Hvězdy v „Pohodě“

Hvězdy v „Pohodě“
Třeboňské finále

Seděli jsme s Jirkou Jedličkou v kavárně Sahara, dali si pizzu a kebab, já kávu z džezvy a on pivo. Vlastně to byl souběh náhod. Šel jsem původně do Bertiných lázní se vykoupat, vlastně jediný speciálně třeboňský program, na který jsem pomýšlel, ale jinak milá slečna v recepci mi položila otázku, zda jsem klient, a na mou odpověď, že nikoli, mi řekla, že zařízení je malé a je určeno pro lázeňské hosty. Já jsem tu ale vloni byl, právě proto, že to je příjemný malý bazén, a do Aurory, kterou mi doporučujete, teď v tom dešti dvacet minut nepůjdu, hezký večer přeju. Možná to bylo už předloni, a nyní jsem šel už odpoledne kolem služby pro veřejnost nezkoumal, jen zběžně nahlédl, kdy je bazén otevřen, a když jsem zjistil, že až od šestnácti do dvaadvaceti hodin, řekl jsem si, že sem půjdu až po podvečerní zkoušce.

Jak je zřejmé, akcenty jednotlivých pobytů na hudebních soustředěních se mění, stejně jako letošní počasí v druhé části týdne, kdy jsem v Třeboni byl, z extrémních veder – cestou byly vidět lány uschlé kukuřice, kterou zřejmě vůbec nestačili sklidit – do příjemného ochlazení a dokonce deště. To, že se mi v lázních nepodařilo uskutečnit žádnou lázeňskou aktivitu – záměr byl ovšem především spláchnout ze sebe všechny pozůstatky propocenosti z cesty v pětatřicetistupňovém hice (jakkoli jsem měl v autě puštěnou klimošku), fyzické námahy při hraní na zkouškách a spánku ve stále ještě horké noci bez trička, na což tělo rovněž reagovalo, ulepenost, kterou nesmyla ani důkladná sprcha v budově zámku, kde jsme byli ubytováni.

A proměny provázely všechny pobyty v posledních několika letech, kromě některých, o nichž se nebudu zmiňovat, protože patří do nějakého jiného příspěvku, především už samotná skutečnost, že jsem zde – po všech předchozích soustředěních, která jsem absolvoval vždy v plné délce, výjimečně s jednodenním zpožděním – byl jen čtyři dny, a za poslední léta poprvé bez fotoaparátu, byly to ale i signály, z nichž jsem měl pocit, že o nás ubytovna nemá zájem, totiž v druhém (či třetím?) roce posun termínu o týden, kdy už bylo po Rybářských slavnostech, ale skončila i Třeboňská letní setkávání, na jejichž koncerty v předchozích letech jsem chodil, což na mě dělalo (jistě trochu zkreslený) dojem, že je „po sezóně“, v dalším neochota stravovacího zařízení uvařit večeře, které pak muselo být připraveno vlastními silami (už to představovalo pro vedení orchestru spousta další energie a starostí), a letos konečně vůbec výpadek domluveného stravování, které, nakonec v náhradní podobě jídel dovezených v plastových vaničkách se zavařenou fólií, mi připomínalo nějaké jiné časy, na které nevzpomínám rád.

K tomu ještě opravdu nepohodlné a nepřijatelné parkování po nové vyhlášce – oproti představě, když budu někde bydlet, budu mít k dispozici parkovací místo pro své auto, jako standardní součást, jsem musel nechávat auto na veřejném parkovišti přes čtvrt hodiny cesty od místa, kde jsem parkoval při předchozích návštěvách, a u několika ostatních, kteří nechali auto u zámku, to končilo komplikacemi, které snad nebudu ani rozvádět.

Jak to tak ovšem bývá, vždycky „všechno špatné je pro něco dobré“, parafrázuji-li mírně české rčení, zatímco v minulých letech jsem po volných odpoledních realizoval řadu většinou sólových kulturních výpadů i do širšího do okolí, nyní jsem si v méně „naprogramovaném“ čase více povídal, s Honzou Hudouskem o jeho týdenním pobytu s pěveckým sdružením u Vlasty Redla v Tramtárii někdy před dvaceti lety (v návaznosti na moje dojmy z jeho vystoupení na Sedmihorském létě letos), s Romanem Mlejnkem o lomnickém festivalu Zavírák za pár dní a o opravě mé mylné informace o závěrečného koncertu zmíněných Třeboňských letních setkávání, na němž jsem se chtěl vidět s Ladislavem Horákem, violoncellistou Petrem Nouzovským, hobojistou Vilémem Veverkou a dalšími lektory dílen a skvělými muzikanty,  ale nevšiml jsem si, že tradiční večer v Lázních Aurora proběhl už před týdnem, s dirigentem Grazianem o proměnách chorálů, např. toho v závěru Smetanovy Triumfální symfonie, a celé řadě dalších.

Takže přes to, že „pohodě“, o níž bude v tomto textu ještě – v jiném smyslu slova – řeč, a kterou vytváří při návratech spíše to, že právě „najdete vše na svém místě“, jakási zaběhnutou a stabilnost (víte, kam se vracíte a těšíte se na to),  v tomto případě snad vše myslitelné odporovalo, jen ten rybník Svět byl tam, kde v loňských letech, stejně jako trávník v zámeckém parku, byť vyprahlý na kost, našel jsem si svou tóninu, která vždy přináší onen okamžitý pocit radosti z jedinečného a neopakovatelného.  Pravda, hladinu vody pod hrází brázdili veslaři, takže vlastně i v tomto případě hlášení sportovních výsledků Třeboňské regaty odporovalo mému naladění, ostatně četl jsem na vývěskách, že se třeboňští chystají postavit nové velké koupaliště a ještě jakési další sportovní zařízení.

Ale, jakkoli si říkám, poklidnosti lázeňského světa, adieu!, a pomýšlím na to, že prožitek je dnes především sportovní třeštění, i když na hladině živlu, který klade větší odpor než vzduch, přece jen ono klidné vlnění zůstává, a že se svými názory, považující dnešní absolutizaci sportu, který se zvrhl na globální spektákl s nestoudnými ekonomickými nároky za protimluv jeho původního smyslu, mohu působit jako nerudný, zavilý dědek, stejně tak jako výše uvedenými poznámkami o věcech, jež mladí muzikanti, kteří si to všechno skvěle užívali a bavili se mnohdy až do pozdních nočních hodin, možná vůbec nevnímají. Ostatně to není zase až tak dlouho, kdy jsem si to já v tehdejším, tenkrát podstatně menším orchestru, užíval podobným způsobem. A neměl bych zapomenout - v zájmu zmírnit představu případného čtenáře o mé zavilosti - zmínit naopak jedno obrovské pozitivum oproti cestování v minulých letech s řadou šílených objížděk a množství semaforů u silničních staveb: letos – na této trase, jinak jsem potkával řadu informačních cedulí o uzavírkách – kromě jedné směšné značky „práce na silnici“, zřejmě zapomenuté ještě od loňských a předloňských rozkopaných míst v Havlíčkově Brodě za odbočkou ze silnice pokračující na Jihlavu – jsem jel celou cestu, zvláště v druhé části, po opravených, neděravých, širokých silnicích.

Rozvádím tu ostatně cosi, o čem jsem původně vůbec nechtěl psát, neboť tématem tohoto příspěvku není ani nostalgie ani kritický pohled, nýbrž naopak letošní podoba mé pohody, která se obrátila ke dvěma svazkům „rozhovorů s významnými hosty třeboňských lázní“ s názvem Hvězdy v „Pohodě“ a Hvězdy v „Pohodě“ 2 a bez nichž by tyto řádky vůbec nevznikly. Podtitul jsem našel, když se mi před očima v představě mihnul název poslední věty Smetanovy Triumfální symfonie – Finale na mém houslovém partu.

Po svazcích, jejichž název, jak Roman Růžička, jejich původce vysvětluje, pochází od časopisu vydávaného třeboňskými lázněmi, jsem sáhl při pohledu na fotky na titulní straně publikací, s němou otázkou, kolik z těchto osobností znám, případně u kolika z nich mě bude rozhovor s nimi, v místě, které je zajisté ve chvílích rozhovorů emočně otevřelo, zatímco běžným společenským časopisům by asi mnohé takto neformulovaly. Zjistil jsem nakonec, že jich pár je, jakkoli značná část jsou právě sportovci (a ovšem třeba Danu Zátopkovou jsem si s chutí přečetl), vzhledem k tomu, že Růžička je původně sportovní redaktor a fotograf (na druhém svazku se podílelo několik dalších reportérů), jako první rozhovor jsem si přečetl ten s Václavem Postráneckým, s nímž jsem se setkal dokonce několikrát, a kde jsem se dozvěděl právě o oné kávě z džezvy, o níž se zmiňuju na začátku tohoto komentáře – ale také, že v Třeboni je jeden z nejlepší antikvariátů, což – oproti roku 2012, kdy knížka vyšla – už není pravda. To je letos už druhý antikvariát, vždycky báječný, který musel v dnešním prostředí trhu a nových technologií skončit.

Konečně tedy pár poznámek o těchto publikacích. Vznikly podle lázeňského časopisu Lázeňská Pohoda, původně čtvrtletníku Lázně Aurora INFO v roce 2006, později společným měsíčníkem Lázní Aurora a Bertiných lázní v Třeboni, na základě nápadu Rudolfa Křesťana, jedním ze zpovídaných, jenž si ale s Romanem Růžičkou „jen tak“ povídal a otázky z velké části zodpověděl mejlem.

Filmový architekt, držitel Oscara Karel Černý, jeden z devíti Čechů takto oceněných, jezdí do Lázní Aurora od jejich založení. Vypráví o tom, jak v americkém filmu vládne producent a vše se točí jen kolem peněz, a určitě by tedy nikdy nemohl udělat to, co „u nás doma“. „S Američany se člověk velmi těžko shodne. Mají prakticky na vše jiný názor, jiné pojetí práce, chovají se nadřazeně, nejste tak svobodní,“ říká Černý a dále hovoří o natáčení Amadea, spolupráci s Milošem Formanem na všech filmech, které točil v Čechách, jejich stylu práce (scénáře si Forman, stejně jako Papoušek či Passer, dělal sám), o různých detailech, třeba o tom, že když točil Zdeněk Štěpánek, „tak se muselo dávat pozor, jaké křeslo mu dát“, podobně Högerovi „zase jaký stůl“, aby „použité dekorace k nim prostě seděly, patřily, pasovaly.“ Černý také často točil v Třeboni.

Miroslav Donutil říká (tak zní i název rozhovoru), „v Třeboni mám kus svého srdce.“ Hovoří se – pochopitelně – o Sluhovi dvou pánů, který v době rozhovoru měl 403 repríz (v květnu 2012, zhruba v době vydání knihy 500, premiéra v roce 1994), o tom, že známý herec nikomu nic nezávidí kromě manuální zručnosti, kterou sám nemá („Závist je hodně blbá vlastnost.“) a o tom, jak život přináší příběhy, které mají svůj reálný základ, a on jen dotváří pointu.

Vítězslav Jandák zcela opustil zcela herectví a stal se politikem, obojí prý dělat nelze. Původně chtěl studovat práva, ale „tatínek byl zavřený za podvracení republiky“, takže to nešlo. Nechtěl být slavný herec, ale dodává, že „vždycky jsem chtěl být prezidentem. To přiznám. Je to velmi neskromné, ale je to tak.“ K Popelce natáčené tenkrát ve východoněmeckém Moritzburgu nemá sentimentální či nostalgické vzpomínky, vysvětluje věcně, jak ten film vlastně narychlo vznikl, když byly k dispozici peníze.

Zpěvák Laďa Kerndl hovoří (rovněž týž název) „o zpívání v přírodě, o lodích a o lázních“. „Král českého swingu a jazzu“ , „český Sinatra“ vzpomíná na procestovaný svět na výletních lodích, na nichž hrál v orchestru skoro 24 let, o procedurách a zdejší léčbě jeho zdravotních problémů (někdejší zlomený kotník, operace krku v souvislosti s rakovinou, po níž má také právě tenhle hlas, o tom, že rád opravuje věci, které jsou určeny k zániku. Zdůrazňuje kontakt s publikem. „Nemusí“ Karlovy Vary. Rozhovor sestává ze dvou částí, druhá vznikla poté, co se sem zpěvák vrátil.

Internista, onkolog, hematolog profesor Pavel Klener, kterého čtenáři mohou pamatovat z doby, kdy jej ministr Julínek s arogancí sobě vlastní odvolal zhruba před deseti lety z postu ředitele ústavu hematologie, který se pan ministr (ODS) spojením s dalšími institucemi chystal zlikvidovat, a Klener se tomuto názoru poškozujícího pacienty (platné akreditace atd.) vzepřel. V Hvězdách v „Pohodě“ vypráví, jak chtěl původně studovat dějiny umění, ale poté se stal lékařem, o politické epizodě, kdy byl po Listopadu prvním ministrem zdravotnictví, ale Petr Pithart „změnil“ po třech dnech názor (Klener dnes ví, kdo za tím byl, ale neřekne to) a ministrem se stal Pavel Bojar. Pithartův argument, že je „příliš slušný“, což rozebírá ve své knize „Jde to i slušně“. Zajímavá je odpověď na otázku, kdo na něj udělal z lidí, s nimiž se setkal, největší dojem: „Skutečně jsem se setkal se spoustou lidí, s norským králem, izraelským prezidentem, řeckým prezidentem, matkou Terezou, papežem. Předával jsem čestné doktoráty moha laureátům Nobelovy ceny, uděloval jsem Ceny Karla IV., například Mstislavu Rostropovičovi nebo klavíristovi Ivanu Moravcovi. Nejenom s nimi šlo o velmi inspirativní setkání. Proto vybrat jedno nebo tři jména, to nejde.“ Další zajímavá informace: Jeho dcera hrála s Václavem Postráneckým, který je v touž dobu rovněž zde v lázních, v téže divadelní inscenaci, i jeho syn Pavel byl či je herec.

Spisovatel a fejetonista Rudolf Křesťan byl u nápadu vytvořit tuto knihu. Vypráví o tom, jak se dostal do Mladého světa, hovoří o ztrátě významu denního tisku v dnešní době, vzpomíná na spolupráci s televizí, vtipně odpovídá na vztah k ilustrátorům svých knížek i manželce Magdě, která ilustruje jeho novější knížky, k odpolednímu spánku. Hovoří se i o cestách po celém světě a jazycích, také invazi amerikanismů do češtiny, kterou komentuje kontextuálně „no comment“.

Devítiletá dcera Romana Růžičky je větší odborník na snímky legendy českého filmy Lubomíra Lipského než sám reportér, který dělal rozhovor s legendárním hercem, ten jí pak pošle fotku s věnováním. Sbíral kdysi autogramy slavných lidí, vypráví ale také různé epizody ze života, spolupráci se svým bratrem Oldřichem, o nebezpečném natáčení filmu Šest medvědů s Cibulkou, o improvizaci a jejích mezích i o nutnosti stálého učení, které jej „udržuje na nohou“.

Jiří Menzel jistou dobu nevěděl, kde má svého Oscara. Filmařinu ho naučil režisér Otakar Vávra, s Bohumilem Hrabalem, jehož zfilmované literární dílo Menzelovi přineslo slávu největší, se znal od roku 1963, kdy se filmaři rozhodli zpracovat jeho povídky, vždy se snažil, aby to, co natočí, „byl Hrabal“, aby to bylo tak, jako by to udělal spisovatel, kdyby uměl dělat filmy. Prozradil, že původně chtěl být novinář, ale scénáře ho psát nebaví, takže je dělal vždy „s někým, kdo je pro mne psal.“ Divadlo dělá, i když není herec, „jen občas použitelný ochotník,“ říká.  Jak vnímají české filmy v zahraničí? Chápou jejich poetiku?  Vesnička se prý v Americe ujala dobře. Postoj k filmům: „Český film má tu výhodu, a málokdo to ví, že Češi chodí na české filmy. To Poláci, Maďaři, Rumuni nemají, Francouzi ano. České filmy jsou hodně dělané s pochopením ne pro blbce, ale pro diváka. A to je dobře.“ Osobnost a proměna ke zrání u Václava Neckáře.

Václav Postránecký se kvůli otci vyučil zámečníkem, nikdy se ale této profesi nevěnoval. Nelituje, poznal báječné lidi a leccos si umí udělat sám. Pěkné je jeho krédo, které je vyzdviženo i v mezititulcích: „Pouze se budím s tím, že každému dni je třeba dát šanci, aby stal nejlepším dnem mého života.“ S Miroslavem Donutilem, kolegou z Národního divadla byli společně na jednom ochotnickém představení a na terase zdejšího pivovaru (mohu jen doplnit, že v jistých časech je to místo,které má atmosféru, hraje tu živá hudba a je zde rušno). Vypráví vtipné příhody o lidech, které ho potěší nejvíce ze všeho, více než oficiální ceny, jichž má přehršel. A z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to, co v rozhovoru říká, myslí upřímně.

Oleg Reif, herec, scenárista a režisér, se vydání publikace nedožil, „opustil pozemský svět“ v roce 2011. Přestože sportoval, postihla ho v osmdesáti letech cukrovka a museli mu amputovat obě nohy, rozhovor s ním byl v době, kdy již byl nemocen. Autor rozhovorů říká, že setkání s ním „patří k mým nejsilnějším zážitkům, k nejsilnějším příběhům, jaké jsem kdy slyšel.“  Reif vypráví celý svůj příběh –  přes šedesát let u filmu, sportovní dramaturgie, práce pro televizi, konferování velkých programů, show s Gottem atd. Natočil 66 filmů, velká část je situována do jižních Čech nebo na Malou Stranu, kde vyrůstal.

Zajímavou postavou, zahrnutou do rozhovorů pro Pohodu, je spisovatel Martin Reiner. Hovoří tam o románu o Ivanu Blatném, který měl v té době (březen 2011) rozepsaný, a který vzbudil značnou pozornost u literární kritiky (viz i můj příspěvek na těchto stránkách). Básník, spisovatel a nakladatel hovoří o Michalu Vieweghovi, který se stal kmenovým autorem jeho nakladatelství Petrov, později komornější Druhé město, o svých dvou příjmeních (používal též jméno Pluháček). V době hospodářské krize se paradoxně prodalo maximum Vieweghových románů, proto i mohl vydávat celou řadu dalších. Patnáct let po rozvodu žil sám, proto chodil dost do hospody, nyní nechodí, má ženu a děti. Slovo „neřesti“ (máte jiné neřesti?) odmítá coby součást katolického slovníku, přečte tak padesát knížek ročně (začal číst už v pěti, v sedmé třídě jich měl přečteno 250), od roku 2006 se rozhodl, že psaní bude pro něj „profese číslo jedna“.

Do stručných poznámek jsem (na rozdíl od většiny sportovců, které jsem vynechal) zařadil i předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského už vzhledem k tomu, že jeho osobu registruju nejen od doby po Listopadu, ale už z časů pražských studií, kde vedle Jičínského byl mužem, na jehož přednášky chodili spolužáci „právníci“. V Bertiných lázních, kde je větší klid, což je pro Rychetského „ideální“, léčí omezenou flexi kolenního kloubu v návaznosti na kloub umělý. Hovoří o zhoršující se „duchovní a mravní situaci“ v zemi, nejsou tu výrazné politické osobnosti, nýbrž „jakési standardizované »produkty«, řekl bych degenerovaného politického pluralismu“, o praxi Ústavního soudu a různých právních postupech a zahlcenosti některých soudů. Od francouzského prezidenta Chiraca má Řád čestné legie, je to „potěšující“. Také o rodině, oba synové dělají novinařinu, dcera vystudovala speciální pedagogiku, má i vnoučata.

Herečka Ljuba Skořepová patří tedy k těm několika osobnostem z této knížky, o nichž mohu hovořit jako o „inspirativních setkáních“, jak se vyjádřil jeden z interviewovaných o svých životních setkáních. V tomto případě to byla jednou náhoda na výletě podél Jizery, kdy si cosi hrabala na své zahrádce u chaty, kterou tam měla, podruhé to bylo na jednom z čtení v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka, kam jsem přišel ještě před ostatními posluchači a bavil se s ní o lidových tradicích. Zároveň si teď uvědomuju, že patří k řadě těch, kteří už opustili tento svět (nejen z těch, s nimiž jsem měl to štěstí ještě mluvit, ale i těch, jejichž rozhovory jsem právě komentoval a kteří patřili do onoho „světa“, který jsem aktuálně prožíval). Skořepová je „bláznivá“ do plavání, koupe se ve zdejších rybnících. Do Třeboně se autobusy či vlaky z Prahy je prý obtížné se dostat (sám tu zkušenost nemám, ale kolegyně, která jela poprvé v malé partě ze Semil, byla naopak spokojená). Z hereckých profesí horuje pro divadlo, má-li být herec dobrý, „musí uspět na divadle“.

Setkal jsem se i s Josefem Vejvodou, skladatelem, hráčem na bicí, a synem slavného Jaromíra Vejvody, autora Škoda lásky / Vyvalte sudy. Bylo to ve Smetanově síni před koncertem, na němž vystupoval coby jeden z interpretů se svým triem a zároveň autorů (ČDH 2013, Praque Viola Rhapsody, hrály se skladby Sylvie Bodorové, k jejímuž jubileu se koncert konal, hvězdou večera byla Jitka Hosprová), nejdříve jsem si neuvědomil, o koho se v jinak ještě prázdném hledišti jedná, neboť jsem ho „vizuálně“ neznal, ale vzápětí bylo jasno, udělal jsem mu taky pár pěkných fotek atd. Když Josef Vejvoda hovoří hned ze začátku o interpretech (osobnostech a orchestrech), kteří hráli jeho skladby a k nimž patří sólisté jako Jiří Hlaváč či Pavel Šporcl či soubory jako Sukův komorní orchestr, Kubínovo kvarteto, Komorní filharmonie Pardubice aj., zase si říkám, že jsem měl tu čest s některými se setkat (např. s oběma uvedenými sólisty). Josef Vejvoda dále hovoří o různých žánrech, kterým se věnoval, od hudby vážné přes jazz a populární hudbu, s níž navázal na hudební odkaz svého otce. A v té souvislosti se věnuje Josefu Zímovi (je reprodukována také jedna společná fotografie). Hovoří o něm také v souvislosti s koncertem, který se připravuje „na Josefa“ 19. března v Třeboni, zároveň se v úryvku, který jsem přepsal, odkrývají i různé polohy Vejvodových aktivit. „Na koncert se moc těším. Celé to vymyslel Karel Vágner, s nímž se znám již 49 let, chodili jsme spolu na pražskou konzervatoř. S Pepíčkem Zímou se znám o dva roky méně. V roce 1963 jsem nastoupil do Divadla ABC v Praze, kde on již delší dobu působil. Odehráli jsme spolu několik skvělých koncertů, ale hlavně natočili několik desek pořad pro Českou televizi. Zpíval s mojí Vejvodovou kapelou i se Salonním orchestrem. Na lázeňském koncertě 19. března bude Pepíček zpívat nejslavnější písničky mého tatínka, pana Poncara i Vacka za doprovodu převážně Salonního orchestru. To je zvuk, který u nás skoro vymizel, jako hrával R. A. Dvorský. Moc se těším.“

Zajímavý rozhovor je i s Milošem a Janou Tichých, astronomy – Jana je ředitelkou hvězdárny na Kleti, což je pobočka českobudějovické hvězdárny, zřizované Jihočeským krajem (v době, kdy píšu tento příspěvek, z důvodů rekonstrukce uzavřena – ve dnech 28. července až 31. srpna), instituce budovaná od roku 1957 „pro náročnější pozorování v místě s vynikajícími klimatickými podmínkami, které bylo pro astronomická pozorování využíváno již od minulého století“, zároveň se svou nadmořskou výškou 1070 metrů n. m. nejvýše položená hvězdárna v Čechách. Na jednom z kantorských EXODů před několika lety jsme nahoře byli na úžasné exkurzi přímo na observatoři, vzpomínám na výklad o planetkách a kometách, z nichž právě jednu objevil i Miloš Tichý a v rozhovoru vysvětluje, proč má dvě jména P/2000 U6, tedy šestá kometa objevená ve druhé polovině října roku 2000, a 196P/Tichý, tj. zaregistrovaná coby periodická kometa ve sluneční soustavě, která se objevila podruhé či poněkolikáté. Skupina muzikantů z našeho soustředění se vydala na pěší výlet nahoru, po dvou hodinách se objevili na zámku, a „Béďa“ mi ukazoval na mobilu, „do čeho se řítili“, takže obrátil auto a vrátil se (za hodinu byla průtrž i v Třeboni). Miloš Tichý vysvětluje, co vlastně se na hvězdárně dělá – odborníci zpracovávají digitální snímky oblohy, velké dalekohledy jsou přístupné pro veřejnost, ale vlastně nejsou určeny „na koukání okem“, neboť primární je digitální zpracování (vzpomínám si, jak jsme se ve výkladu dozvěděli, jak přesně se musí celé těleso hvězdárny otáčet, aby bylo „kompatibilní“ s otáčením oblohy), a „koukací“ jsou lepší v Budějovicích.

Dana Zátopková je sympatická už v první větě, která dává titul rozhovoru s ní – „Úspěch je pouhý kousek života“. Vypráví svůj životní a sportovní příběh házenkářky, která se dostala k oštěpu právě na jednom soustředění u Opatovického rybníka (to je kousek od Třeboně, kouzelné místo, zastavil jsem se tam na jednom někdejším výletě u restaurace Mlýnský dvůr, udělal si fotoprocházku jednou částí), o rodných kořenech na Slovácku, seznámení s „Ťopkem“, stěhování, sportovní slávě a o tom, že člověk nesmí „zpychnout“.  

Zpěvačka Jitka Zelenková srší nadšením z Třeboně, přírody a slatinných koupelí, a též sportovními aktivitami. Miluje běžky a nordic walking, s nímž vzbudila pozdvižení, protože si hůlky pořídila v době, kdy se o tom moc nevědělo. Z rozhovoru je zřejmé, jak má nabitý program, v době před rozhovorem zemřel Walda (Waldemar Matuška), kamarád lékař, má recitál v Trutnově a bude vystupovat na narozeninách Karla Gotta v O₂ aréně. V Praze na to nemá čas, ale tady nakupuje.

Josef Zika je zvoník v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, což je „bezpříspěvková činnost, volnočasová záležitost a koníček“. Dozvíme se, jak probíhá zvonění, jak je to s naším největším zvonem Zikmundem a „v příloze“ je tento zvon popsán, v tabulce jsou uvedeny i všechny ostatní zvony (včetně těch nových, z roku 2012, zmiňovaných posléze i v textu „po uzávěrce“) v pražské katedrále. Hovoří se i o knize Victora Huga a pařížské katedrále a „rebelantských zvonech“ v Rovensku pod Troskami.

Miroslav Zikmund je, jak si teď uvědomuju, nejspíš jednou z  osobností, jejíž jméno mi něco říkalo už od nejrannějšího dětství, protože knížky jeho a jeho druha na cestách Jiřího Hanzelky, které objevovaly svět, jsme měli doma v knihovně. Samozřejmě dnešní filmová technologie, např. ve snímcích BBC, přináší obrazy nesrovnatelné s tím, co jsme mohli vidět na fotografiích, případně černobílých filmech z doby pár let po válce, na druhou stranu zde zůstává i po letech ona atmosféra „nepředstavitelné exotické dálky a dobrodružství“, ale především fascinující příběh dvou přátel a kolegů, kteří byli nejen v československé (ano, tenkrát ještě svými cestami reprezentovali Československo) historii někým zcela výjimečným. Myslím, že někdy vloni pořádalo Novopacké muzeum výstavu, pořádanou při příležitosti výročí sedmdesáti let ode dne, kdy nasedli do Tatry 87 a vyrazili do Afriky (právě poutavá kniha Afrika snů a skutečnosti byla jednou z těch, kterou jsem coby malé děcko čítával a prohlížel), a v poslední době jsem se setkal se jménem slavného cestovatele také v Plzni, jeho rodném městě.

Dnes takřka stoletý muž (nar. v únoru 1919) je stále vitální, nejen v době rozhovoru (což je před šesti lety), ale i dnes, jak jsem si ověřil v článku Lenky Klicperové v časopisu Lidé a země, z něj „čiší stále stejná energie.“ V článku rozebírá mimo jiné i skutečnost, že i oni coby cestovatelé, vlastně i pionýři turismu, mají podíl na tom, jak se změnily některé ze zemí, které navštívili, k nepoznání – málokdy k lepšímu – kolonialismus bílých nahradila hamižnost místních často nevzdělaných kmenových vládců. Dnes by ani nebylo možné uskutečnit v Africe cestu, kterou oni kdysi podnikli, vzhledem k současné kriminalitě, občanským válkám atd. O tom, jak se svět proměnil a už stěží může být opravdu objevován, hovoří i ve Hvězdách v „Pohodě“.  Miroslav Zikmund odpovídá také na otázku, zda je pověrčivý, že ano. Myslí tím ale to, že skutečnost je nepředvídatelná, a že je zdrženlivý v okamžiku, kdy má říci, že za týden bude tam a tam. Na konci rozhovoru Zikmund požádal Romana Růžičku, aby mu dal svůj list s otázkami a podepsal mu ho.

S druhou knihou Hvězdy v „Pohodě“ to budu mít jednodušší, prvních pět osobností v pořadí jsou sportovci (byť tam je i slavný trenér Bukač), a stejně tak je jejich podíl výraznější než v knize první. Víceméně nechci komentovat to, co řekly herečky Kristýna Fuitová Nováková a Anna Geislerová (jakkoli ta první je mi sympatická, nicméně zajímá mě, jak hraje a ne, co povídá), takže se zastavím nejspíš až na straně 74, kde je rozhovor s někdejší televizní moderátorkou Kamilou Moučkovou   (nedávno jsem ji viděl v souvislosti s 50. výročím roku 1968 v jednom dokumentárním televizním pořadu). Povídá o svém letitém autě Mitsubishi Colt, s nímž je veskrze spokojená, na fotografii ukazuje časopis Adademický bulletin s  fotografií s Václavem Havlem na titulní straně a zuří, jak sprostý je bulvár, má bojovnou náladu a otevřeně mluví o tom, že „Šláfnberk“ vozí návštěvy na neobyvatelnou Hlubokou, zatímco Štiřín, vzdálený kousek od hlavního města i letiště, bojuje o přežití, děsí se toho, co se plácá v rádiích, kde čeština „dává zabrat“. A pochopitelně vzpomíná na Pražské jaro. Nicméně končí optimisticky: „A teď, zaplať pánbůh, konečně žijeme ve svobodné zemi. To přece není málo, ne?!“

Mathilda Nostitzová je potomkem hraběte Františka Antonína Nostitze-Rienecka, který nechal postavit dnešní Stavovské divadlo, jiný předek z jiné větve dal vystavit Nosticův palác na Malé Straně, dnes ministerstvo kultury. Zámek Planá u Mariánských lázní zpátky rodina nedostala. Hraběnka vypráví o svých pohnutých osudech a nutnosti emigrace po válce, těžiště rozhovoru je její aktivita pomoci nevidomým, které chce oddělit od hendikepovaných. Poté, co se vrátila do rodné země, založila Nadační fond Mathilda, dělají benefiční koncerty a pomáhají „smysluplnými projekty“, které pomáhají lidem s těžkým zrakovým postižením, stát není přitom příliš ochoten podpořit například Tyfloservis s dvanácti středisky a centrálou v Praze.

Zvědav jsem byl na rozhovor s architektem Josefem Pleskotem, nejuznávanějším tvůrcem v tomto oboru v Čechách. V souvislosti s anketami Pleskot zmiňuje Rostislava Šváchu, jehož zásluhou je popularizace architektury u nás. Je kritický k řadě aspektů současné architektury – architekti se rádi zviditelňují, aniž by vnímali kontext místa stavby (v tomto ohledu má výhrady k Rejnokovi v Českých Budějovicích i plánovanému umístění Kaplického knihovny na Letné), překračují mnohonásobně rozpočty, po Listopadu se rychle šmahem všechno předělávalo, protože se „naše malá země nacházela v obrovském finančním boomu, takže téměř každý, kdo udržel tužku v ruce, měl práci“. A dále říká: „Já se na 90. léta dívám hodně kriticky, protože kvalita architektury se možná z velké míry octne na pranýři dějin. V celkovém pohledu na 20. století nedopadne naše architektura dobře.“ Měli jsme sice všechno, ale architekti „do toho vlítli nepřipraveni,“ neznali technologie atd. Hurá, plastová okna, atd. Pan architekt nesportuje, pracuje na zahradě, postavit svůj vlastní dům nepotřebuje, má dům po prarodičích v jedné obci u Písku.

Herec Jan Pohan odpovídá v titulu svého rozhovoru slovy „Proč Aurora? Raději než Lurdy!“ S vtipem sobě vlastním hovoří též o inflaci herců a seriálů, u nichž je vidět, „že je to šíleně ukvapené“. Hrál v Policii Modrava, v němž Soňa Norisová „přebírá policejní stanici na Šumavě“ a on je „major v důchodu, který stanici předává“, v době rozhovoru se seriál natáčel. Na fotografii je Jan Pohan společně s Rudolfem Křesťanem, další veselý paradox. Do lázní Aurora jezdí jedenáct let, dělá zde rovněž besedy, na jedné z nich redaktor, který s hercem dělá interview, byl. Hovoří také o zdravém životním stylu a o tom, jak někteří lázeňští hosté jen „žerou“. Pracoval hodně v dabingu a tím, že nebyl v pevném divadelním angažmá, nemá příliš velkých dlouholetých přátelství, několik jmen přesto uvádí.

Zpěvačku Zuzanu Stirskou pamatuju z televizní obrazovky v době jejího prvního semaforského angažmá, pak zmizela z obzoru, neboť, jak jsem se dozvěděl, emigrovala do Německa, hovoří o koncertování na výletních lodích (na jiném místě o tom hovoří Laďa Kerndl, já sám to znám z vyprávění mého příbuzného Vaška Nováka, skvělého muzikanta, který rovněž jezdil s trubkou podél pobřeží Ameriky). Manžel je Němec, neumí česky, zpěvačka má dnes v Semarofu svůj pořad Gospel Time Party, původně projekt vkomponovaný do pořadu Zuzana se vrací.

Když se řekne Alois Švehlík, nepředstavuju si kupodivu Clinta Eastwooda, ale jednoho řemeslníka, který mi dělal na domě střechu a byl mu neuvěřitelně podobný. Tím nechci herce nijak znevažovat, jeho hlas je nezaměnitelný a svým způsobem je sympatická i jeho rezervovanost, tedy skutečnost, že není příliš ochoten dávat rozhovory (má pravdu, ať se každý podívá, jak ten který herec hraje, a nezajímá se, jestli má doma kočku nebo co měl včera k večeři), na druhou stranu vůbec nelze hovořit o jakékoli aroganci, protože konstatování, že dostal za dabing dvě ceny, přechází slovy „ty dostává kdekdo“. A posléze vysvětluje, proč se u nás tolik dabuje a jak je důležité, aby práce dabéra, kterou ale nepovažuje „za uměleckou disciplínu, protože ten kumšt už udělal někdo přede mnou“, byla seriózní, a také, jak se dabing dnes změnil (kolegové se vlastně na place nesetkají, není to přirozený dialog, navíc všechno v děsivém tempu – už jsem na tuhle skutečnost narazil několikrát, dokonce nejspíš i v této knize). Stejně tak s jistým despektem komentuje zvláště bulvár, neboť „to jsou jen drby, přenesené informace, zveličené, nafouknuté“, jako ta v médiích propíraná fáma o jeho rameni. Na fotografiích je Švehlík snad jediný, kdo se „vstřícně“ neusmívá.

Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem mohl čtenář najít již v prvním díle Hvězd v „Pohodě“, tentokrát bylo ústřední téma, které mě zajímá, totiž mechanismus volby nového papeže, o němž Miloslav Vlk hovořil. Odmítal názor, že by patřil k favoritům na post Svatého otce, byl nicméně přítomen ve sboru volitelů, což pro něj byla „jedinečná životní zkušenost.“ Před osmi lety získal kardinál Ratzinger v posledním dvoutřetinovou většinu a bylo tedy jasné, kdo byl zvolen. Přesto celý proces pokračuje až do konce. Seznamy, které si mohou s poznámkami jednotliví kardinálové dělat, se na konci hlasování musejí odevzdat a spálit spolu s lístky (onen známý kouř při zvolení nového papeže, přenášený pak vždycky v televizi, tam ale ty lístky nejsou:), jen při posledním sčítání hlasů se vše zapečetí a uloží jako tajemství a předá tomu, kdo je zvolen. Zvoleného kardinála Bergoglia (papeže Františka) neznal, proces trval dlouho a média byla velmi aktivní, měla své tipy, a kardinál Vlk pochopil, jak je důležité odloučení od vnějšího světa při konkláve (nesmějí mít ani mobilní telefony). Jméno František ukazuje program nového papeže (2018: už se ukazuje, jak konzervativnímu křídlu tato volba nevyhovuje, jak ukazují snahy jej odvolat; diskuse o proměně církve koncem srpna v ČT). Ovšemže také přichází na přetřes (v té době nicméně ještě ne tak horké) téma křesťanství a islámu, respektive možnosti dialogu mezi oběma náboženstvími. A zajímavé je vysvětlení vzniku Evropské unie jako výsledku práce křesťanských politiků (zajímavé jsou i podrobnosti tohoto výkladu, např. čísla 12) a v té souvislosti padne i otázka po znovuobnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Osobou posledního rozhovoru je herečka Vlasta Žehrová, dozvídáme se o bohaté profesní kariéře (dnes divadelní soubor Háta), o účasti v TV seriálech  i o jejím pedagogickém působení na dvou pražských konzervatořích (Státní a Mezinárodní), nadšení, které podobně jako řada ostatních sdílí z Třeboně, vyhýbání se riskantním sportům, jak to má i ve smlouvě a odpočinku od lidí, zatímco ostatní mají potřebu pořád něco vypravovat u snídaně, oběda, večeře a na tanečních večírcích.

V obou knihách je i celá řada dalších rozhovorů, které stojí za přečtení, některé z nich jsou v přímé vazbě na samotný koncept, jako například rozhovor s manžely Trnkovými, kteří se v Třeboni seznámili či s „lékařem roku“ Michalem Turkem. Na internetu jsem na stránkách Lázní Aurora našel i link, na jehož základě je možné si koupit první díl, je tu i ukázka – rozhovor s Miroslavem Donutilem.

https://www.aurora.cz/eshop/prod/1/26/297/Kniha-Hvezdy-v-Pohode