Dokufest na dvorku / II

Svět podle Daliborka

Svět podle Daliborka uvádí anotace Bontonfilmu na Čs. filmové databázi jako „filmový portrét autentického českého neonacisty z Prostějova, kterého štáb Víta Klusáka sledoval po dobu dvou let (2015 - 2016). Dalibor K. (37) pracuje jako lakýrník, točí amatérské horory, skládá naštvané písně, maluje a je radikální neonacista. Blíží se mu čtyřicítka, ale doposud neprožil plnohodnotný vztah se ženou, bydlí totiž stále se svojí matkou Věrou (63). Nesnáší svoji práci, cikány, Židy, uprchlíky, homosexuály, Merkelovou, pavouky a zubaře. Nesnáší svůj život, ale neví, co změnit. Natáčení obrazů ze života nácka s uměleckými ambicemi započalo ve chvíli, kdy se Daliborova matka seznámila přes Facebook se Slovákem Vladimírem (47), který s oblibou říká, že by »z cikánů udělal asfalt«. Tragikomický vhled do světa »obyčejných slušných Čechů«, kterým se stýská po Adolfu Hitlerovi.“

Úvodní záběry ještě před titulky zachycují nápisy „německým písmem“ (hovorově a nepřesně „švabach“, tedy lomené, původně tzv. gotické písmo, až po dobu Hitlerovu používané ve formě nazývané fraktura), které je jedním z poznávacích znaků i neonacistického hnutí, a jsou součástí „výzdoby“ pokoje, v němž holohlavý muž vytváří vlogy s písněmi podle kapely Ortel (?). Následující záběry starší blondýny obklopené několika tablety, mobilem, malou televizí se světelnou aplikací na rámu podobnou těm u vietnamských stánků a stolního zrcadla si uvědomíme jako paralelu v prezentaci vlastní osoby, sebeidentifikaci, která u muže, titulního protagonisty filmu souvisí s jeho názory (a životem, jak ještě rozvedu), stejně tak jako u jeho matky, která se snaží vytvořit o sobě obraz ženy o léta mladší, kýčovité „princezny“, stejně jako je kýčovitý celý byt (zašlé sošky, „perský“ koberec, jehož třásně žena pečlivě rovná a vše další, což na diváka musí svou kumulativností působit jako „vetešnictví“, je ale v podstatě obrazem sociálního postavení.

Tuto expozici vnímám jako velice kvalitní režisérskou a kameramanskou práci, neboť promlouvá filmovým jazykem a je východiskem celého příběhu, jenž se dále rozvíjí. Brzy se ukazuje důležitost internetové komunikace (spojení mezi lidmi, ale i vytváření uzavřených bublin, případně vyřazování osob z okolního světa a uzavírání se do světa on-line médií, jak o tom hovoří některé sociologické studie) i pro Daliborovu matku, která přes internet najde svého nového partnera, Slováka Vladimíra. K celku čtveřice, jak ji ukazuje i plakát filmu, zbývá uvést ještě ženu, kterou si Daliborek našel jako svou partnerku.

U všech je pak společný výchozí pocit frustrace, především u Daliborka, jenž pracuje za mizerný plat se stříkací pistolí a jehož svět se omezuje na pár kamarádů, s nimiž se schází v hospodě a z nichž jeden se podílí na jeho filmových výtvorech. Celý film je vlastně především o rozhovorech (a hádkách, či výměnách názorů), mimo jiné také mezi  Daliborkem a partnerem jeho matky, který Daliborka zaučuje ve střílení a dalších formách agresívního chování, které by mohly být použity například vůči nenáviděným „cikánům“, ale i všem dalším skupinám lidí, které jsou předmětem jejich nenávisti (včetně těch z imigrační vlny, které zahlédneme v televizním záběru na člunu).

Vladimírovo zaškolování je i prvkem, který nás může vést k úvaze, zda se napětí z frustrace obrátí vůči Daliborkovu spolupracovníkovi v lakovně, jenž je romského původu. K žádnému takovému dramatickému vyústění nicméně nedojde a vše se dále (včetně Epilogu, k němuž se ještě dostanu) odehrává na rovině verbální. Tím se i potvrzuje moje naznačená teze o převaze obrazového ztvárnění a prezentace nad ideologickou, která ani nedochází naplnění v masových demonstracích ultrapravicových hnutí (které ovšem mají rovněž svou obrazovou symboliku, neboť prakticky celý film se, kromě rámcujících záběrů města , koncertu skupiny Ortel (byla to ona?, já to nemohu potvrdit, neznáme je) a zmíněného Epilogu odehrává v obýváku a v hospodě. Odtud také může vzejít otázka nejen vůči samotnému fenoménu neonacismu, ale nad neschematickým pohledem na Daliborka, vyjádřená v prezentaci filmu na Karlovarském filmovém festivalu jakožto „Portrét něžného neonacisty“.

Vít Klusák kdysi (31. května 2003, do kin šel v roce 2004) natočil film Český sen, nad nímž se zvedla vlna diskuze a také kritiky, výhrad ohledně údajné neetičnosti projektu. Myslím, že novináři (a kdo ještě?) to Klusákovi nezapomněli, protože podobně je i Daliborek provázen nebývalou pozorností s řadou otázek, u nichž můžeme vnímat nejen kritický, ale i předsudečný negativní tón. Filmu je vytýkána především skutečnost, že není autentickým dokumentem (slovo „autentický“ se přitom objevuje ve zmíněné úvodní anotaci), nýbrž je napůl hraný, blížící se spíše „reality show“, neboť režisér nechal protagonisty jednotlivé situace znovu „přehrát“ (Kultura.iDnes, v následné diskusi po promítání v Židovské škole režisér tuto skutečnost potvrdil, když popisoval proces natáčení filmu), druhou výtkou je skutečnost, že nereprezentuje typického neonacistu, který se projevuje právě na demonstracích příslušných (posléze zakazovaných) politických stran a sdružení, a v akcích, srážkách či potyčkách, tedy jejich agresívních projevech (zatímco Daliborek na jednom místě říká, asi necituji přesně, „já jsem ale nikdy nikomu neublížil“, ještě se k tomu dostanu).

Důsledkem toho, že tedy film nezachycuje podstatu těchto hnutí, je nejasná cílová skupina, jíž je film určen, a tedy i malá účast diváků, kteří tímto způsobem „utnuli diskuse“ a filmu vydali účet („Dílo, které mělo premiéru na festivalu v Karlových Varech, zamířilo 13. července do kin a tam zcela propadlo. Přestože média o něm hojně referovala.“ www.reflex.cz, kde se dále říká, že Daliborek není žádný neonacista, kterého bychom se měli bát, ale „pouhá parodie na něj“). A dokonce je (v Parlamentních listech a jinde) zpochybňován samotný projekt, respektive jeho dokumentárnost, a označen jako podvod, neboť „že vše, co ve filmu je, vznikalo na popud režiséra a on jen hrál roli, která mu byla určena. To, že je ve skutečnosti herec, prý má i ve smlouvě.“ Jiné komentáře hovoří o „stylizovaném portrétu“ (www.kviff.com), velice kriticky se vyjadřuje i článek na stránkách Radio Wawe (wawe.rozhlas.cz), podobně článek na stránkách magazínu E15 (www.e15.cz) hovoří o „směšném portrétu neonacismu“, který „vypovídá hlavně o Klusákovi“ s komentářem o „míře manipulace a editace“ a jeho dílo hodnotí, po analýze ze všech uvedených nejpregnantnější, slovy „Jeho film působí jako samolibá hra na pravdu, kontroverzní ne ani tak svým tématem jako jeho povrchním uchopením,“ zatímco o samotné neonacistické scéně nic podstatného neříká, spíš ji zkresluje jako směšnost, jež může přitahovat jen blbce.“

Řada z uvedených reakcí se shoduje na tom, že daleko nebezpečnější než netypický neonacista,  „velké nesamostatné dítě, které z každé akce nakonec vycouvá a jehož zvrácené teze vyvolávají víc smíchu než mrazení“  (zmíněná kritika v E15) je Vladimír, jenž by „z cikánů udělal asfalt“. A v aspektu „pravdivosti“, který ovšem na jedné straně podtrhuje režisérovu intervenci do dokumentárnosti, na druhé straně je ale konečným zvratem (a svým způsobem i protikladem „obrazové“ části filmu) je Epilog, v němž se autobus na zájezdu s nápisem „Výlet za emocemi“ vydá do Osvětimi (i tento samotný motiv byl tématem kontroverzního sporu, viz odkaz dole) a kde na prohlídce koncentračního tábora dochází ke konfrontaci Daliborka s Evou Liškovou, „která tu byla vězněna jako čtrnáctiletá a zázrakem přežila“, což bylo podle Daliborkových „zdrojů“, které on má, jinak. V tento okamžik „spadne čtvrtá stěna“, když režisér vystoupí zpoza kamery a křičí „Jak můžeš mít tu drzost!“ a „Ty ses snad zbláznil!“.

Scéna, již řada recenzí zmiňuje, a jejíž podrobný popis nalezneme v recenzi v Lidovkách, je opravdu klíčová. Na jedné straně vzbudila pohoršení nad etikou celého postupu (podobně jako kdysi u Českého snu, nyní se hovoří o zneužití někdejší vězenkyně, která je k tomuto rozhovoru zneužita) a zároveň má být potvrzením skutečnosti, že Vít Klusák se odchýlil od principu dokumentárního filmu.

Rozhodně nechci být arbitrem ani jedné strany a vynášet soudy, stejně jako hájit režisérovy postoje, nicméně myslím si, že věci jsou poměrně jasné. Samotná skutečnost poměrně razantní diskuse o věci vypovídá něco o tom, že přece jen tu došlo k výpovědi o čemsi podstatném, i když možná ono podstatné je ještě trochu jinde, než v samotných komentářích. Na stránkách CSFD je přece jasně uvedena Klusákova role i jako „herce“, film opravdu není onen tradiční „doku“ film. A ovšemže můžeme uvažovat (na rozdíl od většiny recenzí, které Daliborka považují za neškodného, protože se neúčastní extrémistických akcí) o nebezpečí, které z takových Daliborků může vytvářet podhoubí extrémismu a zpochybňovat tak relativizující výrok jeho matky „On je hodnej kluk, ale má takový blbý názory“ (zatímco pohoršeně se tváří i xenofobní Vladimír).

Momentem, o který ale zároveň jde, a který veškerá kritika přehlédla, jakkoli je přitom „nejviditelnější“, že Dalibor vyjadřuje svůj „názor“ v přímé konfrontaci s osobou, která podává přímé autentické svědectví z vlastního života. To, že on má „jiné zdroje“ totiž ukazuje na skutečnost, která je zřejmá od prvních záběrů (a popsal jsem je ještě předtím, než jsem domyslel tuto rovinu věci), totiž konfrontaci „obrazu“ a „reality“ (mimochodem, právě vztah mezi obojím je jedním ze základních témat evropské filozofie vůbec, už někde od Platona), která zde ovšem nabývá bizarní podoby, totiž v okamžiku, kdy „mínění“ (původně Hegelův termín, označující falešný obraz světa) převažuje nad evidencí fenoménu, přestože ten se předestírá přímo před námi (je „nabíledni“), je ale odmítán. Jsou lidé, které jakýmikoli rozumnými argumenty, ale ani na základě důvěry v nezpochybnitelnost toho, co říkáte, kterou ovšem dotyční odmítají, nepřesvědčíte ne o správnosti svého pohledu, ale především o absurdnosti pohledu jejich. A tento spor obrazu a reality dosahuje právě v době nejnovějších technologií až absurdního charakteru – na jedné straně nám internet zprostředkovává dříve netušené možnosti (včetně diskuse s režisérem o filmu, o níž bude ještě řeč), na straně druhé vytváří nové iluze, které mohou vytvářet neuvěřitelné zvraty.

Jak řečeno, nebudu hájit – ani Daliborka, jakkoli si o něm myslím, že není zcela prostoduchý, jak se může jevit – nicméně chci dát zaznít alespoň jednomu hlasu, který v té škále pohledů na věci má své místo a jehož oprávněnost v některých momentech sám vnímám. Je to komentář v diskusi u filmu na CSFD, autorem je osoba s nickem Filmmaniak (filmu dává 4 hvězdičky):

Není to dokument, který by skrze postavu Dalibora komentoval neonacistickou komunitu obecně, na to je totiž Dalibor až příliš unikátní, takže se s ním a s jeho názory dost pravděpodobně neztotožní ani neonacisté, ani kdokoli jiný. Daliborovi a jeho činům je snadné se smát, ale je v tom smíchu i nemálo soucitu a snad i lítosti, přičemž není možné ukázat si na něj prstem a označit jej za náckovskou xenofobní svini, která by zasloužila zkopat. Kromě Daliborových nenávistných a rasistických hesel a jeho ujeté video-produkce totiž snímek odhaluje i mnoho informací z jeho soukromí, poukazujících na to, o čem tento film je ve velké míře doopravdy – o zamindrákovaných a vnitřně nešťastných lidech, kteří nejsou spokojeni se svým životem, se svou prací a se svým zázemím, ale zoufale chtějí někam patřit, a tak se nebrání uchýlit i ke skupinkám zastávajícím názory poněkud extrémnější. Názory, které obvykle získali z „alternativních“ online médií a od jiných, podobně smýšlejících jedinců, existenčně závislých na televizi a sociálních sítích jako na jediné dostupné formě zábavy. A takových lidí je v české a slovenské společnosti patrně hodně, akorát že Dalibor mezi nimi vyčuhuje tak moc, že je díky němu sledování filmu nejen výjimečným náhledem do jistého výseku společnosti, ale zároveň je to místy nehorázná sranda. Co scéna, to perla, ale také mrazení v zádech.

Zajímavá byla diskuse s Vítem Klusákem po promítání v Židovské škole přes Skype. I ona byla svým způsobem dramatická, spojení se několikrát přerušilo, když předtím trhanou mluvu chtěl režisér vylepšit vypnutím obrazu a vzápětí zasáhl jakýsi rachot, který se opět objevil na obraze – někdo tam pouštěl venku ohňostroj – načež, po definitivním odmlčení, organizátoři navázali spojení znovu telefonicky a my jsme (telefon byl posléze propojen s reprobednami) si mohli doplnit některé věci (jak jsem zmiňoval už na předchozí besedě s Filipem Remundou, právě tyhle momenty dotvářejí věc z jiné stránky). Z diskuse mě zaujala – vedle zmíněné deskripce postupu při tvorbě filmu, ale i vyprávění o tom, jak si Vít Klusák vlastně Daliborka našel – „právní stránka“ věci, kterou režisér, jak potvrdil, musel konzultovat s odborníky. Problémem totiž může být moment, že tím, že dáte slovo člověku s takovými názory, může tvůrce být napaden jako propagátor těchto idejí. Sám Daliborek se před štábem, který jej hledal, zprvu skrýval, protože se bál, že to jsou „policajti“, na konci filmu jsme pak viděli – v závěrečných textech – určitý posun v názorech jeho protagonistů, jehož další vývoj Vít Klusák potvrdil.

Mě oslovil „kontext místa a filmu“, jak znovu odkazuju na předchozí debatu s Filipem Remundou, v tomto případě to, že záběry z Osvětimi, kde Daliborek zpochybňuje to, co říká bývalá vězenkyně, se promítají na místě kultury národa, který byl v desítkách koncentračních táborů vyhlazován. V této scéně jeden z diskutérů uvádí jméno českého historika Roberta Kvačka, který žije v Jičíně. O této souvislosti Vít Klusák nevěděl.

Závěrečného „večírku s DJ“ jsem se už neúčastnil, jakkoli by to jistě bylo milé. Chtěl jsem alespoň částečně udržet vlákno myšlenek a otázek, které mi Dokufest na dvorku položil. Otázek podstatných při vší té úžasné lehkosti, jejíž závan jsem pocítil. Byla taková, protože pořadateli a aktéry byli mladí lidé nebo by odpověď šla ještě někam hlouběji? Mezi materiály, které jsem si uložil do brašny s foťákem, je pozvánka na Lodžie Worldfest 7. – 9. 2018, „první ročník festivalu World music, alternativní hudby a netradičního divadla,“ na nějž mě už od začátku léta upozorňuje Událost na FB, a na němž se doufám s těmito lidmi zase uvidím.

Svět podle Daliborka
https://www.csfd.cz/film/155042-svet-podle-daliborka/prehled/
Kultura.Zprávy.iDnes
https://kultura.zpravy.idnes.cz/svet-podle-daliborka-recenze-dif-/filmvideo.aspx?c=A170710_173936_filmvideo_vha
Reflex
https://www.reflex.cz/clanek/komentare/80978/diskuse-o-filmu-svet-podle-daliborka-utnuli-divaci-do-kin-na-dilo-o-neonacistovi-prislo-jen-par-tisic-lidi.html
Parlamentní listy
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Velky-podvod-Vita-Klusaka-a-CT-Pravda-o-dokumentu-o-nackovi-Daliborkovi-zacina-vyplouvat-na-povrch-494923
www.kviff.com
https://www.kviff.com/cs/program/film/4823691-svet-podle-daliborka/
wawe.rozhlas.cz
https://wave.rozhlas.cz/k-cemu-je-nam-svet-podle-daliborka-5961611
Magazín E15
https://www.e15.cz/magazin/kultura/recenze-svet-podle-daliborka-je-smesny-portret-neonacismu-vypovida-hlavne-o-klusakovi-1334976
Lidovky
https://www.lidovky.cz/klusakuv-daliborek-chce-divaky-vytocit-fc0-/kultura.aspx?c=A170704_074110_ln_kultura_ele
Kontroverze s nápisy na autobuse (V. Klusák vs. Balkanbus, s.r. o. a Svatopluk Strava)
https://zpravy.idnes.cz/autobus-koncentracni-tabor-osvetim-svatopluk-strava-vit-klusak-pxh-/domaci.aspx?c=A160819_122512_domaci_fer
Rozhovor Víta Klusáka o filmu na stránkách Kinedok
https://dokweb.net/clanky/detail/346/rozhovor-vit-klusak-o-filmu-svet-podle-daliborka

Program Dokufestu na dvorku (dle Události na FB)
Podrobnosti

Promítání autorských dokumentů platforem Kinedok a Promítej i ty v prostorách Židovské č.p. 100 v Jičíně. Součástí budou diskuse s autory i hosty, koncerty a další.
Vstupné dobrovolné. 
Změny možné a očekávané.

Pátek 17. 8.
16.00 Zahájení festivalu
16.30 Punkový syndrom (film)
18.00 Jak se dělá divadlo s lidmi s postižením - Lebeda Jičín o.p.s.
20.00 Justin Lavash (koncert)
21.30 Zelí, brambory a další démoni (film)

Sobota 18. 8.
10.00 Společný běh s trenérem - nutné přihlásit se:https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSeOCmzCXE8yk9Ndn9qYvUcgRH1yYLMy8cqgjPKp1NtiZu8riQ/viewform?usp=sf_link
14.00 Ultra (film)
15.30 Beseda o běhání s trenérem Markem Malíkem
17.00 Beseda se zástupci platformy Kinedok
18.30 Svět podle Daliborka (film)
20.30 Beseda s Vítem Klusákem
22.00 Závěrečný večírek s DJ