Jiří Stivín & Jazz Q v Mladé Boleslavi

Jiří Stivín & Jazz Q

Jiří Stivín – flétna
Jiří Stivín – bicí nástroje
Jaroslav Šindler – kytara
Zdeněk Tichota – baskytara

Mladá Boleslav, Sbor českých bratří / 10. června 2015
Dvořákův festival / 60. ročník / 7. – 21. 6. 2015

Vystoupení Jiřího Stivína, jazzové legendy, je pokaždé jiné – a přitom je to vždycky Jiří Stivín. Tuto tezi, která vyslovena vypadá zcela banálně, a přitom postihuje nejspíš nejlépe podstatu toho, jak Stivín přistupuje k muzice (mnohé by mohlo napovídat už slůvko improvizace), naplnilo i vystoupení jazzové legendy s třemi dalšími vynikajícími hudebníky, jazzovým kytaristou Jaroslavem Šindlerem (pedagog na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka, na Dvořákově festivalu vystupoval rovněž se souborem Petra Ernyei Quartet), Zdeňkem Tichotou, který hraje na baskytaru (je známý rovněž ze společných projektů se Zdeňkem Fišerem, např. z legendárního Impulsu, či s Lubošem Andrštem), jako hráč na bicí nástroje byl v katalogu uveden Michal Hejna (debutoval v OPSO Pavla Klikara, posluchači ho mohli slyšet s bluesovou skupinou Krausberry, stejně jako Tichota hraje s Lubošem Andrštem a je stálým členem Stivínových formací).

Jako první ovšem musím ovšem zmínit právě změnu v obsazení souboru, který doznal některé proměny ovšem i během celé své existence (klasická sestava kdysi byla např. Stivín, Viklický, Uhlíř, Vejvoda; Jaroslav Šindler mi pak prozradil, že hraje se Stivínem od roku 1988), a na tomto koncertu pak u bicích nástrojů zasedl na místo zmíněného Michala Hejny Jiří Stivín junior. V každém případě jsem si uvědomil, že v Jazz Q hraje dnes polovina hudebníků mladší generace.

Program koncertu byl týž jako na loňském vystoupení 10. května v M-klubu ve Vysokém Mýtě, které bylo jedním ze dvou mimořádných koncertů před vlastním zahájením 7. června na zámku v Sychrově a které tedy otevíralo celý projekt v loňském roce. Platí ovšem, jak už opakovaně řečeno i v jiných souvislostech, že i vystoupení v monumentálním prostoru Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi, architektonicky renesanční pseudobasilice, jedné z nejstarších mimo Itálii, dnes užívané coby výstavní koncertní síň i pro svou výbornou akustiku, bylo zase jiné. Sestava skladeb koncertu byla pestrá, Stivín sáhl do nejrůznějších oblastí nonartificiální muziky.

Podstatný pak byl výběr skladeb, které na jedné straně byly z největší části ty, které byly uvedené v katalogu, na druhé straně ovšem Stivín podstatným způsobem proházel pořadí s komentářem, že „by se to asi nestihlo všechno přehrát“. V ruce (na zemi, v kapse) pak měl brožurku, do které nahlížel, a nedovedu určit, do jaké míry se rozhodoval opravdu na poslední chvíli, do které skladby se právě pustí. Frontman souboru pak uváděl každou následující skladbu i se stručným komentářem, opepřeným charakteristickým suchým humorem, spočívajícím většinou v „překladech“ titulů anglických standardů do dost „obecné češtiny“.

V úvodu zazněla jedna ze Stivínových vlastních skladeb, Bazalička, následovalo pak Autumn Leaves (Spadané listí, legendární skladba, která mívala v podání Stivína a jeho přátel také třičtvrtě hodiny trvání), pak další vlastní skladby i jazzové standardy, mezi jinými Balada pro bílou paní či další standard, svižná Blue Bossa Kenny Dorhama, Lover Man Jimmiho Davise, Hendersonův Bye, Bye, Blackbird. Poslední skladbou koncertu v délce asi devadesáti minut (bez přestávky) byla Dětská píseň Chicka Corey.

I když jsem to tak trochu tušil, byl jsem zvědav, jak Jiří Stivín pojedná povinný festivalový úkol zahrát nějakou skladbu Antonína Dvořáka. Došlo k tomu u již zmíněné skladby Spadané listí, kdy mezi improvizacemi znenáhla zazněla (bez doprovodu ostatních) melodie nejpopulárnější Dvořákovy skladby, legendární Humoresky. Jak jsem tak poslouchal, slyšel jsem i ve variacích prvky Larga z Novosvětské, toho jsme se ale v úplné sekvenci dočkali až po Blue Bosse, zatímco standardu Lover Man následovaly úvodní rozložené akordy Slovanského tance č. 4 F dur (Tempo di Minuetto) z první řady, tj. op. 46, označovaného také jako Sousedská, které dávají příležitost harmonických a rytmických modulací. V tu chvíli jsem si říkal, tak to by bylo, a o to větší bylo překvapení, když u Chick Corey přišel další Slovanský tanec, tentokrát č. 7 (Allegro assai, Skočná). Jako přídavek pak lidovou Dobrú noc, rovněž jeden z charakteristických vtípků jazzmana ještě jednou, coby ozvěna, přišel fragment Humoresky. Ano, dá se říci, že v tomto propojování je něco z typického jazzového humoru, což ovšem znamená i cosi z podstaty hudby, v níž bychom mohli nyní sledovat podrobnější souvislosti třeba Spadaného listí s jeho původními francouzskými kořeny, přebíráním a paralelami, které tvoří vlastně to, čemu se říká hudební kultura (či kultura vůbec) coby živé prostředí, z něhož vyrůstají nové a nové výhonky. To bychom ale popřeli onu lehkost a hravost, kterou mají právě Stivínova vystoupení.

Mimochodem, onu pověstnou čepici má Jiří Stivín jen jednu, prý poslední, nedá se právě taková nikde koupit, jak by si člověk myslel, a musí si nechat, když už je ta jedna tak opotřebovaná, že už není použitelná, ušít novou. Takže žádné sbírky.  A ještě na jednu věc jsem se zeptal, tentokrát baskytaristy Zdeňka Tichoty, totiž cože je ta druhá baskytara, kterou střídal pětististrunnou Fender Jazz Bass. Byla to šestistrunná Roscow, má prý i pětistrunnou – a existují dokonce i sedmistrunné.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2015