Kateřina Tučková / Vyhnání Gerty Schnirch

Měl jsem dost dlouhou dobu zato, že ona válečná témata, jak jsme o nich čítávali v dílech Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga či o něco mladšího Vladimíra Körnera (tzn. někdy od šedesátých let, narozeni 1924, 1926, 1939) jsou uzavřenou záležitostí. Ti, kteří mohli mít bezprostřední úděsnou zkušenost, jejichž život byl postižen, ve svém díle tuto zkušenost popsali a „vypsali“ se z ní, jakkoli v různých časových odstupech, co je třeba k tomu ještě dodávat? Jak jsem se hluboce mýlil. Stejně jako ti dnes devadesátiletí, kteří některé ty hrůzy z koncentráků přežili a svůj život s nimi svým způsobem identifikují, to znamená, nemohou na ně zapomenout a chtějí i pro další generace vydávat svědectví a varování, aby se nic podobného neopakovalo, zůstalo ono válečné téma, jak je zřejmé, živé i pro další generace. Změnil se ovšem úhel pohledu, už v dalších desetiletích se začalo hovořit například také o tom, že ani odsun Němců nebyl úplně košer. Samozřejmě v žádném případě neberu v úvahu ona extrémní tvrzení popírající holocaust, to je projev ideologie, tedy falešného vědomí (G. W. Hegel), stejně jako byly ty ideologie předchozí, nacistická či komunistická. Nechtěl jsem se zde teď dostat do této (politické) polohy, protože mi půjde o literární pohled na určitou realitu, ale bylo to třeba přece jen jednoznačně říci.

Kateřina Tučková (nar. 1980) je, zasazeno do historického kontextu, o dvě generace mladší než zmínění spisovatelé, je tedy otázka, jakou mohla mít motivaci, aby se ve své knize Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009, Magnesia Litera 2010) vracela do Brna a do doby takřka čtyřicet let před svým narozením? V knize samotné žádný důvod nepřiznává, bude tedy imanentní, to znamená spočívat ve výpovědi samotného příběhu, na svých autorských čteních (v Lipsku na Knižním veletrhu při příležitosti německého překladu knihy) hovoří o vztahu k místu, odkud byla Gerta Schnirch odsunuta, z Sterngasse (později Hvězdové ulice) v brněnské čtvrti Cejl, přezdívaný brněnský Bronx, v níž ona sama, podobně jako dnes i řada umělců, v současnosti bydlí.

Kniha samotná je první beletristickou prací, jež vzbudila v době svého vydání (před deseti lety, 2009) pozornost čtenářské obce i kritiky (předchozí literární opusy jsou, alespoň dle kritiky, zanedbatelné, následovaly Žitkovské bohyně, 2012, rovněž pozoruhodný příběh), a je třeba říci, že literární činnost představuje u autorky těchto knih jednu z facet jejích aktivit, vedle odborných prací v oblasti výtvarného umění a práce kurátorky (spolu s bohemistikou vystudovala i dějiny umění, je autorkou několika monografií, např. o Michaelu Rittsteinovi) a organizátorky několika festivalů (ARS kontakt, Meeting Brno).

Bohemista Erik Gilk pak ve své recenzi na iLiteratuře hovoří o brněnské prozaičce Věře Sládkové, která se ve své trilogii Malý muž a velká žena zabývá druhou světovou válkou (byla předlohou k televiznímu seriálu Vlak dětství a naděje). Jejím dílem se Tučková zabývala a to mohlo vést ke zpracování námětu knihy o poválečném odsunu Němců z Brna. Pro mě zase naopak v trsu motivací, proč si tuto knihu přečíst (tou nejdůležitější bylo její autorské čtení v Lipsku), byla také skutečnost, že Kateřina Tučková, autorka několika divadelních her zpracovala motivy z života brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové, pro niž mám určitou slabost, stejně jako pro hudbu Bohuslava Martinů, která byla součástí hudební složky představení (kdo zná kontext, ví i proč).

Množství reakcí u recenzentů jak profesionálních, tak čtenářských, stejně tak jako skutečnost, že kniha Kateřiny Tučkové není jediným zpracováním této historické oblasti v časovém odstupu od Körnerovy Adelheid (1967) – několik let předtím vyšly Peníze od Hitlera Radky Denemarkové, nejnověji, 2018, je v knihkupectvích kniha Jana Štiflera Sběratel sněhu, Tučková se k samotnému tématu vrátila spolu s Jiřím Kratochvilem, Otou Filipem a Martinem Pollackem v knize Brněnský pochod smrti, 2012) – svědčí o tom, že ono téma, respektive nové pohledy na ně, už z odstupu doby, kterou jejich autoři nemohli prožit a tedy ji vidí jinak, a kromě toho i v jiné etické perspektivě, než generace předchozí.

Kniha je rozčleněna na Prolog a pět částí, označenými čísly a názvy charakterizující část příběhu, která je v nich pojednána. Základní stylovou rovinou je polopřímá řeč, tzn. perspektiva postavy, která příběh prožívá, vyprávěná nikoli z pozice autora (ačkoli on je tím organizátorem vyprávění, uvádějící postavu ve třetí osobě), nýbrž zahrnující děj i myšlenky (vnímání situace i vnitřní svět) postavy. Ústřední část příběhu, označované, stejně jako ve shora zmíněné publikaci „brněnský pochod smrti“, je vyznačen v této textové podobě již právě od první věty Prologu: „Hrubá silnice se v kraji drolí do příkopu. […]“, životní perspektiva je zarámována ztrátou víry v Boha, který „to za ni neudělá“ a obrazem Medúzy, „vražednice se zlověstnou, ožralou hubou sprosté lůzy. Podívej se na ně, a zemřeš. Zkameníš, nebo tě zastřelí,“ jíž se podobaly tváře ozbrojenců, projíždějících ulicemi v době, kdy probíhalo ono „Entdeutschung“ Brna, řečeno výrazem, užitým v německé recenzi překladu Vyhnání Gerty Schnirch „Gerta. Das deutsche Mädchen“ (a ovšem i v samotném textu knihy, s. 45).

Výstižný německý překlad, tedy ono „němectví“ hlavní hrdinky, je označeno nicméně v názvu první části knihy – Válkou s cejchem Schnirchů. Přitom ona národnostní otázka, respektive její mezní specifika umožňuje postihnout ožehavost celého východiska: Gerta se ve svém příběhu odpoutává od poloviny svého německého původu, který jí a její dceři Barboře přinesl tolik trápení, „cejch“ německého jména Schnirch, přestože ho později převádí do české podoby Schnirchová (žel ale nikoli Šnirchová, jak jí kdosi později předchozí), a rodiny ze strany otce, přesvědčeného fašistického pohlavára – zatímco matka je původu českého (Barbora Ručková, s. 36). Toto rodové východisko, válečná léta, jsou vylíčena na počátku příběhu (mohli bychom hovořit, stejně jako v řadě dalších tradičních aspektů literárního stylu Kateřiny Tučkové, o klasickém pojmu „expozice“, jaký najdeme už „u Balzaka“).

Zatímco z hlediska struktury textu/vyprávění je kniha napsána v podstatě tradičně, k čemuž patří už dnes i použití zmíněné osobní perspektivy postav (platí to i pro další postavy v knize), žánrově se kniha svým způsobem blíží historickému dokumentu (ovšemže ne v podobě literatury faktu). V bedlivém seznámení se s historickou realitou, z níž vychází samotná fabule příběhu, vidím jednu ze základních hodnot knihy. Tučková (v rozhovorech) prozrazuje, že většinou píše román tři roky a že vlastnímu napsání předchází důkladná badatelská příprava. Ta v případě Vyhnání Gerty Schnirch spočívá nejen v rešerších předválečných (a válečných) německých názvech ulic (Pressburger Straße, dnes Bratislavská ulice, severně od Cejlu, Adolf-Hitler-Platz s Německým domem, později Rudé náměstí, Koliště, Římské náměstí atd., zvl. podrobně s. 324-5), dalších objektů (Nová radnice, Neues Rathaus), či vesnic (Bergen – Perná), ale i řady dalších válečných a poválečných reálií – Bund Deutscher Mädel, Svaz německých dívek (s. 24), výrazy j. Oberlandrat (s. 29), turner (s. 29), ordner (s. 30), jmen (Rudolf Spazier, starosta prvorepublikového Brna, s. 30, a jeho nacistický nástupce Oskar Judex, s. 34,  Hugo Römer, kriminální rada gestapa v Brně, Kurt Schwabe, nacistický úředník, moravský zemský viceprezident, s. 34), lokalit j. Kounicovy koleje, změna jízdních pruhů (s. 31, Hitler zavedl i v Čechách, resp. protektorátu jízdu vpravo, jako tomu je dnes v celé Evropě, vlevo se dodnes jezdí jen v Británii), další reálie jako Brünner Tageblatt (s. 43) či válečná Winterhilfe německým vojákům na frontě (s. 48), a ovšem i samotné zacházení s jazykem, tedy užívání německých výrazů (gigantischer Aufschlat, s. 44, Wunderwaffen, zázračné zbraně, Blitzkrieg, blesková válka, s. 45) i s jejich ideologickými proměnami (Vergeltungswaffen, zbraně odplaty, Totalkrieg). Tato jazyková vrstva podporuje řečenou perspektivu vnímání skutečnosti a činí vyprávění uvěřitelné.

Půdorys rodiny – otec, vydávající příkaz mluvit německy a posléze terorizující ostatní (autorka sleduje jeho proměnu z něžného a galantního muže na začátku dvacátých let (s. 36, „Je to vůbec týž člověk?“, s. 37), bratr Friedrich, který je stejné mysli, na rozdíl od matky – zrcadlí zároveň česko-německé prostředí v oné části Brna, kde žijí i Gertini přátelé. Tak tomu je i s událostmi v rodině (otcovo přání, aby Gerta studovala Deutsche Handelsakademie) a ve „velkých dějinách“, tj. vyhlášení protektorátu („ráno 15. března 1939 se tak Brňané, aniž by co tušili, probudili do jiného města“, s. 30), zatímco už na začátku vyprávění jsou anticipovány zároveň důsledky těchto událostí („možná by zůstala slepá a hluchá, ukrytá s Janinkou v zákoutích Svitavy, až do posledního dne osvobození, v němž by rabující sousedy v doprovodu Rudoarmějců přivítala netušící, že ona je na straně vinných. A poražených.“ s. 30).

Tento postoj (Bůh nepomůže, musí si pomoci sama, „Co to bylo za děsivý Boží plán, nechat ji, Gertu, samotnou jen s otcem? […] zkazil mi život. Bůh,“ s. 63vždy se jedná o hru moci a urvání majetku, nějak ideologicky pojmenované) zůstává Gertě Schnirch nejen v době protektorátu a po osvobození, nýbrž vlastně po celý život. Potvrzují jí to i události v dalších životních obdobích a je otázka, zda je oprávněná ta kritika, jež Tučkové vyčítá „pasivitu“ její postavy. Vezmeme-li všechnu tíhu, kterou jí osud naložil (smrt matky, s. 40, znásilnění otcem, s. 61, a domovníkem, jenž jí slíbí před vystěhování z Brna pomoc, neudělá však nic, potravinové lístky s označením „D“ a nálety, pokusy o potrat „skřeta“, „rozpínajícího se v ní“, s. 60, pak další pobyty v krytech, už s Barborou, s. 65), to vše ještě předtím, co ji v dalším životě čekalo.

Máme pocit autentičnosti toho, jak Tučková líčí osvobození, zvláště (opět z jiné perspektivy, než ji běžně známe) pocity Němců, kteří stále ještě věřili v Endsieg (konečné vítězství) či těch, kteří včas zmizeli, vědomi si dalších dnů („otec propadl střídavým stavům manického šílení a letargie“, s. 67), celé to panorama německých „destrukčních oddílů“ (s. 68), příchod Rudoarmějců, bojů v ulicích, a Gertiny obavy, strach, co s ní nyní bude – a pak (pro celou situaci nejen v Brně) klíčový proslov „Beneše“, v němž politik říká: „Můj program je – já to netajím – že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“ (s. 80) Všimněme si, že tento (později i v dalších poukazech problematický) muž zde není uváděn celým jménem a s obvyklým titulem, ani jako prezident, v oné obdivné poloze, jakou mu přinášela jeho velká popularita, na dalších stránkách je naopak jednou z postav vysloven názor, že národ opustil a uklidil se do exilu.

Ovšem, na řadě dalších míst (i z pozdějších časových úhlů pohledu) je v rozhovoru postav opakována myšlenka, že oproti tomu, co příslušníci tohoto národa za války napáchali zla, je tento postoj pochopitelný, tolerovatelný atd. a onomu „divokému odsunu“, který se odehrál po osvobození ve městě s výrazným podílem německého obyvatelstva (o brněnském jazykovém ostrově i pochodu smrti viz příslušné stránky na Wikipedii), se není možné divit. Gerta naopak po celou dobu zdůrazňuje, že zaprvé je Němka jen zčásti a přiklání se k Čechům a proč by měla pykat za svého otce (můžeme doplnit, že na stejném principu byl postaven tzv. „třídní původ“, kdy děti z „buržoazních rodin“ nesměly jít studovat atd.), za druhé ona sama se ničím neprovinila, tedy odmítá princip kolektivní viny. Ale i ze širšího kontextu samotného vyprávění, stejně tak jako postojů a vyjádření některých postav (kromě těch, kteří brněnský pochod smrti zažili, pak příslušníci třetí generace, vnučka Blanička, která s dalšími mladými lidmi usiluje alespoň o omluvu) je zřejmé, že jedna věc je vyvedení Němců z Brna, odsun podle tehdejších politických dokumentů, zvláště směrnice Zemského národního výboru v Brně či ministerských směrnic o odsunu (jakkoli tato směrnice byla vydána ještě před postupimskou konferencí, která proběhla až v červnu 1945), jiná věc byla neorganizovanost procesu vysídlení, nedostatek vody, jídla a lékařského ošetření, brutalita „hejsků“ ze Zbrojovky či opilých vojáků vůči ženám, dětem a starým lidem, kteří umírali na úplavici, tyfus a vysílení.

Naléhavé je v první úrovni čtení už líčení samotné reality, zachycující v plnosti všechny ty neblahé aspekty. Nejprve při úklidu trosek v ulicích Brna: „Ti, co se kdysi vítali s otcem vztyčením ruky, stále teď u řad pracujících Němců a kopáním je nutili k větší rychlosti, nebo je kopali bezdůvodně, jen tak. […] A kdo stál mezi nimi? Petr Pitín, Friedrichův kumpán z Hitlerjugend, s ručnicí, jejíž pažbou rozbil hlavu Frau Mayer za to, jak překvapeně se na něj podívala. Pan Vlk, který se za války podepisoval Herr Wollf, a pan Bednařík s jednou ruku, za kterým, když se u nich zavřely dveře, si i otec uplivl.“ (s. 83) Jeden z recenzentů upozorňuje na určité podobnosti literárního stylu Kateřiny Tučkové s naturalismem francouzského spisovatele Émila Zoly.

A pak, ve druhé části knihy, popisující vlastní pochod z Brna přes Rajhrad do Pohořelic a dále, která začíná větou „Spravedlnost neexistuje,“ otevírající i ono vědomí, zda ti, kteří byli nahnáni do desetitisícového houfu opouštějícího město na Boží tělo, v poslední květnové noci roku 1945, jsou ti, kteří mají rovněž nést následky válečného šílenství, rozpoutaného příslušníky téhož národa. „Ve stejném davu byli hnáni i Liebscherovi, babička Pawelka z Köffillergasse s krvavými boltci uší, ze kterých jí před chvílí strhli náušnice, […].“ (s. 93) To vše, jak řečeno, z perspektivy Gerty, matky tenkrát s malým dítětem, které nesla v náručí. Ačkoli zprvu doufala, že jí pomůže domovník, nestalo se tak. „Když odevzdával Gertiny papíry, podíval se jen na temeno její hlavy, jako by tam nestála. Nic pro ni neudělal, zalila ji hořkost.[…] Ale ani to dítě domovníka neobměkčilo.“ Je znásilněna beztrestně ruským vojákem (s. 94), takřka ikonická je epizodní postava spolupoutnice Helgy s mrtvým dítětem v náručí, ženy se skrývají v kůlnách před řáděním vojáků „od statku k hlavní silnici na Pohořelice“ (s. 101), mrtvé ženy u plotu či ty, jejichž bezvládná těla vojáci nakládají na nákladní automobily jsou považovány automaticky jsou kolaborantky (s. 103)

Perspektivou hlavní postavy prokmitne i pocit jednoho z vojáků, který se sám na zvěrstech při přesunu nepodílel: „Dvě noci a den nespal, jen poháněl ty zatracené fašouny z města ven. Ani loka neměl, na rozdíl od ostatních, kteří se hned první noc ztřískali. Co pak prováděli ženským po cestě, na to on v životě nezapomene. Jožka Rejsek vzal jedné vřískající děcko a hodilo ho jak mičudu do pole. Pak jí to nasázel do zad, když za ním běžela. Všichni byli zlití jak dobytek, jen on se snažil tomu velet, měl přece pověření.“ (s. 103) A jsou tu pohledy jiných, Trudy Langové, které Gertě říká, že měla ještě štěstí. „Takových poztrácených lidí, půlky rodin, kolik matek jsem tu viděla brečet. Taky mrtvých už tu několik bylo. Z vyčerpání. Přišli v noci, lehli si a ráno se už neprobrali. Doteď je vynášeli k plotu vedle toho vojenského tábora.“ (s. 111) „Viděla jsem po cestě, jak se chovali k nemluvňatům. A jak se chovají k matkám. Jednu i s dítětem v náručí shodili do příkopu. Kopali do ní, dokud křičela. Už jsem neviděla, co se s ní stalo. Chudák.“ (pokračuje Truda Langová; na české Wikipedii jsou zveřejněna podobná svědectví jiných osob o krutém zacházení, týrání a nelidských podmínkách a nezákonném obohacování).

Alespoň na okamžik, zdá se, vyvázli účastníci pochodu, když dosáhli vesnice Bergen, nyní Perné (s. 117), kde se o ně postará paní Zipfelová. Konečně se mohou vykoupat, dostat jídlo a práci, ovšemže je to život v onom poválečném režimu, organizovaném novými nadřízenými. I ti mají zřejmý názor, zde je to Josef Schmidt, komisař, jemuž je Gerta administrativně k ruce: „»Tomu nikdo nezabrání, řekl na to. – Minulý týden jich bylo šest. K Jechům včera večer přijela příbuzná rodina. Dnes je dáš do archů a přepíšeš jim dolní barák Gottfriedů. Tak to prostě bude a je to tak správně. Noví Češi vyplaví staré Němce. S vinou i bez viny.«“ (s. 136). O tom Gerta pochybuje, marně. Schmidt si udržuje svou pozici s pomocí ruských vojáků (s. 137) Můžeme se podivovat nad onou libovolností, s jakou třeba přepisují jména registrovaných, tak Johann Schrammek je podle Schmidtova názoru Jan Šrámek, dokonce se domnívá, že tu je ku prospěchu oněm osobám a diví se, že Johanna Polivka trvá na tom, že si nechá své německy psané příjmení, ačkoli sémanticky je české (s. 145, to je jeden ze skvělých příkladů oné mezní situace, mezní doslova).

Zvěrstva nicméně pokračují, byť ne v oné masové podobě. Přistěhovalec Jech zabil vinaře Führedera, po generace nejlepšího výrobce vína. Zastřelili ho jako sabotéra (zničil vinice, než by se s nimi rozloučil), nový správní komisař Hanák ovšem odmítá v rozhovoru s Hubertem Šenkem incident řešit: „Žádnou vraždu hlásit nebudu. Českému člověku přidělení půdy klidně podepíšu. A dobrý Němec je jedině mrtvý Němec, rozuměl jste, pane?“ (s. 179) Čtenář si v tuto chvíli možná stále ještě neuvědomuje, že samotným odsunem Němců nedošlo ani k ukončení utrpení například těch, jejichž rodiny byly rozděleny, a které ovšem postihoval i následující „poúnorový“ totalitní režim, ani k ideálnímu vyřešení ovšemže veskrze komplikované situace. Když se například Teresa, jedna z německých žen, které se podařilo emigrovat do Německa, vrátí do Brna v době „budování socialismu“ a „nových zítřků“, jak to líčí 3. část, pojmenovaná Město deutschfrei, nepoznává je. Článek Brněnský jazykový ostrov na Wikipedii, jehož autor nepochybuje o nevyhnutelnosti odchodu Němců z moravské metropole, nicméně o ní samotné říká: „Tím bylo město etnicky vyčištěno, ale ztratilo jednu ze svých tváří, které jej formovaly po stovky let a byly i ku prospěchu věci.“ Gerta se pak právě kvůli korespondenci s Teresou dostává do nového soukolí StB, a ačkoli včas pochopila a odmítla spolupráci, zůstává „politicky nespolehlivá“ a s jednou z mála přítelkyň, jejíž dopisy z Vídně pracovník státní policie zadržel, se už ani poté, co tato překážka přestala existovat, nesetká, protože ta mezitím zemřela. Ostří událostí zasáhne i do zbytku rodiny (o otci ani bratrovi neví), když se režim obrátí i do další generace a dcera Barbora je šikanována pro svůj původ ve škole (s. 272, musí dvě třídy opakovat) a po dalších desetiletích dojde k rozkolu s dcerou, jež byla při odsunu jediným důvodem, proč vůbec žít. Výchozí prokletí zkrátka zasáhlo do života hlavní postavy knihy Kateřiny Tučkové více, než jsme si vůbec uměli představit.

A není to jen pocit Gerty. Němka Zipfelová, u níž byla Gerta po vyhnání, říká Hubertu Šenkovi: „Víš, Huberte, myslím, že děláš dobrou věc. Já sice ví, co se v této republice semlelo, a sama jsem na to doplatila ztrátou syna, ale že by za to mohly tyhle ženské, jako je Johanna nebo Hermína, jako byla Ula s Teresou, nebo jako je Schnirchová, tak to si nemyslím. Zrovna tyhle ženské jsou na tom stejně jako všichni chudáci po válce. Hůř. Válka už skončila, vzala jim to co nám, ale novou naději jim nepřinesla. My teď už aspoň budujeme a děláme na sebe. Kdežto jim to nekončí, ony dělají za trest, za to, co nespunktovaly. A vyhlídky načisto žádné.“ (218)

Neblahé osudy postihly ale i řadu ostatních, vedlejších postav: Hubert Šenk (k němuž hovořila Zipfelová v předchozím odstavci), v době odsunu „největší sedlák“, vyhlášený jako „letošní hospodář“, který se zprvu schází s dcerou paní Zipfelové Idy, jejíž muž zůstal někde na frontě (a nejspíš se nevrátí), a nakonec (s. 264) skončí „za velezradu, jako vesnický boháč, který tu mařil společné družstevní úsilí“ (s. 264) ve vězení v Jáchymově (vše bylo cíleně nastraženo proti němu, krádeže věcí, požár a konečně „neplnění dodávek“, oblíbený postup režimu proti svým „nepřátelům“). Karel, chlapec, kterého znala s dětství a s ním nyní, byť nakrátko, po tři roky, prožila „to nejkrásnější, co ve svém dosavadním životě poznala“, (s. 232) když ji, v mocenské pozici v novém režimu, vezme z chléva v Perné zpět do rodného města, jehož ale právě nový režim semele, jako řadu jiných, v okamžiku, kdy se začne zajímat o skutečný průběh událostí v Brně v květnu 1945. A další a další, ještě se o nich s průběhem čtení textu zmíním.

Kateřina Tučková v určité fázi románu (kdy už od výchozích událostí nastala časová distance) začíná výrazněji pracovat s proměnami perspektivy, resp. s tím souvisejícím zkreslením skutečnosti, které v některých ohledech je (právě po onom čase odhalováno). Příkladem, kdy tomu tak není, je Karlova domněnka, že jej Gerta opustila, což zcela změnilo jeho život. „Kdyby a možná… Kdyby na konci války nezjistil, že je Gertruda těhotná, možná by vůbec neutekl.“ Karel jí „nikdy neodpustil“, že měla dítě s jiným (nevěděl, že byla znásilněna) (s.  255).

Tučková v tomto směru využívá dvou (zdánlivě protichůdných) literárních postupů. Prvním je uvádění tištěných výstupů, které jsou objektivizujícím rámcem, přinášejícím informace jak z událostí, jimiž hrdinové knihy prošly, tak o historickém kontextu. Tak citáty z dobových novin uvádějí např. o pomoci obětem druhé světové války Unra (správně vlastně UNRRA, United Nations Relief and Rehabilitation Administration, pod kontrolou OSN, [její tehdejší popularitu mohu dosvědčit z vyprávění mé matky, hovořila například o obuvi]), dobových materiálů, z nichž se čtenář dozvídá o počtech lidí ve „vyhnaneckých kolonách“, pobytech v řadě táborů atd. I zde je ovšem důležitý onen pravdivostní moment (v nejobvyklejším smyslu shody výpovědi či soudu a věcného obsahu), totiž jeho relativizace: Například u zvláštních hlášení, které ovšem stejně neodpovídají skutečnosti, zvláště když byly porovnány například se Zvláštní knihou úmrtí 1945 (s. 245), kde byly počty mrtvých několikanásobné a stejně tak i důvody jejich úmrtí byly uvedeny jinak (s. 245).

Proti této vrstvě jsou pak postaveny mnohdy odlišné perspektivy jednotlivých postav: Ve třetí části (v prvních kapitolách Karel pátrá po faktech odsunu, za což pak tvrdě zaplatí) přichází na řadu první taková série různých perspektiv zpětného pohledu na události konce války – Karlova (do s. 256) a Gertiny dcery (od s. 256) a konečně vnučky Barbory (evokace jejích vzpomínek, od s. 260), která vnímá ony události v Perné zase jinak. V dalším textu se budou některé z těchto perspektiv v návratech rozvíjet – i v souvislosti s aktuálním pokračováním příběhu.

Hodnověrnost osudů hrdinů podporuje (o důkladné historické studium reálií opřené) vystižení dobové reality (diskurs v literárních komentářích, alespoň na internetu, tento moment že takřka opomíjí, přestože se jedná o více než třetinu celé knihy). Přicházíme do doby, kdy osm let po válce „bylo ve městě máslo a mléko na lístky. Anebo nebylo vůbec.“ (s. 280) Další (s celkovou ekonomickou situací související) rána, která postihla ovšem celou poválečnou populaci, byla měnová reforma (i v románu ovšem jen v náznacích, dnešní generace nemusí tušit, o co šlo, s. 281, vlastně se jednalo o dvě události, 1945 a 1953, přičemž ona druhá byla de facto státním bankrotem, při němž přišli lidé o veškeré své vklady). A další byly restriktivní opatření tehdejší bytové politiky, kdy se v souvislosti s nedostatkem bytů hovořilo např. o tzv. „nadměrných bytech“: Gertě nastěhovali do bytu Řeky, tehdejší emigranty z Řecka (zřejmě nejznámější byla později sesterská dvojice zpěvaček Marta a Tena, v kraji, kde bydlím, byl populární primář semilské chirurgie Georgios Karadzos), v románu je spolužití s nimi, rozjasňující sklíčenou atmosféru jejich vyprávěním, líčeno z perspektivy Báry (s. 298).

Nu a k ústřednímu příběhu se váže pokus příslušníka Státní bezpečnosti vyzvědět od Gerty něco o „nepřátelích socialistické společnosti“ v zahraničí (s 291 ad.). Gerta jeho nabídky dozvědět se něco, k čemu se jinak nemůže dostat za nabídku ke spolupráci, prohlédne a odolá, přitom se odhalí, že právě estébáci zadrželi dopis Terese do Vídně (s. 293). Tajný ji přesto ujistí, že jejím odmítnutím vše nekončí („Tak sbohem, řekla Gerta. […] Myslím, že spíše na shledanou. Ještě se totiž určitě uvidíme, pokýval hlavou se sebejistým úsměvem.“ (s. 296)

Perspektiva (jak je to dáno už z její definice, která není jen prostorová, ale i časová) je v románu kladena i jako otázka budoucnosti. Opakuje se různou formou v celé ploše románu (v původních událostech je to otázka přežití do druhého dne či konce pochodu, později v širším výhledu), a jednou z jejích podob je i otázka dalších generací. V případě dětí Johanny Anni a Rudiho je formulována jako otázka „práva [dětí] na budoucnost“ (s. 303), jichž se jejich matka nedovolá. Ani tyto děti, které byly nadanější než Gertina dcera, nejsou nepostižené – na gymnázium se nedostanou, studují střední školu chemickou, se svým původním německým jazykem musejí překonávat potíže nejen s češtinou, ale i navíc ještě s novou ruštinou, na vysokou školu je pak nepustí. Averze proti čemukoli, co má tuto německou minulost, se podepisuje i na jejich osudech.

Sledujeme příběhy dalších postav, Hermíny, Janinky Hornové, která byla mrtvá už po náletech, a po letech to její matka dává za vinu Gertě (308), v rozměrnější epizodě Jany Rozsývalové, jejíž manžel je primář soudruh Josef Rozsýval, a která – paradoxně – závidí Gertě dítě (paradoxy jsou rozvedeny až do detailů, s. 310) „Jak to, že taková má dítě, a ona, žena primáře, Jana Rozsývalová, nemůže? Jak to? Kvůli nim, vrahům německým, kteří do ní vpáčili kdoví co a nechali jí jen jizvy na stehnech a vydlabané lůno pro pláč.“ Postupně se odhalují další příběhy – už řečené Janinky (jejím jménem začíná první věta první část knihy), později Friedricha, zároveň se znovu a znovu vrací retrospektiva  prvotních neblahých událostí (vyprávění Teresy o pochodu, s. 326-336; na rozdíl od kritik, vytýkajících autorce rozvláčnost vidím právě v tom onu naléhavost osudovosti celého tématu). Jednotlivé postavy reagují přitom různě: Johanna hledá marně Gerharda, upíná se k Bohu (s. 314), Hermína rezignuje (s. 349). Hermína, Gerta a Johanna se setkávájí při návštěvě Teresy (s. 316), i jejím pohledem vystupují konkrétní dobové reálie, zvláště proměna Brna. Čteme i takové příznačné detaily, jako že Gertě se rozlilo mléko „z prasklého sáčku“ (s. 339, souvisí s rozvojem technologie plastických hmot v té době, týž motiv autorka použila i v Žítkovských bohyních), předtím je zmínka o nahrazení gymnázií tzv. jedenáctiletkami (s. 303, jedenáctileté střední školy, od r. 1953, později dvanáctileté střední školy a posléze SVVŠ, střední všeobecně vzdělávací školy).

A jsme u další historické události, invaze vojsk Varšavské smlouvy (s. 337), jíž následuje další Gertino postižení v době tzv. normalizace, když je z kanceláře opět přeřazena na méně kvalifikovanou práci.

„Po válce měla Gerta pocit, že si nezasloužila, co ji potkalo. Že nebyla ani nepatrnou příčinou toho, zač se jí tu lidé mstili. Když ale v zimě toho roku seděla v nafasované prošívané vatové vestě ve skladu, kde se u stropu nepravidelně mihotalo světlo jediné zářivky, připadalo jí, že tentokrát se jim povedlo ji definitivně zničit. Její svět se zhroutil, jejím nitrem se rozlila prázdnota. Zbyl jen čas, který pomalu odsýpal minuty v chladném skladu. Tenkrát to bolelo fyzicky. Po celém těle z nočního pochodu, z pozdějších prací na poli, uvnitř to bolelo z ponížení, které jí připravil ten voják. Bylo ale pro co jít dál. Pro Barboru. Pro co ale žít dál ve chvíli dalšího ponížení, které si nezasloužila, a ve chvíli, kdy ji Barbora ze svého života vyřadila, to nevěděla.“ (s. 341, závěr 3. části)

Ve vzpomínkách Gerta nyní doceňuje Zipfelovou, tam byla doma (4. část, Minulost přítomná), v rozhovorech tří žen (Gerta, Hermína, Johanna) pokračuje konfrontace různých způsobů vyrovnávání se s osudem. Gerta se, na rozdíl od Hermíny (která je dojička, tedy nekydá hnůj!, rétorikou budování socialismu, s. 353) se nemůže smířit: „Smířila se se svou nespokojeností a pomalu hořkla, ztrápená a osamělá, bez možností a nakonec i bez Barbory.“ Na rozdíl od Johanny, jež se rvala do té doby, než jí někdejší vězeň Schweiger (v Kounicových kolejích v táboře, pak na Klajdovce), pod tlakem prozradil, jak končívali někteří vězni zcela nevypočitatelně, „z náhody. Jen tak, bez pravidla“ (s. 366) při brutálních hrách, kdy spoluvězeň musel druhého svázaného shodit ze schodů (367).

Bolestné je čtení, při němž autorka odhaluje pohled dcery na skutečnost (s. 368). Ta vnímá matku jako ženu, která byla „necitelná“, „jezinka mrazivá“ (další brutální případ s kočkou, kterou cikáni mučili, připravili o oko a ocas, s. 369), vypráví o škole a Karlovi i u nich ubytované řecké rodině ze svého pohledu. Má svého Járu, už nyní prozrazuje, že teprve Blanička, vnučka, rodinu „zas dala dohromady“, jak se posléze dozvíme.

A konečně – v určité ideové opozici, přesto, lidsky vzato (ve vztazích k jeho sestře), rovněž nešťastný je příběh Friedricha (s. 379), nejdříve líčený z jeho pohledu – celý poválečný čas prožil v agónii, mysl se mu rozjasnila teprve krátký čas před smrtí, vypravuje vše své ženě, prosí ji, aby napsala dopis Gertě, ten ovšem dojde na sklonku jejího života, když už je ona sama v kómatu (to je obsah páté části Sólo pro Barboru), po vylíčení jejích posledních let (s. 385, kdy sedí u televize, na jejíž obrazovce se pravidelně objevuje „nablblá Bohdalka“, s. 386, a na jejím zdraví se podepisuje plíživě cukrovka).

Snaha „třetí generace“, tedy Blaničky a jejích přátel, dospět k nějakému narovnání či alespoň „urovnání minulosti“ (s. 391; příběh je dotažen až do roku 1990), veřejné omluvě, je jedním z momentů určité naděje – klíčová je zde formulace „– To je tak, babi. Nemusíš zapomenout. Ty jim musíš odpustit. Až se ti omluví. Veřejně. Uvidíš, jak se ti pak uleví… a co víc, celá otázka se otevře, vyvalí, počkej, až uslyšíš, že i Němcům patří kus Brna. Nebo že vyhnali i lidi, kteří byli celou válku pročeští. Jako ty. A babičko, v zahraničí se mluví i o odškodnění.“ (s. 392) – nicméně pro hlavní hrdinku románu už v jejím smutku a konečné rezignaci nepříliš platná. Vše se odehraje opožděně, marnost, kterou vyslovuje Gertina dcera, když v závěrečné větě říká „Nemůžu si pomoct, ale mám prostě dojem, že kromě těch dvou tří let se strýcem Karlem máma žila úplně nenaplněný a zbytečný život.“ – je oprávněná.

To je ovšem (počítejme stále s řečenou perspektivou) krutý pohled Barbory. Můžeme mít jiný. A v každém případě, vystoupíme-li z románu, můžeme říci, že Kateřina Tučková má zásadní zásluhu na tom, že česko-německé téma je znovu záležitostí, o níž se mluví, a jemuž se – v té či oné podobě – věnují i jiní autoři. A ohlas německého překladu knihy s názvem „Gerta. Das deutsche Mädchen“ v Německu, její prezentace autorkou v jedné v lipských kaváren na literárním čtení v rámci Lipského knižního veletrhu – hovořila například i o tom, že si na vlastní kůži onen noční pochod z Brna ven protrpěla – a při dalších jejích vystoupeních na této prestižní literární/kulturní události (zase z perspektivy „německé“) je určitě přinejmenším zaznamenáníhodnou záležitostí.

Odkazy
Kateřina Tučková, Vyhnání Gerty Schnirch
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kate%C5%99ina_Tu%C4%8Dkov%C3%A1
https://de.wikipedia.org/wiki/Kate%C5%99ina_Tu%C4%8Dkov%C3%A1
https://www.iliteratura.cz/Clanek/25539/tuckova-katerina-vyhnani-gerty-schnirch-1
https://www.iliteratura.cz/Clanek/25541/tuckova-katerina-vyhnani-gerty-schnirch-2
https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/po-bitve-je-kazdy-general-po-valce-i-kat-11139
https://www.databazeknih.cz/recenze/vyhnani-gerty-schnirch-29103
https://www.advojka.cz/archiv/2010/5/dejiny-vs-roman-1-0
https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/1249-vyhnani-gerty-schnirch
text
https://xavcahier.files.wordpress.com/2018/01/vyhnani-gerty-schnirch.pdf
na Lipském knižním veletrhu
https://www.ahojleipzig2019.de/de/mitwirkende/katerina-tuckova
https://www.deutschlandfunkkultur.de/katerina-tuckova-gerta-das-deutsche-maedchen-eine-deutsch.1270.de.html?dram:article_id=434201
https://www.amazon.de/Gerta-deutsche-M%C3%A4dchen-Kate%C5%99ina-Tu%C4%8Dkov%C3%A1/dp/3943767973

Brněnský pochod smrti
https://www.databazeknih.cz/knihy/brnensky-pochod-smrti-116278
https://cs.wikipedia.org/wiki/Brn%C4%9Bnsk%C3%BD_pochod_smrti
https://cs.wikipedia.org/wiki/Brn%C4%9Bnsk%C3%BD_jazykov%C3%BD_ostrov

Beneš
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/edvard-benes-druhy-ceskoslovensky-prezident-unor-1948_1809031139_pj