Jinčí čin 2018

Jičínský pohádkový festival si v posledních letech pokaždé užiju jiným způsobem, dá se říci výběrovým. Letos je to dokonce tak, že „vynechávám“ ony hlavní dva dny, totiž úvodní středu s pohádkovým průvodem a sobotní celodenní program s ohňostrojem, ne snad programově, ve středu jsem oželel nejen průvod, ale i koncert Fidle, jehož program jsem v této podobě viděl před prázdninami v Lomnici nad Popelkou, případně Hořeňák, který jsem naopak léta neviděl, ale dramaturgicky byl umístěn zcela nesmyslně (coby týž žánr, tedy s touž cílovou skupinou posluchačů) ve stejnou hodinu na jiném místě, a vše tedy oželel proto, že v Mladé Boleslavi měl svůj jubilejní koncert kamarád z České filharmonie, v sobotu mi pak koliduje program každoročního setkávání s někdejšími kolegy v Semilech, z něhož se kvůli kapele jako jsou Rybičky 48 coby vyvrcholení festivalu, rovněž mi zcela nepochopitelné rozhodnutí dramaturgů (nebudu blíže vysvětlovat, jen zmíním, že když jsem byl dramaturgem, měl jsem tu čest odvádět z pódia Martu Kubišovou) opravdu omlouvat nebudu. Tím nechci vyslovovat cokoli obecného, některé věci naopak nevynechám (či jsem už nevynechal, z perspektivy okamžiku, kdy tento příspěvek píšu).

Už třetím rokem mě zaujala aktivita mladých lidí, které je možné vidět ve všech kulturních aktivitách svého druhu, počínaje společenstvím u Valdštejnské loggie přes nedávný Dokufest na dvorku (který jsem na těchto stránkách komentoval) až po program o festivalu Jičín – město pohádky, jehož součástí tento projekt je a označený jejími tvůrci jako Jinčí čin. Jinčí čin vnímám jako  (generační) alternativu festivalu, která otevřela témata atraktivní v jičínském kulturním prostoru a dokázala se s nimi prosadit právě i v rámci pohádkového festivalu (jakkoli si všechno dělají sami a co se týče dramaturgie, jsou pouze uvedeni v programové brožurce), což je potěšující už vzhledem k tomu, že v minulosti byly nové iniciativy odmítány či přímo zavrhovány. K výrazu „alternativní“ kultura, k níž bychom byli v pokušení tyto aktivity zařadit (kastelán Valdštejnské loggie Jiří Vydra, který tuto oblast v Jičíně rozproudil, má ten výraz v oblibě, a některé rysy těchto aktivit určitě toto pojmenování určitě dovolují – stálo by to za delší samostatnou úvahu), se já sám příliš neupínám především proto, že si myslím, že to, co třeba Jinčí čin představuje, je natolik svébytné a nosné samo o sobě, že to je dokonce v jistém smyslu ta „první“, nikoli až „druhá“ kultura, samostatná záležitost, a nikoli něco, co by se především muselo vymezovat v opozici vůči kultuře mainstreamové.

Nebudu skrývat, že mě těší, co studenti či bývalí studenti jičínského gymnázia a jejich další přátelé (už kdysi se jejich předchůdci projevili skvěle v pořádání festivalu v opuštěné jezuitské koleji, což je dodnes v Čechách jedinou stavbou tohoto druhu, která nedoznala opravu a nalezení nových funkcí) dokázali. Vytvořit zajímavý a pestrý program, sestavený z přednášek a muziky, pozvat odborníky k dobře vymezeným tématům, najít přízeň i ze strany Města a propojit se s organizacemi, které mají s některými oblastmi pořádání takovýchto aktivit zkušenosti, a sehnat také i finanční podporu pro pořádání celé akce. Kromě malého letáčku, který avizoval festival mj. na stolku s kulturní nabídkou v loggii (objevil se i na konci informačního videa na profilu Jinčí činu na FB), byl u vchodu do bývalé VZP na autobusovém nádraží, kde celý cyklus začínal, k dispozici vytištěn program, zahrnující vše, co je ve dnech 13. – 15. září 2018 připraveno, a také Jinčí činoviny v rozměru dvou složených „á-trojek“ (tj. osm stran textu), otevírající téma „panelákových sídlišť“, které je na programu celého festivalu (konání ve v současnosti opuštěné budově někdejší Veřejné zdravotní pojišťovny by mohla být tím příkladem zmíněné „alternativy“), zahrnuje převzaté materiály, ale i názory obyvatel jičínských sídlišť, text o nízkoprahovém klubu Exit na „Jihu“ (sídlišti na jičínském Novém Městě), program celého festivalu i formulaci, která festival pojmenovává – přebírám ji tedy i do tohoto komentáře.

Festival Jinčí čin je již třetím rokem oficiálním vedlejším programem festivalu Jičín – město pohádky. Cílem festivalu Jinčí čin je oživení zajímavých a leckdy opomíjených míst města Jičína. Každý den mohou návštěvníci poznat tato místa doplněná zajímavým kulturním programem. Tématem letošního ročníku jsou panelová sídliště.

Za přepis stojí i upozornění:
Pro bližší a aktuální informace sledujte facebookovou stránku Jinčí čin a webovou stránku www.pohadka.cz. Změny v programu mohou nastat. Vstupné na všechny akce je dobrovolní, program je určen pro celou rodinu a na každém místě je zajištěno občerstvení. Projekt byl podpořen nadací Via v programu Živá komunita s přispěním Nadace JALBOTRON a NE4GAS.

Pro úplnost je třeba ještě dodat informace z FB profilu, kde se uvádí, že „Tato akce byla podpořena Nadačním fondem Jičín - město pohádky, Nadací Via, Nadací Tesco a městem Jičín. Děkujeme za podporu!“

A ještě doplňuju – to, že to, co Jinčí čin o sobě představuje a co dělá, je plnohodnotná aktivita, dokládá i taková drobnost, jako je emblém festivalu, vytištěný na všech materiálech: graficky vyvedený obrázek rozhledny Milohlídka na Čeřovce v oříšku, tedy parafráze ikony pohádkového festivalu, u něhož je v oříšku umístěna Valdická brána s okolními stavbami na Valdštejnově náměstí, odkazující na jedno ze „zajímavých a leckdy opomíjených“ míst, na nichž realizovali organizátoři prvního ročníku, tedy v roce 2916 pořady festivalu – těmi dalšími byla farská zahrada, hala Seco Group, jezuitská kolej, což navazuje na někdejší zmíněné aktivity studentů, hráz rybníka Kníže a Apropo v Soudné).

Z bohatého programu jsem si vybral úvodní část – odpoledne a večer ve čtvrtek 13. září, která se konala v řečené budově bývalého VZP (další dny pokračují „V okolí bunkru“ a uvnitř této budovy, tedy na sídlišti na Novém Městě – v pátek – a na několika místech souvisejících se sídlištěm Husova – v sobotu). Zajímavý je už osud této budovy, původně tzv. „domečku“, myšleno tenkrát v hanlivém a zároveň obávaném smyslu, jednalo se totiž o okresní sekretariát předlistopadové Komunistické strany Československa, pro nějž byla budova postavena. Pamatuju v těchto místech například vystoupení Milana Uhdeho v čase brzy po Listopadu či instalaci velké Knihy v jednom z prvních pohádkových festivalů. Teprve později se v povědomí Jičíňáků budova, vzniklá zhruba ve stejné době jako vedlejší „soud“ (ten byl po Listopadu ovšem zrekonstruován a slouží řadě organizací), usídlila jakožto „VZP“, kanceláře zde měly ovšem i jiné subjekty, politické strany, soukromí lékaři, komerční firmy atd., nějaký čas je nicméně budova, která je v majetku města, opuštěna, protože nikdo už nechtěl prodlužovat nájem.

Rozprava o osudech těchto a dalších osudech budovy byl jeden z prvních programových bodů festivalu – po jeho zahájení, které nebylo ovšem spojeno s úvodními projevy, ale s „hostinou“, tedy nejrůznějšími chlebíčky a jednohubkami, zeleninovým aspikem a dalšími dobrůtkami na rautovém stole, vedle něhož se kontinuálně promítaly filmy s tematikou sídlišť a s muzikou, která spolu s plakáty u vchodu vítala návštěvníky (a občas se ozývala před budovou i v průběhu celého podvečera). Byla v programu označena jako přednáška, nicméně spíše to bylo několik výstupů, po krátkém úvodním pořadatelském slovu a poté uvedení samotného tématu, což obstaral Stanislav Kolařík, mladý muž mnoha zájmů, vystoupil místostarosta města Mgr. Petr Hamáček a konkrétní informace doplnil ing. Jakub Šmíd, kteří seznámili poměrně početné publikum krátce s historií, a zevrubněji se současnou situací a výhledy/záměry s touto budovou. Jak můžeme dohledat i v dalších materiálech (viz odkazy), zastupitelstvo rozhodlo o vzniku „veřejné budovy pro sociální a poradenské služby. Umístěny by zde měly být instituce jako Pedagogicko-psychologická poradna, Speciální pedagogické centrum, Péče o duševní zdraví, TyfloCentrum Hradec Králové, Občanské poradenské středisko a Oblastní charita Jičín“, tedy „objekt se změní v polyfunkční komunitní centrum“. Prostor autobusového nádraží, resp. mezi autobusovým nádražím, nově vzniklými supermarkety, firmou Agrozet, někdejším nákladovým a současným vlakovým nádražím byl místem radikálních změn, ale i proměn názorů a námětem debat o jeho budoucím uspořádání a dodnes je – především samotné autobusové nádraží – nedořešeným tématem Jičína, zeptal jsem se tedy, zda či jak se počítá se začleněním rekonstruované budovy právě do tohoto prostoru, zda se uvažuje o návaznost na celkové řešení jičínského autobusového nádraží, po desetiletí odkládaného. Dozvěděli jsme se, že se počítá s realizací podle nového urbanistického návrhu (sledoval jsem kdysi celou řadu proměn, Jičíňáky a návštěvníky Jičína tedy určitě potěší, když nebudou muset za nevlídného počasí v místě, kde občas fičí docela ostrý vítr čekat na své spoje, ostatně současné vedení města uvádí, alespoň v předvolebních novinách, řešení coby prioritní záležitost), představenému v červnu minulého roku.

Nejen historií, ale i budoucností se zabývala přednáška Michala Kohouta, která návazně následovala v téže místnosti. Věděl jsem, že přednášející je odborníkem na toto téma, mj. jedním z autorů publikace Sídliště, jak dál? vydané v roce 2016 Ústavem nauky o budovách Fakulty architektury ČVUT a odborným garantem stejnojmenného projektu realizovaného v minulých letech a zahrnujícího mezinárodní konferenci s účastí řady evropských odborníků (2014) a mezinárodní workshop (2017), což je podstatné pro kontext dnešní přednášky v Jičíně (náhledem do stránek projektu můžeme nalézt mnohé z toho, o čem byla řeč i v „budově VZP“). Dohledávám si nyní o přednášejícím nějaké bližší informace (přetiskuji):

Michal Kohout studoval na Fakultě architektury ČVUT a Akademii výtvarných umění v  Praze. Pracoval v řadě ateliérů v České republice, Velké Británii a Španělsku. Před založením společnosti UNIT architekti byl po dobu šestnácti let společníkem kanceláře Jiran Kohout architekti. Je autorizovaným architektem ČKA, má za sebou řadu oceněných projektů v oblasti bydlení, polyfunkčních a veřejných staveb.  Michal Kohout je od roku 2012 vedoucím Ústavu nauky o budovách a garantem programu bydlení na Fakultě architektury ČVUT, kde zároveň vede ateliér (s D. Tichým), a výuku cyklu soubory staveb na Ústavu urbanismu. Je spoluzakladatelem nakladatelství Zlatý řez a výzkumné organizace Centrum kvality bydlení.

Přednášející se zabýval vznikem a charakteristikou panelových sídlišť, typy hromadného bydlení od tradičního kompaktního města až po současné trendy, hlavním záměrem přednášky nicméně charakteristiky tohoto typu bydlení, z nichž je možné vycházet právě při kladení otázky, co si počít se panelovými sídlišti dnes. Za významnou součást tématu Michal Kohout považuje veřejné vnímání fenoménu sídlišť, respektive jeho proměny – uvedl vlastně v zásadě tři jeho polohy, prezentaci sídlišť jako výdobytek socialistické společnosti v době jejich stavění, jejich dobový odsudek jako „králíkáren“ v době, kdy je takto pojmenoval Václav Havel, když se proletěl nad jedním z pražských sídlišť nedlouho poté, co byl zvolen prezidentem, a dnešní odklon od veskrze negativního hodnocení, vnímajícího panelová sídliště jako přežitek.

Tento přístup jsem opravdu ocenil, stejně tak jako můj pohled na budovu VZP a podobně například řady „kulturáků“ není apriorně negativní, zdaleka nesdílím jednoznačný a zjednodušující odsudek „socialistického megalomanství“, vyplývající samozřejmě z atmosféry předlistopadového režimu, vůči jehož rysům můžeme mít (a samozřejmě je také mám, užil jsem si svým způsobem taky své, i když to dnes nikde nevytahuju) pocity až nevolnosti, a kvůli tomu, že nevíme, co s mnohdy chátrajícími objekty ekonomicky náročnými na provoz (což přece ale souvisí spíš s dnešní dobou, nikoli tou minulou), nicméně budovy s těmito architektonickými rysy (keramické obložení, umělohmotné prvky atd., tedy i z hlediska estetického) se přece stavěly i na „Západě“ (dávám vždycky příklad nové filharmonie ze 70. let v Berlíně, která svým vnějším vzhledem rovněž neodpovídá dnešním estetickým ideálům). A totéž platí i pro sídliště.

To je jedna vrstva úvahy, kterou Michal Kohout otevřel, k dalším patřil komentář k odlišné situace u nás a v zahraničí, uvedený na různých místech přednášky: Rozdíl je už u procentního zastoupení bydlení v „panelácích“, u nás to je zhruba čtvrtina a podobný je podíl v zemích bývalého východního bloku, zatímco v západní Evropě je to nějakých pět-deset procent. Další odlišností je časový posun v revitalizaci, která v zahraničí probíhala už od sedmdesátých let, zatímco zde až v osmdesátých a devadesátých letech (vzpomínám na některé tehdejší materiály, které upozorňovaly i na to, že panelová sídliště měla v zahraničí jinou funkci, totiž jako startovací byty), jiným zaznameníhodným momentem je rozdílné sociální složení obyvatelů panelových sídlišť u nás a v zahraničí (sociální složení na sídlištích u nás jsou výhodou pro jejich další vývoj, totiž  z toho vyplývající i možnost vytvořit kýžený sociální „mix“, který umí, spolu s ostatními intervencemi, vytvořit ze sídliště místo příjemné k životu, tedy protiklad obávaného „ghetta“).

Jádrem celé více než hodinu a půl trvajícího povídání byla právě otázka, k níž Michal Kohout dospěl po předchozích analýzách, totiž – jak to říká zmíněný projekt – „jak dál?“. Stejně jako u předchozího sledoval téma krok po kroku, totiž od představy, jaké od bydlení na sídlišti očekáváme (podoba veřejných prostranství, jejich čitelnost, dostupnost služeb a dopravní, rekreační možnosti, zeleň atd.) ke způsobu, aby tato městská struktura, jíž jsme se dosud příliš nezabývali (zatímco jednotlivé domy byly průběžně rekonstruovány) směřovala od podoby, v níž byl původně vybudována,  k nové podobě ve svých funkcích podobné vlastně tradičnímu městu (tj. podobě postmoderní, na rozdíl od unifikace prostoru, tj. jednoho typu staveb na celém sídlišti). Stejně jako jiné podoby města je i panelové sídliště třeba podrobit, v souvislosti s vývojem a celospolečenskými změnami, určité obměně, a je přitom třeba postupovat koncepčně. Sídliště tak mohou získat nové funkce – „z noclehárny se stává moderní čtvrť“, mám-li parafrázovat jeden z novinových článků o současných trendech v bydlení.

Důležité je především řešení parteru – na dotaz, jakou důležitost v této obměně má barva fasád, odpověděl Michal Kohout, že ta samozřejmě oživuje atd., nicméně tento moment vidí jako sekundární – s východiskem rozlišení jeho prostoru (na rozdíl minulého jednoznačného protikladu „soukromé“ – „veřejné“), totiž vytvoření hierarchie soukromí – od veřejného prostoru (náměstí, ulice, park) přes poloveřejný, polosoukromý (dvory, sdílené zahrady) až soukromý (terasy). Jedním z momentů je vytvoření tzv. bloků (ne tak je běžně chápeme jako jeden „dům“, ale určitý komplex budov, do nichž je celé sídliště rozčleněno, čímž se získává přehlednost a čitelnost), dalším např. zástavba menšími domky, ale i drobné úpravy, např. prostoru křižovatek, vysazení jednoho či několika stromů, osazení novým kioskem či jiné úpravy předzahrádek atd. To vše – a řada dalších prvků – může přispět k funkční rozmanitosti prostředí (polyfunkčnosti prostředí, „mixu“ funkčnímu, stejně jako sociálnímu), jak to pojmenovává coby jeden z hlavních cílů i článek Sídliště – jak dál z roku 2015, dostupný na internetu (viz odkaz).

Na závěr Michal Kohout ukázal tyto obecné představy na konkrétním řešení dvou lokalit – sídliště Spořilov v Jilemnici a Štětí.  Na stránkách města Jilemnice jsou dostupné příslušné materiály – náhledem do architektonické studie může být srozumitelnější celá problematika, kterou zde nemohu ve všech detailech reprodukovat. Pan architekt tím zároveň představil svou práci v různých oblastech, tedy v konkrétních pracovních seskupeních, projektové i pedagogické činnosti, v níž je jistě zajímavá i spolupráce se studenty na konkrétních úkolech. Na závěr zdůraznil, že k tomu, aby potenciál, který sídliště ve své dosavadní „hrubé“ podobě mají, byl uvolněn těmito akcenty, je třeba značné úsilí, v němž je plánování (měli jsme, po zkušenostech se „socialistickým“ plánováním, k němu odpor) jen jednou složkou, nesmírně důležitá je zároveň spolupráce všech složek, které musí participovat, tedy s majiteli, lokálními politiky, obyvateli sídliště atd. – bez toho to nemůže fungovat a výsledek může být zhacen na základě nějakého jednoduchého zádrhelu. A u nás je to poměrně složité (na Západě disponuje prostorem např. jeden vlastník, u nás máme vytvořená společenství vlastníků), nicméně jiná cesta tady není.

U posledních otázek v diskusi, která potvrdila, že toto téma je pro řadu lidí veskrze aktuální, ale zároveň, že mnohdy nemají představu, jak vlastně postupovat, takže přednáška musela být opravdu přínosná, už se ozývaly z patra nad tím, kde se konala, zvuky při nazvučování nástrojů koncertu, který po chvíli opravdu vypukl. Respektive koncertů několika. Sám jsem si v pohodě užil toho prvního, seskupení s názvem Billow, příjemné muziky mladých lidí z Veselí nad Moravou, jak jsem si našel na stránkách FMZine. Pak jsem se vydal alespoň na krátkou procházku po městě (byla to vlastně jedna z mála šancí, v pátek večer budu trávit sám ve zkušebně a na jevišti, v sobotu jsem mimo Jičín) a poslechl si pár písniček v parku v rámci Rockování v parku (kapela JMBT), na náměstí (Band-a-ska) a na Rynečku (Fiakr).

V pátek pak, jakkoli Jinčí čin měl program ještě bohatší než v předchozí den (viz přehled pod tímto příspěvkem), jsem se zúčastnil jen takřka letmo – tedy chvíli jsem pobyl před „Bunkrem“, budovou v prostoru sídliště Nové Město, kde už od 15.00 probíhaly workshopy, byl „bleší trh“ – oblečení rozvěšené na šňůrách, nejrůznější předměty, ale i hromádky knížek – a poté přednáška Ondřeje Špačka s názvem Sídliště a lidé. Opět s promítáním, v prostoru „bunkru“, tedy stavby, která sama o sobě působí dosti děsivě svou „vybydleností“, oživenou kresbami po holých betonových zdech, místu, kde se kdysi – v podzemní restauraci – shlukovaly skupinky nepřizpůsobivých občanů a kde dnes ještě (v tomto nekulturním prostředí) sídlí ještě novoměstská pobočka jičínské Knihovny Václava Čtvrtka a nízkoprahový klub Exit (před časem jsem zde byl na jednom divadelním představení právě v režii pracovníků Exitu). Ve vedlejším vchodu kiosek Státní pošty.

Ondřej Špaček, odborný asistent na Fakultě humanitních studií a Fakultě sociálních věd v úvodu zopakoval (nevěděl o včerejší přednášce) východiska vzniku a vnímání panelových sídlišť, přitom vyznačil jejich základní charakteristiky, ale také jiný pohled, který on sám považuje za důležitý. Urbanismus je ztotožňován s architekturou, respektive omezován na architektonický aspekt, zatímco by ale téma mělo být také „o lidech“. Srozumitelné východisko – je-li přednášející sociologem –, které podporuje myšlenku „neházet všechna sídliště do jednoho pytle“, neboť každé má svou místní specifiku (malé či velké město, velikost a charakteristika samotného sídliště, další vazby atd.).

Nehledě na to, že toto lze ovšem vyčíst ze samotné architektonické struktury toho kterého sídliště, domníval jsem se, že sociologický pohled Ondřej Špaček nějak systematicky rozvine – ovšemže společenský kontext měly už prvorepubliková sídliště, respektive myšlenky „nejmenšího bytu“, sociálně dostupného, jak je známo z kulturní historie „první republiky“, stejně tak Špačkem zmíněné dílo Le Corbusiera a všech dalších moderních architektů, respektive urbanistů. Když se ovšem Špaček kriticky vymezil vůči knize Sídliště, jak dál? s argumentem, že urbanismus je u nás ztotožňován s architekturou a tvrdil, že z architektonické podoby nelze ty podstatné společenské funkce vyčíst, hrubě jsem nesouhlasil. Špaček má jistě pravdu (a sám jsem tohle v řadě jiných případů také říkal), že věci se odehrávají především „v hlavě“, tzn. je otázkou, jak to či ono vnímáme, na druhé straně je zřejmé, že struktura věci je předpokladem hodnotových obsahů (řeknu-li to trochu zvulgarizovaně, aby to bylo pochopitelné, bydlí-li rodina v jedné místnosti, nemá koupelnu a teplou vodu, bude to jiné bydlení, než ve standardním třípokojovém bytě, ty možnosti si nestačí představit v hlavě, stejně tak sídliště bez infrastruktury bude opravdu fungovat jako „ghetto“). Oddělovat tedy architektonickou strukturu a sociální funkce, jak mi to vyplynulo z formulace „podoba není příčinou vyloučení“, mi připadá protismyslné. Špaček zmínil řadu okolností ohledně vnímání sídliště (konkrétní citáty na slejdech při promítání, včetně onoho Havlova či sociologa B. Blažka), hovořil o privatizaci a družstvech, představách Čechů o svém bydlení, nicméně úkol sociologa v procesu restrukturalizace či revitalizace sídlišť z mého pohledu vlastně nevysvětlil.

Přednášce v polovičním čase oproti té včerejší následovala beseda či diskuse. Jedna paní si stěžovala na nedostatek parkování na sídlišti, to ale není věc „sídliště“, ale obecnější jev, když se o víkendu sjedou děti, máme potíže umístit (ve čtvrti rodinných domků) několik aut na ulici (ve vchodu parkuje třeba ještě další jedno ze dvou aut, které mají příbuzní, kteří bydlí s námi v tomtéž domě v druhém bytě). Radikální nárůst osobních aut jsem tušil už v době „Wende“ (obratu) v Německu, kdy lidé nechávali trabanty stát na silnici a kupovali houfně japonská auta, u nás v obýváku jsem to nad plánem města říkal tehdejšímu architektovi města, to ještě byly čtyři místa v blízkosti centra Jičína, kde by bylo možné vybudovat parkoviště podobné tomu v partnerském městě Erbachu (ve svahu za levné peníze ve dvou patrech), prakticky všechny tyto možnosti až na jednu poslední (která je otevřená) padly. To prý ale už není tématem přednášky, přijdou zástupci města atd., říká moderátor. Já už ale musím odejít, abych se mohl připravit na své večerní aktivity. Škoda, že se mi ani zítra už nepodaří nahlédnout na něco z bohatého programu Jinčího činu, abych mohl tento komentář nějak obecněji uzavřít. Nicméně i z tohoto úseku je myslím zřejmá hodnota celého skvělého projektu.

Odkazy

Jinčí čin
https://www.facebook.com/events/429824180794191/
https://www.facebook.com/search/top/?q=jin%C4%8D%C3%AD%20%C4%8Din%202018

Budova VZP v Jičíně
https://www.mujicin.cz/z-byvale-budovy-vzp-ma-vzniknout-dum-socialnich-sluzeb-zastupitele-dali-projektu-zelenou/d-1290847
https://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/radnice-uz-vybrala-firmu-pro-vzp-20180719.html
Autobusové nádraží
https://m.mujicin.cz/jicin-planuje-prestavbu-autobusoveho-nadrazi/d-1293092

Doc. Ing. arch. Michal Kohout
https://www.archiweb.cz/michal-kohout
https://www.fa.vutbr.cz/pages/prispevek.aspx?ID=2235&lang=cz
https://www.uur.cz/images/5-publikacni-cinnost-a-knihovna/casopis/2015/2015-02/05_sidliste.pdf
https://www.sidlistejakdal.cz/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Kohout
https://www.databazeknih.cz/knihy/sidliste-jak-dal-290226
https://www.databazeknih.cz/knihy/hromadne-bydleni-systematika-prostorovych-typu-collective-housing-a-spatial-typology-279300

Sídliště Spořilov v Jilemnici
https://www.mestojilemnice.cz/cz/rozvoj-projekty/lidske-zdroje/jilemnice-udrzitelna/studie-sidliste/

Berlínské sídliště
https://www.obnovitelne.cz/cz/clanek/396/slusne-bydleni-pro-kazdeho-berlinske-sidliste-ukazuje-cestu/

Dreampopová formace Billow
https://www.fullmoonzine.cz/novinky/billow-vydavaji-singl-west-fields

Příloha:
Úplný program festivalu (znění na profilu FB)
Jinčí čin je vedlejší program festivalu Jičín - město pohádky. Věnuje se práci s veřejným prostorem - objevuje a oživuje opomíjená místa Jičína. Letos se zaměří na prostor panelových sídlišť. Ta jičínská oživí kulturním programem, přespolní připomene v sérii přednášek a workshopů.
Potřebujete-li přednášky tlumočené do znakové či libovolné jiné řeči, máte-li omezení, požadavky či připomínky, dejte nám vědět, pokusíme se to vyřešit!
Vítáni jsou VŠICHNI.
Vstupné na festival NENÍ.

ČTVRTEK 13. září, BUDOVA BÝVALÉHO VZP NA AUTOBUSOVÉM NÁDRAŽÍ
(Budova bohužel zatím není bezbariérová - přesně proto proběhne její rekonstrukce!)

16:00 Slavnostní zahájení hostinou
16:30 Vstupujte jednotlivě! / divadlo
17:30 Představení budovy bývalého VZP / přednáška
18:00 Michal Kohout: Panelová sídliště - architektura, urbanismus / přednáška 
19:30 Billow / koncert 
20:30 Lukas Landa / koncert
22:00 Fenomén panelových sídlišť / promítání

PÁTEK 14. září, SÍDLIŠTĚ NOVÉ MĚSTO 
(Vnitřní prostory bunkru, kde bude probíhat většina programu, bohužel bezbariérové nejsou. Dílny i bleší trh ale budou probíhat venku v okolí bunkru, jsou tedy dostupné všem.)

V okolí bunkru...
15:00 Postav si sídliště / tvořivá dílna
15:00 Breakdance / exhibice a pohybová dílna
16:00 Graffiti / tvořivá dílna 

Uvnitř bunkru - místnost vedle nízkoprahového klubu Exit (vchod vedle pošty) ...
16:00 Ondřej Špaček: Sídliště a lidé / přednáška
17:30 Jičínské sídliště Nové město Jih (Ne jen dospělí bydlí na sídlišti) / premiéra
17:35 Podoba jičínských sídlišť - současnost a budoucnost / diskuze
19:00 Antonín Brinda: Město a moc /přednáška

Restaurace Rento...
20:00 Quatro boys Jičín / koncert 
21:30 Dj Sestra / Dj párty
23:30 O vaše chodníky nestojíme / zážitková procházka
Celý den Bleší trh, Literatura na šňůře 

SOBOTA 15. září, SÍDLIŠTĚ HUSOVA, PARK U RYBNÍKU ŠIBEŇÁK
(Veškerý sobotní program je přístupný bezbariérově.)

Bývalé hřiště, budoucí parkoviště u stadionu...
13:00 Fotbal vs. parkoviště / sportovní turnaj
14:30 The Limping Unicorn: P.A.X. / Guerilla / taneční představení a workshop

Palouček za Billou...
15:00 Výroba ptačích budek / tvořivá dílna
15:00 Obalátka / recyklační dílna
16:00 Přednáška - překvapení
16:00 Martin Vlček: Jaký to nádherný svět! / divadlo 
17:30 Hana Řepková: Panelová sídliště a potřeba památkově je chránit / přednáška

U rybníku Šibeňáku...
19:00 Metastavy / koncert 
20:30 Světla nad paneláky/ ohňostroj 
21:00 Ventolin / koncert
22:30 François Svalis / koncert
00:00 Ližse / performance