Jiří Kuběna / Paměť básníka

Rozměrná publikace (přes čtyřista stránek textu, Doslov a Rejstříky), v jejímž úvodu autor ozřejmuje titul, tedy rozdíl mezi „vzpomínkami“ a „pamětmi“, od nichž se přesto Kuběnova kniha odlišuje, jak říká, a následuje poznámka ke vzniku od prvních impulsů v osmdesátých letech po operaci v brněnské nemocnici až po rozhlasové vysílání začátkem roku 1997, které dalo knize určitou délku a tvar jednotlivých kapitol.

Členění bloku textu celé publikace z převážné většiny na kapitoly jednotlivých osobností, k nimž patří Václav Havel, Jan Zábrana, Jiří Kolář, Vítězslav Nezval, a plejáda dalších (právě odkazy na Václava Havla v jiných knihách o něm mě na Kuběnovu knihu navedly a ta mi potvrdila, jak iniciátorskou osobností Havel byl, když organizoval nejrůznější setkání a zprostředkoval Kuběnovi kontakt s celou řadou předních umělců) předchází, ještě po fotografii hradu Bítova, kde Kuběna jako student kunsthistorie provázel, úvodní dvoustránková sada fotografií, kde najdeme ještě mnohé další, mezi nimi Pavel Švanda, Jan Zrzavý, Jan Koblasa, Bohumil Kubišta, Josef Topol, Mikuláš Medek, Josef Šafařík, Jakub Deml, Otokar Březina, J. E. Frič, Ivan Diviš, Ladislav Novák aj. – vlastně všechno osobnosti, na něž jsem v nejrůznějších souvislostech narazil a které mě vždy nějak zajímaly.

Jiří Paukert, což je rodné jméno moravského básníka, narozeného v Prostějově, na to jde od kořenů, které „nepamatuje“ (od otce, letce plukovníka Františka Paukerta zpět k jakémusi bubeníkovi za třicetileté války), přes vlastní rodinu (Rodná krev) a dětství (Doma, Venku) až k první básni postupuje dokumentárně, ale nezapře se ani básnická struna, například když autor objevuje vnitřní rým ve jméně Fran-tíčka, ta-tíčka, „Tíčka“. Tyto kapitoly jsem přečetl zběžně, přece jen mě více zajímaly jiné věci, ovšemže i zde čtu i ony „německé souvislosti“ (Omička), které patří k Moravě a u kterých zbystřím – autor hovoří dokonce o bilingvismu (dvojjazyčnosti)… A ovšem, pak určité hodnoty, o kterých se v souvislosti s rodinou hovoří, a které mu Omička dala, „důstojnost, lásku k urozenosti, tradici, řádu na nebi i na zemi, nade všechno ale nejkýženější ze všech Harmonii, mír, elysijský zázrak nerušené chvíle.“ (s. 25).

Pak se přesouváme do ulice Nad Šárkou, do Dejvic, padnou zmínky o životě v protektorátu, o Církevním roku, klukovských vzorech ve Vinnetouovi a Old Shaterhandovi, škola, erbenovské verše, první čítanka, Kožíškova Poupata („Ema Má Mísu“), a vlastní básnička – Loutka. A pak „revoluce“, po jednotlivých dnech, ránech a večerech, předvečer, pátek, sobota atd., úterý, epizoda s esesákem Kreuzem, sousedem, ve středu Rusové, maršál Koněv, osvoboditelé. Konec války, mír. Ale také zdivočelé tlupy, „zvěrstev bylo bezpočet“ (s. 79), nyní i ze strany našich. A čteme komentář ke smrti V. Vančury, kterého popravili nacisti, a dr. Beckinga, hudebního vědce, kterého „rozsápala hydra revoluce“ – maminka znala oba.

A další kapitola do „osmačtyřicátého“, jsou to i zde zcela konkrétní záblesky vzpomínek, např. konzervy UNRRA, a jejich prášek „na božskou limonádu“ či kondenzované mléko, vaky s kávou etc.. A ovšem, i dramatické události, jejichž byl malý Jiří svědkem, dámy z lepší společnosti, s nimiž se matka přátelila (a viděl poprvé fungující ledničku), první karneval atd. První cesta do Tater – ozdravná, astma. Doma, zdráv. Primán, nemiloval tělocvik, ale kreslení, Pegas (citované celé básně) – a „šok z Brna“, kam se přestěhovali. Gymnaziální peripetie a moravská aklimatizace. A také první erotické epizody – s otevřeným přiznáním ke své sexuální orientaci – Krkonošský sen.

Praha a Brno jsou nyní dvě místa, mezi nimiž je pro mladého básníka určité citové významové napětí, svědčí o tom první podkapitolka kapitoly Moravská (a)klimatisace – Krásy Brna. Stesk po Praze. „Ale Brno má kromě vlahého klimatu svého vlídného zeměpásu svůj půvab i samo o sobě a já od počátku vnímal i jeho jedinečnou, jaksi vzdušnou a jiskřivou atmosféru: jeho – oproti Praze dosud mladou – krásu.“ (s. 101) A ovšem líčí jednotlivé lokality, a zdůrazňuje přitom krásné okolí moravské metropole. A hovoří také o brněnské opeře. Nyní hledá „na svém orloji“ „ráj svého dětství“. A hovoří i kromě o Brně líbezném také o objevování Brna bizarního. Hovoří také o „první lásce“, o „třech gymnáziích“, na nichž v Brně pobýval, a o smutném osudu tety Loly, sestry otce, která skončila nakonec po všech oněch mániích v ústavu pro choromyslné.

Nu a nyní už přichází na scénu jako první z galerie osobností Václav Havel. Seznámili se na reálném gymnáziu v Dejvicích, po přestěhování Paukertovy rodiny a po roce korespondence v týdenním intervalu jej básník v srpnu roku 1953 vyhledal v jeho pražském bytě, jenž je popsán – je tu ještě duch nedávno zemřelého dědečka Hugo Vavrečky, Kuběna líčí mladistvé chování Havlovy matky, seznámení s kroužkem jeho přátel, které známe jako Šestatřicátníci, „první Havlov“ – a nyní již tu jsou důležitá jména, přičemž také vyčleňuje „brněnskou Šestku“ – nu a ta jména: Marie Louisa Langerová čili Pipka (dnes Marešová, aklimatizovaná Australanka), Alena Wagnerová, Viola Fischerová, Věra Linhartová (později), Josef Topol. Havlovo organizování „Rozhovorů 36“, návštěva Vítězslava Nezvala (jemu bude věnována samostatná kapitola) na Havlově a jeho zápis v pamětní knize – „Je tu krásně, / jak na dvorci z Puškinovy básně.“

Nu a pak další jména, návštěvy, které Havel organizoval, Nezval, Holan („kde jsme poznali Jana Zábranu“, s. 121), Hrabal, „Joska“ Hiršal, Kamil Bednář, pak dokonce Emanuel z Lešehradu, také malíři Tichý, Karel Souček, Libor Fára, Jan Zrzavý, „později Medek“, další výtvarníci Nepraš, Vožniak a Jan Koblasa. A k „brněnské Šestce“ se Kuběna vrací v další kapitole Šestatřicátníci. „Jalynka“, tj. Fialinka, „nádherná plavovláska s opravdu violkově fialovými očima“ (s. 123), dcera profesora J. L. Fischera, večírky v mansardě „hlubookoké“ básnířky „Pipky“, která recitovala a pouštěl se jazz i vážná muzika, a pak už maturita, která „znamená vždy i rozchod“, přičemž Pražané se rozptýlili, ale oni v Brně nikoliv, „Pavel a já na kunsthistorii“ (s. 127), Viola čeština a polština, a hovoří o dalších.

A to už je kapitola Moje university a Kuběnovo studium dějin umění a průvodcování na hradech, mj. na Pernštejně a na Bítově a také na Českém Šternberku. Havlovi dává za zásluhu, že se při studiu orientuje na moderní umění, Kubištu, Zrzavého, uváděn je také Caspar David Friedrich. Přichází přátelství s výtvarnicí Věrou Fridrichovou, v jejímž ateliéru tráví hodně času. A ona, „život sám“ (s. 134, autor zdůrazňuje, že jí za hodně vděčí) jej seznamuje s významnými Brňáky, potkává tak Adolfa Kroupu, Oldřicha Mikuláška a jeho paní, Olega Suse, Ludvíka Kunderu.

Další kapitolou je Jiří Kolář. A směřujeme „k tomu směšně malému mramorovému stolku“ vzadu ve Slávii, kde sedávají Hiršal, Grossman, Fuka, Vladislav, občas Bednář, a v jeho centru osobnost, již vyznačuje „apodiktičnost, nesmířlivost, vražedně očistný sarkasmus“ a „v kontrastu s tím skalním výrazem zevnějšku hlas bezbranný, jinošský, jinošský, ještě mutující hlas, nekonečně živý hlas něčeho z hnízda vyvrženého […]. Přitom bylo obtížné „dostat se do Kolářovy blízkosti“ ve smyslu „poznat Koláře zblízka“. (s. 137) A jeho úloha „Učitel – Mučitel“, „nastoloval nová měřítka, otvíral dokořán oné světovosti poesie, především avantgardě“ (s. 139), Kuběnovi imponuje Kolářův rozhled.

A v tu dobu také Kuběnova prvotina – Jiný Vesmír. A Kolářova reakce na jeho otevřenost ohledně sexuální orientace, varuje jej, že „je to sebevražda“, předem prohra, a jen a jen posměch. A vlastně tohle Jiřího Paukerta, vbrzku již Jiřího Kuběnu, utvrdilo v jeho cestě. A už tu je Vítězslav Nezval. Básník říká, že Březina, Deml a Nezval jsou jeho tři duchovní otcové, od Březiny si vzal Duši, od Demla Ducha a Nezval je jeho „otcem po Těle“. První básník po Erbenovi, sbírka Pět minut za městem. Úžasné bylo, že byl jejich současník a přitom klasik. S Havlem Nezval mluví o jeho strýci, hovoří se také o Formanovi. A jedna z podkapitolek se jmenuje Sen o Vítězslavu Nezvalovi.

Další osobností je Jan Zábrana, syn středoškolských učitelů v ospalém maloměstě Humpolci, „typické učitelské dítě“, jedináček. A zajímavý aspekt básníka – detektivky. „Uprostřed vyprahlé normalisační literárně-bavičské scény mu tyhle detektivky rázem zjednaly u příznivců této – v jeho případě trochu náročnější – zábavné literatury, slávu opravdu masovou.“ (s. 155) A pak „neuvěřitelně časný překlad Ginsbergova Howlu“ (tj. Kvílení, s. 158) Nu a pak Vladimír Holan, přebývající v onom barokním kultovním domě, kdy „bydlíval kdysi abbé Dobrovský“ a kde „v Holanově době zde v patře nad básníkem bydlel – v prazvláštním spojení tragického básníka a herce – komika – Jan Werich s rodinou“ (s. 160).

Pro mě překvapivý úvod návštěvy, označený jako „politická desetiminutovka, rozebírající situaci národa v komunistickém područí“ – a komentář k tomu: „Byl v tom jakýsi falset, nějaká zvláštní stylisace, křečovitý vzdor, nedostatek smyslu pro realitu […],“ když Holan poukazoval na to, že se snad někdo přehraboval venku v popelnicích, jako doklad tehdejší bídy, v době, kdy „se celá rodina najedla za 10–15 korun“. (Ano, určitě se třeba stalo, že nebylo máslo a dovezli ho někde z Dánska, na pomeranče a na maso se stály fronty, ale bochník chleba stál 3,60, pivo desítka v hospodě korunu dvacet – já ho nepil, ale nosil ve džbánu jako malý kluk strejčkovi, když přijel z Prahy na návštěvu).

Ale zpět k Holanovi: Pro Kuběnu je důležitější něco jiného – „my nepřišli za agitpropem, my přišli za básníkem, a ten se nám s každým slovem, každým vydechnutím cigaretového kouře, který vytvářel husté oblaky nad stínidlem lampy, a hlavně s každým douškem vína, nalévaným z naší donesené a pak z dalších lahví, hrdě i plaše, marnotratně, a přece s obezřetností panny opatrné – ten se nám, mladým adeptům poesie – s beznadějnou vroucností velkého samotáře opravdu štědře vydával. Byla-li co lekce z vysoké školy poesie, byla to tato audience.“ (s. 161) Zajímavá formulace – „obcoval se stíny“ mrtvých básníků – Zahradníčka, Rilkeho, Karáska ze Lvovic („pěvec Sodomy a dekadent“), a další „typický sklon k jisté bizarnosti, k manýristické zálibě k něčemu prudce kontrastnímu, až křečovitému, co až aforisticky odhalovalo podstatu věci“ (s. 161), „jeho pobavenost rozeného epika, skvělého vypravěče, byla vždy dobrotivá, soucítivá, hluboce lidská.“ Jen se nikdo nesměl dotknout majestátu básníka, pak následoval sžíravý sarkasmus. A pak „kadence jeho hlasu nezapomenutelná“ při přednesu, „četl se ztišeným, naléhavým pathosem, jako trýzněným, a přece melodickým hlasem“ (s. 163, ta charakteristika je ještě i dále – nebudu to rozepisovat, pregnantní, vzpomínám na Radovana Lukavského na jednom večeru, tam mi to rezonuje). A zvláštní, bizarní a zároveň iniciační pro budoucího básníka, „poselství“, když ho básník „políbil na rty“ přes holicí pěnu, jeden z nejpřekvapivějších okamžiků v celém čtyřsetstránkovém svazku.

O Pavlu Švandovi, blízkém Kuběnově příteli, „nelítostném oponentovi“, a řadě příhod, včetně návštěvy Lednice, je celá další kapitola, a vyprávění směřuje ke kapitole o rozhodujícím osobním a erotickém sblížení s člověkem, jenž měl rozhodující místo v Kuběnově životě – od něj si vzal Jiří Paukert jméno – s prostým názvem Zdeněk. Je to pro mě zajímavé čtení, především s jakou otevřeností básník hovoří o svém citu, hovoří o Erotovi, nikoli o „sexu“, čili jeho bytostné sdělení nemá odér některých dnešních queer mediálních výstupů (jakkoli to příliš nemohu srovnávat, protože ony časopisy či magazíny v TV vlastně neznám), a už vůbec ne teatrálnosti pochodů Gay Parade. A určitě na celém tom vyznění má podstatný podíl Kuběnův katolicismus, jenž v kombinaci s jeho sexuální orientací musel být, jakkoli pak šedesátá léta byla ohledně životních postojů ve srovnání s předchozími dobami neskutečně uvolněná a otevřená (nejen vzhledem k tehdejšímu politickému režimu), takřka neprůchodným pro realizaci jako básníka, tedy veřejné osoby – kromě toho, že, jak se na některých pozdějších místech ocitá i mimo aktuální kulturní proudy a jeho tvorba musela být tedy až nepochopitelná (dostaneme se k tomu, jedná se třeba o jeho první básnické večery v Praze, na příslušném místě jsem vypsal autorovu výstižnou formulaci).

A musím říci, když již hovořím o přístupnosti Kuběnova díla – i podle mnohých ukázek v této knize – mám smíšené pocity z toho stylu, do něhož se promítá právě jeho katolicismus. Neříkám víra v Boha, rozumím tomu, co mají na mysli katoličtí básníci (myslím, že jsem přece jen leccos přečetl), onu svázanost a provázanost s určitým způsobem vnímání světa a našeho bytí v něm (možná nejviditelnější: strážní andělé a Prozřetelnost, ale i celá řada dalších, možná podstatnějších aspektů), a ačkoliv se neztotožňuji s oním diskursem, je mi třeba sympatická už skutečnost, že se vztahují k něčemu vyššímu nad časnost zdejšího pobytu (přesah, transcendence, i o tom v této knize padne slovo, totiž o avantgardě, i té poválečné, která je především „pozemská“) a že se stavějí odmítavě ke komerčnímu životnímu stylu, penězům na prvním místě atd..

Rozumím – ve srovnání s „běžným“ („materialistickým“) pojímáním světa, schematicky řečeno – mnohým filozofickým aspektům, třeba Slovu u Jakuba Demla, konstruktu vědomí v mystice, některým dobovým podobám ezoterismu či jiným podobám spirituality, přece jen jsem měl určité příležitosti se těchto věcí dotknout. U Kuběny mi ale, vedle jeho až neuvěřitelné autenticity a procítěnosti chvílemi připadá, že se ocitá až někde – přeženu to – v době J. V. Sládka, tedy v jiném století, a užití jazyka vzdělance včetně řady odkazů například na antiku, které nejspíš mají být „Obrazy“, metaforami (např. jeho oblíbený Ganymedes), ale i běžného užívání některých obratů, jsou pro mě málem překážkou ve čtení (ovšemže jsem schopen si i něco dohledat). A kromě toho, ne že by mě to až zas tak zajímalo, nejsou mi jasné ony Kuběnovy postoje, jak je osvětluje v souvislosti s oficiálními deklaracemi katolické církve v různých dobách (podrobnější pasáže vztahující se k výsledkům 2. vatikánského koncilu).

Příkladem budiž začátek scény erotického sblížení se Zdeňkem, vyjadřující onu „Noc, jedinou za život“ v jakési parabole či jinotaji, kde se kříží křesťanské a antické motivy (zachycuje jednu ze zmíněných vrstev, onu alegorickou, musel bych se ještě pokusit dohledávat příklady s dalšími, jichž je v knize přehršel na každém kroku): „A nyní tedy nastala Noc, to pro mne ona Noc, jediná za život, o níž jinak Zpívá Církev jen O Veliké Noci a V Čas Vzkříšení: Vere Beata Nox, Vskutku Blažená Noc, O Felix Culpa, skrze niž shledána šťastnou Adamova vina, a Kdy Mé Slovo konečně Učiněné Tělem, Můj Éros teď už navždy Nebeský, zlomil osten smrti a jako rouchem svatebním oděl se Tqlem Proměněným, Tělem božského Ganymeda, Zdeňku, v onen čas, kdy Láska, Nebeská Láska, činí Básníka Otcem A Propůjčuju mu křídla Orlí.“ (s. 198)

Ale dále o „Zdeňkovi“ v epickém podání – čtu ten příběh, odehrávající se na zámcích (Lednice a pak především Bítov) v souvislosti s Kuběnovým průvodcováním, poetický, pokorný i euforický, propastný v jeho skrytosti i otevřenosti, a vnímaný jako nejvyšší dar zároveň s dychtivostí vzývající Lásku v jejím tělesném i Božském rozměru (pokouším se to vůbec nějak pojmenovat), a říkám si, že na takhle opravdové vyznání člověk nenarazí ani či narazí zřídka u heterosexuálních příběhů, opravdové proto, že to není jen „literatura“, ale – možná bych použil výraz z autorova (katolického, Demlovského) slovníku, nevím, zda by souhlasil – „žité Slovo“. My jsme zvyklí hovořit o autenticitě. A Kuběna opravdu tento žitý život vkládá do básní, a zde je i předkládá čtenáři. A jsou to formulace až na hranici explicitnosti („hledám špičkami prstů tkaničku Tvých plavek“) a vedle toho onen „vysoký“ slovník, který bychom označili jako patetický, kdybychom nevěřili, že to ten, jenž svůj osud chce sdílet ve sdělení s ostatními lidmi, myslí smrtelně vážně („[…] stačí Být. Tady v Tvém Klínu, v Lásky Klínu Láska Je K Ráji Klíč. A Je I Ráj. Je Vteřina. Ale Jen Nekončící Vteřina.“) A je tu ještě jedno pojmenování, totiž Jiný Vesmír, což Kuběna opakuje na řadě míst jako snad synonymum pro jiné vyjádření – „ó Ty má Lásko Nebeská“ (vše s. 201).

Nu a v dalších kapitolách se ještě dozvíme mnohé o pobytu na hradě Bítově, Komorousových a dalších osobách, s nimiž se tu setkává, a (není mu věnována samostatná kapitola s názvem jeho jména, ale přesto velká pozornost) o sochaři a básníkovi Janu Koblasovi. Je to vztah vzájemného seznamování se s tvorbou obou blízkých přátel, stejně jako v jiných případech nám autor přibližuje všechno, na co si vzpomíná a co vytváří plastickou představu o tom, jak to bylo. Tady třeba skupinová fotografie – Koblasa, Topol, dívka, s kterou chodil, u Medků, popisuje i zvláštní Koblasův vztah k ženám. Nu a nyní důležité – první veřejná vystoupení v Malostranské besedě a na Střeleckém ostrově, příprava, průběh, úspěch zvláště toho prvního, kdo tam přišel (Kolář, Hiršal, Václav Černý, Jan Grossman, samá velká jména), oslava.

Můj Kubišta – Kuběna píše diplomovou práci o jeho raném díle. A zase, při práci na ní padají další velká jména, s některými z nich se setkává, tak se hovoří o velké výstavě 1957 „v brněnském Domě Umění“ (znovu zaznamenávám Kuběnův zvyk psát velká písmena mnohde, kde to neodpovídá ortografii, tedy běžně v Domě umění), Adolf Kroupa, monografie Mahuleny Nešlehové (prý špatné barevné reprodukce, tak to taky známe, dnes už to ovšem fotografové a tiskaři umějí). A možná jsem ještě dost nezdůraznil to, co mě na téhle knize táhne – Kuběna vždycky vyjadřuje svůj zcela osobní vztah ke každému pojednávanému umělci, dodává často příklady okamžiků, jaké bychom třeba i nečekali a u nichž mnohdy i ta velká jména nešetří, nemusí k nim být nutně shovívavý či držet „dekórum“, aniž bychom pochybovali o vážnosti, kterou k nim má. U Kubišty zdůrazňuje ony vysoké ideály, nepodbízivost atd. A tento vztah chce zachovávat i ve své tvorbě – výslovně to říká: „Slíbil jsem, že budu osobní v tom, co jsem se od Kubišty naučil – a v tomto případě bohdá také vždy dodržel – v umění jako v životě – tedy nenávidím-li co na představě i podstatě Umělce, Malíře, Básníka vůbec ze všeho nejvíc, pak je to všechno co tuto – aut Caesar, aut nihil – vznešenou a nepopiratelnou roli Tvůrce a Svědka, Krásy, Doba, Pravdy v řádu veškerého Stvoření relativisuje, zesměšňuje, zpochybňuje, nenávidím, a třikrát běda, jestli dobrovolnou, každou bohému – dnes underground, kotelnictví, feťáctví, které v tomto opačném případě ipso facto vlastně umělci odebírá sám pouvoir, raison d´etre, smysl jeho existence tady na Zemi.“ (s. 220) ´

To je možná nejvýstižnější formulace – o opravdovosti, odmítání jakékoli vnější stylizace, dělání něčeho s rezervovaností či „jako“, bez absolutního odevzdání věci. A ovšem, to je pak i ono možné prokletí, tíže uměleckého bytí. To je to, proč tu knihu čtu dál (kromě toho, že se chci něco dozvědět o některých osobách), přestože mám problém s tím patosem (jak to ale mnohdy zformulovat jinak?), s tím, jak jsem to označil, stylem devatenáctého století. A ještě doplním z následující stránky: „Tedy: neschopnost dělat kompromisy v umění, šaškovat v životě.“ (s. 221) A řekl bych, že právě tady je také kořen toho, co Kuběna vnímá jako úbytě kultury, stále vzrůstající pokleslost (a hovoří o tom na několika místech).

Další kapitola: Jan Zrzavý. Návštěva s Václavem Havlem. A vypisuji si z popisu prostředí: „oratoř zbožného františkána, milovníka a uctívače Krásy“ či „laboratoř zasvěcencova“ (s. 224). A k dílu: „šílenství Lásky, Která Nemá Jména“ – týká se to ilustrací ke Shakespearovým sonetům, v překladu Jana Vladislava, chystaných k vydání v SNKLHU. Sonety, které jim Kolář „zakazoval“, „jaká šílená staromódnost!“ (s. 225). „Návštěva u Kouzelníka a Mága.“ (s. 227) A jeho vášeň pro Leonarda. Bylo by toho víc, co by stálo za vypsání.

Josef Topol. Trochu podivný vztah s „paní domácí“, Ninou. Tady jsem čekal nějaké bližší sdělení. Naopak kapitola o Mikuláši Medkovi je zásadní. Je rozdělena, podobně jako ostatní, na několik částí, zde jich je ale přehršel. Charakteristika komplikovaného umělce a jeho osudu zabírá třicet stran a má jindy neobvyklých deset podkapitol (pravda, také se tu pojednává o onom hokejovém zápase se Sovětským svazem 4:3, který měl dohru ve vytlučených oknech Aeroflotu – a já musím dodat, vyloučení několika mých spolužáků z vysokoškolského studia), je tu pochopitelně řeč o ikonické Emily Medkové, dceři Evě nazývané „Iviška“, zásadním problému s alkoholem, mě nicméně zaujala nejvíce podrobně popsaná historie osazení kostelů v Jedovnicích, Senetářově a kaple v Kotvrdovicích moderními uměleckými díly.

Před několika lety jsem byl v rámci Ars poetiky na zajímavé přednášce o architektuře kostelů v souvislosti s jejich proměněnou funkcí (viz někde poznámky na těchto stránkách). Tady je ještě liturgie a obrazová symbolika v podstatě v klasických formátech, ale prostor je už vyprázdněn od barokní velkoleposti oslavující Boha a nasměrován k modernější spiritualitě, která v architektuře započala známou Corbusierovou kaplí v Ronchamp (v textu zmíněnou). Podařilo se mi ještě před Listopadem na jedné exkurzi prohlédnout si exteriéry oněch objektů nedaleko Blanska, v této knize pak můžeme sledovat genezi celého projektu, na jehož počátku sehrál Jiří Kuběna dost důležitou roli, stejně jako děkan P. František Vavříček, zajímavá je skutečnost, že pro participující umělce (vedle Medka ještě Istler a Nepraš) byla sakrální zakázka zcela novou zkušeností.

O Josefu Šafaříkovi a jeho knize Sedm listů Melinovi, případně eseji Člověk ve věku stroje, jsem četl nedávno v monografiích o Václavu Havlovi (které mě ostatně, jak už zmíněno, na Kuběnovu knihu nasměrovaly), zde o „titánoví z Grohové“ čtu z jiné strany. A opět sledujeme to, co jsem naznačil, zde formulováno, že Kuběnovi šlo o to, aby „uviděl jeho tvář“ („Tvář V Krvi“, s. 277), což se mu podařilo na jejich společné italské cestě, když stanuli před Michelangelovou Florentskou Pietou. Tam totiž Ježíš nespočívá v klíně matky Panny Marie, nýbrž v klíně Josefa z Arimatie (to je onen biblický příběh, kdy tento muž požádá Piláta, aby mu vydal Ježíšovo tělo, s „krví“ se pak spojují také legendy o sv. Grálu). Kuběnova interpretace akcentuje jiný vztah, než je ten obvyklý u Piety (matky a syna), totiž „Bolest jeho nebeského Otce, který to dopustil“ (s.278), k němuž odkazuje Michelangelovo dílo. Na této cestě, orientované nejen na křesťanství, ale i antiku, je také, v květnu 1969, přijal kardinál Beran – „Pozdravujte naši drahou Vlast!“. Šafařík byl pak na začátku celé jedné větve „moravského samizdatu“, po pražsku dle jeho knihy „Melin“, po moravsku „Izuš“.

Nu a autor se opět vrací k hradům, na Bítově se mnohé změnilo, „Havlíčkovi“ „balili“, sledujeme práci kunsthistoriků, která je u památkářů jiného charakteru, totiž zaujímá celé spektrum od architektury přes jednotlivé umělecké disciplíny až po umělecké řemeslo, zatímco v muzeích se kunsthistorii obvykle specializují na svůj jediný obor. Na řadě míst je tu důležité jméno dr. Miloš Stehlík, zmíněny i další osobnosti, celá řada.

A Jakub Deml, k němuž dr. Stehlík Kuběnu opakovaně posílá, a jemu se naštěstí podaří jej zastihnout, několik týdnů před smrtí. A opět mnoho překvapivého, formulace „Obsáhnout Život Silným Tahem“, také komentář ke vztahu Demla k Březinovi a jeho knize „Mé svědectví o Otokaru Březinovi“, a také jejich názorovém předsmrtném rozchodu („sporu“). A Demlovo zasvěcení darem „Slova“, kdy o rok později vzniká pod tímto vlivem kniha Krev ve víno. Deml byl ten, kdo „po předehře Holanově a audienci Nezvalově“ „ze mne udělal básníka ve smyslu duchovním“ (s. 298). A Otokar Březina je pak tématem následující kapitoly (Můj Březina). A co je Kuběnův Březina? Nikoli kosmické a utopistické koncepty, ale především „Nezvalem vychválený třesk slova o slova, její [poezie] architektura, její neporovnatelná orchestrální, symfonicky zvládané kadence melodická i harmonická.“ (s. 301) A pak: „Jeho dílo určitě je a zůstává především krutě pravdivým itinerářem Bolesti, jejího přepodstatnění a slavné sublimace,“ přesto Kuběna vidí jeho vklad jinde. Zdůrazňuje jeho později vydanou rozsáhlou korespondenci. A v hodnocení (vcelku složitém, nebudu ho rozvádět, snad jen hrozba „Damoklova meče visící nad hlavami naší blasfemické, zaprodanými médii nám všem před oči strkané pseudokultury, kultury smrti, naší neuvěřitelně plytké doby,“ s. 302, je ovšem nutno si tento výrok promítnout přes Kuběnovy názory) nechybí ani zde důležitý moment „Lásky“, která je předchozímu v opozici.

Samostatná kapitola je věnována Jiřímu Křížovi, brněnskému malíři – Kuběna vydal básnickou sbírku Jižní Kříž, což je kryptogram k tomuto jménu (dále: brněnská bohéma, Šafařík, Jedovnice atd.), brzká smrt související s alkoholem. A nyní se přesouváme do Prahy a pokračujeme literárními aktivitami, podporovanými Václavem Havlem, podrobný popis dvou večerů, literárního v Umělecké besedě a literárně-výtvarného na výstavě Šmidrů na Střeleckém ostrově, participace Tváře, vytvoření SPJK, Společnosti přátel Jiřího Kuběny, podobně pak byla vytvořena i SPJŠ – Společnost přátel Josefa Šafaříka (tam četl onu známou zmíněnou esej o povaze lidského bytí ve „věku stroje“).  A návštěva Josefa Palivce. List Josefu Palivcovi pak byl jako bibliofilie vytištěn v roce 1968, na scénu vystupuje Josef Muzika, další velké jméno, jeho návštěva na UMPRUM, zmíněn František Šmejkal, „důvěrně spřátelený s Věrou Linhartovou“.

Snad poslední z největších spirituálních básníků s krutým osudem – Jan Zahradníček. „Světec a básník,“ (s. 329) Text ale kupodivu jen dvě strany. Miloš Dvořák, „Dárce zbroje“, seznámení s ním spjato se Zahradníčkovými překlady Claudela, jeho Ód. Přepisuju: „Miloš Dvořák se ze všeho nejvíc bál démonie násilí a moci, kultu úspěchu a výkonu, zkrátka vší prázdnoty, kterou na misce vah stavěl vždy proti jediné před Bohem platné měně: aspoň sebemenšímu zrníčku pravé lásky. Co by řekl dnešnímu globalizovanému světu? Ale on ho předpověděl.“ (s.320) A ještě pěkná pasáž rozdílných východisek: „[…] nastal mi věk rozostření hodnot – můj – setkáním s Demlem iniciovaný – vyznavačský katolicismus (i když ražby silně provokativní svou akcentací svaté mužsko-božské, adamovsko-kristovské tělesnosti) se dávno nemohl rýmovat s doznívajícími šestatřicátnickými východisky – které se ovšem rozutíkaly u každého z nás jiným směrem, ale u všech kromě mne tím modernistickým, nikoli katolickým. Analyticko-antikódová, každé ptydepe i toho nejindiánštějšího kmene Navahů rozklučující (a jak jsem chápal, vlastně k Anti-umění zaměřená) poetika Vaškovy Vyrozumění mi – přes všechen úspěch na scéně reformního socialismu a můj dílčí respekt – a ovšem, přes vzdor všem různostem nikdy nepřerušené přátelství s ním – dávno nemohla stačit.“ (s. 334)

V jedné z dalších kapitol hodnotí nynější sexuální svobodu (osvobozený Éros), příznačnou i pro dobu, v době uvolnění i cestu do Německa, kde má jedna část rodiny kořeny. A pak také řada odchodů přátel, ale také dotyk smrti u Kuběny samého. V novém partnerství s mladým chlapcem Jefem pak čteme o řadě peripetií, heslech řečeno např. Řečkovice (stěhování do nového bytu v tomto místě nedaleko Brna, ovšem na scéně se objeví „Gary“, mladý přítel Jefa), Jaro na Hrádečku, Čas Sibiře. Obsahově je kapitola Krůčky k domu. Dům bohatší, zaznamenávám pořádání nového básnického cyklu Šlépěj v okně, letní pobyt s přáteli a s „Vlastíkem“ Harapesem na Bítově. U Havlů se Šafaříkem v roce 1975 na Hrádečku u Trutnova. A nastávají komplikace, zájem StB, výslechy (chtějí na něm, aby se zřekl Havla, od odmítá, je to jeho celoživotní přítel), Charta 77, s žádostí o podpis přijde k Melinovi Ivan Havel (a jak to dopadlo, včetně jeho názorů na disent), přitom práce na zámku ve Vranově nad Dyjí (obnova), trvalý pobyt tam estébáky znepokojuje. Další peripetie již na začátku osmdesátých let, pobyty na Bítově a Vranově, zdravotní komplikace. Idea komunity mužů v Domě, ukázala se nerealizovatelná.

V roce 1985 cesta na Jih se Zdeňkem, Triglav, moře, Ochrid, atd. Nová myšlenka na uchování materiálů, BOX (nejdříve samizdatový, po Listopadu pak ve veřejném prostoru. Dvouletý cyklus přednášek, témata mj. Reynek, Deml, Váchal atd., participuje mj. Jiří Olič, Josef Mlejnek. A to už je – bere to nyní zkrátka, „Listopad 1989“. Říká: „Požehnání Bítova.“ To byl, je a bude Kuběnův domov, nyní „konečně domov“ (po předchozích peripetiích), v devadesátých letech výstavy, mj. Knížák, Kolář, Medek, Koblasa, Paavel Brázda, Jiří Kříž, Šmidrové, T. Pištěk. Osobnost Martina Pluháčka-Reinera, jeho Škola Poesie a „střemhlavý úspěch jeho nakladatelství Petrov“ (s. 369).

Zvláštní: Ivan Diviš, totiž věděli o sobě, seznámení nicméně až hodně pozdě, srovnání životních pohledů a rozdíly, Kuběna zdůrazňuje vždy směřování k Radosti. A pak Ivan Jelínek, „štíhlý a zříma si vykračující junák, doprovázený svou kvetoucí paní, rovný jako svíce, plný života, učiněný obraz zdraví, snad jen trochu zrazovaný sluchem“ (s. 377) – je jubilující osmdesátník! „Ivan mne dojímá svou ušlechtilostí svou bezprostředností: jen na pohled anglický gentleman“. Přemýšlí o osudech oněch básníků, kteří emigrovali, Diviš, Blatný, Jelínek – a někdejší proslulá Dykova báseň „Opustíš-li mne…“.

Podkapitolka Jak jsem nedojel do Třebíče je spojena se jménem Ladislav Novák (název celé kapitoly).     Poněkud mne překvapuje, že „sympatisant surrealismu“ (s. 382) tak ctí Jakuba Demla. A peripetie, již měl jet k němu na návštěvu, ale musí k Demlovi, pak jej navštíví celá Novákovic rodina (žena Eliška, synek Petr), pak dlouho nic – a strmý zahraniční úspěch Novákův, zajímavé přirovnání jeho tvorby k podzemním řekám, přičemž Kuběnovi připadá „studeně experimentující“, „pramálo spontánní“ (s. 383), povaha „[…] jeho elementaristického, nepochybně vášnivého průzkumu všech tajemných, ještě neprozkoumaných a jako jeskynních, speleologických spletitých soustav a souvislostí […] vonící ale vždy bahnem skutečných podsvětních řek, opravdové Punkvy a fascinující barevností náhle objevenou, jak ji rodí ve svých podzemních doupatech jen tma tma a zase tma, nefalšovaná tma a krvavý pot krápníků“ (s. 383). Přezdívka „Ládus“, učitel, „muchláže, alchymáže“ etc.. Proměna jeho syna Petra, „úplný rozvrat osobnosti“. Pak Petrův skon a též manželky, pak „Zachránkyně“, „paní doktorka Ivanka“, která ho nakonec ale také opustila. A pak zemřel dříve, než Kuběnu stihl navštívit, náhle 1999.

Jméno Jiří Veselský mi nic dosud neříkalo, tož jsem si přečetl, co Kuběna nazývá „pohádkou“. Katolík, pro něj „jeden Bůh“ – Slovo. A zvláštní (na Wikipedii je to formulováno jako „snaha spojit katolickou víru s radikálně levicovými názory“), „Komunista katolík – Katolík komunista!“ (s. 393). A novu se autor vrací k Bítovu – „Mythus Bítova“, s jeho historií, další komentáře k „básnickým Bítovům“, další jména, vč. Pavla Kosatíka, autora monografie „o nás šestatřicátnících“ a autora doslovu k této knize.

A samostatná kapitola je věnována „jevům nadpřirozeným“, zvláště souvisejícím s předsmrtnými stavy, „poselstvími umírajících“, ale i „varování a znamení ve snu“, zde několikrát také Jakub Deml, mj. „strašná rána“, kdy spadla „kovová hlava Kristova“ ve chvíli, kdy umíral Otokar Březina. A od tohoto fenoménu není daleko ke „strašidlům“, k nimž je to přirozeně blízko už prostě proto, že souvisí s hrady – kde Kuběna prožil kus života. A závěr: Hradní čas pro bohy, Každou chvíli zastavující Orloj. S moc pěknou příhodou o mejdanu prostitutek v sakrálním prostoru. Možná už proto stálo za to Paměť básníka přečíst. Ne, žertuju, tohle je samozřejmě jen navíc.

Jiří Kuběna, Paměť básníka, Z Mého Orloje, Host, Brno 2006