Gustav Flaubert / Legenda o svatém Juliánu Pohostinném

Gustav Flaubert / Legenda o svatém Juliánu Pohostinném
úklid knihovny

Legenda o svatém Juliánu Pohostinném je druhá ze tří povídek, které byly v originále i v českém překladu uveřejněny pohromadě. O první z nich, s názvem Prosté srdce, pojednává zde samostatný příspěvek.

Julien l´Hospitalier, Julianus Hospitator, též Julián Chudý, je světec katolické církve, údajně žil v 7. století, jeho existence je nicméně nejistá. Jeho původ je nejasný, někdy se jako jeho vlast uvádí Belgie.

Flaubertovo podání v povídce, který čítá pouhých zhruba čtyřicet stran textu: Juliánovi rodiče bydleli na skvostném hradě na chlumu v hlubokých lesích, „v kuchyni bylo lze na velikém rožni otáčet celého vola“, „skříně byly přecpány prádlem, sudy vína tísnily se ve sklepení; dubové truhly praštěly pod tíhou měšců s penězi“, „kaple byla nádherná jako oratoř královská“. Poněkud „pyšná a vážná“ matka si vymodlila syna, byla veliká hostina. Matce se ve snu zjevil stařec, otci se pod nohama pletl za svítání cikán s proroctvím o skvělé budoucnosti syna. Matka ho naučila v sedmi letech zpívat, učený mnich jej učil písmu svatému, posadili ho na koně. Malý Julián záludně zabíjel zvířata, která ho obtěžovala, myš, ptáčky, holuba, později otec pořádal lovy a mladý muž se kochal zběsilostí tatarských psů, kteří hryzali uloveného jelena, „zabíjel nožem medvědy, býky sekerou a kance dřevcem“ a jednou dokonce, když měl u sebe pouze hůl, ubránil se vlkům, kteří pod šibenicí ožírali mrtvoly. Ubíjí kolem nemilosrdně vše živé, jednoho dne se v údolí nashromáždí všemožná zvěř, která k němu přiblíží, dívá se mu do očí, a on všechna zvířata v extázi krve pozabíjí. I rodinu jelena s laní a kolouškem, ten mu pak lidskou řečí prorokuje, že zabije i svého otce a matku. Domnívá se, že otce zabil, když upustil meč, a když střílel šípem po domnělém čápovi, proklál čepec matky.

Utíká k tlupě dobrodruhů a potlouká se po kraji. Postupně se stává jejich vůdcem, shromažďuje kolem sebe vojsko, pomáhá anglickému i francouzskému králi v bitevních šarvátkách, vykonával řadu hrdinských skutků, vysvobozoval královny z věží, radil panovníkům. Vladař nad Okcitánií porazil španělské muselmany, vzal si sestru kordovského kalífa, ten přijel, předstíral, že se chce obrátit na víru a jeho vojsko všechny povraždilo. Julián vysvobodil vladaře z hladomorny, pobil vojsko nevěřících, kalifovi usekl hlavu a hodil ji přes hradby. Odmítl císařovy peníze i půl království, ohromila jej teprve jeho dcera s velkýma černýma očima. Dostane ji, bydlí v nádherném zámku v maurském slohu, poddaní se mu klaní. Knížata jej zvou na hony, ale on odmítá, aby se nenaplnila kletba. V jednu chvíli přece jen podlehne pokušení, nic však neuloví, šípy nic nezasáhnou, kameny padají, zvířata utečou před nožem. Pak jej neskutečné množství zvířat doprovází zpět k zámku. Tam na něj mezitím čekají jeho staří rodiče, kteří prošli celý svět, aby ho našli, a jsou na pokraji chudoby. Když přišel domů a v posteli své ženy nahmatá vousy, rozběsní se a – nevěda, že to jsou jeho vlastní rodiče – je zabije dýkou. Své ženě zakázal s ním mluvit, napsal pokyny ohledně pohřbu, vše jí zanechal a odešel jen v mnišském rouchu a s kutnou.

Žebrotou chodil světem, vystavěl si chýši z hlíny a kmenů stromů. Jednoho dne přijde malomocný, Julián jej nasytí, napojí a nakonec ohřeje vlastním tělem, protože měl hlad, žízeň a byla mu zima. V tu chvíli se naplnilo jeho poslání, které se diametrálně odlišovalo od celého jeho předchozího života.

Krátká ukázka:

Julián již nevedl válek. Odpočíval, obklopen klidným lidem; každého dne předstupoval před něho zástup kleče a líbaje mu ruce po orientálním obyčeji.

Oblečen v purpurové roucho, sedával opřen o loket v okenním výklenku a vzpomínal na své někdejší lovy; byl by se rád schoval mezi bambusy a číhal na leopardy, nebo procházel lesy, plnými nosorožců, byl by rád vylezl na vrcholy nejnepřístupnějších hor, aby mohl lépe namířiti na orly, i na kry v moři, aby se mohl potýkati s ledními medvědy.

Někdy ve snu vídal se v ráji mezi všemi zvířaty tak, jak byl náš praotec Adam; natáhl pouze paži a usmrcoval je; nebo zase zvířata o párech, seřazena podle velikosti od slonů až po hranostaje a kachny, přecházela před ním jako onoho dne, kdy vstupovala do archy Noëmovy. Ze stínu sluje vrhal na ně své oštěpy, jež se nikdy cíle neminuly; a opět přicházela nová zvěř; nebylo tomu vůbec konce; a tu se probouzíval, koule divoce očima.

s. 83-4

https://de.wikipedia.org/wiki/Julianus_Hospitator

Gustav Flaubert, Prosté srdce, Spisy Gustava Flauberta VI, Aventinská knihovna klasiků, 265. sv. edice Aventinum, vydal r. 1930 za redakce O. Šimka a v úpravě F. Muziky Dr. Ot. Štorch-Marien, přeložil Otto Rádl, tisk Grafické závody V. & A. Janata v Novém Bydžově.