Karel Gott / 80

Karel Gott / 80

Psáno na začátku července 2019, tenkrát nezveřejněno, nyní pouze stylisticky doupraveno.

Karel Gott. Dlouho nebylo tolik velkolepých oslav a mediální pozornosti, jako tomu je v případě po léta vítězného Zlatého/Českého Slavíka Karla Gotta. „Nejvýznamnější a jeden z nejpopulárnějších českých zpěváků všech dob, který je díky svému jedinečnému tenoru a více než 2000 písní všech žánrů ve svém repertoáru nazýván Božský Kája, Zlatý hlas z Prahy, Sinatra Východu nebo Posel dobrých zpráv. Je držitelem na 50 platinových, diamantových, zlatých a stříbrných desek,“ říká první odstavec textu o zpěvákovi, jenž slaví v letošním roce své velké kulaté výročí, na stránkách České televize, která uvádí v den jeho narozenin – 14. července – na ČT art pořady Zpátky si dám tenhle film, Čas slunce a růží, a v další dny třídílný „bilanční minisérii“ Karel je Gott, několik záznamů koncertů či pořadů, v nichž byl Gott hostem (Na plovárně, Na kus řeči, Všechnopárty) či konečně rozhovorů. V novinách a jejich přílohách (magazínech) je Gottovi věnována pozornost, např. v příloze MF dnes celé jedno číslo s osmdesáti výroky zpěváka a svědectví několika osobností, které se pohybovaly v jeho blízkosti.

Nevěnuju tomu všemu nijak soustředěnou pozornost, nejsa nijak zvláštním fanouškem Karla Gotta ani dnešního mainstreamu v populární hudbě (je ovšem otázka, zda do něj Gott dnes patří, respektive zda jej lze s ním ztotožnit, vlastně se domnívám, že nikoli), přesto mi připadá, že tvářit se, že Karel Gott neexistuje a věnovat se věcem zájmu ve svém zorném úhlu pohledu, by mohla být i trochu póza. Pravda, nemusel bych psát žádné komentáře, nicméně už fakt, že Karel Gott byl nějak přítomen (někdy blíže, někdy jen na vzdáleném horizontu) v životě, který jsem tady prožíval, mi nedá. Je ovšem pravda, že se populární zpěvák dokázal postarat o to, aby byl stále nějak vidět, ať to vyplývalo z jeho aktivity samé či to byla schopnost tuto stránku nezanedbat a postarat se o ni.

A ovšem, nebyli to jen Slavíci, ale takové pořady jako ony koncerty ve Slaném, nejrůznější Vánoční koncerty či zmíněné hostování v různých televizních pořadech, vzpomínám na ten skeč, kdy Gott projevil smysl pro humor, když ho – podle zásad gagu, kdy musí dojít ke dvojí překvapivé proměně – v jednom zábavném pořadu nejdříve na jevišti „nemožné“ ostříhali a zpěvák se zpěčoval, že takhle přece nemůže jít před lidi, a tak nakonec tuším onu paruku sundal s tím, že tedy bude zpívat holohlavý. A takových výstupů bylo více, dokonce, pokud to nebylo režijně domluveno, ale možná nebylo, když na Gotta „ušili boudu“ a vylákali ho se štábem do zahraničí s tím, že má dědit (doufám, že to nezkresluju), ustál okamžik, kdy prozradili, že to všechno byla jen hra.

Jak jsem už naznačil, nejsem Gottovým fanouškem v tom pravém smyslu srdečního uchvácení, fascinace, euforie či až mrazivého pocitu, jaký mě provázel při některých okamžicích populární hudby své doby, ať již to byli Beatles, některé rockové skupiny různého zaměření, Tom Waits či některé další osobnosti i z jiných žánrů, nicméně na druhé straně nechci odbýt celou věc poukazem na Gottův podpis Anticharty či nadšeným souhlasem s vyjádřením Milana Kundery v Knize smíchu a zapomnění, které jsem zachytil znovu na FB, kde spisovatel hovoří o „prezidentu zapomnění a idiotu hudby“ (prvním myslí Gustáva Husáka), ostatně v novém českém vydání vyškrtnutém (zveřejnění na FB argumentovalo právě tím, že je to z tohoto důvodu znovu připomenout). Vím, že to byl trochu jiný kontext, přesto jsem s touto formulací už tenkrát ostře nesouhlasil. V různých jiných a dokumentech a vyjádřeních, třeba Jiřího Suchého, byť je možné říci, no přece ho nebudeme při jeho výročí pomlouvat, zaznělo, jak slušně se Gott naopak zachoval při různých příležitostech, kdy by mohl jednat jinak.

Ovšem, v těch komentářích převažovalo slovo „profesionalita“. Přišel na televizní natáčení v Západním Německu dokonale seznámen se scénářem, kam se v kterou chvíli podívat do které kamery a takové ty věci, které jsou třeba zvládat vedle zpěvu, který je samozřejmostí, a dal to na první dobrou. A když to, podle tehdejších zvyklostí chtěli natočit ještě jednou, bylo to znovu perfektní. Na jedné straně jsem neslyšel prohlášení o tom, že by zpěvák byl něčím kamarádem (z jednoho zdroje jsem slyšel, že jeho jediným skutečným přítelem byl předčasně zemřelý Jiří Štaidl), na straně druhé ona zmíněná profesionalita. Když o tom nicméně přemýšlím, ono to nejspíš není lehké, na vrcholu být s každým kamarád, takže tento moment beru rezervovaně. Postačí ona slušnost, korektní vztahy, a určitě tu byla ještě v mnohém navíc ochota pomoci, o čemž jsou rovněž svědectví.

A za mě, pokud bych už se vůbec chtěl nějak v tomto smyslu vyjadřovat (jsem dalek jakéhokoli posuzování), to je onen humor, schopnost být k sobě samému v odstupu, jako tomu bylo v oněch dvou zmíněných případech. Podstatná pro mě je skutečnost, že byl, nejspíš podobně jako u desetitisíců jiných posluchačů, svým způsobem přítomný v mém životě – nikoli u těch pro mě náhodných vystoupeních na Slavících, které člověk v některých případech třeba sledoval v televizi, nýbrž v úplných začátcích, kdy netušil, jak velkou hvězdou se stane, a byl jedním z – byť velké – sestavy tehdejších popových zpěváků vedle Waldemara Matušky, Evy Pilarové, Václava Neckáře, Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové Hany Hegerové, Šlitra a Suchého (posuzuju z dnešního odstupu, samozřejmě tu byla celá řada i dalších, Karel Hála, Yvetta Simonová s Milanem Chladilem, Karel Štědrý a další, ve své době na televizních obrazovkách a v rozhlase stejně, ne-li více viditelní a slyšitelní).

„Walda“ tenkrát vzbuzoval z nějakých důvodů ve mně osobně větší sympatie než Karel Gott, bylo to možná podobně, jako se v britském měřítku poměřovali The Beatles kontra Rolling Stones, přesto mi zůstane hluboko do paměti vryta písnička Zvonek samotu protíná, kterou vysílal vesnický rozhlas na chmelové brigádě příslušného roku a já jsem prožíval na tamější návsi romantické chvíle studentíka zamilovaného do všech dívek a v tu chvíli do jedné. Takže to jsou jiné souvislosti než, ať už kriticky nebo obdivně, poslouchat nově koupenou gramofonovou desku. A kromě toho v odstupu toho opravdu dlouhého času to vše člověk vnímá jinak, jednak v perspektivě vzpomínek, které, samozřejmě transformované, zůstávají nicméně v bezprostřední blízkosti aktuální mysli, jednak v souhrnu všech těch let s proměnami včetně těch posledních s nepříznivými zprávami o Gottově zdravotním stavu a obavami fanoušků o něj, kdy jakoby ti ostatní zmínění, ačkoli jsou stále viditelní, přece jen o určitý stupeň ustoupili za Gottovou velikostí.

Z onoho jednoho z mnoha se léty v osobnosti Karla Gotta uzrálo něco, co má přesah, který, jak jsem řekl, nechci hodnotit – ani mi to nepřísluší. Jediná věc, kterou lituji, je, že jsem jej v životě, na rozdíl od některých jiných zpěváků a zpěvaček, neslyšel naživo, natož abych s ním osobně prohodil pár slov. A ovšem, je to moje chyba, z jeho strany si myslím – vzhledem k tomu, jak byl vůči svým posluchačům vstřícní – bylo příležitostí bezpočet.