Ed McBain / Noc kouzel zbavená

A nyní (po Jehlovém podpatku) konečně „román z 87. revíru“, tedy žánru pro amerického spisovatele, jenž proslul ale nejen detektivkami, nejtypičtějším. Noc kouzel zbavená, příběh v knize vydané v nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2008, rozčleněný do 13 kapitol označenými pouhými čísly, začíná scénou in medias res, která nenechává čtenáře na pochybách, že od prvních okamžiků půjde do tuhého. Napětí mezi teatrální show, kterou představuje Halloween se svými hororovými prvky, a realitou, kdy nejistota, zda jde o atrakci nebo tragickou událost ještě umocňuje samotný fakt, se rozvine hned po první větě textu: „Ti dva šli po ulici a krváceli.“

Je to divadlo, jak by napovídaly „nákupní tašky“, v nichž „[…] mohly být nedávno rozřezané části lidského těla. Snad ruka. Nebo hlava.“ (s. 5) a u nichž by se za normálních okolností předpokládalo, že je to kašírovaný špektákl, nebo jsme se ocitli v děsivém světě, jak naznačuje anotace na přední záložce obalu? (Polaritu obojího potvrzuje další scéna z varieté, tedy „představované/předstírané“ reality, která má hororový charakter, přestože jde o kouzelnický kousek – „pila pronikla dřevem, pak masem a kostmi uprostřed dřevěné bedny…“, s. 16, po několikerém střihu úvodního kaleidoskopu scén.)

„Podaruješ, nebo zalituješ!“ vykřiknou chlapec a dívka, jíž z prsou „trčel sekáček na led se zakrvácenou rukojetí“ a po těle měla, stejně jako chlapec, jenž „na sobě měl zkrvavený modrý župan“, krvavé skvrny. A v dalším textovém oddíle Andy Parker (kdesi ke konci knihy se ohlašuje jako Andrew Lloyd Parker), policista nepříliš upravený, promlouvá za psacím stolem ke svým spolupracovníkům Hansovi a Brownovi: „Halloween už není, co býval.“ (s. 6, i zde je ona řečená podvojnost, Parker totiž, zatímco si kolegové z něj dělají legraci, sní o tom, že jednou napíše knihu a „nadělá jmění“). A předstírání je i základem úkolu Eileen Burkeové (je „detektiv druhé třídy“), která se baví se svou dobrou známou Annie Rawlesovou (pracuje „v oddělení násilných trestných činů“) o vraždách prostitutek, jimž má zabránit coby volavka. Druhou rovinou vedle skutečné a předstírané reality je její umocnění (svým způsobem), kdy skutečné zmizí: Právě to se stane se Sebastianem Velikým, který v následujícím čísle v již řečeném školním představení skutečně, nejen jako „jenom kouzlo“ zmizí.

Není úplně jasné, zda ona úplně první scéna nějak souvisí (nejspíš nikoli) s dodávkou, ze které vyskáčou „děti“ (posléze se ukáže, že to nejsou děti, ale liliputáni) a s onou větou „Podaruješ, nebo zalituješ“ zastřelí majitele obchodu s lihovinami. Máme tu tedy vedle sebe zároveň tři kauzy, jak zmíněná anotace uvádí: zmizelý kouzelník, vraždy prostitutek, které „brutálně mučí a vraždí“ ve vykřičené čtvrti „šílenec“ – a vycházejí mi čtyři, když se v anotaci hovoří ještě o částech lidského těla v popelnicích. Dvě z toho tedy nejspíš budou nějak souviset (bude to kauza jedna)?

Vracíme se k Parkerovi, který se konečně oholil (a nevypadá tedy jako vandrák, což prý bylo záměrné, vtip nebo další paralela s prostředím, ve kterém se pohybujeme?), tři telefonáty nyní oznamují „vraždu v Culverově“ („obchod s lihovinami, Adams“, to je blízko, Brown), zmizení muže na Střední škole Hermana Rauchera (Frank Sebastiani, to je ten kouzelník, Hawes), části těla v popelnici (Brown, předtím zavěsil, druhý telefonát). Když jsem předtím použil slovo kaleidoskop, potvrzuje mi skutečnost, že se mezitím policisté ještě baví o „kozách“ Peaches Muldonové, což takřka znepřehledňuje situaci (záměr), to, co jsem si v poznámce zapsal výrazem páté přes deváté (a dodal bych, že text má vlastně charakter koláže). U kouzelníka Sebastiana jeho žena dokládá svůj názor, že kouzelník skutečně zmizel, tím, že před školou zůstaly jeho rozházené rekvizity.

Charakter kaleidoskopu má i další kapitola (kap. 2), plynule navazuje u Genera, který nalezl torzo/trup oddělený v pase, v rozhovoru se soudním lékařem, Hawese, jenž vyzpovídá paní Sebastianovou a dozvídá se, že je měl odvézt Jimmy, tedy James Brayne, jenž si mezitím odskočil na jídlo, a konečně Monroea, jenž vyšetřuje vraždy v obchodě, jehož majitel byl „před více než hodinou zastřelen“. Přitom je tu další pěkná textová hříčka, kdy zde čteme: „Monroe bez Monoghana vypadal jako oloupený.“ (s. 33) Je tu dvojení nejen coby anafora stejného začátku obou jmen, ale i návaznost na předchozí hlášku „Monoghan byl bez Monroea jako židovské pečivo bez uzeného lososa.“ (s. 25), komentující přítomnost samotného policisty jménem Monoghan spolupracujícího s Generem (ona první hláška je tak nápadná, že si na ni čtenář po pár stránkách jistě vzpomene, především tu máme ale doklad záměrného způsobu práce s textem).

Monroe zjistí všechna dostupná fakta, zatím se Eileen v italské restauraci připravuje na svou úlohu volavky. Ale máme tu i překvapení, totiž hlas vraha, jenž (ve 3. osobě, tedy er-formě) prozrazuje svůj záměr, totiž aby policie nacházela jednotlivé části těla postupně. Sledujeme jeho pohyb.  Eileen (kap. 3) nyní hovoří se svými spolupracovníky, z nichž s některými se právě seznámila, s jinými se dlouho zná, stejně jako oni vzájemně (krytí, Annie Rawlesová, Shanahan, Lou Alvarez), bude hrát „štětku“ v baru na „Zone“. Alici, to je ona „blondýna za volantem dodávky“, se nelíbí, že Alice, jedna z těch „mrňousů“, střelila na majitele obchodu, dozvíme se, že k taktice celého gangu patří, že zaútočí na několik obchodů v krátkém časovém intervalu. Krátký shot je rozhovor Peaches s mužem, jenž jí nabízí fotografování, je to nicméně podvod, jak zjistí, když ji muž vyzývá, aby se dívala do zrcadla a sundala si blůzičku.

V Parkerově kanceláři (Parker stále chce zmizet) se nyní objeví (vedle dalších: Kling, Meyer) Carella, jenž se jen „zastavil na kafe“. Murchison volá, že mají další část těla. Hawese (kap. 4), který uklidňuje Marii, manželku zmizelého kouzelníka, u pizzy, na kterou ji pozve (ironicky se zdůrazňuje, že to je „profesionální záležitost“) je vyrušen právě policistou, jenž mu hlásí, že „v popelnici za restaurací je něčí ruka“ (s. 64). Následuje krátký rozhovor mezi Eileen a Annie (vztahy s muži), stará paní Adelaide Davisová vypovídá o detailech přepadení obchodu dětmi. Hlídkový vůz najde prázdnou dodávku, zapsanou na jméno Franka Sebastianiho. Poslední textový úsek kapitoly líčí hádku Elise a Rogera o sexu (on je prý maniak, ona je nerada zpocená a vždy má nějaké námitky), kterou přeruší, když naleznou spodní část lidského těla, o níž se původně domnívali, že je to figurína (opět na dalším detailu ono dvojení, tentokrát mezi živým a umělým).

Parker hovoří s Peaches (kap. 5) o oněch podivných telefonátech, Marie Sebastianiová jim předvádí karetní kouzla, sleduji pokračující podvojnost (souběžnost, kaleidoskopičnost) rukopisu (střídá se tahle nezávazná zábava s kartami a řeč o tom, že policie má doklady, které našla v peněžence zemřelého (ve „spodní půlce“ nalezeného těla). A napadá mě: Tak jako textová skládačka (nyní na jediné straně střet Eileen s pasákem) je tu sestavováno lidské tělo („Čtyři kusy se staly tělem.“) – forma napodobuje obsah. Pozůstatky patří Frankovi Sebastianimu – dle údajů, které jsou zde rozepsány. Vrah (byl to on?, s největší pravděpodobností ano) se zapíše do hotelu, má rezervaci na jméno Theo Hardeen, kdysi „to byl báječný kouzelník“.

Sledujeme (kap. 6) slovní přestřelky mezi barmanem Larrym, který požaduje na prostitutkách za to, že zde sedí, „podíl“, a černochem, bývalým trestancem Alvinem Robinsonem, vzápětí (zdůrazněno, že v témže čase se odehrávající) „třetí přepadení obchodu s lihovinami“, jeho majitelka Martha Freyová udala, „že byli čtyři, oblečeni v klaunském“ a dozvídáme se, že „to nebyly děti, […] to byli liliputáni.“ A též vývoj dění v baru „na Zone“, potvrzování, že je vše dobře zajištěno, a znovu se vracíme k „trpaslíkům“ (vysvětluje se rozdíl mezi trpaslíky a liliputány), a též k paní Sebastiniové.

V kap. 7 přijde nejdříve ke slovu „detektiv třetí třídy Richard Genero“, jenž se v dramatické situaci dostane do střetu se skupinou výtržníků a tak tak vyvázne životem. Pokračování je klidnější, vyšetřuje se dále, co vše se odehrálo ve škole a před ní při zmizení kouzelníka Sebastianiho (kromě školníka Buona tam je ještě nějaký další chlápek, Pasquali, obávají se, že policie přijde na nějaké jejich podvody), stejně tak se jen o krůček posouvá situace Eileen v baru (je tam „štětka“ Sheryl, vypráví o svých otřesných zkušenostech, jak ji Lou mlátil, nejdřív vypadal jako „pan Hodný“, v sedmnácti pak byla „na heráku“, teď má pasáka nějakého Hama Colemana,  jakýsi Martin Reilly se s oběma snaží domluvit sex ve třech, Eileen se snaží odhadnout, kdo je jejím „stínem“, tj. krytím).

Policisté (Carella a Mayer), kteří nyní odhadují nebezpečí pro další obchody, hovoří s obchodníkem Zuckermanem, ten má připravený revolver a je údajně „v pohodě“. Čtenář může tušit, že v případu kouzelníka bude rovněž nějaká levárna, protože „Marie“ telefonuje nějakému muži (je to její muž?) a oba hovoří o letu a zápisu v hotelu pod jiným jménem atd., zkrátka jsou tu náznaky, že je jde o spiknut či podvod (s. 126 ad.).

Pokračuje rychlé střídání krátkých sekvencí. Eileen (kap. 8) je barmanovi Larrymu podezřelá (nemá „kšefty“, ona se vymlouvá, že je „zvláštní“, on říká, že takové sem nepatří). Nyní se ji pokouší sbalit jakýsi Arturo se španělským přízvukem, pokouší se nafingovat „kšeft“, nablízku sedí Annie. Na ulici se  totiž Arturo odhalí jako „detektiv druhé třídy“, zachránil její inkognito. Zdá se, že zde se vyprávění zastavuje na přece jen delší dobu na jednom místě – v baru nejdříve velký muž, který se představil jako Howie, odmítá služby Eileen s argumentem, že je „opotřebovaná“, v rozhovoru Texasana jménem Abnera Phippse a Theo Hardeena, kteří hovoří o rozřezané mrtvole, můžeme nicméně tušit určité návnady pro čtenáře („Marie uzavřela tu pojistku,“ říká Harden, s. 136, a dále říká, že lidé „neposlouchají dost pozorně“, „slyší jen to, co chtějí slyšet“, s. 137, kromě toho předvádí trik s penězi, tedy by to mohl být kouzelník/podvodník?). A stejně tak je pro čtenáře signálem, který ho již zcela bezpečně ujišťuje, o jaký podvod jde, sekvence z vlaku, kde žena přemýšlí o tom, že zavolá příbuzným, bude muset najít hrob, kde bude napsáno „Zde leží Frank Sebastiani – Odpočívej v pokoji“, bude volat do pojišťovny – a explicitně uvádí, že pro pojišťovací podvod museli udělat jen jedno: „A museli pro to udělat jen to, že ho zabili.“ (s. 142) S vidinou: „O vánocích už si budou pěkně hovět někde v Indii.“ (s. 141)

Mezitím je tu ještě krátká sekvence oslavující detektiva Genera (kapitán Annunziato jej chválí, reportér Stapleton s ním natáčí rozhovor). Eileen se mezitím dalšímu muži představuje jako Linda, hraje se tu taková hra, že Howie říká, že byl taky „policajtem“ a ptá se jí, jak je to s ní, řeč přeruší „Velebníček“, z nějž se vyklube Shanahan. V Zukermanově obchodě padl majitel (ten je mrtvý), ale také Meyer a Carella (postřelení). V další kapitole (kap. 9) se čtenář blíže podívá na sestavu oněch liliputánů, Alice, v cirkuse známá jako Malá Alice („dokonalé nohy a prsa, asi sto pětadvacet centimetrů“), Forbes, jenž se rád převlékal, Corky, starší Oliver, Willie. Počítají tržbu. Na začátku kapitoly je nicméně Parkerova úvaha, totiž podezření u Sebastianova případu, kdy by Jimmi Brayne mohl zabít „svého mistra a zaměstnavatele“ kvůli románku s jeho ženou. A vedle krátké zmínky o baru je tu informace o Marii, která telefonuje tchyni, matce Franka, ale máme tu větu (anticipaci závěru): „Do konce nejdelšího dne v jejím životě zbývalo čtyřicet minut.“ (s. 162)

A odhaluje se i perspektiva vraha prostitutek, který uvažuje o tom, že policisté se domnívají, že se jedná o úchylného člověka, ale to tak není. Snaží se bavit barmana, kterému se jeví povědomý, on zde opravdu je po čtvrté (nemluví se o tom explicitně), na konci kapitoly se mu nabízí Sheryl. Rozhovor pokračuje i v další kapitole (kap. 10), muž se představuje jako Robert Redford, autorský komentář říká, že to je zpoloviny pravda, křestní jméno souhlasí. Než se vrátíme do baru, je tu krátká, ale důležitá sekvence: Na večírku, kde se Parker baví s Peaches, přijde muž, který se představí Quentin Forbes, a s ním liliputánka Alice. Čtenář může tušit, že by mohlo přijít rozlousknutí jednoho ze tří případů. V baru se snaží Eileen, které je jasné, koho má před sebou, odehnat nějak Sheryl (ta nabízí „trojku“ a zlobí se, že jí Eileen kazí kšeft), Bobby (Robert) nabízí za povídání u baru za čtvrt hodiny dvacet dolarů a stále ten čas prodlužuje.

Nyní (kap. 11) se ale vracíme na večírek, Alice hovoří o dalších liliputánech, zábava nevázne (Willie a Corky jsou manželé, k ní patří Oliver, byt je Quentina, říká i adresu). Hawes nyní navštíví paní Sebastianovou, následují další střihy, hovoří se o kulce, která se nacházela v Carellově těle blízko obratle (o tom už byla řeč), a vzápětí o „bedně s pokladem“, kterou objevili Barney Hanks a Peter Masters při údržbářských říčních pracích – uvnitř našli hlavu „a ruce uříznuté v zápěstí“ (s. 196). A opět se vracíme do baru, zprvu z perspektivy Shanahana, který situaci pozoroval zvenčí, poté sledujeme rozhovor Eileen s mužem, jenž zdůrazňuje, že ho zajímá něco „nového a vzrušujícího“, případně „riskantního“, vykládá o své minulosti, otci a matce, zvrácených filmech, říká další anekdoty.

Policisté Hawes a Brown přijdou do bytu nad garáží. Je to Brayneův byt, najdou tam podvazkový pás, „obrázky nahých žen“ z pánských magazínů, blondýn, jako Marie Sebastianiová, svazek dopisů, v jednom text: „Jimmy, staří říct kdy. Marie. Datum 18. července.“ Poslední 27. října, „čtyři dny před vraždou a rozřezáním Mariina manžela,“ (s. 208) s erotickým textem. Sekvence se střídají rychleji, Bobby nvrhl jít ven a Eileen se „omluvila a odešla na dámskou toaletu“, domluvila se s Annie, na večírku se hovoří o postřelených policistech a liliputánech, o nichž je článek v novinách, „na příjezdové cestě do domu Sebastianiových“ stojí stříbrný Cadillac. U baru se odehraje finále, zdá se – ale na křižovatce najednou zjistí, že ulice je prázdná. „Eileen a její muž byli pryč. Ještě před chvíli měla tři stíny. Teď neměla žádný.“ Hawes a Brown najdou u paní Sebastiniové Doleres Eisenbergovou, starší sestru Franka Sebastianiho.

S názvukem humoru vnímáme, když Parker musí vysvětlovat policistům z jiného okrsku, kteří se necítí kompetentní k úkonu přepravy policisty odjinud, a především jejich nadřízenému, že tady jde o vraždu (na tomto místě se ohlašuje svým celým jménem, jak jsem poznamenal zcela na začátku tohoto komentáře). Rozhovor končí tím, že Parker zařve: „Zapni tu zasranou houkačku.“ (s. 220). Brown vzal u poněkud vyděšené Sebastiniové telefon a dozvídá se, že „našli zbytek těla.“ A Brown nyní paní Sebastiniové sděluje, že mrtvý muž není její manžel, protože „hlava, kterou jsme objevili v řece, neodpovídá fotografii vašeho manžela“ (s. 221). A po několika dalších replikách: „Vy a váš manžel jste zabili Jimmyho Braynea, že?“ (s. 223) A nejspíš zhruba ve stejnou dobu si Parker „otevřel dveře šperhákem“ a přiměje překvapené liliputány, aby pěkně všichni vstali, a s pomocí dalších policistů nasadí Alici (a zřejmě i dalším liliputánům pouta) – a najde i „kufřík napěchovaný penězi“ (s. 226). A policista Willis oznámí muži, který se v jiném bytě představuje jako Theo Hardeen, že jeho manželka, paní Sebastiniová je už v doprovodu policistů na cestě na Osmdesátý sedmý revír. „Prosekli“ to oba.

Carella se domnívá, že je to jeho poslední hodinka – ale později lékař, který vyšel na chodbu, řekl jeho ženě, že bude v pořádku. A do konečné fáze se dostane i Eileen, která se s Bobbym dostane do pokoje a v určitou chvíli mu oznámí, že je policistka a vyzve ho, aby položil nůž (předtím tvrdil, že ho nemá) na podlahu. Žel si nedal říci, skočil po ní – a ona ho zastřelila. Annie a stejně tak Eileen říkají, že odcházejí od policie či z města.

Celý příběh končí telefonátem muže, který Peaches vyzývá, aby si sundala blůzičku. Ta zaječí, ale nebylo to Phil Hendricks, nýbrž Andy Parker, který volá z telefonní budky na rohu. Byl to, říká Ed McBain, jeho poslední trik a jím „přišla noc o své kouzlo.

Ed McBain, Noc kouzel zbavená, Román z 87. revíru, BB/art s.r.o., 2008