Jan Kovářík

Nejsilnější zážitek, který jsem si odnesl z letošní návštěvy Horácké galerie v Novém Městě na Moravě, byly práce Jana Kováříka. Samozřejmě také proto, že Štursu, Gutfreunda, Makovského (přestože zde má nově instalovanou velkou kolekci prací) a další klasiky si člověk jde v nových a nových návratech připomenout a i když jej třeba osloví něco, co v minulých setkáních neviděl či si neuvědomoval v určitých souvislostech, není to neočekávaný překvapivý objev navíc zcela současného autora, který promlouvá výtvarnou řečí dneška.

Svým způsobem jsem měl štěstí, vedle stálé expozice byla otevřena výstava Hledání nových forem s pracemi Jana Kováříka v jediné větší místnosti druhého patra právě před několika dny 8. listopadu 2012 (třemi dny, 10. listopadu, potrvá do 24. února 2013).

Co mě ale tak uhranulo? Velké objekty jen zdánlivě nahodilých tvarů jsou „dokonalé“ tím spíše, že nejde o geometrické útvary, ale tvary místy, ale nikoli nutně, velmi jednoduché, v oné tradici, kterou máme spojenu se jmény Constantina Brâncuşiho (ostatně jeden jeho výrok použil autor jako moto k drobnému katalogu s názvem Uzavřená forma (< 40), vydanému k výstavám v Galerii výtvarného umění v Náchodě, 2010, a předchozí výstavě v Horácké galerii, 2011) nebo Jeana Arpa či u nás Hany Wichterlové, přitom ale ve formách „dneška“, tj. jakéhosi plastového, samozřejmě ovšem skvostného „designu“, upomínající možná trochu na Tvrdohlavé, nicméně bez onoho pocitu jakési prázdnoty, který mám u jejich některých realizací. Onu naplněnost, která z těchto objektů – jimž dávat jméno „abstraktní“ (neřku-li „amorfní“, možná ale „biomorfní“) se vzpírám, i proto, že mají právě určitou „váhu“ i v okamžiku představy, že je obrátíme či převrátíme –  potvrzuje preciznost, která ale není strojově (počítačově) vykonstruovaná (i když nevím, jestli autor pracuje také s počítačem, jako třeba Zdeněk Sýkora), a potom, v jiné, totiž velmi blízké perspektivě, překvapivě pojednaný povrch s drobnými ornamenty či reliéfní strukturou, který vytváří další dimenzi každé práce a rozehrává tak pozoruhodnou hru významu.

Kvalitu práce autora, narozeného 1980, mi potvrzují místa výstav (narazil jsem např. na „Věci“ v Makromolekulárním ústavu v Praze, 2006), rodinná tradice, uváděná ve zmiňované publikaci v textu Vlastislva Tokoše, cesta od keramiky a porcelánu k řešení volných „geometrických prostorových kompozic“, blízkých „minimalistickým konstrukcím“, studium na AVU u profesorů Zeithammela, Knížáka a opět Zeithammela, u nějž obhajoval diplomovou práci s již zmíněným názvem Uzavřená forma, a především pak celistvost názoru, patrného z vystavených děl i reprodukcí v dalších zdrojích. Kováříkova tvorba je přitom nejen zároveň odvážná i uměřená, ale také hravá a vyzařující obtížně pojmenovatelnou aktuálností. Líbí se mi i starší práce, ty landartové či „geometrické“, jejichž podobu jsem našel na Kováříkově blogu. Tohoto výtvarného umělce se budu snažit sledovat.

Výstava v Horácké galerii
https://www.rodinnepasy.cz/cs/news-s.php?id=3362
https://www.horackagalerie.cz/index.php?nid=8046&lid=cs&oid=2676473

Jiné výstavy
https://www.imc.cas.cz/cz/umch/vyst_0611.htm
https://www.bludnykamen.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=58:jan-kovarik-statuofilie&catid=35
https://old.avu.cz/~mica/externi_internetHL/page1/page1.html
https://www.gvun.cz/vystava.php?zobrazit=detail&id=26&b=1&nazev=jan-kovarik-uzavrena-forma

Blog
https://jankovarik.blogspot.cz/

P.S. Najít informace o Janu Kováříkovi komplikuje pro mne neočekávaná četnost tohoto jména, které jsem považoval spíše za vzácné (legendární herec František Kovářík, film Marečku, podejte mi pero!, či recitátor beatnické poezie Miroslav Kovářík jsou výjimky), u Jana Kováříka na mne ve Wikipedii vyskočilo jméno jakéhosi mladíka, fotbalového záložníka z Jablonce, jinde grafika a webdesignera, dalšího televizního moderátora, zkrátka zdá se, že se to Kováříky jen hemží.