Ferenc Liszt / Prométheus

Nedávno jsem na koncertu realizovaného v rámci Mezinárodního hudebního festivalu České doteky hudby slyšel symfonickou báseň Prométheus Ference Liszta. Využiju teď poznámky, které jsem si v souvislosti s událostí pořídil, zvl. z překladu článku na německé Wikipedii.

Původem maďarský skladatel s rodnou řečí němčina vytvořil skladbu, vycházející z antického motivu, řeckého mýtu o Prométheovi, jenž přinesl lidstvu oheň a podle jedné z variant byl dokonce demiurgem prvního člověka, jehož uhnětl z hlíny a obdařil lidskými vlastnostmi, v letech 1850–1855. K vysvěcení sochy ve Výmaru při příležitosti 106. výročí narození Johanna Gottfrieda Herdera složil Liszt v roce 1850 kantátu s ouverturou a osmi sborovými částmi. Ty jsou zhudebněním dramatické básně „Der entfesselte Prometheus“ (Odpoutaný Prometheus), která byla myšlena jako pokračování Aischylovy tragédie „Der gefesselte Prometheus“. Herder byl v letech 1776 – 1788 generálním superintendantem luteránského městského kostela ve Výmaru. Liszt napsal svého Promethea nejdříve jako skizi a dal pokyny pro instrumentaci. Jeho asistent Joachim Raff, jenž byl již autorem orchestrace první Lisztovy simfonické básně, „Bergsinfonie Ce qu´on enter sur la montangne, se postaral o orchestrální podobu i v tomto případě, a v ní pak ve Výmaru skladba zazněla v premiéře.

V následujících letech revidoval skladatel partituru a ouverturu označil názvem v té době aktuálním, novým pojmem „symfonická báseň“. V této podobě skladbu dirigoval v říjnu roku 1955 v Braunschweigu. Nato zaslal partituru nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, které ji v květnu následujícího roku vydalo. Dílo je věnováno Lisztově životní partnerce Carolyne zu Sayn-Wittgenstein.

Listztův Prometheus má ilustrovat úzkost v zajetí, naději a posléze konečný triumf antického hrdiny. V předmluvě k vydání partitury orchestrálního díla píše Liszt: Ein tiefer Schmerz, der durch trotzbietendes Ausharren triumphiert, bildet den musikalischen Charakter dieser Vorlage. Této bolesti odpovídají četné disonance od počátku celé skladby, ty nicméně představovaly pro současné publikum bariéru nesrozumitelnosti.  Díky četným uvedením pod taktovkou Hanse von Bülowa dosáhla předehra určité známosti, zatímco sborové části se brzy vytratily z repertoáru. Hudební kritik Richard Pohl, usídlený od roku 1854 ve Výmaru, zkrátil Herderovu alegorickou předlohu a zdůraznil v Prométheově charakteru dramatičnost, jejíž nedostatek napadl už samotného Liszta. Přesto se kritika vyjadřovala ke skladbě veskrze odmítavě. Tón určující kritik Eduard Hanslick označil po uvedení skladby ve Vídni za „ne-hudbu“ (Unmusik).

Hovoří se o čtyřech předpokladech pro splnění žánrového požadavku symfonické básně u Liszta. První je požadavek „velké formy“, druhým „tematické pojednání“ nějaké látky, tj. charakter skladby coby programové hudby, třetí je „jednovětost“ (na rozdíl od symfonie, Liszt skladby označoval jako ouvertury), poslední je úsilí „básnit v tónech“, respektive vyprávět v tónech.

Lisztův Prométheus nabyl časem dalších podob, došlo k řadě transkripcí, sám skladatel napsal verzi pro čtyřruční klavír, francouzský varhaník Jean Guillou verzi pro varhany.

https://de.wikipedia.org/wiki/Prometheus_(Liszt)