Karel Šíp / Krotitel splašených myšlenek

Za normálních okolností bych si tuhle knížku asi nepůjčil nebo nekoupil, i když Karla Šípa si cením jako snad posledního „baviče“ (nevím teď, jak by se na to slovo tvářil, entertainer se mi nelíbí, komik mi v souvislosti s jeho současnou podobou ve Všechnopárty zase až tak nesedí), jehož pořad není totální ztřeštěností či arogancí, vlastně snad vůbec poslední zábavný pořad v České televizi (a že jich bylo), který je sice místy tak trochu stereotypní či někdy (je to dáno zřejmě mírou improvizace) i postrádá určitou nápaditost, nicméně je to po léta držák, jeho stvořitel je humorně milý a vcelku rád se na něj občas oddychově podívám, pravda někdy dříve zapne televizi moje žena. Je to pořad zkrátka normální a vlastně je obdivuhodné, že Šíp ve vlastně dost vysokém věku tuhle práci, pro něj i zábavu, týden co týden zvládá.

A co se týče oněch okolností, knížka byla dárek ženě právě proto, že se na Všechnopárty ráda dívá, mně se nevejde do mých škatulek beletrie, odborné či dokumentární literatury, které jsou předmětem mého čtenářského zájmu, nicméně přečetl jsem ji s představou, že se něco třeba dozvím o autorovi splašených myšlenek a třeba i o některé z oblastí, která souvisí s Šípovou tvorbou (ovšemže vnímám šíři oborů, v nichž se autor knížky pohyboval či pohybuje, ty kořeny v českém bigbítu a zábavě jsou nepřehlédnutelné). Ostatně člověk může občas šáhnout do sfér, které s něčím jen souvisí, onehdá mi prošla rukou knížka Marka Ebena, zajímavá snad tvarem, ale nejspíš mě nezasáhla vzhledem k mé neschopnosti se v tu chvíli dostatečně soustředit, kromě toho nikdy člověk neví, zda něco, co vidí ne snad jako druhořadé, ale přece jen na druhém místě, se neocitne na místě prvním, ostatně takových případů je v historii kultury přehršel, teď si na nic konkrétního nevzpomenu, ale napadla mě vyrovnaná podvojnost jednoho autora ve dvou podobách a jménech – Ed McBaina coby autora detektivek a Evana Huntera coby autora Džungle před tabulí (ostatně pseudonymem toho druhého není jen jedno jméno, ale obě, občanským jménem to byl Salvatore Lombino). No ale to je jen úvaha na okraj (byť je možná také zajímavější než následující komentář).

I když se Karel Šíp hned v první větě Slova úvodem uvádí jako komik, podobně jako to (s půvabnou přemrštěností) dělá František Ringo Čech, když oznamuje čtenáři, že si právě koupil bestseller, nenechám se touhle šarží oklamat a říkám si, že může být zajímavá kapitola o písňových textech, tématu, jehož nějaké zásadnější uchopení, reflexi, považuju za svůj velký dluh sám sobě, a již z Obsahu jsem pochopil, že všechna témata, která autor knížky probírá ve dvakrát devíti kapitolách (v Obsahu je pěkně rozloženo na dvě protilehlé stránky) souvisejí, někde výrazněji, někde méně výrazněji, ale ono vlákno se nikde neztrácí, se svou činností, v níž ho známe nejspíš nejlépe, tedy s televizními pořady, ať již jsou to věci kolem jazyka – nejen vulgarismů, které jsou ovšem nejviditelnější, ale vůbec kolem stavu dnešního českého jazyka (O sprostých vulgarismech, Šumák, pendrek, rebarbora, Choroby a jejich jména) – , genezi Šípových pořadů (Astrolog amatér) či souvislosti s nimi (Skrytá reklama, Slasti a strasti navigace) či tématech, která by se v nich mohla objevit či objevila (Třetí pohlaví). Anebo prostě s jeho vlastním životem, vzpomínkami na dětství a podobně (hned první Vysvětlivka k mému příjmení či zmíněná kapitolka Šumák, pendrek, rebarbora)

Všimnu si alespoň některých z nich. O přejmenovávání z německých na česká jména po druhé světové válce, o nichž se autor zmiňuje ve Vysvětlivce…, jsem věděl, doma se o tom mluvilo, už si ale nevzpomenu v souvislosti s kým, později jsem narazil na jméno jazykovědce Františka Oberpfalzera, který si změnil jméno na Jílek podle matky svého otce, Šípem uváděný Jiří Voskovec z dvojice protagonistů Osvobozeného divadla, „původním jménem Wachsmann“ (s. 13) je trochu zavádějící údaj vzhledem k tomu, že změna jména nijak nesouvisela s poválečnou averzí vůči všemu německému (mimochodem měl řadu proslulých příbuzných, např. Alois Wachsman, psáno ovšem s jedním „n“ na konci, byl Voskovcův bratranec). Zajímavé je nicméně připomenutí televizního pořadu Tajemství rodu, do kterého se Šíp přihlásil (vzpomínám si na některé jeho díly) a prostřednictvím něho objevil své příbuzné ve Spojených státech. Šípův otec se jmenoval Karel Feuerfeil, proč ovšem zpochybňuje „věrohodnost“ Wikipedie, kde je v tomto případě všechno správně, jsem nepochopil (všichni víme nebo si můžeme zjistit, že články vznikají prací Wikipedistů, kteří nemusí být nutně profesionální vědci, sám občas některé drobné chyby opravím, ale na nepřesnosti můžeme narazit přece i u článků, psaných v rámci odborného diskursu).

Téma změny (zdvojení) jména (i z řady jiných důvodů) je samozřejmě zajímavé, stejně jako Proměnlivost názvů ulic – a ovšem nejen jich, v Jičíně máme na malém průjezdném náměstí u Valdické brány (Žižkovo nám.) hotel, který prodělal podobnou řadu politicky motivovaných změn, jmenoval se Hamburk (přesně U města Hamburku), Paříž, Astra, dnes Paříž. A ovšemže můžeme pokračovat v úvahách, třeba přemisťování pomníků (v Jičíně třeba Havlíček, Komenský, ale i někteří svatí), ale i jejich likvidace (Stalin nejen v Praze, ale i ve městě, ve kterém bydlím, když už o něm hovořím). A u Šípa je v tomto ohledu pěkná připomínka – brněnský Jošt Lucemburský.

Ovšemže mě, možná nejvíc, zajímal text, v němž se pod názvem Básníci a grafomani jedna rodina skrývá komentář k písňovým textům, hned na začátku i autorova sebereflexe, jenž říká, že se nepovažuje „za předního českého textaře, ale ani za zadního“ (s. 27), cosi vypovídající, ale pak především názor, akcentující u textařiny „řemeslo“, za nějž je Šíp považuje spíše než za „umění“. A ovšemže mě potěšilo, když uvádí jako povedený rým text písně Kutil (Chinaski, 1. signální), jejíž interprety sice Šíp nezmiňuje, ale jsem rád, že mi potvrzuje kvalitu tvorby, některými kritiky zatracované (ovšemže asi nejsem nestranný k Jičíňákům původem, které jsem mohl sledovat od jejich studentských let). A pěkný postřeh je vysvětlení nepřeslechnutelné „chybičky“ v písni o motýlkovi v písni Heleny Vondráčkové, který „líbá“ místo „lítá“. A zajímavý jiný příklad, kdy Leona Machálková svévolně změnila Šípův text v písni Dej zpátky čas (v orig. Time after Time).

A po dalších příkladech navazuje kapitola Vrtkavé osudy písní, nyní již se vzpomínkami na povojnové začátky Šípova bigbítu, tj. kapely Faraon a zpěvákovi Jožkovi Balcaříkovi, jenž se nicméně stal obětí automobilové nehody, a pak písničce tří Karlů (Svobody, Gotta a Šípa) s názvem Kakaová, která „se stala obětí obyčejného českého rasismu“. V další kapitole se pak pojednává o písni Holubí dům a jejím interpretovi Jiřím Schelingerovi, rozšiřující vlastně kontext té předchozí. Období spolupráce bylo vlastně jen něco přes rok, a žel se také naplnila věštba, že pro Schelingera je nebezpečná voda. Kapitola Český jazyk volá Help! vlastně také navazuje, neboť u písniček Šípa zajímal jejich jazyk a otázka angličtiny (v době zrodu českého bigbítu) pro ně byla specifická. A Šíp je vůči těmto anglicismům poněkud rezervovaný (je to také věkem?, svět se mění velmi rychle, jak sám poznamenává), když někdy schválně dělá, že některým výrazům nerozumí (ptám se na to někdy i ve Všechnopárty, zda to je jen součást dramaturgie, postoje, tedy záměru, či věku), v každém případě je dobře, že se tématem jazyka zabývá (zmiňuje ostatně i svůj názor na české vyjadřování, a v samotném textu nacházíme řadu nespisovných výrazů, nikdy to ale nepůsobí nějak provokativně či že by to nějak drhlo), a – to je součást jeho postoje, vyrovnává se se současným stavem jazyka s humorem: „A tak když to na mě někdo vybalí, tak ho jednoduše vyfakuju a půjdu šopovat.“ (s. 75)

V kapitole Konspirační teorie autor hovoří o jejich oblibě (některé prý doslova miluje, ne že by jim věřil), jeho „nejoblíbenějším konspirátorem byl Karel Gott“ (s. 83). A já si poznamenávám (i v souvislosti s předchozími částmi) slova o pozitivnosti autora knížky se vším tím, co k tomu patří – na jedné straně nostalgie, tedy něco hluboce lidského, na straně druhé možná někdy, hledám pro to nějaký výraz, který by neurážel, hrabu se ve slovníku synonym a nacházím naopak výrazy pro vlastnosti, pro jejichž absenci je mi Šíp sympatický – tedy absenci kousavosti, jízlivosti či uštěpačnosti. A ovšem, možná je tu i něco takového, jako že si Šíp prostě vykolíkoval svůj životní prostor, do kterého nechce některé věci pouštět – a taky proč by to dělal? To jsou ovšem jen náznaky otázek.

Trochu přeskočím, Skrytá reklama patří k tématům související se Šípovou profesí, zajímavé postřehy. Kapitola O nerozluštěných záhadách pojednává o komplikacích v komunikaci s mimozemskými civilizacemi, a já zase mohu doplnit, že celá řada témat je z těch, které patří k diskursu veřejného prostoru, tedy „o čem se mluví“. A nahlédl jsem při té souvislosti na internet a potvrdil si, co jsem nevěděl (ale co zde kdesi bylo naznačeno), že Karel Šíp napsal před touto knihou několik dalších, podobného charakteru a obsahu – Bavič, Do hrobu si to nevezmu či Karneval paměťových buněk, ilustrovaných Jiřím Slívou (podle mého nepříliš povedených, Slíva to umí líp), čtenářské komentáře mi potvrzují jinými slovy to, co jsem chtěl sám nějak pojmenovat, když hovoří o „inteligentním, lidském, nikoli vulgárním humoru. Podobné vymezení se mi potvrzuje v jednom rozhovoru (viz odkaz dole), kde Šíp hovoří o tom, proč nezve do svých pořadů od jisté doby politiky, a o svém vztahu k lidem, v němž je důležité (trochu, ale kontextuálně, zobecňuji) to, co je spojuje, nikoli to, co je rozděluje. A v onom rozhovoru je ještě jedno vymezení (opět používám formulaci obecněji, doufám, že nikoli nekorektně), že Karel Šíp komunikuje „tak, aby otázce [eo ipso hovoří, tedy cílovou skupinou jsou…] rozuměl každý.“ A pěkná souvislost u toho, rovněž zde platná, že vlastně není podstatné, aby vše probíhalo v humorném duchu. Ale o to, aby to autora, a rovněž diváky bavilo. A vlastně se v tom rozhovoru píše (či hovoří) i o tom, jak vlastně vznikly ty jeho knížky. Vraťme se tedy ještě na okamžik k té naší.

Zbývá připomenout téma navigace, pro Karla Šípa, jenž tráví nějaký ten čas v autě na zájezdech, evidentně nezbytnost, nostalgii mně potvrzuje i „šumák“, i když občas si tohle také připomenu, když si místo pilulky rozkoušu magnézium v šumivé tabletě. Musím nicméně říci, že až zas tak jsem na těhle kostičkových šumácích či pendrecích neujížděl, lékořici možná znám z nějakých bonbónů či likérů, ale když se to slovo řekne, pak mi vyskočí v mysli spíš někdejší písnička v podání Václava Neckáře. S dršťkovou polévkou je to ale jiné. Tady je nostalgie silná, dával jsem si ji kdysi rád v hospodě, a skutečnost, že ji moje žena nedělá (neumí?, některá jídla se naučila a třeba houskové knedlíky nebo segedínský guláš jsou skvělé), mně rovněž – tentokrát na jazyk, abych vytvořil nějakou „metaforu“ – vyskočí, u Šípa mě opět zaujala ona jazyková stránka, která je zřejmě jednou z konstant celé knížky: Podobně jako u dvou významů pendreku zde komentuje podobu „dršťková / drštková / dršková“ polévka a výraz „dát do dršky“, opět s dalšími charakteristickými logickými kotrmelci, které patří k jeho myšlení. A nezapomněl dodat – čekal jsem na to – , že „držky“ jsou v muzikantské hantýrce „tahací harmonika“.

A jazykovým tématem (zase jsem trochu přeskočil) je i kapitola O sprostých vulgarismech. To, že to je tautologie (podobně jako kdysi „lidová demokracie“) autorovi odpustím, možná to byl záměr. A i v tomto případě musím s povděkem opakovat slovo, které jsem použil v tomto příspěvku jako první (případný čtenář už pochopil, že si kontextuálně trochu hraju), že totiž Karel Šíp je „normální“. Komentuje, že vlastně vulgarismy se do české kultury dostaly v poslední zadními vrátky třeba v televizním seriálu Most!, uvádí, jak by asi vypadala věta třeba z vězeňského prostředí, kdyby byla vulgarismů zbavená (nakonec možnost „vypípávání“ zároveň patří k produkci televizních pořadů, s nimiž má Karel Šíp bohaté zkušenosti), když ji přepíše: „Ty penisi jeden, jdi do konečníku, protože umíš exkrement.“ (s. 163). A svou normalitu dokládá nejen samotnou úvahou, ale i tím, že mimochodem použije jeden z oněch výrazů, když v jedné větě zazní „bojíme se průseru“. A pak ještě jednou, když cituje jednu pasáž z filmu Kill Bill 2, kde přímo říká: „Chválím takhle nádherně použitý vulgarismus.“ (s. 169) A uzavírá sám pozoruhodně vystavěným závěrem, který je zajímavým způsobem na hraně, ale rovněž parádní, když uvádí, zda bychom chtěli slyšet v novoročním projevu „… já vám bez obalu sděluji, že jsme v prdeli.“ (s. 169)

Nu a takto dobře navazuje kontroverzní téma Třetí pohlaví, ze kterého si autor knížky dělá legraci, čímž dává najevo, že tuhle variantu – pro sebe, její možnosti pro ostatní nijak nevylučuje – odmítá. Poslední je Aktualizace Desatera přikázání, očekávám nějaký humor. Autor si klade podobnou otázku jako já kdysi, když mi šesté a deváté přikázání připadalo jako omyl (čtete-li je bez dalšího výkladu, řeknete si, to je přece totéž). Některá přikázání naproti tomu se zdají jasná, ovšem i „Nezabiješ!“ bych uměl zkomplikovat, ovšem – v souvislosti s dogmatickou představou, že duši má jen člověk a zvíře nikoli (natož strom). Nu a ovšem, Karel Šíp na to šel svým způsobem, jak jsem očekával, aktualizoval sedmé přikázání na „Nerozkradeš!“ A otázka „šmik“ (vždy příslušného orgánu) v případě krádeží či smilstva je samozřejmě je záležitostí říše představ, nicméně opačné argumenty, v tomto případě pseudoargumenty „svobody a demokracie“ mně lezly na nervy ještě v době, kdy ostatní cinkali klíči – asi proto, že jsem to viděl v kritickém odstupu ze zahraničí. A co se mi na Šípově textu, resp. jeho závěru, líbí, je návrh jedenáctého přikázání: „Toleruj a budeš tolerován.“ Písničku Hymna bližních, kterou nazpíval Karel Gott a jíž v duchu i ostatních svých knížek autor tuto končí, jsem ovšem neznal.

Pzn.
Rozhovor s Karlem Šípem, na nějž v textu odkazuji, viz

https://vitalplus.org/karel-sip-prazdnou-zidli-nerozesmejete/?gclid=EAIaIQobChMIqs-c8_eZ_AIV04bVCh2ujwpbEAAYAiAAEgIEl_D_BwE

Karel Šíp, Krotitel splašených myšlenek, Nakladatelství XYZ, Praha 2022