Karel Šiktanc / O dobré a o zlé moci

Řekne-li někdo „pohlazení po duši“, vnímám ten výraz spíše jako metaforu, ustálený slovní obrat, vyjadřující sice cosi pozitivního, ale ne chápaného ve vší doslovnosti vnitřního pocitu. V tomto případě ale, k mému překvapení, mě tenhle hřejivý pocit zasáhl, s o to větším překvapením, že si člověk říká, ano, pohádka, to je přece o dobru a zlu, čtení, které nějak ukotvuje tenhle svět vymknutý z kloubů, ale přece jen… Veršované pohádky, jako ty Hrubínovy, ovšem patří u nás k tomu kánonu, spíš než básnivost jsem u něj ale spíše vnímal onen textový veršovaný tvar, jenž jeho Smolíčka nebo Květušku a její zahrádku, plnou ptáčků, zvířátek a dětí posílal právě dětskému čtenáři. O Karlu Šiktancovi, nedávno zemřelém básníkovi, posledního z generace Května, tj. tzv. „poezie všedního dne“, jsem věděl, že již v době, kdy již měl vydanou sbírku Artéská studna (1964), napsal i několik knih pro děti, nikdy mě ale nenapadlo věnovat jim pozornost, a pohádky, původně psané pro rozhlas, obsažené v této knize, spadají do doby devadesátých let, kdy má pozornost byla stržena zcela jinými proudy.

O to více mě překvapil uhrančivý jazyk, který by možná mohl být odsuzován proto, že jakoby zůstal tím v duchu starých časů, nezasaženým čímkoli z moderního světa, nicméně působící nesmírně autenticky, nevykalkulovaně, ne-„žánrově“, tj. s absencí dnes spíš obvyklé reflexe sama sebe v nejrůznějších podobách, včetně „antipohádky“ či přítomnosti humoru (ovšemže nic proti tomu), tedy pojmenovávající skutečnost, jako by byla spatřována poprvé (to byl přece kdysi postulát básnictví jako způsobu uchopení světa). Jsou to tradiční prostředky jako opakování a užívání ustálených obratů, ale zároveň zcela neotřelé formulace, někdy i s použitím novotvaru, především ale novým nasvícením, které zažehuje magii vidění, ale i celé pohádkové reality, jejíž některé klíčové aspekty (dobro a zlo a vítězství dobrého, obvyklé lokality, vědomí řádu a vedení k němu) zachovává.

Jako hned v úvodním líčení živelných sil (patří k charakteristickému motivu či vůbec aspektu dění, s jejich zosobněním v bytostech jako je Pán ohně a další se setkáme i v dalších pohádkách v knize) v první pohádce, která dala název celému svazku tu máme (kurzívou vyznačuju opakování), po úvodním zvolání „Ondro! Ondřeji!“: „a potok Rukáv hučel. A hučel Horní jez… protože kolem v jednom kuse pršelo, protože proudem lilo: tu a tam jako z konve, tu a tam jako z putny…“, tj. vedle figur jako anafora či epanastrofa či paralelismů pleonasmy či synonyma, vzápětí ale všemi prostředky nové, svěží předložení skutečnosti: „dlouhatý, hustý, fialkový déšť – až k tomu mládenci, co stál tu mezi stromy, se samým mokrým světlem usmívaly oči.“

O dobré a o zlé moci začíná setkáním Ondry a Dešťové panny (hned první ze zmíněných personifikací), to byla ona, co před chvílí „plakala“, a Ondra, který se s ní chce rozdělit o smích, se ji pokouší zachytit, když se mu to nepodaří, vydá se ji hledat do světa. Její pán se na ni rozzlobil, že se mu ukázala živá, chodí plakat na kraj světa. Nyní jej vyzývá, aby ji hledal, aby šel „za vodou“, a Ondra tak činí, součástí vyprávění je líčení krás krajiny, až k „obšírné hladině“, setkání s převozníkem na Dešťovém jezeře, dostane se k mohutnému Dešťovému dvoru, jemuž vládne Pán všech dešťů a „všeho pršení“, dešťové panny jsou zde ve službě.

Chce-li Ondra některou z nich, musí znát jejich jména, jak jdou po řadě. Předá od převozníka ryby, může se vrátit dvakrát, Pán dešťů mu přeje úspěch. „Ať tvoje cesta nevede sem marně!“ Opakuje tato slova převozníkovi, důležitý je ale výrok „Buď s tebou dobrá moc!“ Převozník jej posílá na Křídový ostrov, právě tam žijí dvě sestry, Zlá a Dobrá moc. Je těžké je od sebe rozeznat (sic!). A zároveň je to jedna z aluzí na klasické téma pohádek o převozníkovi (už od antiky), když se má Ondřej zeptat, zda se převozník „vyzdraví“. Není to ale jednoduchá cesta, čeká ho „zápas s pomatenou vodou“, vlny ho spláchnou do jezera. Nad sebou ale slyší tesklivý hlas panny: „Ach Ondro! Ondříčku! […] Mám jenom tebe! Slyšíš?“ Vzápětí se ale setkává se dvěma identickými bytostmi, které mu říkají, že sem se smí jen jednou a na jediný den. Dozvídá se všech osm jmen, ale jsou to okamžiky mámení, táž žena je jednou mladá, jednou stará, jednou se objeví za ním, vzápětí před ním, a která mluví pravdu? A rada, jak vyléčit převozníka, je jednou, skrýt ho před sluncem, podruhé naopak, slunce mu k uzdravení schází.

A dvojení tu není jen náhodou, i cestou zpět jej „dvakrát“ předběhl stín, „dvojí mrak“ atd. Problém ovšem nastane, když Ondrovi Pán dešťů řekne, že nemá osm dcer, ale devět. Tu svou Ondřej mezi nimi nespatřil. A přijít smí již jen jednou. Vrací se znovu k babičce a ptá se na bylinky, babička zná všechny, i Slzičky Panny Marie. Když se Ondřej naposledy dostane k Pánovi dešťů, řekne správně jméno Dešťové panny a může si ji odvést. Také převozník je již v pořádku.

Stříbrný a Ryšavec začíná svátečně – „Jsou místa na světě, kde jako by den co den byla jen neděle… kde všecko v krajině čistotně prostřeno a v tiché rovnováze nebíčko i zem… kde šeptem chodí voda a šeptem ptačí křik […]“ – tato prozářenost je právě charakteristickým znakem Šiktancových pohádek (ostatně stejně jako u ilustrací Františka Skály, rovněž nádherných, stály by za samostatnou studii) – a přitom: „místa jsou to obyčejná. Pražádný přepych.“ Jakoby cosi z té poetiky všedního dne. Poetického je nicméně v této pohádce hned od začátku mimořádně. A do pastýřské idyly, na místo, kde Verunka pase ovce, přijíždí kníže, který hovoří o boji a o tom, že neumí prohrávat. Doprovází ho Tomáš, kterému se Verunka líbí. Vzápětí jsou povoláni do vojenské služby všichni muži, i Matěj od tůně, otec Verunky, zraněný již při minulých bojích. Ta jde na zámek s prosbou, aby byl otec ze služby vyvázán, neboť je invalida. Otec se sám vyjádří, že nechce bojovat a vítězit, zná jen mrtvé a vdovy (zběhlému čtenáři to připomene Čapkova doktora Galéna z Bílé nemoci), knížete to ovšem popudí, že mu někdo bude rozvracet morálku a vsadí jej do vězení. Tam bude, dokud kníže neprohraje.

Zajímavé je, jak se v tuto chvíli ukazují ona „místa“ jako pevná hodnotová kotva. Zoufalá dívka se vrací „ke třem javorům“, do luk a k ovcím, k „běhuté vodičce“. A jsou to prosté lidské city („bude mu tam zima“), které jsou dojímavé, nikoli patetické představy ve chvílích, kdy je člověku „ouzko“. A v okamžiku, kdy by Verunka snad ani nebyla na světě, nastoupí pohádkový svět nadskutečna a etiky – matka, která není mezi živými, ale přebývá „v tomto starém, dobrém stromě“, kárá dceru, aby se nerouhala, zatímco vítr, který se zvedne, akcentuje magický význam okamžiku. A rada matky je, aby Verunka ve vesnicích v okolí hledala toho, kdo má zlatou hlavu.

Na své cestě potká Verunka dva muže, komedianty, kteří se představí jako Stříbrňák a Ryšavec. Ten mladý má „ohnivě plavou hlavu“. Verunce o něm zdálo, zpíval si a „všecko zlé ti utíkalo z cesty“, svěřuje mu, bylo to prý pod javory. V zápase s medvědem pak kníže prohraje, když se ukáže, že v jeho kůži byl člověk – Ryšavec, chlapec, mladší z těch kejklířů, kníže propustí Verunčina otce, jak slíbil. Na druhý den ale Verunka musí na zámek, protože kníže byl v prohrané bitvě raněn a Verunka slíbila, že jej ošetří. Zmešká ale smluvenou schůzku s chlapcem u třech javorů. Nakonec se s ním ale setká, zůstal zde, zatímco Stříbrňák pokračoval v cestě.

Nejčernější les. Šiktancovy pohádky nezačínají obvyklou formulí (stejně jako jí nekončí), nicméně ony začátky jsou formálně výrazné a u textu této pohádky je to výrazné, ostatně jsme se o tom přesvědčili hned u té první. Je to několikeré opakování syntaktické paralely, nejdříve v řadě otázek („Kde byli bažanti?“ „Kde byly hrdličky?“ „Kde byly sekery?), poté v řadě vedlejší vět, opakujících to, co „vědělo každé dítě“. Vyprávění se vrací k líčení konce lovu, který povýšenému a arogantnímu knížeti kazí mládenec jménem Adam („od hráze“), který jde „zdaleka“ a proto o ničem neví, a vzápětí dokonce chce poučovat dolnohradského knížete, není „brunátného až k licousům“, že nemá střílet holubici, že se to nesmí.

V tíživém sklepě pak přijde holubice Adamovi poděkovat, že jí zachránil život. Je to začarovaná dívka, dcera pyšného knížete, která ovšem může být i lecčím jiným, a hledat ji Adam má v nejčernějším lese. Kníže pak zuří a chce nechat potrestat klíčníka, když Adam říká, že chápe jeho žal a rozpoložení ze ztráty dcery Doubravky – ale klíčník mu to neprozradil, řekly mu to hvězdy. A on se ji chce vydat hledat.

Cestou hornatou krajinou s příkrými srázy (další charakteristický rys prostředí v Šiktancových pohádkách, vedle jezer a lesů) se Adam zastaví v krčmě, syn krčmářky si hladí koníka, a prozradí, že oním lesem by mohl být sice nevelký, ale tajemný les Zatracenec. Adam se tam vydá, vládne tam Lesů pán, a taky „pán mechu, zvěře… Svatýho ticha. Stromoví. A skal.“ To mu prozradí starý pán v hájence uprostřed lesa. V noci se strhne (obvyklý motiv) bouřka a před domkem rvačka o slepice, chlapisko vyzve Adama, ať si ulomí břízku, ten odmítá, že je mladá, a bude se prát rukama. Břízka mu potom poděkuje, je to další podoba Doubravky. Ty noci musí být tři, a také metamorfózy zakleté dívky – potřetí je to lucernička, která svítí na cestu. A jsou tu také lesní panny, co umějí utančit ke smrti (jedna se přímo jmenuje Lesana, skoro jako z J. K. Tyla), v tanci ztratí střevíček z kapradí a Adam jí jej má přinést ze dna jezera, které se zde rozprostře. Také nyní vše dobře dopadne.

Nicméně ne tak, jak bychom nyní čekali. Adam si Doubravku nesmí odvést, má přivést otce, „jenž ji, pýchou oslepený, zatratil“. Ten opět zuří, co mu má kdo přikazovat, že?, nakonec nařídí, aby družina vyjela do lesa. V jednom okamžiku je třeba, aby kníže poklekl, aby mohl spatřit tvář Doubravky, a nyní se zjeví „Božích lesů pán“ a připomene mu, že kdysi chodil po parku a odmítl dát almužnu žebrákovi a hnal jej bičem z parku ven, nyní jej Pán lesů přiměl, aby před ním poklekl. Nyní ví, že ač je pánem, nesmí „poroučet všem“. Arogantní kníže přesto odmítá nařízení Pána lesů, aby Doubravku odvedl Adam, s tím, že pozvedá meč a odvede ji sám. Ovšemže se se zlou potáže – a už o něm pak neuslyšíme. A Adam bude žít s Doubravkou – „jak v nebi“.

Tři spravedliví je název pro tři kopce, ale zároveň bytosti (opět personifikace a zároveň zdvojení) z doby, kdy se „ještě světem chodilo pěšky“ (a opravdu, rovněž znovu o cestě), zajímavý příběh, začínající již v úvodu poeticky při líčení přespání dvou mužů, starce, který hledá syna, s nímž se nepohodl, a mladého muže – tuláka Pajdu, jenž přišel kdysi k úrazu: „Vyštěkl hurtem pes… a seno začpělo slaďounce jako med…“ Kdo by mohl pomoci?  Stařena, „co mu divnou moc“, jménem Plachetka? Ta pomoci neumí, ale dostanou od ní tři jablíčka a tři hruštičky a hole, jabloňovou a hrušňovou. Muži přijdou opravdu ke třem kopcům, jeden je Hranatý, druhý Holohlavý, třetí Habán, rozdělí se a každý z nich vyjde na vrcholek jednoho z nich. I tentokrát je symbolem pravdy vítr, který se strhne, a k oběma někdo mluví a okřikuje je, když si vymýšlejí – „Zde nahoře se nelže!“, takže se dozvídáme věci poněkud jinak, než je předtím vypravovali jeden druhému, a dokonce se ukáže, že příběhy obou jsou spojité. A když pak vylezou na třetí vrchol (tam sedí u stolu ti tři muži, Spravedliví, magická je i Skálova ilustrace oné noční krajiny s kopci, jakoby někde od Loun, mužů a úplňku), je to všechno ještě jinak. Celý příběh tu nebudu rozklíčovávat, jen zmíním, že šlo i o žárlivost, zlobu ze stran obou mužů, a nakonec setkání dívky Rozárky se svým milým a smíření otce a syna.

Druhá předposlední z devíti pohádek s názvem Duhová hora je, dá se říci, tak trochu parafrází několika známých pohádek, spíše ale možná poctou pohádkové tradici, neboť nemá znaky para-fráze, tedy pře-vyprávění či re-interpretace, nýbrž jakýchsi ozvuků. Hned první verše písně „byl jest jeden zámek“ mi připomíná onu proslulou nejspíš jen proto, že jsem Jičíňák, princezna, kterou netěší nic, ale nezná ani slzy, klasický vzorec příběhu, v němž šlo v každé z nejrůznějších verzí o to, princeznu rozesmát, a konečně Duhová hora, kam pošle paní Duha Adama, jenž se pokouší přijít věci na kloub, a na níž tři   pradlenky, „boží panenky“ Sněženka, Pomněnka a Rezka, schovávají Adama před mrzutým otcem, jenž má před sebou druhý den dlouhou cestu a jako by „tu slyšel lidskou řeč“ Erbenovu klasiku (Tři zlaté vlasy děda Vševěda). Poznamenat můžeme, že tu je opět náročný výstup na horu, eo ipso motiv cesty, který jsme vnímali i u předchozích pohádek. A ovšem i řečená poetičnost: „Budeš se mnou prát modrý obláčky. A budeme si chodit po sněhových hřebenech… A já ti z kudrnatých beránků upletu kamizolu!“ čteme například. A zatím dole Adamův strýc, zahradník Řehoř uklidňuje otce Adélky, který předtím povýšeně a s poukazem na jejich „urozený rod“, který se přece nebude zahazovat s kýmkoli nižšího společenského postavení, zahodil dárky, které jí Adam přinesl.

Až potud se můžeme obracet k tradici, dál je to ale jinak. „Pán všech mračen, větrů, metelic a hor“ zuří a trestá své tři dcery i Adama, který pokreslil červeně obláček a udělal tak prý nebi ostudu – zatímco Adélka, která jej na zemi spatřila, se smála a nyní zahanbeně usedá na oře a vydává se hledat Adama, aby mu mohla poděkovat a poprosit ho, aby se vrátil zpátky. „Dolnopolská komtesa“ se mezitím dostala na Duhovou horu, kde jí paní Duha sice neprozradí, jak vyprat obláček od barvy, kterou Adamovi sama dala, ale daruje Adélce opánky. Boží panenky Adélce, když najde Adama, vyčítají, že je celý malér kvůli ní – „Slečinka na zemi se nudila!“, ta mu ale nyní chce pomoci, a když Adélka Adamovi děkuje, že ji uzdravil, usmíří to i Pána nebes a příběh končí zázračnými divy plnými radosti.

Předposlední Svatojánský oheň vypráví o chlapci Matoušovi, který se odvažuje přeskočit svatojánský oheň, kvůli Cílce, aby jí dokázal, že ji má rád, přestože jej dívka, do něj zamilovaná („může na něm oči nechat“), od nebezpečného počínání zrazuje, zvláště když starý Vanýsek chlapce opakovaně hecuje – „Přihodíme! Přitopíme! Praská souška, praská chvojí, kdopak se ho nejmíň bojí?“. K neblahému obratu opravdu dojde, když zlomyslný starosta se svým synem oheň obejde a přiloží z druhé strany poleno tak, že se oheň víc rozhoří a Matouše, jenž s touto záludností nepočítal, sežehne. Ten pak, se spálenou tváří, přebývá u stařečka, vědoucího hlídače ohně (ten „je tichý jako beránek“ a „nikdy nezhasíná“), jenž posléze přivolá, na vějičku cenných mincí, všechny zúčastněné, a v rozhovoru s nimi se projeví (působí to skoro jako kriminální rekonstrukce či hamletovské divadlo na divadle, když stařec pobídne otázkou starostu a syna, aby zopakovali to, co dělali onoho osudného večera) pravda.

Starosta (nacházíme podobu u dalších takto arogantních osob) sice vykřikuje, že „on sám sobě je pánem“, a také „Bílé Vsi“, stařeček mu ale namítá, že možná má sám strach před ohněm, ale vzápětí jej tichý ohýnek, jenž se náhle rozhoří a nyní „hučí jako ďas“ a starostu začne pronásledovat, usvědčí – ze lži i ze strachu. Nakonec ale svatojánská kvítí zázračně uzdraví dívku i chlapce. „Neb oba jsou jak dřív! Bez jediného šrámu! Bez bolavých stop!“ Pohádka o zášti, svědomí, ale také lásce a zázracích. Neboť je – po roce opět – „den svatého Jána“.

Sedmero pohádek uzavírají Svatební šaty. Anička si vyzkouší nádherné bílé šaty, které její otec, krejčí v Bílé Vrapici, ušil pro podolskou hraběnku. Netuší, že s nimi je, vzhledem k povaze „přísné“ paní hraběnky, která se chová ke všem, kdo je nižšího postavení než ona, s opovržením („tam u vás u husí a u špinavých prasat“) spojena kletba, a tak je Lukáš, který se jde zeptat, zda by jej na zámku vzali jako kočího a sem zabloudil, poslední, kdo dívku spatří. Krejčí, jenž se opozdil, dokonce nepřinesl závoj, při oné bouřce (opět živly“) se prý po dceři i závoji slehla zem. To ale – ovšem – hraběnku nezajímá, zavře chudáka do sklepení. Lukáš se nabídne, že pomůže, kočí mu potvrdí, co je jeho paní zač. „Co vidí, to chce mít. A co si umane, to se jí vyplní, i kdyby ženilo se peklo.“

A kočí Lukášovi poradí, že má hledat Bílou bábu „ze Ztracený Vsi“, která prodala umanuté hraběnce prokletou látku „z domu Matyáše zloděje, co kradl po kostelích“. A kdo ty šaty oblíkne… A Lukáš, kterému Anička „nechce jít z hlavy“, se vydá na cestu, dostane radu, že se má vydat na Větrný kopec, kde nejspíš „bydlí sám Větrný pán“ (v údolí pak „bydlí paní Bouře“). Do strmého kopce pak pomáhá stařečkovi s jeho nákladem, pohádkovými postavami se to v tu chvíli jen hemží, Kulhavej, Bezrukej, snová krajina, kde se Lukáš ocitá či probouzí, setkání s vlky atd., nakonec se ukáže, že to jsou Blesk a Hrom, synové paní Bouře, kteří se rádi přestrojují, zkrátka si hrají. A opět jako by zarezonoval Erben, když má usínající syn matky Bouře prozradit, jak zněla ona kletba a jak ji zrušit. Je to prosté, sejmout onen šál z krku té osoby, která jej má. Nakonec se najde i Anička, sejmut šál a vrácen paní hraběnce, tatínek propuštěn z vězení… A po hraběnce se slehla zem.

V širším odstupu ještě uvažuju o té generaci básníků, k nimž patřil Karel Šiktanc. V dnešním pohledu, kdy se příliš o mnohých z nich spíše už nehovoří, měl zajímavý osud Jan Skácel, jenž k nim sice programově bezprostředně nepatřil, ale byl v učebnicích uváděn v jejich souvislosti, neboť jim byl generačně blízký. Nedožil se Listopadu podobně jako Jiří Šotola, známější ovšem později více prózou, stal se ovšem svým způsobem kultovním básníkem, což podpořila i skutečnost, že Jura Pavlica zhudebnil některé jeho verše, nejznámější Modlitba pro vodu. To už je ale nad rámec komentáře k Šiktancovým pohádkám, napadlo mě to nejspíš jen proto, že i u Skácela jsou živly – a příroda, něčím, byť jinak, posvátným.

Karel Šiktanc, O dobré a o zlé moci, Albatros, Praha 2000