Haruki Murakami / Na jih od hranic, na západ od slunce

Japonský spisovatel Haruki Murakami je u nás za poslední desetiletí už poměrně zaběhnutý, u některých čtenářů dokonce kultovní autor (takže ani nehrozí záměna s podobným jménem Rjú Murakami), svědčí o tom i jen zběžný pohled na www.kosmas.cz, kde se v řadě Světové knihovny Odeon, zaměřující se systematicky na vydávání Muramiho díla, nabízejí třeba knihy Sputnik, má láska, Afterdark, Kafka na pobřeží, O čem mluvím, když mluvím o běhání, 1Q84: Kniha 1 + Kniha 2, Norské dřevo či Po otřesech, Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Důvody pro to už byly několikrát pojmenovány (především na serveru iLiteratura.cz), mj. též „kafkovským“ motivem po japonsku, který není tématem pouze přímo knihy Kafka na pobřeží, i souběžným literárním oceněním spisovatele Cenou Franze Kafky (2006). Ostatně bych možná už vyřčené argumenty rozšířil o jakýsi obecnější, totiž charakter Murakamiho světa, který se jaksi „snově“ pohybuje v tomto a „druhém“ světě, přičemž toto téma je jakožto téma „životasmrti“ výrazně reflektováno. Na něj bylo upozorněno, nicméně právě ono je „kafkovské“, nebo přesněji řečeno podobné atmosféře literární Prahy na přelomu 19. a 20. století, Prahy Meyringova Golema a Snové novely Arthura Schnitzlera, tedy je české kulturní atmosféře svou „podivností“, mysteriózností a zároveň „existenciálností“ velice blízké.

Bylo by zřejmě na místě také říci, že Murakami má v českém kulturním prostředí také štěstí, že totiž má svého „dvorního“ překladatele, jímž je Tomáš Jurkovič (nedávno jsem např. vypisoval překladatele Philipa Rotha, vím přinejmenším o čtyřech). Kniha Na jih od hranic, na západ od slunce je ovšem jednou z knih, které byly do češtiny přeloženy mezi prvními (2004). Podrobně si může případný čtenář tohoto příspěvku „obsah“ knihy přečíst v recenzi na iLiteratuře (zde), já se v tuto chvíli pokusím „zhustit“ příběh do kostry/vzorce základní fabule.

Tímto vzorcem je erotický/životní vztah hlavního hrdiny Hadžime k řadě dívek/žen, zprvu postupně za sebou (spolužačka Šimamoto, Izumi na střední škole, její sestřenice, s níž jí je nevěrný, poté znovu Šimamoto a zároveň manželka Jukiko). Prostřednictvím těchto žen se odehrává proměna hrdiny (evropský „vývojový román“) od první touhy (a sexuálního odmítání ze strany Šimamoto), prvních erotických zkušeností a hledání rovnováhy mezi „tělem“ a „psyché“ (Izumi), propadnutí totální přitažlivosti Izuminy sestřenice („souložili [jsme] doslova jako šílení… Prostě jsme s odpuštěním jen a jen šoustali“), setkáním s „druhou“ Šimamoto (rozvedu ještě dále) a konečným kompromisem ve vztahu, který bude možná teprve vytvořen, s Jukiko.

Zřejmě nejdůležitější je v těchto vztazích Šimamoto. Objevuje se v příběhu dvakrát, podruhé „proměněná“ – Hadžime ji nemůže poznat, když ji ztratí, oslovuje podobné ženy, ona přestala kulhat, neboť si nechala udělat operaci, která její tělesnou vadu odstranila. Z někdejší dívenky se stala noblesní tajemná dáma, u níž se ukazuje, že má opravdu jedno tragické životní tajemství (mrtvé dítě, které chce pohřbít někde na hranici tohoto světa), ona proměna jako by stírala zároveň hrany jakékoli určitosti v jejím fyzickém vzhledu, ale i životním osudu, který se sám pohybuje na hraně obou světů, tohoto a toho „druhého“ (ona sama se vyjadřuje neurčitě, „někdy“, „někde“, nakonec odchází s neurčitostí). Je v tom cosi mystického (maně mě napadá evropská tradice, třeba Tristan a Izolda, která se proměňuje, či proměny čaroděje Gandalfa v Pánu prstenů) a má to životní hloubku, je to spojeno – ostatně jako v celé řadě dalších Murakamiho románů – s cestou (tady výletem ke vzdáleným vodopádům). „Dvakrát“ se v románu objevuje i Izumi, podruhé ovšem jen jako přízrak za okénkem auta v taxíku. Jako podstatné ovšem vidím právě onu zmíněnou triádu žen.

Ovšemže má kniha i další rozměry, například politickokritický – proměnu Japonska „za každou cenu“ ve „společnost blahobytu“, tedy na základě podvodů, tedy i onen dvojí svět – „duchovní“ a „konzumní“, který hrdinové Murakamiho románů vnímají jako vyprázdněný (v jedné z německých kritik, konkr. Andrease Breitensteina v  Neue Zürcher Zeitung, padla výtka, podle mě spíše neopodstatněná, že Murakami v této kritice není ostřejší). A takto bychom mohli pokračovat, např. s námětem „jedináčka“, o němž jsme se nezmínili, v souvislostech „hudebních“, které jsou u Murakamiho relevantní (třeba Peer Gynt, kterého poslouchají) aj..

https://www.kosmas.cz/autor/6804/haruki-murakami/
https://www.kosmas.cz/knihy/106689/na-jih-od-hranic-na-zapad-od-slunce/
https://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/murakami-kvuli-cene-franze-kafky-opustil-japonsko