Karel Hvížďala / Evropa, Rusko, teroristé a běženci

Vzhledem k úděsnému vývoji událostí v posledním roce, další eskalaci ve vztahu mezi Ruskem a Ukrajinou a bezprecedentní agrese Putinova režimu, který proti všemu očekávání těch, kteří o tom v tu dobu hovořili v televizi, i zdravému rozumu napadl druhý suverénní stát a vojensky zaútočil paradoxně na zemi, kde se kdysi zrodila ruská státnost (vedle dalších paradoxů, o nichž bude i v tomto komentáři Hvížďalovy knihy nejspíše řeč), a ovšem vyvolal vzhledem ke všem dalším souvislostem prudkou proměnu světa, v němž žijeme ¹, jsem si z knížek Karla Hvížďaly ² vybral knihu vydanou před sedmi lety ³, v níž se ovšem již problematika dnešních dní zrcadlí – pro nás pak z dnešního úhlu pohledu ještě zajímavějším způsobem, než tomu bylo v době jejího vydání ⁴ , neboť se logika věcí (ovšemže děsivým způsobem) v posledních měsících (knihu čtu ve dnech prvního výročí ruské agrese na Ukrajině) naplnila – a zároveň také nenaplnila, například v poměrně radikálních proměnách postoje Evropy a Spojených států ⁵.

„Profesorské rozhovory“ s dvanácti evropskými intelektuály, jejichž jména jsou vyznačena na obálce knihy i na titulní straně jejich příjmeními – Schwarzenberg, Ryšavý, Kraus, Glanc, Přibáň, Romancov, Robejšek, Dobrovský, Rubeš, Steiner, Rupnik, Petříček, Pithart, přičemž poslední vlastně není rozhovorem (Pithart neodpovídá na Hvížďalou položené otázky, resp. Hvížďala mu žádné nepokládá), nýbrž spíše závěrečným komentářem k předchozím textům, zahrnujícím Pithartovo doplnění vlastního názoru –  jsou rozklady ke konkrétní historické situaci, vyznačené v úvodním Hvížďalově textu Mentální mapa (jeho část je převzata do anotaci ke knize, na www.databazeknih.cz) událostmi eskalující krize roku 2015, k nimž se počítá (vedle dalších dramatických událostí) vyvraždění části redakce Charlie Hebdo, destabilizace uspořádání Evropy hrozbou finančního kolapsu Řecka a vystoupením Velké Británie z EU (přičemž to druhé opravdu k 31. lednu 2020 nastalo), vnitřní politické změny v Maďarsku a Polsku, evropské neshody nad přijetím počtu uprchlíků či přístupu k nim, a událostmi na Ukrajině v předchozích letech (ukrajinská krize, Majdan, vyhlášení separatistických republik na východě Ukrajiny, rusko-ukrajinská válka, obsazení Krymu), kdy se tedy Evropa (ale s ní i celý svět) ocitla ve stavu, který Václav Havel v roce 1999 pojmenoval ve větě, užité Hvížďalou jako jedno ze tří mott celé knihy: „Žijeme v přelomové době, kdy se nejen hledá nový evropský a světový řád, ale i nová struktura lidských a civilizačních hodnot.“  

A čtenář ve zpětném sleduje názory zpovídaných v roce 2015 v odstupu let v pohledu poté, co skutečně válka v podobě ruské agrese na Ukrajině, respektive přímého vpádu do země, propukla, a může porovnávat – pokud to ovšem vůbec je srovnatelné – skutečnost roku 2022 či 2023 (a příštích let) se situací v době vydání Hvížďalovy knihy před oněmi několika lety a to, jak se výpovědi, názory a prognózy českých intelektuálů naplnily.

Ovšemže odpovědi zpovídaných osob jsou pozoruhodnou výpovědí o tématech knihy, ale i o myšlení jich samotných, dokonce se konfrontují jejich názory mezi nimi, jak poznamenává jeden z čtenářských komentářů (bejan) na www.databazeknih.cz. A ovšemže se (alespoň většinou) v základních postojích, souvisejících s hodnotovým nastavením osob, vyznávajících demokratické ideály shodné s rámcem západního myšlení, shodují, zároveň každý z nich přináší (i v tomto překrytí) určité aspekty pohledu, které činí rozhovory zajímavé a čtivé, možná i provokující k přemýšlení právě o těchto tíživých námětech. Tomu ovšem napomáhá zpovídající Karel Hvížďala, sám intelektuál s nebývalým rozhledem, daným mimo jiné též dlouholetým pobytem v emigraci, a především novinář k tomuto úkolu nejpovolanější, nejzkušenější (ten formát má ověřený již z Dálkového výslechu z hektických dob, kdy se rovněž lámaly dějiny), a činí to tedy svým již ověřeným způsobem, v němž hraje rovněž důležitost – vedle variací podobných otázek, daných zde obzvláště naléhavostí situace – to, co bych nazval hrou s nastavením vůči jednotlivým osobnostem, totiž vytvořením určitého rámce, vhodného pro jednoho či druhého, pokaždé trochu jiného, zahrnujícího přitom očekávání možných reakcí v rozhovoru.

Hvížďala klade otázku často tak, že do jejího vzorce vkládá fakt, názor, myšlenku či jinou otázku další osobnosti (třetí osoby), čímž posouvá vztah sebe jako tazatele z pozice „ich“ do pozice „er“ (ten původní vztah dia-logu, roz-hovoru samozřejmě zároveň zůstává, a poznamenejme, že tento vzorec je součástí Hvížďalovy metody i v jiných podobách jeho textů, např. i zde v úvodní metafoře vlastního textu Mentální mapa 2015 ⁶), a tím akcentuje prostor svobody, jenž je oslovenému dán pro vyjádření souhlasnému či nesouhlasnému, respektive jej ještě způsobem tohoto kladení rozšiřuje jako místo názorového střetu či rozvíjení tématu (popřípadě nalezení určité shody, jak ostatně nalézáme u oněch klasických rozhovorů v antice). Jestliže vnímáme u slova dialogos obě složky jeho významu, tedy přítomnost dvou osob na jedné straně, na druhé rozmluva či rozvaha (jak poznamenává Wikipedie, tedy i ú-vaha o něčem), pak můžeme ve vláknu tohoto přemýšlení pokračovat připomenutím pojmu soud/výrok (něm. Aussage) ve smyslu aristotelovské tzv. bivalenční logiky či principu pravdivostní hodnoty (pravdivý – nepravdivý) a dále vlastně i základní větné konstrukce (v indoevropských jazycích, které jsou součástí západní kultury, v čínštině například je konstrukce věty jiná), totiž vztahu predikace, přisuzování, na němž je vystavěna i česká věta. Vnímám tedy Hvížďalovy rozhovory nejen jako způsob, jak pojednat určitá témata, ale i jako naplňování čehosi, co je v samotných základech evropského myšlení, vzdělanosti i etiky, kultury. Ostatně důležitost rozhovoru a komunikace zdůrazňuje v úplném závěru svých úvah i Miroslav Petříček.

Karel Hvížďala ve svém úvodu předkládá opozici mentální mapy jakožto individuálního náhledu/názoru na svět či jeho interpretaci a stereotypu jako opakujícím se (apriorním, bezmyšlenkovitém, pohled nijak nerozvíjejícím) přijetí konstrukce světa (vzpomenu v tuto chvíli na G. W. F. Hegela a jeho „mínění“, die Meinung charakterizované jako „falešné vědomí“ – ostatně Lippmannova kniha z roku 1922 se jmenuje Public Opinion, tj. Veřejné mínění, ale mohli bychom pokračovat k Frankfurtské škole etc.), mohli bychom také hovořit o protikladu autentické zkušenosti versus předsudku. Uvedená dvojice tvoří pak myšlenkový rámec, v němž se jeví jako smysluplná témata, která Hvížďala předznamenává (objevují se v různých podobách v jednotlivých rozhovorech), tedy rozdílné přístupy ke společenské/politické realitě, jejichž důsledkem je eskalace a konflikty v řadě oblastí (jejich deskripce je, jak shora naznačeno, součástí tohoto úvodu), různé vzorce myšlení ohrožující základní hodnoty (včetně záměrné dezinterpretace skutečnosti, populismus, nacionalismus, kulturní rasismus) a další motivy, s nimiž se setkáme v jednotlivých rozhovorech jako jsou „stíny“ či míra rizika v přirozeném životě.

Pesimistickým výhledem („přežije tento stát XXI. století?“ ⁷ ) v otázce otevírá Karel Hvížďala rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, jehož jméno je v závorce uvedeno atributem Evropská unie (u jednotlivých osobností uvádí příslušnost země, v níž pobývá či pracuje). Někdejší kancléř prezidenta Václava Havla a sám kandidát na prezidenta v roce 2013, bývalý ministr zahraničí a místopředseda vlády, v době rozhovoru „šéf zahraničního výboru Sněmovny“ (medailonek na konci rozhovoru), český šlechtic, se domnívá, že na rozdíl od minulosti lidé nemají „tu vůli ke státu, ani opravdové vlastenectví“ a je „nám všechno jedno“, „chybí vztah k zemi a státu“ (s. 21). Schwarzenberg vidí příznak strašného úpadku a rozkladu hodnot („že se tu vše rozkrádá a vše je za peníze k mání“, s. 21, mírnější varianty pohodlnosti spotřebního stylu v souvislosti s neochotou cokoli obětovat, kontrastu západního individualismu a smyslu pro pospolitost či vyšší cíle v některých jiných kulturách představují řadu kritických názorů dalších zpovídaných, či dokonce určitý významový oblouk téže otázky vztažené k nám samotným, jak to ostatně vyznívá i ze Schwarzenbergovy odpovědi, když říká, že nemá „strach z vnějších nepřátel, v tom jsme vždy nějak obstáli, slavně nebo méně slavně, ale když se vzdáme sama sebe, tak nemáme šanci na přežití“).

Dále se probírá vzhlížení k Rusku, podoby rusofilství v historii a u generací, které prožily život v minulém režimu, je zmíněn K. H. Borovský, jenž (ještě doplňme:) byl nejspíš prvním vlastencem v době, kdy Češi vzhlíželi k „bratrům Slovanům“, který na rozdíl od těchto tehdejších slavjanofilů, zastánců všeslovanské vzájemnosti (Kollár) viděl Rusko – z vlastního ročního pobytu – realisticky ⁸. A řeč je také o obou posledních prezidentech, kteří „zapomněli na zkušenost s Ruskem“ (s. 22).

Hvížďala zároveň již v tomto rozhovoru vynáší jako téma aktuální historické události, konflikt s Gruzií, kde si Rusové „přivlastnili Abcházii a Novou Osetii“ a pak události na Ukrajině, tedy „anexi Krymu a vznik Doněcké a Luhanské republiky“, táže se, proč Západ „nereagoval dostatečně přesvědčivě“ (s. 23) a v jaké situaci je nyní Ukrajina či Pobaltské státy, hovoří o porušení dohod Západu s Ruskem coby jeho uváděným argumentem, názorech Němců o naší „malé empatii k poražené velmoci“, zkrátka předkládá různorodé, případně odlišné názory jako vyvážení diskuse, přičemž ovšem je nepochybné jeho stanovisko ke zvěrstvům, které prováděl Putinův režim (již v této době, vedle agrese k okolním státům též vraždy opozičních politiků etc.) a v dalších otázkách společně s partnerem v dialogu promýšlí aktuální vztah Západu (či jeho jednotlivých zemí) a Ruska a tím exponuje základní pole, jehož problematika bude rozvíjena v následujících rozhovorech.

Ovšemže tady byla tzv. Kyjevská Rus, kde se započala ruská státnost („takzvaná“ říkám proto, že onen atribut „Kyjevská“ je, jakkoli Kyjevská Rus byla nejstarším východoslovanským státem, záležitostí až 19. století, kdy měl být odlišen význam historických center) i počátky křesťanství v Rusku, Karel Schwarzenberg nicméně po přehledném shrnutí dějin tohoto území (vedle nevývratného argumentu, opakovaného i v dalších rozhovorech, že dle dnešních pravidel se jedná o suverénní území ⁹), přesvědčivě poznamenává, že konflikt Putina, který vyvolal v Ukrajině, je válkou nikoli pouze s tímto státem, nýbrž zároveň s Evropou, „protože válka začala v okamžiku, kdy se Ukrajina chtěla včlenit do Evropy“. Kromě toho „my jsme tu válku nezačali“ (obojí s. 29). Na Hvížďalovu otázku, zda je Evropa vůbec schopná oběti, Schwarzenberg jasnozřivě odpovídá: „Teď velká chuť k obraně není, ale Putin nás poučí.“ (s. 30)

Martin Ryšavý (s atributem Česká republika), v medailonku představen jako vedoucí Katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU a autor řady oceněných filmů, mj. Sibiř – duše v muzeu, v rozhovoru s názvem Rusko: stát jakožto svaté impérium jako první ze zpovídaných rozvádí tradiční představu Rusů o státnosti. Hvížďala jej v úvodu představuje mj. i jako scénáristu, dokumentaristu a cestovatele, znalce asijské části Ruska a připomíná právě zmíněný film, on pak odmítá označení sebe jako přírodovědce a – v celé řadě odpovědí – pak především jakákoli zobecňování či abstraktní generalizace (hned v první odpovědi říká: „Netroufnu si diagnostikovat 143 milionů lidí.“ S. 35), na Hvížďalovu pobídku pak charakterizuje svou postavu „okouzlující“ Anžely především jako jedinečnou a typickou „konkrétní situaci“, „nereprezentuje pro mě Rusko“ (s. 35), a přestože odmítá – dle svých zkušeností – jakékoli zevšeobecnění, vlastně se s Karlem Hvížďalou oklikami dozvíme, co jsme chtěli vědět – o lokálních institucích jako rodinných podnicích, jimž by se v Evropě „říkalo mafie“, charakteru televizní propagandy, „radikálně přetvářející pohled na ruské dějiny“ např. v historických televizních seriálech, polemizující s údajně „zkorumpovanými evropskými historiky“, k čemuž Hvížďala doplňuje někdejší interpretaci světových vynálezů, jak byla naší generaci i u nás vnucována. Doplňuju si ideologický kontext marxisticko-leninského teleologického výkladu historie, vysvětlující „vítězství proletariátu“ jako „objektivní“ „historickou nutnost“.

Navíc jsou Rusové o své pravdě nezvratně přesvědčeni (zde i jinde buď tušíme či se explicitně hovoří o pocitu ublíženosti a z ní vyvěrající agrese) o své pravdě, respektive tu neexistuje společenský diskurs, který by umožnil rozvíjení nějaké diskuse či uznání odlišných argumentů. Ryšavý pak charakterizuje proměny Sibiře, Čukotky (ani ty nejsou příliš lichotivé), padnou zmínky o alkoholismu, pak se rozhovor obrátí na některé (dobré) ruské filmy (A. Balabanov, A. Bokurov, A. German) a poté se znovu vrací k myšlenkovému ovzduší, zvláště k cílenému obrazu národního hrdinství, přičemž tento „účelový výklad ruských dějin“ předkládá obraz, v němž se nalézají vedle sebe bez rozlišení „velikáni carského Ruska i komunističtí revolucionáři, bělogvardějští generálové i rudoarmejští komisaři, osobnosti z řad ruské porevoluční emigrace i agenti KGB, sovětští úderníci i sovětští disidenti, všichni jsou dnes kladní národní hrdinové“ (s. 42). To jsou zajímavé paradoxy, nicméně zajímavý je kontrast a zároveň v předchozím zorném úhlu pohledu vnímaný příběh setkání českého filmaře s pánem v Jakutsku, charakterizovaným jako „velkoruský patriot“, který Ryšavému řekl, „že až bude válka Ruska s NATO, dá si při střelbě dobrý pozor a pokud mě zahlédne v řadách nepřátel, střílet na mě nebude“ ¹⁰.

Karel Hvížďala se v závěru rozhovoru vyptává na další kontexty těchto představ, na vliv Islámského státu, na pravoslavnou církev, na to, jak se národy v zemi učí žít v kapitalismu, jak je to s dávnými pověrami atd., i zde Martin Ryšavý odpovídá – jakožto filmař – nejraději konkrétními příběhy.

Název rozhovoru s Michaelem Krausem (Spojené státy americké) Rusko nelze ani ignorovat, ani izolovat, ani přeceňovat je vzat, podobně jako i v jiných případech, z jedné věty, v níž profesor politologie a mezinárodních studií (jeden z bratrů u nás mediálně známějšího herce Jana Krause), hodnotí možnosti, jaké bychom ve vztahu k Rusku měli či neměli uplatňovat. Krausova profese umožňuje odpovídat publicistovi, jenž tematiku uvedl myšlenkou o překrývání dějinných událostí a kalendářního času (např. 20. století začalo Velkou válkou, tedy vyhlášením války Srbsku ze strany Rakousko-Uherska a skončilo s koncem studené války, pádem Berlínské zdi ¹¹ ) a událostí ze země, kde Kraus žije, tedy útokem na newyorská dvojčata 11. září 2001, profesionální znalostí historických událostí, politických jednání a očekávání chování jednotlivých mocností vzhledem k aktuální situaci.

Tak na otázku, zda se Západ nechová „úplně stejně jako v roce 1938“ (v sérii dalších dotazů je tím klíčovým: „Jakmile ale Putinovo Rusko cítí, že Západ není ochoten své hodnoty bránit, bude si logicky dělat, co chce, a nikdo mu v tom nezabrání“, s. 59, v podobném duchu pak „[…] Západ praktikuje jen politiku opakovaných příměří. A střední Evropa s výjimkou Polska vykazuje spíše pochopení pro Putina.“ S. 61), ostatně opakovanou v různých verzích i v dalších rozhovorech, reaguje politolog důkladným rozborem i hospodářské situace, sleduje propojení ruské „kleptokratické elity“ ze Západem, hovoří o záměru válkou na východě Ukrajiny uskutečnit její neutralizaci a federalizaci (na jiných místech je řeč o klín do jednoty Západu jako základním Putinově cíli) atd. M. Kraus sleduje nejrůznější vazby, o nichž by mě coby člověku, který se politikou do hloubky vlastně nezabývá, ani nenapadlo přemýšlet, zároveň ale mohu říci, že onen záměr destabilizovat jednotu Západu, alespoň podle stavu v únoru 2023, Putinovi příliš nevychází – tyto řádky píšu v okamžiku, kdy jsem vstal od televizní obrazovky poté, co jsem vyslechl zprávu o návštěvě Joe Bidena v Kyjevě.

V každém případě je tu ale stále onen silný argument Václava Havla z jeho Moci bezmocných, který ocituji s M. Krausem: fenomén, který nazval „obecnou nechutí konzumního člověka obětovat něco ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a mravní integritě. Jeho ochotou rezignovat na »vyšší smysl« tváří v tvář zvnějšňujícím lákadlům moderní civilizace a jeho otevřenosti svodům stádní bezstarostnosti“ (s. 61). Ze strany Západu – a tím i ve výsledku celkového stavu Západ – Rusko (eo ipso NATO a EU vs. Putin) je to nejspíš jeden ze základních momentů, jak ostatně nepřímo vyplývá i z toho, že podobné formulace nalezneme i v dalších rozhovorech.

Během debaty o paralelách dneška a historie se dostává rozhovor do dalších zajímavých souvislostí i české historie v souvislosti s druhou světovou válkou a poválečném vývoji, kdy se Československo dostalo do sféry ruského vlivu. Musel jsem jen pokyvovat hlavou, když jsem četl o prezidentu Benešovi ¹², jehož někdejší adoraci dlouhodobě odmítám (nevím, zda nejsem až příliš zaujatý proti tomuto muži, který toho tolik napáchal v české historii) poznámky o tom, jak se jeho vláda „stala hlásnou troubou Moskvy v Londýně, vyhověla jejím veškerým přáním, jako první uznala Sověty postavenou a komunisty nominovanou polskou vládu v Lublině a […] sovětskou anexi Zakarpatské Ukrajiny [etc.]“ (s. 64), tedy vyjádření nepříliš lichotivé.

A poslední z pohledů do budoucnosti vyjadřuje Hvížďalova formulace závěrečné otázky, v níž se odvolává i na pesimismus Karla Schwarzenberga: „Nesignalizuje dnešní stav konec demokracie a nástup autoritativních režimů nejdříve ve střední a později v celé Evropě?“ (s. 65) Kraus připouští, že „ztroskotání EU nebo NATO“ nelze bohužel vyloučit (v tu chvíli vzpomeneme i na Schwarzenbergovo vyjádření v úvodním rozhovoru.

Zajímavý je následující rozhovor O specifické „prosperitě“ a „performativním patriotismu“ ruské společnosti – Tomáš Glanc (Švýcarsko), zahájený opět otázkou o Putinových velmocenských ambicích, což je tentokrát přirozené více než jindy už vzhledem k tomu, že Glanc je rusista. V odpovědích se opakovaly poukazy k (tentokrát traktovanému jako „pokroucenému“, tedy zneužitému) slavjanofilství jako myšlenkovém „proudu, který od první poloviny 19. století hledal pro Rusko speciální duchovní a hodnotový program: ojedinělou cestu dějinami“ (s. 69), geopolitice a euroasijství, „učení o Rusku jako specifické mnohonárodnostní euroasijské civilizaci, které mělo mimochodem významné centrum v meziválečné Praze“ ¹³.

Ty pokračují jmény Ivana Iljina, Sergeje Lukjaněnka, autora bestsellerů překládaných i do češtiny (Glanc uvádí „snad dvacet“, dnes na třicet knih, dle nich pak natočené filmy), který mimochodem schvaluje i dnešní ruskou invazi na Ukrajinu (nakladatelství Argo dle Wikipedie zastavilo vydávání jeho knih a výtěžek těch již vydaných půjde na sbírku „Pomoc Ukrajině“), přičemž tyto myšlenkové polohy výstižně charakterizuje jako „směs apokalyptického fantazírování“ a touhu po síle, a zároveň postihuje výrazný zvrat v ruské politice směrem k antizápadnímu kurzu, který datuje rokem 2003, kdy začaly v Rusku zmanipulované soudní procesy (proti Centru Andreje Sacharova, zatčení Chodorkovského, likvidace JUKOSu, začátek boje o Gruzii a Ukrajinu, založení televizního kanál Russia Today, exportující současnou ruskou ideologii do zahraničí atd.), zatímco ještě v 90. letech tu byly určité projevy občanské společnosti, „činorodost mnoha ruských intelektuálů, umělců, spisovatelů, ale i aktivistů v místní politice“ (s. 77) byla obdivuhodná (uvedena řada příkladů, některé projekty, jako jsou mezinárodní filmové, hudební, divadelní či literární festivaly trvají dodnes). Řeč je také o tradičnímu vztahu Rusů ke zbraním, tradičně již od 19. stol. (lov, Turgeněnovy Lovcovy zápisky je symptomatický titul) a pozornost je věnována typu diktátorské osobnosti, které generují podobné režimy.

Někde uprostřed a v závěru jsou vysvětleny obraty z názvu rozhovoru – „specifická prosperita“ je zvláštní stav, kdy zlepšeným materiálním poměrům určité vrstvy lidí je v nesouladu s tím, že „kdo může najít uplatnění v zahraničí, prchá daleko od Ruska“ (s. 77), „performativním patriotismem" jsou míněny monstrózní demonstrace síly na vojenských přehlídkách na Rudém náměstí (např. 7. 11. 2011) či politická manipulace v žánru tzv. reenactment, rekonstrukcích starších výstav či vystoupení s posunutými významy (tedy podobně jako u shora zmíněných Lukjaněnkových knihách a dle nich natočených filmů).

V článku na iLiteratuře (viz pzn. ³) je vyzdviženo, jak Jiří Přibáň (Velká Británie) rozvinul v rozhovoru s názvem Osamělé davy bloudí temným srdcem Evropy úvahy o „srdci temnoty“. Profesor právní filozofie na univerzitě v Cardiffu se shoduje s Hvížďalovým názorem (jenž se rovněž vrací v různých formulacích) o existenciální krizi Evropské unie, vysvětluje duchovní atmosféru někdejšího vzniku Evropské unie, až posedlostí vytvořením evropského státu nadřazeného státům národním ¹⁴, kdy se nerealisticky nevnímala odlišná situace různých evropských států (viz následný vývoj Řecka). Zcela logicky pak navazuje otázka po dalším vývoji Evropy, jejím dalším sjednocování či naopak („i za pomocí Ruska“) rozštěpení (rozvolnění, diferenciace). Jiří Přibáň v diskusi konstatuje, že Rusku neexistuje tržní ekonomika, ale jiný mechanismus, totiž „tradiční systém přerozdělování zisku z prodeje nerostného bohatství a přírodních surovin, který je úzce provázaný se systémem politické moci“ (s. 91). Vzhledem k dozbrojení pak dochází k nebezpečnému návratu „strategické geopolitiky do globálního světa a oživení pojmu nepřítele v mezinárodní politice“ (s. 91).

V delší debatě, zahrnující i argument některých politiků, „že si můžeme za tento vývoj do jisté míry sami, když Evropa a Spojené státy nepočítaly s reakcí frustrovaného Ruska, a dovolily, aby se mohlo cítit ponížené“ (tento argument jsme slyšeli z několika stran i v roce 2022), což ovšem Přibáň odmítá, se hovoří znovu i o naší rozporuplné politice, mj. proruském prezidentovi (a o možných důvodech těchto postojů u Zemana, ale i Klause), a znovu o prvcích historie jako byla Masarykova návštěva Tolstého, ale také britském vztahu k Rusku,  politickým chování jiných evropských zemí, a o nejistotě a riziku, které ruský režim vyvolává („pokusů o změnu, ne-li přímo zničení demokratického režimu bude přibývat“, s. 101, a Přibáň zdůrazňuje v tomto ohledu důležitost demokratických politických struktur), načež se pozornost debatérů posouvá k podobným otázkám vzniku a působení tzv. Islámského státu. Podobně je přitom možné vnímat „politickou mobilizační schopnosti islámu a schopnost ideologicky integrovat obyvatelstvo a poskytnout silný základ nové politiky identity v muslimských zemích“ (s. 103), spočívající v rozdělení obyvatelstva „ostřím meče“ na „my“ a „oni“: myšlenka nepřítele, k níž se vztahuje nejen Přibáňova argumentace, je, domnívám se (a debata při křtu knihy v Knihovně Václava Havla mi to potvrzuje, viz pzn. ¹⁷) klíčová pro vývoj celé situace a možná pro nalézání východiska jejího řešení, zahrnuje totiž i společný fenomén hranice, který i my (Češi) vnímáme intenzívně v naší historii (ostatně Přibáň upozorňuje i na někdejší „krvavou cestu evropské modernizace“).

K otázce ohrožení Evropy Putinem („může Rusko udeřit kdykoliv, když mu Západ nevyjde vstříc […]?“, s. 109) se Karel Hvížďala vrací jako k jednomu z ústředních témat při podoteku dalších detailů (nová pravidla, kdy si např. udavač může započítávat své přivýdělky do důchodu) v rozhovoru s politologem Michaelem Romancovem (Česká republika), jehož předci pocházejí „z Kubáňských kozáků“ a jehož děda prožil dramatický život, za první světové války „bojoval na turecké frontě, později „se pak na straně bílých zúčastnil občanské války“ atd. (s. 118). Romancov dává (podobně jako předchozí či následující rozhovory, např. Glanc se „specifickou prosperitou“) do protikladu zdánlivě skvělý obraz Ruska („imposantní“ moskevské „skyline“) a „defekty a deformace politického či soudního systému“, ale také přitažlivost tohoto systému země, kde si „rychle a zcela legálně vydělala řada lidí ze Západu“ velké peníze, což vytváří otupení kritického stanoviska vůči Rusku, které zároveň pokračuje „s neustálými pokusy o politickou a hospodářskou destabilizaci všech evropských zemí“ (s. 109).

Na jedné straně tak podle Romancova představuje „Rusko skutečně největší ohrožení míru ve světě“ (s. 111) (ve srovnání s terorismem či Islámským státem, na nějž se Hvížďala táže), na straně druhé politolog opakovaně říká, že Evropa se (na základě předchozích fyzických agresí, k nimž Putin přikročil po agresích slovních) semkla, přestože, jak argumentuje Hvížďala slovy spisovatelky Alexijevičové, „lidé na Západě chtějí žít jednoduše“ (s. 114, ji citoval H. již v rozhovoru s T. Glancem) a nejsou ochotni se pouštět do bojů. Z celé řady postřehů o rozdílnosti ruské a evropské mentality (Hvížďalova otázka) vybírám větu, postihující celý problém podle mého nejpregnantněji: „Západní civilizace, ať již v Evropě, severní Americe či Austrálii, má v centru individuum – svobodné a odpovědné. V Rusku tomu tak nikdy nebylo, není a je ve hvězdách, zda někdy bude.“ (s. 115)

Dále se v rozhovoru vyhodnocují Putinovy ambice a reálné vojenské šance či možnosti (např. ruský průmysl není schopen vyrobit řadu věcí, které dováží ze západní produkce, nejen elektroniku, ale třeba i funkční prádlo), ale také formy diverzní propagandy (desítky internetových serverů, šířících propagandu). A jak reagovat? Romancov odpovídá: „Čas od času mě chuť se smát přejde, ale nikdy ne nadlouho. Ostatně humor je jednou z nejsilnějších zbraní, kterou má demokracie, respektive svobodní lidé, v zápasu s autoritářskými režimy, autoritářskými tendencemi a nebetyčnou blbostí, jež jim je vlastní.“ (s. 121) A jediná hodnota, kterou Rusko uznává, je velikost, zatímco Evropská unie se „vůči Rusku vymezila hodnotově“ (s. 121)

Rozhovor s politologem Petrem Robejškem, žijícím v Německu, který se svého času ale pokusil (ovšem neúspěšně) vstoupit do České politiky ¹⁵ a jehož Petr Hvížďala podle mého názoru oslovil už jako názorovou protiváhu jiných osobností, má pro mě již titul nejasný či nečitelný: Rusko – Západ: nerozlišujeme rozdíly mezi názorovými pozicemi a zájmy. Prakticky při každé odpovědi relativizuje otázku novináře či se vymezuje proti samotnému dialogu a opakovaně akcentuje svá tvrzení mimo jeho rámec („Ještě jednou. […]“, „Obávám se, že […] přeceňujete.“, „To je nekonzistentní otázka. […]“, „To je opět spíše magie čísel a navíc pouze momentální pohled.“ „Víte, to všechno je spíše rétorika“, s. 127–132, v podobném duchu se sebestředně obrací ke svým východiskům i nadále, odmítá názory časopisu Stern). Skoro podezřívám Karla Hvížďalu, že mu určité otázky (sám žil léta v Emigraci v Německu, takže musel Robejška znát) pokládal se záměrem odpovědí v očekávaném gardu, jako třeba když jej oslovuje jeho citací „Vy jste před koncem roku 2014 prohlásil, že za současnou krizí vztahů mezi EU a Ruskem je z části nepochopení Ruska a vlastní sebepřecenění Západu.“ (s. 132) a Robejšek odpoví patřičným způsobem – přičemž ovšem i ostatní vidí určité slabiny Západu, ovšem v diametrálně jiném úhlu pohledu. 

Robejšek se zkrátka domnívá, že všichni pozorovatelé a publicisté se, na rozdíl od něho samého, mýlí, nepřihlížejí „ke kontextu doby“, nevnímají relativnost určitých momentů etc. etc. „Evropa si svůj hrozivý stín vytváří sama […], s. 137, následuje argumentace, která může být paradoxně v něčem i relevantní (akcent „podřízení a organizace a fungování společnosti potřebám trhu“), nicméně v celkových souvislostech se obrací proti Evropě, údajně „dekadentní“ (tedy se vlastně ztotožňuje také s názory radikálního islámu) a vlastně hájí Putina, jež je s nostalgií po Sovětském svazu schopen – jak se nyní ukazuje – vyvolat jakýkoli konflikt v zájmu toho paranoidního snu po historických návratech.

Rusko se chová jako vesnický rváč, potvrzuje obsah některých předchozích rozhovorů naopak titul toho s Lubošem Dobrovským, vystudovaném rusistovi a bohemistovi, v devadesátých letech ministrem obrany a později velvyslancem v Rusku, také překladateli ze slovanských jazyků. Hvížďala v první otázce cituje slova Martina C. Putny o Putinovi jako „nejnebezpečnějším diktátorovi na světě“. Dobrovský pak upozorňuje na změnu jazyka jeho propagandy, zvrácenou logiku a politickou lež jako prostředek této propagandy, užívající přitom slovník západní kultury. Ovšemže právě zde se probírají také evropské problémy, spojené „s unijním integračním směřováním“ jako je Řecko, to, co se v tisku označovalo jako „dvojkolejná Evropa“, jak si vzpomínám, nedodržování dohodnutých právních norem etc., poté se vrací rozhovor k oblibě Putina v Rusku, v níž hraje důležitou roli právě propaganda, vymývání mozků, a přiznává „Putinovi i dočasný úspěch poté, co začal jako prezident během své první volební kadence nahrazovat Jelcinův chaos srozumitelným pořádkem a zastrašil a k sobě připoutal ruské zbohatlíky“ (s. 149).

Druhá část rozhovoru se věnuje vojenské problematice, událostem jako byla okupace Jižní Osetie, padnou slova nesouhlasu Dobrovského s názory Američanů o slabé a neschopné ruské armádě, o „Putinovi zcela loajálním generálu Gerasimovi“ (s. 151), jenž „vymyslel strategii a taktiku obsazení a odtržení Krymu“, útoku na východ Ukrajiny atd. Situace je ovšem dnes jiná a Aliance o ruské hrozbě nepochybuje, řeč je i dalších, někdy různých názorech na věc. Také padne otázka o možnosti (či spíše nemožnosti) Evropy ubránit se v případném válečném konfliktu, a řeč je i generálu Pavlovi (dnes zvolenému prezidentovi) ve funkci vojenského výboru NATO, kdy jej Dobrovský chválí jako vynikajícího odborníka. Zaznamenat stojí za to zmínka Jonathana Powera o „ruské paranoii“. Z její logiky pak vyplývá otázka, zda „by byl Putin schopen použít atomové zbraně“ (s. 157), a vlastně i následné obavy o vůbec přežití stávajících státních útvarů (historik Petr Zídek, Karel Schwarzenberg v úvodním rozhovoru, prognóza politologa George Friedmana, kterého uvádí Hvížďala v poslední otázce vztahující se k civilizačnímu pesimismu, a Dobrovského připomenutí jemu blízkých pohledů Václava Cílka či Miroslava Bárty, viz též kontext pzn. ⁵).

Problematiku kulturního rozdílu, respektive rozdílu v respektování či nerespektování určitých pravidel pojmenovává v rozhovoru s Janem Rubešem (Belgie) jeho název V Anglii nemůžete jezdit vpravo jen proto, že u nás se to tak dělá. Přirozeně se opakují poznámky o důsledcích vývoje u nás, tedy našeho uzavírání či etnického vyčleňování v historii (již obrozenecká touha po národním státu) v kontrastu s pohybem obyvatelstva v jiných regionech světa, a ovšem také přinášející určité problémy (situace v Marseille či předměstských čtvrtích velkých měst, vážné problémy v celé řadě zemí světa, o nichž se zmiňuje Karel Hvížďala, např. „ohrožení sociální struktury a životní úrovně Evropy“, o nichž aktuálně mluvil britský ministr zahraničí Phillip Hammond v BBC ) a z toho vyplývající nutností pokusit se stanovit určitá pravidla, která pro generace starousedlíků jsou samozřejmostí. Sledujeme komentáře k dramatické situaci v řadě zemí – vlastně ve všech koutech světa, a opakující se otázku v souvislosti s emigranty, „kam je chcete vracet?“ (s. 166), či zda „existuje vůbec nějaké přijatelné řešení přistěhovalecké krize“ (s. 166), zda za těchto podmínek je možné „udržet tzv. sociální stát, tento vynález Evropy“ (s. 167).

Vzhledem k tomu, že Rubeš žije často ve Francii, jak zmiňuje Hvížďala, se stáčejí otázky v rozhovoru na problematiku emigrace v této zemi, a také na ony dvě tragické události roku 2015, podmínky a příčiny jejich vzniku, „velkorysá přistěhovalecká politika, laxní přístup k islámským radikálům, kteří téměř nekontrolovaně fanatizovali mladé muslimy frustrované evropskou společností“ a též „internet, obchod se zbraněmi, rozpad tradiční rodiny, pocit vyčlenění ze společnosti“, které je dovedly „k této nepřijatelné zločinecké činnosti“ (s. 170). A tuto situaci porovnává profesor slavistiky a srovnávací literatury s místem, kde bydlí on sám vedle čínských manželů, rodiny z Konga se čtyřmi dětmi či dvou Indů, z nichž jeden má za manželku Španělku, druhý Řekyni.

Když se otázka Karla Hvížďaly stočí k porovnání „eskalující migrace“ a „militarizace Ruska“ ve vnímání jednotlivých zemí, zazní podobné odpovědi (historická vysvětlení včetně ruské historie již od Ivana Hrozného, fascinace Masaryka Ruskem, vyjádření A. Gida, vliv dlouhých let „totalitarismu, sovětizace, černobílého vidění“, s. 177, ovšemže s některými jinými detaily, sám bych podtrhl moment multipolarity ve srovnání s dřívějším vnímáním střetu dvou velmocí za studené války, tento moment slyšíme i v roce 2023).

Rozhovor s Petrem Steinerem (Spojené státy americké), profesorem na několika amerických univerzitách, s názvem Ani Rusko, ani Islámský stát, ale strach, nacionalismus a staré komplexy ohrožují EU jakoby byl pokračováním rozhovoru předchozího, v jehož závěru se vyhodnocují možnosti vyrovnávání se s neustálým ohrožením (vedle rozkrývání celé problematiky také změna vize Evropy, prezentovaná také ve škole ad.), přičemž časté odbočky (do jaké míry má na jeho multikulturním vnímání podíl skutečnost, že Steinerova matka je Ruska, otec český žid a od 22 let žije ve Spojených státech) je možné vnímat jako další souvislosti tématiky: Střet civilizací, o němž píše S. Huntington, není jen mezi islámem a křesťanstvím, ale i mezi „západním katolicko/protestanstvím“ a civilizací pravoslavnou (což je i problém Řecka), Steiner ozřejmuje rozdíly mezi současným střetem Ruska a Západu a studenou válkou, která byla ideologická a síly byly relativně vyrovnané, zatímco např. rozpočty na zbrojení a početní stavy armád jsou dnes nesrovnatelné. Také se probírá prorůstání mafií a politických struktur, padne výraz „omezená racionalita“ (ekonom Herbert Simons), názory Marka Galeottiho či generála Dunforda na Rusko jako existenční ohrožení a další možné ohrožení migrační vlna, dokonce udržitelnost Schengenu (v linii předchozích otázek stability Evropy a civilizace).

Název rozhovoru s Jacquesem Rupnikem (Francie) Evropa nemůže být ekonomický obr a politický trpaslík je rovněž převzat z jedné věty, která zazní v souvislosti s hodnocením evropského projektu a jeho postavení vůči aktuálním problémům, s. 208, samotný rozhovor nicméně začíná otázkou na politologovu reakci na útok na newyorská dvojčata a po letech k sériovým útokům v Paříži, kde nyní žije, kterou Rupnik nyní formuloval jako „předzvěst konce tehdejšího světa, jak jsme si ho vymysleli po roce 1989“, přičemž „jestliže někteří říkali, že rok 1989 znamenal konec dějin,¹⁶ tak to co se stalo v roce 2015, je konec konce dějin.“ (s. 199). Říká, že neexistují jednoduché odpovědi na situaci, kdy „určitá část mladých lidí z přistěhovaleckých rodin z arabského světa je ochotna použít násilí, jít do největších krajností v zemi, kde jejich rodiče našli druhý domov.“ (s. 200, dodejme nejen, že se zde měli lépe než v zemi, kterou opustili, ale psychické problémy s emigrací bychom očekávali spíše právě u jejich rodičů, jak o nejednoduchosti emigrace hovoří jeden z předchozích textů).

A Rupnik srovnává někdejší radikální vzpoury a terorismus před dvaceti lety (např. RAF), kde alternativa tenkrát měla (doplňuji, podobně jako v „původním“ komunismu) „utopickou vizi, po kapitalismu očekávali zářné zítřky“ (s. 200), zatímco dnešní radikální islamismus je „import mezinárodního džihádismu do Evropy“ a „čirý nihilismus“, „vraždění obyčejných občanů západní společnosti“. A nezbývá mi, než přepsat – pro její pregnantnost – větu o situaci doby post-moderní, triumfující po roce 1989: „S odstupem byl tento triumf Západu ale především triumfem globálního trhu, který způsobil, že z naší společnosti se vytratil jakýkoliv kolektivní projekt schopný propojit minulost a budoucnost. Zůstal primát hospodářství a politika zredukovaná na účetnictvím pod mediální tyranií přítomnosti.“ (s. 200)

Hvížďala nesouhlasí s tím, že by džihádisté byli nihilisté, „oni přeci vedou náboženskou válku a vraždí cílevědomě jinověrce či bezvěrce.“ (s. 201) Rupnik zdůrazňuje absenci vnímání důstojnosti člověka, společné různým náboženstvím (včetně islámu) při fanatismu, u něhož je „naopak šokující totální ztráta soucitu či smilování a kult krutosti, až do inscenace smrti v propagandě,“ čímž je podobný fašismu. A opakují se otázky z předchozích rozhovorů, „jak se to mohlo stát“, „jsme schopni udržet Schengen“ a evropský projekt, padne (i dnes) známá kritika německé kancléřky, a opět otázka, jak to vše zvládnout, zvláště nejsou-li současní politici osobnosti někdejšího střihu, nýbrž „většinou jen produkty stranických aparátů“ (s. 207). Jedna z odpovědí: „Evropa musí najednou začít myslet v jiných kategoriích.“ (s. 207)

Výrok o nesouladu Evropy jako ekonomického obra a politického trpaslíka vychází z konzistentní analýzy dnešní koncepce „Evropy“ („projekt sjednocování Evropy“, s. 203) ve vztahu k aktuálním problémům, tedy zmíněnému rozšíření džihádismu a terorismu a ruskému imperiálnímu (nejen) myšlení. „Evropa postavená na otevřenosti a volném ohybu zboží, služeb, peněz a obyvatelstva, tedy tím, čím byla přitažlivá“ (s. 203) byla něčím, na co si všichni „zvykli jako na samozřejmost“, souvisí se zrušením hranic mezi státy, zároveň „spoléháte nutně na to, že existuje vnější hranice“.

V této úvaze pak hraje hranice klíčovou roli ¹⁷, účastníci rozhovoru rozebírají úlohu hranice (respektive její absence) v onom evropském projektu (v souvislosti s tím pak také o přístupu při přijímání přistěhovalců, tedy odlišných principů „asimilace“ a „integrace“ a jejich nedostatcích) a imperiální politiky jiných než evropských států/kultur, tj. geopolitickém myšlení (politika síly), které uplatňuje (nejen) Rusko, od něhož se Evropské společenství ale distancovalo už proto, že v evropském prostoru právě ono způsobilo v Evropě dvě války. Proto nová Evropa byla myšlena jako „mírový projekt“, nechtěla být „mocenským středem světa“, ani součástí rivality dvou supervelmocí jako za studené války, zrušení hranic jsme považovali za „známku naší něžné síly“ (s. 206), která by mohla být (při ekonomické výkonnosti a sedmdesátileté absenci válek) za přitažlivou i pro ostatní.

Pro střední Evropu pak nicméně sehrál důležitý aspekt další vývoj: Zatímco „středoevropský příběh“, opírající se i o lidská práva, v roce 1989 zvítězil, chtěli se Středoevropané „co nejrychleji začlenit do západní Evropy“ (s. 213), tj. nad ochranou západní kultury a hodnot zvítězily ekonomické zájmy (a z předchozího textu můžeme doplnit onen zájem individuální, dominující nad společným). Se zmínkou o „uneseném Západu“ (M. Kundera) ocituji znovu Rupnikův komentář k současné situaci (nedokážu to přesněji parafrázovat) – která se ovšem rokem 2022 radikálně změnila: „Celá tato konstrukce stojí na tom, že chráníme evropskou civilizaci před barbarským nájezdem z arabského světa a že zhýčkaná západní Evropa, zblblá lidskými právy a korektností, to není schopna vidět.“ A Rupnik ještě poznamenává, že na toto myslel jako jeden z mála Václav Havel ve Visegradském projektu.

V závěru pak Jacques Rupnik varuje – a jak zmíněno, právě se v oné situaci nacházíme – , že Evropa „nemá ve svém základu vůdcovství“, „je postavená na permanentní dohodě, proto je pomalá, těžkopádná“ – a proto je třeba najít „rychlé, ale opravdu rychlé řešení hraniční a bezpečnostní otázky“, kdy si „všichni toto nebezpečí [o kterém se v celém rozhovoru, ale vlastně i celé knize hovoří] včas uvědomí“ (s. 215)

Bojím se, že k rozumu dojdeme jen z donucení, říká (s vnitřní návazností na předchozí rozhovor) filozof Miroslav Petříček ¹⁸, žák Jana Patočky, a zprvu (s odkazy na vydělování určitých skupin obyvatelstva v naší historii) se vrací k hranicím v pojmech jako „my“ (hovoří také o rámcích a paradigmatech, „horizontech rozumění“), v otázce Karla Hvížďaly zazní připomenutí selhání Západu u Karla Jasperse v jeho knize Otázka viny (udává několik konkrétních příkladů), našeho chování v různých historických okamžicích (1938, 1948, 1968), kdy jsme se nejen nebránili, ale tvářili jsme se (a chovali jsme se), že nemusíme nést odpovědnost (pak ještě padne metafora M. Foucaulta o krokodýlovi, jenž se nechá sežrat krysami). Hvížďala, po shrnutí třech nejvýraznějších ohrožení, ze strany ruského imperialismu, tzv. Islámského státu a migrační vlny, jimž je společné vytěsnění rizika z běžného života (zatímco u nás jsme zvyklí na ochranu od zdravotní péče přes „správnou velikost i barvu brambor“ po šifrovaná hesla na internetu), nyní nabízí různá témata formulovaná některými filozofy (Derrida, Habermas, Giorgio Agamben, Walter Benjamin), přičemž se probírá nadřazenost ekonomiky, pojem a významy slova „krize“, nutnost kritického myšlení v komunikaci. Nutnost „v jinakosti hledat alespoň něco společného“ vidí pak Petříček jako možnost dialogu („myšlení v dialogu“). To je něco, co může i v komplikované situaci vést k nějakému řešení.

Předposlední slovo v názvu textu Petra Pitharta Hranice, hodnoty a oběti EU, jenž jak řečeno, není rozhovor, tedy „oběti“ je dořečením toho, co říkal filozof Petříček, tedy dialogu v odlišnosti jakožto modelu přinášejícího nějaké řešení, přičemž prvním slovem je slovo, které se ukazuje (ukázalo již v rozhovoru s Jacquesem Rupnikem, a když o tom trochu uvažujeme, vlastně i u všech rozhovorů předchozích) jako klíčové: hranice. Pithart se poté, co ocenil „šířku prezentovaných postojů“ i to, že se čtenáři „dostalo i mnoho nebanálních faktů“ (což bych podepsal s akcentem na to, že podstatný díl na tom má iniciátor a realizátor rozhovorů Karel Hvížďala jednak právě tím výběrem i způsobem kladení otázek, do čehož se propsala i jeho předchozí bohatá zkušenost se žánrem i s jednotlivými osobnostmi), vrátil právě k otázce hranice a k praktickém aspektům a řešení aktuální situace, od čehož se bezprostředně odvíjí téma hodnot a jejich pořadí, opět ve zcela praktickém úhlu pohledu (dáme přednost vyššímu počtu kamer a policistů na ulicích před výší sociálních dávek pro zdravotně postižené), bude bezpečnost důležitější než prosperita? To je výsledek politických rozhodnutí. A položíme-li vedle sebe například rovnost a svobodu, je otázka, co obětujeme, když budeme muset na jedné straně trochu ubrat.

Petr Pithart si pak (tak trochu k mému potěšení) rýpne do „pragmatika z Hamburku“, nad jehož názory jsem rovněž kroutil hlavou (jakkoli respektuji, že právě svou odlišností do výběru rozhodně patří) a poté se vrací k tématu hranice a přístupu Evropy k problémům. Na večeru v Knihovně Václava Havla 18. 4. 2016, kde je Petr Pithart kmotrem na křtu knihy Karla Hvížďaly, pak někdejší premiér české vlády a předseda či místopředseda senátu, zhodnotí kvality knihy (rovněž podepisuji) slovy „to, co namíchal Karel Hvížďala, je mimořádně chytré“ a v přání knize hovoří o „soustředěnosti zrcadel“, umožňujících nasvítit problémy ze všech stran.

V dvouhodinovém veřejném večeru před známým uspořádáním místa s Havlovou bystou a písmeny jeho jména na policích s knihami vystoupili vedle autora a některých v knize zpovídaných osobností, tedy právě Pitharta, Miroslava Petříčka či dalších, kteří seděli v publiku (Tomáš Glanc, Luboš Dobrovský) též Jiří Lábus, jenž přečetl několik pasáží z knihy (z úvodního Hvížďalova textu Mentální mapa 2015 ¹⁹), kontextuální uzavření takřečeno z druhé strany obstaral Vladimír Merta, jenž zahrál několik písní ²⁰.

Zazní slova o střetu západního světa s východním jakožto charakteristický topos (nejen) naší doby, ale i o konkrétních souvislostech problematiky, Petr Pithart připomíná projev V. Havla ve Spojených státech o nutnosti pomoci Rusku (Západ nepomohl, naopak přicházely i chybné rady), Miroslav Petříček hovořil o faktické absenci jednoty Západu (různé kořeny, žádný nedominuje), které ovšem není třeba do okamžiku, kdy proti ní stojí někdo, kdo se vymezuje jako přítel-nepřítel, a to tvoří obtížnou situaci, kdy je třeba najít svou vlastní identitu. Tomáš Glanc hovoří o rozkolu v 90. letech, jsou tu úvahy o tom, kdo jsme „my“, což Petříček problematizuje. Je toho víc, o čem byla řeč, Tomáš Glanc například analyzuje jiný charakter ruské propagandy, když hovoří o kurátorech souzených za výstavu Pozor, náboženství ²⁰ , kdy žalobci již nebyli primitivové z dob stalinského či brežněvovského politbyra, nýbrž byli obeznámeni s poststrukturalistickými filozofy, o tom, jak současné Rusko bojuje západními zbraněmi proti Západu (internet atd.) a o možnostech reakcí na propagandu.

Zajímavá vyjádření přináší Miroslav Petříček, když hovoří o historickém čase, jenž není uzavřenou událostí z minulosti, ale tím, jenž se právě děje, o vnějšku a vnitřku (což souvisí s řečenými hranicemi), Petr Pithart na to reaguje slovy o „nejvyčištěnějším kusu Evropy“ (dnešním nezvyku na jakýkoli cizí prvek u nás, jsou pryč Němci, předtím Židé, pak rozdělení Československa, se Slováky odcházejí i Maďaři, Romy jsme vysunuli ve vnímání za hranice atd. atd.)

Poznámky

1 Na Hvížďalově blogu najdeme v jednom z posledních příspěvků (12. 2. 2023) pod titulem Jak změní válka na Ukrajině Evropu komentář ke knize Jacquese Rupnika (je jedním ze zpovídaných k v knize Evropa, Rusko, teroristé a běženci) Střední Evropa, pták s očima vzadu.

2 S až provinilým pocitem, že jsem ještě nepřečetl některé knihy Karla Hvížďaly, které by mě zajímaly – jen v loňském roce, tj. 2022, jich vyšlo několik, Chvění je naděje (v nakl. Karolinum), viz https://www.academia.cz/chveni-je-nadeje-zaznamy-od-brezna-2021-do-zacatku-valky-2022--hvizdala-karel--karolinum--2022 , Svět Václava Cíglera (tamtéž), viz https://www.academia.cz/svet-vaclava-ciglera--hvizdala-karel--karolinum--2022 , v předchozím roce společně s J. Přibáněm Hledání odpovědnosti (rovněž v Karolinu), viz https://www.academia.cz/hledani-odpovednosti--hvizdala-karel--karolinum--2021 (s Jiřím Přibáněm spolupracoval již na knihách Tyranizovaná spravedlnost, Portál, 2013, viz https://www.databazeknih.cz/knihy/tyranizovana-spravedlnost-184412 či Hledání dějin (2018), viz https://www.databazeknih.cz/knihy/hledani-dejin-387470 - jsem se nakonec vrátil právě z aktuálních důvodů ke komentované knize.

3 Karel Hvížďala, Evropa, Rusko, teroristé a běženci, Mladá fronta 2916, viz https://www.databazeknih.cz/knihy/evropa-rusko-teroriste-a-bezenci-289265, recenze https://www.iliteratura.cz/clanek/36827-hvizdala-karel-evropa-rusko-teroriste-a-bezenci

4 Kniha byla ovšem, právě vzhledem k aktuálním událostem, znovu vydána v nakl. Universum: 2. vydání 2022 s modrou obálkou, plnými jmény zpovídaných osobností a černým otazníkem, více viz https://www.kosmas.cz/knihy/508762/evropa-rusko-teroriste-a-bezenci/

5 Až turbulentní situaci v historickém prostoru komentují zhruba v téže době, kdy vyšla  Evropa, Rusko, teroristé a běženci, řada dalších publikací, např. kniha Miroslava Bárty Česko za sto let. Čtyři rozpravy z konference Evropa a Česko 2113, viz https://www.iliteratura.cz/kniha/6336-cesko-za-sto-let-ctyri-rozpravy-z-konference-evropa-a-cesko-2113, ostatně bychom mohli připomenout další Bártovy knihy o krizích či zániku civilizace (některé s Martinem Kovářem, např. Kolaps a regenerace. Cesty civilizací a kultur, Academia 2011).

6 O metafoře (dokonce dvojí) hovořím proto, že autor porovnává ony tvary zemí, třeba „Itálie jako boty“, coby pomůcky k zapamatování z doby, kterou jsme trávili ve školních škamnách, s „mapováním“ oné eskalující krize roku 2015 (události zmíněné v mém komentáři jako rámec vymezení tématu celé knihy), přičemž vlastně používá termín, užívaný pro geografické koncepty ve smyslu, jak je popsal Kevin Lynch v knize Obraz města (Image of The City, 1960, česky 2004), pro městské plánování (užívá se běžně v projektech městské architektury, text viz  https://www.miguelangelmartinez.net/IMG/pdf/1960_Kevin_Lynch_The_Image_of_The_City_book.pdf , česky  https://www.obalkyknih.cz/file/toc/246108/pdf , o pojmu viz    https://cs.wikipedia.org/wiki/Ment%C3%A1ln%C3%AD_mapa_(geografie) ), zatímco jako pojem (mind map), populární jako vizualizace myšlenkového uspořádání v psychologii, pedagogice etc., tedy v tom významu, jak jej rozpracoval Anthony (Tony) Buzan, viz
https://en.wikipedia.org/wiki/Mind_map, Buzan viz https://de.wikipedia.org/wiki/Tony_Buzan .

7 Přesná citace části Hvížďalovy první sekvence: „Řekl jste mi, že si nejste úplně jistý, jestli tento stát přežije XXI. století“, s. 21, název celého rozhovoru Už ani nevím, jestli je Evropa schopná bránit své hodnoty.

8 K. H. Borovský, Obrazy z Rus, Pražské noviny, 1843–1846, text viz https://cs.wikisource.org/wiki/Obrazy_z_Rus

9 Přestože novodobé dějiny státu jakožto Ukrajiny jsou poměrně nedávné, Ukrajinská lidová republika, vzniklá na základě národního hnutí, byla vyhlášena 23. června 2017 (po čtyřech letech se nicméně její větší část stala součástí Sovětského svazu).

10 S. 43, obraz byl komentován čtenáři kdesi na internetu, též Jan Lukavec na iLiteratuře, https://www.iliteratura.cz/clanek/36827-hvizdala-karel-evropa-rusko-teroriste-a-bezenci.

11 Podobnou myšlenku uplatňují i další  historici, když hovoří o „dlouhém“ 19. století, viz např. Milena Lenderová, Daniela Tinková, Vladan Hanulík, Tělo mezi medicínou a disciplínou, NLN 2014.

12 A zaznamenávám Hvížďalovu větu, kterou mi potvrzuje, že osobnost prezidenta (kterého si navíc zvolil Masaryk za svého nástupce) asi vnímám odpovídajícím způsobem, zvláště když v další větě čtu vyjádření Friedricha Torberga, které znám odjinud v podobné formulaci (v souvislosti s tím, že Beneš odmítl pomoc Otty von Habsburg, syny posledního českého krále Karla I., při jednání proti Hitlerovi, slovy „raději Hitler než Habsburk“, citováno na Wikipedii v hesle Otto von Habsburg. V Hvížďalových rozhovorech se tento výrok opakuje na více místech.

13 S. 69, doplňme zde alespoň titul Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem a participaci Zdeňka Nejedlého, po druhé světové válce pak jednoho z nejvlivnějších komunistických politiků, ruské téma u nás ovšem má starší kořeny, kromě obrození se v příštím rozhovoru s J. Přibáněm připomíná Masarykův rozsáhlý spis Rusko a Evropa, vydávaný od r. 1915, s. 98, kompletně pak vydaný ve třech svazcích znovu v 90. letech.

14 Vzpomínám si na německý televizní pořad Tutti frutti, po Listopadu pak vysílaný i tenkrát ještě Československou televizí, jehož součástí byla propagace evropské proto-měny, zvané tenkrát ještě – coby politický projekt jednotné evropské měny – ECU.

15 Petr Robejšek, pobývající v době rozhovoru v Německu (takto jej Hvížďala v názvu uvádí) se pokoušel jako představitel strany Realisté, již založil, kandidoval v r. 2017 do poslanecké sněmovny, po několika letech, 2019 strana zanikla, viz  https://echo24.cz/a/idKqN/kritik-eu-politolog-robejsek-zaklada-novou-stranu-realiste. Toto již Karel Hvížďala nemohl zachytit, protože to jsou události po vydání publikace, Robejškovu kontroverzní osobnost nicméně dokládají např. i aféry s publikací některých článků, některé redakce se rozhodly o ukončení spolupráce s politologem, viz portrét na české stránce Wikipedie.

16 V souvislosti s Rupnikem použitým výrazem „koncem dějin“ zarezonuje název titulu Francise Fukuyamy, jenž se ukázal naprosto scestný (jeho kniha Konec dějin a poslední člověk, v orig. 1992, vyšlo česky v r. 2002, a je dáváno do protikladu s Huntingtonovým Střetem civilizací z r. 1996, vydaným ale v češtině v témže nakladatelství, tedy Rybka Publishers, o rok dříve – s podobnou obálkou zobrazující Babylonskou věž, resp. Breughelův obraz, nacházející se ve vídeňském Kunsthistorickém muzeu.

17 Debata o hranici bylo také jedním z nejzávažnějších témat na večeru v Knihovně Václava Havla 18. 4. 2016 (křtu knihy Karla Hvížďaly), kdy se rozhovor o hranici odehrával mezi moderátorem Petrem Fischerem a Miroslavem Petříčkem, o němž Fischer prozradil, že se fenomenologií hranice zabývá na fakultních seminářích. Motiv hranice je pojednán i ve vnějším tvaru samotné knihy, na přední obálce je to grafika „mapy“ Evropy s vyznačeným Českem, na zadní straně barevně proměněná, nad ní pak citát Petra Pitharta, jehož první věta zní: „Náš nejaktuálnější a také nejdramatičtější konflikt hodnot představuje neprodyšnost našich hranic.“
Večer v Knihovně Václava Havla 18. 4. 2016, https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/videa/646/karel-hvizdala-evropa-rusko-teroriste-a-bezenci-18-4-2016  moderuje Petr Fischer, přítomni Miroslav Petříček, Petr Pithart, Jiří Lábus, zahrál Vladimír Merta. O tom i https://www.cervenykoberec.cz/74609/ukazky-z-knihy-evropa-rusko-teroriste-bezenci-precetl-jiri-labus/ 
Téma hranice považuju v pohledu na svět za klíčové v podstatě od studentských let, kdy mě kamarád v tehdy „Zdí“ rozděleném Berlíně dovedl na příslušné místo a řekl mi, za touhle zdí bydlí moje sestřenice, ale na kávu k ní jít, kdy chci, nemohu. Téma kapely Pink Floyd The Wall pak získalo aktuálnost, když se o dvacet let později Zeď bourala (koncert 21. července 1990 na Postupimském náměstí). Téma zdi (ostrova, hranice aj.) mě v širších souvislostech zajímá v rámci „vrstev vědomí“.

18 Rozhovor v nepatrně odlišné úpravě je na internetu k dispozici
na adrese https://nazory.aktualne.cz/rozhovory/miroslav-petricek-jsme-protekcnimi-obyvateli-zemekoule-a-neu/r~33871f96a24c11e5b6cc002590604f2e/ . Miroslav Petříček se vyjadřuje i k diskursu dnes, srovnává návrat ke kritickému myšlení v Německu „až s generací synů a vnuků“, potvrzuje to, co si myslel v čl. V Rusku už není s čím lež srovnávat. Jde o nemožnost rozpoznat jakoukoliv pravdu, míní filozof Petříček viz https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/miroslav-petricek-rusko-ukrajina-valka-putin_2208091247_til  v den výročí počátku války na Ukrajině (24. 2. 2023)
Čtenářce s nickem matematicka na www.databazeknih.cz – se líbil (vedle Rupnika a Pitharta) právě rozhovor s M. Petříčkem.

19 „Tato kniha je pouze pokusem o diagnózu hlavních hráčů roku 2015 [etc.], předposl. dst., s. 16, a závěrečná část posl. odstavce („A to je ta nejhorší….“), s. 17.

20 V. Merta: písně Kecy po úvodních vyjádřeních, poté Nitky a nakonec jakožto „předěl“ k druhé části „teroristé a běženci“ Na dluh Bulatu Okudžavovi (album Domilováno), komentoval vždy několika úvodními slovy.

20 Výstava Pozor, náboženství! viz https://www.forum24.cz/kazdy-chvilku-v-rusku-ted-pro-zmenu-zase-pronasleduji-ateisty-a-spol/ .

Karel Hvížďala, Evropa, Rusko, teroristé a běženci, Mladá fronta, Praha 2016