Karel Hvížďala / Opustíš-li mne, nezahyneš

Karel Hvížďala / Opustíš-li mne, nezahyneš
Rozhovory se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým

Zatímco Grušova hlídka na Rýnu, jiná kniha ze série rozhovorů Karla Hvížďaly s významnými osobnostmi české kultury, spisovatelem a později diplomatem Jiřím Grušou, je uspořádána chronologicky, Rozhovory se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým (tak zní podtitul publikace), v knižním vydání pod názvem převzatým z veršů básně Viktora Dyka Země mluví z jeho sbírky Okno má takřečeno  paralelní kompozici. To znamená, že oběma interviewovaným osobám, spisovateli Josefu Škvoreckému a jeho ženě Zdeně Salivarové, kteří v kanadském exilu založili nakladatelství Sixty Eight Publishers (68 Publishers), realizovaném v určitém časovém posunu (Škvoreckého Hvížďala vyzpovídal v roce 1988-9 s dodatkem 1990, jeho ženu v roce 1992), představujícím zároveň pro Česko (tenkrát ještě Československo) politický zlom, označovaný jako Sametová revoluce, položil obsahově stejné otázky. Například první zní: O vaší rodině napsal váš manžel Josef Škvorecký povídku Můj táta haur a já. V čem se jednotlivé reálie této povídky liší od skutečnosti? (O rodině vaší ženy, Zdeny Salivarové, jste napsal…) Následují dotazy Svou veřejnou kariéru jste začínala (začínal), A co paní Salivarová, studentka FAMU (pan Škvorecký), Hvížďala pokračuje otázkami, s kterými významnými osobnostmi se každý z nich setkal za svého pobytu v Kanadě, v jaké míře se odlišuje zpodobení reality v jejich dílech od ní samotné atp., tedy formulované obecně. A právě jejich podobné východisko nechalo vyniknout – srovnání zvýraznilo rozdíly – stylu hovoru obou.

Všiml jsem si toho o to více, že jsem zároveň („na střídačku“) četl i rozhovor s Jiřím Grušou, hutně básnicky filozofický, tedy ještě ve větším kontrastu než u Salivarové a Škvoreckého. Nicméně i u nich je onen rozdíl výrazný. Zatímco Salivarová odpovídá – jak to říci – v přímé návaznosti na otázku (např. V čem se jednotlivé reálie liší… –  Ve všem a v ničem. Tak, jak to v literatuře má být… či A co paní Salivarová, studentka FAMU? – Na FAMU jsem byla studentka už poněkud obstarožní. Deset let rozdíl od ostatních…), tedy rozvíjí výchozí motiv v poměrně širokém vyprávění, dosti odlišném od odpovědí, jak je třeba dnes známe v žurnalistice časopisů, Josef Škvorecký odpovídá často přirovnáním (cituje třeba svého oblíbeného Faulknera) či zasazuje odpověď do nějakého svého myšlenkového rámce (co znamená být manželem spisovatelky a nakladatelky – kontext amerického feminismu, v souvislosti s prací v redakci hovoří o známé Gaussově křivce, aplikované na kvalitu rukopisů – géniové, nadprůměrní, průměrní, podprůměrní, idioti).

Rovněž titul vnímám kontextuálně. Ovšem pochází, jak zmíněno, z Dykovy básně. Pod tímto názvem vyšel původní rozhovor se Zdenou Škvoreckou-Salivarovou s názvem Benefice, 200. kniha nakladatelství Sixty-Eight Publischers (Toronto 1990), rozšířený o rozhovor s Josefem Škvoreckým už u Ivo železného v roce 1993, vydání, které jsem četl, tedy v Mladé frnotě, Praha 2012, je opatřeno úvodním slovem K. Hvížďaly. Zvláště v druhé polovině rozhovoru s Josefem Škvoreckým rozevírá Hvížďala téma emigrace, otázky, která vlast je po několika desetiletích pro Škvoreckého „tou pravou“, zda by chtěl dnes (tj. po Listopadu) v Čechách žít – i v souvislosti s polistopadovým politickým a společenským vývojem. Skutečnou odpověď ovšem najdeme paradoxně v už na začátku zmíněném jiné knize rozhovorů, totiž v Grušově hlídce na Rýně (jaká „náhoda“, že jsem si půjčil zároveň ji a četl obě knihy prakticky paralelně; zároveň doklad, že i Hvížďala píše „jednu knihu“, že se vrací k podobnému tématu a jednotlivé knihy na sebe vnitřní navazují).

Na straně 193-4 rozhovorů (je jich několik) Karla Hvížďaly s Jiřím Grušou se dočteme následující:

Jak píšeš v současné době: česky, nebo německy? Česko, návod k použití tu vyšel v českém překladu, který jsi jen korigoval… Německy. Ale postarali se o to mí Češi. Vyhazov z jazyka je vždy drama, ale vyhazov z malého tragédie. Abych nezahynul, zkoušel jsem němčinu.

Nezahynul? Narážíš na Dykovu báseň? Není to na tebe trochu banální narážka…
Není. Narážím na jeho „Země mluví“, na veršík „Opustíš-li mně, zahyneš“. Moje odpověď zněla: „Maminko, nemluv tak vyděračsky, chovej se líp ke svým dětem!“ […] Viz Masaryk. Začínalo nejparadoxnější století novověku. Že mu jednou jako nám dvěma pomůže právě němčina, tomu by Dyk neuvěřil.

Můžeme tedy (v návaznosti na poslední citovanou větu) říci, že vnitřním tématem Hvížďalových knih/rozhovorů s osobnostmi, které emigrovaly (které komunistická nomenklatura „ukradla Staatsbürgerschaft“, státní občanství) a které tedy i, pragmaticky řečeno, byly na téže straně hranic, je společná zkušenost vyhnanství (migrace…, imigrace, emigrace…), bilingvity (dvojjazyčnosti), jiného úhlu pohledu „zvenčí“ (neochotně přijímaného či spíše nepřijímaného „doma“) atd. V bibliografii knih Karla Hvížďaly bychom našli celou další řadu takových rozhovorů, které by z tohoto hledisky určitě stály za to přečíst (v mém případě i pro onen jazykový zájem a pohled), např. s Arnoštem Lustigem, Janem Švejnarem, rabínem Karolem Sidonem, Pavlem Landovským či – vlastně bych musel onu bibliografii přinejmenším z poloviny přepsat celou.

Je to vlastně téma v kultuře možná jedno z nejzásadnějších pro celé 20. století. Nevzpomenu si už, kdo emigraci označil jako příznak světové literatury v řadě souvislostí (nejen osudy jednotlivých spisovatelů, ale i motiv „vykořeněnosti“ v jednotlivých směrech, etc., abych dal jiný evidentní příklad: teď se hrabu ve filmové hudbě, jejíž podoba byla zásadně ovlivněna emigrací německých skladatelů před Hitlerem a v důsledku toho etablováním v Hollywoodu). Karel Hvížďala dodává čtenáři vědomí důležitosti právě i tohoto fenoménu skladbou knihy. Oba rozhovory, tvořící jádro knihy, jsou orámovány Mottem Milana Kundery: Hommage aux editerus, hodnotící počin Škvoreckých na nejvyšší možné příčce, když říká, že český národ je „spjat se svou literaturou mnohem hlouběji a patetičtěji než jiné národy, je s ní spjat, takříkajíc, na život a na smrt, takže mohu říci, že ti dva lidé, co zřídili po roce 1968 v Torontu nakladatelství, udělali v pravý čas to nejdůležitější, co se dalo udělat.“, patnáctistránkovým úvodem s názvem Rekomendace fenoménu (s poznámkou pod čarou, že tento výraz je tradičním názvem užívaným evropskými komedianty a pouťovými artisty, který měl Škvorecký v oblibě a podědil ho od Jiřího Voskovce, jenž ho použil jako název úvodu vydání Tankového praporu v roce 1971) a posléze, v závěru knihy, Bibliografií nakladatelství Sixty-Eight Publishers, svým úctyhodným rozsahem 227 titulů poukazující k nezpochybnitelné hodnotě nezištného (doslovně, Škvorečtí si nevypláceli honoráře či plat) činu, který pomohl „tomu, aby i Husákii česká literatura důstojně přežila“ (poslední věta Rekomendace, s. 35). Zbývá dodat už jen, že bibliografii 68 Publishers následují soupisy knižně vydaného díla obou protagonistů knihy, jakož i knih Karla Hvížďaly.

Neřekl jsem ještě příliš o tématech: V Rekomendaci fenoménu uvádí Karel Hvížďala skutečnost, že odešly osobnosti, s nimiž dělal rozhovory (A. Lustig, V. Havel, J. Gruša a nyní J. Škvorecký), hovoří o Škvoreckého knihách a talentech („Josef Škvorecký měl dar vypravěče, cit pro jazyk, jeho nejrůznější valéry a slangy“, s. 27). Zdena Salivarová vypráví o svém dětství, rodině, seznámení s životním partnerem, začátcích kariéry zpěvačky a tanečnice („Za to může Bohumil Kulínský starší.“ s. 49), Semaforu a éře malých divadel, hře na housle a Bruchově koncertu, studiích na FAMU coby studentce Milana Kundery, setkáních se slavnými osobnostmi a přátelství s Ester Krumbachovou, Evaldem Schormem, Karlem Ančerlem, Alfredem Radokem, Ferdinandem Peroutkou, Egonem Hostovským či Jiřím Voskovcem (ty poslední poznala až v Americe). Salivarová odpovídá na otázky, co pro ni znamená být jako spisovatelka ženou úspěšného spisovatele a jak snáší, že její manžel zpracovává a zveřejňuje jejich společné zážitky.

Pochopitelně se hovoří o nakladatelství Sixty-Eight Publishers, rozhovor je pořízen jako jeho jubilejní dvoustá publikace, tedy po dalších stopadesáti knihách od knihy, nazvané „neodolatelným neologismem Evy Pilarové“ Samožerbuch. Zmíněny jsou obě sbírky Ivana Blatného, Peroutkovy či Novákovy (Jan Novák), Křesadlovy či Grušovy knihy, knihy Ivy Pekárkové či Lenky Procházkové, Ivy Kotrlé, knihy vyprovokované nakladatelstvím jako paměti Jiřího Traxlera či Adiny Mandlové, knihy Milana Kundery vydané ještě předtím, než se stal literární hvězdou. Na otázku, kterou knihu má nejraději odpovídá: „Ten člověk má několik dětí. (…) Pane Hvížďalo, já bych tady musela vyjmenovat celý seznam našich knih a pak by mě hnětlo svědomí, že jsem jim nedala spravedlivý pořádek.“ (s. 54) Kanaďani jim přitom nedali nikdy žádné peníze. Nejvyššího nákladu dosáhl Tankový prapor, úspěšné byly paměti Mandlové, nad nimiž někteří ohrnovali nos, ale vydělaly na Zahradníčka. Dozvídáme se o osudech a fungování nakladatelství, věcech myslím dnes všeobecně známých (prakticky minimální prostor a počet spolupracovníků).

Zajímavé jsou také odpovědi Zdeny Salivarové, zda jí vadí, že Milan Kundera, dnes hvězdně oslavovaný, byl ve své době komunista.

Josef Škvorecký vypráví o nejednoduché komunikaci s komunistickými úředníky a komplikacích v totalitním režimu, ale i divných fámách v exilu, jakoby snad málem měli být agenty StB, omluvy místo pomluv se pak nedočkali (např. že prý si „na tragédii české literatury doma mastí kapsu, s. 181). V příbězích je květnatější, na jedné straně používá ony své oblíbené parafráze výrazů (Státní soubor písní a tanců – „plísní a canců“, s. 151), jak je známe i z jeho literárních děl (Blběnka a její výrazy, nezapomenu na „fultajmového estébáka“), někde odkazuje na modelové situace u svých oblíbených spisovatelů, jakým je např. William Faulkner. Zdůrazňuje důležitost „hudebního sluchu“ i pro literaturu, nejen pro hudbu. Pak Škvorecký vypráví, časově paralelně se Zdenou Salivarovou své vlastní osudy (studium, první knížky), ale přináší také různé pohledy na touž věc, což je samozřejmě zajímavé si promítnout vedle sebe. Na rozdíl od Salivarové se neostýchá zmínit známé spisovatele, které poznal – Arthura Millera, Rotha, Jamese Jonese, Updika, Ginsberga, Kingsley Amise, Johna Braina, Susan Sontagovou, Margaret Atwoodovou a další. Nejvíc vzpomíná na Grahama Greena.

Z prvních inspirací uvádí surrealistickou publikaci Na jehlách těchto dní Jindřicha Štyrského a Jindřicha Heisslera, sny a dívku Maggie, která prodávala v Bílé labuti, jakož i stavbu dialogů u Hemingwaye (zprvu psal dialogy „žalostné, udělané z prken, silně informativní, prostě hrůzné“), u nějž zjistil, že nejlepší dialog „je o ničem, tj. na povrchu o ničem – více méně takové plácání, které, když je uděláno dobře, zaznívá alikvotními tóny“). A od Maggie zjistil, že lidi „mluvěj“ jinak, než se píše v knihách. Josef Škvorecký vypráví řadu anekdot a příběhů, vrací se k Ivanu Blatnému, hovoří o Gaussově křivce – v souvislosti s genialitou, atd. Právě i oba rozhovory vedle sebe vzájemně nasvěcují osobnosti poněkud jiné povahy, které přesto v dějinách české literatury tvoří jeden kompaktní pojem. Kniha Karla Hvížďaly dává čtenáři náhled a tuto skutečnost i sama o sobě významně podporuje.

Karel Hvížďala, Opustíš-li mne, nezahyneš, Rozhovory se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým, Mladá fronta, Praha 2012