Henry Miller / Růžové ukřižování (III)

Henry Miller / Růžové ukřižování

Nexus

Třetí kniha volné trilogie Sexus, Plexus, Nexus, stejně jako předchozí dva svazky, má latinský titul. Svým způsobem všechna ta tři slova znamenají totéž. V latinském slovníku nalezneme překlad posledního z nich do češtiny jako „spleť, spojení, svaz“, přičemž plexus je překládán obdobně jako „nervový svazek, pleteň“, a u prvního slova je význam spojení nabíledni. Zatímco v dalším pokračování textu se Henry Miller vrací snad ještě výrazněji k všedním dnům, (absolutní) začátek je excentrický:
Haf! Haf haf! Haf! Haf!
Noční štěkot. Štěky štěky štěk. Ječím, ale nikdo neodpovídá. Vřískám, ale nevrací se mi ani ozvěna.
»Který bys rád – Východ Xerxův nebo Východ Kristův?«
Sám – s vyrážkou na mozku.
Konečně sám. Jak úžasné! Jenom snad, že to není takové, jak jsem si představoval. Kdybych tak byl aspoň o samotě s Bohem!“ (s. 5)

Je to, řekl bych, expresionistický výkřik, vztahující se na to, co bude obsahem následujících stránek, totiž řešení trojúhelníku Henry – Mona – Stázka. Předtím ještě tu jsou charakteristické „vsunuté“ bloky jmen, jako je seznam malířů na s. 6 (Whistler, Corinth, Bosch, Giotto, Cimbaue, Utrillo a celá řada dalších, uvedeni i s křestními jmény), o stránku dále tituly knih („které si u nás Stázka odlložila“, s. 7), z nichž jsem nedokázal identifikovat zcela všechny (z těch známých např. Lysistrata, Tristam Shandy, Zlatý osel, Písně Bilitiny), znovu poznámka o Federovovi, a podle mne chybné spojení „Metafyzika sexu od Rozanova“ (jak jsem se pokoušel si ověřit autora, všechny zdroje poukazují na zmíněného Julia Evolu, u Rozanova jsou údaje o jeho komentářích k Dostojevskému, k uvedenému titulu nikoli).

Příběh Mony a Stázky doznává řadu peripetií, od řady lží a zvratů, Stázčina pobytu v blázinci a pak společného bydlení, přičemž se obě ženy stále někde potloukají, veškeré pokusy zjistit, zda jejich „přátelství“ má také sexuální povahu, selhávají atd. Jednotlivé situace se pohybují od dramatu až po letargii. Jeden příklad za všechny: „Nejpraštěnější scénou, když si to teď zpětně promítám, bylo, když se Stázka převlékla do měkké, průsvitné noční košilky, ještě dýmku do úst a bylo by todokonalé.“ (s. 17) Zároveň dříve stručné zmínky o Dostojevském zde nabývají hlubší analýzy (s. 18 ad., vlastně je mu věnována celá 1. kapitola, další analýza s. 33 – Dante zachytil středověk, ruský spisovatel shrnul věk moderní, explikace na s. 34 mohu vztáhnout k tomu, co jsem se pokusil pojmenovat v komentáři ke konci druhé knihy).

Epizodní postavička Johna Stymera (2. kap.) nás v čtenářském povědomí vymrští o dvě generace dopředu k Ph. Rothovi a jeho proslulému románu Portnoyův komplex (orig. 1969, česky 1992), neboť  Stymerovo trápení je „masturbace“, čteme jednu z oněch komických epizod, jakých je v celé trilogii celá řada.  3. kapitola zase začíná tématem, který odkazuje k začátku už citované budoucí Camusovy knihy Mýtus o Sisyfovi, totiž sebevraždě (ta byla rovněž tématem první práce T. G. Masaryka, a přestože u něj má jiné zaměření, nikoli existenciální, odkazující k absurdnímu paradoxu  života, je pro „moderní situaci“ rovněž příznačná). Zde je to otázka „ztraceného ráje“, věku nevinnosti, lásky v protikladu k situaci, ve které Henry „žil a živořil“, „stejně jako vězeň na Chillonu, jako božský markýz, jako šílený Strindberg“ (s. 48, zmiňuje se jeho Mrtvý měsíc). „Byly to zpravidla dveře, kterým se říká Smrt, jež se rozlétly dokořán“ (s. 51), porovnáme-li odvázanost líčení v knize první (Sexus), je toto začátek opakujícího se utrpení na opačné straně ručičky pomyslné váhy. „Zcvoknul jsem, zcvoknul, zcvoknul.“ (3. kap. s. 50) V diskusi o tom, jak se věci v sexualitě mají, se hovoří o psychoanalýze, Freudovi, na něj navazujícím (Richardu) Krafft-Ebingovi, jednoho ze zakladatelů moderní sexuologie, švýcarském psychiatrovi (Augustu) Forelovi (zabýval se rovněž sexuálními preferencemi, orientací, poruchami, autor knihy „Die sexuelle Frage“), (Wilhelmu) Stekelovi, (Otto) Weiningerovi, autoru knihy Geschlecht und Charakter (Pohlaví a charakter). Doktor Kronski vyšetřuje Stázku, další komická epizoda.

N druhou stranu je celá situace už neúnosná. „Začalo se to podobat pasážím z kokainového snu – věštění z vnitřností, odhalování lží, tahy s Osieckým, sólové noční potulky podél pobřeží, schůzky s »mistry« ve veřejné knihovně, malování po zdech, rozhovory ve tmě se sebou samým a tak podobně. Nic už mě nemohlo překvapit – dokonce ani příjezd sanitky. Někdo, nejspíš Curley, dostal tento nápad, aby mne zbavil Stázky. Naštěstí jsem byl v době, kdy záchranka dorazila, sám doma. Ujistil jsem řidiče, že na této adrese se žádný šílenec nenalézá. Vypadal zklamaně.“ (s. 71, zač. 5. kap.) Do toho všeho Ricardo, v absolutní závislosti na lásce („v totálním podrobení“, s. 80), a v další kapitole návštěva Stanleyho, po níž se Henry cítí ještě mizerněji, a vánoční návštěva u matky (zde, s. 95 další seznam jmen z kultury, o nichž se Henry pochopitelně nezmiňuje, moderní malíři, východní myslitelé, ruští a američtí anarchisté.     

To vše pro naprosté nepochopení ze strany rodičů. „A příští rok, v tutéž nekřesťanskou roční dobu, se mě nejspíš budete ptát na totéž, budete vyzvídat, zda ještě píšu, já odpovím, že ano, a vy se budete tvářit, jako bych nic neřekl nebo jako by se jednalo o kapku vína, která náhodně ukápla na sváteční ubrus. Nezajímá vás, proč chci psát. A kdybych vám to řekl, stejně byste tomu nevěnovali pozornost. Chcete mě míst usazeného v křesle a nutit mě poslouchat klepy o sousedech a příbuzných.“ (s. 100) Otec se pokouší najít společnou řeč se Stázkou, ovšem jména malířů, která padnou (s. 109, na jedné straně John Slayn, George Luks, na druhé Picasso, Miró, Matisse, Modigliani, o nichž on toho „moc neví“) svědčí o dokonalém míjení se. Míjení se i v obou základních východiscích začínajícího spisovatele a většinové společnosti.

Ale především čteme jména těch, kdo překročili hranice: Jack London, Gauguin, Lafcadio Hearn (s. 114, poslední zmíněný klíčová postava pro zprostředkování japonské kultury západní společnosti, hodně se o něm píše v knize Cesta čaje). Další pokusy o získání „normální“ práce (kap. 7), rozhovor se Stázkou (kap. 8), snění (Träumerei, tj. německá vrstva životního osudu Henryho, která občas vytane na povrch, s. 149) o velkolepých napsaných knihách. Epizoda mejdanu s Osieckym (kap. 9), myšlenky na výpravu do Paříže, jimiž se opájel Henry už dlouho předtím, nakonec se do Evropy vydají (bez rozloučení) Mona a Stázka, zatímco Henry, vzteky bez sebe, chodí dál do práce.

Nu a pak tu jsou takové pasáže, které snad nemohu neopsat:
„»Ten dědek, co bydlel ve vaší ulici… jak se jmenoval? Martin? Jo, to byl on. Furt měl plné kapsy fretek, vzpomínáš? Ten ale nadělal prachů s těma svýma prašivými fretkami. Dělal pro všechny hotely v New Yorku. Chytal krysy. To byl kšeft, co? Já mám z těch potvor strach… uhryznou ti koule jako nic… o čem jsem to… jo, to ti byl ale cvok! A jak chlastal. Doteď ho vidím, jak se motá po ulici… a ty jeho fretky mu čumí z kapes. Říkáš, že už se chlastu ani nedotkne? Tomu se mi nechce věřit. Rozhazoval prachy jako cvok v tom baru, co jsem o něm zrovna mluvil.«
Pak přešel třeba k otci Flanaganovi nebo Callaghanovi, nevím už, jak se jmenoval. Byl to kněz, který se každou sobotu zkrároval pod obraz. Jeden si na něj ovšem musel dávat pozor, s oblibou sjížděl ministranty. A přitom mohl mít každou ženskou, které by se mu zachtělo, byl to fešák.  
»Kdykoli jsem šel ke zpovědi,«  vykládal Paddy, »málem jsem si nasral do kalhot. Jo, ten parchant znal všechny hříchy v kalendáři.« Při tom se Paddy pokřižoval. »Člověk mu musel říct všechno … i kolikrát týdně si ho honí. Nejhorší bylo, že ti s oblibou prděl do ksichtu. Ale když jsi byl v průseru, mohl se na něj obrátit, nikdy tě neodmítl. Jo, jo, v téhle čtvrti byla spousta skvělých čípků. Někteří z nich teď sedí, chudáci…«“ (s. 183)

Neskutečné nápady, vzpomněl jsem si na slovo „freak“ („ulítlej“, slovník na seznamu.cz překládá mj. bizarní, neobvyklý, blázen, fanatik, nadšenec, exot, podivín, divný patron, hříčka přírody, odvozené sloveso jako šílet, z toho všeho se dá něco aplikovat), ten styl k tomu, rychlé přecházení od jednoho motivu k druhému, nečekané protiklady (každý si může interpretovat dál sám). A takovýchto situací je v knize celá řada, vytvářejí řetězec postav, událostí, epizod, je v tom cosi gargantuovského (ostatně Rabelaise Miller rovněž zmiňuje mezi řadou ostatních spisovatelů).

Komický je dopis jakéhosi občana, který žádá vedení firmy, v níž Henry nyní pracuje (Správa parků), co vše by si přál, aby bylo učiněno coby náprava současného stavu („dovoluji si vás požádati, abyste laskavě nařídil svým zaměstnancům seřezati, prořezati a vyvětviti všecky větve a ratolesti do výše až šest stop nad chodníky, cesty, pěšiny, průchody, stezky apod. …“, s. 192, pokračování na dvě knižní strany), Henry se ještě jednou k textu ve zcela jiné situaci (snad jistého zoufalství) vrací, absurdita žádosti mu spraví náladu, už nyní se cítí „po přečtení tohoto dopisu zcela uvolněný, smířený se světem a nesmírně spokojený se svým vlastním já.“ (s. 193) Věcnost textu, upnutá na detaily, kontrastuje s rozmáchlostí vize, která prochází „vaginálním vestibulem lásky“ (s. 194, dovolil jsem si použít výraz coby metaforu následujícího textu:) „Tady se natřásají paviáni ve vrcholném stádiu říje, třesou břichem Nilu ve snaze dojít konce všehomíra; zde jsou starověké menády, znovuzrozené z hlaholu rohů a saxíků; zde vyvrhují a větrají mumie mrakodrapů své zanícené vaječníky, zatímco nepřetržitá hudba nalévá jed do pórů, otravuje mysl, otevírá stavidla. Elektrický náboj chtíče tu v potu a odporném zápachu parfémů a deodorantů visí jako fata morgána.“ (s. 194) Líčení atmosféry jednoho nočního podniku je – v kontextu celé knihy – svým způsobem i reflexe/kritika „Ameriky“, jež je ostřeji vyjádřená zvláště později, v době, kdy se chystají Henry s Monou (až se po několika dalších kapitolách vrátí ze své výpravy se Stázkou) vyrazit do Evropy.

V závěru 11. kap. přichází sen/halucinace (zvláštní okamžik „smrti nesmrti“, s. 201), v němž se mu zjevuje anděl. Tuto textovou sestavu/proměnu, zahrnující 1. žádost o prořezání stromů, 2. naturalistickou vizi tančírny, za kterou by se nemusel stydět Emil Zola, a 3. zachycení stavu mysli upínající se k absolutnu („anděl“ je zároveň pěkným případem typického rozdvojení mysli, tedy i námětu „dvojníka“), můžeme vnímat jako příklad charakteristického postupu Henryho Millera, jenž tímto způsobem navozuje existenciální stav, upínající se k několika úběžníkům zároveň a reprezentující tak svébytný projev pravdivosti.

Henry dostane (ve 12. kap.) telegram, že se Mona vrátí, Henry nicméně (jako obvykle) čeká zbytečně, nakonec přece jen v sobotu připluje (princip dvojího zvratu, stejně jako je to u gagu ve filmových groteskách), podstatné je, že Stázka zůstala v Paříži a že se Mona seznámila s jakýmsi Popem, který štědře finančně přispěje k literární tvorbě, za kterou Henryho texty Mona vydává, pročež Mona přemluví Henryho, aby opustil práci a začal se věnovat literatuře. A další důležitou postavou je Žid Sid Essen, jenž bydlí o pár bloků dál (pěkná charakteristika v násl. kapitole 14., s. 236). Ten ke konci románu prohlašuje, že zařídí vydání Henryho románu, který se bude chýlit ke konci. Kolem tvůrčího úsilí se pak točí mnohé pasáže i v druhé části knihy, tak např. tímto tématem začíná hned následující, 13. kapitola, k Henrymu jako spisovateli vzhlíží i jejich bytná paní Skolská. Padají některá jména, tak spisovatelů: (Maxim) Gorkij (s. 222), Bhagavadgíta, opět Dostojevskij, Knut Hamsun (s. 227), (George) Bernad Shaw (s. 228), Lady Murasaki (japonská spisovatelka Murasaki Šikibu, Příběh prince Genjiho, v románu uvedeno j. The Tale of Genji), Joyceův Odysseus (s. 232), z oblasti hudby, Schumann, Žebrácká opera aj. (s. 221), celá sada základních osobností hudby (v násl. kap., s. 253).  Sid Essen se pokouší přimět Henryho, aby se naučil řídit auto, první výlet s Monou je katastrofa.

Ve 14. kapitole stojí za pozornost pasáž z Machenovy knihy Hora snů o Miltonově Lycidas, považovaný autorem za „vůbec nejdokonalejší literární výtvor“, Henry takto cituje (čte Moně, s. 246): „A přesto zde bylo ještě něco navíc; mimo logické myšlení, které bylo často zavádějící, obtížnou, avšak inspirující náhodu, mimosmyslové vnímání, věčné potěšení a radost, mimo toto zde byly nedefinovatelné, nevyjádřitelné představy, které v mysli vyvolává každá dobrá literatura. Stejně jako je chemik při svých pokusech někdy očarován objevením neznámého, neočekávaného prvku v křivuli či zkumavce, stejně jako je svět materiálních věcí považován za jakýsi tenký závoj vesmíru nehmotného, tak ten, kdo čte nádherný verši či prózu, si je vědom nutkání, které nelze vyjádřit slovy, které nevyvěrá z logického smyslu a které je spíše paralelní než spojené se smyslovým počitkem. Takto ohraničený svět se podobá spíše světu snů, světu, ve kterém někdy žijí děti. Je to svět náhle se zjevující a náhle mizející, svět mimo veškeré vyjádření či analýzu, ať už smyslovou či rozumovou.“ (s. 246)

Ano, to je vlastně velmi přesné pojmenování toho, oč usiloval i Henry Miller. Kniha (The Hill of Dreams), líčící život mladého muže, Luciana Taylora, vyšla v roce 1907, a na anglické Wikipedii se dočteme, že Henry Miller o ní vypráví Anaïs Nin, autorce erotické literatury, v knize Henry and June (Henry and June: From the Unexpurgated Diary of Anaïs Nin), pasáž je srozumitelná, když si přečteme (např. rovněž na anglické Wikipedii), že autor Hory snů, Velšan Arthur Machen je zařazován mezi autory, kteří měli vliv na fantasy, orientovanou na nadpřirozené události, horory atd. (odvolává se na něj např. Stephen King), a jeho literární styl charakterizován coby obsahující momenty dekadence a mystiky (česká Wikipedie jej označuje dokonce za okultistu).

V 15. kapitole pak narazíme – v souvislosti s návštěvami divadel, na jména německého a ruského expresionismu (Georg Kaiser, Ernst Toller, Wedekind, Werfel, Sudermann, Čechov, Andrejev, s. 255), na další straně na Unamuna a další knihy, na návštěvě u Essena se pak probírá všechno možné, např. i filmové herečky (Pauline Lord), o pár stránek dále se mihne Vějíř Lady Windermerové (s. 268) a řada „heroických duší“ j. Barbusse, Thákur, Romain Rolland, (Carles) Péguy (franc. spisovatel, básník, filozof), také Američan Eugene V. Debs (s. 269, „nejprominentnější americký socialista prvních dekád 20. století“, Wikipedie, uváděn v textu víckrát), probírají se otázky židovství, jednotlivá místa v Bibli.

V 16. kapitole se přidává (s. 271) jméno Gogolovo s citací, vztahující se k životní cestě a scházení z ní, což je i jeden ze základních motivů Millerovy knihy (totiž otázky přizpůsobení se, zařazení se do konvencí u ostatních někdejších přátel, což je tématem rozhovoru a střetu mezi Henrym a McGregorem v 19. kapitole). Jinak formulováno je to už ono překračování hranic, zmíněné u komentáře k 6. kapitole (osobností Londona, Gauguina a L. Hearna), zde je to znovu formulováno v několika významech, když autor říká „stačilo jen překročit čáru, Grenze, a octl jsem se v důvěrně známém světě svého dětství“ (s. 271), tj. též v doslovném, místním, významu, navíc formulovaném v němčině, k níž se uchyluje v kontextu se svými německými předky (na jiném místě hovoří o svém dědečkovi, německém imigrantovi, tzn. musel se psát Müller, obvyklé německé jméno, „mlynář“, jiný příklad: „heimatlos“, s. 284, bez domova, v češtině láká význam „bezdomovec“, to je ale „obdachlos“), stejně tak můžeme vnímat v několika významech, když hovoří o „postavách z jiného světa“ (s. 272, výraz dává sám do uvozovek), totiž také různých kultur, o nichž se ještě později v textu rozepíše (zatím tu byli Poláci, Němci, Židé, kultury staré i aktuálně moderní, k antice se vztahuje jméno Mommsen, tedy Theodor M., nositel Nobelovy ceny za literaturu 1902, autor Římských dějin), mj. též z oblasti jazzu (Count Basie či Fatts Waller, s. 272).

Zajímavá je jedna věta, vztahující se k relaci zpracování vlastního života v literárním útvaru, když píše o svém psaní: „Hrdina, který byl současně vypravěčem a kterému jsem se trošičku podobal, byl typ intelektuálního akrobata.“ (s. 273-4) A vzápětí dokonale vystihující: „Došlo mi, že v tom vlastně tkví podstata psaní – že je občas třeba zapotřebí dělat blátivé louže, ale přitom dbát na to, aby se v nich nepřestávaly zrcadlit galaxie.“ (s. 274) A mohl bych pokračovat ve vypisování řady osobností z oblasti hudby, literatury či filozofie (zvl. s. 280-1, Heifetz, Szigeti, Menuhin, sv. František, Milosz, Wittgenstein, Goethe…, Liszt, Czerny), citací z Valéryho (s. 283) či jednoho haikú Issy Kobajašiho v úplném závěru kapitoly (v knize uveden jako Issa-san: „Malý vrabčáku / Pozor, pozor z cesty / Pan Kůň přichází.“, jestli se nemýlím, text by měl mít z pravidla haikú 17 slabik, má 16, překladateli to nebudeme mít za zlé).

A k identitě, před okamžikem postižené jako vztah sama sebe (Henry Millera, vypravěče) a Henryho (postavy románu) se vyjadřuje na konci 17. kapitoly jiná formulace, usouvztažňující osobu Henryho (sama sebe) a její prezentaci (roli), která rovněž není totožná, nýbrž představuje zrcadlení vnitřního napětí vlastní totožnosti: „Nebyl jsem to já, kdo se takto choval, nýbrž postava, se kterou jsem uměl správně pracovat. Tedy něco, co se může naučit každý s troškou inteligence a hereckého nadání. Prostě jen takové pitominy. Ale přestože jsem o svých výstupech smýšlel vždycky takto, občas mě napadlo, jestli to nakonec nemohu být přece jen já, kdo je za tím vším.“ (s. 307)

Obsahem této kapitoly je, jak zmíněno, rozhovor s McGregorem, v závěru stojí za to ocitovat text, vztahující se, jak už naznačeno, k různým kulturám. Je charakteristické (podobně tomu bylo i v druhém díle), že se k závěru celé knihy vzedme extatická představa cesty do Evropy, jíž má být otevřena i dráha spisovatele.
„Jakkoli byl jejich svět vzdálen tomu našemu, skládal se z téhož: skály, stromy, hory, voda, divadlo, práce, hry kostýmy, bohoslužby mladí a staří, prostituce, koketerie, mimikry, válka, hlad, utrpení, intriky, zloba, chtíč, radost, smutek. Tibetský svitek se svými mandalami, bohy, démony, zvláštními symboly a předepsanými barvami mi byl stejně povědomý. Byl povědomý určité části mého já. Stejně jako nymfy a skřítci, bystřiny a lesy evropského malíře.
Avšak bližší než čínské, japonské a tibetské umění mi bylo umění indické, zrozené v horách. /Jako by hory otěhotněly sny, jež porodily skrze ubohé smrtelníky, kteří vyhloubili jejich nitra.) Byla to monstrózní podstata, pokud můžeme hovořit o grandióznosti jako takové, ano monstrózní podstata těchto výtvorů, která mne oslovovala, která byla odpovědí na jakýsi nevyřčený hlad v mém vlastním bytí. Když jsem se pohyboval mezi svými, nikdy mě neoslnilo žádné jejich dílo. Nikdy jsem necítil přítomnost nějaké hluboké náboženské pohnutky ani velkého estetického impulsu: nebyla tu žádná vznešená architektura, žádné posvátné tance, žárný rituál.  Pohybovali jsme se v houfu s jediným cílem – usnadnit si život. Velké mosty, velké přehrady, velké mrakodrapy – to všechno mě nechávalo chladným. Pouze příroda ve mně mohla probudit posvátnou bázeň. A my jsme přírodu hyzdili na každém kroku. Kdykoli jsem se vydal na průzkum země, vrátil jsem se s prázdnými rukama. Nic nového, nic bizarního, nic exotického, ba co hůř – nic, před čím by měl člověk potřebu sklonit se, nic, co by mohl velebit. Sám v zemi, ve které se každý někam žene jako šílený. Já jsem chtěl zbožňovat a uctívat. Potřeboval jsem společnost někoho, kdo by to cítil jako já. Ale nebylo tu nic ke zbožňování a k uctívání, nebyli zde žádní společníci stejného založení. Pouze pustina oceli a železa, akcií a obligací, oblí a výnosů, továren, kombinátů a pil, divočina nudy, zbytečných hejblátek, milování bez lásky…“ (s. 308)

Delší citaci jsem si dovolil proto, že v tomto úryvku je nejen onen (dnes bychom řekli) „globální“ pohled, ale z porovnání kultur i shrnutí Millerova postoje ke světu, včetně v té době ještě ne tak běžného „ekologického“ aspektu, ale i zároveň kritického pohledu na zemi, z níž chtěl odejít na cesty (a to byla doba, kdy se ještě hovořilo o „americkém zázraku“ a nikoli pozdějšímu „desetiletí hamižnosti“, turbokapitalismu a hrozbách, které tento model společnosti představuje. A nezbývá mi, než přičinit odkaz k už shora zmíněnému „zvěcnění“, které vytváří právě onen svět, v němž je „milování bez lásky“ (coby paralela časově nepříliš vzdálená mě napadá film Žlutá ponorka, letos [2018] slavící půlstoletí a v restaurované podobě v kvalitě 4K uvedený do kin, v jehož příběhu uskupení Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band  na cestě po zemi Pepperland  bojuje s padoušskými stvořeními nazvanými Blue Meanies ["modří zlouni"], jejichž posláním je ze světa vymýtit veškerou hudbu a radost. Citováno z recenze na Týden.cz) Politickou aktuálnost „trhu“, který vše napraví, u nás, včetně paralely modré barvy si snad už odpustím.

18. kapitola se z úvah, podobně jako už několikrát předtím, vrací k další epizodě příběhu, tentokrát na scénu znovu přichází zamilovaný právník McGregor. Nemohu si odpustit (vzhledem ke vzpomínce na polistopadovou dobu, kdy byla snad jediná dvě opravdu respektovaná povolání, totiž všudypřítomní právníci a manažeři) zlomyslnou citaci, kde se o této postavě Henry vyjadřuje v rozhovoru s paní Skolskou: „Řekněte mu cokoli, hlavně ho nepouštějte dál. Je to neřád, a nudný k tomu. […] Ve skutečnosti je to ještě horší. Patří k těm lidem, kterým je jejich inteligence naprosto k ničemu. Je dost chytrý na to, aby byl právníkem, ale jinak je to úplný imbecil.“ (s. 317-8) Vzápětí pokračují úvahy o literárních plánech s dalšími desítkami jmen „velkých“ vizionářů (filozofů, myslitelů, spisovatelů, anarchistů, s. 325). Z dalšího setkání s McGregorem, který na Henryho číhá před domem (když ho paní Skolská zapřela) v 19. kapitole je důležitý závěr, který mu Henry v rozhovoru říká: „Hele, snaž se pochopit jedno: Se světem je všechno v nepořádku. Všude je jen hloupost, pověry, bigotnost, nespravedlnost, intolerance. Nejspíš tomu tak bylo od samého počátku. A bude tomu tak i zítra a pozítří. A co? Víš, co řekl Swami Vivekananda? Existuje jen jeden hřích. A tím je slabost.“ (s. 332) Vzpomněl jsem si na americký film Volný pád s Michaelem Douglasem z roku 1993, kde se řeší podobný paradox „světa v nepořádku“. I když Henry později oprávněnost ostrého výpadu proti svému dávnému příteli později zpochybní, jeho výtka spočívá v tom, že podobně jako ostatní, kteří se přizpůsobili, sešel ze své vlastní cesty. Znovu tu cituje – vedle Vivekanandy – Sokrata, Ježíše, Nietzscheho, Karla Marxe,  Krišnamurtiho.

A v posledním rozhovoru s Essenem se připravuje na cestu do Evropy, komentovanou porovnáním reflexí osudů dvou kontinentů – evropského a amerického:
„Jakmile dorazíme do Evropy, dostanu nové tělo a novou duši. Jaká byla utrpení brooklynského hošíka ve srovnání s dědictvím černého moru, stoleté války, vyhlazení albigenských, křížových výprav, inkvizice, vyvraždění hugenotů, francouzské revoluce, ustavičného pronásledování Židů, hunských nájezdů, tureckých tažení, přemnožení ropuch a kobylek, nevýslovných činů Vatikánu, rozbujením královražd a sexem posedlých královen, slabomyslných monarchů, Robespierrů, Hohenstauffenů a Hohenzollern, krysařů a lamačů kostí.“
„Zahrádko, drazí Evropané, budeme osobně mezi vámi. Už se hrneme – se svými krásnými brašnami, pasy se zlato ořízkou, stodolarovými bankovkami, cestovními pojistkami, turistickými příručkami, zakrnělými názory, malichernými předsudky, nedopečenými soudy a růžovými brýlemi, díky kterým žijeme v přesvědčení, že všechno je v pořádku, všechno se v dobré obrátí, že Bůh je láska a Rozum je vše. Až nás uvidíte v plném světle, až nás uslyšíte žvanit ty naše nesmysly, pochopíte, že jste o nic nepřišli, když jste zůstali tam, kde jste.“ (obojí s. 344)

Třeštění imaginace se v závěrečné 20. kapitole roztáčí do posledních obrátek („Skoncoval jsem s psaním románů. Jsem čestným členem rodiny divokých hus. Rozhodl jsem se složit kroniku svého živoření a hrát ji falešně – svrchními alikvotními tóny“ (s. 348) „A to i znovu připomíná Skrjabina… ještě jsi to nenašla, co? … k tomu člověk musí využívat kosmických ingrediencí. Kromě rukou, nohou, kopyt, drápů, tesáků, morku a štěrku je třeba vrhnout do toho také jarní a podzimní rovnodennost, příliv a odliv, zatmění slunce, měsíce a planety, záchvaty šílenců. Kromě duhy, komet a polární záře je třeba mít také ekliptiku, sluneční erupce, morové rány zázraky… Prostě veškerý sortiment věcí včetně pitomců, kouzelníků, čarodějnic, malomocných, jacků Rozparovačů, smilnících kněžourků, zazobaných monarchů, svatých světců.. ale žádné motorové káry, žádné ledničky, žádné pračky, žádné tanky ani telegrafní tyče.“ (Ta negace navazuje na předchozí opozici Gogolových koní („létající koně. Koně ducha“), ohnivých koní, jaké měl Homér, který přece nemol „ty svoje haštěřivé bohy“ nakládat do do rolls-ryce.)

Je tu ještě jedno připomenutí velkých spisovatelů – Thomas Mann (Buddenbrookovi, Tonio Kruger), Gorkij a znovu Knut Hamsun (s. 351), sdělení, že „román byl hotov“ (s. 350), rozloučení s Rebem (Essenem), poslední procházka po známých místech, sbalená zavazadla, německá vzpomínka na svého dědečka („Konditorei“), setkání s žebrákem, který mu sprostě vynadá, už je tu závěrečná rozsáhlá enumerace (výčet, jeden z nejtypičtějších stylistických prostředků, jak je snad zřejmé i z některých předchozích příkladů), tentokrát se nejdříve vztahující k Americe (Zahrada Bohů, Grand Canyon… Klondike… Louisiana) a poté plejáda postav (William F. Cody, Bufallo Bill, John Brown, atd. atd.), jež všechny oslovuje „Sbohem, Minnehaho; sbohem Hiawatho!“ atd., atd. „Sbohem, staříčku! Sbohem, ulice Raných smutků, kéž tě mé oči víckrát nespatří! Sbohem, všichni… sbohem! Ať aspidistra letí!“ (poslední slova celé trilogie, aspidistra je květina kořenokvětka, nazývaná u nás „domácí štěstí“, Bože chraň aspidistru je název románu George Orwella z r. 1936, česky Volvox Globator 2001).

Tato závěrečná pasáž může v jistém smyslu čtenáři připomenout závěr Joyceova Odyssea, který se (tam je to ovšem podstatně delší, několik desítek stran bez interpunkce) rovněž odpoutává od celého předchozího textu. Je známá skutečnost, že velcí spisovatelé píší „jednu knihu“ (Proust, Joyce, Deml), tentokrát lze tuto intenci spatřovat i úsilím o „totální“ uchopení reality propojením osobního příběhu v několikavrstevných vzpomínkách s řečeným „rozšířeným“ vědomím, v němž se kříží horizontála času (časů, tedy základního času příběhu, času dětství, času doby vyprávění) a vertikála úsilí namířenému od osobního osudu přes místa pobytu v románu, vrstvy jednotlivých kultur (německého původu, americké přítomnosti, z níž se vrství např. kultura židovská či další, kultury staré i evropská moderna či jiné, obsažené v intenci cesty do Paříže a případného cestování po celém světě a propojené paralelně s nabytým kulturním vzděláním), až k oné nejvyšší metě, formulované několikerým způsobem („kosmicky“, jako příroda, ideje vizionářů).

Nonkoformní pohled, nesvázaný pokud možno žádnou kulturní skořápkou (a proto na druhé straně i tíseň z nezařazenosti), jenž pak v americké literatuře/kultuře představuje důležitou linii (beatnici atd.) je pro čtenáře snad oním nejdůležitějším poselstvím. A bude mu stačit (stejně jako je přečtení samotného textu i pro mě tím nejzásadnějším), pokud pro něj nebude impulsem pro „další bádání“ (dnes umožněné prostorem internetu, který je – metaforicky řečeno – právě oním světem, kde si můžeme najít informace o osobnostech románu, ale i třeba jejich texty – já jsem si třeba znovu dovyhledal souvislosti básníka Krišnamúrtiho, H. P. Blavatské a rozštěpení Theosofické společnosti, z níž se právě v kontextu tohoto příběhu oddělila Antroposofická společnost i nám dnes dobře prostřednictvím walfdorského školství známého Rudolfa Steinera) či kladení otázky Millerova biografického a tvůrčího kontextu (např. skutečnosti, že Miller plánoval druhý díl poslední knihy, text označený j. Paris 1928 (Nexus II), sledující cestu Henryho a Mony do Paříže, byl publikován až v roce 2012, podobně jako některé další texty, zda oním „románem“, o němž se v Růžovém ukřižování, resp. v Nexus píše, je kniha Clipped Wings, Millerova prvotina, nikdy nepublikovaná, či spíše jeho třetí román Lucky Lesbians (později přejmenovaný jako Crazy Cock), na němž autor pracoval v letech 1928-30 a byla publikována až deset let po jeho smrti, v roce 1991, dále osobnosti: Mara/Mona – rodným jménem Juliet Edith Smerth, vystupující ale pod uměleckým jménem June Mansfield, jak už zmíněno v komentáři k první knize trilogie, vystupující ale i v dalších Millerových románech, tj. v Obratníku raka j. Mona, v Obratníku kozoroha jako Mara Stázka – Jean Kronski, atd.). To vše je samozřejmě možné, bádání, stejně jako četba dalších Millerových knih, které vytvářejí zmíněný kontext „jediné knihy“.

Odkazy
https://www.databazeknih.cz/knihy/ruzove-ukrizovani-sexus-69226

německé prameny
https://www.faz.net/aktuell/feuilleton/buecher/rezensionen/belletristik/sexus-193604.html
https://www.buechertreff.de/forum/thread/69077-henry-miller-sexus/
https://www.buecher-magazin.de/magazin/besondere-buecher/ueberschaetzte-buecher/henry-miller-sexus
https://www.zeit.de/1961/52/der-alte-boese-elefant-henry-miller/seite-2 („Verlust der Mitte“)

angl. Wikipedie
https://en.wikipedia.org/wiki/Olympia_Press

Mary / June Mansfield
https://en.wikipedia.org/wiki/June_Miller

ostatní
https://www.kosmas.cz/knihy/232921/lido-di-dante/

tzv. Haysův kodex
https://cs.wikipedia.org/wiki/Produk%C4%8Dn%C3%AD_kodex

Henry Miller, Sexus, Plexus, Nexus, Votobia, Olomouc, 1994, 1995, 1995