Jindřiška Kracíková / Králova třetí žena

Od dob vysokoškolských studií jsem si vážil kolegů historiků, jejich píle a akribie, takřečeného sitzfleische (výdrže sedět u archiválií, vzácných dokumentů), tedy všeho, čeho se nám filologům v té míře jako jim nedostávalo. Historický materiál ve mně vzbuzoval respekt a u těch několika málo výjimek (především téma Albrecht z Valdštejna, vzhledem k tomu, že jsem Jičíňák), kdy jsem se vydal prozkoumávat pole někdejších událostí, jsem si uvědomil jejich komplikovanost, mnohovrstevnou provázanost a pluralitu možných úhlů pohledu, která mě z principu přitahovala, v realitě pro obtížně uchopitelnou nezměrnost (jedině tehdy jsem zde ovšem viděl smysl, který pouhé papouškování faktů, které se někdy za historii vydávalo, postrádalo) nicméně odrazovala.

To, že jsem ve vzdělání, v němž jsem se vždy vydával na příkré a kostrbaté, nicméně úzké cestičky, vedoucí k odpovídajícím cílům (jakkoli jsem do nich zahrnoval myšlenku příčných věd, bořících úzké specializace), v oblasti historie nedosahoval komplexity, jaké bych si byl přál (a to je důvod, proč to vůbec zmiňuji), byla nejspíš příčina toho, proč jsem se víceméně při četbě vyhýbal historickým románům – kromě mně nesympatické pompéznosti, lesku a velkoleposti u nich a tenkrát širokoúhlých historických filmů s desetitisícovými komparsy, které možná fascinovaly ty, kteří v běžném životě nedokázali spatřit dostatečnou fascinaci, zatímco já jsem četl raději komorní a psychologické příběhy a chodil na Bergmanovy filmy, mi pak tento nedostatek neumožňoval to, co bych si přál, totiž odlišit autorskou fikci a historická fakta (či přinejmenším jejich hodnověrnost), což ve mně blokovalo možnost vžít se do romantických a dramatických dějů líčených v těchto dílech. Takže nemám příliš přehled a možná mám falešnou představu o laciné podbízivosti a pokleslé kultuře dnešních děl v této oblasti (ve srovnání s některými klasiky, jako je Vojna a mír, Quo vadis či Ivanhoe, Mistr Kampanus či polovinu Jiráska, nějakého Kaplického či Neffa, které jsem samozřejmě četl a u nichž mám o nastavení jejich smyslu jasno), z toho, co jsem přesto přelouskal, mě příliš nenadchly příměsi oblíbené záhadologie či podoby historických kriminálních příběhů či hrdelních a katovských motivů.

Tato moje historická nekompetence byla zřejmě jednou z hlavních příčin, proč jsem dosud nepřečetl Královu třetí ženu Jindřišky Kracíkové, přestože autorka žije v Jičíně (původem je z Prahy) a měl bych tedy knihu, která je přinejmenším tři roky na pultech i zdejších knihkupectví mít alespoň prolistovanou. Věci ale zřejmě přicházejí v pravý čas, a tak mohu napsat některé postřehy, které bych možná v době vydání prvotiny vystudované hebraistky (na FFUK v Praze) a překladatelky, a mezitím i autorky další knihy, ovšem jiného charakteru (Veselé Vánoce, Kristýno, 2021), nedokázal zformulovat. Když čtu tragický příběh ženy z mezopotámského Uruku, v němž nicméně participuje tím či oním způsobem celá řada předněvýchodních kultur, tedy kenaanské, chetitské, egyptské či v širším kontextu (třeba při vyprávění mýtů) např. sumersko-akkadské, uvědomuji si, že tyto jednotlivé kultury jsem měl dlouho (nejspíš jako i ostatní) „zařazeny“ v mé mind-map jako samostatné „balíčky“, totiž tak, jak nám je předkládalo školní vzdělání, muzejní expozice či výpravné obrazové publikace. Zvlášť Egypt, zvlášť Mezopotamie, zvlášť Sumer etc.

Nicméně v roce, kdy Jindřiška Kracíková vydala Královu třetí ženu, jsem (konečně) přečetl tetralogii Thomase Manna Josef a bratří jeho (věděl jsem o ní samozřejmě od studentských let), kde jsem si uvědomil právě provázanost jednotlivých kultur – v největší stručnosti ten příběh člověk zná z Bible, že ano, ale tady jsem musel použít německý slovník, vydaný samostatně k celému tomu literárnímu kolosu, abych se totiž vůbec vyznal v osobách, uváděných pod dvojími, mnohdy i vícerými jmény. A zatetelil jsem se, když jsem něco podobného našel právě v Králově třetí ženě. Světy jednotlivých mytologií a jejich průmět do tehdejší přítomnosti, vazby mezi jednotlivými regiony, které jsou zde předmětem mocenských bojů, deskripce uspořádání společnosti, jejích rituálů, myšlení, zvyklostí i v jejich odlišnostech v několika kulturách, už to je zajímavý pohled, postihující možná zásadní aspekt (nejen tehdejší, je to tak i dnes) doby. A když jsem listoval internetem, dozvěděl jsem se, že autorčina disertační práce se jmenuje Cyklus vyprávění o Jóséfovi v židovské tradici, Genesis 37-50 (obhájeno 24. 2. 2011), tedy autorka se (pochopitelně) nezabývala Mannovým dílem, ale rabínskými komentáři 11. až 18. století, nicméně tato tematická souvislost je pro mě i tak fascinující.

Běžný kultivovaný čtenář samozřejmě sleduje věrohodnost chování postav či jejich psychologii (motivace, jeden z čtenářů hovoří o „plnokrevnosti“), působivost příběhu, jeho logickou výstavbu a spád (v dnešní akční době vedle plastičnosti, kterou spoluutváří nebo tak alespoň působí, dominantní zájem čtenářů), líčení prostředí atd. To vše je víceméně popsáno v anotaci a dočteme se o tom i v čtenářských komentářích (na internetu), mě nicméně zajímají některé momenty, které sice mohou být součástí řečeného, ale přitom představují zvláštní vrstvu, charakteristickou pro tehdejší kultury, a svou specifičností jsou o to pozoruhodnější.

O tom, že jsou tyto momenty důležité i pro autorku, svědčí i skutečnost, že první z nich prezentuje hned v úvodní kapitole Uruk. Nejspíš je každému čtenáři povědomé, že kultury této doby jsou silně ritualizované (právě některé z nich jsou v souvislosti s královským sňatkem Uručanky Bintaji a gebalského krále Jakinela) a že to úzce souvisí s dvojím světem, totiž zdejším, pozemským, a božským/náboženským, společenstvím lidí a panteonem bohů, v němž odpovídající úlohu hraje „svazek boha Baala a jeho družky Anat“ (s. 20). Tato transcendence se pak promítá do podvojnosti těla a duše, jak o tom vypráví Bintaja svému nastávajícímu – „Naše těla patří zemi, naše duše bohům, a tak jako země umírá a znovu rodí, tak bohové mohou naše duše posílat na zem zpět.“ (tamtéž, stejně i dále) A za důležitou považuji formulaci vztahu (vlastně funkci) rituálu, naplňující vazbu těla a duše (pozemského k božskému) jakožto „otisk“: „Při našich rituálech se tvoří otisk, přetrvávající tisíce let.“ (zvýraznění je moje) Pokud bychom chtěli tuto skutečnost vyjádřit dnešním jazykem, hovořili bychom nejspíš o identitě: „Otisk je něco, co tě upamatovává na dnešní den, abys nezapomněl, kým jsi a co je tvou povinností vůči mně a bohům.“

Ještě před touto pasáží (která tak navazuje na onu, o níž se teď zmíním) může čtenáře v této části textu zaujmout popis rituálu tělesného spojení Jakinela a Bitanji, pro něž je – vedle chvalozpěvů a proseb „o přízeň tisícera bohů“, charakteru lázně se všemi příslušnými ingrediencemi, vonnými oleji a kouře „doutnajícího cedrového dřeva“, kvítků s kadidlem, která „společně vysypali […] na kovový talíř“, probíhající ve „svatyni“, zahalení „do stříbrem a zlatem protkávaných šatů“ –  charakteristická „maska bohyně Inanny“ určená pro Bitanju a „maska pohledného boha Dumuziho, Inannina chotě“ (s. 13) pro Jakinela, tzn. zdvojení pozemského a božského těla a zároveň (onou maskou) zakrytí tváře, tedy té části, která je nejvíce spojena s vědomou identitou (viz hned dále, už zde ale můžeme poznamenat, že maska, a podobně zrcadlo, romantické a předtím již renesanční motivy vztahující se k identitě coby klíčovému tématu moderní kultury, mají kořeny již někde ve starých civilizacích).

Jiné místo, na němž je vyjádřeno propojení dvou světů se nachází v kapitole Svátek velkých králů Rapju, kdy Jakinel sestupuje s kněžími sedmi branami do „klenutého sklepení“, kde jsou v komorách sarkofágy s gebalskými vládci, prvním Baalem, pak Abišemem a dalšími, a Jakinel je vzývá a zve na pozemskou hostinu. Se sestoupením do podzemních prostor a opakováním téže rituální formule („volán je Abišemu“ etc.) je spojeno královo psychické rozpoložení, které bychom mohli označit jako hypnotický či extatický stav, dnes bychom možná řekli alternativní vnímání reality, popisované takto: „Jeden svět se propadal do druhého a v mysli mu tanuly stíny, které na sebe braly podoby ptáků vylétajících z jámy nad jeho palác a rozlétajících se do všech světových stran, viděl nekonečnou tmu, krvavé nebe, požár i rychle rašící drobné kvítky. […] Obrazy ho děsily, ale i povzbuzovaly.“ (s. 137) Jestliže tento obraz vyvážeme z představy, vnímám jako důležitou formulaci existence dvou světů nyní nikoli jako zrcadel, nýbrž pronikání, zopakuji: „Jeden svět se propadal do druhého….“ A vychýlení z běžnosti (onen stav transu) je zde přítomné podobně jako již u oné erotické scény (tak bychom ji pojmenovali při běžně užitých souřadnicích), kde je onen stav označen slovy „bylo to tak úžasné […]“ (s. 13).

A ovšem, když si pak přečteme celý příběh právě ve vztahu k řečenému, uvědomíme si v plnosti, že Jakinel svou sebestřednou arogancí (již v prvních kapitolách se opakuje, že král je netrpělivý, všechno ho dopaluje, „řve“, je permanentně „unavený a podrážděný“, např. s. 263, lomcuje s ním „dlouho očekávaný vztek“, s. 263, což není jen důsledek únavných diplomatických jednání s protivníky ani jen jeho osobní vlastnost či atribut povýšeného panovníka, ale v kontextu celého příběhu signál, že něco nedopadne dobře) nejen zradil svou třetí ženu (a svým způsobem i rozvrátil svou říši), ale zpronevěřil se právě oněm božským zákonům, jimž se zavázal zmíněným rituálem na začátku knihy. Jeho konání se tedy ocitá v prvé řadě nikoli v souřadnicích psychologických, i když i ony jsou pojednány, ale vyšších, osudových, měřených morálkou a pravidly věčnosti.

Otázka osudovosti je kladena již od počátku, na jednu stranu jsou to aspekty uspořádání společnosti, konkrétně osud Bintaji určený jejím otcem (zmínka o tom hned na prvních stránkách), zároveň je to ale osud již ve smyslu, v jakém slovo používáme i my, tedy fátum – „naše osudy jsou určeny a my je nijak nemůžeme ovlivnit,“ (s. 175) říká velitel gebalského vojska Chizkiel, ovšem dále je toto téma předmětem reflexe. Na jedné straně „nikdo není vinen svou touhou ani hříchem a naše duše jen slepě poslouchá příkazy bohů, a i když si je sama vědoma špatnosti skutků, nic neudělá a podléhá“ (řečený Chizkiel), Pelet to ale odmítá, jakkoli je přízeň bohů důležitá: „Silný lidský duch se špatnosti brání a snaží se změnit svůj úděl.“ (s. 175)

Ve vlastním příběhu, který se zároveň teprve postupně začíná rozvíjet, jak pak (vedle dalších okolností, žárlivosti prvních dvou královen, závisti a dalších momentů, které se teprve odhalí) spoluurčující rozdílnost povahy královské dvojice (máme-li tedy na mysli „třetí“ královnu, Bintaju), tedy Jakinela, jehož povahu jsem již letmo zmínil, a Bintaji, svou vnitřní povahou a předchozím životem kněžky, nadané celou řadou ne právě běžných schopností, tedy se i výrazně odlišující od ostatních žen, navíc z jiné kultury. Protiklad obou je zmíněn již na přední záložce, kdy se praví: „Ona působila jako rákos, ohebný, houževnatý, ale v jistém smyslu křehký, s kořeny kdesi hluboko v prapodstatě všech věcí.“ „Jakinel byl jiný. Byl jako oheň, který příjemně hřeje, jeli udržován, ale jenž je schopný se vznítit a všechno zničit.“ V textu pak se uvádí, že Jakinel, „tvrdohlavý býk“ (říká Pelet) je „příliš zaměstnaný“ povinnostmi vladaře spojenými s aktuální situací (v podstatě válečnou), „než aby o některých věcech přemýšlel“ (s. 312), a ovšem k rozdmychání potíží přispěje skutečnost, že na dvoře (a především o dědice trůnu) soupeří tři ženy.

A drama se rozvine v plné šíři, když na Bintaju padne celá řada obvinění, ať už to je (nejdříve), že proti nařízení opustila jí vymezený prostor (v souvislosti s prosbami osob o pomoc, léčení), vzápětí z pomatení mysli (když nalezne v loži hada, nic na tom nemění, že to nakonec byla užovka), z nejrůznějších úkladů, z nichž je nejzávažnější pokus o vraždu královny (opět můžeme předeslat, že se ukázalo, žel pozdě, že to bylo jinak a úklady byly na druhé straně). To ale poněkud předbíhám. Pojďme se ale celému příběhu věnovat poněkud zevrubněji.

Klíčovou schopností Bintaji je schopnost léčit, opřená o znalosti bylin, které jí předala stará Šamchat, má ale také další psychické vlastnosti, dnešním jazykem bychom mohli říci paranormální, tedy jasnovidnost, tušení budoucnosti, hned na první straně jí vánek šeptal šarru illakam – „král přichází“, tedy její osud. V první kapitole Uruk následují přípravy na cestu, doprovázet Bintaju  bude archivář Sutu, jmenovaný jako její pobočník, eunuch (nespravedlivě byla postižená celá rodina, vše bude ozřejmeno až na konci), Bintaja nejdřív chce utéci. V kapitole Cesta jsou již představeny osoby na dvoře, kde se Bintaja stane „královou třetí ženou“, jeho první žena Egypťanka Meri-Amún a její churavý syn Itobaal a druhá žena Chetitka Daniti, lékař a rádce Zarpija, chetitského původu, egyptský lékař Rahotep, Abdi-Malku, „gebalský správce královského pokladu“ (přehledně si můžeme projít všechny hlavní, významné a ostatní postavy projít v připojeném Slovníčku, z něhož jsem použil tuto formulaci), velitel královské gardy Pelet, jeho sestra je dvorní dáma Šarriella. Na cestě se karavaně podaří uchránit před „nájezdníky“, kočovnými a loupeživými Sutejci.

A nyní se již ocitáme ve městě Gebal (ve Slovníčku si ujasníme, že se jedná o „starší název starověkého města Byblos“, dle dalších zdrojů název fénický, jedno z nejstarších měst na světě, které v další historii prošlo celou řadou nadvlád, tj. ono Jakinelovo úsilí odolat tlakům ze všech stran bylo relevantní), v textu pak je čtenář upozorněn na podnebí odlišné od Uruku (městský stát leží na středomořském pobřeží, dnes nedaleko Bejrútu, Kracíková hovoří o pobřeží „kenaanském“) a je podána bližší charakteristika tamějších zvyklostí, především Bintajiných povinností: podřízenost Meri-Amún („neteř egyptského krále“) a omezení pohybu, zaznamenáváme první mezikulturní tření, když Addarija hovoří o Zarpijovi jako „chetitcké zmiiji“ (s. 43). Zároveň se ozřejmuje skutečnost, že ženy krále jsou státnická volba (jedna Egypťanka, druhá Chetitka, tedy viz předchozí poznámka v závorce), okolní země nyní „neútočí“ (s. 51), přesto je Gebal nyní menší než v předchozích dobách.

Pro Bintaju je z obou ostatních králových žen příjemnější komunikace s Daniti, ta vypráví o Chattuši, hlavním městě chetitské říše a o tom, proč je Meri-Amun u Jakinela oblíbenější („je jako dravá řeka“, s. 60). Bintaja uplatňuje své znalosti léčivých bylin, tajně léčí (jak řečeno, mimo zámecký okrsek, z něhož by neměla vycházet), vyléčí např. chlapce Šmuela (komunita v horách, do níž patří, ji později umožňuje úkryt před rozzuřeným manželem), Sutu se na ni pro tuto „lehkovážnost“ zlobí, ve skutečnosti se nic neutají, a manžel všechno věděl (ale nyní odpustil). Bitanja je i u porodu dcery královny Daniti, ta jí dá jméno Purat (později Purat-Abigail, druhé jméno jí dá Jakinel), kontext se dozvídáme v jednom z vyprávění, které představují druhou vrstvu celého textu knihy (o Danelovi, jenž byl též „Rapju, stejně jako Jakinel. To znamená, že měl schopnost rozmlouvat s duchy svých předků“, s. 82), Purat byla Danelova dcera. Tento příběh je zároveň příběhem o úkladech, jejichž obětí je Danelův vytoužený syn a Puratin bratr Aqhat, ale zároveň o znovuzrození Danelova syna.

Řada dalších kapitoly je opatřena názvy dle jednotlivých osob, které jsou v nich blíže charakterizovány, tak v jedné z následujících se líčí vztah rozmařilé a rozmazlené Meri-Amún k Jakinelovi, jenž „vyhověl téměř každému jejímu rozmaru“ (s. 89), její vztah k manželovi je neupřímný, hraje „představení“, které je „mistrovský kousek jejího života“. Je zřejmé, že je to manipulátorka, jak se ukazuje ve scéně s hliněným Hapim. Ačkoli zprvu doufala, že se do pohledného Jakinela zamiluje, ačkoli manželství vlastně bylo vynucené, později je všechno jinak, dokonce Jakinela „nenáviděla“ a uvažovala, že se z Egypta, kam si vynutila cestu, nevrátí (nakonec se stejně vrátila do své domoviny). Pro příběh je fatální, že žárlila na obě druhé ženy a opovrhovala jimi, přitom se přetvařovala („Stejně jsou to slípky, ty dvě nádhery!“ s. 89). Když si pak Jakinel odvede od ní (v její přítomnosti) Bintaju, zuří a mrští Hapim o zem, propukne nenávist k ženě, komentuje to slovy „zpropadená Uručanka“ (s. 102). Jakinel Egypťance podléhá, je „strhující“ (s. 103), má moc nad jeho srdcem, Jekinel to dobře ví, nemůže odolat. „Meri-Amún je pyšná, náladová, impulzívní, nesnesitelná. Ale přesto neskutečně fascinující.“ (s. 104)

Po kapitole s Rahotepem (Rahotepův test) následuje příběh Abdi-Malku, jenž se stará o poklad, ale žádá krále o zbavení těchto povinností ze zdravotních důvodů, nicméně B. jej (i pomocí magických rituálů) uzdraví. Pozoruhodné je líčení zmíněného svátku velkých králů Rapju, provázeného velkým množstvím veršů. Z úst předků zazní věta, která může být považována za motto celého příběhu – již tím, že se přinejmenším ve dvou kapitolách opakuje a poté na konci knihy znovu čteme: „Ukvapený král se žene do šeolu.“ (s. 150, slovo šeol je ve slovníčku na konci knihy vysvětleno jako „kenaanské podsvětí).

V kapitole Chizkiel (je prezentován jako Jakinelův přítel), v níž „Slunce vstoupilo do znamení Štíra“ (s. 156) se líčí také oslava třicátin Meri-Amún, která má špatnou náladu, protože z Egypta nepřijel její bratr, a proto sekýruje ostatní, stejně jako v kapitolách následujících (Hliněný prach, Slunovrat, Výlet, jsme někde před polovinou svazku), které bych nicméně přešel bez bližšího komentáře, případně slovy ticho před bouří, protože v těch následujících se už vše notně dramatizuje.

V té s názvem Itobaal, podle jména chorého syna Meri-Amún, se zhorší jeho nemoc, když dostal horečku a upadl do bezvědomí. Bintanja, která předtím radila v léčbě Rahotepovi, nyní nepřijde pomoci, což zdůvodňuje takto: „Co bych tam asi tak dělala? Dala bych jen Meri-Amún záminku k tomu, aby se do mě navážela. (s. 228). O dvě stránky později Itobaal ovšem zemře a její postoj je jí kladen za vinu. Palácem běží fáma. „Slyšel jsem, že jí královna Bintaja odmítla pomoci,“ řekl jako první Zarpija, Pelet se jí ovšem zastává, Zarpija opětuje, že to řekla Daniti (a té to nalhala M.A.).  Tato pomluva je prvním krokem na cestě do záhuby tím spíše, že Bintaja je sama těhotná.

Další problém vyvstane v kapitole Džbán vody , a mínění proti Bintaji už přitvrzuje, Meri-Amún říká králi, že „Bintaja zaslouží smrt“ (s. 241), že Bintaju nenávidí, ta to ví, pláče, charakterizován Jakinelův vztah k prvním dvěma královnám, znovu se opakuje, že Meri-Amún „byla jeho bohyně. Nedotknutelná a vzdálená, vyžadující bezmeznou bezvýhradnou oddanost a rozmazlování“, zatímco s Daniti se Jakinel „cítil silný a mužný“. Bintaja uplatňuje své schopnosti a umění „napravovat znavené tělo krále“ (s. 244–245), nyní nicméně dochází ke zvratu, v němž sehrála úlohu „banální historka“, totiž ona s hadem v loži, která se poté, co Rahotep prohledal pokoj a našel v něm pouze šátek, proměnila ve fámu, že se Bintaja zbláznila (vkládám si paralelu dnešních aktuálních mediálních manipulací, za nimiž jsou rovněž mocenské zájmy). Bintaja neměla přitom šanci „si s králem v klidu“ promluvit a vysvětlit, „že není paranoidní ani netrpí vidinami“, líčí se její psychické rozpoložení. Zároveň je zřejmé, že se stala předmětem manipulace, což potvrzuje „Zarpijův výstup na terase“, totiž když Chetita vytvořil další klamnou pomluvu tím, že předstíral, že chce zabránit, aby Bintaja z terasy skočila (nepřímým dokladem záměru je, že se v tu chvíli okamžitě objeví Meri-Amún a Daniti, které na Binaju při každé příležitosti nasazují. Situace se – je to zhruba od poloviny knihy – pro Bintaju radikálně změnila.

Následují další nástrahy, obvinění, že Bintaja napadla Waju, komornou královny Daniti, obvinila ji, že prý „ji chtěla strčit ze schodů“, dále prý studuje jedy „podle jednoho egyptského papyru“ (s. 249), to vše Zarpija nyní předkládá královi, je zřejmé, že záměrem je vytvořit o Bintaje klamný obraz. K tomu se přidá, že Jakinel „spatřil ženskou postavu […] u stolku, na němž spočíval džbánek na vodu“, když pak vodu ze džbánu, kterou mu Jakinel nalil, vypije pes a pojde, vznikne podezření, které je opět jednoznačně (bez dalšího zkoumání) vnímáno jako fakt, že Bintaja chtěla otrávit Daniti. Opět nemá šanci cokoli vysvětlit, vlastně o tomto podezření ani neví. Jednoho večera pro ni přijde Sutu, vysvětlí jí, v jaké je situaci a vyvede ji chodbami, jejichž existenci vypátral ve starých spisech, z paláce a odvede do hor.

Bintaja se setká se Šmuelem, kterému před časem zachránila zrak, a žije ve zdejší komunitě – v relativním bezpečí, ovšemže král po ní vyhlásil pátrání, jak ji varuje i zdejší žena Tirsa, žena horala Míchy, kterou Bintaja spatřila již dříve v paláci při jedné slavnosti (Šmuel je její synovec, jeho matka zemřela). Tirsa  má nelichotivý názor zdejších na krále, který za ochranu před nájezdníky vybírá nehorázné daně („Gebal z nás dře kůži“, s. 261) a je „halama“, Bintaja by měla zůstat s tímhle „plešounem“ (Sutou), který ji opravdu miluje.

Sledujeme paralelně život Bintaji v horách a v královském paláci (naznačuje to název kapitoly Mezi mořem a horami). Král samozřejmě zuří, když po návratu z další cesty zjistí, že Bintaja a Sutu nevysvětlitelně zmizeli. Zmítají jím pochybnosti (od „oné noci, co ji viděl, jak lije do džbánku jed“). „Láska, kterou k ní cítil, se měnila v nenávistný odpor.“ (s. 265) Ten přiživují druhé královny, a také je důležité, že král odmítá jakékoli pochybnosti o Bintajině vině (Peletovi říká, aby mu „nenašeptával nesmysly“ o její nevině, s. 275). V této kapitole se pak den po dni (podkapitoly označené jako Den první, Den druhý a Den třetí) líčí válka, která vypukla – napadení říše nájezdníky označovanými Mořská zhouba.

Bintaja v horách porodí, chlapce pojmenuje Abiram. Její ochránci naléhají, aby navštívila čarodějnici Chartumu, protože je zvyklostí ji navštívit, při návštěvě ale – nevědomky – provádí vědma určité úkony, jimiž ji (jak si později Bintaja uvědomí, již z její přítomnosti neměla dobrý pocit) zbavila schopnosti slyšet „hlasy hor“, které by ji ochránily před nalezením vojáky. Tak se stane, že ji velitel královské jízdy (jenž paradoxně věřil v její nevinu) nalezne a (dle příkazu krále) doveze zpět do paláce. Je přijata nepřívětivě. „Páchneš po ovcích,“ zasyčí Jekinel. Její příznivci se jí omlouvají, že ji nedokázali ochránit, „zvrátit královo rozhodnutí“ (s. 318) a dostat ji odtud. A Bintaja praví. „Všechny, kteří mě nenávidí, proklínám!“ (s. 318) To je věta, kterou po její smrti Jekinel zjišťuje a která jej, žel až příliš pozdě, vede k přemýšlení o pravé skutečnosti. Bintaja je odsouzena ke svržení ze Západní věže, a Chizkielovi, „v jehož tváři spatřila cosi jako pocit vítězství a spokojenost,“ tuto větu zopakuje. Marně pak Jekinel zpovzdálí celý proces pozoruje a touží po tom, aby Bintaja požádala o milost, on sám nemůže již jednou vyslovený rozsudek odvolat, jak mu zlomyslně připoměl Zarpija na noční radě („královské slovo nelze vzít zpět,“ s. 322).

Poprvé v tuto chvíli si král připouští rozporuplné pocity. Na jednu stranu: „Přes veškerý soucit, jenž na něj dotíral, cítil stále onu umanutost nedovolující mu ustoupit ze svých pozic.“ A vzápětí: „Jakinelovi se začalo mimoděk svírat hrdlo. Pochyboval snad o svém rozsudku? O své horoucí nenávisti.“ „Kéž by požádala o tu proklatou milost!“ (s. 319) Je otázka, zda tento prudký zlom v jeho chování z absolutní nenávisti nepřipouštějící jakoukoli reflexi v uvážlivé či dokonce vyvážené vnímání reality je věrohodný. V každém případě je to autorčin záměr, jestliže čteme: „Zbytky onoho nesnesitelného, nenávistného napětí, které ho sužovalo posledního půl roku, byly jako mávnutím kouzelné tamaryškové haluze pryč.“ (s. 320) Jako by i zde působily neblahé čáry vědmy Chartumy, respektive naopak zmizela jejich působnost.

V každém případě se teprve nyní rozkrývají skutečné kontury někdejších událostí, které vedly ke zkáze královy třetí ženy. Jakinel vzpomíná, jak zmíněná noční rada naléhala, „aby exekuci odložil“ (s. 320), stačilo by „doživotní domácí vězení,“ navrhoval Pelet, Rahotep vysvěloval, že „Itobaal trpěl vzácnou poruchou vyskytující se ve faraónově rodině“ (tamtéž), jediný Zarpija naopak zarputile naléhá, aby byl rozsudek naplněn. A souvislosti se objasňují i v následující kapitole Sokol. Daniti i Sutuovi se o Bintaji zdá, svému pobočníkovi ve snu říká, aby zastřelil v posvátném háji sokola a donesl jej Peletovi. Tak se také stane, Adrija v koženém váčku Sutuovi předá pramínek vlasů Bintaji, který Sutuovi umožňuje s mrtvou mluvit, ta měla pro něj úkol očistit její jméno. Pelet pak předá tubus, který u sebe měl pták, králi, a ten v něm najde zprávu v egyptském jazyku, dopis bohyni, „k níž se denně modlím“ (s. 330) a nyní je nad slunce jasnější, že šlo o spiknutí, v němž Meri-Amún úkolovala Zarpiju, jak se ještě potvrdí dalšími učiněnými kroky (dopis pošlou adresátce s jiným sokolem). Zarpija si opatřil jed ze zmije, má zařídit, že jedinou královnou Gebalu bude Daniti „a právoplatní dědici pouze její synové“ (zpráva z Chattuše). Rahotep pak připravoval Meri-Amún nápoj, po němž se člověk „propadne do spánku“ („přichází tvrdý a posilňující spánek“, s. 336), takže má volné pole pro své milostné avantýry, jak se rovněž později vyjeví.

Bintaja ve snu řekne Jakinelovi slovo „devět“. Co znamená? Do města nyní dorazil průvod Bintajina otce Anullegara. „Co jen [Jakinel] Anullegarovi řekne?“ (s. 339) Anullegar přináší zprávu o svržení „místní vědmy“ (té, co způsobila, že Bintaja neslyšela větry, které ji varovali před vojáky) do Černé rokle (lokalita zkázy, o níž se v knize několikrát předtím hovořilo), král o smrti Bintaji lže, Anullegar ale lež odhalí, Janikel se nyní vymlouvá, že porušila zákon Gebalu. Ano, také Anullegar odsoudil kdysi rodinu Sutua pro totéž údajné provinění a Sutua samotného nechal připravit o mužství (Bintaja jej svou přímluvou zachránila před smrtí), také volba Bintaju provdat byla chybná. Najednou jsou zřejmé fatální omyly, které neodmyslitelně vedly k tragédii, jíž jsme svědky. Nyní přinesou další Zarpijův dopis, který jej definitivně usvědčí, čteme, že součástí spiknutí byla a též Waja, chetitská komorná Daniti, Zarpijova neteř. Zarpija uprchne (později jej chytí v přístavu s vakem se zlatem a drahými kameny), Waju zajmou (ji viděl Jakinel se džbánem otrávené vody, nikoli Bintaju, poznají ji dle podobné postavy a dlouhých kudrnatých vlasů).

Při výslechu Zarpiji se ukáže, že je ještě mnohé jinak, totiž že dopis do Egypta byl podvržen, Rahotepovo víno bylo použito, aby byl Jakinel uspán a velitel Chizkiel (Jakinel se domníval, že jeho nejlepší přítel) měl otevřenou cestu k jeho ženám, pro něž měl slabost („Obzvlášť pro Meri-Amún.“ s. 354), dokonce tu panuje domněnka, že Itobaal není Jakinelův syn, ale jeho. Jakinel nyní Zarpiju usvědčí ze lži, přestože je rádce obratný a snaží se vše vyvrátit, a především ze špionáže pro Chetity (Zarpija později „uškrtil svou příbuznou a oběsil se na opasku,“ s. 364). Anullegar nechá, vzhledem k hrozícímu nebezpečí, odvézt Abirama do Uruku.

Nyní jsme napjati, co znamená ono slovo „devět“, které při zjevení zavražděné Bintaji slyší Jakinel (Devět je i název kapitoly). Znepokojivou myšlenku konečně rozluští, když ho napadne, že devět bylo mužů, kteří vedli „Bintaju na smrt“. Ze zápisu se Jakinel dozvěděl, že jeden chyběl, jmenoval se Azari. Když jej navštíví, zjistí, že všichni měli nařízeno říci něco jiného než ve skutečnosti, a Azari, jenž dobře nerozuměl, si vysvětlil její slova zjevně zkomoleně jako „kola šinou káru“, Jakinel se dovtípí, že ona slova byla kala šanné arrur, tedy „všechny, kteří mě nenávidí, proklínám“ – a ne, že nenávidí „jeho“, jak zněla podsunutá dezinterpretace (s. 367). Azari také na Jakinelův dotaz odpoví, že v koši má užovku, a prozradí, že měl dvě a, po delším rozpomínání, že toho druhého prodal do Gebalu Sešen (Jakinel to opět musí rozluštit, muž říkal „Sršeň“), komorné Meri-Amún. Jakinel informuje Anullegara.

Toto místo je vhodné pro přičinění vysvětlení a poznámky k použití tohoto jazykového prostředku v knize, které někteří čtenáři (kristeen na databazeknih.cz) komentují jako rušivé (přepis dialektu „vyzníval směšně“). Žel nemám k dispozici znění řeči (řečí), které mají být postiženy posunem ve výslovnosti užitým v textu, potíž je dle mého nejspíš v tom, že v literární češtině má toto zkreslení určitou tradici (někde od Švejka, kde funguje v tamějším různojazyčí čeština-němčina-maďarština skutečně jako prvek komiky – „toprý foják“ [dobrý voják]), zatímco zde má především mít funkci odlišnosti jazyků, případně označení potíží ve srozumitelnosti – ve shora uvedených případech je to naopak skvělé užití, zatímco jinde, například, když přechází ve vyprávěných mytologických příbězích, zapsaných nepříznakově, do primárního textu, kde vyprávění (Daniti, o Purat, navíc je příznaková podoba jazyka ve verších, s. 84) pokračuje (přísně vzato je to logické) „šišláním“ nejsem přesvědčen o ideálním řešení. Vraťme se ale k ději, který již opravdu spěje k závěru.

Merri-Amún pak píše a posílá po sokolovi šifrovanou zprávu svému milému, že má radost, že je smrt „našeho“ syna pomstěna. Takže je jasné i, čí byl Itobaal syn. Když Jakinel nechá zadrženého sokola propustit, zaklepe sokolník zanedlouho „na Chizkielovy dveře“, ten mu za mlčení dává váček s drahokamy, když se velitel vojska chystá odejít, za dveřmi je s otázkou, kam tak spěchá, nyní Jakinel, v souboji Chizkiela zabije a hlavu nechá poslat do Egypta (název kapitoly Dar pro Meri-Amún). Anullegar opouští v doprovodu Sutua brány města a odváží „Bintajino poženání“. Až bude čas, bude vychovatelem syna té, která byla pomstěna, říká a předává „písaři jeho kožený váček s tmavou kadeří.“ (s. 390, posl. věta románu)

Zbývá mi ještě jedna poznámka, kterou nemohu opomenout. Významnou součástí textu románu jsou (již jsme na to v předchozích zmínkách narazili) vyprávění mytologických příběhů, které jsou součástí světa, v němž se odehrává i příběh královy třetí ženy. Upozorňuje na ně již rozhovor mezi Bintajou a Jakinelem při její zmínce o duchovi Chubabovi a jeho zavraždění, které „způsobilo hněv bohů“ (s. 19) z okruhu mýtů o Bilgamesovi a Enkiduovi (které známe z eposu, uváděného obvykle jako nejstarší dochované epické dílo světové literatury, ovšemže ve znění Gilgameš), naznačující onen rozměr úběžníků dvou světů zmíněný na začátku tohoto komentáře. Jakinel předjímá, že mu Bintaja bude vyprávět „všechny příběhy o Bilgamesovi“, není to ale jen ona, kdo je vypravěčem celé řady dalších mýtů, první je nicméně opravdu z jejích úst, o Bilgamesovi (s. 25), Daniti vypráví o Danelovi a Puratovi (s. 82), Meri-Amún o egyptských božstvech, jejichž pantheon předtím představila (s. 93) či o dvou bratrech Anupovi a Bafovi (s. 167), Rahotep o faraónovi, „který neměl děti“ (s. 176), lze říci, že tato části knihy, ještě než se rozběhne vlastní dramatický příběh, obsahuje nejspíš nejvíce textu, který bych nazval druhou vrstvou (patří k ní ovšem i veršované epické fragmenty či písňové texty, stálo by za to se i o nich více zmínit), pak ještě Bintaja vypravuje právě o ničivém démonovi Chubabovi (s. 277), což se ukazuje jednak jako paralela vlastního příběhu (a jakoby potvrzovalo propojení obou řečených světů) a zároveň jako promyšlené uzavření celého cyklu vyprávěných mýtů.

Jsem potěšen, že mohu potvrdit onen první dojem, který kniha na mě učinila, když jsem ji vzal do ruky (kvalitní šitá vazba, působivá, přitom nevtíravá barevná obálka totožná s podobou desek knihy, kvalitní papír etc., na tyhle věci, které patří ke knižní kultuře by se nemělo zapomínat) a radost z dárku, pokud by se Jindřiška Kracíková pustila do dalšího, podobně kvalitního historického románu, myslím, že bych si ho nenechal uniknout.

Jindřiška Kracíková, Králova třetí žena, CPress, Brno 2019