeny katolické víry.

Zájem Němců je rovněž ideologický, „tento materiál plánoval Heinrich Himmler zužitkovat při střetu s církví jako nástroj anticírkevní propagandy.“ (s. 297, je to paradoxní, bohyně jsou hluboce věřící, byť hereticky, zdroj své síly nevidí v sobě, ale v Bohu). SS-Hexen-Sonderkommando, založené v roce 1935, bylo součástí Říšského hlavního úřadu bezpečnosti, spadajícího pod přímé Himmlerovo vedení. Hexenarchiv (čarodějnický archiv) obsahoval kartotéku vycházející z výzkumu čarodějnických procesů, očekávané výsledky se ovšem nedostavily. Němci postupovali s příslovečnou pečlivostí, pro kartotéku byly vypracovány podrobné protokoly, také na Surmenovou (s. 305). Kromě známých věcí byly u této „Hexenwese“ zjišťovány též  „kraniologická data“ (antropologická měření lebky, možná známější termín je frenologie, v Ottově slovníku naučném kraniometrie, zakladatelem byl rakouský lékař, anatom a patolog Franz-Joseph Gall), u Surmeny nicméně byly příslušné kolonky prázdné. To vede k dalšímu poznání, Surmena totiž s nacisty, na rozdíl od řady dalších, nespolupracovala.

Pod materiály je podepsán F. F. Norfolk (Friedrich Ferdinand Norfolk, později mu je věnována samostatná kapitola), jenž evidentně nad bohyněmi drží ochrannou ruku. Vynořuje se ale jiná osoba, kterou už známe pod jménem Švanc, nyní „V-mann B-7 Schwannze“, osoba naopak zlovolná (použity i jiné dobové německé výrazy jako Zubringer či Gewährsmann, s. 313), jak ukazuje tento příklad: „Jenže jejich činnost není nic jiného než šarlatánství poškozující slušné lidi – tím svým věštěním vždycky obelhávaly pověrčivce a důvěřivce a ještě se nestyděly za své lži pobírat tučné honoráře. Říká se, že za kouzlení ku zdraví jakési židovské holky, co měla hlavu dvakrát tak velkou, jak jí v ní rostl nádor, si jedna z nich řekla o krávu. Samozřejmě jí ji ta špinavá židovská verbež dala […]“ (s. 314-315). Podle rukopisu Dora zjistí, že konfident využívá pro své kariérní ambice i anonymní udání.

Ve spise „Hexenwesenfamilie Mahdalova“ (i název kapitoly) Dora zjišťuje, že specializace Josefíny Mahdalové zahrnuje přípis „černá magie, schopnost ublížit, seior (?)“. Otazník signalizuje nevědomost překladatele (v tuto chvíli i mou), jedná se o slovo ve staré severštině „seiðr“ (najdeme jej na Wikipedii na české stránce „seid“ a jedná se o magie předkřesťanských Seveřanů, a můžeme se doklikat i k informacím o dnešní aktuální nápodobě v tzv. germánském novopohanství, přičemž organizace Forn Siðr, jedna z jeho větví, je od r. 2003 v Dánsku oficiálně uznávaným náboženstvím). Na rozdíl od Surmeny Josefína Mandalová i Fuksena spolupracují (v Beobachtungsprotokollu se píše u sběru kraniologických dat „vykazují árijské rysy“, s. 320), shodu se starými mýty potvrzuje uctívání čtvrtka jako „posvěceného dne“, srv. německy Donnerstag, „den zasvěcený bohu hromu a blesku Donarovi“ (s. 321). Čteme popisy některých rituálů, svazek Norfolkovy korespondence s Levinem.

Ve čtvrté části se znovu vracíme do Dořina dětství, defilují (někdy v samostatných kapitolách) další postavy, Janigena, Justýna Ruchárka (babička Dory), o jejímž sporu s tetou Mahdalkou (byly sestry) Dora chce vyzvědět od Irmy, ta se vytáčí (stále to tajemství), nyní to ale řekne: „Anka Gabrhelová, matka Anny Pagáčeny  a Justýny Ruchárky, měla dětí snad třináct. […] Pagáčena musela utéct […].“ (s. 358), protože ji otec obtěžoval, mladší Justýna s ním nicméně přišla do jiného stavu, a narodila se „bosorka“ – Josefína Marie. Tedy Josifčena. Dora se nicméně nenechá oklamat tím, že Irma vypráví o jiných věcech a znovu se táže na podstatu sporu mezi Mahdalkou a Justýnou Ruchárkou. A konečně se dozvídáme: „Tož, však asi už tušíš, co to bylo. Holt Josifčena od Justýny odcházela v takovém vzteku, že porobila tomu malému, zrovna narozenému děcku. Surmeně. Ne Justýně. Té přála jen věčný stran o život toho fakana a všech dalších, které se narodí jako děvčata. Proklela je a soudila jim, aby rostly, dospívaly, ale aby nikomu nepůsobily radost a jejich život byl plný smutku a neštěstí. A aby kolem nich a z nich nic pořádného nevzešlo, aby jejich životy zůstaly jalové a jejich smrt aby byla ošklivá a plná utrpení tak, aby se po Kopanicích ještě dlouho neslo, jak strašným způsobem umírají ti, kdo rozzlobí Josifčenu.“ (s. 363, porobila – uřknula, uhranula).

A zásadní věc je tedy to, jak se s tímto prokletím vypořádala Surmena, ale také samotná Dora, protože toto kletba měla být platná i pro další generace. Kniha dokládá, jak se naplňovala – „[…] jak umřely obě Justýniny dcery. Jedna pod sekerou, druhá v blázinci.“ (s. 363), a Irma dokládá tuto skutečnost až do přítomnosti. Vše se opravdu doslova naplnilo (přestože se např. Surmena uzavřela do obezřetnosti, děti jí zemřely atd.), Dora zůstává jako opařená. Nevěří, „ – Celé to prokletí… myslím, že je to nesmysl. Pověra.“ (s. 366), pohrává si s pletenou tkaničkou, o níž jí Surmena říkala, „Nikdy ji nesundávej.“ (v následující kapitole náramek Dora odhodí), čtenář si vzpomene na bílého hádka na začátku knihy, jehož zabití mělo pro všechny přinést neštěstí. Ještě týž večer dostane Jakoubek epileptický záchvat a zůstane v kómatu.

Pátrání Dory se chýlí ke konci. Zajde za Věnceslavem Rozmazalem, jenž psal kdysi posudek na její práci – s úlitbou režimu, aby mohl být v muzeu u svých lidových nástrojů („z výzkumu marxistických teoretik, kteří na základě vědeckého materialismu dostatečně prokázali falešnost víry v nadpřirozené mocnosti, vyplývá…“, s. 380), zatímco Dora by dnešním slovníkem léčení bylinami nazvala alternativní medicínu, především se jej ale zeptá, kdo mu vypracování toho posudku zadal (v materiálech to bylo začerněno). Byl to právě Jindřich Švanc, alias Schwannze. Dora vyhledá jeho sestru, jde s ní na hřbitov. Nyní jí dojde, že Surmena se pokoušela jí vše říci („Němci!“, „Mahdalka!“, o Fukseninu dítěti, s. 397), Švanc byl také ten, kdo zničil Surmenu v blázinci. Pokus pátrat dál po Mahdalkách v její bývalé chalupě potvrzuje kletby, s rodinou, která tam bydlí, se dohadují o jejich účinnosti či možnosti je zrušit. V kapitole Janigena se dozvídáme o tajných erotických setkáváních Dory s touto ženou, její muž je invalida s přeraženou páteří.

Poté, co bylo rozšířeno „zpřístupnění svazků spolupracovníků a příslušníků Státní bezpečnosti, teď do nich mohl nahlédnout kdokoliv“, se chystá zjistit více „o existenci Švance, […] toho člověka, který měl na svědomí všechny jejich životy, Surmenin, její i Jakoubkův“ (s. 419) Její spolupracovnice Lenka Pavlíková ji vysadí u archivu. Švancovi, malíři pokojů, po pádu ze žebříku invalidovi, jeho krásná žena „nadávala do neschopných mrzáků“ (s. 422), aby se tedy postaral o ženu a děcko, vyloupil žida Weissmanna, který se po útoku proti očekávání vrátil z nemocnice, do vězení jej pak provázel „zhnusený pohled ženy“ (s. 424), na který nikdy nezapomněl. Žena mu utekla a vězněm „lomcovala bezbřehá bezmoc a vztek“ (s. 425), Dora nyní rozumí tomu, že po roce 1939 využil příležitosti a dal se do služeb nacistů. Když pak po roce 1945 měl jít znovu do vězení, zachránil se před ním tak, že se dal do služeb nového režimu. Pracoval pak, jak už víme, v uherskohradišťském Okresním oddělení Státní bezpečnosti.

A jsme u konce. Jen ještě oprava výsledků německého bádání. „Vypadá to, že to bude ještě o trošku lepší.
– Jak lepší?
– Všechno nasvědčuje tomu, že to, co ti Němci považovali za doklad starogermánské gnóze, tedy veškeré typy zaříkávání, roces věštění, způsoby léčení a nakládání s klientovým podvědomím i duševnem celkově, a nakonec taky respekt k přírodním mystériím, že to všechno se shoduje i s rysy gnóze slovanské.
–  Chceš  říct, že se mýlili? Že praxi bohyní špatně interpretovali? – Ne. Ne nutně. Pravděpodobně měli pravdu. Jen se jejich hypotéza shoduje s fakty, které známe o praxi staroslovanských kněžek, pozdějšími latinskými učenci označovaných jako incantatorae, tedy zaříkávačky, zprostředkovatelky magických praktik a rituálů, včetně umění léčby. To byly třeba mytické Kazi, Teta a Libuše, které byly součástí tradice jistě mnohem starší a které měly řadu následnic. Myslím si, že bohyně na Žítkové čerpaly ze stejného vědění jako ony.“ (s. 439) Tradice vychází ze společného indoevropského základu, pokud se to podaří prokázat, „bude patřit fenomén žákovských bohyní k nejstaršímu duchovnímu dědictví ve střední Evropě!“ (s. 439)

A tady dochází k poslednímu překvapení. V textu, v obsahu označeném jako Epilog, vystupuje v první osobě autorka knihy Žítkovské bohyně a Baglárce, jedné z žen žijících na kopanicích, vysvětluje, že informace, které sbírá, potřebuje pro svou knihu. Nebude to ale odborná publikace, nýbrž „románový příběh“. Pokud bychom pochybovali, že se jedná pouze o určitý literární postup, a že takto hovoří Dora, jsme ujištěni, že tu kdosi „přepadl a zlomil jí vaz.“ (s. 443) A žena ještě na závěr shrnuje celý příběh prokletí s tím, že pro ono dítě, o němž byla řeč, našla „přes sestru nějakou bezdětnou rodinu v Brodě, a poslali jsme ji tam.“ (s. 445)

„Vědecká práce a román v jednom?“, táže se jedna z recenzí knihy. Některé z komentářů vytýkají autorce, že zbytečně zatížila knihu materiálem z archívů a chtěla do knihy nacpat všechno, co ví, jiné vytýkají závěr, doporučily by krátit atd. Kdybych chtěl hodnotit knihu (jde mi ovšem spíš o to, poctivě knihu přečíst a poukázat na některé souvislosti i detaily, mnohdy v recenzích, které ovšem musí rychle reagovat a vyslovit nějaké posouzení, chybějící), přiklonil bych se k závěrům článku Ivy Frühhaufové na iLiteratuře. Kniha je v mnohém ohledu mimořádná, a kdybych ji chtěl ještě uvést do dnešního aktuálního kontextu z hlediska mimo její vlastní estetické/literární kvality, mohl bych zmínit, že poukazuje na to, že pravé skutečnosti je třeba se mnohdy dobrat složitou cestou a nikoli vykřiknout ničím nepodložený závěr, jak se s tím žel setkáváme dnes na každém kroku.

Odkazy
Jiří Jilík
https://rovbuzzswarm.files.wordpress.com/2018/01/zitkovske-bohyne.pdf
https://upgsnapberth.files.wordpress.com/2018/01/zitkovske-carovani.pdf
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/skutecne-zitkovske-bohyne.A131128_093853_literatura_ts
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Jil%C3%ADk
Josef Hofer
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Hofer
Žítkovské bohyně
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BD%C3%ADtkovsk%C3%A9_bohyn%C4%9B_(kniha)
https://www.topzine.cz/recenze-zitkovske-bohyne-kateriny-tuckove-kdyz-magie-narusi-racionalni-svet
https://www.respekt.cz/tydenik/2012/14/bohyne-z-hor

https://www.lidovky.cz/kultura/recenze-nejtemnejsi-zitkovske-bohyne.A181114_160940_ln_kultura_jei

https://www.iliteratura.cz/Clanek/29901/tuckova-katerina-zitkovske-bohyne

Kateřina Tučková, Žítkovské bohyně, Host 2012