Jáchym Topol / Noční práce
11.06.2019 00:21Předběžně – po přečtení Topolovy knihy a pár recenzí i jeho některých dalších knih dostupných na internetu, ale také z předchozí četby (nedávno Poctivého člověka) – si uvědomuju několik konstant světa spisovatele, vnímaného jako bezpochyby jednoho z nejzajímavějších současných českých autorů. Jsou jimi motivy dětí (stejně jako v Citlivém člověku jsou ústřední perspektivou vyprávění dva bráškové, podobně např. v knize Kloktat dehet je vypravěčem malý Ilja, má bratra Vopičáka), ruský tank (v Citlivém člověku vytažený coby monstrum někdejší historie z řeky, zde přítomný v aktuálním dění okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968), řeka (v Citlivém člověku motiv takřka ústřední), absence matky, motivy erotiky/lásky a naturalisticky líčené smrti, a ovšem pak především samotný autorský styl, nejstručněji řečeno v módu výrazně se odchylující od spisovné češtiny (a v konkrétních polohách tohoto odchýlení pak nabízející úžasné možnosti imaginace i přilnutí k jím vystihovaných realit/postav) a „roztříštěnosti“, kterou z té či oné strany komentují všechny příspěvky, Topolovou knihou se zabývající.
Topol sám v jednom z rozhovorů uvádí, že v první verzi knihu napsal v perspektivě Ondry, a teprve později ji přepracoval právě do oné polohy, v níž se jednotlivé pohledy kříží, ale také se prostupují a případně dokonce vracejí k týmž motivům. Skoro se mi nechce citovat onu pasáž, podle níž celá kniha svůj název, jakkoli právě to většinou ve svých příspěvcích o knížkách rád v souvislosti s jejich interpretací činím. Je to proto, že toto se obvykle v recenzích nedočtu, zatímco tady mám dojem, že je to jedna z prvních věcí, o nichž se komentáře zmiňují (druhý z citátů, který uvedu, zmiňuje Oldřich Vágner na stránkách aluze.cz hned v první větě, první citát Jaromír Slomek v LN, přetištěno na Topolových webových stránkách, a nejspíš i další). Přesto tak učiním, neboť se mi to zdá zajímavé ještě v další souvislosti.
Výraz „noční práce“ je použit jako obrat v rozhovoru dvou policistů, reprezentantů režimu, navozujících na jednu stranu atmosféru ohrožení z temné moci, na druhé straně grotesku figur, které přece jen nějakým způsobem patří do prostředí, v němž se kniha odehrává, chtějí se v něm zároveň začlenit a žít zde. Musí plnit své úkoly, a stejně jako u Topola je jazyk charakterizující pro plastické stvoření postav jeho knih, tak je tomu i zde – jazyk, kterým policisté mluví, představuje stupidní jazykový kód, zahrnující ideologické fráze, upínající se k vysokým cílům a vytyčující pseudoheroismus v boji s nepřítelem i jakousi zvrácenou obraznost, která si hraje na notu lidské blízkosti, to vše ve všudypřítomném alkoholickém rauši:
„Na synovství vůči mně seš, drahej soudruhu, přece jen krapítek starej, řekl velitel. Ale bratrem bys mi moh bejt. Dohlídni teda na ně. Zastav tmářství. Konečně to zastavit, utnout zlu tipec, to je naše noční práce. Chápeš, soudruhu? Na zdraví!“ (s. 138) Dvě strany předtím najdeme příklad druhé strany tohoto jazykového kódu, jenž je ovšem v něčem podobný i těm strejcům v hospodě. Jak řečeno, obě „strany“ nejsou proti sobě postaveny absolutně: „Já sloužím lidu republiky! zařval na Nachťáka. Lid tě sežere jak červa a vysere jak hovno, to si pamatuj, chlape.“ (s. 136)
To je ovšem jedna stránka věci. Do této jazykové vrstvy patří skutečnost, že tito policisté – v souladu s jejich „úředním“ postojem, jsou jediní, od nichž se čtenář dozví, jak se vlastně dva dětští hrdinové knihy jmenují (Kamil je dosud, jsme hodně za polovinou textu, nazývám pouze „Malý“. „Asi nevíte, kde bychom našli Ondřeje nebo Kamila Lipkovi, že?“ ptá se (na s. 194) jeden ze dvou vyšetřovatelů, kteří to v prostředí příběhu neznají, působí komicky, protože nezvládají pohyb v přírodním terénu („Vlekli se po mostku proti nim. Jeden podpíral druhého. Mladý měl utržený rukáv saka, tvář plnou škrábanců, starší kulhal, přidržoval se zábradlí.“ s. 193), a nechají se chlapci ošálit, když Milan Ondru označí jako svého bratra. Jen ještě pro „potvrzení“ toho, co říkám, odpověď chlapců: „Nevíme, řekl Milan. Vy si s nimi nehrajete? To sou Pražáci, šéfe. Čuráci. Na ty my serem, řekl Milan.“ (s. 194) Přejmenování skutečnosti, vlastně základní Topolův umělecký prostředek, zahrnující různé jazykové kódy, také metaforu či zamlčení něčeho, je zde v opozici proti onomu věcnému postoji policistů, je vlastně jakousi rebelií, kterou autor přebírá do celého svého rukopisu.
Tak, a teď ještě jeden krok v oné úvaze. Zatímco v románu Sestra čteme (zjednodušeně pro tento účel řečeno) souvislý příběh v jedné perspektivě, kdy autor rovněž používá mnohé ze zmíněných uměleckých prostředků, nicméně právě ona základní návaznost zajišťuje, že se dobře orientujeme ve sdělení, byť tam jsou ony „vynechávky“, zamlžující kontext jinak ostrého a zřetelného obrazu, v Noční práci (mladší o sedm let, Sestra, 1994, Noční práce 2001) se roztříštěním celku do fragmentů různých perspektiv tato souvislost ztrácí, respektive se tyto fragmenty nějakým zvláštním způsobem přelévají do jakéhosi amalgámu nové reality. Obrazně to nazývám tak, že Jáchym Topol „vynechává podměty“. Náhodný příklad na téže stránce, na níž chlapci oklamali vyšetřovatele: „To je vono, řekla si. Hned šla od okna. Nechtěla, aby ji zahlíd. […] Máš tu nápadníka, kuckali by chlapi smíchy. Chystej štafle, Zuzo! Ha ha ha.“ (s. 194) To, že se jedná o Zuzu, postavu spojenou s erotickou zkušeností, se nedozvíme na začátku textového segmentu, ale až na konci odstavce, zprostředkovaně ústy „chlapů“ v kondicionále jejich možné repliky.
A podobným způsobem je protkán celý text příběhu, v němž se střídají jednotlivé krátké útvary tak, že je čtenáři kladen odpor pro jeho proniknutí do souvislostí. Zmiňují to prakticky všechny recenze včetně kritiky inscenace souborem Národního divadla ve Stavovském divadle, kde se podle recenzenta přes úsilí „rozostřit realitu stěnou, v níž se vynořují a v níž mizí obrysy postav v dráždivé neuchopitelnosti“ (přesně o to jde) nepodařilo zabránit uchopení celku: „Kdo nezná román, záhy se beznadějně ztratí jak v příběhu a postavách, tak v časových rovinách a odkazech,“ čteme. Podobně reaguje na www.idnes.cz Josef Chuchma (původně v MF dnes, přetištěn též na webových stránkách autora): „Úhrnný smysl se ovšem ztrácí, rozbíjí se v lese literárně dobře rostlých jednotlivin, rozpíjí se v mlhavé realitě vesnice. Hlavním hrdinou Noční práce je nakonec jazyk a styl, jež živorodou tkáň příběhu a postav překrývají jako skleněný poklop či ochranná fólie.“
Pro citovaného Oldřicha Vágnera na Aluzi.cz je „linka narativního toku“ odrazový můstek pro pokus přece jen najít nějaký klíč pro orientaci v této spleti. Čtenářské komentáře si rovněž čtu pro jejich určitou výpovědní hodnotu, byť je třeba je brát s určitou rezervou. Z těch na Databázi.cz: „Z knihy jsem zmatená…“ (Péťa 1950), „mně se to prostě neskládá, nerozumím tomu“ (Petrarka 72), „Žádný uvozovky, co odstavec to skok k jiný části příběhu…“ (Pečivo), „Chybějící uvozkovky u přímé řeči bych ještě zkousla, ale chybějící podmět ve větách četbu dost znesnadňuje.“ (Blanice, vlastně si všimla doslovně toho, co já ovšem uvádím coby pars pro toto obecnějšího jevu) Mohl bych pokračovat, jen čtenář Měchokurka je tím „prolínáním všeho možného“ nadšený.
Ovšemže to vše neznamená chaos, jakkoli vnímám i kritické výtky Chuchmovy, naznačené už v titulu recenze Dlouho očekávaný nový román Jáchyma Topola vedle nadšení vyvolává i pochybnosti a formulované pak v závěru jeho recenze: „Noční práci tak zůstává až příliš tušeného a ponechaného samo sobě napospas, a na druhou stranu je to román poněkud literátský a profesionálně odvedený v tom méně šťastném významu.“ Pokud jsem něco nepřehlédl, nikdo z komentátorů si nevšiml skutečnosti, že Noční práce končí týmž motivem, jímž začala – zimní řekou s ledovými krami, po níž se v nahrubo stlučené pramičce pohybují Malej a Ondra. Dovolím si předložit domněnku, jejíž potvrzení by ovšem muselo být podloženo hlubší znalostí Topolova díla. Podle ní se umělec, ve shodě se svým naturelem, v Noční práci pokusil najít krajní podobu určitého modelu vyprávění – pochopitelně za cenu, jíž může být i to, že se onen tvar rozpadne. To je pochopitelně něco radikálně jiného než neúspěch, jenž by byl výsledkem nezvládnutého řemesla.
Bylo by mnohé – vlastně bych tady mohl teprve začít – o čem by se dalo u Topolovy Noční práce hovořit. Nebudu to ani v úhrnu vyjmenovávat, na netu je k dispozici celá řada komentářů (ne se vším souhlasím), pak také bakalářská práce Kateřiny Lundákové na FFUK, Ústavu české literatury a literární vědy, která je dobrým startovacím místem pro seznámení s autorem. Na závěr ocituji jeden z pěkných příkladů oné mýtické fabulace, která je tématem vzrušení a hrůzy mezi kluky, v níž dochází k zajímavé transfiguraci člověka a zvířete – což vlastně velmi dobře zapadá do toho, co jsem naznačil o Topolově jazyku (přiznávám, že bych to měl ještě pregnantněji pojmenovat):
„Víte, kluci… von není pes, a umí výt, není vlk, ale umí běžet tak rychle mezi stromami i v šedým poli, že ho nevidíš, jen někdy zaslechneš, když e smekne drápama po kameni nebo když nad tebou proletí větvema stromu… a von je živej z toho, co dělaj lidi, co dělaj lidi jeden druhýmu… ale sám je taky člověk představte si! De proti tobě, třeba v bílý košili po návsi, a ty bys do něj vůbec neřek, jakej je, vypadá jak chlap… někdy je zas malinkej, jak ta nejmenší fretka, slídí ve stavení kolem hrnců, když ženský seděj a klábosej a probíraj co, kdo a kdy… a nafoukne se z každý lži, má radost, dyž na sebe lidi křivěj hudby, to je hnedka u nich, skáče radostí a celej miluje, když brečej děti, to si nenechá nikdy ujít, a kdo vod sebe vodstrčí takový dítě vod slz umatlaný, ten mu dá velkej dárek, všechny triky zná a všechny fígly, je najednou starej i mladej, a tak všechno ví, zná.. a už spíte kluci? Hm, chtěl říct Ondra. Tak pohnul pusou.
Už skorem jo. Tak já vám eště řeknu. Von zná i všechny ty jámy, co polkly utopence, a tam se válí v mrtvým kalu dole v jámách jak zlej černej kohout, co se popelí akorát v mrchovišti, to se mu líbí, když se někdo k smrti smrťoucí sám usouží. To tenhle zlej svým smradlavým dechem roztancuje viselýho, fouká, fučí, háže mrtvým na špagátu kolem stroje, aby vyděsil děti, co dou na jahody, zahoděj košíky, rozkřičej se strachy a to on je moc rád, zas je o něco silnější, všichni ho znaj, všichni se ho bojej, proto má sílu.“ (s. 231)
https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/jachym-topol-nocni-prace
https://jachymtopol.cz/nocni-prace-2001/
https://www.novinky.cz/kultura/497456-recenze-topoluv-magicky-realismus-k-divakum-nedorazil.html
https://aluze.cz/2002_01/topol.php
Jáchym Topol, Noční práce, Hynek/Torst 2001
———
Zpět