Karel Hvížďala, Fialoví ježci

Když jsem na prodejním stánku antikvariátu Abnormalizace, otevřeném u budovy Valdštejnské loggie při podzimním Worldfestu, festivalu world music, alternativní hudby a netradičního divadla v barokním areálu nedaleko Jičína vyhrabal po pár přátelských slovech s PhDr. Michalem Trousilem, jehož rád vídám nejen pro jeho lásku ke knihám, ale i proto, že je čajomilec (žel, nedokázal se existenčně udržel v kamenném obchodě, který měl v Hořicích, a tak funguje alespoň po internetu a při takovýchto příležitostech), útlou knížku Fialoví ježci Karla Hvíždaly, vydanou v Albatrosu s ilustracemi Miloslava Jágra v roce 1992, zaradoval jsem se. Tohle bude určitě trochu jiný Karel Hvížďala, než s jakým jsem se setkával v jeho Dálkovém výslechu a dalších knižních rozhovorech, ale také na Lepařově gymnáziu na jedné besedě a také v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka, a já získám nový úhel pohledu na tvorbu tohoto autora.

A je tomu tak. Vypravování z dětských let, z května 1945, doby „před revolucí“ a „po revoluci“, kdy se rodina vydala „na chatu do Luk pod Medníkem“ a vybudovali úkryt před tehdejším bouřlivým děním, dědeček se kromě krytu pustil také „do stavby rodinného trezoru“, chodili na houby „na Panský vrch, odkud bylo nádherně vidět do Rakous“, a čtenář se s autorem, který vzpomíná na lidi ve vesnici, pana Štrajbla, převozníka Váňu, pana redaktora Rynkese, Bartošovy a Lněničkovy, což byli „všichni chudí lidé v Lukách“, a Boháčkovy, což zase byli „všichni bohatí […]. Všichni samozřejmě ne, ale skoro všichni.“, všechny dětské události, jako první texasky, trempové „v sázavském pacifiku“ či sportovní zápolení v místních „olympijských hrách“, a samozřejmě také a především vlastní rodinu, v níž významnou roli hrál vedle rodičů dědeček a babička, to by z hlediska narativní struktury mohlo vyvolat pocit, že se jedná v podstatě o jednoduchou záležitost, ovšem, čtenářskou skupinou by měly být dle místa vydání děti. Vyprávění tak trochu v poláčkovském duchu, a jak mě tohle napadlo, už se ocitám v jiných souřadnicích, možná ani netuším, jak mě ta formulace chytila do pasti, ale ještě předtím řeknu, na co jsem myslel předtím.

Na jedné straně to je jiný Karel Hvížďala než v oněch proslulých knižních rozhovorech (a není to dáno jen jejich tematikou), na straně druhé je už tady a právě tady Hvížďalův dědeček a krajina jeho dětství, Luka pod Medníkem, kde když hodíte „do Sázavy třísku, odnese ji voda do moře. Hodíte-li na témž místě do řeky kámen, odnese ho voda jen tenkrát, je-li živá síla vodního spádu silnější než kámen,“ jak praví motto pod věnováním „Ondřejovi“. Je to táž krajina, o které svému synovi Ondřejovi vypráví v tetralogii Věta jako povolání, když se sem v těchto Nezapomínkách, jak zní podtitul a vymezení vynalezeného žánru vrací. Je to krajina vnitřní blízkosti, k níž se spisovatel vrací jako k podstatné části odpovědi sobě samému po sobě samém, kterou zároveň vidí v odstupu let, z perspektivy „podzimního mozku“ (Prolog k Větě jako povolání, s. 9), zrcadlo, v němž člověk nalézá sám sebe, a tuto blízkost, která je paralelní ve vyprávění svému potomkovi a vztahu vypravěče a čtenáře dětské knihy, ale kterou můžeme přenést i do širší roviny čtenáře Hvížďalových knih, neboť něco z té laskavosti a vstřícnosti autora, ale také pocitu čtenáře, že jen nějak účasten toho, o čem se v jeho knihách pojednává. Mimochodem, mám v tomto ohledu pocit, že naopak třeba knihy Petra Síse, které se mi líbí i svou výtvarnou stránkou (ostatně Sís je pro mě legendou už jakožto jeden z prvních discjockeyů, tedy taky kusem mládí), příliš pro děti nejsou, alespoň některé, byť jsou takto označovány.

Na straně druhé vedle tohoto významového a časového oblouku cesty životem a psaní, který Nezapomínky svým návratem uzavírají (jakkoli panu Hvížďalovi přeju ještě hodně zdravých a šťastných let a další knížky, které ostatně čile píše a vydává), ukazují onu proměnu (přičemž jsem si vědom, že proměna vedle nového zahrnuje i to původní), kterou autor reflektuje například v kapitole Kronikář (Exilový orloj), když hovoří o svém rozhodnutí odklonit se od původního povolání novináře a povýšit ono původní východisko podávání zpráv o tomto světě formou sbírání a ověřování informací spolu s vyjadřováním svých názorů v publikační činnosti na podobu, kdy by publikování těchto zpráv bylo poškozeno („v roce 1968 začala sezona v pekle a cenzurní žentour, v němž byli místo dobytka zapřaženi ideologičtí slouhové, kteří drtili zprávy a publicistiku na propagandistickou řezanku“ (s. 228). V tu chvíli se Hvížďala začal „stydět za to, že jsem novinář. Řekl jsem si: Budeš kronikář. A bral jsem to jako vyšší úradek. To povolání se mi zdálo nepoškozené, pečetěné věkem, nezneužité, protože se na ně i trochu zapomnělo. Právě tehdy se ve mně vylíhl nápad shromáždit pro budoucí pokolení autentické portréty těch, kteří se nesmířili s vládnoucí nenormalitou, kterou uzurpátoři naopak nazývali normalizací.“ (s. 228).

A do rukopisného formátu, který si Karel Hvížďala jako nástroj toho vytvořil, se vepsala nejen zmíněná časová perspektiva svým způsobem opačná než u běžné novinařiny, o níž Karel Čapek vtipně poznamenal, když ji srovnával s beletrií, že musí reagovat zaběhnutými prostředky na nejnovější události ihned (zatímco beletrie píše o tématech věčných, ale přináší pohled nový), ale i další momenty, které by se daly shrnout jako propojení erudice a esejistiky, někde jsem nedávno četl, že právě tohle se dnes, v době zvýšeného chvatu, na jehož důsledky upozorňuje i Karel Hvížďala, nedostává (když tak píšu v těch širších časových rozměrech, říkám si, zda jsem neměl použít, jak to ještě učili klasikové, genitivu – tohoto se dnes nedostává).

Ve svých „knížecích rozhovorech“ (dovolím si metaforu a zobecním povahu Hvížďalových rozhovorů těmito slovy pro jejich noblesu na jedné straně, vlídnost na druhé) klade vedle sebe tvrdá fakta z nejrůznějších oblastí historie, psychologie, dějin umění či politologie, šířeji pojato pak vidění světa jinýma očima, tedy v perspektivě buď myšlenky vytažené z knihovny či citace osobností z médií, nebo i reprodukce toho, o čem mluví jako o svém momentálním tématu, a autentickou osobní zkušenost ze setkání s těmi, o nichž podává své svědectví. Ještě by to chtělo říci přesněji, ale přesto shrnu krátce, co jsem si ještě ostřeji uvědomil nad stránkami Fialových ježků na pozadí Exilového orloje (eo ipso Věty jako povolání). 

V onom výsledku práce několika desetiletí je patrná cizelace mnohovrstevnosti textu, v němž se jeho jednotlivá významová vlákna provazují do nových souvislostí, pokračují i přes jednotlivá uzavření v jednotlivých knihách, připomínají se znovu v různých perspektivách (také Jakub Deml říkával, že píše stále jednu a tutéž knihu celý život), a tím stvrzují svou autenticitu, a zároveň se vracejí (jako ty hodiny v pražské židovské čtvrti, u nichž pochopil Guillaume Apollinaire, že čas není kalendářní přímka, ale také návraty a, v dalším pohledu na svatovítskou katedrálu, modernita a hloubka tradice jsou dvě strany téže mince), takže jedna ta silná vrstva, vzpomínky na dětství, rezonují silně znovu v Hvížďalových pozdních textech, totiž projevují svou povahu ponorné řeky, která byla celou dobu přítomná, ale skrytá v podzimních dómech a slyšitelná pouze v alikvótních tónech (ten rým se vytvořil nějak sám), ale teprve nyní se nechá spatřit ve viditelných obrysech.

A tak si můžeme s Karlem Hvížďalou a Miloslavem Jágrem (po Magdaleně Jetelové a Pavlu Tigridovi, o nichž píše Hvížďala ve svých knihách, další vlákno do Semil, jeho rodného města, pamatuji ještě na jeho knihu s ilustracemi Kluk s křídly, kde poznáme místní kostel, ale i motivy Českého ráje) připomenout, jak jako malí kluci malovali ježky na fialovo, aby provedli jejich evidenci. A když si dovolím ještě jednu metaforu, není to jen tato kapitola, ale opět vlastně všechny Hvížďalovy knihy, na které se dá přenést tento motiv, neboť představují evidenci reality, záznam ve vyšším slova smyslu, nikoli pouze tom účetním, ale tom, jak o něm hovoří třeba výtvarní umělci, pro které je záznam ve specifickém významu pojmu uchopením skutečnosti přesnějším než její vizualizace namalovaným plátnem, je to bližší dotyk stvrzující identitu a zároveň sen znovu ji evokující.

A protože tento způsob usiluje vždy o uchopení totální, setkáme se ve vzpomínkách na pana Fanfulíka nejen s úsměvnou příhodou, kdy ho zavřou do kadibudky a pak jej dědeček vyprošťuje s tím, že ona větévka, do které stačilo „šťouchnout“, protože byla „slabší než tužka“ (s. 42), byla pramalou zábranou a celá situace „směšná“, ale i s tím, že brzy na to byl pan Fanfulík předsedou KSČ a stal se tím uzurpátorem zahrádkářů, a byla to doba, kdy „soukromé hospodářství bylo zakázáno, Váňovic kluci byli nasazeni z trestu do továrny a lidé z Rakous museli chodit denně o deset kilometrů dál pěšky jako vešky“ (s. 36), zkrátka byla to doba, kdy bylo vše uzavřeno dovnitř i navenek (mě jako „němčináře“ zajímalo po jiné revoluci ono předtím uzavřené rakouské pohraniční pásmo se ztracenými vesnicemi, a tu ztracenost a zaniklost také Karel Hvížďala zachycuje ve své perspektivě), ale dalším vláknem příběhu s ježky nabarvenými na fialovo je minulá přítomnost Voskovce a Wericha, jak o nich „slyšel vyprávět“. A to už můžeme vnímat onen zárodek toho, jak píše Karel Hvížďala tak jak jej zná asi většina čtenářů.

Nu a s tím Poláčkem, který mě napadl na začátku této poznámky, je to tak, že jsem si uvědomil právě ten závan doby, u Karla Poláčka samozřejmě dřívější, který cítíme, když čteme třeba Okresní město na jedné straně a na straně druhé Bylo nás pět, příhody a dobrodružství party kluků, služebné Kristýně, nazývané Rampepurda, tedy dvě polohy, přičemž v obou se žitá přítomnost propisuje, v souvislosti s Karlem Hvížďalou můžeme zmínit i Poláčkovu novinařinu, ale také humor jako jeden z klíčových aspektů bystrého a ostrého, jiskřivého vidění skutečnosti (ovšem i s jistou potměšilostí, kterou u Hvížďaly nenajdete).

Takže na doložení (místo analýz, které přece nemusejí všude být) dva krátké odstavce z jedné kapitoly:
„Každou sobotu se pan Rath vláčel s nedořezaným totemem do Braníka na vlak a spěchal na svůj ranč v Lukách pod Medníkem a v neděli se s ním zase trmácel do svého skautského krámku v Praze na Ovocném trhu. Celá léta chodil s tím totemem, protože ten totem měl být dokončen až v den jeho smrti.
Na letních táborech prý lákal neplavce na hloubku a pak je zachraňoval, aby se o něm psalo v novinách. Tohle o něm alespoň říkávala generace mých rodičů, kteří si z něj už tenkrát dělali legraci jako z dědečka.“ (s. 85)

Anebo ještě jednu ukázku, neodpustím si, totiž vůbec jsem se nezmínil o poetičnosti Hvížďalových textů, to bych si vyčítal:
Oči na šťopkách jsem měl zavěšené na hvězdách, až jsem je přestal vidět, a v tu ránu jsem ztratil váhu a byl jsem jenom jako nehmotná duše, tělo mně ale přitom zůstalo, dokonce jsem s ním mohl hejbat, ale nějak jsem ho necítil, vznášel jsem se, stačilo pohnout prstem, rukou, tělem a plul jsem prostorem. Vylétl jsem ze studny, vzdalovala se ode mě jak nádraží z rozjetého vlaku, vlál jsem nad Sázavou, kameny na Babě vypadaly jako hroši a lidi už nebyli vidět.“ (s. 24)

Jak jsem to říkal – „kluk s křídly“, jak to ostatně potvrzuje Jágrova ilustrace na protější straně. A zůstalo mu to celý život.

Karel Hvížďala, Fialoví ježci, Albatros, Praha 1992