Jiří Žáček / Nejmilejší pohádky

Nejen nejmilejší, ale nejspíš i nejznámější pohádky (samozřejmě, to je vždycky otázka), rozdělené, jak na konci knihy můžeme zjistit, v počtu dvou magických čísel sedm a devět do dvou hromádek, totiž Pohádky na dobrý večer a Pohádky na dobrou noc, vyprávěné básníkem, jehož tvorba pro děti představuje podstatnou část jeho díla, jsou na určitých místech doplněny opravdu krátkými verši, třeba „Rozlučte se s kůzlátky – už je konec pohádky“ v jedné z prvních pohádek O třech malých kůzlátkách (aktualizováno: nikoliv o „neposlušných“ kůzlátkách) a krásnými ilustracemi Vlasty Baránkové. Lze ještě dodat, že i ostatní prvky knižní úpravy (oživlá písmenka na předsádce, různé barvy papíru aj.) tvoří z knížky to, čemu se někdy říká bilderbook, čili něco, co se hezky bere do ruky, na co se hezky kouká, a co se pak tedy i pěkně čte.

I u známých pohádek nebo možná právě u nich je namístě aktualizovat jejich jazykovou podobu vzhledem k proměňujícímu se rodnému jazyku, a činit tak citlivě a se vkusem není právě samozřejmé v dnešní době hýřící mnohde kýčovitým ohňostrojem, a Jiří Žáček to ovšem umí, totiž jazyk pro něj je i sám o sobě tématem, i když v tomto případě se nestává objektem nejrůznějších hříček, pouze („pouze“, již to je mnoho!) se do veršů občas proměňuje i v samotném prozaickém textu. Nu a posunut je poněkud i samotný obsah, nikoliv ovšem ve smyslu nějaké parafráze či schválnosti s neočekávaným, jiným koncem, parodie či úpravy jiným směrem, nýbrž v odklonu od oné polohy, kterou někdy komentátoři vyčítají třeba Grimmovým pohádkám, když poukazují na moment „hororu“, brutality, kterou klasické pohádky obsahují. Tak u řečené pohádky o kůzlátkách to nedojde tak daleko jako v klasickém podání, kůzlátka, protože jsou chytrá, jak autor poznamenává, rozeznají vlkův převlek a nemusí pak být zachraňována, jak to známe ještě u jiného básníka, Františka Hrubína, jelenem.

Ovšem, i zde není někdy vyhnutí, tak v pohádce O dvanácti měsíčkách je macecha a její rozdílné chování k vlastní a nevlastní dceři a krutá cesta za fialkami a jahodami či jablky a neblahý konec macechy, která se vydala do fujavice. Jistě bychom se mohli jednotlivými příběhy probírat a porovnávat tradiční verze s těmi Žáčkovými, to ale není smysl této stručné poznámky. V každém případě v Žáčkově podání si pohádky ponechávají půdorys tohoto žánru (viz verše zde na konci) a děti se mohou těšit na Červenou Karkulku, Šípkovou Růženku, Zlatovlásku, Sněhurku, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého či Kocoura v botách a řadu dalšího příjemného čtení. A s autorem můžeme zopakovat závěr jednoho z nich: Ti dobří vyhráli a zlo je potrestáno. Přeji vám dobrou noc a zítra pěkné ráno!

Jiří Žáček, Nejmilejší pohádky, Šulc-Švarc, 2022