Josef Polišenský, Josef Kollmann / Valdštejn, ani císař, ani král

Josef Polišenský, Josef Kollmann / Valdštejn, ani císař, ani král
knihy o Albrechtovi z Valdštejna

Zabývat se Albrechtem z Valdštejna znamená snad v první řadě přečíst si knihy „klasiků“ Josefa Pekaře či Zdeňka Kalisty, což by měla být takřka samozřejmost, ale i českých historiků, kteří se jednou z nejpozoruhodnějších osobností starší novověké evropské historie zabývali po druhé světové válce, tj. Josefa Janáčka (1925–1994), Josefa Kollmanna (1920–2007) a Josefa Polišenského (1915–2001). U každého z nich se setkáme s osobitým přístupem a odlišnými postoji v některých aspektech Valdštejnova hodnocení, dvě rozsáhlé monografie historiografa, archiváře a editora dokumentů k českým dějinám (Valdštejn a evropská politika, Valdštejnův konec, Historie 2. generalátu 1631-34), původem ze Slovenska, který je spoluautorem knihy, o níž je tento příspěvek, jsou zevrubnějším pohledem na téma, které Janáček a Polišenský pojednávají každý z poněkud jiného úhlu (zcela jistě na tom má podíl i jejich zaměření, v prvním případě archiváře hlavního města Prahy a vědeckého pracovníka Historického ústavu ČSAV, zaměřeného na dobu předbělohorskou, ve druhém práce profesora obecných dějin na FFUK, jenž se zabýval vedle „moravských témat“ rovněž tématy celoevropskými, ale i dějinami Latinské Ameriky). Úsměvná a snad ne znevažující je („věcně nevěcná“) poznámka, že všichni tři autoři mají totéž křestní jméno.

Právě oněmi rozdílnými přístupy jednotlivých autorů – a reakcí toho kterého na předchozí pohledy – (a je to symptomatické, pravděpodobně k tomu vybízí výbušná povaha celého námětu) se pod titulem „valdštejnská otázka“ zabývá hned v úvodu Josef Polišenský hned na prvních stránkách kapitoly Úvodem … pět základních otázek: Po zmínce o charakteru valdštejnských písemností „roztroušených po archivech a knihovnách nejméně celé Evropy“ a jejich největší koncentraci v Mnichově Hradišti, prvních reakcí v pracích Henry Glapthorna, J. H. Hagelganse, Galeazzo Gualdo Priorata či Jeana-Francoise Sarrasina a českého Václava Františka Kocmánka, odsuzujícího už tenkrát vévodu coby „nepodařeného synka vlasti“ a podobně negativním hodnocení Jana Jeníka z Bratřic, a případně ještě nedokončeném veršovaném eposu Giacoma Casanovy se věnuje Polišenský osudům zájmu Friedricha Schillera o Valdštejnovu osobnost, zprvu historického a poté dramatického v proslulé trilogii – „Schillerův Valdštejn je tragický, v podstatě idealistický hrdina“.

Různě viděli Valdštejna poté přední historikové – Leopold von Ranke jako „sobeckého, ale idealistického bojovníka za mír“, Antonín Gindely, jenž akcentuje boj o moc, „okrašlovaný postupně ideály náboženskými“, či H. Hallwich, který viděl ve Valdštejnovi předchůdce hnutí „pryč od habsburků“, Josef Pekař, jeden z nástupců Gindelyho na pražské univerzitě, „později první profesor československých dějin“, jenž ve své habilitační práci Dějiny valdštejnského spiknutí (1895, 1934, německy 1937) vycházel z pozic českého nacionalismu, namířenému proti „německému, ba velkoněmeckému chápání“ otázky. Naopak proti Pekařovým názorům, který někdy soudil, že mu šlo o českou korunu (komentuje s nesouhlasem J. P. v Pramenech a literatuře), vystoupil ve spise Valdštejnův konec. Příčiny, průběh a následky katastrofy vídeňský historik Heinrich von Srbik, jenž měl zato, že mu šlo o sjednocení Německa (tamtéž, J. P. rovněž nesouhlasí, kromě toho Srbik říká, že „Valdštejn se dopustil velezrady, ale teprve tehdy, když musel bojovat o holý život. Snaha po pomstě a po moci nebyla podle Srbika jediným motivem Valdštejnova jednání.“). Trochu s despektem hodnotí Polišenský „víceúčelové historické vyprávění“ Golo Manna (syna slavného Thomase Manna) s názvem Wallenstein. Sein Leben erzählt von Golo Mann. Když jsem sám tu knihu četl (dostala se do jičínského muzea darem), nevěděl jsem, že na jejím vzniku percipoval historik Miroslav Hroch. Polišenský Mannovi vytýká, že se nepokusil o nové možné položení otázky na základě vydání do té doby neznámých dokumentů k dějinám třicetileté války s názvem Documenta Bohemica, na druhé straně (v Úvodní poznámce k Pramenům a literatuře) uvádí, že i on participoval na pomoci německému autorovi..

Josef Janáček (v knize Valdštejn a jeho doba, 1978, navazující i na předchozí vlastní práce) naopak zdůraznil, že mu jde „o české, popř. moravské kořeny Valdštejnova vzestupu“, velký důraz pak kladl na výsledky antropologického průzkumu vévodových tělesných ostatků, které provedl v roce 1975 prof. Emanuel Vlček. Podle nich Valdštejn trpěl od roku 1604 dnou, nýbrž syfilidou (vzpomínám si na Vlčkovu přednášku v Chebu při velkém Valdštejnově výročí 1984, kde uvedl tezi, že vévodovi zbývalo pravděpodobně jen několik měsíců života, takže jeho vražda v roce 1634 vlastně běh událostí, který by tak jako tak nastal, příliš nezměnila). Také Josef Polišenský uvádí, vedle dokonce samostatní podkapitoly s názvem Záhadné Valdštejnovy nemoci (s. 25) na celé dlouhé řadě míst v knize Valdštejnovy zdravotní potíže a s tím související průběh jeho aktivit. Polišenský dochází rovněž k jiným závěrům než Janáček, který uvádí jako základní protiklad „konflikt české šlechty s evropskými ambicemi Valdštejnovými“, i než Pekař, který staví svůj výklad na protikladu „české“ a „německé“ politiky.

Polišenský již v úvodu (na s. 15) nastiňuje základní problematiku evropské historie té doby, když hovoří o citlivosti českých zemí „na všechny konfliktní jevy, které se objevily v evropské politice“, na souvislost s državami Habsburků nejen rakouských, ale i španělských a říká: „České země byly zataženy do přediva evropské politiky a ta se od roku 1566 točila kolem dvou hlavních otázek; otázky turecké a otázky nizozemské. V prvním případě šlo o staletý konflikt islámského Východu as feudálněkřesťanskou Evropou, ve druhém šlo o konflikt, který ze stavovského odboje šlechty a měst Nizozemí vyrost v evropský konflikt, kterému nizozemští historikové říkají Osmdesátiletá válka.“ Když pak v průběhu Polišenského výkladu čteme – na řadě míst – jak Valdštejn, často proti císařovým představám, chtěl ukončit různé spory na severu Evropy, aby se mohl vrhnout proti Turkům na druhé straně kontinentu, musíme si vzpomenout na tuto myšlenku, formulovanou českým historikem.

Rozbor pokračuje analýzou dalších historických souvislosti a je zakončen tezí o pěti základních problémech v životě a smrti Albrechta z Valdštejna. Klade si řadu otázek, mimo jiné: „Co pro něho znamenalo zatažení do evropské velké politiky, tj. do středu zápolení Španělska a Spojeného Nizozemí? Proměnil se v poslušného vykonavatele španělských plánů? Je rozkvět jeho válečné zásobárny, základu vojenského podnikání, frýdlantské terra felix jeho vlastním dílem? Kdo způsobilého první pád a koho musel napříště považovat za svého nepřítele?“ Na mnohé nalezneme odpovědi právě v Polišenského knize Valdštejn, ani císař, ani král.

Je rozčleněna (kromě zmíněného Úvodem… a ještě nezmíněného Závěrem… Valdštejnova smrt a velká evropská politika) do osmi kapitol, chronologicky sledujících vzestup původně chudého šlechtice, narozeného na nevelkém heřmanickém statku v jedné ze tří linií, v něž se rozrostla původně větev Jana z Valdštejna, kterému patřily Hořice, totiž Lomnice, Hostinné a Bradlec, tedy potomka linie z Hostinného, Albrechtova otce Viléma a matky Markéty Smiřické, pocházející z rodu, který měl naopak rozsáhlé majetky (od Náchoda a pohraničních hor až ke Kutné Hoře a Praze), dozvíme se o jeho prvních krocích v zahraničním vzdělání. Šestnáctiletý Albrecht se ocitl na univerzitní koleji v německém Altdorfu poblíž Norimberku (dodnes se tam konají slavnosti s divadelními představeními, průvody etc., viz jedno z mých fotoalb na Rajčeti), nebyl nicméně nijak pilný student s jakkoli skvělými výsledky (vlastně to skončilo rvačkou a vězením), ač nadaný, jak svědčí naopak skutečnost jeho znalosti jazyků, vedle češtiny a němčiny též latiny a italštiny (v Itálii se shlédl, a uvědomujeme si, jak právě toto bylo důležité pro dobu budování jičínského sídla, kam povolal právě italské architekty), „četl běžně španělské zprávy, o franštině měl aspoň jisté ponětí“.

Polišenský nyní sleduje Valdštejnovu vojenskou kariéru, zprvu krátkou, zhruba půlroční účast na bojích v Uhrách, ve službách císařových v hodnosti hejtmana (i s tím, že o některých úsecích života máme zprávy kusé), poté plukovníka (Oberst),  kariéře na dvoře arcivévody Matyáše… (od s. 28) a po pro tuto kariéru nezbytné konverzi ke katolické víře. Přitom historik činí odbočky, respektive vedle Valdštejnova života načrtává obecnější (kontextuální) souvislosti, např. v posledním případě popisuje napětí mezi Rudolfem a Matyášem (a uvádí další zainteresované osoby), v případě Valdštejnovy svatby s Lukrécií Nekšovou z Landeka její příběh a zpochybnění legendy o starší ošklivé ženě, s tím, že se Valdštejn zbavil některých statků v Čechách („heřmanické panství postoupil svému strýci Hanibalovi z Valdštejna (1576–1622), tehdy nejvyššímu mincmistrovi království českého“) a orientoval se na Moravu, pak charakteristiku celého regionu (třetí zem České koruny; „po Čechách, Slezsku a před oběma Lužicemi“, popis důležitých obchodních cest, zvl. stará jantarová stezka, charakter moravské šlechty ad.).

Do hry vstupují další historické osobnosti, příbuzný Karel starší ze Žerotína, Gabriel Bethlen, Jan Adam z Víckova, souputník a soupeř Baltazar de Marradas, Ladislav Popel z Lobkovic a jeho bratr Zdeněk, nejvyšší kancléř, španělský vyslanec ve Vídni hrabě Oňate (není možné je tu uvádět ani v minimálním výběru), hovoří se o cestě do Itálie, moravském zemském sněmu v Olomouci v roce 1614, generální sněm zemí české koruny jednající znovu o turecké otázce – a posléze o Valdštejnově cestě válečného podnikatele (podkapitola nazvaná Americké stříbro a počátek třicetileté války a následující Albrecht z Valdštejna, plukovník moravských stavů, dále Valdštejn a převrat na Moravě či Dvojnásobný císařský plukovník).  Sledujeme postupně Valdštejnův vzestup a zároveň ony známé události od pražské defenestrace 1618 přes Bílou Horu až po exekuci na Staroměstském náměstí, jíž se ovšem osobně neúčastnil.

Třetí kapitola nazvaná Velký kořistník souvisí s „válkou zlaťáků“, jak byla nazvána třicetiletá válka, a popisuje mechanismy, jak se Valdštejn dobral během poměrně krátké doby vlastně pouhých několika let obrovského majetku: půjčky císaři, majetek v zástavě, dlužní úpisy, skupování konfiskátů, tj. získávání zkonfiskovaných panství, tedy „velký výprodej“ a okamžité přeprodávání právě koupených statků, jejich podhodnocení vzhledem k reálné ceně, znehodnocení mincí při tzv. kaládě, tj. zhoršování poměru drahého kovu, tzv. zrna, k ostatnímu kovu v minci, označované též jako „dlouhá mince“, účast tzv. konsorcia a Jana de Witte, vlastní budování císařské armády včetně verbování vojsk a vykazování těchto nákladů císaři atd..  Zároveň se dozvídáme o dalších vojenských aktivitách, tj. tažení na Moravu (opět v celkových evropských souvislostech).

A také o frýdlantském knížectví, které se stalo centrem jeho státu ve státě a s nímž byly spojeny některé Valdštejnovy tituly (vedle těch vojenských), totiž povýšení „do stavu říšských knížat s titulem vévody frýdlantského“, v němž posléze buduje v Jičíně své sídlo se všemi příslušnými hospodářskými, správními a soudními úřady, s nejdůležitější dvorskou kanceláří, budovaná podle úřadů zemských. Polišenský zevrubněji popisuje „každodenní život a starosti prostých oddaných, ale také rytířských leníků a úředníků na Frýdlantsku“ – vzhledem k tomu, že písemnosti na frýdlantském panství se „dochovaly ve vzácné úplnosti“. A také se již hovoří o Valdštejnových podporovatelích (Karel z Liechtensteinu) na naopak kriticích a nepřátelích (Slavata a Martinic, kardinál Dietrichstein), jejichž počty se strmým vzestupem Valdštejnova postavení narůstaly.

Tím podstatným směrem byla Valdštejnova „cesta k prvnímu generalátu“ (i název 4. kapitoly). Opět se noříme do evropských souvislostí, skončení falcké války (bitvou u Stadtlohnu, 1623), „jejímž výsledkem bylo vyhnání Fridricha Falckého z jeho zemí“, jíž se ale uzavírala jen „první fáze třicetileté války, započatá pražskou defenestrací“, následovaly fáze další, z nichž první je válka dánská – hovoří se o Anglii, švédském Gustavu Adolfovi či dánském králi Kristiánovi IV., jenž se „stal hlavou [protestantské] aliance“, ustavené na kongresu v Haagu. Popsat podrobnosti složitého historického vývoje, tažení do dolnosaského kraje, mírového jednání v Brušviku (Braunschweig), problémy s Tillym, starého válečníka, jenž nechtěl mladého Valdštejna podporovat atd. je nad možnosti tohoto komentáře. Co ale mohu zmínit, je uvědomení si toho, že obraz Valdštejna, plasticky zpodobeného českým historikem, není jen obraz arogantního a všemocného válečníka, jak by nám jeho úspěchy mohly namlouvat, nýbrž i neustálá vratkost jeho postavení, daná i zmíněnými nepřáteli, extrémní napětí, spojené s těžkostmi a obtížemi (např. už tím, že císař přesouval na něj vydržování armády, nedodával ale peníze, v řadě věcí mu nechtěl vyhovět), neshodami s Tillym či neblahým zdravotním stavem.

Jsou tu další historické události, Mansfeldův „úmysl dobýt dessavský most a potom táhnout do Slezska“, jeho a Valdštejnovo tažení do Uher, mír s Bethlenem (Bethlenem Gáborem, sedmihradským knížetem, jedním z vůdců protirakouského povstání), tažení do Slezska, kde Dánové v tu dobu „ovládali krajinu od Opavy, Krnova, část severní Moravy přes Lipník, Hranice, Valašské Meziříčí a Těšín, kde byly silné posádky“, „operace v Braniborsku a na Labi“ (i název jedné z podkapitol) a „ofenzíva proti dánským zemím“ (rovněž), zakončené úspěšně rychlým vítězstvím, přičemž toto „bylo jeho dílem, nemusel se o ně dělit s Tillym“. Valdštejn svévolně obsazuje Pomořany a tím završuje kontrolu celého pobřeží Severního a Baltického moře, což je zároveň obrovské břemeno a rozšíření války z dolnosaské na severoněmeckou. Chtěl tím rovněž prospět španělskému maritimnímu projektu, vedle toho ale zároveň pomýšlel „na získání Meklenburska v úhradu svých pohledávek u císaře“.

I nadále si Polišenský klade otázky (název 5. kap. je Na vrcholu moci…?) v tom smyslu, jak jsem naznačil i v před-předchozím odstavci a se záměrem vytvořit – na rozdíl od některých předchozích interpretů Valdštejnovy osobnosti – „střízlivý pohled na kontroverzní osobu Valdštejnovu“ (tak to formuluje i v závěru knihy). Přes úspěchy, které „ohromily celou Evropu“, vojevůdce naopak našel staré nepřátele a přestože věrně sloužil i zájmům Španělska, právě odtud přicházely nejzákeřnější snahy o jeho sesazení, „platil stále za českého povýšence, za cizince v říši, a jeho postavení bylo nejisté. Na jeho osudu bylo paradoxní, že čím větších úspěchů dosáhl, tím větší závist a nenávist vyvolával a tím se jeho postavení stávalo méně stabilním. Počátky jeho pozdějšího osudu v Řeznu (1630) a Chebu (1634) spadají již do tohoto období.“ Tím prvním místem a datem se myslí sněm, který donutil císaře Valdštejna opravdu zbavit generálské funkce, ty druhé údaje by měly být snad zřejmé i žáčkovi základní školy. Přitom fakticky v tuto chvíli stále stoupá, úhradou je mu uděleno Meklenbursko, navíc schwerinské biskupství „se všemi kláštery a duchovními zbožími“, dále pak Zaháňské knížectví atd., vše vlastně bez předchozího řádného ocenění, takže opravdu byl v pozici, „jaké před ním dosud v císařské vojenské službě nikdo nedosáhl.“

Ne vše se nicméně daří. Nedaří se například Valdštejnovo úsilí o zřízení vlastního válečného loďstva, hanzovní města odmítají umístění vojenských posádek, bojí se ohrožení obchodů se Španělskem (nejurputněji odmítá město Stralsund, Arnim město marně přemlouvá). Problémem také je nečekané povstání v bývalém panství Smiřických, jehož jiskra hrozí přeskočit do vedlejšího panství Frýdlantského. Přímo zloduchem se jeví kapucínský provinciál P. Valerio Magni, vzdělaný muž, nicméně intrikán, jehož soustavné pomluvy (Polišenský je všechny vypisuje) posléze byly opravdu jednou z hlavních příčin Valdštejnova odvolání. Změnil se Valdštejnův poměr k císaři. „Nebyl již založen na oddanosti a snad i na respektu. Uvědomoval si, že jeho postavení je výsledkem jeho vojenské a finanční síly, nikoli císařovy obliby a důvěry; císař se ho v tomto období již spíše bál.“

Pokračují vojenské operace na severu Evropy, Dánové podnikají výpady, Valdštejn řeší s Arnimem stále odolávající Stralsund, marné je nátlak i jednání, nakonec padl do rukou severských mocností, „pravým vítězem“ se stal král Gustav Adolf a město pak mělo posádku, kterou odmítalo, „téměř dvě století, a mnohem větší, než jakou tam chtěl umístit Valdštejn. Pozbylo svou nezávislost, kterou Švédsko postupně dále oklešťovalo.“ V klidu nezůstává ani Usedom, Wolgast, Rostock atd. Španělský projekt „na smíšenou severní obchodní společnost, která měla ochromit nizozemský námořní obchod, dostal v tomto roce smrtelnou ránu“, zástupci hanzovních měst se dohodli a rozhodli, že zůstane vše při starém. Pokračuje mírové jednání v Lübecku (mírová jednání při všech možných příležitostech Polišenský vždy zdůrazňuje), bezvýchodně se vleče (podmínky krále jsou pro císařskou stranu nepřijatelné), cizí mocnosti (Anglie, Francie) „se snaží odvrátit krále od míru“, Valdštejn přichází v memoriálu s razantním řešením, vyklidit celé pobřeží, jinak se míru nedosáhne. Po dalších peripetiích se podaří Valdštejnovi mírové smlouvy v Lübecku dosáhnout.

Mezitím se na jihu Evropy, v Itálii, rozhořel „mantovský spor“, císař na Valdštejnovi chce, aby poslal vojska tam, ten se zdráhá. Nakonec dostane rozkaz – „dosud jeho největší zásah do Valdštejnovy velitelské pravomoci, který mu ukázal, kde jsou hranice jeho moci.“ Lekce o tom, „kdo tu je pánem“. Ale: „v důsledku této situace se plány na tažení proti Turkům rozplynuly vniveč již za několik dní po podepsání míru.“

Velký otřes způsobil – po deseti letech války – restituční edikt, který vrátil stav do roku 1555, tedy roku  augšpurského míru: „veškerý církevní majetek zabraný protestanty […] má být církvi vrácen.“ Valdštejn a Tilly měli poskytnou vojenskou asistenci restitučním komisařům. Valdštejn nicméně „od počátku považoval restituční edikt za chybný krk, k němuž byl císař dohnán kněžstvem, a měl za to, že vyhrocuje situaci, porušuje dosavadní mocenskou rovnováhu v říši a maří jeho snahy po dosažení univerzálního míru v říši.“ Navíc si, přestože se znovu zdráhal, ještě více „znepřátelil katolické kurfiřty, knížata i Ligu.“ Rozjitřené obyvatelstvo v Magdeburku se vzbouřilo, „ozbrojilo, podnikalo výpady do okolních míst a vsí, plenilo, loupilo a pálilo.“ Valdštejn se obával, že zde vznikne „nový Stralsund“, zvolil proto umírněný postup, nikoli vojenskou, ale hospodářskou cestou.

Polišenský se nyní vrací k Mantovské válce (válka o gonzagovské dědictví, o vévodství mantovské a monferratské), která časově zapadá do války třicetileté, „ale svým charakterem z ní zcela vybočuje.“ Nebudu sledovat celou složitou (převážně vojenskou) problematiku, popsanou na s. 155–164, stejně jako dění v době války švédské, líčené od s. 164 prakticky až do okamžiku, kdy byl Valdštejn odvolán (stejnojmenná kapitola od s. 177). Poznamenám jen, že celé další dění (jemuž např. Kollmann věnoval samostatnou objemnou knihu) je nyní probráno prakticky na pouhých třiceti stranách, přičemž ještě i v této části se autor vrací k předpokladu tohoto vývoje – jednání kolegia v Řezně, jehož režie se vymkla „císaři zcela z rukou“, probírá od s. 178, vlastní text (kromě kap. Závěrem) končí na straně 210.

V situaci, kdy Valdštejn měl odejít do Itálie a zároveň se v Magdeburku rozhořelo povstání a bylo třeba tedy zasáhnout zde a posílit obranu Meklenburska a Pomořan se rozhodl pro onu druhou možnost a usilovat s Itálii o mír, dokud tam ještě bude trvat účinná hrozba. Švédský král se mezitím zmocnil Rujány, a když se sešlo v Řezně kolegium, vyvrcholily předchozí útoky proti Valdštejnovi požadavkem na sesazení Valdštejna a snížení stavu armády. Dozvídáme se nyní průběh nešťastného císařova rozhodnutí, kterého mohl vzápětí litovat, neboť ztrátou jediného muže schopného nějakým způsobem zvládat celou řadu současně probíhajících konfliktů ztratil podstatnou měrou kontrolu nad svou říší, už proto, že u těchto konfliktů pominuly zábrany rozhořet se v plné míře (jak se lze dočíst i některých dalších knihách o Valdštejnovi). Polišenský uvádí v císařově situaci, kdy „měl volit mezi roztržku s kurfiřty a Valdštejnem“ ještě jednu důležitou okolnost, totiž „hlavní cíl jeho politiky, s nímž do Řezna jel a jímž byl přímo posedlý: volba jeho prvorozeného syna říšským králem.“ Paradoxem je, že tohoto cíle nedosáhl a za svůj souhlas vlastně vůbec nic nezískal. Gustav Adolf dále, nyní už bez odporu, postupoval po evropském prostoru. „V nejnejvhodnější chvíli pro říši se zbavili muže, který snad jediný byl schopen postavit se proti Lvovi severu, zastavit jeho vítězný postup a odvrátit od říše další pustošení. Věru, nemohli Gustavu Adolfovi prokázat větší službu, než odstranit Valdštejna z válečné scény!“

Švédský válečník skončil pak, sám špatně vyhodnotiv situaci, až v bitvě u Lützenu – ve střetu s Albrechtem z Valdštejna, dva roky před vévodovým zavražděním. To se ale ještě odehrála celá řada věcí, které, jak už naznačeno, Polišenský líčí v sedmé kapitole Cesta k druhému generalátu. Předtím ale ještě shrnu jeho slovy základní spor mezi císařem a Valdštejnem, který Polišenský pregnantně pojmenoval (na s. 183) takto (předtím se ještě hovoří o Valdštejnových představách o mírovém uspořádání a záměru výpravy proti Turkům):
„Císař měl však jiné úmysly. Chtěl moci, kterou pro něho Valdštejn vydobyl, použít ke katolické restauraci a ke zvýšení svémoci v říši. Mezi ním a Valdštejnem tak vznikl neřešitelný rozpor, který tkvěl v samé podstatě restitučního ediktu. Valdštejnovi nezbývalo než přihlížet k tomu, jak chtějí jím vybudované moci využít k cílům, s nimiž nesouhlasil, k cílům, které prodlužovaly válku a oddalovaly toužebný mír a které mařily jeho dalekosáhlé plány. Podle jeho představ se mírové uspořádání v říši mohlo zakládat pouze na náboženském status quo ante a na koexistenci katolického a protestantského náboženství. Ve svém realismu nepovažoval rekatolizaci říše násilím (jak bylo provedeno v dědičných zemích) za proveditelnou. Své představy o budoucím uspořádání poměrů v říši, pokud se týče náboženství, ostatně uskutečňoval prakticky ve své armádě, která byla nekonfesijní a v níž nekatolíci zastávali důležitá velitelská místa. Toto jeho stanovisko a odpor k restitučnímu ediktu přispěly nepochybně k jeho pádu, i když to nebyla jediná příčina. I když rozpor mezi císařskými a valdštejnskými plány mohl být jednou z příčin odvolání, pro další vývoj událostí fakticky význam neměl, protože plány obou byly zmařeny Valdštejnovým odvoláním a vpádem Gustava Adolfa.“

Zajímavé je, že Polišenský tvrdí, že „neexistuje žádný písemný doklad“ o tom, že by Valdštejn bažil po pomstě, „nenajde se v nich [v radách císaři] ani stopy po nějakém postranním úmyslu, a tím méně po pomstychtivosti.“ Nevím teď, zda to bylo v Pekařovi (u něhož bych pochopil dramatický tón jeho stylu) či v jiné práci, kde autor líčil skutečnost, že se Valdštejn sice stáhl a budoval mezitím své jičínské panství, nicméně vyhrotil pak požadavky, když jej už císař prosil, aby se znovu ujal velení, do maxima. V každém případě mezitím „Gustav Adolf zaútčil neočekávaně 3. ledna na Greifenhagen a ještě téhož dne dobyl toto důležité postavením Odře“, a to s pouhými čtyřmi tisíci muži, následovalo pak klíčové vítězství ve Frankfurtu nad Odrou (pozor!, to je místo na hranici mezi dnešním Německem a Polskem, tedy záležitost tehdejšího Slezska, nikoli známější Frankfurt nad Mohanem), Švédové pak udeřili na Meklenbursko, „které bylo prakticky odříznuto švédským vojskem“ (při představě, jak se změnila bojová mapa Evropy vlastně za velmi krátkou dobu, si uvědomujeme důsledky předchozích chybných rozhodnutí císaře).

Po ztrátě Mecklenburska musel Valdštejn pociťovat ohrožení Frýdlantska a Zaháňska, pokoušel se jednat s Gustavem Adolfem. Jediné informace o tom jsou z kontraverzní zprávy Jaroslava Sezimy Rašína z Rýzmburku, důvěrníka hraběte Thurna ve švédských službách, kterou Pekař bere za základ svého názoru o Valdštejnově zradě, nicméně o jednání nejsou žádné prameny na švédské straně, a též z logiky věci ji Polišenský považuje jen za částečně pravdivou. Zatím na základě dalších chyb došlo k tomu, že saská armáda přestala být neutrální, u Breitenfeldu pak „utrpěl dosud neporazitelný Tilly zdrcující porážku, […], Tím se císařská moc v Německu zhroutila, vojenská bezmocnost císaře a Ligy byla naprostá. Gustav Adolf měl volnou cestu do západního a jižního Německa.“ Teprve nyní, když už se „Arnimova armáda blížila ku Praze“, Valdštejn přijímá poté, „co „si uvědomil, jaké nebezpečí hrozí jeho Frýdlantskému vévodství návratem exulantů, protože se skládalo převážně z konfiskovaných statků“, čímž „byl ohrožen v samé své existenci“, a po neúspěšné schůzce s Arnimem v trčkovském zámku Kounicích, nabídku na znovuobnovení všech svých vojenských pravomocí – „absolutní velení a pravomoc nad armádou a absolutní moc ve věcech míru a příměří“, zahrnující i „neomezenou moc ve věci jmenování důstojníků a nad konfiskacemi v říši, jejichž výtěžek měl připadnout armádě“. „Měl být generalissimem císaře, ale i celého Rakouského domu a Španělské koruny,“ čímž získal direktorium absolutum.

Následuje bitva u Lützenu, vítězství u Stínavy – a pak ona nešťastná cesta do Saska, která skončila v Chebu. Také zde Polišenský přesně a do detailu popisuje průběh exekuce v Pachelbelovském domě, nicméně – celé líčení uzavírá podkapitolou s příznačným otazníkem – Byla to zrada…? To ovšem neznamená pouze položení otázky, nýbrž analýzu vztahů všech osobností, které mohly mít na událost vliv – Ferdinanda, hlavních členů protivaldštejnského spiknutí, tedy „Gallase, Šlika, Colloreda, Buttlera, Piccolominiho, Millesima, Isolana a Marradase“, vrahů, kteří „se vyplacení krvavé odměny domáhali po celá desetiletí“, ale i dalších osob, kteří ovlivňovali politiku té doby, jimiž byli např. kardinál Dietrichstein, Karel starší ze Žerotína, Valdštejnův přítel Jan Ulrich z Eggenbergu, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Oňate a další. V poslední části, označené jako Valdštejnova smrt a velká evropská politika, činí Polišenský už jen opravdu stručný závěr, opakuje lékařské nálezy o Valdštejnově zdravotním stavu či úlohu Španělů, kteří přispěli též značnou měrou k Valdštejnovu pádu.

Z čtenářského hlediska (po odborné stránce mohu stěží posoudit, už z té věcné, fakto- či historiografické, natož interpretační závěry, které mohu jen porovnávat) je Polišenského a Kollmannova kniha Valdštejn, Ani císař, ani král, nejspíš jednou z těch, po nichž sáhne ten zájemce o valdštejnskou problematiku, který se chce dozvědět více než jen stručnou biografii pozoruhodné historické osobnosti, kterého zajímají i hlubší souvislosti a je ochoten i sám si pokládat otázky, tak jak to činí autoři knihy. Přístup autorů vychází, jak již zmíněno, ze záměru vytvořit „střízlivý pohled na kontroverzní osobu Valdštejnovu“, v tomto duchu je koncipován i text knihy, v níž můžeme sledovat věcně samotný běh událostí s ohledem na kulturního čtenáře, který ale nemusí znát fakta samozřejmá pro vědecké odborníky, ale také interpretaci těchto událostí i v širších kontextech, které mohou vést k porozumění celé problematiky. Věcnost samozřejmě neznamená odepření vlastních názorů, které autoři zastávají, případně srovnání s názory ostatních, byť to není těžištěm knihy (při odlišných pohledech by i to mohlo být východiskem). Ovšemže někdy může i přes tuto vstřícnost ke čtenáři činit četba určité těžkosti v orientaci, jak přímo na konkrétních místech v textu, tak i celkově. Ty lze ovšem snadno překonat (máme dnes Wikipedii, na internetu jsou i mapy, které mohou podpořit konkrétní obraz věci), takže snad není nedostatkem slovníček portrétů protagonistů dění, s jakým se můžeme setkat v některých publikacích určených pro méně zasvěcené.

Samozřejmě je nemyslitelné sledovat v tomto stručném komentáři všechny události, zvraty, souvislosti, situace, které Josef Polišenský v knize probírá a rozebírá, uvádím jen zlomek i s vědomím, že jsem mohl pominout některé důležité momenty. Uvědomuju si například, že jsem nesledoval soustavněji peripetie Valdštejnova majetku či jednotlivé vojenské tituly, jichž byla celá řada (zemský velitel v Čechách, generalissimus, pak snad nejznámější titul generál Oceánského a Baltského moře, u druhého generalátu autor uvádí titul „General-Capo“). Co však mohu s jistotou říci, že líčení každé z těch situací provází vypravěčské napětí, vzniklé z očekávání, „jak to dopadne“, ale i z několika možností dalšího pokračování, které autor ukazuje jako otevřenou záležitost, ale i z hodnocení, které uvádí, a které navozuje onu čtenářskou účast v pocitu podobném u dobrodružných románů, kde také napjatě očekáváme, co ten či onen hrdina udělá a klesáme na mysli, když je nějaký záměr, který se při prozíravějším přístupu mohl zdařit, naopak zhatí. Je pozoruhodné, že Polišenský dosahuje tohoto efektu přesto, že není patetický, ale naopak se drží věcně konkrétního pohledu a sledování souvislostí. Možná právě proto.

Snad bych měl ještě zmínit osudy Polišenského knihy (mohl jsem to učinit již na začátku u zmínek o ostatních knihách o Valdštejnovi vzhledem k tomu, že je tu důležitá posloupnost jejich vydání). Historik uvádí v Úvodní poznámce Pramenů a literatury sborník osmi statí Doba bělohorská a Albrecht z Valdštejna, která vyšla v Praze v roce 1934, jehož redaktorovi Jaroslavu Prokešovi naslouchal, dále zmiňuje svou participaci na zmíněné knize Golo Manna a také neznámé historické dokumenty, vydávané od roku 1971 pod názvem Documenta Bohemica Bellum Tricennalle illustrantia, v jejichž 2. a 4. svazku je mnoho materiálů důležitých pro valdštejnské bádání. Ty „nevyužil“ Josef Janáček, autor několika knih, zvláště posledního rozsáhlejšího díla Valdštejn a jeho doba (Praha 1978), k němuž má Polišenský určitý odstup (hodnotí jej slovy, že „se dobře čte, ale je v něm mnoho literárních kliše“). Polišenský, který se v oblasti historické problematiky pohyboval a publikoval již po válce (již habilitační práce Anglie a Bílá hora, 1949, Třicetiletá válka a český národ, 1960, Třicetiletá válka a evropské krize 17. století, 1970), připravoval knihu o Valdštejnovi při příležitosti v roce 1984, ta však nevyšla. Mezitím vycházely Janáčkovy knihy (kromě již zmíněné též Valdštejnova smrt, 1974). Polišenského kniha s podtitulem „ani císař, ani král“ tedy vyšla až po Listopadu, v roce 1995, za spoluúčasti Josefa Kollmanna, o němž hovoří jako o příteli („který nejlépe zná podstatnou část obrovitého fondu valdštejnián ve Státním ústředním archivu v Praze“) a jenž pak obě své samostatné rozsáhlé historiografické práce vydal o několik let později (1999 a 2001). Je to tak s osudy knih, třeba s tou od Zdenka Kalisty je to ještě složitější.

Odkazy

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Poli%C5%A1ensk%C3%BD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Jan%C3%A1%C4%8Dek

https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/josef-kollmann-68210

https://www.cbdb.cz/autor-9016-josef-polisensky

https://www.kosmas.cz/knihy/102484/historik-v-menicim-se-svete/

Josef Polišenský, Josef Kollmann, Valdštejn, ani císař, ani král, Academia, Praha, 1995