Josef Kocourek 2023

Na letošní 31. březen připadá 90. výročí narození pozoruhodného českého básníka a prozaika Josefa Kocourka. Na podnět Jaromíra Typlta mně oslovila jičínská novinářka Kateřina Chládková, která bude psát v souvislosti s tímto jubileem také o zbourání Kocourkova rodného domu na Brdě nad Novou Pakou. Sešli jsme se v příjemném prostředí kavárny Amos, otevřené před časem v domě hned vedle mého rodného domu na Komenského nám. 90 ¹, kam v poslední době také chodívám hrát se skupinou přátel písničky a muziku všech žánrů.

Jaromíru Typltovi, jenž si mě kdysi vyhledal na základě mého mediálního vypuštění informace o někdejších sešlostech právě na Brně, jsem tenkrát vypravoval o tom, jak jsem v okruhu studentů gymnázia ve společenství, které mělo původ ve studentské hudební skupině ², šířil ideje řimsologie ³, které jsem přenesl po ukončení svého vysokoškolského studia z Prahy do „podkrkonošské diaspory“, a na Brdě jsme v chalupě jednoho ze dvou bratří Bílků setrvávali po celý víkend v bujarém opojení při seancích, jejichž součástí byla nonstop četba Krvavého románu Studeňanského Mistra a noční návštěvy k nedalekému hrobu Josefa Kocourka, tedy výpady na toto magické místo na návrší s rozhledem do okolní tušené krajiny. Dnes bych řekl, že četba měla charakter jakéhosi rhizomu, neboť postupně usínající a probouzející se účastníci vnímali příběh Krvavého románu, jenž má sám o sobě pozoruhodnou kompoziční konstrukci, v různých částech „na přeskáčku“, a opojení věcí podporovaly pokřiky a výkřiky, formalizovaná/ritualizovaná forma nadšení, která spojovala pražskou řimsologii a jičínské společenství a šířila se rovněž podivuhodnými cestičkami dále ⁴.

V další návaznosti se pak předmětem četby stala edice Kocourkových deníků Extáze ⁵, která v té době, tedy osmdesátých letech, vlně reedic Kocourkova literárního díla, byla vydána péčí Kocourkova profesora Miloslava Jirdy, a vzbudila všeobecné nadšení podobně jako Krvavý román tím spíše, že se Kocourkův studentský příběh odehrával vlastně v tomtéž krajinném prostoru, který jsme prožívali i my, tedy na linii Jičín – Nová Paka, přičemž město, z něhož jsme tyto výpady podnikali, svoje literární zrcadlení našlo ve výrazu Albrechtov ⁶. Literárně jsem vnímal tvorbu Josefa Kocourka jako jakési druhé vlákno české literární avantgardy souběžné s tou poetisticko-surrealistickou a zároveň jako předzvěst směřování ve světové literatuře, které našlo svou podobu v dílech autorů magického realismu, v osmdesátých letech rovněž u nás vydávaných a reflektovaných i literární vědou a kulturní veřejností – Mistra a Markétky Michaela Bulgakova, románů G. G. Márqueze či J. L. Borgese.

Druhým momentem, který jsem intenzívně vnímal v době, kdy jsme četli Extázi, byl literární žánr, který tato kniha představovala. Pravda, v tomto případě byly jeho deníky (vlastně výběr) sestaveny a vydány až po jeho smrti, přesto jsem cítil modernost tohoto útvaru, „žité literatury“ již předtím především v díle Jakuba Demla, v jeho Šlépějích, a podobně pak v díle Jiřího Ortena, jenž, podobně jako Deml, vedle edičně „uzavřených“, z určitého časového bodu prokomponovaných a obsahově vybroušených básnických sbírek, ponechal v chronologii deníkového záznamu v Denících, které sice rovněž vyšly až posmrtně (1958), ale zachovaly původní (v originále dokonce ve fyzickém tvaru knihy) strukturu Modré, Žíhané a Červené knihy. To, že se deníky a dopisy staly ve sféře literatury výrazným tématem, dosvědčuje i celá řada edičních počinů a také zaujetí historickou vědou v posledních desetiletích ⁷.

Nu a třetím momentem byl již naznačený moment krajiny, který je, řekl bych příznačný pro Kocourkovo vidění, což je možná také příznačným regionálním rysem literatury již od devatenáctého století, v níž můžeme najít i momenty cesty ⁸. Krajina rezonovala ve zmíněném studentském společenství od počátku, provozování hudby bylo příznačně spojeno s pobytem na různých místech Českého ráje ⁹, postupně se začaly jednotlivé skupiny přátel prostupovat a rozšiřovat, také s tím byly, kromě různých „přechodů“ spojeny cesty na spřízněná místa.

Určitě hrála v mém „objevení“ Josefa Kocourka roli také moje osobní historie, resp. historie mé rodiny, protože s životním údělem autora Extáze, Zapadlých vlastenců 1932, Šesti milostných etc., rezonoval životopis mého otce, narozeného v podobné chudé osadě (dnes zaniklé Kabáty u Vojic), jenž chodíval zhruba v téže době pěšky do Jičína do zdejšího Raisova učitelského ústavu (je tady tedy ještě spojnice zmíněný K. V. Rais – J. Kocourek), takže některé ty ponorné myšlenky vytvářely jakousi významovou síť, kterou i po letech poměrně intenzívně vnímám. Když jsem po letech vytáhl k police své knihovny Extázi, našel jsem mezi stránkami útržek papíru s poznámkami, v nichž jsem četl tatáž slova, která mě napadala, když jsem přemýšlel o tom, co řeknu na setkání s novinářkou.

Listuju si knihou a nacházím tam označení, které dává Josef Kocourek, jehož alter ego je Mikuláš Koukol, svému deníku – kniha života a lásky.  V zápise z 28. května 1927, sobota, nacházím věty, popisující situaci, kdy nepřišla, jak několikrát opakuje osmnáctiletý mladík, dívka, na kterou čekal. „Křížová cesta lásky. […] Seděl jsem tam a všude okolo mne vybíhaly ze statků dívky a sbíraly prádlo na orosených lukách jako bílý den, který mě tak zabil. Čekal jsem nekonečně dlouhé hodiny, a nepřišla. Ve všech vesnicích krkonošského podhůří odzvonili klekání, a nepřišla. A já jsem po ní tak úžasně toužil a tak úžasně jsem ji miloval, že by snad byla potom od mými polibky pokryta zlatem nebo kopretinami. […] Odpoledne zabíjím v Městci. Náměstí. Psi mají zlaté oči a rvou se o mou kůži. Duše uniká a jiskří myšlenkami. Můj dech zapáchá blízkostí smrti a egyptkami. Po náměstí se špinaví kluci klouzají po ledech světla. Vteřiny po mně lezou jako stonožky. Všechno je marné.“ ¹⁰

Poznámky

1 Rozhlížím se po internetu a zjišťuji, že i v Nové Pace, tedy Kocourkově regionu, je kavárna podobného názvu a dokonce s podobnou adresou – Kavárna u Ámose, Komenského 298.

2 Byl jsem v oficiální školní struktuře kapelníkem této hudební skupiny, ale přišel jsem mezi muzikanty, kteří hráli folkovou, c+w či bluegrassovou muziku a měli jasno, co chtějí hrát, vlastně jako v této oblasti nováček, byť jinak zkušený muzikant, a doplnil své dnešní přátele, kde vůdčí osobností byl Zdeněk Mazáček, a členy skupiny řada lidí, kteří se později uplatnili v profesním či profesionálním hudebním životě (nejmladší Jan Basista Novotný je členem libereckého divadelního orchestru, Milan Poutník učitel hudby a člen a textař šansonového sdružení 6 NaChodníku, Petr Kmoníček známý pražský kardiolog, Jaroslav Jiřička známý fotograf etc.), coby houslista.

3 Societas contraalcoholica doctoris Řimsae, recesní studentská společnost, založená na základě objevů pražských reálií, zrcadlených v Krvavém románu, v 70. letech min. stol., podrobně viz kniha L. Pořízkové, https://www.dybbuk.cz/knihy/societas-contraalcoholica-doctoris-rimsae/ , vyvíjející svou aktivitu dodnes v pravidelných „kongresech“ či knižní produkci Josefa Dlabala a Julia Hůlka.

4 Např. s Hynkem Zlatníkem, též mým někdejším studentem na jičínském gymnáziu, se dodnes zdravíme (z jeho inspirace) při loučení slovy „Na Bělehrad!“

5 Josef Kocourek, Extáze, Kruh, Hradec Králové, 1971. Na frontispisu je barevná fotografie plastiky/portrétu Josefa Kocourka Ladislava Zívra z roku 1928 (o sochaři pojednává skvělá kunsthistorická monografie Jaromíra Typlta, Kant 2013, více viz https://www.typlt.cz/nova-paka/ladislav-zivr/).

6 Ovšemže dle Albrechta z Valdštejna, Jičín přímo přitahuje vznik těchto dvojení v literárních obrazech, od 60. let v konkurenci Rumcajse, Manky a Cipíska v podobě, kterou městu dal Václav Čtvrtek a Radek Pilař, a ještě předtím samozřejmě stvořil Josef Štefan Kubín svůj Jivín, jenž byl základem pozdějšího festivalu Jičín – město pohádky či místního kulturního oceňování nazvaného Jivínský Štefan.

7 O tom svědčí třeba kompletní vydání korespondence Boženy Němcové, touto oblastí se zabývá ve značné části svého historického bádání Milena Lenderová v řadě knih a článků, u nichž je toto téma formulováno již v názvu (Osobní deník a korespondence – snaha o prezentaci, autoreflexi nebo (proto)literární vyjádření?, Chvála deníků a dopisů, Dívčí a ženský deník – zárodečná literární forma?, Šlechtická korespondence jako pramen v gender history atd.) či jsou věnovány ženským osobnostem české kultury (B. Němcová, Z. Braunerová, Pavlína ze Schwarzenbergu ad.) a také v souvislosti s tématem dějin každodennosti, viz https://ff.upce.cz/ff/uhv/milena-lenderova ,  https://historickadilna.fpe.zcu.cz/Lenderova.htm Samozřejmě žánr dopisu jako literárního útvaru má v české kultuře místo již dříve (Kafkovy Dopisy Mileně, Čapkovy Listy Olze, Havlovy Dopisy Olze).

8 Příkladem budiž mistrovsky vystavěný závěr dnes málo reflektovaného románu K. V. Raise Kalibův zločin, v němž se z vězení po procesu zinscenovaném starou Boučkovou a řadě předchozích utrpení vrací domů za svou ženou Karlou a dítětem Vojta Kaliba, promítají se mu v mysli dřívější události, a teprve pohledem do okna, kde se „jako k svému“ chová k dítěti Karlin někdejší milenec voják Rachota, Vojta pochopí celý podvod se svatbou atd. a v pominutí smyslů Karlu zabije motykou. Cesta krajinou zde má retardační funkci napětí před závěrečnou katastrofou.
Miloslav Jirda v doslovu/ediční poznámce ke knize hovoří také o „kraji blouznivců našich hor“ (A. Stašek), „kraji [K. J. Šlejharů, [Jaroslavů] Havlíčků, [Janů] Weissů.“ Extáze, s. 349)

9 Hraní se realizovalo v nejrůznějších lokalitách našeho kraje, zvl. v Podtroseckých údolích, tam měla, stranou od turistického ruchu, chatu Mazáčkova rodina.

10 Extáze, s. 63.