Karel Hvížďala / Exilový orloj

Karel Hvížďala / Exilový orloj

Stala se mi taková věc, ale musím se k ní přiznat, ačkoli je to veskrze trapné. Ale holt anekdoty života k jeho nevypočitatelnosti patří, a kromě toho se celá věc odehrává v perspektivě, která mě v poslední době zajímá (a dokonce ona posedlost jí nejspíš také k té anekdotě přispěla, takže se z předmětu této poznámky stává jejím subjektem, tedy příčinou… ale to možná hned na začátku všechno příliš komplikuju, takže raději k věci:) Pustil jsem se s oním záměrem dočíst pár knih Karla Hvížďaly do  jeho knihy Exilový orloj, a ejhle, při prvních kapitolách mě přepadl podivný, ale intenzívní pocit, že už jsem ten text někde četl. Takto doslovně, „někde“. Když jsem už připustil tuhle rovinu úvahy, propadl jsem panice. Kde někde? Pátral jsem v mysli, že by nějaký výbor nebo citace, ale ten živý zážitek přečteného všechny běžné možnosti vylučoval, díval jsem se v počítači do seznamu souborů s komentáři a na své stránky, několikrát, a nic.

Pak jsem začal uklízet další hromadu knih, na jednom stole, dokonce poblíž počítače, a tu jsem narazil na knihu Věta jako povolání, kterou jsem vlastně krátce poté, co vyšla, četl, tak nějak napřeskáčku, k některým věcem jsem se vracel, ale „neopoznámkoval“ jsem ji, protože něco jiného, už nevím co, „hořelo“, to jsou ty knihy povypůjčované po univerzitkách, které se musí vrátit do určitého termínu a výpůjčka nejde prodloužit, ale ten problém byl hlubší, vlastně několikavrstevný, až příliš několikavrstevný. Zásah z čistého nebe na začátku pandemie, kdy se mně spojila řada motivů z minulých desetiletí a chtěl jsem toho motýla chytit, dokud jsem měl energii, a prakticky každý den do čtyřech do rána jsem listoval ve starých německých rukopisech, teoriích čísel, knihách o romantických dvojnících či magických spisech, jako by to osud všechno spojoval, dokonce mi jeden kamarád v souvislosti se svým přestěhováním do jiného kouta země vrátil knížku, právě o magii, u níž jsem zapomněl, komu jsem ji před snad třiceti lety půjčil. A pak zdravotní problémy v loňském roce, každý sám o sobě snad nijak vážný, ale v onom souhrnu jsem, ačkoliv jsem se snažil se třemi novými diagnózami, které také zahrnovaly desítky mnohdy pitomých návštěv u doktorů, zabírajících další čas a hlavně někdy úplně k ničemu, v klidu vypořádat, měl – po ještě předchozím zhroucení takřka veškeré „techniky“ prakticky ze dne na den, kdy jsem se jeden den nedostal do své mejlové schránky a na své stránky a druhý den mně telefon ohlásil, že mi jeho užívání nepřísluší – pocit, že jsem se buďto zbláznil já, nebo že to je opravdu útok vyšších sil na mou osobu, protože jsem přišel na něco, na co jsem přijít neměl. Takže v tom souběhu toho všeho a zároveň nějaké okamžité situace, kdy jsem se nemohl plně soustředit kvůli pár vnějším okolnostem, se stalo to, co se stalo.

Signál slova „nezapomínky“, který je uveden i na obálce Exilového orloje, mě vrátil do správných souřadnic, umožnil mému podvědomí nezapomenout a najít impuls k tomu, abych sáhl správným směrem. Celý ten fígl byl prostě v „mentální mapě“, o níž Karel Hvížďala hovoří v jiné knize, totiž že se ten Hvížďalův text objevuje ve dvou knihách, jednou poprvé v Exilovém orloji, podruhé v tetralogii knih či souborném vydání souvisejících, dříve samostatně vydaných knih s názvem Věta jako povolání. Jednak jsem si oddychl, že se osvítilo jedno temné místo, přinášející neklid, tedy nesoustředění, jednak se zasmál, že je to další z řečených anekdot života, v níž si zahrálo, tentokrát v podobě dvojího vydání téhož textu, svou úlohu dvojení, tedy jednoho z dílčích aspektů onoho „mého“ výše zmíněného tématu, který v biologii vyústil v objev vývoje, jak pokračovat v dalších generacích organismu dosud nepohlavního (i když i tam jde, třeba na binárním principu, o rozdvojení) „chytřejším“ způsobem, totiž evoluční strategií na základě spojení dvou odlišných organismů, mužského a ženského, a v myšlení u Aristotela v jeho Kategoriích v opozici dvou odlišných fenoménů, který pak v nejrůznějších podobách, přes středověkou metafyziku, strukturu Shakespearových dramat, Humboldtův „strom“ vývoje jazyků či Linného objev druhů a vynález binomické nomenklatury, přes vývoj všech základních fyzikálních jednotek, uspořádaných v 19. století do mezinárodního systému, fungování celých oborů, „hodin“ a „globusu“, které přírodní jevy „přikryly“ určitým racionálně definovaným konceptem, až po princip, na němž běhá veškerá elektronika (nula a jednička).

Nu trochu jsem odbočil, ale když se vrátím k tomu Hvížďalovu slovu „nezapomínky“, mám výmluvu, že ona anekdota života, jak jsem ji shora popsal zvenčí, má jakousi vnitřní podobnost s tím, o čem píše Karel Hvížďala, když ve své čtyřknize hovoří o běhu života, jeho návratech a cézurách („chybí mi zkušenost s tuctem českých let,“ píše v Prologu), tedy o něčem nikoli lineárním, jak je nám to vnucováno celým tím okolním diskursem času jako chronologického pouta kalendáře, namlouvajících nám, že to všechno máme pěkně přehledně uspořádáno, nýbrž skutečnosti rhizomatické, podobné ponorné řece, z níž se vynořují fragmenty paměti, které nejsou otisky reality, nýbrž spíše její doteky, její uchopení či znovuuchopení. Proto se mi líbí už ono úvodní moto „Mezi fikcí a skutečností není cenzura, obě jsou jen jinou vrstvou téže koule. Jazyk je vším: hlas mé krve.“ Představa koule, ať už jako slupek cibule nebo Dantova pekla, mi vytanula totiž na mysli, když jsem chtěl najít nějakou metaforu pro ono mé zprvu zmíněné propojení motivů, které jsem si pak nazval „vrstvy vědomí“. Jen mě napadlo, jestli Karel Hvížďala také nechtěl říci, že mezi fikcí a skutečností není cézura (buďto místo nebo vedle cenzury). V každém případě teď tedy musím vytvořit řadu vzpomínky – nezapomínky – zapomínky, na jejímž (tom mém) konci je ona propast mezi někdejším čtením Věty jako povolání a dnešním Exilového orloje a zároveň jejich spojitost.

A z oněch důvodů je to nezbytně pro mě čtení osobní, protože také já mám kdesi ve vrstvách paměti mého dědečka, který hrál úžasným způsobem na Heligonku, kterou si ovšem ještě sám upravil a jejíž basy jsem už potom poslouchal znovu jen u některých varhanních strojů v závěrečných chorálech, psa u tety v Jizerských horách, který mě po roce, když jsem znovu o prázdninách přijel do vesnice pod Frýdlantským cimbuřím a Poledními kameny, rozestupujícími se postupně v perspektivě cesty, vždy přivítal, jako by od poslední návštěvy nebyla žádná cézura, ale bylo to včera. Žel jsem celý život měl problémy s tím, co si stále vyčítám, totiž „nezapisoval jsem vzpomínky“, jak radila teta Antonie Karlu Hvížďalovi, a nevím, jestli mi to, že si veškeré materiály uschovávám a topím se v nich, pomůže nahradit to, že pokusy vést si nějaké zápisy byly vždy marné, a se všemi proměnami, včetně těch digitálních, které tu kontinuitu ještě více rozrývaly, nevedly ke kýženému výsledku. Alespoň minimální záchranou se mi jeví „psací stroj“ (dnes v podobě zařízení, na kterém píšu i tento text), který patří k rodinné mytologii (vzpomínkám mé matky, která pracovala u generálního ředitele pražské firmy Waldes, ano, to je ta slavná reklama dívky s patentkou Koh-i-noor v oku, na níž participoval František Kupka). Psací stroj, to je to „bezpečí písmen“, o kterém hovořila Hvížďalova teta Antonie.

Karlu Hvížďalovi umožnily „nezapomínky“ vrátit do jednoho světa osobní perspektivy témata, která v desítkách předchozích knih, desítkách rozhovorů, esejů o médiích a záznamů, musela v onom úhlu pohledu nutně zůstat pod prahem, jakkoli tam jistě byla stále přítomná. A nyní, pro autora s příznačným metodickým rámováním, nevylučujícím ovšem vedle obav o pregnantnost ani onen vzlet, poetičnost a transcendenci moudrého muže, se mohla ocitnout v centru samotného textu, takže hned v prvních větách se, in medias res, vrháme „ke sporáku“ Hvížďalova syna Ondřeje a jeho připravovaných lahůdek, zkrátka k tématu, o němž si i podle jiných míst v textu myslím, že pro něj pan Hvížďala má slabost, totiž pro delikatesy či stolování vůbec. A tak jako se Marcel Proust ve svém Hledání ztraceného času odpoutává a vnořuje do svých vzpomínek prostřednictvím chutě madlenky namočené do čaje, která se stává katalyzátorem pro otevření jiného modu vědomí, vede „trochu rozmarýnu a šafránu“ přidaných do polévky nejdříve k řečem o Ondřejově dětství, později, v dalších kapitolách, k tématu, které vymezuje titul knihy, Exilový orloj.

A tak se ocitáme ve vlaku, který Karla Hvížďalu v roce 1978 „unášel směrem k Norimberku“, a přináší v kapitole Exil jako šance první odpovědi na otázku, proč novinář, v té době známý především jako někdejší redaktor Mladého světa, odešel do emigrace. Ukazuje to na odlišných reakcích na výtisk Tigridova Svědectví, které u spolucestujících vyvolalo projevy „vystrašenosti a zakrslosti“ a u Hvížďaly až fyzické uvědomení oné reality vztažené k nim i k sobě, kdy „klopil oči“, aby se nemusel dívat na „shrbené duše“. Když jsem to četl, maně jsem si vzpomněl na to, jak na mě tenkrát ještě docent Vítězslav Rzounek, když mě vyhazoval z obhajoby mé diplomové práce, řval: „Měl jste někdy hlad?“ Nelíbila se mu moje interpretace textu známé písně Voskovce & Wericha. Že bych měl starost, zda za dva tisíce marek seženu ojetý mercedes jako Hvížďalovi spolucestující ve vlaku, nažehlení muži, podobající se voskovým figurínám, o nichž píše Karel Hvížďala, bylo asi to poslední, na co bych nejen tou dobou, ale i později myslel, spíše jsem se vrhal do nejrůznějších, především duchovních dobrodružství, která samozřejmě znamenala právě i odpor vůči vládnoucí nenormalitě (užívám Hvížďalova slova).

Slovo „uštknutí“ v následující kapitole (Praha uštknutá) vnímám v podobné podvojnosti, jako zřejmě autor Exilového orloje, totiž na jedné straně jako ohrožení, které se zde klene v oblouku od „haranty“ zapálené kočky polité benzínem po monstrum Stalinova pomníku na pražské Letné, na druhé straně fascinací, kterou musel zároveň přinášet tenkrát ještě exotický svět cikánů, hra na pilota v havarovaném Messerschmittu či „největší sochy na světě“, která se tyčila nad Prahou na opačném místě než jen pár let předtím vybudovaný pomník a památník Jana Žižky z Trocnova, nicméně realizace projektu řady předchozích desetiletí. Obojí, stejně propojené v jednom, jsem to měl také já, ovšem protože jsem o osm let mladší než Karel Hvížďala, tak jsem onen hrozivý závan padesátých let vnímal již ne tak ostře (a mým mládím nebyl rokenroll, ale teprve Beatles), a protože jsem se narodil v Jičíně, vzhlížel jsem k Praze, kam jsem jezdil k příbuzným (také do Nuslí), z jiného úhlu jako fascinujícímu místu. Dny, kdy třeba nebylo k dostání máslo či vypnutý proud, uhlí jsme nosili ze sklepa a topilo se jen v jedné místnosti, to vše se mi hluboce vrylo do paměti.

Hvížďalovo nastavení struktury textu v „nezapomínkách“ umožňuje spojit a propojit motivy, které by v „objektivním“ diskursu musely být oddělené – vzpomínku na „mohutná ňadra s tmavě hnědými bradavkami“ ženy, která vykonávala rituál nad cikánským nebožtíkem na dvoukoláku (já vzpomenu na Felliniho), příhodu s pilotem a troskou stíhačky (já vzpomenu na po válce opuštěný a devastovaný komplex poutního kostela a kláštera v Hejnicích a sen, kdy se v jakési dětské nemoci jeho podoba propsal do horečnatého obrazu třesoucího se a rozpadajícího mostu) či novinářsky příznačné shrnutí faktů kolem onoho arogantního monstra na Letné a „stalinského hotelu International“ (u níž jsem již brzy rozpoznal podobnost s budovou moskevské Lomonosovy univerzity), vše pak v odstupu zarámované otázkami vztaženými k sobě samému. U Karla Hvížďaly jsem tento posun muže, jenž se letos blíží věku Johanna Wolfganga von Goetha, vnímal nikoli jako řádky, u nichž nemá čtenář očekávat něco víc než „odkrývání znamení“, ale naopak jsem poskočil radostí už vzhledem k tomu, že já sám se snažím reflektovat podobu toho co píšu, klást cosi před závorku jako koncept (a ovšem se mi to ne vždy daří).

V těchto textech pak najdu vzhledem k pregnantosti, shromáždění věcných faktů i odskoků k dalším vláknům tématu, nejen informace, jaké mi nemohou nabídnout encyklopedie či odborné články, ale také otázky, které si mohu konfrontovat s mým přemýšlením o věcech i protože jej nějakým způsobem provokují, nacházím u nich také odpovědi, s nimiž se mohu velmi často ztotožnit, i případný soulad, jenž může být protipólem dnes zneklidňující reality. Otevírám znovu knížku a slovo „vyvážený“ v názvu další kapitoly Vyvážený život filozofa mi potvrzuje, co jsem právě napsal. Pro mě byl Václav Bělohradský žel až polistopadovou osobností, jedním z prvních filozofů, s jehož osobností jsem se (žel ne osobně) setkal, ono „vehementní domýšlení“ bylo povzbuzující po předchozí době, v níž bylo vše normativně určováno. Trochu jsem se zhrozil a především jsem nerozuměl tomu, když pak autor takových knih jako je Myslet zeleň světa začal vystupovat na podporu Václava Klause, jehož demagogie mě na potkání už tenkrát rozčilovala, nehledě (nebo to spolu naopak souvisí) na okamžik,  když jsem si uvědomil, respektive zjistil, že právě ony „občanské ctnosti“ kapitalismu, které jsem vnímal jako cosi, co opravňuje jeho existenci, jsou u nás brutálně zneužity, a pouze vydechnutí z právě prožitých desetiletí tzv. socialismu přikrylo či zabraňovalo vidět všechny ty nové prohřešky (s děsem jsem pár týdnů po cinkání klíči sledoval v televizi a z jiných zdrojů informace o narůstajících ukradených milionech, pokaždé vyšší částce, vzpomínám na jednu konkrétní částku devadesát milionů – dnes se tomu můžeme v souřadnicích dnešních poměrů jen smát). Musel bych býval ale asi najít ještě jiný klíč, který by mi umožnil pochopit Bělohradského obrat a příklon k sociálním demokratům, ale to už jsem nesledoval.

Zase jsem odbočil, ale takhle jsem si to bohužel tentokrát zřejmě nastavil. Spíše bych měl vyjádřit jakýsi pocit až vnitřního štěstí, když čtu jména osob, s nimiž se Karel Hvížďala setkával ve vesničce Saint Jacob nedaleko Brixenu, všechno ikony, které ovšem žel vzbuzují zájem takřka jen mezi intelektuály (musím se s tím zřejmě smířit, takový je běžný život, teď při googlování na mě vyskočila věta německého scénáristy Paula Mommertze „Normalmensch ist, wer Tiere zu schlachten furchtbar findet und sie zu essen köstlich.“). A ta intenzita toho pocitu spočívá v tom setkávání z různých koutů světa – „z Paříže básnivý surrealista Petr Král, z Berlína vášnivý Antonín Brousek a ironická Markéta Brousková, z Bonnu bojovně rozjařený Jiří Gruša [… etc. …] Magdalena Jetelová [… etc. …]“.

U každého z nich bych dokázal psát o tom, čím mě uhranul, zmíním alespoň Magdalenu Jetelovou, užití laseru v krajině, o němž píše Hvížďala, jsem viděl na krásných, magických černobílých fotografiích na jedné výstavě, myslím v Litomyšli, možná to bylo jinde, ale v Litomyšli byla v kryptě kostela sv. Kříže instalace „the essential is  no more visible“, a pak ono navršení červeného křemenného písku v nádvoří historické budovy Muzea užitého umění ve Vídni s názvem Domestikace pyramidy již ze začátku devadesátých let. Realizace v prostoru, jestliže jsou spojeny s nějakou neobvyklou událostí, okamžitě uchopí veřejná média, a tak asi každý Čech zná onen příběh velké Židle, kterou o povodních v roce 2002 voda Vltavy unesla z Prahy až kamsi k Mělníku.

Mimochodem u Jiřího Gruši vzpomínám sám na setkání v Jičíně, kdy jsem jej, už jako ministra školství, vytrhl z doprovodu rozpačitých úředníků rozhlížejících se na Valdštejnově náměstí a coby dramaturg pohádkového festivalu dovedl mezi mladé lidi a posadil k počítači v redakci Pohádkových novin. U vylíčení scény s Antonínem Brouskem, který nutil své kamarády zpívat budovatelské písně (ovšemže si na ta slova o „zaslíbené zemi“ také vzpomínám), si vybavím Vladimíra Binara na Filozofické fakultě (dokud ho normalizátoři nevyhodili a jeho holanovský seminář běžel jako soukromý), který hovořil právě o Podivuhodných kouzelnících, Čítance českého stalinismu, nicméně případy, kdy na některých polistopadových mejdanech chtěl jeden jinak kultivovaný a vzdělaný kamarád nostalgicky zpívat ruské častušky, jsem můj houslový doprovod odmítal.

Nu a k oněm osobnostem samozřejmě patří právě Václav Bělohradský, Karel Hvížďala odkrývá způsob a inspirativnost setkání (já jsem si ten způsob vždycky pojmenovával jako cestu, pak to jako vzájemné obohacení funguje), a také smysl rozhovorů, životního vzorce práce Karla Hvížďaly. „Zpovídaný totiž nevytáhne ze svého mozku staré zásuvky plné zaprášených slov, v kterých má připravené odpovědi na všechny běžné otázky, a je přinucen myslet jinak, než jako byl zvyklý.“ (s. 39) A toto významové pole na následujících stranách Hvížďala probírá. S citovanou větou mi vyskočila v mysli Hvížďalova série jeho knih, označených jako „vzpoury“. A uvědomil jsem si, že to mám nastaveno nějak podobně, říkal jsem vloni jednomu z přátel, výtvarníkovi Miloši Šejnovi, že to, jak to, co tak „bezohledně“ (Karel Hvížďala to o pár stránek dál říká takřka doslovně podobně, „umělec se pozná podle bezohlednosti ke kompromisům,“ (s. 53), jak říká, dělá, je jistá vzpoura, které vede k pojmenování/uchopení vlastní identity, a že mě to zajímá, protože ve mně je něco podobného. A chápu dvě strany celé věci, vzpoura je pro okolí vždy provokativní, někdy dokonce nepřijatelná, neboť ten buřič je jiný než ti, proti nimž se bouří, ale zároveň je to niterná věc, zároveň člověk přestavuje něco, co je v něm samém – a Hvížďala tohle chápání věci na řadě míst potvrzuje.

Magická moc slov a cesty v protisměru hodinových ručiček mají cosi společného nejen se sny a poezií, ale i s málem zapomenutými okamžiky, které se náhle vynoří ze zasutosti, ať již to je z dob dětství či mládí, ale já sám ji čas od času zažívám i v určitých okamžicích ne zase tak dávných, některé kontexty se zkrátka projeví jako čímsi signifikantnější. Proto jsem tak srozuměn s první větou (a jejím pokračováním) v kapitole Právo si pamatovat: „Některé zážitky se mi přilepily na oči tak pevně, že na nich každý večer odjíždím do snu a vidím je zřetelně znova a někdy dokonce kolorované.“ (s. 51) A Karel Hvížďala pojmenovává přesněji než se to kdy podařilo mně, ač jsem si tu otázku rovněž nesčetněkrát kladl, jaký smysl má vlastně to vysedávání u počítače a ťukání do kláves. Zajímal mě kdysi onen rozdíl přenosu čehosi z mozku do finálního textu prostřednictvím určitého nástroje a zjišťoval jsem experimentálně, jaký je rozdíl mezi psaním rukou a na psacím stroji, s výsledky napsaného textu na totéž téma dvojím způsobem, a dodnes, pokud jde o něco, čemu přikládám větší závažnost, napíši alespoň základ rukou – ačkoli jsem s klávesnicí psacího stroje či počítače srostlý nejen ve vlastním životě, ale i v rodinném mýtu, jak jsem již výše zmínil. Hvížďala pak píše: „A psaní pak není nic jiného než pokus o celoživotní upřesňování vytouženého záměru.“ (s. 51)

K povaze Hvížďalova textu patří, že ony obecné úvahy o smyslu slov, psaní, umění, paměti či nezapomínek vždy znovu ukotvuje ke zkušenosti a konkrétním impulsům, zážitkům, příhodám či setkáním, takže na následujících stránkách se i čtenář setká s Arnoštem Lustigem, Václavem Černým, Jiřím Kolářem, Vladimírem Holanem, Janem Werichem, Antonínem Jelínkem či Ferdinandem Peroutkou, vždy v nějakých konkrétních kontextech, nasvěcujících tyto osoby v nějakých souvislostech. Hvížďala přitom tyto ikony české kultury neadoruje, jakkoli k nim vyjadřuje respekt a „zvláštní úctu“ (pravda, to říká o knihách, které nevyhazuje, ale dovolím si tvrdit, že to lze vztáhnout i na ony osobnosti), tenhle moment si podtrhávám vzhledem k dnešku, který tak rád přichází s černobílým, a tedy plochým viděním světa nejen bez valérů, ale i hloubky (kdosi je buď hajzl nebo anděl, naopak ale nejsme ochotni vyjádřit jasné hodnocení věci). To, že se Werich s Holanem „neměli moc rádi“, že Voskovec byl v emigraci „zachmuřený“, není plivanec, ale osvětluje určité souvislosti, jindy je to prostě pravda, která nakonec ukazuje dotyčného jako pozemskou bytost.

Zastavil jsem se u slova „ctižádost“ a vypsal si větu: „Ctižádost se totiž rodí sama bez přičinění, u každého, kdo se chce o sobě něco dozvědět, a kvůli tomu píše, skládá muziku či maluje nebo něco vynalézá. Pomáhá nám v sobě poodhalovat a upřesňovat svět, o kterém nevíme, že je v nás uložen.“ (s. 53) Zajímavé je i další rozvedení, nicméně myslím především na to (Hvížďalovo pokračování vlastně k tomu rovněž směřuje), že to slovo je u nás spojeno s něčím nekalým, hanebným, nejspíš také proto, že se s těmi ctižádostivci bezohlednými, bezostyšnými a bezskrupulózními v jejich chtivosti a nepokrytosti dnes setkáváme tak viditelně setkáváme, tedy že neodlišujeme pozitivní vůli něčeho dosáhnout na straně jedné a pýchu a aroganci na druhé.

Stejně jako v jiných Hvížďalových textech se i v Exilovém orloji setkáváme s řadou zajímavých portrétů, v následující kapitole Můj život nepatří mně je to portrét Pavla Kohna, redaktora časopisu Student, jehož dramatický život včetně pochodu smrti sledujeme. I v jeho životě Karel Hvížďala zaznamenává onu exilovou přeshraničnost (s paradoxem toho, že Kohn emigroval do země, která ho málem připravila o život), která se týká i jeho samého. V další kapitole pak přichází s metaforou, kdy si syn Ondřej „v exilu přinesl domů kotě“ a on „přivezl z Čech vzpomínku na babičku“. Tím, co si odněkud přivážíme, si budujeme nový domov, jakkoli nám ten starý zůstává v jiných vrstvách vědomí. 

Popis Němců sdílím s tím, co znám, i když můj pobyt v Německu nebyl exil s oněmi uzavřenými vrátky zpět, ale ony „díry v duši“ jsem dost intenzívně vnímal. Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat zločinnost nacismu, jsem schopen vnímat to, co obvykle Češi nevnímají. Jednou mi v debatě jeden Němec řekl: „Představ si matku, které zabili syna ve válce, a pak poslouchá, že to byla nacistická svině.“ Skoro vyzobávám ty některé obdobné zkušenosti, s vědomím, že ty moje a autora Exilového orloje jsou jinak nesouměřitelné, jako je poznámka o česneku a jeho zdravotních pozitivech a na druhé straně zápachu, důvěře Židů v účinek česneku a jeho nahrazování česnekovými pilulkami. Vzpomínám si na naléhavost reklamy (vystavené byly, s příslušným komentářem, na nejviditelnějším místě výlohy) v jedné apatyce v Drážďanech v době, kdy se u nás o podobném produktu nehovořilo, možná ani nebyl k dostání. A když je řeč o česneku, vzpomínám na skladatele Jaroslava Krčka, který se mi, když jsme se bavili o dobré životosprávě, svěřil s vírou v jeho blahodárné působení, že ráno si chleba jemně potírá česnekem.

S potěšením čtu o Hvížďalově vztahu nejen ke knihám, ale i k výtvarnému umění, o jehož intenzitě jsem nevěděl, i proto, že jsem si neuvědomoval, že otec jeho ženy je Josef Istler (pořídila i ilustrace nejen k této knize, ale jak jsem si teď dohledal z článku o knize, která o Claře Istlerové před dvěma lety vyšla, i ke knihám Výslech revolucionářů ’89 [2000], Stopy Adrieny Šimotové [2005], Tachles, Lustig [2011], Knížecí rozhovory [2015] nebo Jiří Suchý & tingltangl [2019]), o jeho návštěvách malířů, jako je Josef Šíma či Otakar Kubín, ale i místa, kde žil Marc Chagall, kterého viděl „jen zpovzdálí skrz otevřené okno“. To jsou všechno pro mě ikony, k jejich obrazům jsem se vracel jak v galeriích, tak v knihách o umění, někdy v hlubším záběru a v různých souvislostech, moderní a postmoderní, konceptuální umění a land art, osobně se mně podařilo setkat s výtvarníky z tzv. „brněnského okruhu“ Jiřím Valochem, J. H. Kocmanem a dalšími, také s Václavem Boštíkem, Františkem Skálou, Jaromírem Zeminou či Adrienou Šimotovou, bezprostředně mě osud ale svedl s Vladimírem Komárkem, s nímž jsem učil na semilském gymnáziu (teprve později jsem zjistil, že Magdalena Jetelová je původem ze Semil) paralelně ve vedlejší třídě, on výtvarnou, já hudební výchovu, učil jsem jeho oba syny a dělal mi svatební oznámení.

Úvahy o Evropě (a o různých podobách Evropy, také té střední) patří snad ke všem Hvížďalovým knihám, evropanství zde (v kap. Evropa jako široký kontinent) probírá Hvížďala u svého „kamaráda“ Jiřího Gruši, také jeho spisovatelský typ a náturu, jeho názory, také na české osudy a jazykové nuance („vina“ – culpa a „dluh“ – debet, dodal bych snad jen kontextuálně, že ono německé Schuld má obojí význam, schuldig – „co jsem dlužen“, „on je na vině“). A ovšem, vztah dnešního Česka k Evropě, ona „vyčuranost“ (výslovně Hvížďala neužívá ono slovo, ani to vulgárnější synonymum, které ještě lépe sedí „jako prdel na hrnci“, totiž jak se co zrovna hodí), k čemuž si vypisuji: „Česká cesta byla pro něj [Grušu] jen obhajobou lenosti a sklonu k šibalskému švindlování a chytračení.“ (s. 85) A k polistopadovému vývoji napsal: „V jeho šmudlivodě si až dosud hodní kapříci začínali pořizovat zubní protézy a měnili se na štiky, ne-li ve žraloky.“ (tamtéž) A ještě předtím, to je hodně výstižné: „Pokud chceme uchovat svou identitu a obhájit existenci, musíme vstoupit do kontextu. Čím širší kontext, tím větší šance.“ (s. 85) Je toho hodně, musel bych mít po ruce Grušovu hlídku na Rýnu, kterou jsem před pár lety četl, to by možná bylo zajímavé srovnání jednak toho, co tam ještě Hvížďala o Grušovi neřekl a co říká tady, a také jeho dvou rozdílných podob textu.

Tu druhou může reprezentovat třeba hned následující kapitola o starých botách, které Hvížďalova manželka Alena odmítla svému muži nechat na cestu do emigrace, zatímco pro něj by to znamenalo převezení kusu zdejšího života, ponechání si něčeho starého, co je pro člověka nejen pohodlné a dobře se v nich chodí, ale i alespoň symbolického kousku jistoty a bezpečí ve všem ostatním novém, také Nerudův slavný fejeton tak trochu naruby. A ony „úplné maličkosti“ jsou právě na opačném konci ve vztahu k těm velkým věcem, okamžikům a myšlenkám, a přesto vlastně někdy blíž k sobě samému.

Dalším portrétem, v němž je vklíněna úvaha o partnerech k dialogu a „rozhovoru jako dominantním žánru“ je vzpomínka na Antonína Brouska. „Byl velmi vzdělaný a někdy okázale ctižádostivý, vynikal mimořádnou pamětí a zpěvností. Měl kritický odstup i od své generace.“ (s. 99) Vždycky znovu mě uchvátí, jak Karel Hvížďala dokáže do malého prostoru nacpat tolik informací a souvislostí, nejspíš to je také schopností najít ta pro ten který význam nejvýstižnější slova. Už jsem zmínil Vláďu Binara, který hovořil o Brouskově výboru stalinistické poezie, což pak Hvížďala komentuje ještě dále, když píše, že básník „měl pravdu: předchozí generace se ušpinila v mládí a pak se z toho prokletí většinou snažila vymanit, ti, které Brousek jmenoval, nebyli nezištní, zaprodali se ideologii“ etc., stačili se „řádně zaprasit“, vzpomínám si na všechna ta jména autorů „sbírek poezie“, nad kterými jsem v dobách normalizace rovněž kroutil hlavou. A jak již naznačeno, Hvížďala ani své kamarády nešetří, nezatajuje falešně ony temné stránky v duši, které člověka mohou dostat až na dno, v tomto případě Brouskovy problémy s alkoholem („měl v sobě velkou dávku sebedestrukce“), ony momenty bezvýchodnosti mi také něco málo říkají a tuším, že emigrace mnohé ještě vyostřovala – s tím, že kdo dokázal projít, musel na druhou stranu vnímat to osvobození, jakkoli každý zaplatil svou daň.

V této kapitole padnou jména Vlastimila Třešňáka (už delší dobu se chystám taky od něj něco přečíst, zatímco jeho někdejšího parťáka Jaroslava Hutku považuju trochu za pozéra, byť si umím představit, že ho někteří vnímají jinak), Petra Skoumala, Petra Krále, Ivana Diviše, Ladislava Fikara, Petra Kabeše či Jaroslavy Pokorné, v různých souvislostech, po další kapitole s názvem Stydlivé srazy, se znovu dostáváme v kapitole Intelektuál s maskou křupana, jak můžeme podle tohoto názvu a ilustraci (Clara Istlerová) na protější stránce s grafikou charakteristické tváře a ostatně i dost dobře čitelným jménem rozpoznat, k další osobnosti. Tou je Pavel Landovský. V tu chvíli mně dochází, že střídání dvou pólů, onoho veskrze privátního a druhého nalézajícího se ve veřejném prostoru, sám Hvížďala dotvrzuje v rytmu střídání kapitol této povahy (a ovšem, oba póly se pak, což je specifické pro všechny knihy Nezapomínek, sbližují, převracejí, vazbí a prostupují, a právě v tom je smysl a kouzlo tohoto typu textu).

A opět se dozvídáme mnohé o životě „Lanďáka“, o jeho lidském typu, o vzniku rozhovorů s autorem knihy i o dalších kontextech (Činoherním klubu). Vypisuji si: „I on je, nebo vlastně byl, taková genetická náhoda namíchaná z vysoké inteligence, klaunství, energie, něhy a radosti ze života a schopnosti ironické sebereflexe.“ (s. 123) V prostřihu se nyní Hvížďala vrací do druhé roviny jeho protipólů, totiž k práci na rozhovorech, tentokrát, v kap. Stěhovavá duše, ke knize „potížistce“, která se v době psaní nacházela před dokončením a jejíž příběh, jak jej autor líčí, nebyl jednoduchý (v době, kdy píši tento komentář, je už pár let na světě, Vlčice: Rozhovory s Magdou Vášáryovou a Ivou Brožovou, Mladá fronta 2017), závěrečný vtip třech Magdalen (jednou z nich je také již zmíněná Jetelová) je zkombinován s náhledem, který se zde u Karla Hvížďaly právě pokouším rozklíčovat, a on mi to nyní napovídá sám – „možnost dívat se na situace z různého hlediska, což je právě ta schopnost, která dává životu smysl“ (s. 128).

Pečlivě jsem četl slova o politickém klimatu v jeho jednotlivých odstínech, vrstvách a generacích v kapitole Kdo byli moji učitelé, tentokrát snad ani ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, abych si porovnal svůj pohled na některé postoje a názory některých lidí, zvláště umělců, a určitá období, především ta, která jsem už sám neprožil, ale která se možná propsala do těch, kdy jsem si začínal tvořit vlastní názory na okolní svět. Také já jsem obdivoval „Maleviče a Kandinského“, vzhlížel k avantgardě, nakonec texty Voskovce a Wericha, na něž jsem psal svou první diplomku, vycházely původně z prostředí Devětsilu, jehož tvorbu jsem v díle i dokumentech dost podrobně prostudoval, vnímal jsem prvek pročištění (ornament jako zločin u A. Loose, některé Teigovy názory), ale především imaginaci jako něco, co bylo v protikladu s tím, jak to Hvížďala opět výstižně formuluje, „prvorepubliková malost a zbabělost byla jistě odpudivá, mnohdy kašpárkovská svou nadutostí“, „podobně přece i naši rodiče měli plné zuby zbohatlické slimácké vychloubavosti svých úspěšných rodičů v žaketu a širokých kloboucích“ (s. 130), i když jsem na druhé straně ani Wericha nevnímal už tenkrát nekriticky, zvláště jeho poválečnou stylizaci jako esenci moudrosti, a u prvorepublikového klimatu naopak vnímal noblesu, kterou neměli oni prkenní panáci na oslavách říjnové/listopadové revoluce, která měla změnit tvář světa (ta nepatřičnost obleků, v nichž se nejspíš ani ti funkcionáři, jinak zvyklí v práci chodit v montérkách, byla pro mě na jedné takové demonstraci, kdy jsem ještě nebyl schopen vše uchopit rozumově, ještě po více než šedesáti letech si ten obraz přesně vybavuju, snad vůbec prvním uvědoměním, signálem, že tady něco neklape), a opět nalézám odpovídající formulaci v Hvížďalově textu: „To, co se nám najednou uzurpátorsky vnucovalo, bylo na první pohled totálně cizí a zapáchalo šedivostí, uniformitou, neelegancí a transparentní nakašírovanou stupiditou.“ (s. 130) A to věřím, že alespoň někteří ti dělníci to nejspíš mysleli vážně, zatímco v letech sedmdesátých ta nakašírovanost napomádovaných hejsků, kteří už jen využívali vlnu normalizace a užívali si na diskotékách SSM s vědomím, že to vše je už jen póza z nezbytí, byla čirá faleš.

Téma kapitoly pak jsou ovšem spisovatelé o generaci starší, kteří „selhali“. Protože jsem nakonec nešel studovat psychologii (podmínkou byla znalost angličtiny a tu jsem neuměl), ale bohemistiku, vyžral jsem si tohle vše z první ruky. Bylo to přemýšlení o Kohoutovi tenkrát, nevěřil jsem tomu obratu ani za mák, a dnes se v až brutálně pojatém životopise Jana Nováka probírá Milan Kundera, jehož Směšné lásky byly samozřejmě překvapivé, ale jeho stalinistické veršíky jsem četl v zmíněné Brouskově Čítance českého stalinismu a o němž Karel Hvížďala píše, že „se z tohoto uskřípnutí minulostí dostal ještě o něco později, a to až po patnácti letech exilu, kdy vydal v roce 1990 Nesmrtelnost“. Mně nicméně pokusy číst jeho pozdější věci nikdy nevyšly, a ani knihy vydané brněnským nakladatelstvím Atlantis, vyrovnané hřbety na festivalu Svět knihy na pražském Výstavišti mě nepřiměly se k němu vrátit – možná mě věta „Tehdy se začal zabývat podstatnými problémy: Pomalostí, Totožností, Nevědomostí a Slavností bezvýznamnosti.“ (s. 130) přece jen ještě jednou donutí ještě jednou se pokusit Kunderu přečíst.

Coby jemné tahy štětcem jsou tu postřehy o Ludvíku Vaculíkovi, Janu Zrzavém a Josefu Sudkovi, dalších osobnostech, které přinesly něco podstatného české i evropské kultuře. Jednorukého fotografa jsem spatřil jednou, ještě jako student, pod oratoří spojující jičínský zámek s chrámem svatého Jakuba, při příležitosti jedné výstavy, to jsem byl ještě tak plachý, že jsem se snad neodvážil ani jej pozdravit. Valéry světla na Sudkových kontaktech mě samozřejmě fascinovaly jako máloco v oblasti kumštu, v té době (tedy létech studentských) snad jen varhanní preludia a fugy J. S. Bacha na Silbermannových varhanách v Lipsku.

V následující kapitole, Děravý návrat, užil esejista již přinejmenším podruhé výraz, který má v sobě cosi metafyzického, spojeného s bytím a nebytím. Když tady padla slova o výtvarnících, vzpomenul jsem si na některé práce Dalibora Chatrného, který tuším někdy na konci sedmdesátých let pracoval se zásahy do samotného plátna obrazů, otvory v nich otevřely zároveň možnost třetího rozměru a zahrnutí prostoru do významu takového akce. Také ona „děravost“ vědomí zvláště při návratech generuje naléhání na mysl, aby uspořádala v prostoru svého bytí v minulosti, zahrnující i současnost do ní se neustále propadající, k nějakému uspořádání, tlak na to, „zaznamenat to, co je odsouzeno k zapomnění.“ A kolem tohoto pocitu krouží i snaha tuto skutečnost popsat v kapitole, která je znovu (pokračuje v onom ponorném ústředním tématu) o psaní. A Karel Hvížďala to dokládá opět řadou příkladů i z posledních desetiletí.

A následuje další portrét, tentokrát Karola Efraima Sidona. Pražského rabína, spisovatele, scénáristu, chartistu a disidenta řadí Karel Hvížďala vedle Václava Bělohradského a Václava Havla k těm, kteří představovali vždy nějakou „vzpouru“, přidává ještě Jiřího Suchého, a mohli bychom onu řadu rozšířit náhledem do bibliografie ještě třeba o Pavla Landovského. Vznikají tak celé soubory s tímto námětem (v jednom svazku třeba vycházejí rozhovory právě s Bělohradským, Schwarzenbergem a Sidonem), mohli bychom ještě přidat třeba knihu Mardata, jejíž název je, jak se dočítám, aramejsky „vzpoura“, tedy požadavku kladení nebezpečných otázek. Zvláště v dnešní době, kdy se uzavíráme – sociální sítě tomu napomáhají a vidím to všude kolem sebe – do „bublin“ a propadáme fanatickým postojům (ovšemže tomu tak bylo i dříve, fanatismus zároveň vždy skýtal pocit síly v davu a pocit shození jakékoli problematické komplikovanosti oproti „svatému přesvědčení“, to je ten paradox, že už to slovo je spojeno s posvátností), zaslepenost přináší zdánlivou jistotu a bezpečí, je tento moment strašlivě důležitý. 

Hvížďala hovoří o „cílevědomém a bedlivém rozbíjení všech myšlenkových model, a to jak vlastních, tak převzatých“ (s. 149). A měli bychom si cenit o to více těch, kdo to dokáží. V tomto případě to dokládá Sidonův život, některé práce jako Boží osten, Brány mrazu, hru Dvojí zákon, vlastně první už bylo Evangelium podle Josefa Flavia. Snad jen ještě jedna poznámka k předchozímu. Umanutost a sveřepost, spojené s fanatismem, se dnes často/snadno zaměňují za kritické myšlení, v němž se člověk rovněž vymezuje oproti ostatním, jenže se to může dít až na konci, po zvážení různých aspektů, musí to být vlastní osobitá cesta, kterou ovšem může provázet třeba i zvláštní jinakost či podivínství, což ovšem zase mnohdy žel nejsme ochotni akceptovat coby projev pestrosti a barevnosti světa.

Z hlediska tématu dvojení (zrcadel, škrabošek, opozic, dvojníků etc.), které mě v jeho různých podobách zajímá, se dá očekávat, že jsem skočil po obsahu kapitoly Nahá slova versus řečová škraboška, v jehož názvu už hned dvojí dvojení nacházím. A hned si vypisuji: „Psychologové tvrdí: Dá-li člověk přednost penězům a moci před pravdou, jde via facti o to, že takové lživé, vylepšené zrcadlo potřebuje, protože jeho skutečná podoba, jeho skutečná existence je falešná, nedůstojná a dotyčný se za ni stydí. Proto ji zakrývá a maskuje, holedbá se obrazem utkaným z maskovacích slov.“ (s. 159) 

A následuje kontext – kýč a ideologie a její úkol změnit tvář skutečnosti. Následují konkrétní příklady, diskurs o aktuálním tématu, jímž jsou azylanti, uchopení funkce řeči ve formulacích Paula Ricoeura, význam hebrejského slova „šalom“, sám bych k „maskám“ řeči doplnil komentář k tzv. korektnosti, obtížích najít adekvátní meze ve vyjadřování (nedávno byla v televizi diskuse o různém generačním přístupu k vyjadřování, přičemž slovo „tlustý“ je dnes údajně již urážlivé, což v době krize mentálního zdraví zvl. u pubescentů, může opravdu napáchat značné škody). A Hvížďala uzavírá ovšem jinak, posteskem nad naší aktuální politickou kulturou.

Slovo „kýč“ se objevuje i v další kapitole, Noblesní konzervativec a politika kýče. Oním mužem je myšlen Pavel Tigrid, představitel české kultury v exilu, spojený s časopisem Svědectví a vysíláním Svobodné Evropy, po Listopadu pak známý například knihou Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu a rovněž jako, myslím nepříliš úspěšný, ministr kultury. Pro mě ovšem další ikona, ve své době možná jedna z největších, když jsem totiž psal zmíněnou diplomku o textech V+W v Osvobozeném divadle, jedním z materiálů byl Tigridův rozhovor s Jiřím Voskovcem, tenkrát jsem zíral nad tou nádhernou češtinou, která zaznívala u obou po létech nepřítomnosti v Čechách (zatímco jsem se chechtal nad těmi „Američany“, kteří byli v exilu pár let, ale předváděli se po návratu výslovností a charakteristickou intonací, jakou by mohl mít snad někdo ve třetí generaci exilu, ostatně nádherně to postihl kdysi Josef Škvorecký u „Blběnky“). Souvislost s Voskovcem, Werichem či E. F. Burianem zmínil Karel Hvížďala v poznámce o jeho Tigridově levicové politické orientaci, přičemž později zdůrazňuje jeho stranickou nezávislost, kterou „si střežil celý život, byl to pro něj axiom, o kterém se nediskutuje“ (s. 169).

Pavla Tigrida jsem pak jednou navečer potkal na Hradě, respektive cestou nad Jelením příkopem, bylo to tak náhlé, že jsem vůbec nestačil zareagovat víc než pozdravením, měl jsem v tu chvíli pocit, že nikdo kolem není, a možná tam opravdu nikdo jiný nebyl. Pavel Tigrid smekl v odpovědi na pozdrav klobouk a mě v paměti utkvěl jeho přímý, trochu smutný pohled, a jen jsem litoval, že jsem ho nezastavil a neřekl mu slova mé úcty k němu, samozřejmě jsem měl plnou hlavu svého úkolu, pravděpodobně fotografování nějakého koncertu, to už nevím. Prostě jsem to propásl. A nyní se, stejně jako v řadě jiných případů dozvídám spousta zajímavostí, například o Tigridově vztahu s Ferdinandem Peroutkou, stejně tak jako o Jiřím Voskovcovi v následující kapitole Hvozdík kartouzek. A ještě jsem zapomenul: Teprve když probíhaly v Semilech tigridovské slavnosti (v Semilech jsem na Gymnáziu Ivana Olbrachta zažil nejlepší léta kantorského života, mám odtud ženu a léta jsem tam jezdil hrát do symfonického orchestru), jsem se dozvěděl, že Pavel Tigrid pochází právě z tohoto města a je příbuzný právě s Obrachtem a pochopitelně tedy i Antalem Staškem.

Neubráním se, abych si nepřepsal, už kvůli tomu jazyku, následující věty, vypovídající o životě a postojích: „Pro nás to podstatné bývalo vždycky za přítomným časem, tedy v ideologií nekontaminovaných prostorách. Řádný život byl pro nás provazochodecký výkon na laně nataženém mezi nefungujícím, nakašírovaným a zaprášeným modelem definitivně vylepšeného světa a transcendentnem. Každou chvíli někdo z nás spadl do trosek a zrezivělého harampádí, které odpadávalo z umělé stavby, a buď zemřel, nebo zakřičel a z toho nářku a bolesti vyrostla próza nebo báseň. A ten, kdo byl už potlučený nebo zlobil, odešel do exilu, aby se znovu vyzkoušel. Proto ti z nás, co ještě žijí, se dnes usmívají pod vousy, když vidí, jak se chovají synové starých uzurpátorů a noví otroci, kteří jsou dětmi starých otroků.“ (s. 177) Stejně tak si podtrhávám slova o „věčné české vystrašenosti, zakaboněnosti, uzamčenosti zevnitř a strachu ze širšího kontextu“, dlouhou dobu jsem si myslel, že je to projev maloměšťáctví, úzkoprsého šosáctví a ignoranství, moje babička říkávala „klapky na očích“, ale to postižení je, zatímco na druhé straně tu máme řadu nadaných, úžasných talentovaných, nápaditých lidí, o nichž je radost už jen vědět, děsivé, zvláště když si člověk uvědomí, že v přímém střetu s ním je takřka nemožné nějak se s ním vypořádat, ne-li uspět, pokud by člověk nechtěl sám překročit hranici, za kterou by jít nechtěl.

O Josefu Škvoreckém, „plachém vypravěči z Náchoda“, jsem si rád přečetl jak co do osobní charakteristiky („život si neusnadňoval“, „byl pracovitý a nepopudlivý“, s. 184), tak ohledně geneze Zbabělců, o níž se tady v devadesátých letech dost mluvilo i v souvislosti se zfilmovanými příběhy z jeho děl, také i řemeslně dobře udělaných detektivek, já jsem si pak poté, co jsem se snažil přečíst všechno možné od něj, cenil také jeho překladů, jedněch z prvních ještě před Pellarovými (možná ty první byly časově takřka souběžné, třeba Kdo chytá v žitě) a pozdějších Michaela Žantovského, díky nimž jsme měli přístup k americké literatuře v nejvyšší kvalitě. A spolu s ním je také řeč o mnohém z kulturního dění, Ladislavu Fikarovi, Vítězslavu Kocourkovi, Adolfu Branaldovi, Janu Grossmanovi, nejen z oblasti literatury a divadla, ale také filmu, tedy Pavlu Juráčkovi, výtvarného umění, tedy výstavách Mikuláše Medka a Jana Koblasy či Josefa Istlera. A ovšem, nejspíš se všichni shodnou na tom, že Škvorecký „měl mimořádný cit pro jazyk, jeho nejrůznější valéry a slangy“ (s. 191), i na oné řadě v české literatuře, v níž na předních místech v tomto ohledu figurují Jaroslav Hašek či Bohumil Hrabal, jestliže budeme hovořit o narativní próze pak i Hvížďalou uváděný Jaromír John, přidal bych určitě ještě Karla Čapka či J. Š. Kubína (z dvacátého století).

„Bob, Kapla a Kuča“ jsou další úžasní tvůrci (respektive to sám mohu říci jen o prvních dvou, o „Mirku Kučerovi“ se dozvídám až zde), ten první, Pavel Bobek, musel každého vnímavějšího posluchače zaujmout svým osobitým stylem interpretace písní Johna Denvera, Kenny Rodgerse či Krise Kristoffersona a svou nezaměnitelností v plejádě českých populárních zpěváků. Při srovnání s tím posledním ze zpěváků a autorů, jejichž písně Bobek zpíval, je zajímavé, jak při veškeré odlišnosti obou osobností ta Bobkova interpretace byla snad nejlepší volba české transpozice. Uvědomil jsem si to, když jsem vyrazil na koncert amerického herce a zpěváka na zámku Sychrově, to bylo Kristoffersonovi, věkem o rok staršímu než českému zpěvákovi, jednaosmdesát let. Kristofferson tenkrát vystoupil sám jediný, bez kapely, kterou by si byl jistě mohl přivézt, a bylo zřejmé, že vlastně moc „neumí na tu kytaru hrát“ (samozřejmě, jistě, věk), ale to obrovské charisma a možnost ho vidět na podiu všechno přehlušilo. Tu energii jsem vnímal i u Pavla Bobka, kterého jsem párkrát naživo zahlédl při různých příležitostech, ale možnost mluvit s ním jsem měl jako dramaturg jičínského pohádkového festivalu, a na mou otázku, zda není po koncertě unavený, to byl již po mozkové mrtvici, mi řekl – zároveň jsem vnímal jeho silný stisk ruky – že vůbec ne, že by si ten koncert dal klidně ještě jednou.

U Kaplického jsem šílel právě nad onou shora zmíněnou českou přikrčeností, když – za přikyvování Václavu Klausovi, který vehementně jeho projekt knihovny na Letné odmítal – celý nápad padl do háje. „Na piedestal stavíme ufrněný průměr, a tím znehodnocujeme i pestré a barvité dědictví.“ A o pár vět ještě ostřeji: „Dnes je to ale ještě zřejmější: eruptivní potenciál, který přináší každý zlom, jakým byl rok 1989, a pád šedivě myšího režimu, jsme v posledních pětadvaceti letech zbytečně vyplýtvali a skoro vůbec neproměnili v okřídlenou radost: chováme se jak bolestínští lidé ze suterénu.“ (s. 196) To je sice, jak Karel Hvížďala píše, „na jinou úvahu“, ale tady s jeho slovy souzním, a uvědomuju si ještě jednu věc, jak i mně pobyt v zahraničí, byť ne tak dlouhý jako v Hvížďalově případu, a už vůbec ne v té formě vydanosti všanc novému osudu, proměnil vnímání hranic, limitů, hodnocení věcí kolem atd., a v možnosti vyrazit do zahraničí vidím šanci, jak tuhle, já tomu říkám „zaprděnost“, nějak vysunout do příslušných mezí, žel i to většinou promarňujeme v turistickém způsobu oněch výjezdů, které příliš neumožňují, kromě obdivu odvážných počinů, příliš změnit mentalitu. A ovšem, není to tak vždy, viděl jsem to u své dcery, která zúročila svou odvahu vyrazit ve studentských letech třeba tím, že mě provezla na mé přání celým Skotskem, dokázala překonat všechny těžkosti, všechno potřebné domluvit a projet celou zemi autem s řízením na opačné straně, než to máme u nás.

A ještě jednu věc si uvědomuju, když ještě dále čtu připomenutí dalších Kaplického nerealizovaných projektů, jako je „koncertní centrum v Českých Budějovicích, které připomínalo rejnoka, či golfový klub Volavka na Konopišti“ (s. 198) a zároveň srovnání výsledků odkazů jednotlivých prezidentů, otisklých v architektuře, tedy Center Pompidou v Paříži a dalších viditelných výsledků, a pak protiklad prezidentů našich, Tančící dům po Václavu Havlovi a „arogantní zákaz unikátní stavby Jana Kaplického“ (s. 199) po Václavu Klausovi, totiž jak se ona vlastnost, již nazýváme úzkoprsost, projevuje doslovně v úzkém úhlu rozhledu (jak je ta čeština někdy úžasně přesná i v těch metaforách), ve stručném vyznačkování věci, od které spěcháme rychle pryč a nevidíme ji v plné šíři, a tedy i možnostech protikladů a uchopitelnou kritickým myšlením. A já se zároveň tážu, co je to u Karla Hvížďaly, co tenhle široký, věcný a zároveň významově zatížený způsob uchopení věci umožňuje, zda je to ona novinářská duše, tedy zvídavost, kulturní (v nejširším smyslu) rozhled, daný také tou prací od začátku v Mladém světě, a později knihami o „vzpourách“, množstvím vzájemně obohacujících setkání, či také oním pozitivním náhledem na svět, který dává najevo imaginací (nebo dokonce imaginaci generuje), labužnickou chutí sníst a vypít něco dobrého, nebo zda by se to dalo nazvat také dobrodružným duchem, to znamená také ochotou riskovat, pokud jde o něco, co má smysl.

A tak se mohu dále těšit srovnáními Flaubertovy Paní Bovaryové, Janáčkovy Jenůfy nebo Kaplického blobu a Tančícího domů Gehryho a Miluniće, a podobně zdánlivě vzdálených skutečností, přitom něčím si velice blízkým v této textové pasáži a desítkami podobných v celém Hvížďalově textu.

Také je to motiv lidského soužití, jak je popisuje autor v kapitole Fahrenheitstrasse 23, kde sleduje pobyt v exilu na místě, kde „nikdo nám nezáviděl ani námi nepohrdal“, právě i přes různost životních osudů, kdy si onu blízkost vyjádřili už tím, že „zlikvidovali plůtky mezi jednotlivými zahrádkami“. A ovšem následují další portréty lidí jako je Jiří Němec, Rio Preisner a další. A čtu pak slova, která mě musí zaujmout vzhledem k tomu, že si kladu onu otázku, která ve Hvížďalově reflexi rovněž rezonuje (jak říká jedno dnes módní české slovo, původně z oborů fyziky a hudební teorie), a která říkají, že „struktura této kapitoly je kolážovitá: skáču jako kobylka ze stébla trávy na okvětní lístky, z postavy na postavu, a pak to slepuji dohromady, tak jako Jiří Kolář slepoval proužky reprodukcí“.

I když pak Hvížďala v tomto duchu hned přeskočil k důvodům, proč Kolář přestal psát básně a věnoval se kolážím (samo o sobě příklad tohoto „skákání“ z motivu na motiv), myslím si, že jednak to není struktura pouze této kapitoly, ale že to je cosi z podstaty Hvížďalova způsobu myšlení a psaní, jednak že to nejsou pouze jakési oslí můstky lepidla proužků papíru, podobných motivům v textu, nýbrž právě onen rhizomatický postup, který umožňuje vědomě vymezený žánr nezapomínek, jenž umožňuje spojovat motivy nikoli v předem přísně (v nějaké osnově) racionálně určené linii, k jaké nutí autora většinou téma v časopise, vědecké práci, ale i běžných beletristických útvarech, nýbrž takřečeno ad hoc, jak říkal germanista profesor Emil Skála, willkürlich (což u jevů v jazyce odmítal). Jenže ono to libovolné není, ono je jen v „režimu“ přirozeného světa, nenalajnovaného a nesevřeného měřitelností, „objektivního“ a objektivizovaného (jak nám ostatně nutili ti, před nimiž Hvížďala, aby si uchoval jasnou mysl, odešel do exilu, tedy oné marx-leninské „objektivní reality“, před níž se mně kdysi rovněž podařilo uniknout zjevením fenomenologie), jehož součástí je i přirozené riziko již v okamžiku, kdy do tohoto prostoru vstoupíte. A to je možná důvod, proč se nestydím říci, že se mi Hvížďalovy texty prostě dobře čtou.

A autor Exilového orloje se na konci kapitoly dostává i k vyznačení smyslu rozhovoru, když v návaznosti na předchozí formulace, citace Martina Bubera a Martina Heideggera, uzavírá dalším odkazem, tentokrát k Emmanuelu Lévinasovi: „A to zřejmě platí i o rozhovorech, protože mluvení v dialogu není jen jedna z možných forem transcendence, ale její původní modus.“ (s. 211)

Milan Kundera, téma kapitoly Romanciér, je pro mě, na rozdíl od některých jiných, třeskuté téma, také nejspíš i proto, že jsem si přečetl v českých médiích bouřlivě komentovanou devítisetstránkovou knihu Jana Nováka Kundera: Český život a doba, která tedy světově známého spisovatele opravdu nešetří. Po několik let předtím vyvřelé aféře s údajným udáním agenta Dvořáčka v padesátých letech, kdy historik Jan Kalous a Adam Hradilek přicházejí s materiály (Kalous říká, že to jsou dva nezávislé zdroje, vzpomínám na to, jak Karel Hvížďala kdysi, samozřejmě ve zcela jiných souvislostech, poukazoval právě na existenci dvou nezávislých zdrojů jako na základní pravidlo, které je třeba u kvalitní novinařiny dodržovat), jejichž pravost přesto Milan Kundera odmítl, to byla druhá rána, která až rozzuřila některé osobnosti (Petr A. Bílek sepsul autora ve své recenzi jako diletanta, který nerozumí literárnímu provozu, Pavel Kosatík nazval knihu „hnojometem“).

Mé rozpaky v tuto chvíli vyvolal souběh aspektů, na jedné straně nelítostný Novákův pohled bez špetky shovívavosti, který líčí Kunderu jako člověka podlého, jenž si nezaslouží ani v kmetském věku slitování, když je na posledních stránkách životopisu vylíčen jako ubožák, jehož směr cesty na zdravotní procházce manipuluje jeho žena, absence velkorysosti, i když na jednom místě přiznává, prostřednictvím Kunderova přítele Ivo Pondělíčka, jeho komplikovanou osobnost, která by mohla alespoň v nějaké míře přiznat spisovateli cosi lidského, a na druhé straně náhled neslučitelný se smířlivými konvencemi v Čechách, které zaměňují toleranci i k závažným přešlapům (viz obdiv k Nohavicovi, u něhož fanouškové jakékoli provinění odmítají) zřejmě proto, že „se v tom tak nějak vezeme všichni, že“, a v mém případě pak mé čtenářské nastavení ke slavnému spisovateli, kterého jsem četl s nadšením v době Směšných lásek a Žertu, pozdější knihy mi ale přes vícero pokusů nepadly do oka. Bude pro mě tedy impuls Hvížďalova poznámka, že se od svého dřívějšího přesvědčení odpoutal poměrně pozdě a ty závažné věci řešil až v posledních románech (resp. do češtiny v posledních letech přeložených románech), které jsem už pak nečetl, přestože jsem je viděl narovnané ve vydání nakladatelství Atlantis na jednom Světu knihy, impulsem, abych si přece jen přečetl Pomalost, Nevědění, Slavnost bezvýznamnosti. S přepisováním, opravami a škrty, zákazy publikovat to či ono jako autorským právem spisovatele naopak nemám absolutně žádný problém, to je přece jeho výsostné právo. A rukopisy či dopisy ničili i jiní, Josef Kocourek nebo Franz Kafka…

V kapitole Kronikář se Karel Hvížďala opět vrací k tématu, kolem kterého krouží po celou dobu psaní této knihy, a k němuž vystřeluje v určitých okamžicích šípy usilující trefit jeho podstatu. Ona metafora v záměně/překlepu „byli jsme v kotcích“ místo „byli jsme v koncích“ ukazuje to, o čem jsem dlouhá léta přesvědčen a co mě v poslední době zajímá ještě z jiných úhlů pohledu, totiž že metafora není nějaký okrasný kabát, něco pouze nadneseného, k čemuž nás sváděla historie básnického jazyka z dob Jaroslava Vrchlického, kdy tomu tak opravdu bylo, nýbrž že je to přesnější, přímější vyjádření podstaty než jazyk diskurzívní (který má samozřejmě rovněž právo na existenci v jiných funkcích) a zároveň že je rovněž přímějším spojením s naším vědomím, chceme-li duší. Karel Hvížďala k tomu píše: „Můj vnitřní hlas byl přesnější než původní záměr: zřejmě Bůh tančil, když jsem se na něj nedíval, a nastavil mi nezkreslené zrcadlo promarněných let po roce 1968, v nichž ručičky hodin hořce couvaly.“ (s. 229)

Obzvláště se mi líbí užití posledních slov, propojujících motiv židovské kultury s trsem ve vzájemné konfrontaci čtení tohoto motivu jako židovské moudrosti, doby „vládnoucí nenormality“ a tuposti a také odkazu na Apollinairovo Pásmo, tedy kvintesence imaginace jakožto uchopení světa, zároveň poukazující onou opačností (čtenou naší zvyklostí) k času nikoli jako kalendářnímu údaji, nýbrž úběžníku našeho bytí. A Hvížďala pokračuje: „Moje myšlení jen zamlžuje podstatu. Teprve když se od něj odpojím, zahlédnu cípek skutečnosti a postavím se na nohy.“ (s. 229) To je to, co mě také zajímá, byť v trochu jiném úhlu tématu, totiž onen kadlub západního myšlení s jeho aspektem měřitelnosti, počitatelnosti etc. jako tím, který je na jedné straně zdrojem obrovského bohatství a podpůrným momentem i oné vztyčenosti, chůzi po dvou, o níž hovoří Karel Hvížďala, na druhé straně, v pohledu na hamižnost a bezohlednost bez hranic, nesrovnatelnou s přírodními národy, katalyzátorem zkázy a cestou do pekla.

Nu, dostal jsem se opět takřka trochu za hranici nějakých vymezení, ale to jen dokládá, že mě Hvížďalovy texty motivují k něčemu, co jinde může absentovat. Hvížďala zároveň pojmenovává věci, o kterých také přemýšlím, například o odlišnosti a barevnosti názorů, kterých se málem nedostává, respektive pokud vyvstanou, stává se ten druhý málem nepřítelem, zatímco zde čtu o rozdílnosti při kontaktech s přáteli, že „polyfonie našich hlasů nebyla nevraživá ani zákeřná“ a „sarkasmy měly džentlmenskou umírněnost“ (s. 230), což také souvisí se zrychleným tempem doby také v éře internetu (já sám v jeho používání ty negativní stránky ovšem příliš nevnímám, pro mě je to mana nebeská, když si mohu listovat v německých tiscích minulých staletí na stránkách německých univerzitních knihoven, k nimž bych se v běžném životním provozu vůbec nedostal). A je to, už jsem to měl před pár stránkami na jazyku, určitá laskavost, vlídnost a noblesa knihy, kterou mám před sebou, která má dokonce bych řekl i blahodárný vliv na mé zdraví, alespoň to tak při tomto čtení vnímám, zatímco když se rozhlédnu kolem sebe, kroutím mnohdy hlavou nad tím, co se kde zvrtlo.

A tak, jak jsem přičinil poznámku o přesnosti metafory, to platí i pro závěrečnou kapitolu, která může být při očekávání toho, co v Exilovém orloji zprvu překvapením (kde se tady vzala beletrie?, jak to souvisí?), ale posléze pochopíme, zvláště když to Karel Hvížďala osvětlí, dokonce explicitně – „pravda povídky je jiná než pravda dokumentární reportáže a začasté přesnější“ (s. 265) – a tento žánr umožňuje napsat i to, co by, jak to autor slovy o tom, „nedokázal napsat“. A čtenář si jistě uvědomí, že tato kapitola vlastně uzavírá i knihu, dedikovanou na začátku „Soně“, jako celek.

Tak a teď se musím já pustit do komentáře k celku Nezapomínek, Věty jako povolání, u něhož se mi doufám podaří jej psát trochu jinak, nikoli jako dialog se čtením ve smyslu promítání úvah upínajících se k sobě samému, byť to v tomto případě pro mě nejspíš bylo nezbytné. Kam mě ale psaní potáhne v tom druhém případě, to nemohu ještě tušit.

Karel Hvížďala, Exilový orloj, Nezapomínky, Novela bohemica, 2019