Ivona Březinová, Začarovaná třída

Ivona Březinová, Začarovaná třída

Trochu mi to připomíná Adolfa Borna, tou vyjeveností či rozjíveností, ale je to přece jen jiný výtvarný rukopis. Hovořím o výtvarném doprovodu Jaromíra F. Palmeho, který je přece u dětských knížek vždy dost důležitý. Zde kromě obálky a v celostránkových barevných ilustracích také pérovky. V anotaci na zadní straně obálky se hovoří o třídě 3. A nových žácích, bratrech Čáryfukovi, Máryfukovi a Podkočárníkovi, synech kouzelníků. No, musím říci, že sám mám trochu podobnou zkušenost, byť až z třídy o několik roků později, když k nám na rok přišel mladý kouzelník z rodiny Kellnerových, který nám rovněž leccos předvedl. Ale k samotné knížce, rozdělené do deseti kapitolek, z nichž první odkazuje právě na jména kouzelníků, jiné mají lákavé názvy jako Vlastík chameleon, Létající čítanky, Mýdlová Madla, Pod psa a pro kočku či Tajná řeč.

Paní učitelka Voříšková se diví, kde jsou všichni žáci, kteří jsou snad schovaní za školní aktovkou nebo květináčem s kvetoucím kaktusem (je na čtenáři, jak si bude celou věc interpretovat, zda jako zmatení unavené paní učitelky či ožití předmětů ve třídě), v každém případě jim přivedla nového spolužáka, respektive rovnou tři nové spolužáky, jejichž křestní jména jsem již uvedl, ale paní učitelka se domnívá, že to jsou příjmení. Vyvedou ji z toho, jsou to Margošové, jejich rodiče mají zvláštní jménan Čajrumbum Margoš a Cukrkáva Margošová.

S počítáním u tabule to není žádná sláva, kluci vysvětlují, že se nestěhují, ale popojíždějí z jednoho místa na druhé, a za minulé období jich bylo jedenáct nebo dvanáct. Umějí ale nejspíš jiné věci než počítat, protože když Vlastík na nového kluka vyplázne jazyk, ten luskne prsty a Vlastík, jak ukazuje i ilustrace se zděšenou učitelkou a veselící se třídou, jej nemůže dát zpátky do pusy. Nakonec vše dobře dopadne, po dalším lusknutí má Vlastík jazyk opět v ústech. Děti se klukům smějí, že jsou cikáni a jsou špinaví, kluci namítají, že nejsou černí, jen mají černé vlasy. Další z kouzel nastane, když se čítanky, které si měly děti otevřít na straně dvacet jedna, vznesou ke stropu, a děti musejí číst vleže. Je pak trochu starost, aby si paní učitelka srovnala hlavu, aby ani nevzhlížela ke stropu, ani nepadala k zemi. Alešovi, který špatně viděl, půjčili kluci kukátko.

Romské téma, zvláště přenesené negativní postoje zvenčí, se řeší v další kapitole, Madla nechce tancovat s Máryfukem, protože je „špinavej“ – a opět tu je lusknutí, a ze stropu se snese velká koule z bublifuku (už v první kapitole se dohadovali spolužáci, že třetí z nových žáků se bude, ve shodě s předchozími, jmenovat Bublifuk) a Madla se ocitne uvnitř. Pak bublina praskla a všichni musejí vytírat. A všichni dostali zmrzlinu, jen Madla ne. Máryfuk říká, že nemá rád uřvaný holky, ozve se lusknutí a před Madlou obrovskej zmrzlinovej pohár. Madla si nejdříve říká, co by tomu řekli rodiče, ale pak, že možná všichni cikáni nekradou. Zmrzlina byla přece jen příliš lákavá.

O výtvarné výchově paní učitelka vytýká Podkočárníkovi, že je jeho kresba upatlaná, nejen že neumějí počítat, ale ještě jeho výkres vypadá, jako by ho „maloval čuník, a ještě ocáskem“. Vzápětí ale na sebe kluci mrkli a z obrázky, které označila pedagožka „pod psa“ a „pro kočku“, ožily a tři zvířátka se „vydala na procházku p 3. A.“ Učitelka křičí, že zvířata musí hned pryč, že neříkala, že mají přivést živé modely, ale že mají být jako živé. Tyhle jazykové hříčky můžeme v knížce sledovat od prvních řádků (výraz „šmidli fidli“). Dětem se ovšem živý čuník, pejsek a kočka ve třídě líbily, žádají kluky, aby namalovali další, chtějí plameňáka. „Třídou poletovali pestrobarevní motýli a papoušci chystající se na karneval. Ještěrky lezly o lavicích a myšky a morčata hledaly skrýše v aktovkách.“ A celé se to vesele rozjelo.

Počítání se začalo pomalu vylepšovat, horší je to s měkkými a tvrdými i. Čáryfuk na tabuli píše: Papýrový pitlík, zrní pro slepyce, pišná princezna, pil v kvjetu… S Máryfukem to není jiné. Když ale vezme ro ruky křídu Podkočárník, je náhle černá. A když si vezme správnou, je bílá tabule. Takhle se ovšem psát nedá. Kluci dostanou pětky (Máryfuk se Madle chlubí, že takhle velkou ještě nedostal), bude třeba, aby na rodičovskou schůzku přišli rodiče. Přišli by rádi, ale nechtějí a nemohou rušit večerní vystoupení, na které jsou již prodány vstupenky. Pošlou tedy Dana. Paní učitelka, poté co proberou sběr papíru a výlet na Bezděz, hovoří s rodiči o známkách, Eliška Lišková to má výborné, ale Madla je zamilovaná, proboha snad ne do toho nového žáka? Pán, kterého považovala za otce kluků, je pan Kořán, jeho syn je ale už ve čtvrté třídě – jen mu nikdo nic neřekl. Když už to vypadalo, že rodiče Margošových tu tedy nejsou, objeví se pes s cedulkou, že má paní učitelka všechno napsat na ni, on že tu kluky nejlépe prožene.

K vtipným jazykovým hříčkám patří název kapitola Prvouka, druhouka, třetiuka. Učitelka se ptá, jak vypadá voda, když se ozve lusknutí, vodovodní kohoutek třikrát zakokrhá a ze třídy je bazén. Ovšem, děti se předtím chtěli „stříkat“. Když dorazí do třídy pan ředitel, může paní učitelka oznámit, že probírají skupenství vody. Na podlaze je právě kluziště. Další pozdvižení je s vycpanou sovou, která zmizela z kabinetu. Ovšemže jsou v podezření kluci Margošovi, dokonce se paní učitelka Voříšková dohaduje s druhou učitelkou, nakonec se ukáže, že to, že sovu najdou přikryto Margošovými bundami, má na svědomí Marek, protože Máryfuk dal Madle čokoládový srdce a on ne, a žárlil. Taky jiná bunda, kterou považovali za ztracenou a podezřívali Margoše, se našla, majitel je prostě trochu zmatkař.

Poslední příhodou je ta v hudební výchově, kdy děti zpívají Beskyde, Beskyde, ale Máryfuk a jeho bratři nezpívají, protože to prý je falešně. Když pak mají zazpívat sami nějakou písničku, zazpívají takovou, které nikdo nerozumí. Není to ale tajná řeč, jak by napovídal název kapitolky, ale romština, jazyk, kterým zpívají doma, zpívala jejich babička a prababička. Když pak ještě zazpívají znovu Beskyde, Beskyde, paní učitelka je pochválí. Jen musí ještě uhasit ten táborák, který se lusknutím prstu předtím rozhořel ve třídě. Když jim potom učitelka řekne, že mají hudbu v krvi, diví se Aleš, jak je to možné. „To jako nějak rozpuštěnou?“ A paní učitelka je spokojená, že přišla na to, „v čem jsou tihle tři nezbední a v mnohém nešikovní kluci nejlepší. Protože každý je v něčem správném nejlepší. A je důležité přijít na to, v čem.“

Tak samozřejmě je to nějak společensky angažovaná záležitost, jak se kdysi říkalo tendenčním knihám, které měly ponoukat k uvědomělému budování socialismu. Ale proč ne? Když to není suchopárná ideologie a je to případně i kus poznání, tak je to na místě. Já mám také s „cikány“ nejrůznější zkušenosti, i ty špatné, i ty dobré. Jako kdysi v jedné hospodě čtvrté kategorie kdesi za Prahou (jiná v místě nebyla), kde se usadili čtyři mladíci s havraními vlasy a v sněhobílých košilích – když jsem se jich ptal, sám v té době muzikant vojenské kapely, co jsou zač, prý montéři – a spustili písně Beatles v neuvěřitelných čtyřhlasech, v kvalitě, v jaké jsem dosud neslyšel zpívat ani profesionály.

O knize na stránkách nakladatelství JaS, https://jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/73-brezinova-zacaraovana-trida

Ivona Březinová, Začarovaná třída, JaS nakladatelství, 2012 ⁴