Jaromír Typlt v Jičíně

Jaromír Typlt v Jičíně
23. února 2018, Porotní sál jičínského zámku

Milí přátelé,
na pozvání Pavla Kracíka budu zítra od šesti hodin vyprávět o Ladislavu Zívrovi v Porotním sálu jičínského zámku. Součástí bude přirozeně i projekce soch, které vyfotografoval (ve velké většině) Ondřej Polák.
Těším se na případné setkání!
Jaromír Typlt

To je text pozvánky na přednášku historika umění a básníka PhDr. Jaromíra Typlta v Jičíně, tématem podobnou té, na kterou jsem před časem jel do Hořic (a posléze krátce komentoval), ale vzhledem k tomu, že se jednak s Jaromírem vždy rád znovu setkám bez ohledu na vlastní téma (minule to byly, dokonce na tomtéž místě, průniky okultních nauk do výtvarného umění na přednášce Skryté, skrývající se, skrývané, v listopadu 2016), jednak vím, že byť by přednáška měla být o tomtéž, je vždy v něčem aktuálně/kontextuálně jiná, a už proto zajímavá, a nemohl jsem ji tedy vynechat.

A vida, hned jsem narazil na cosi, co stojí trochu rozvést. V čem je ona jinakost? Něco jsou okamžité energetické vibrace v sále, něco se váže k tomu místu samotnému, neboť Typlt, jsa z Nové Paky, jejíž genius loci ctí a k podkrkonošskému městu „na opačné straně“ se programově vztahuje. Tento moment, který není pouze regionalismem, i když i o něm by se dalo hovořit, jej vede k tomu, že toto vztažení přenáší i do místa svých prezentací, tzn. zohledňuje vztah své přednášky k místu jejího konání, pootáčí zorný úhel tématu k tomuto východisku, čímž je samozřejmě večer i zajímavější pro posluchače.

Tak tomu bylo i tentokrát, kdy se tato možnost nabízela vzhledem k tomu, že Ladislav Zívr v Jičíně dvakrát vystavoval, poprvé – v roce 1942 – dokonce přímo v prostoru budovy, kde se Typltova přenáška konala, druhou pak o pár kroků vedle, v bývalé zámecké konírně, dnes galerii OMaG, v roce 1986, kterou připravil PhDr. Miloš Šejn, tehdejší pracovník Krajské galerie v Hradci Králové (dnes Galerie moderního umění). Vztah k Jičínu pojednal Jaromír Typlt hned v pozvání Jičínské besedy na přednášku, jejíž text mi přišel spolu s mejlem a rovněž od Pavla Kracíka, který přednášky Jičínské besedy organizuje a uvádí, s vysvětlením, že tentokrát – v rozporu se zvyklostí, podle níž formuluje zvací texty on sám – dává slovo právě přednášejícímu.

Dovolím si tedy připojit ještě tento text i vzhledem k tomu, že obsahuje citát ze Zívrových deníků, jejichž část (bohužel se omezila pouze právě na tento jeden svazek) vydala Národní galerie, a který byl promítnut také v prezentaci v úvodní části přednášky, věnované právě Jičínu. V úvodu se Typlt zmiňuje i o obou Zívrových jičínských výstavách.

„Vzpomínám si na dojmy z Jičína. V jedné z městských ulic stál za soumraku pohřební vůz jako monstrum s blikavým světlem lamp. Ulice svítící náledím. Nesmírný klid a černý prapor bez vlání. Několik nehybných, až hrůzně nehybných lidí. Mdlé světlo v okně. Obdélník rakve dvanácti nohou. Záblesk skleněných dveří pohřebního vozu, monstrum stojící na lidských nohou, jak jej soumrak scelil. Několik pozůstalých se tiše valí. Světlo bliká a nehlučně odchází. Nad tím se žene mrak a vzadu vychází měsíc.“

V tomto deníkovém záznamu, který je možno číst spíš jako skicu k obrazu, se sochař Ladislav Zívr (1909–1980) ohlíží za únorovými dny roku 1942, kdy do Jičína zajížděl z rodné Nové Paky, aby tu instaloval svoje plastiky v rámci skupinové výstavy „Umělci svému národu“ ve starém valdštejnském zámku. Právě v té době sochař začal se svými přáteli z mládí, malířem Františkem Grossem a fotografem Miroslavem Hákem, v dopisech a rozhovorech probírat program nové umělecké skupiny, k níž se nakonec po jistých výhradách připojil – později byla pojmenována na Skupinu 42 a dnes je vnímána jako jedno z nejdůležitějších uskupení českého moderního umění.

A ještě jedno Zívrovo setkání s Jičínem stojí za připomenutí: V říjnu roku 1978 zásluhou Miloše Šejna uspořádala jičínská galerie tehdy už těžce nemocnému umělci výstavu jeho plastik, která pro něj znamenala velké povzbuzení, protože v čase ideologické normalizace měl jako sochař hlásící se k modernímu umění jen málo příležitostí představit svoji práci. Byly to právě snímky z této výstavy, které přesvědčily výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého, aby se po letech mlčení Zívrovi ozval a napsal mu do Ždírce u Staré Paky několik dopisů plných obdivu. V dopise ze dne 20. 11. 1979 mimo jiné uvedl: „Tobě se podařilo naposled své dílo dovršit a uzavřít. Asi za to vděčíš tomu, že ses uchýlil statečně do své samoty a zůstal v ní sám se svým světem. Tvým problémem bylo spojit přírodní a lidské a dovést v konečný, uzavřený tvar. To Tě stálo celý život a výsledek je něco, co se dá právem nazvat dílo.“

Ve své přednášce o Ladislavu Zívrovi, která proběhne v pátek 23. února 2018 od 18 hodin v Porotním sále jičínského zámku, se pokusím ve zkratce postihnout, jakými proměnami prošel během více než půlstoletí, po které trvala jeho tvůrčí dráha. Jeho dílo bývá rozdělováno do kapitol imaginativního kubismu, surrealismu, civilismu nebo poválečné abstrakce, ale bude dobré hned upozornit, že je to vlastně paradox. Na všech těchto proměnách si totiž Zívr jako sochař vyvzdorovával svou ústřední vizi. Jako syn z hrnčířského rodu si nade vše cenil rovnováhy, pevného usazení, zakořenění, a tak u soch zpravidla zdůrazňoval střed a dodržoval symetrii. A to byly hodnoty, které byly v umění dvacátého století často zpochybňovány a zavrhovány. Za to, že si je obhájil, vděčil Zívr mimo jiné přírodě rodného Podkrkonoší, ke které se upnul jako ke své nejdůležitější inspiraci.

Samozřejmě mělo být hned v prvních řádcích tohoto textu připomenuto, tak, jak to učinil i Pavel Kracík v úvodním slovu a s demonstrací dotyčné knihy v ruce pro publikum, že Jaromír Typlt je autorem monografie o Ladislavu Zívrovi (KANT, 2013), díla mimořádného svým vhledem do tvůrčího ustrojení jediného sochaře Skupiny 42, k níž měl navíc tím, že žil v Nové Pace (přesněji ve Ždírci u Staré Paky) a nikoli v Praze, zvláštní vztah. Typlt i tentokrát rozvinul tyto souvislosti a celou řadu dalších, z nichž mě už minule zaujala skutečnost otevřené analýzy vztahu umělce a poúnorového režimu, jemuž chtěl Zívr sloužit, ale který jej zavrhl pro údajný formalismus s důsledkem několikaleté sochařovy odmlky, tedy téma, které bývá obcházeno nebo zjednodušováno s apriorními pohledy a předsudky.

Přednáška se držela v podstatě kostry knihy – názvy jednotlivých kapitol knihy byly promítány na plátno, na němž jsme mohli vidět reprodukce Zívrova výtvarného díla – s výjimkou předřazení poslední kapitoly „Kraj, který nezapřeš“ na začátek večera (se zmíněným jičínským kontextem), monografie byla východiskem předneseného i jedním z témat večera – ve smyslu komentáře jejího vzniku a představení spolutvůrců, fotografa Ondřeje Poláka, grafika Otakara Karlase a autora předmluvy historika umění Jaromíra Zeminy, ale i použitého vizuálního materiálu, tedy Polákových fotografií, které zachycují Zívrovo dílo, pokud je zachováno (v opačném případě nalezneme v knize a na večeru byly promítnuty dochované fotografie). Vzhledem k tomu, že jsem knihu i přednášku v Hořicích podrobněji komentoval a tedy bych se opakoval, odkazuji na tyto příspěvky.

V nich jsou pojednány jednotlivé motivy (hrnčířský rod, vztah k novopackým uměleckým souputníkům a jejich zpodobení, vztah ke své budoucí ženě, motiv mlýna, „který by se mohl svou tajemností líbit Pavlu Kracíkovi“, období těsně po válce, nové vzchopení a příležitosti a posléze tvorba i v čase úbytku sil), na rozdíl od Hořic nebylo v té zevrubnosti jako tam probráno právě „hořické téma“ (v té době Zívr vytvořil rozměrem největší díla, navíc z jiného materiálu než byl ten, s nímž sochař po celý život pracoval; vznikla právě pro tamější příležitost a v Hořicích jsou dnes k vidění).

Naopak jedno téma a jemu odpovídající jedna fotografie dostala výraznější místo, totiž Šejnova fotografie Zívrovy plastiky Postava Prachovských skal v lokalitě obsažené v jejím jménu, konkrétně v prostoru Císařské chodby, kam ji Miloš Šejn přenesl a vyfotografoval při příležitosti uspořádání výstavy umělci v roce 1986 v tehdejší Okresní galerii Jičín. V té době již nemocného sochaře výstava i coby projev uznání velmi těšila, jak Typlt zdokumentoval, a veskrze jej potěšila i skutečnost, že se našel někdo, kdo smyslu jeho díla porozuměl. Na rozdíl od pozdější prezentace v Národní galerii, u níž její tehdejší ředitel Milan Knížák naoktrojoval svévolnou a skutečnosti neodpovídající interpretaci Zívrova díla, se v textu Miloše Šejna s názvem Básník hmoty ukazuje Zívrovo porozumění přírodě, blízké (zřetelné to bylo i v aspektu období, kdy byl Zívr vylučován z uměleckého života a věnoval se přírodě jiným způsobem, jak to Typlt výrazněji než v Jičíně ukázal v Hořicích) tehdejšímu kurátorovi výstavy, který je sám svébytným výtvarným umělcem výstavy. Reprodukuji promítnutý úryvek z textu nekráceného rukopisu z 19. 10. 1978:

Miloš Šejn: Básník hmoty

Příroda je mu prostředkem uvolňování básnické fantazie. Systematicky pozoruje pohyby planet, charakter slunce a měsíce a svými nákresy plní stránky deníků.

Fotografuje bizarnosti stromového růstu, zkoumá vegetabilní bujení a voštinové obrazce rozpadajících se pískovcových skal. V jeho sbírkových vitrínách se spolu setkávají předměty ze zahraničních cest i z pravidelného putování rodným krajem – lebky ptáků, obratle a fragmenty kostí, mušle a lastury, korály, zkameněliny, korodované kameny, krystaly a acháty.

Právě tuto přírodní složku sochařské imaginace by chtěla výstava v jičínské galerii zdůraznit.

Promítnuta byla i odpověď, tedy Zívrův dopis. Reprodukuji onu větu: "... já chci a čekám, kdo napíše "básník hmoty", což začal dr. Šejn (19. března 1979).  Profesor AVU Miloš Šejn byl přítomen v sále a Jaromír Typlt jej požádal, aby okomentoval své tehdejší pocity. Mně samému se rovněž vynořovaly vzpomínky na instalaci Zívrových děl včetně dojmů na vernisáži, v nichž dominovala čistota uspořádání výstavního prostoru, v němž jednotlivá díla vystupovala ve své přesvědčivosti a trsu vzájemných významů celku Zívrova díla.

Přednáška Jaromíra Typlta byla poněkud delší než je běžné, rozhodně o něco více než univerzitní lekce vyžádala si krátkou přestávku, nicméně to neznamená, že by ztratila dynamičnost nebo dokonce atraktivitu, kterou jí autor, vzhledem k tomu, že Zívr je jeho erbovním tématem (takže jsem rozuměl tomu, když se mi přiznal, že ještě spoustu materiálu vyřadil), umí propůjčit.

Odkazy

Pozvánka Jičínské besedy na Typltovu přednášku o L. Zívrovi https://www.jicinskabeseda.cz/news/pozvanka-na-unorovou-prednasku/

O Ladislavu Zívrovi na stránkách J. Typlta
https://www.typlt.cz/nova-paka/ladislav-zivr/

Skryté, skrývající se, skrývané, přednáška J. Typlta 4. listopadu 2016 v Porotním sále jičínského zámku
https://www.cesky-raj.info/dre-cs/42296-skryte-skryvajici-se-skryvane-prednaska-phdr-jaromira-typlta.html

Mé starší komentáře
Typltova přenáška o Zívrovi v Hořicích
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/cemu-sochar-rikal-uvideni/
Jaromír Typlt, monografie Ladislava Zívra
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jaromir-typlt-ladislav-zivr/

Moje fotodokumentace
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Jaromir_Typlt_v_Jicine/