Jiří Hájíček / Dešťová hůl

Začnu poněkud neobvykle (ve srovnání s jinými příspěvky, kde mě zajímá třeba to, jaký sémiotický prostor rozevírají úvodní věty knihy, či její narativní struktura), tentokrát „odprostředka“ a rovnou ukázkou, v níž hlavní hrdina románu (a to i v doslovném smyslu, a zároveň vypravěč; jakkoli jsou důležité přinejmenším ještě dvě ženy, o nichž bude samozřejmě dále řeč) Zbyněk Polecký hovoří se svým spolupracovníkem (nadřízeným) Honzou Štefkou o sporu, který je v knize Jiřího Hájíčka Dešťová hůl ústředním námětem:

„Honzo, Fuksů byli moje druhá rodina. A ten jejich statek je prokletej stejně jako ta moje louka v Novohradskejch horách.“
„Máme tam s Magdou taky zarazit do stromu mosaznej kříž?“ zasmál se Štefka. „Vykropíme to tam.“
„Ob dvě generace se tam vynořuje démon. Znám to z vyprávění a něco i sám pamatuju.“
„Jakej démon?“
„Chlast a karban. Teď tam na statku zůstaly dvě ženský, Bohuna s matkou. A nesvéprávnej stařec. To on mi kdysi vzadu mezi jabloněma všechno vyprávěl. Na pokračování.“
„Tys tam tehdy chodil za tou Bohunou?“
„Vždyť já tam napůl bydlel, člověče. Celý dětství. Znám celou tu historii.“
„A jak to bylo?“
(s. 92)

A ještě jedna ukázka, pouhá jedna věta:

„Zazněl řezavě, zazvonil jako zrezivělá kosa.“
(s. 28)

U prvního úryvku vyvstane otázka, na niž zde samozřejmě nemám ambici byť útržkovitě podávat odpověď – podpoří ji nicméně motiv kříže a osudovosti, což může být svým způsobem synonymem osudu –, totiž tradice venkovské prózy, kterou můžeme mít spojenou s titulem Kříž u potoka Karolíny Světlé, jehož je rodové prokletí námětem, ale také třeba J. Š. Baara či Karla Klostermanna, jež je knize, o níž je tento příspěvek, blízká regionálně (lze říci, že už od dob realistické prózy předminulého století se dílo jednotlivých autorů úzce váže k příslušným regionům, ať je to Holeček, Stašek, Rais či Mrštíkové, nakonec i Jirásek), díla českého ruralismu (Josef Knap aj.), kde může být vedle sepjetí s půdou aktuální i otázka identity, s námětem pohraničí a dramatickými okolnostmi, byť jiné doby, jsou spojeny některé knihy Vladimíra Körnera či nejnověji třeba Kateřiny Tučkové (Beskydy) atd.

V druhém případě, kde se jedná o popis jakéhosi zvuku, který hlavnímu hrdinovi trpícímu nespavostí (mimo jiné chodí v noci nakupovat do non-stop obchodu, kde se setkává s podobnými nespavci) pronikne v časných ranních hodinách oknem do ložnice v jeho bytě, nás překvapí zvukomalebnost věty, daná kombinací sedmkrát opakované samohlásky „z“ s dalšími vibrantami „r“ a „ř“, která pak podobně, i když ne tak intenzívně rozezvučí další úseky vět, zvláště opakovanou neznělou frikativou „s“.

Možná, že je odtud daleko k uchopení pozoruhodného příběhu, který nám předkládá spisovatel, žijící v Českých Budějovicích, autor knih jako Zloději zelených koní, Selský baroko či Rybí krev (s oběma posledními, oceněnými Magnesií Literou, je jeho zpracování uváděno – na Databáziknih.cz – jako „volná venkovská trilogie morálního neklidu“), v Budějovicích se částečně (v letech 2013 a 2014, jak se dozvíme z jednoho detailu o předplatném Jihočeského divadla, s. 42) odehrává i Dešťová hůl. Na osobních stránkách spisovatele je uvedena jako poslední samostatná publikace (vydaná v Brně v Hostu, 2016), Wikipedie uvádí ještě pozdější drobnější záležitosti, respektive práce nesouvisející s Hájíčkovým ústředním tématem jihočeského venkova.

Alespoň tu ale vznikne onen volný prostor, který je u Dešťové hole reprezentován motivem někdejšího pokusu vzlétnout u „heretika“ truhláře Víta Fučíka Kudličky, skutečné postavy (žil v letech 1719 – 1804, materiály o něm jsou v městském muzeu ve Vodňanech) po němž hrdina našeho příběhu pátrá a motiv jeho života nabízí spisovateli Davidu Žákovi (podrobně v mejlu na s. 150, pak řada návratů a dalších podrobností, např. na s. 233, kde se hovoří o tom, jak jej páter z Bílé Hůrky kárá pro hřích, že chce létat, když dle slov papežské encykliky nic těžšího, než je vzduch létat nemůže – on odpovídá, a co ptáci?), který se usídlil v maringotce na Poleckého promáčené louce u Novohradských Hor (epizoda na začátku knihy, kdy se proboří i traktor, který měl vytáhnout maringotku a auto, které ji přivezlo), a který jinak s ústředním příběhem dějově nijak nesouvisí (zato ideově ano, ve vztahu indiánů, kteří vnímali „svoje loviště jako něco, co jim vyšší moc svěřila do správy“ a nikoli jako něco, co lze prodávat a kupovat, v jedné z úvah na s. 75), stejně tak jako Zbyňkova touha vydat se na Špicberky, v jejichž průvodcích si v nočních hodinách, kdy nemůže usnout, listuje, či konečně samotný název knihy, označující perkusní hudební nástroj, jež ovšem v zemích původu (Indiáni na severu Chile, zde tedy v úzkém významovém spojení s motivem letních obyvatel Zbyňkovy louky) byl užíván při magických obřadech. V knize se název Dešťová hůl uplatňuje dvakrát, podruhé jako název třetí z částí, na něž je kniha rozdělena – první jsou Špicberky, druhá Katastr Lešice, odkazující názvem vesnice k vlastnímu tématu, sporu o pozemky a pochybných postupech při manipulaci s jejich vlastnictvím, které Zbyněk Polecký odhaluje.

Kromě tohoto základního členění je je kniha typograficky/obsahově rozdělena na jednotlivé kapitoly, což je provedeno pouhým odsazením textu a vloženou jednoduchou lineární šipkou (→). Dalším výrazným rysem stavby textu je skutečnost, že kniha začíná fragmentem textu („Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem na klíně…“), který podruhé čtenář čte (odhaluje) jako součást souvislého textu na s. 34, totéž se pak podobným způsobem opakuje u obou dalších částí knihy. Tento efekt, vyzdvihující určité motivy příběhu (a zároveň pracující s pamětí textu, tedy i čtenáře) koresponduje s principem katastrální mapy, v níž jsou jednotlivé části vkládány jakožto nemovitosti a jejich vlastníci, jak to ostatně demonstruje i grafika na přebalu a u jednotlivých titulů částí knihy, zachycující fragmenty katastru (autorem grafické úpravy je Lucie Zajíčková, která podobným způsobem postupovala u knihy Aleny Mornštajnové Tiché roky).

Hlavní hrdina Zbyněk pracuje jako vedoucí kanceláře (pozemkového oddělení, „Správce pozemků. Nákup, prodej, pronájmy,“ s. 39, říká při opětovném setkání s mužem, kterého potkal v nespavé noci v non-stop obchodě) na univerzitě, kde vyřizuje komplikované majetkové nesrovnalosti, navršené v průběhu desetiletí historie (naznačují to tituly šanonů Pozemková daň, Nepotřebný majetek, Nájemní smlouvy, Opuštěný majetek, Pozemkový katastr) a zproblematizované novým občanským zákoníkem (vešel v platnost 1. 1. 2014) jenž zároveň má narovnat problémová místa (např. nedohledatelnost zákonných vlastníků po listopadovém převratu, způsobené přesuny majetku, úmrtími vlastníků atd.), přičemž se mimo jiné setkává se seniory, kteří onu letitou historií pozemků znají a o pozemky se chtějí starat, zatímco mladší generaci ona problematika zřejmě nezajímá. „Napadlo ho, že vidí odcházet asi poslední generaci, pro kterou půda ještě něco znamenala, pro kterou býval kus pole nejen obživou, ale i srdeční záležitostí.“ (s. 31), říká si při setkáním s jedním z nich.

„Katastr“ je tak symbolem tradice, vztahu k půdě, který spisovatel na několika místech v knize vyzdvihuje, a zároveň představuje moment ukotvení v realitě. Hájíčkův román určitě nebudeme označovat jako historický (zvláště když se sice částečně pohybuje v historii, nicméně „hlavní děj“ se odehrává v aktuální přítomnosti), historie je nicméně výraznou součástí smyslu celého příběhu. Hold zemědělcům nejsilněji vysloví autor knihy v rozhovoru hlavního hrdiny s doktorem Bečvářem, praktikem, doktorem starého střihu, který píše recepty ještě na psacím stroji po otci, protože ho „zajímají lidi“, zatímco dnes jsou pro lékaře, kteří „sotva zvednou hlavu od počítače“, jen „čísla a kódy zdravotních pojišťoven“. Bečvář říká: „Ty silný geny. Zakladatelé rodů. Museli to bejt neuvěřitelný chlapi, vem si to, ve dvaceti je povolal císař pán do světový války, a když tu hrůzu přežili a vrátili se, zvelebili svoje grunty v tý nový republice, vorali, seli, volili Švehlu, agrárníky…“ A dále rovněž konfrontuje celý historický rámec v různých dobách, když vypráví o jednom svém pacientovi: „Měl jsem kousek odtud pacienta, bejvalej sedlák, ročník 1923. V devětatřicátým schoval bustu Masaryka před fašistka. Po osmačtyřicátým ji zase zahrabal zpátky do sena, před komunistama. A když ji po roce osmdesát devět konečně moh vystavit na návsi, za měsíc ji zničili vandalové…“ (s. 245

Zbyňkovými „spoluhráči“ („protihráči“) v příběhu jsou především dvě, vlastně tři ženy: Jeho manželka Terezka (oslovuje ji zkráceně „Terez“), původem z vyšší společenské vrstvy (její otec byl profesorem hudby), sama rovněž hudebnice a učitelka na konzervatoři, která se zatím marně snaží přijít do jiného stavu a chvílemi i proto, jakkoli Zbyňka miluje, propadá postupně se stupňující hysterii, druhou je venkovská žena Bohuna, kterou (a jejíž rodinu) zná Zbyněk od dětství, jeho někdejší první láska. S ní bude řešit problematické osudy rodinného dědictví (polností) poté, co navštívila se svou dcerou Janičkou Zbyňkovu matku, která doufala, že Bohunu Zbyněk vezme, a poté, co ji nyní kontaktuje. Třetí ženou je Kamila, s níž („před třinácti lety“, s. 37) půl roku žil před Terezou, která ale dala před rodinou přednost právnické kariéře v Praze, zatímco Zbyněk se („v třiadevadesátém,“ s. 41, „a já jsem děti chtěl,“, tamtéž) vrátil do metropole jižních Čech. Tu lokalizují (z počátku příběhu, později jsou České Budějovice pojmenovány přímo) Mariánské náměstí a další názvy ulic a objektů (ono největší obdélníkové náměstí se Samsonovou kašnou se samozřejmě jmenuje náměstí Přemysla Otakara II. a Mariánské náměstí nalezneme v řadě dalších měst, včetně Prahy, nicméně Černá věž, Dlouhý most či hudební Síň Otakara Jeremiáše, tj. kostel sv. Anny, už nenechávají na pochybnostech).

„Jinakost“ Zbyňka, již zprvu čteme jako „alternativu“ (pronajímá svou louku „indiánům“, odmítá komerční model života, v němž hrají hlavní úlohu peníze, Honza Štefka, jenž pozval svého spolupracovníka na „pětapadesátiny. Příští rok, koncem března,“ s. 49, si jej dobírá kvůli jeho netuctovým názorům, „Prý nemá cenu bavit se se skeptikem a čtenářem konspiračních teorií.“ s. 27, „tak si raděj dál čti o iluminátech a novým světovým řádu, ty pako,“ jak říká Honza na jiném místě, s. 47) se v průběhu příběhu odhalí coby až umanuté a sveřepé neuhnutí od záměru, který se ze všech stran jeví coby nerealizovatelný, jejž se mu však oproti všemu očekávání nakonec opravdu podaří dotáhnout do konce. Můžeme hovořit s dobrým svědomím o opravdovém hrdinství, byť on sám vysvětluje své ženě své počínání, které jen zdánlivě nemá (praktický) smysl nebo dokonce souvisí s nevěrou, z níž jej jeho žena podezřívá (ovšemže je mu Bohuna i po letech blízkým člověkem), že to vše dělá pro „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“ (formulace z Databázeknih.cz, rozsáhlejší citace v recenzi na www.literarnisvet.cz, viz odkaz dole, uvažoval jsem, že ji pro plynulost tohoto textu zkopíruju, nicméně nechť si zájemce proklikne, i samotný text recenze je zajímavý).

Zbyňkovými protivníky (v plném slova smyslu, oni jsou ti, s nimiž bude veden samotný spor) ovšem nejsou jen starosta Lešic Pepík Rejtar, jehož dceru Yvetu má Láďa Reha, majitel firmy R+K realitní, ale také R+K stavební, zdánlivě neprůstřelný tandem místního politika a podnikatele, kteří šikovně zmanipulují obecní zasedání, v němž se rozhodlo o změně územního plánu, takže je nelze obvinit z nezákonnosti (toho je si Zbyněk, který se ve své dvacetileté praxi setkal s lecjakými levárnami) a umetli si tak cestičku k výhodnému podnikání (ceny stavebních parcel, navíc nedaleko hlavního silničního tahu, jsou dvacetkrát vyšší, než ceny orné půdy; „Najednou to uviděl – tu výbornou lokalizaci pozemků. Poblíž frekventovaného tahu Písek – České Budějovice. Po napojení na E49 je odtud do obou měst zhruba stejně daleko. A ještě blíž do Vodňan a Protivína.“ s. 139).

Jeho úsilí maří (různým způsobem) i obě zmíněné ženy: Bohuna, která byla zprvu zaskočena existencí dvojí darovací smlouvy, podepsané jejím prostomyslným bratrem Tondou, který vyšel v sedmé třídě, a Zbyňka coby odborníka na tuto problematiku požádá o pomoc, ale už zpočátku se obává důsledků žaloby, neboť ve vesnici musí dále žít, a později se nechá uchlácholit nabídkou mimosoudního vyrovnání a ovlivnit výhrůžkami, že přijde o zaměstnání v penzionu, takže už podané žaloby stáhne. A Terezka, která zprvu „jen“ žárlí (což prý opravňuje údajná Zbyňkova nevěra s Kamilou před několika lety), posléze ale, když se vyhrocuje její vlastní osobní situace (jezdí na kliniku reprodukční medicíny do Dejvic, všechny pokusy o otěhotnění selhávají a ona je nervózní, opakované „Nezvyšuj na mě hlas,“ např. s. 33, „až po několikátým martyriu různých vyšetření“ mu řekne o někdejších potratech, opakovaně se hovoří o různých neinvazivních a invazivních možnostech atd.), přitvrzuje. Má pocit, že se jí Zbyněk nevěnuje, zatímco do Lešic takřka každodenně jezdí, („Hele, kápni božskou. Proč se v tom tak angažuješ? Je v tom ta ženská? […] Nevěřím, že bys byl po dvaceti letech v týhle branži takovej idealista.“, útočí Tereza v jednom z rozhovorů, s. 157, „Můžeš mi vysvětlit, jak pro tebe může bejt nějakej maškarní bál důležitější než klinika?“ při nedorozumění o termínech, pochopitelných při Terezině nervnosti, s. 187). Manželská krize pak vypukne naplno, když jí podnět jí dá zlovolný telefonát s údajně kompromitujícími fotografiemi (které jsou ovšem ve skutečnosti zcela nevinné, hysterický výstup: „Spal jsi s ní? […] Nebo snad s oběma? […] „Jak dlouho to trvá? To nebylo poprvé, že“, s. 209), jimž uvěří a manžela vyžene.

Protivníky jsou ovšem i matka Bohuny, která je na straně její sestry Evy, jejíž muž Milan tone v dluzích, takže jsou v podezření, že zneužily Tondovu prostotu a (neví se vlastně, jestli to nebyl Rejtar či Reha) mu například nedaly peníze, které mu za pravděpodobně vynucený či jinak zmanipulovaný prodej jeho polností náležely. A i když se nakonec ukáže, že Tonda peníze dostal a v tomto ohledu bylo vlastně vše v pořádku, byl tu jiný fígl (neprozradím případným čtenářům knihy, jaký) – a to už je něco jiného, jak říká poručík Columbo, sice to není vražda, jako v jeho případech, ale je to zřejmé porušení zákona.

Než ovšem Zbyněk Polecký k tomuto poznání dospěje a může – na konci románu – předat příslušné materiály Kamile, která bude zastupovat občanské sdružení podávající žalobu (to bude lepší, než když to udělá sám, neboť právě i občané Lešic byli oklamáni, když jim zprvu byly žádosti o stavbu zamítnuty a nyní došlo k onomu kolosálnímu podvodu), musí absolvovat celou dlouhou cestu, na níž dojde i sám újmy, dokonce několikrát, poprvé před hospodou v Lešicích, kde je o šibřinkách, na něž na prosbu Bohuny přijede, příznivci Rejtara a Rehy zmlácen, podruhé, když hledá v nyní již opuštěném stavení, kde žil Tonda, kompromitující materiál proti Rejtarovi a ten ho zastihne se zbraní v ruce a vyhrožuje mu likvidací. Přes nebezpečí, které mu hrozí, se ovšem do domu znovu vrátí a ve dvou obálkách najde ve svazcích dvoutisícikorunových bankovek stošedesátosm tisíc korun (přesně dle smlouvy, to tedy, jak už řečeno, bylo v pořádku), ale především onen doklad o tom, že celá transakce byla podvod. Přesto by nicméně na to nepřišel úvahou nad dalšími okolnostmi. Můžu zde prozradit alespoň, že podstatnou úlohu v tom hrál pobyt v nemocnici po úrazu, který Bohunin bratr utrpěl, když mu žebra a ruce ve stáji polámal zdivočelý býk.

To je ovšem už poslední fáze děje, jehož dramatičnost se pozvolna stupňuje až takřka do podoby thrilleru, předchází jí celá řada epizod, počínaje několikerými návštěvami starosty Rejtara (změny územního plánu nemají na webu, druhá návštěva na radnici je už konfrontační, s. 144), přes zkoumání okolností konání zastupitelstva, které územní změnu schválilo (konalo se v jinou než obvyklou dobu, s. 153) a map, které má vylepené na okně, návštěvu doktora, v jehož dokumentaci zjistil, kdy se Tondovo zranění událo, rozhovor s jedním z vesničanů, jimž zdejší mafie vadí, Frantou, debat s Honzou Štefkou, který jej jako jeden z mála podporuje, i když pochybuje o úspěšnosti nápravy v pochybení ohledně „pouhých“ čtyř miliónů („Dobře, ale pořád je to vcelku směšná suma, Zbyňku. Co s tím chceš dělat? To není žádnej stamilionovej podvod, koho to bude zajímat?“, s. 156 ad.), zjištění komplotu starosty s Ladislavem Rehou, jenž mu vyhrožuje v telefonu (s. 174), podobně jako Rajtar, jenž vidí v možnosti stavět zde (po krizi ve stavebnictví) „šanci na slušnej rozjezd“ a „zatím se s tebou pokoušíme domluvit“ (s. 176), podobném zastrašování Bohuny, která objeví na vratech „velký bílý kosočtverec se svislou čárou uprostřed“ (s. 179, sledujeme-li čísla stránek která zde i z tohoto důvodu uvádím, bude srozumitelná poznámka, kterou jsem si na tomhle místě udělal: „začíná to být thriller“), zjišťování okolností Tondova úrazu (u Bohuny, s. 229, pana Marhouna, 231 „A ty bejci se splašili?“ „Jo. Potloukli ho a pošlapali.“ „A nenašlo by se někde, kdy přesně se to stalo?“ „Měl zpřerážený ruce a žebra, tehdy.“, u doktora Bečváře, od s. 240, víme to ovšem už dříve, např. na s. 81 čteme v rozhovoru: „Jak se to Tondovi stalo?“ „Ve výkrmně. Vlez mezi bejky, přirazili ho k ohradě. Zpřelámaný obě ruce, vnitřní zranění.“) atd.

Ale především je tento dramatický spor „na všechny strany“ (moje formulace), v němž se na dvou osách kříží kauza Fuksových polností a manželská krize Zbyňka a Markéty jen jednou, byť možná nejzřetelnější vrstvou příběhu, která pochopitelně vytváří napětí a atraktivitu pro čtenáře, zároveň se v ní ale prostupuje „veřejná“ a komorní soukromá složka jeho významu, a odvíjejí další otázky, které jednak směřují k charakteristickým těžkostem dnešní reality v osobní rovině (problémy s početím, poruchy spánku, rozchody partnerů) i rovině společenské (typické právní manipulace, čachry a podvody s charakteristickým propojením v podnikatelské a politické sféře, neukotvenost majetkových poměrů v oblasti zemědělské půdy), jednak otevírají i základní otázky životních hodnot, lásky a přátelství a dalších vztahů, komunikace mezi lidmi, samoty, osamocenosti a odcizení, přístupů k životu včetně onoho alternativního, řečené „jinakosti“ (Zbyněk, Tonda, bláznivý aviatik v historii), zmíněných „děsů“, které do příběhu přímo zasahují (alkoholismus některých příslušníků Fuksova rodu a s tím související ztráta majetku, ale i manžel Bohuny „chlastá“, a tedy nejsou peníze na opravu střechy a vrat), či neštěstí, jimž nejspíš nelze zabránit (Tondovo zranění).

To vše je předmětem Zbyňkovy reflexe života (na jiném místě se čtenář dozví, že je mu šestačtyřicet let, s. 102): „Má zelený oči. Moje Tereza má zelený oči. Bohuna má taky zelený oči. A proč nemůžu spát? Je to tím vědomím druhý půlky života? Ráj je už dávno ztracenej. Zbyla práce, sex, drobný radosti, dobrý jídlo. Byt v centru města, úvěr ze stavebního spoření. Před čtyřma lety koupě novýho auta. Leteckej zájezd k moři. To přece vůbec není špatný, taková druhá půlka života s Terezou. S Bohunou jsem zažil to všechno předtím, ty krásný začátky. Dětství na vesnici, dospívání, tu ztrátu ráje. První milování, štěstí ve dvou, pak jaký to je, dělat si na někoho nárok, žárlení, zrada, rozchod. Stála v mý kanceláři, trochu rozpačitá, po pětadvaceti letech.“ (s. 149) A tato reflexe se odehrává nejen v opozici Zbyňka vůči takřka všemu ostatnímu, ale i v dalších opozicích celého vzorce vyprávění, jak je patrné z právě uvedeného příkladu („první půlka života“ a druhá, dvě ženy, „standardní“ život a příklady, které patří do sféry symbolu „dešťové hole“. Uvedu ještě dvě pasáže, líčící Tondu, který se i v dospělosti choval jako dítě, byl blázen do letadel: „V jezedácký dílně mu kdysi dali vyřazenej majáček z kombajnu. Běhal s ním po loukách za vsí a hrál si na letadlo.“ (s. 77) Na straně 121 je jeho postava uvedena v souvislosti s celou historií Fuksova statku: „Starej pan Fuks odkázal polovinu polí bláznivýmu Tondovi, kterej chodí po vsi s rukama rozpaženými, jako by létal, v chůzi se klátí a jde přes náves do výkrmny bejků, kde tančí s vidlemi a se smetákem, má širokej bezelstnej úsměv a čeká na nás večer u rybníka, my s Bohunou už jsme dospěli, ale on ne, i když je o patnáct let starší.“ (s. 121) Lze tak říci, že Tonda je svým způsobem rovněž „hrdinou“ (jakkoli spíše antihrdinou) celého románu.

A stejně tak je v opozici samotná dějová linka dramatického příběhu s oněmi dalšími vrstvami, které „otevírají“ právě ony zneklidňující momenty (nejen morálního neklidu, mohu-li připomenout formulaci výše). Ty jsou jednak podporou dějového napětí, jak je to ostatně u žánru detektivek či thrilleru, jejichž rysy příběh má, obvyklé, jednak jsou záležitostí psychologie hrdiny, provázejí jeho kladení otázek, ale jsou i součástí „ekologické“ vrstvy, protikladu města a takřka liduprázdného prostoru pohraničí, navíc zdevastovaného vysídlením a uzavřením po desetiletí totalitního režimu (napadl mě i významový náboj fenoménu „pustiny“ v evropské literatuře, T. S. Eliot či Saint-Exupéry). „Ozvěny jako střepiny, jako špony ze soustruhu zalétaly k jeho uším přes zavřené okno v obýváku a zvonily a rozrušovaly ztišené, utlumené vědomí. Trýznivá bdělost se ohlašovala, rozjížděla se jako miniaturní elektromotorek napájený neúnavně odněkud z vesmíru, z hlubokého tmavého nebe, které Zbyněk tušil nad jejich domem, nad tím činžákem v centru města, postaveným ještě za Rakouska-Uherska. Dokonce se po předcích dochoval i původní stavební plánek.“ (s. 55)

Vědomí kontextu zahrnuje ovšem nejen příroda, ale i historická vrstva osudů této kulturní krajiny (neboť u nás musíme, jestliže hovoříme o přírodě uvažovat o ní jedině jako o kulturně krajině). Její součástí, úzce propojené s osudy zdejších obyvatel, jsou pasáže, v nichž Hájíček popisuje jednotlivá historická údobí, tedy i starší předpolí vlastního příběhu, k němuž někdejší události směřovaly:
„Ke konci války běhala celá rodina do sklepa, když České Budějovice v březnu čtyřicet pět bombardovali Američané. Babička, o patnáct let mladší než její šarmantní manžel, tehdy čekala Marii, Terezinu maminku. Přežili to všichni, i klavír a knihovna se svazky Ottova slovníku naučného, s romány Honoré de Balzaka a Aloise Jiráska se složkami plnými notových partitur. (s. 56)
V polovině šedesátých let dal svou jedinou dceru mladými komunistovi, kterej to ve fabrice dotáhla na náměstka ředitele. To stoupání po žebříčku mu trvalo dvacet let, ale Tereza mi vyprávěla, jak se na gymnáziu k otci nehlásila, jak před spolužáky a profesory zapírala, že je dcerou výrobního náměstka důležitýho podniku a člena ideologický komise na budějovický radnici. Jenže to stejně všichni věděli.“ (56)

A doplňme ještě, že – pochopitelně – ke klidu nepřispívá ani Zbyňkova situace, problémy s komunikací (absence signálu, nemožnost se domluvit, Tereza nebere v době krize telefon, sekýruje Zbyňka, ať netelefonuje, když pil, Zbyněk v jednu chvíli ve vzteku rozbije mobil, pak narychlo shání nový etc.), bydlení na ubytovně a praní prádla či jídlo u Honzy, potížemi s půjčením si auta od Terezy, která mu vše předává na konzervatoři, takže je si – viz pasáž výše – vlastně tak trochu svým protivníkem i on sám. Na posledních stránkách se ovšem alespoň tato osobní situace uklidní poté, co Tereza navštívila Bohunu, která ovšem o Zbyňkových problémech vůbec nevěděla a poté, co je naděje, že nezákonné jednání po řadě měsíců sporu (časová rovina někdy od začátku aféry v říjnu, vánoce, začátek platnosti nového občanského zákoníku v lednu, únor a další jarní měsíce tvoří podstatnou část uvnitř širšího časového rámce, zahrnujícího vrstvy od každodennosti přes historickou až po „kosmickou“) lešickým koumákům přece jen neprojde. Zdá se tedy, že nakonec všechno dopadne lépe, než jsme už snad ani nedoufali.  

Na okraj (obvyklých podobností v mé aktuální četbě, komentovaných v příspěvcích o ní): Stejně jako v Hájíčkově knize komplikují pátrání a život vůbec hrdinovi Welshova románu Umělec na ostří nože, jak právě řečeno problémy s telefonem. Tam je ovšem téma podstatně excentričtější a tím spíše si tedy můžeme uvědomit „realističnost“ Hájíčkovy knihy (o ní se ostatně vyjadřuje kdesi i kritika, tuším Jiří Peňás v LN). Sice i zde je užito slova „zmrd“ (s. 255), ovšem pouze jednou, zatímco u Welshe se to „zmrdy“ jen hemží takřka na každé stránce. Chci tím říci, že u Hájíčka je vyjadřování, běžné ve své každodennosti a tedy zahrnující i výrazy obecné češtiny („vole“, „neser“ etc.) součástí stylu, jenž se podílí na pocitu autentičnosti, který může čtenář mít u Dešťové hole a tedy se s jejími hrdiny i identifikovat.

Odkazy

https://www.hajicek.info/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_H%C3%A1j%C3%AD%C4%8Dek
https://literarnisvet.cz/lesicky-pripad/
Fučík Kudlička
https://letistecr.cz/zajimavosti/vit-fucik-zvany-kudlicka.aspx

Jiří Hájíček, Dešťová hůl, Brno, Host, 2016